Pošťák (David Brin)

16

Den přečkali ve starém zříceném železobetonovém bunkru, zarostlém trním a plevelnou travou. Před Osudovou válkou to zřejmě byla skrýš nějakého survivalisty, ceněná jako oko v hlavě. Teď to však byla rozvalina, pobořená, poznamenaná kulkami a vydrancovaná.

Kdysi, ještě před válkou, Gordon někde četl, že jsou v zemi místa plná takovýchhle úkrytů a do nich shromažďují zásoby lidé, kteří se baví úvahami o zániku společnosti a fantazírováním, co budou dělat, až k němu dojde. Existovaly kurzy, semináře, specializované zájmové časopisy… celé podnikatelské odvětví, zaměřené na uspokojování "potřeb", které daleko překračovaly představy obyčejného zálesáka nebo táborníka.

Někteří z těch lidí prostě jen rádi povolili uzdu své obrazotvornosti nebo se vyžívali v relativně neškodné vášni pro palné zbraně. Nemnozí mezi nimi byli věrnými stoupenci Nathana Holna a většina z nich asi propadla zděšení, když se jejich fantazie nakonec vyplnily.

Když pak ta doba přišla, zahynula většina samostatně činných survivalistů ve svých bunkrech v úplné samotě.

To, co po sobě zanechaly vlny lupičů a paběrkujících sběračů, s konečnou platností vyřídily boje a prales. Teď tu na betonové desky padal studený déšť a tři uprchlíci se střídali v hlídkování a ve spánku.

Jednou zaslechli pokřik a čvachtání koňských kopyt v bahně. Gordon se kvůli ženám pokoušel tvářit sebejistě. Snažil se po sobě zanechávat co nejméně stop, ale jeho dvě chráněnky neměly ani tolik zkušeností jako průzkumnice Willamettské armády. Sotva si mohl představovat, že by dokázali oklamat nejlepší lesní stopaře od dob indiánského zvěda Cochise. Jezdci jeli dál a uprchlíci mohli po nějaké chvíli pocítit alespoň malou úlevu. Gordon začal podřimovat. Tentokrát se mu nic nezdálo. Byl příliš vyčerpán, než aby mu zbývala nějaká energie na přízraky.

Museli počkat na východ měsíce, než se toho večera vydali dál. Měli před sebou několik stezek, které se klikatily a všemožně navzájem protínaly, ale Gordonovi se nějak dařilo udržovat správný směr, k čemuž jako vodítka užíval napůl věčné námrazy na severní straně stromů.

Tři hodiny po západu slunce narazili na zříceniny malé vesnice.

"Illahee," určila místo Heather.

"Ta ves byla opuštěna," zaznamenal Gordon. V záři měsíce vypadala liduprázdná obec strašidelně. Od sídla místního barona až po nejubožejší chatrč byla zřejmě do nitky vyčištěna.

"Všechny vojáky i jejich nevolníky poslali na sever," vysvětlila Marcie. "V posledních pár tejdnech se takhle vyprázdnilo hodně vesnic."

Gordon přikývl. "Bojují na třech frontách. Macklin si nevymýšlel, když říkal, že do května bude v Corvallisu. Musí dobýt Willamette, nebo je po něm."

Okolí obce vypadalo jako měsíční krajina. Byl tam všude drobný porost, ale málo velkých stromů. Gordon pochopil, že tohle bude jedno z těch míst, kde se holnisté pokusili o zemědělství klučením lesa. Tady ale nebyla úrodná půda jako ve willamettském údolí. Experiment byl určitě neúspěšný.

Heather a Marcie šly a držely se za ruce. Oči jim bázlivě těkaly. Gordon, ať chtěl nebo nechtěl, je musel srovnávat s Denou a jejími hrdými odvážnými Amazonkami nebo se šťastnou optimistickou Abby v Pine View. Pravý věk temna by pro ženy nebyl nijak šťastnou dobou, usoudil. Alespoň v tomhle měla Dena pravdu.

"Pojďme si prohlédnout ten velký dům," řekl. "Třeba je tam něco k jídlu."

Tohle vyvolalo v ženách zájem. Vyběhly před ním k panskému sídlu, solidnímu předválečnému domu obehnanému zemním valem a palisádou.

Když je dohnal, zaměstnávaly se dvěma tmavými předměty, které ležely přímo ve vratech. Gordonem to trhlo, když zjistil, že stahují a porcují dva velké německé ovčáky. S pocitem mírné nevolnosti si uvědomil, že ty psy zřejmě nemohl pán na plavbu po moři vzít s sebou. Ten holnistický baron z Illahee bude pro své psí miláčky určitě truchlit mnohem víc než pro otroky, kteří zahynou při hromadném exodu do země zaslíbené na severu.

Maso bylo cítit jako dost zamřelé. Gordon se rozhodl, že ještě počká, jestli se nenajde něco lepšího. Ženy však tak zchoulostivělé nebyly.

Až dosud měli štěstí. Přinejmenším pátrání se už zřejmě posunulo dál na západ, pryč ze směru, kterým se uprchlíci pohybovali. Možná muži generála Macklina už objevili Johnnyho tělo a to je jen utvrdilo v mylné představě o stopě vedoucí k moři.

Jak dlouho ale to štěstí vydrží, to ukáže teprve čas.

Nedaleko od opuštěného Illahee se prodírala k severu malá bystřina. Gordon usoudil, že to nemůže být nic jiného než jižní přítok Coquille. Tady samozřejmě nebyly po ruce žádné připravené kánoe; říčka ostatně vypadala beztak nesplavně. Budou muset jít pěšky.

Ve směru, kterým chtěli jít, vedla po východním břehu stará silnice. Neměli na vybranou, museli ji použít, i když to samozřejmě bylo nebezpečné. Kolem nich se tyčila hradba hor, vypínajících se hřmotně k měsícem ozářeným mrakům a přehrazujícím jakoukoli jinou cestu.

Půjdou alespoň rychleji než po zablácených stezkách, zadoufal Gordon. Musel obě otupělé ženy pohánět, aby stálým tempem šly dál. Marcie a Heather si jedinkrát nepostěžovaly, nevrhly na něj ani jeden vyčítavý pohled. Gordon nedokázal určit, jestli klopýtavě překonávají další a další míle z čiré odvahy nebo rezignace.

Nebyl si ostatně ani jist tím, co žene dál jeho. O co mu jde? Aby žil v tom temném světě, který zřejmě nevyhnutelně přijde? Při té rychlosti, kterou kolem něho přibývají mrtví, se celý ten "návrat" bude stejně nejspíš podobat dušičkové návštěvě.

Proč? nechápal. Jsem snad poslední žijící idealista z 20. století?

Možná, zauvažoval, možná byl idealismus opravdu takovou chorobou, takovým odpadem, za jaký ho označoval Charles Bezoar.

Pravdu měl i George Powhattan. Nevyplácí se bojovat za velké věci… například za civilizaci. Člověk dosáhne leda toho, že v něj mladé dívky a chlapci uvěří a jsou pak ochotni se v bezcenném gestu vzdát vlastního života, aniž to k něčemu vedlo.

Bezoar měl pravdu. Powhattan měl pravdu. Dokonce i Nathan Holn, i když to byla zrůda, řekl základní pravdu o Benu Franklinovi a jeho konstitucionalistických kumpánech, kteří lidem naočkovali víru v takové věci. Byli to propagandisté, před kterými by se Himmler i Trockij museli rdít hanbou jako amatéři.

… Tyto pravdy považujeme za samozřejmé…

Cha cha! A pak tu byl ten Cincinnatův řád, vytvořený z důstojníků George Washingtona, kteří se jednoho večera málem pustili do vzpoury, ale pak je jejich neoblomný velitel zahanbil tak, že v slzách složili slavnostní přísahu… že zůstanou především farmáři a občany a vojáky že se stanou jen z potřeby a na zavolání vlasti.

Čípak nápad to byl, tahle neslýchaná přísaha? Pak byl ten slib po celou generaci dodržován, a to bylo dost dlouho, aby ideál zapustil kořeny. Ve své podstatě přežil až do éry profesionální armády a ztechnizované války.

Tedy vlastně až do konce 20. století, kdy se určité síly rozhodly, že by pro úlohu vojáků měli být vytvořeni nějací umělí nadlidé. Gordona bolelo srdce, když si představil Macklina a jeho augmentované veterány, vypuštěné na nic netušící Willametťany. Ale ani on, ani nikdo jiný tomu nemohl zabránit.

Nedá se s tím dělat vůbec nic. Ale ti zatracení nabádaví duchové mě budou stejně dál pronásledovat.

S každou mílí, kterou přeškobrtali, byla jižní Coquille stále vodnatější, protože do ní ústily další a další potůčky z okolních kopců. Spustil se drobný a pochmurný déšť a zadunění hromu zněla jako kontrapunkt k hučícímu proudu vlevo od nich. Prošli ohybem silničky a spatřili severní nebe, ozářené zákmity blesku.

Gordon, který vzhlédl k osvětlovaným mrakům, málem vrazil do zad Marcii, protože ta náhle zastavila. Pozvedl ruku, aby ji mírně postrčil, jak to musel posledních několik mil dělat stále častěji. Jenže její nohy jako by tentokrát vrostly do země.

Otočila se tváří k němu a měla v očích takovou černou prázdnotu, jakou za sedmnáct let od války neviděl. Zmražen temnou předtuchou se prosmýkl kolem ní a pohlédl na cestu před sebou. Nějakých třicet metrů od nich byly zbytky dávné prodejny pro projíždějící motoristy. Vybledlá vývěska hlásala, že jsou tam za velmi výhodné ceny k dostání vyřezávané suvenýry z myrtového dřeva. V blátě před prodejnou vězely dva napůl zapadlé rezivé automobilové vraky.

U té nachýlené barabizny stáli čtyři uvázaní koně a dvoukolový vozík. Pod zešikmenou stříškou verandy se na Gordona se založenýma rukama usmíval generál Macklin.

"Utíkejte!" zaječel Gordon na obě ženy, sám se vrhl do houštiny u cesty a s Johnnyho puškou v ruce se skulil za mechem obrostlý kmen. Už při tom pohybu věděl, že se chová hloupě. Macklin si možná pořád ještě v koutku duše přeje nechat ho naživu, ale jestli dojde k přestřelce, je předem mrtev.

Uvědomoval si, že ten skok provedl instinktivně, aby se oddělil od žen, upoutal pozornost na sebe a dal jim šanci dostat se odsud. Ty pitomý idealisto, nadával si. Marcie a Heather zůstaly prostě stát na cestě, zcela ztuhlé buď únavou, nebo rezignací.

"No no, tohle není moc chytrý," řekl Macklin a jeho hlas zněl nanejvýš přívětivě i výhružně. "Myslíte si snad, že mě dokážete zastřelit, pane inspektore?"

Gordona to opravdu napadlo. Záleželo by samozřejmě na tom, jestli ho augment nechá přijít dost blízko, aby se o to pokusil, a jestli budou funkční dvacet let staré náboje, které navíc vykoupal v Rogue.

Macklin se stále nehýbal. Gordon pozvedl hlavu a spatřil, že vedle generála stojí Charles Bezoar. Oba na tom nekrytém místě vypadali jako snadné cíle. Ale ve chvíli, kdy natáhl spoušť pušky a začal se plazit kupředu, si bolestně uvědomil, že tam stojí čtyři koně. Vtom se zrovna nad ním ozval praskavý zvuk, a než stačil zareagovat, dopadla mu na záda drtivá tíha a přirazila mu hrudní kost k pažbě pušky.

Rozevřel do široka ústa, ale žádný vzduch nedokázal nabrat, nemohl pohnout ani jediným svalem, zatímco ho jakási síla vlekla za límec do výšky. Puška mu z téměř bezvládných prstů vypadla.

"Vopravdu tenhle chlap voddělal vloni dva naše?" zahulákal mu nějaký hlas skřípavě a rozjařeně přímo za levým uchem. "Připadá mi to trochu jako blbej fór!"

Gordonovi ten okamžik připadal jako věčnost. Pak se mu ale uvnitř nějaký průchod konečně znovu otevřel a on se mohl znovu nadechnout. Hlučně zalapal po dechu, vzduch byl pro něj teď důležitější než důstojnost.

"Nezapomínej na ty tři vojáky v Agnessu," zavolal na svého muže v odpověď Macklin. "Ti se mu taky počítají k dobru. Jako by měl u opasku pět holnistickejch uší, Shaawne. Náš pan Krantz si zasluhuje úctu.

A teď mi ho doprav dovnitř, prosím tě. Jistě se rád zahřeje a ty dámy taky."

Gordon se nohama sotva dotýkal země, když ho jeho věznitel napůl nesl za límec skrze houštinu a pak přes silnici. Augment nebyl ani zadýchaný, když s ním beze všech ceremonií plácl o verandu.

Pod děravou stříškou upíral Charles Bezoar tvrdý pohled na Marcii. Oči holnistického plukovníka plály hanbou a slibovaly odplatu. Marcie i Heather se však beze slova dívaly jenom na Gordona.

Macklin vedle něho podřepl. "Opravdu jsem vždycky obdivoval chlapy, co to umějí s dámama. Musím přiznat, že vy jste v tom asi pravej mistr, Krantzi," zazubil se. Potom pokynul svému mocnému pobočníkovi: "Šoupni ho dovnitř, Shaawne. Ženský mají něco na práci a my s inspektorem si ještě musíme vyříkat nějaký záležitosti."