Zázračná Madona (Jakub Arbes)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

A za těchto sladkých zvuků pracuje ubohé dítko k smrti. Dutým, táhlým, z nejhlubších útrob se vydravším vzdechem zahájilo krutý zápas smrti. Násilně probuzeno, vypoulilo oči, studený pot vyvstal mu na čele. Úpíc a sténajíc zvedlo ručinky i nožičky do výše, a šermujíc jimi v povětří, svíjí se čím dál více v přibývajících bolestných nesnázích. Krev hrne se mu k hlavě, tvářinky a brzo celý obličej se rumění. Dech stává se obtížnějším, prsíčka a bříško mocně se dmouce, pracují vždy namáhavěji. Sténání a úpění, z počátku ještě dost zřetelné, mění se znenáhla v pouhý chrapot, pak jen v těžké, násilně z prsou se deroucí, jednotlivé oddychování. Ústa jsou otevřena, jazyk povypláznout a kolem rtíčků trochu bělavé pěny. Krví zalitá, temně rudá tvář počíná už modrati, víčka očí se otvírají a zase zapadají, zimničně rozjiskřené a přece už ztrhané a hasnoucí oči v křečovitém koulení dodávají tváři, smrtelným potem zvlhlé, výrazu děsně příšerného... Matka však krutého zápasu svého dítěte nevidí. V mrákotách byla sklesla u okna. Oko jest jako mlhou zastřeno, ale duše bdí a ucho naslouchá. Nevýslovná, zoufalá lítost zatíná své drápy hluboko do srdce... Slyšíť přitlumené sténání svého dítěte, tuší jeho krutý zápas, a srdce jí krvácí. Slyší však také sladký, jásavý zpěv slavíka... Tajuplné ty zvuky přehlušují časem i sténání a rozchvívají jí srdce... Slyší je aniž by naslouchala, nechápe jich - a přece vrací se aspoň zásvit naděje v temno zoufalé duše její... S napětím veškerých sil svých potácí se ke stolu. "Ne, ne! ty musíš žíti," zaúpěla: "vždyť život přec je krásný!" Pohlédla na dítě. Strašný, děsný to pohled! Vytřeštila zrak jako šílená, vzkřikla divoce jako lítice... Vztahuje třesoucí se ruku k dítěti, však sil už se nedostává... beze smyslů klesá na zem... Dítko leží již nepohnutě. Dýchá ještě, ale tak slabě, že by dech jeho snad ani pírko neodvanul... Po chvíli ještě jednou prudce, křečovitě sebou trhlo, ještě jednou napjalo veškeré síly... Zajíkavě, zhluboka - vzkřiklo - a v temný výkřik, jako by byl zavzněl zvuk praskavý - - pak ještě dlouho trvající, vždy více ochabující chrapot, až vše zase přehlušil jásavý zpěv slavíka. Lampička na kamnech ještě chvíli hořela, pak zaprskla a zhasla. Jen slavík bděl a jásal... jen loretánské zvonky zazněly časem tichou nocí...

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Jakub Arbes
  • Jazyk: Čeština
  • Žánr(y): povídka
  • 13. 5. 2023