Dvojník (Danielle Steelová)

4.

Peter mi před odletem ještě zavolal z letiště a zdál se v docela dobré náladě. Opět se neurčitě zmínil o tom překvapení, ale hned potom už musel svištět, aby nezmeškal letadlo.

Po našem rozloučení ve mně přetrvával zvláštní pocit. Za tu krátkou dobu, kterou jsme spolu strávili, jsem si na něho zvykla až kupodivu. Mělo to všechny znaky pohádkově romantické lásky, ale navíc tu byla pohoda a vzájemná přirozenost, jako bychom byli už léta manželé. Ještě nikdy jsem nikoho podobného nepotkala. Ani Roger nebýval takový. Tohle bylo cosi zbrusu nového, neznámého.

Byla jsem dospělejší, zasloužila jsem si od partnera víc úcty, ale současně jsem se v mnoha směrech chovala pohodověji. Jeden s druhým jsme se cítili bezvadně, hodně jsem se nasmáli, měli jsme si navzájem spoustu co říct a bylo nám spolu dobře. V jeho přítomnosti jsem nezakopávala o žádná hluchá místa, o žádná průběžná zklamání jako s Rogerem. Peter byl úžasný.

Sama si získal už před pár týdny, zato Charlotte nepřestávala trucovat. Stále ještě mu připisovala ty nejhorší možné pohnutky a při každé příležitosti ho očerňovala, protože mě měl rád a já byla šťastná. Peter si Charlottino nepřátelství uvědomoval, ale zřejmě se tím nedal vyvést z míry, takže v mých očích se stával ještě větším hrdinou. Bez ohledu na to, kolika zjevnými či skrytými urážkami ho zasypávala, choval se pořád stejně dobrosrdečně. Nic si nebral osobně. Byla s ním bezvadná zábava a moje děti měl zřejmě upřímně rád.

Později téhož dne mi Charlotte zrovna sdělovala, jak je ráda, že Peter odjel, a jak doufá, že jeho letadlo spadne a on že při té katastrofě bídně zahyne v plamenech, když se ozval domovní zvonek. Vařila jsem právě večeři a vůbec jsem ty řeči neschvalovala, protože Peter ještě nepřistál v Kalifornii, tedy, aspoň jsem si to myslela -- ovšem pouze do okamžiku, než jsem v kuchyňské zástěře a s naběračkou v ruce otevřela dveře. Byl první týden školy a Sam byl zavřený ve svém pokojíčku a psal úkoly. Sotva Charlotte zaslechla zvonění, vytratila se do svého pokoje, jako by tušila, co přijde.

Dost mě překvapilo, že vrátný neoznámil, kdo k nám přichází, takže jsem usoudila, že návštěva buď kolem něho proklouzla nepozorovaně, nebo že pro nás někdo z domu převzal poštu.

Rozhodně jsem však nebyla připravená na pohled, který se mi po otevření dveří naskytl. Málem jsem upustila naběračku -- byl to Peter v oblečení, jaké jsem ještě nikdy nikde na nikom neviděla, a na Peterovi už vůbec ne. Měl na sobě kalhoty ze světélkujícího zeleného atlasu, přiléhavé jako punčocháče a prozrazující děsivě mnoho, k tomu průhlednou košili z černé síťoviny s jemným leskem a černé atlasové kovbojské boty, jaké jsem viděla na reklamách Versaceho modelů, s přezkami z umělých drahokamů. Zřetelně jsem si vybavila, že při pohledu na tu reklamu jsem se v duchu ptala, kdo by je pro všechno na světě mohl nosit. Teď jsem to tedy věděla. Vlasy měl sčesané dozadu, úplně jinak než obvykle, a usmíval se na mě. Byl to Peter, o tom nemohlo být pochyb, a vystřelil si ze mě jako ještě nikdo. Vůbec neodjel z města.

Zůstal tu, vyšňořil se jako na maškarní ples, i když dost s předstihem. Po těch jeho neposkvrněných bílých džínsách a dokonale vyžehlených khaki kalhotech a světle modrých košilích, na které jsem si už stačila zvyknout, to byl pěkný šok.

Vrhla jsem se Peterovi kolem krku a hlasitě jsem se rozesmála.

Ten žertík se mu povedl, ocenila jsem jeho nápaditost. „Tys tady zůstal!… A ten ohoz je namouduši třída!“ Všimla jsem si, že použil jinou vodu po holení. Líbila se mi, ale voněla tak silně, až jsem kýchla. Když šel za mnou do kuchyně, vykračoval si k zešílení chvástavě. V bocích se málem svíjel a připomínal mi zajímavého křížence mezi Elvisem a Michaelem Jacksonem. Vypadalo to, jako by právě dělal konkurs do muzikálu v Las Vegas.

„Líbí se ti to?“ Zřejmě byl nadšený, že jsem z jeho oblečení vyjevená, a zeširoka se na mě usmíval.

„Je to panečku překvapení… Ale nejvíc se mi líbí, že jsi tady.“

Rozzářeně jsem si ho prohlížela. Odložila jsem vařečku a on zatím zvolna přecházel po kuchyni. Nemohla jsem se ani dočkat, až ho uvidí děti, obzvlášť Charlotte, která si zrovinka před minutkou stěžovala, jak je úděsně konzervativní a nudný. Tohle rozhodně nuda nebyla, ani ten žertík s jeho odjezdem, ani to oblečení, ve kterém se ukázal.

„Řekl ti přece, že přijdu, ne?“ zeptal se, rozkročmo se posadil na židli a zajel mi dlaní pod sukni. Tohle ještě nikdy neudělal, když byly děti v bytě, ale naštěstí teď obě psaly úkoly ve svých pokojích.

„Kdo?“ Ta otázka mě zmátla. Překvapení mi nikdo neprozradil, ostatně, kdo taky? Zatím jsem se ještě neseznámila s žádnými z jeho přátel. Ještě na to bylo moc brzy, na nějaké představování jsme měli zatím čas.

„Peter,“ vysvětlil mi a zajel mi pod sukni po druhém stehnu, protože jsem se jemně odtáhla. Kdyby dovnitř náhle vešlo jedno z dětí, nechtěla jsem, aby nás takhle přistihlo. Mohlo by to pro ně znamenat šok, ale jinak to byl proklatě příjemný pocit.

„Který Peter?“ Byla jsem natolik vyvedená z míry tím, jak vypadal, jak se choval a že tady vůbec byl, že na jeho slova jsem se už nedokázala soustředit. Ještě pořád jsem nestrávila překvapení, že neodjel do Kalifornie, a měla jsem z toho radost.

Odpověděl mi jako malému dítěti, s pozornou trpělivostí.

Tentokrát jsem se něžně vymanila z jeho rukou a zkusila jsem pochopit, co mi říká. „Peter ti vážně nepověděl, že tu budu?“

„No to je legrace. Ne, neřekl jsi mi, že tady budeš. Řekl jsi mi, že odjíždíš do San Franciska, a já jsem šťastná, žes neodjel.“

„Ale odjel,“ odpověděl mi bezelstně. „Tedy, Peter odjel. Dneska ráno. A nařídil mi, ať sem zajdu ještě před večeří. Že prý do té domy budeš venku, budeš vyzvedávat děti ze školy.“

„Jsi naprosto nemožný,“ rozesmála jsem se nahlas. „Chceš snad předstírat, že nejsi Peter? Pochopila jsem tu hru dobře?“ Bylo to vtipné a vážně mě to pobavilo. Vypadal tak nepodobný sám sobě, že to nemělo chybu.

„Nepředstírám vůbec nic. Trvalo roky, než mě dotáhli do dokonalosti. Zpočátku šlo o obyčejný experiment. Dopadlo to však natolik úspěšně, že se mu zachtělo podělit se o to tajemství s tebou.“

„O jaké tajemství?“ Bavila jsem se sice dál, ale neměla jsem tušení, o čem to mluví. Byly to samé hádanky. Možná to nějak souviselo s tím jeho kostýmem, který byl ostatně senzační.

Světélkující zelené kalhoty vypadaly, jako by užuž měly chytnout plamenem, když Peter přede mnou pružně přecházel sem a tam.

„To tajemství jsem já!“ pochlubil se mi pyšně. „Copak on ti před odjezdem vážně nic neprozradil?“ Usmíval se a já samozřejmě taky.

„Zmínil se, že mám čekat překvapení,“ zapojila jsem se do hry, i když jsem to původně neměla v úmyslu. Ale kdo by odolal?

„Já jsem to překvapení!“ prohlásil hrdě. „A taky to tajemství. Vyrobili jeho klon.“

„Čí klon? Z koho vyrobili klon? O čem to proboha mluvíš?“ Sice jsem se smála, ale dost nervozně. Začínalo mě to vyvádět z míry.

Najednou jsem si představila, že Peter má dvojče, případně mnohem osobitější smysl pro humor, než jsem zpočátku tušila. Podle těch světélkujících zelených kalhot mě to mělo hned trknout.

„Vyvinuli to v laboratoři,“ vysvětloval mi, otevřel dvířka u kuchyňské linky a po čemsi pátral. „Peter ti určitě vyprávěl, že působí v oboru bioniky. Prozatím jsem jeho nejúspěšnější pokus,“ chvástal se.

„Co to hledáš?“ Otvíral jedna dvířka za druhými a vyndával věci na stůl, zřejmě pevně odhodlaný nevzdat se, dokud nenajde, co si usmyslel.

„Bourbon,“ sdělil mi stručně.

„Ale bourbon ty přece nepiješ,“ připomněla jsem mu. Nevěděla jsem, jestli to není součást té hry. Ale zčistajasna se mě zmocnila strašlivá představa. Co když je schizofrenik, co když má znásobenou osobnost? Možná že navzdory tomu, jak je láskyplný a báječný, může být i šílený. Možná že v San Francisku neexistuje žádná továrna genetického inženýrství. Možná že neexistuje žádná bývalá manželka, žádný syn, nic. Panikařit jsem však začala až ve chvíli, kdy si skutečně nalil neředěný bourbon. Tady přestávala všechna legrace. Vypadalo to příliš přesvědčivě. „Co to vyvádíš?“

Mezitím si opět dolil sklenku a já se neubránila vzpomínce na Joannu Woodwardovou ve filmu o ženě, kterou ovládal tucet různých osobností. Viděla jsem to jako dítě a byla jsem vyděšená k smrti.

Tohle mi připadalo skoro stejně hrozné. Možná ještě horší. Zdálo se, že Peter věří každému slovu, které mi tu říkal.

„Peter nepije bourbon,“ vysvětlil, opět se posadil, ale tentokrát mě neosahával, protože držel v ruce plnou skleničku. Dokonce se ani neobtěžoval přidat si do ní vodu, sodovku nebo led, a začal to lokat jako kolu. „Ale já piju bourbon,“ oznámil mi blaženě po prvním dlouhém doušku. Sklenička byla naráz z poloviny prázdná.

„Peter pije martini.“

„Petere, nech už toho. Jsem strašně ráda, žes tady. Je to báječné překvapení. Ale přestaň už hrát tuhle hru. Začíná mě to znervozňovat.“

„Proč?“ Po mé žádosti se zatvářil uraženě a znovu si loknul bourbonu, načež hlasitě říhnul a otřel si ústa rukávem. „Nemá smysl, abys byla nervozní, Steph. Tohle není hra. Tohle je Peterův dárek pro tebe. Poslal mě sem z Kalifornie jen kvůli tobě.“

„A jak jsi se sem dostal? Přivezlo tě sem UFO, co šoféroval mimozemšťan? Petere, to by už stačilo!“

„Nejmenuju se Peter. Jsem Paul. Paul Klon.“ Vstal, hluboce se mi uklonil a přitom si vyšplíchl trochu bourbonu na zelené světélkující kalhoty. Zřejmě mu to nevadilo. Fascinoval mě jako had.

„Proč takhle vyvádíš?“ usmála jsem se na něho. „Přestaň si ze mě utahovat. Je to bláznovství.“

„Jaképak bláznovství? Je to nádhera!“ prohlásil pyšně. „Ještě před deseti lety by to nikdo nedokázal. Mohl jsem vzniknout pouze díky jeho výzkumu, chápeš? Je to génuis.“

„Ne, je to očividně cvok.“ A potom jsem přimhouřila oči a opět zauvažovala, zda to není Peterovo dvojče a zda překvapením není pouze ten fakt, že jsem o jeho existenci nevěděla. Tohle byl ovšem vypečený způsob, jak nás dva seznámit. „Přiznej se, ty jsi jeho bratr?“

„Ale ne, nic tak obyčejného. Vážně jsem tím, co ti říkám. Jmenuju se Paul a umím všechno, co on… snad jen,“ dodal omluvně, „nesvedu nosit khaki kalhoty. Nesnáším je. Nejdřív mě na ně zkusil naprogramovat, ale pokaždé mi to rozhodilo celý systém. Znáš přece to jeho sako, bílou košili a ty příšerné kravaty. V jednom kuse mě to zkratovalo, takže nakonec dovolil, abych se oblékal podle svého.“ Ukázal na saténové jezdecké boty s přezkami ze syntetických drahokamů. Zůstala jsem na ně zírat. Tohle bylo šílenství nejvyššího stupně. Po všech těch krásných chvilkách, které jsme spolu zažili během minulého měsíce, mi tohle připadalo jako noční můra. Bylo to horší, než když mi Roger oznámil, že už mě nemiluje. Peter byl cvok. „Máš v obličeji stejnou barvu jako moje kalhoty,“ poznamenal soucitně. „Jsi těhotná?“

„Spíš ne,“ zašeptala jsem mdle, ale hlava mi vířila v závrati.

Pokud tohle bylo divadýlko, pak šlo o nejlepší herecký výkon, jaký jsem kdy viděla. A pokud ne, pokud skutečně věřil všemu, co mi tady tvrdil, pak byl hrozně těžce nemocný. Zamilovala jsem se do tak nemocného, tak šíleného muže, že jsem tu představu málem neunesla.

„A chtěla bys být těhotná?“ zeptal se mě a nalil si další plnou sklenici bourbonu. Tichounce škytal a já najednou ucítila pach spáleniny. Naše večeře! V troubě jsem měla kuře, a když jsem ji otevřela, vypadalo jako upálené. „Netrap se tím,“ konejšil mě.

„Můžu tě klidně pozvat na večeři. Mám jeho kreditku. Nemá o tom páru.“ Tvářil se nad tím nesmírně spokojeně.

„Petere, mně je příliš zle, než abych si mohla někam vyjít. Tohle není legrace.“ Myslela jsem to vážně. V té chvíli jsem už měla té hry plné zuby, zatímco on se zřejmě nepřestával úžasně se bavit.

„Tak promiň.“ Zdálo se, že mu kapku spadl hřebínek. Pochopil, že jsem rozrušená, ale škytal o to víc. Co si proboha pomyslí děti, až ho uvidí a až jim začne vykládat tu šílenou historku? Buď já nebo on patříme do blázince. Byla jsem ochotná nastoupit tam zcela dobrovolně, pokud se okamžitě nezačne chovat normálně.

„Pochop, že kdybys chtěla otěhotnět, Steph, bylo by to snazší se mnou než s ním. Loni mi z toho vychytali úplně poslední mouchy.“

„To slyším moc ráda. A díky, nechci otěhotnět. Chci pouze, aby ses zase začal chovat jako ten mužský, do kterého jsem se zamilovala.“ Měla jsem pláč na krajíčku, ale nechtěla jsem vypadat, že zkazím každou zábavu -- tedy, pokud to vážně byla jenom legrace. V duchu jsem se modlila, aby tohle byl jen druh humoru, s jakým jsem se u něho ještě nesetkala, navíc podpořený tím bourbonem. Právě si naléval další skleničku.

„Ve skutečnosti jsem o moc milejší než on, Steph. Mě si každý okamžitě zamiluje.“ Zahihňal se, odložil sklenku a šel mě obejmout, A najednou všechno kolem něho a na něm bylo opět důvěrně známé, navzdory té vodě po holení, která mě štípala v nose. Položila jsem si hlavu na tu komickou černou košili, pod kterou mu prosvítala hruď. Měl kolem krku diamantový řetízek s velkým diamantovým křížkem, čehož jsem si předtím nevšimla.

Neušlo mu, nač se dívám. „Senzace, co říkáš? Nechal jsem si to udělat u Cartiera.“

„Mám pocit, že se nervově zhroutím.“ Zoufale jsem potřebovala prášek na uklidnění. Pár mi jich zbylo ještě z doby, kdy mi je po Rogerově odchodu předepsal lékař. Nebyla jsem si však jistá, jestli to mám udělat. Po dalších pěti minutách mi však došlo, že jiná možnost mi prostě nezbývá.

„Miláčku, podívej se na mě.“ Zvedla jsem k němu oči a uvědomila jsem si, že to skončilo. Už zase se stane Peterem a přestane hrát se mnou tuhle hru. Byla jsem k smrti vyčerpaná. To „překvapení“ se mu vymklo z ruky a bylo teď obrovské jako mrak nad Hirošimou.

„Zůstanu tady celé dva týdny, dokud se nevrátí. Tak proč si to neužít?“

„Připravíš mě o zdravý rozum!“ To už jsem málem brečela. Bylo mi jasné, že obyčejný prášek na nervy mě do kupy nedá. Teď už jsem pochybovala nejen o jeho, ale i o své příčetnosti.

„Budeš se mnou tak šťastná, že až se vrátí z Kalifornie, ani o něho nebudeš stát.“

„Jenže já ho chci zpátky hned teď!“ rozkřikla jsem se v naději, že hlukem z něho vypudím toho šíleného ducha, jenž ho posedl a teď se mi snaží rozepnout podprsenku. „A chci, abys ty ihned odešel!“

„Nemůžu,“ odvětil mírně a připomněl mi tím, jak na mě Peter býval něžný. Opřela jsem se mu čelem o rameno a rozplakala jsem se.

Bylo to k uzoufání. Zamilovala jsem se do absolutního šílence, ale dokonce i tohle jeho druhé a skrznaskrz zcvoklé já mi bylo milé. „Slíbil jsem mu, že se o tebe budu starat, dokud se nevrátí. Nemůžu tě opustit. Zabil by mě.“

„Zabiju tě já, jestli s tím ihned nepřestaneš!“ zahrozila jsem chabě.

„Hele, uklidni se. Pojď, pomůžu ti uvařit večeři. Na minutku se posaď a já to tady zvládnu. Tumáš, zkus tohle, hned ti bude líp.“

Strčil mi do ruky sklenici bourbonu a navlékl si druhou zástěru.

Třeštila jsem na něho oči a on zatím elegantně pobíhal po kuchyni. Měla jsem pocit, jako by můj život začali řídit Marťani.

Do polévky na kamnech přihodil asi půl tuctu druhů koření, do trouby strčil mraženou pizzu, připravil salát a nakrájel bochníček česnekového chleba. O deset minut později se ke mně obrátil s usměvavým oznámením, že večeře je hotová. „Chceš, abych šel zavolat děti?“ nabízel se ochotně. Škytavka ho mezitím přešla. Dopřál si další doušek bourbonu.

„A co jim mám povědět?“ zeptala jsem se zoufale a trochu omámeně.

Opět jsem se napila jeho bourbonu. Potřebovala jsem to mnohem víc než on. „To chceš v téhle maškarádě pokračovat i během celé večeře?“

„Však ony si na mě zvyknou, Steph. A ty taky, dej na mě. Za čtrnáct dní o něho žádný nebudete stát. Se mnou je mnohem větší zábava než s ním. A taky líp vařím… A to už nemluvím o…“ Opět se natáhl po mé podprsence a já se v úděsu odtáhla.

„Prosím tě…. Proboha živého, Petere… Teď ne!“ Co to říkám?

Teď ne? Nikdy! Ne s tímhle šílencem! Peter si svou vášeň schovával vždycky až do ložnice. V tomhle novém přestrojení jako by vůbec neznal zábrany.

„Zavolám děti, ty tu zatím hezky seď a nic nedělej!“ doporučil mi vlídně. Než jsem ho stačila zarazit, vyběhl na chodbu a houknul:

„Mládeži, večeře!“ Nevzmohla jsem se ani na slovo, protože to už ze svého pokoje vystřelil Sam, při pohledu na Petera zůstal stát jako zkamenělý a potom se zazubil od ucha k ucha.

„Páni! Tohle se teď nosí v Kalifornii?“

„No, ty kalhoty jsem si koupil loni v létě v Miláně,“ svěřil se hrdě. „Líbí se ti?“

„No… Jsou tak trochu… Jsou trhák!“ řehtal se pobavený Sam.

„Ale vsadil bych se, že mamce se dvakrát nezamlouvaj!“ Ohlédl se po mně, aby si ověřil mou reakci, ale mně bylo tak zle, že jsem radši mlčela. Jen jsem přikyvovala a usmívala jsem se. Mezitím vešla do kuchyně Charlotte a obdivně hvízdla.

„Co se to děje? Ty vyrážíš někam mezi umělce, Petere? Ale já myslela, že jsi v Kalifornii. Hele, vypadáš fakt jako rocková hvězda!“

„Děkuju, Charlotte,“ postavil před ní s úsměvem talíř. „Tvoje maminka měla strach, že se nad tím zhrozíš.“

„Já ne, ale ona zaručeně,“ ušklíbla se Charlotte, když se usazovala u stolu, a já měla pocit, jako bych během pár minut ztratila vládu nad vlastním životem. „Jednou jsem si koupila podobnou košili, jako máš ty, ale mamka mě donutila, abych ji šla vrátit. Zlobila se, že prý v ní vypadám jako lehká holka.“ Znovu jsem si lokla bourbonu, zatímco Peter nebo Paul -- nebo kdo to vlastně byl -- krájel pizzu.

„Pokud to maminka dovolí, tak ti ji půjčím,“ slíbil velkodušně.

Děti svorně prohlásily, že polévka je báječná. Naházel do ní nepředstavitelnou hromadu koření, ale zřejmě je nadchla. A já si přitom dávala tolik záležet, abych to s kořením nepřeháněla. Sam kořeněná jídla nesnášel a Charlotte si na moje kuchařské umění v jednom kuse stěžovala. Teď však snědli všechno, co jim připravil, a dokonce si dali nášup. Než večeře dospěla ke konci, byla jsem zpola namazaná.

„Co je ti, mamko? Vypadáš nemocně,“ prohodil Sam během klábosení s tím šílencem, který nám přichystal večeři a kterého jsem kdysi znala jako úhledného, konzervativního a klidného Petera. Začínala jsem si myslet, že zmizel navěky. Nebo že jsem zmizela já.

„Jsem jenom unavená,“ vysvětlila jsem zajíkavě.

„A co to piješ?“ vyzvídal Sam.

„Čaj,“ odpověděla jsem provinile jaké notorický alkoholik.

„Ale voní to jako whisky,“ utrousila Charlotte, když pomáhala sklízet ze stolu. Mě s odnášením nádobí nepomohla nikdy, leda když jsem jí hrozila zavražděním. K získání její pomoci postačila průhledná košile a stětélkující zelené kalhoty.

„Vaše maminka má za sebou těžký den,“ objasnil Peter alias Paul mírně. „Je unavená. Za chvilku ji uložím do postele,“ dodal a děti na to ani nešpitly. Charlotte, která vyváděla jako matka představená pokaždé, když mě předtím chtěl vyvést do kina či na večeři, teď bez mrknutí oka přijala jeho oznámení, že mě půjde brzy uložit do postele. Celou mou rodinu museli ovládnout mimozemšťané a Petera s nimi. Mezitím jsem však ztratila jistotu o své vlastní příčetnosti.

Děti mu pomohly opláchnout talíře a nandat nádobí do myčky a vrátily se ke svým úkolům. Předtím mi ještě popřály, ať se mi co nejrychleji uleví. Podle všeho je ani v nejmenším netrápilo, že Peter zešílel. Co hůř, nejspíš se jim to docela líbilo.

„Co jsi jim to nasypal do jídla? LSD? Chovají se stejně potrhle jako ty.“

„Už jsem ti přece říkal, že se jim budu zamlouvat. Rozhodně víc než on. Děti vycítí, když na nich někomu upřímně záleží. Úměrně tomu pak reagují,“ vysvětlil mi láskyplně a z ledničky vytáhl láhev šampaňského, kterou jsem schovávala pro zvláštní příležitost. Takovouhle příležitost jsem si však nedokázala představit ani ve snu.

„Co to děláš?“ Otevřel láhev dřív, než jsem mu v tom stačila zabránit.

„Před spaním si dáme kapku bublinek,“ usmál se rošťácky.

„Tady? Teď?“ To už jsem se opět rozvřeštěla. Zřejmě mu nedošlo, že s ním nehodlám jít do postele, když jsou v bytě moje děti. Už předtím jsem se vyjádřila dostatečně jasně a doufala jsem, že Peter to pochopil. „Tady se mnou spát nemůžeš, Petere. To přece víš. Ani v tomhle ohozu ne. Prostě to odmítám!“

„Jen klid. Přespím v pokoji pro hosty. Teď si jen chvíli posedíme a popovídáme, to je všechno. Potřebuješ se uvolnit, Steph. Jsi uvnitř celá napjatá. Tohle stresování ti vůbec nesvědčí. Peterovi by se to nelíbilo. Poslal mě sem, abys byla šťastná, ne abys byla nervozní.“ Ale nevyšlo mu to. Ještě v životě jsem si nepřipadala tak nervozní a dezorientovaná jako teď. Paul mi obrátil svět vzhůru nohama.

„No, tak jste cvoci oba… Ty i Peter.“ Nebyla jsem si jistá, jestli za to může bourbon či jeho přesvědčivé vystupování, ale skutečně jsem ho začala považovat za někoho jiného, ne za Petera.

„Jak jsi mi tohle mohl udělat?“ Během jediného večera se mi roztříštily všechny mé dosavadní jistoty. A nejhorší ze všeho bylo, že mým dětem to v nejmenším nevadilo. Co ale budou vykládat Rogerovi, až k němu zase příště půjdou? Že mamka má přítele, který se chová jako šílenec a lije do sebe litry bourbonu? Kvůli tomu nesmyslu mi taky můžou děti odebrat! Když se mě však nad tou představou zmocnila hysterie, honem mi strčil sklenku šampaňského a odvedl mě do ložnice. Veškeré moje protesty byly marné.

„Máš nějaký olej?“

„Proč? Máš chuť přejít na jiný nápoj?“ Mezitím jsem vypila šampaňské, protože jednak by ho byla škoda, jednak to byl jediný způsob, jak to všechno přežít.

„Namasíruju tě!“ oznámil mi nesmlouvavě, když zavřel dveře ložnice a otočil klíčem.

„Ne, ty teď shodíš tu maškaru a staneš se zase tím, kým jsi ve skutečnosti, Petere Bakere!“

„Jsem Paul, miláčku. Paul Klone. A můžeš se spolehnout, že si ty šaty sundám. Ale až později. Nechceme přece nahněvat děti.“

Dopila jsem šampaňské a než jsem se vzpamatovala, vybalil mě ze šatů jako z kukly. Ležela jsem nahá na posteli a sledovala, jak se přehrabuje v mé toaletce. Nakonec objevil pleťové mléko, které jsem si koupila v Paříži.

„Tohle bude perfektní!“ sdělil mi šťastně a cestou ke mně si dlouze přihnul z láhve šampaňského. „Nenašlo by se tu ještě pár svíček?“

„Proč?“ To už jsem totálně zpanikařila. „Co máš s nimi v plánu?“

„Zapálit je. Světlo svíček tě uklidní. Uvidíš.“

„Nic mě neuklidní, už nikdy, pokud s tímhle okamžitě nepřestaneš!“ Uklidnit mě mohl jedině pobyt za mřížemi blázince.

„Pššš… Klid…“ Ztlumil světla, a než jsem se stačila vzpamatovat, začal mě masírovat francouzským tělovým mlékem.

Neměla jsem v úmyslu se mu poddat, ale bylo to tak příjemné a já byla ze stresu tak napjatá a tak úděsně mě bolela hlava, že jsem mu to nakonec dovolila. Když o půl hodiny později přišly děti, pořád ještě jsem se cítila omámená. Zabalená do županu jsem seděla před televizí, jako jsem sedávala předtím, než jsem se seznámila s Peterem.

„Už je ti líp, mamko?“ zeptala se Charlotte a pak ostýchavě požádala Petera, či možná Paula, jestli by jí nepomohl s úkolem.

Zmizeli spolu na hodinku v jejím pokoji a já mezitím uložila Sama a začínala si myslet, že se všechno vrací k normálu. Od Petera bylo hezké, že Charlottě vysvětloval algebru, a ona se k němu chovala velmi mile a před rozloučením na noc mu poděkovala.