Čtvrté dějství
(zkrácený úryvek)
Pokoj Ivana Petroviče; je zároveň jeho ložnicí i kanceláří statku. U okna velký stůl s účetními knihami a papíry, vysoký psací pult, police, vázy. Menší stůl pro Astrova; na něm kreslicí papíry, barvy, pořadač na spisy; klec se špačkem. Na zdi mapa Afriky, zřejmě nikomu nepotřebná. Velký otoman, potažený voskovaným plátnem. Nalevo dveře do pokoje, napravo do předsíně; u nich rohožka, aby mužici nezamazali podlahu. – Podzimní večer. – Ticho.
TĚLEGIN a MARINA (sedí proti sobě a navíjejí klubko vlny)
TĚLEGIN
Rychleji, rychleji, Marino Timofejevno, rychleji, zavolají nás, musíme se s nimi rozloučit. Už poručili zapřahat.
MARINA (snaží se navíjet rychleji)
Už je toho málo.
TĚLEGIN
Jedou do Charkova. Budou v Charkově.
MARINA
Ale vždyť je líp.
TĚLEGIN
Ti mají nějak naspěch! Jelena Andrejevna zpívá pořád stejnou:
”Ani hodinu už tady nebudu. Pryč, pryč! Ať už jsme pryč. Jeďme do Charkova, rozhlídneme se a pošleme si pak pro věci.” – Jedou si nalehko, jako tažní ptáci. Marino Timofejevno, nebylo jim tady souzeno žít. Nebylo... každý holt má své.
MARINA
A bude tak líp. Vždyť už jsme nevycházeli z hádek a z rámusu. I s bouchačkami si začali. Učiněná hanba!
TĚLEGIN
Tak, tak. Scény jako na jevišti.
MARINA
Už jsem se na to nemohla dívat. (Pauza) Zase tu budeme hezky jako dřív, pěkně při starém. Ráno v osm čaj, v jednu oběd, večer povečeříme. Všecko půjde zase svým pořádkem... jako u lidí... po křesťansku. (Vzdychne si) Kdypak jsem jedla naposled pirohy! Ani nepamatuju.
TĚLEGIN
Ano, už dávníčko u nás nevoněly pirohy. Dávno, dávno... Dneska ráno, Marino Timofejevno, jdu po návsi a kupec za mnou: ”Máš ty to, darmošlape, život!” Až mě tady píchlo.
MARINA
Že si toho všímáš, holečku. Všechny nás živí pánbů. Tebe i Soničku, Ivana Petroviče i mě. Nikdo nesedíme za pecí... v teplíčku... každý máme svou práci. Kdepak je Soňa?
TĚLEGIN
V sadě. Pořád je s doktorem. Hledají Ivana Petroviče, bojí se, aby si něco neudělal.
MARINA
A kam jste dali tu jeho bouchačku?
TĚLEGIN (šeptem)
Schoval jsem ji ve sklepě.
MARINA (s úsměškem)
Jako děti.
Z venku vejde Vojnický a Astrov.
VOJNICKÝ
Nech mě! (Marině a Těleginovi) Nechte mě o samotě! Nepotřebuju hlídače.
TĚLEGIN
Hned, hned, Ivane Petroviči... už jsme pryč. (Odejde po špičkách)
MARINA
Kohout... ten se durdí. (Sebere vlnu a odchází)
VOJNICKÝ
Jdi pryč! Nech mě!
ASTROV
S největší radostí. Už mám být dávno pryč. Jenom ještě maličkost. Nehnu se odtud, dokud mi nevrátíš, cos mi vzal.
VOJNICKÝ
Nic jsem ti nevzal.
ASTROV
Nežertuju. Nezdržuj, musím jet.
VOJNICKÝ
Nic jsem ti nevzal. (Oba si sednou)
ASTROV
Tak? Ještě minutu čekám. Dáš mi to po dobrém, anebo si to vezmu násilím. Svážeme tě a prohledáme. Myslím to úplně vážně.
VOJNICKÝ
Jak je libo. (Pauza) Já pitomec! Dvakrát pálím a vždycky vedle. To si nikdy neodpustím.
ASTROV
Zachtělo se ti vidět krev. Sám sobě si vpal kulku do těla!
VOJNICKÝ (pokrčí rameny)
Ó, čemu mám děkovat, milostivé panstvo? Pokusil jsem se o vraždu, slyšíte, chtěl jsem ho zabít! Proč nepošlete pro četníky? Proč mě nedáte želízka a nezavřete do kriminálu? Aha, máte mě za šílence. (Zlý smích.) Tak já, já jsem šílenec, a ne ti, co pod maskou profesora a učeného mága nosí svou omezenost a tupost a kamení místo srdce! A to není šílenství, vzít si starého dědka a podvádět ho veřejně, přede všemi? Viděl jsem, jak jsi ji objímal.
ASTROV
Ano, objímal. Tobě před nosem! Tobě před nosem! (Dělá na něj dlouhý nos)
VOJNICKÝ (dívá se na dveře)
Ne, ne, to zešílela země, která nás nosí. Ta je šílená.
ASTROV
Neplácej nesmysly.
VOJNICKÝ
Co? Já jsem přece blázen, a blázen smí, blázen plácá nesmysly.
ASTROV
Blázen! Kdepak, holenku, ty nejsi blázen, ty jsi prostě podivín. Šašek jsi. Já si dřív taky o každém podivínovi myslel, že není zdravý a normální. Teď už však vím, že podivínství je normální stav člověka. Jsi naprosto normální.
VOJNICKÝ (zakrývá si oblečej rukama)
Jak se stydím! Kdybys věděl, jak se stydím! Pálí to jako strašný jed, ani žádná bolest tak nebolí. (Teskně) Nesnesu to! (Nakloní se na stůl) Co mám dělat! Co má dělat!
ASTROV
Nic.
VOJNICKÝ
Dej mi něco. Bože můj, je mně sedmačtyřicet let. Když tady budu do šedesáti, to je ještě třináct! Dlouho! Ta dálka! Jak přežiju těch třináct let? Co budu dělat, kde je utratím? Víš, víš... (křečovitě mu tiskne ruku), kdybych mohl začít znova jinak, probudit se jednoho jasného, tichého rána a vidět, že začínám čistou stránku, že všechno minulé je nic, pryč ze světa, že celá minulost byla jen štiplavý dým! (Pláče) Začít nový život. Poraď mi, jak začít... kde začít...
ASTROV (zlostně)
Řeči! Řeči! Jakýpak ještě nový život! My dva máme už konec. Jaképak naděje.
VOJNICKÝ
Konec?
ASTROV
Nač si lhát?
VOJNICKÝ
Dej mi něco... (Ukazuje na srdce) Tady to pálí.
ASTROV (křičí zlostně)
Přestaň! (Zjihne) Ti, co přijdou po nás, za sto, za dvě stě let, ať námi pohrdají, že jsme žili tak prázdně a bez talentu a bez vkusu... ó, pohrdejte, vy, vy příští... vy možná už najdete recept na štěstí... budete umět být šťastni. Možná... ale my? My dva máme už jenom jedinou naději. Že až budeme ležet v rakvi, že nás... snad... navštíví anděl snů... snad. (Vzdychne) Tak je to, brachu. V celém okrese byli jen dva pořádní, inteligentní chlapi: já a ty. Ale vidíš, deset let života tady, tupého, sešněrovaného konvencemi a falší, deset let stačí a nevzpamatuješ se. Zarosteš mechem. Život tady, ten okresní, maličký, zakrslý, ten nás otrávil svou plísní. Zplesnivěli jsme, shnili jako ostatní. (Živě) Ale abych nezapomněl, dej sem, cos mi vzal!
VOJNICKÝ
Já ti nic nevzal.
ASTROV
Lžeš. Vzal. Vzal jsi mi z kufříku lahvičku s morfiem. (Pauza) Poslechni, jestli chceš mermomocí udělat konec, prosím, jdi do lesa a tam se pověs. Ale morfium mi vrať! Jinak z toho budou řeči a klepy, že jsem ti je dal. Mně bude stačit, dyž tě budu muset pitvat. Myslíš, že je to něco příjemného!? (Vejde Soňa)
VOJNICKÝ
Nech mě!
ASTROV (Soně)
Soňo Alexandrovno, váš strýček mi vzal z lékárny lahvičku s morfiem a nechce mi ji vrátit. Domluvte mu. Nemám kdy, musím jet.
SOŇA
Strýčku Váňo, ty jsi vzal morfium? (Pauza)
ASTROV
Vzal. Vím to určitě.
SOŇA
Dej mi je. Proč nás lekáš? (Něžně) Dej, dej mi je. Já jsem možná nešťastnější než ty, a přece si nezoufám. Trpím a budu trpět, co budu živa. Ale nemyslím na morfium. Trp i ty! (Pauza) Dej, dej mi je. (Líbá mu ruku) Strýčku, drahý, hodný... buď hodný a dej mi morfium. (Pláče.) Strýčku, poslechni nás, vrať mu morfium. Trp. Trp taky. Trp jako já.
VOJNICKÝ (vyndá ze stolu lahvičku s morfiem a podá ji Astrovovi)
Tu máš. (Soně) Ale slib mně, že se hned pustíme do práce, hned, hned, musím se něčeho chopit... nebo si něco udělám.
SOŇA
Ano, budeme. Budeme. Jen co je vyprovodíme, hned se dáme do práce. (Nervózně prohrabuje na stole papíry) Beztoho už nám tady rostou kopřivy.
ASTROV (dává lahvičku do kufříku a utahuje řemeny)
Tak, a teď mohu jet!
JELENA (vejde)
Tady jste, Ivane Petroviči! Jděte za Alexandrem, chce vám něco říci.
SOŇA
Jdi, strýčku, jdi. (Bere ho pod paží) Pojď, půjdeme spolu. Musíš se s tatínkem smířit, už se neuvidíte. (Soňa a Vojnický odejdou)
JELENA
Odjíždím. (Podává Astrovovi ruku) Sbohem.
ASTROV
Už?
JELENA
Ut zapřahají.
ASTROV
Sbohem.
JELENA
Dneska jste mi slíbil, že sem už nevkročíte.
ASTROV
Slíbil. A odjíždím. (Pauza) Čeho jste se bála? (Bere ji za ruku) Je to tak strašné?
JELENA
Je.
ASTROV
A jinak byste zůstala? Ano? Zítra v hájovně...
JELENA
Ne. Jsem rozhodnuta. Jen proto jsem tak statečná, že je už zapřaženo. Jen o jedno vás prosím: Myslete na mě hezky. Chci, abyste si mě vážil.
ASTROV
Eh! (Mávne rukou) Zůstaňte, prosím vás. Co chcete dělat? Před čím utíkáte? Kam půjdete? Nic jste neužila... co máte na světě? Dříve nebo později, stejně se jednou poddáte a budete hořet... Když to má být... než někde v Charkově nebo v Kursku... to raději tady... s celou poezií... vidíte ten zlatý podzim... Tady máme les, trávu... nebe... opuštěná hnízda... jako v Turgeněvovi...
JELENA
Jak jste směšný, doktore. Zlobím se na vás. Ale budu na vás ráda vzpomínat. Jste zajímavý a jiný než všichni. Už vás nikdy neuvidím, proč bych tedy před vámi hrála? Trochu jste mi popletl hlavu. Trošičku. Nu, dejte sem svou ruku a rozejděme se jako dobří přátelé. Nevzpomínejte na mě ve zlém.
ASTROV (tiskne jí ruku)
Ano, jeďte si... (Zamyšlen) Nerozumím vám: jste dobrá a jemná, ale i kus kamení je ve vás. Přijeli jste sem, vy a váš muž, a všichni, kdo tu pracovali, lopotili se, něco vytvářeli, všeho museli nechat a celé léto se museli točit jen kolem vás a podagry vašeho muže. Nakazili jste je všecky svou zahálkou. On i vy. Taky jsem se dal strhnout. Nic jsem nedělal, celý měsíc mě to táhlo jen sem, lidi mi zatím stonali a na mých pasekách mužici pásli krávy. Tak je to: ať vstoupíte kamkoli, vy a váš muž, všude sijete zkázu. Žertuji, ano... Ale jsem jist, že kdybyste zůstala, statek by zpustl docela. I já... i já... A pro vás... Jeďte, jeďte... krásná. Finita la comedia!
JELENA (bere z jeho stolu tužku)
Na památku, smím? (Schová ji)
ASTROV
Jak je to zvláštní! Tak blízko... a najednou... dálka. Nikdy se už neuvidíme. Jsme sami, než zas přijde strýček Váňa s kyticí, smím? Na rozloučenou. (Líbá ji) Milá, milá.
JELENA
Mějte se hezky. Přeju vám všechno dobré. (Ohlíží se) Můj, můj!... (Prudce ho obejme a rychle se odtrhne) Musíme jet.
ASTROV
Jeďte, jeďte, co nejdřív! Koně čekají, jeďte!
JELENA
Někdo přichází... Jdou... (Naslouchají)
ASTROV
Finita. (Vejde Serebrjakov, Vojnický, Marie Vasiljevna s knížkou, Tělegin a Soňa)
SEREBRJAKOV (Vojnickému)
Respektuji tvou velkodušnost. Po tom, co se stalo, za těch pár hodin, prožil jsem tolik a tolik přemýšlel, že bych mohl napsat traktát o tom, co je život a jak se má žít. Rád slyším tvé omluvy a sám prosím za odpuštění. Sbohem, kamaráde. (Třikrát se s Vojnickým políbí)
VOJNICKÝ
Budeš dostávat zase tolik, co jsi dostával dřív. Všechno bude zas, jak bylo. (Jelena objímá Soňu)
SEREBRJAKOV (líbá ruku Marii Vasiljevně)
Maman...
MARIE VASILJEVNA (líbá ho)
Alexandře, dejte se zas brzy fotografovat a pošlete mi obrázek. Víte, jak vás zbožňuji.
TĚLEGIN
Sbohem, vaše excelence. Vzpomeňte si na nás.
SEREBRJAKOV (políbí Soňu)
Sbohem, Soničko. Všichni sbohem! (Podává ruku Astrovovi) Děkuji vám za přátelství. Vážím si vašich názorů, vašeho nadšení i vaší práce. Ale dovolte mně, zkušenému, slovíčko na rozloučenou, přátelé: Aby měl náš život cenu, musí po nás zůstat dílo, dílo, přátelé! (Klaní se všem) Tak buďte zdrávi a hodně štěstí! (Odejde, za ním Marie Vasljevna a Soňa)
VOJNICKÝ (políbí prudce ruku Jeleně)
Sbohem,... odpusťte. Už se neuvidíme.
JELENA (dojata)
Sbohem, drahý. (Políbí ho na čelo a odejde)
ASTROV (Těleginu)
Ďobko, řekni, ať hned zapřáhnou taky pro mě.
TĚLEGIN
Řeknu, řeknu. Už běžím. (Odejde) (Zůstane Astrov s Vojnickým)
ASTROV (uklízí se stolu barvy a dává je do kufru)
Co že je nejdeš vyprovodit?
VOJNICKÝ
Jen ať jedou, ale já... já nemohu. Je mi těžko. Musím už něco dělat. Pustím se do práce. (Hrabe se na stole v papírech) (Pauza. Je slyšet rolničky.)
ASTROV
Odjeli. Profesor si asi oddychl. Toho sem už nedostaneš, žádný strach!
MARINA (vejde)
Odjeli. (Sedne si do křesla a plete)
SOŇA (vejde)
Odjeli. (Utírá si oči) Šťastnou cestu! (Váňovi) Tak, strýčku Váňo, s chutí do práce! Dej mi nějakou práci.
VOJNICKÝ
Do práce, správně, skřivánku, do práce!
SOŇA
To už je doba, co jsme naposled seděli tady u toho stolu. (Rozsvěcuje lampu na stole.) Heleď, inkoust načisto vyschl. (Jde s kalamářem ke skříni a nalévá inkoust) Víš, že mi je už po nich smutno?
