23. kapitola
Po snídani odvezla Tracy děti a kolem poledne přijeli z Halstedova pohřebního ústavu. Bernie na ně čekal v domě sám. Dveře u ložnice nechal dlouho zamčené, nakonec je však otevřel, posadil se k ní a vzal ji za ruku. Naposledy takhle spolu, naposledy v posteli, naposledy vůbec všechno, ale proč to pořád takhle rozebírat, přesvědčoval sám sebe. Už přece zemřela. Když se na ni díval a líbal její prsty, zdaleka mu nepřipadalo, že by ho opustila. Byla přece součástí jeho duše i srdce a celého života. Vůbec nepochyboval o tom, že tomu tak bude navždycky. Pak uslyšel, jak přijíždí auto z ústavu, odemkl a šel jim naproti. Když ji zakrytou vynášeli, odvrátil se. V obýváku s jejich zaměstnancem probral, co všechno si přeje zařídit, a slíbil, že odpoledne už bude ve městě. Jenom tu musí sbalit věci a hned vyjede. Zaměstnanec pohřebního ústavu přisvědčil a pak mu dal svoji navštívenku.
Všemožně se prý budou snažit, aby mu to ulehčili. Hm. Copak se asi dá vylepšit na skutečnosti, že ztratil svoji milovanou ženu, matku svých dětí?
Tracy to místo něj vyřídila s dr. Johanssenem a on zavolal majitelům domku a vypověděl nájem hned toho odpoledne. Návrat zpátky na pobřeží by pro něj byl příliš bolestný. Náhle musel vyřídit tolik věcí a stejně na nich nezáleželo ani za mák. Ten člověk z ústavu toho tolik nadělal kolem rozhodování, jestli rakev z kovu, mahagonu nebo borovice, látku jestli růžovou, modrou nebo zelenou, krucinál, komu tak na tom sejde? Odešla… tři roky a teď nic… je konec. Srdce ho tížilo jako kámen, když do jednoho batohu házel věci Jane a do druhého Alexandrovy věci. Potom vytáhl zásuvku, v níž ležely Liziny paruky a najednou si sedl a rozplakal se. Věřil, že propláče celý život.
Před sebou moře a nad hlavou nebe, zoufale křičel svoji otázku:
„Proč, Bože? Slyšíš, proč?“ Ale nikdo mu neodpověděl. Zůstala tu jen prázdná postel. Opustila ho v noci, ale nejdřív mu dala políbení na rozloučenou a poděkovala mu za společný život i za jejich dítě.
Nedokázal jejímu odchodu zabránit, i když se snažil sebevíc.
Připravil věci k odvozu a konečně zavolal rodičům. To už byly dvě hodiny. Telefon vzala matka. V New Yorku bylo parno jako ve výhni a klimatizace vůbec nepomáhala. Měla před sebou schůzku s přáteli, a tak myslela, že jí volají oni.
„Haló?“
„Nazdar, mami.“ Najednou na něj všechno dolehlo plnou vahou a on si nebyl jistý, jestli jí to vůbec dokáže říct.
„Drahoušku, něco se stalo?“
„Víš, já…,“ přikývl nejdřív, že ano, a nakonec se rozplakal. „Já„ jenom… abyste věděli…“ Nedokázal to ani vyslovit. Svět pro něj ztratil smysl a zase si připadal jako malé děcko. Matka se rozplakala, když zaslechla jeho vzlyky. „Umřela… dneska v noci umřela…“
Nemohl dál a Ruth zamávala na muže, který k ní přicházel celý ustaraný.
„Přijedeme. Hned teď vyrážíme.“ Pohlédla na hodinky a na svého muže ve večerním obleku a při pomyšlení na to děvče, které měl Bernie tolik rád, na matku svých vnoučat, jí slzy zalévaly celou tvář.
Prostě nemohla věřit tomu, že by umřela, vždyť by to nebylo správné.
Teď ale toužila ukonejšit svého syna. „Nejbližším letadlem jsme u tebe.“ Nesrozumitelně pořád manželovi něco naznačovala, ale on pochopil a vzal si od ní sluchátko. „Myslíme na tebe, synku. Dorazíme tam co nejdřív.“
„Dobře, ano… já…“ Vůbec netušil, jak to všechno zvládne, co dělat, co říkat… jenom by brečel a řval a vztekal se, aby ji přivedl nazpátek, jenomže ona se k němu už nevrátí. Ach bože, už nikdy. „Já nemůžu…“ Ale mohl. Musel. Měl na starosti dvě děti a byl na ně sám.
Byly teď to jediné, co mu ještě zbývalo.
„Kde teď jsi, chlapče?“ Lou si o něho dělal veliké starosti.
„Pořád ještě na pobřeží.“ Nabral vzduch do plic. Najednou zatoužil vypadnout z toho domu, kde ona zemřela. Už aby ho měl za zády.
Byl rád, že zavazadla odnesl do auta už předtím. „Tady se to stalo.“
„Tys tam úplně sám?“
„Ano… děti si k sobě vzala Tracy a Liz před chvilkou odvezli.“
Dusil se pláčem už jen při tom pomyšlení. Zakryli jí celou tvář i hlavu… bylo mu…
