17. kapitola
„Já na to kašlu! Slyšíš? Kašlu na to!“ křičela už skoro hystericky.
„Tak mě přece poslouchej!“ Zacloumal s ní, a když šli zas dál, plakali °ba. „Pojedeš se mnou do New Yorku…“ Odmlčel se, aby se uklidnil a nabral dech… přece se musí chovat rozumně… rakovina přece dneska neznamená automaticky konec… a 'kdo ví, jak moc se ten chlápek v tomhle vyzná? Lékař sám jim doporučil další specialisty přes kosti, plíce, chirurga, onkologa. Navrhl biopsii a možná i operaci, a potom ozařování či chemoterapii, až podle nálezu. Přiznával, že tohle jeho obor není.
„Já chemoterapii nechci, to je něco příšerného. Vypadají mi všechny vlasy… a ach, já umřu! Já umřu!“ vzlykala mu v náručí a on měl pocit, že mu rvou srdce z těla. Musí se oba uklidnit! Musí se uklidnit!
„Ale proč bys umírala. Pořádně se s tím poperem. A teď se už, hergot, uklidni, a poslouchej! Až teď pojedu do New Yorku, popadnem děti, pojedeš se mnou a vyšetří tě tam nejlepší odborníci!“
„A co tam se mnou budou dělat? Já nechci žádnou chemoterapii!“
„Poslechneš si alespoň, jaký mají názor. Nikdo neříká, že se podle nich musíš zařídit! Tenhle doktor sám nevěděl, co by bylo nejlepší. Třeba se nakonec ukáže, že máš obyčejnou artrózu a že si ji spletl s rakovinou.“ Ach bože, smět tomu uvěřit!
Ale o takové možnosti se žádný z těch specialistů ani nezmínil.
Trvali na biopsii. Když si s nimi otec promluvil, radil Berniemu a Liz totéž. Že stejně lékaři v New Yorku budou ten výsledek potřebovat v každém případě. A biopsie potvrdila, že měl Johanssen pravdu. Byl to skutečně osteosarkom, ale bylo to ještě horší. Podle povahy buněk i stupně jejich rozšíření, a proto, že metastázy už pronikly do obou plic, nepřicházela v úvahu operace. Návrh zněl - okamžitě zahájit léčbu ozařováním a nasadit chemoterapii co možná nejdříve. Liz si připadala jako v děsivém snu, ze kterého se přes veškerou snahu nemůže probrat. Jane radši neprozradili nic, jen že se maminka po miminku necítí moc dobře a že jí v nemocnici chtějí udělat nějaká vyšetření. Neměli ponětí, jak by se jí to strašlivé odhalení mělo sdělit.
Když se Liz po biopsii probrala, Bernie si s ní v nemocnici povídal dlouho do noci. Seděla na posteli a na prsou, kde jí biopsii prováděli, měla náplasti. Teď už bylo nevyhnutelné dítě odstavit. Chlapeček plakal doma a Liz plakala v Bernieho náručí v nemocnici a snažila se mu sdělit všechno, co teď prožívá, pocit provinění, lítost a děs.
„Připadá mi teď, jako bych ho krmila jedem, kdybych ho měla kojit dál… no jen si představ, co až doteď ode mne vlastně dostával… já se z toho zblázním!“
Utěšoval ji tím, co oba věděli už dávno. „Ale jdi, rakovina přece není nakažlivá.“
„Co ty víš? Jak můžeš vědět, že jsem to nechytla od někoho na ulici… vlítl tam na mě nějakej ten pitoměj virus… co třeba, když jsem rodila tady v nemocnici…“ Utřela si nos a podívala sa na něj. Ani jeden z nich si nedokázal uvědomit celý dosah té vážné situace. Tohle jsou přece věci, které člověk zná z doslechu, to se nemůže přihodit jim, mají přece na starosti sedmiletou holčičku a miminko!
V té době si s otcem telefonoval taky pětkrát denně a ten už stačil v New Yorku všechno zařídit. Bernie mu volal i toho rána, kdy ji měl přivést z nemocnice.
„Jakmile dorazíte, může okamžitě nastoupit do nemocnice na vyšetření.“ Otec byl vážný a Ruth vedle něj vzlykala.
„Prima.“ Bernie si zkoušel namluvit, že to všechno dopadne dobře, ale strachu se zbavit nedokázal. „A jsou to fakt ti nejlepší?“
„Jistě,“ přisvědčil klidně otec. Srdce mu krvácelo pro jeho jediného syna a ženu, kterou měl rád. „Bernie… tohle bude pořádně těžké… včera jsem mluvil s Johanssenem…. metastázy už pronikly prakticky všude.“ On tohle slovo nenáviděl už dlouho, ale Bernie se s ním seznamoval teprve poslední dobou. „Má nějaké bolesti?“
„Ne. Jenom je hrozně unavená.“
„Tak ji pozdravuj a že na ni myslíme!“ Ona to bude potřebovat.
I jejich modlitby. Zavěsil a teprve teď si všiml, že ve dveřích stojí Jane.
„Co je to s maminkou?“
„Je moc unaven…
