34. kapitola
Poprvé po dvou letech si vzal Bernie zpátky na starost import zboží, ale cesta do Paříže, Říma a Milána byla bez Liz tentokrát velice bolestná. Znovu si živě vybavoval, jak prožívala svoji první cestu do Evropy, jak byla nadšená šaty, které jí tam vybíral, jak uchváceně se procházela v muzeích a jak s ním bezstarostně obědvala u Fouqueta a večeřela u Lippa a Maxima. Teď to bylo úplně jiné. Ale protože se ocitl zpátky ve svém živlu, práce ho za chvíli zcela pohltila. Měl pocit, že nesledoval hlavní proud vývoje velice dlouho, ale pocítil příliv chuti do života, zvlášť když si prohlížel novou konfekci a diskutoval se svými oblíbenými návrháři. Přesně odhadl, co bude letos ideální pro Wolffovy obchody. Na zpáteční cestě se zastavil v New Yorku a na obědě s Paulem společně dlouze rozebírali další Bernieho plány. Paul upřímně obdivoval energii, s jakou to Bernie všechno zvládal, a nezakrytě se těšil, že budou moci zase pracovat společně. Ovšem zatím ještě nenatrefil nikoho, kdo by byl vhodným kandidátem na nynější Bernieho místo, najisto však tvrdil, že do roka má Bernieho zpátky v New Yorku.
„Budeš s tím počítat, Bernarde?“
„Nevím, co by mi do toho mělo přijít.“ Zatím ho to zas tak moc nevzrušovalo, svůj starý byt stejně zrovna prodal, protože by pro ně všechny nestačil, a ten člověk, který jej měl od něj už roky pronajatý, o odkoupení stejně dávno stál. „Jenom budu muset včas vybrat Jane vhodnou školu, ale zatím to nijak nespěchá.“ Opravdu už neměl proč pospíchat s přestěhováním, když se to týkalo jenom Nanny s dětmi.
„Jakmile se někdo šikovný ukáže, dám ti okamžitě vědět.“ Jenže ono to nebude nic jednoduchého najít tak schopného člověka. Už si pár kandidátů oťukl, ale všichni se mu zdáli příliš úzce specializovaní.
Navíc jim chyběly Bernardovy zkušenosti i přesný odhad. Nechtěl, aby se z pobočky v San Franciscu stal provinční a docela obyčejný krám. Pod Bernieho vedením jim vedle centra v New Yorku poskytoval největší zdroj příjmů, což se Paulu Hermanovi pochopitelně zamlouvalo. A hlavnímu vedení se to zamlouvalo ještě víc.
Bernie se před odletem stihl zastavit u rodičů a matka naléhala, aby jí poslal děti na celé letní prázdniny.
^ „Stejně s nimi celý ten čas být nemůžeš a potom, co by v tom městě vůbec v létě dělaly?“ Ani jí nemusel říkat, že na Stinsonské pobřeží letos nepojedou, měli na něj příliš smutné vzpomínky, ale na žádnou náhradu přijít nemohl. Vždyť tam jezdil s Liz od prvního léta stráveného v Kalifornii a nic jiného vymyslet nedokázal.
„Budu o tom uvažovat.“
„A Janě by se třeba líbilo i na skautském táboře.“ Bylo jí už, pravda, devět let, ale neměl moc chuti ji od sebe pouštět. Oba toho měli za sebou trochu moc.
Liz umřela teprve před devíti měsíci, a proto se ho tak hluboce dotklo, když mu matka začala říkat, že čerstvě rozvedená dcera paní Rosenthalové se zrovna přestěhovala do Los Angeles, jako kdyby ho touhle zprávou chtěla k něčemu vyburcovat.
„Nechceš se tam za ní někdy zajet podívat?“ Byl to stejně absurdní nápad, jako kdyby mu navrhla procházku po ulici jenom ve spodním prádle. Pořádně se rozzlobil. Neměla žádné právo mu zase mluvit do života, nebo mu dokonce nadháňět ženské.
„A proč bych to měl vůbec dělat?“
„Je to moc příjemné děvče, Bernarde.“
^ „A co má být?“ To už zuřil. Svět byl přímo přecpaný příjemnými děvčaty, ale Liz se žádná rovnat nemohla, takže na ně prostě kašlal.
Ale matka se konečně odhodlala mu říci to, co plánovala už při své poslední návštěvě v San Franciscu. „Měl by sis občas někam vyjít.“
„Jen se nestarej. Chodím tam, kam potřebuju.“
„Takhle to přece nemyslím. Měl by sis někdy vyjít i s děvčetem.“
Měl sto chutí jí říct, aby se, sakra, starala o sebe, vždyť mu tím jenom sype sůl do rány. Tohle si ale líbit nenechá.
„Došlo ti vůbec, že mi už je devětatřicet? Ta tvoje ,děvčata' mi můžou být ukradená!“
„Ty ale moc dobře víš, jak to myslím, miláčku!“ Tak ona toho rýpání nenechá! Jeho takové zábavy vůbec nezajímají. V šatně pořád ještě visely všechny L…
