9. kapitola
Jane a Liz se pustily do shánění časopisů s módou pro nevěsty, a když se konečně vypravily k Wolffovi koupit si na svatbu šaty, malá Jane už neprotestovala, a dokonce se začínala těšit. Hodinku pročesávaly dětské oddělení a nakonec skutečně našly šatečky, po kterých holčička toužila. Byly z bílého sametu, v pase měly růžovou atlasovou stuhu a růžové poupátko u límečku. Stejný úspěch měly i při výběru svatebních šatů pro Liz. Nákup oslavili s Berniem společným obědem.
Následující týden se ta novinka donesla i Paulu Bermanovi do New Yorku. V obchodě si nic utajit nedá a Bernie byl u Wolffa natolik důležitá osobnost, že ho měl na očích každý. Berman mu ihned zvědavě i pobaveně volal.
„Tak co se mi vlastně tají?“ Znělo to rozjařeně a Bernie náhle pocítil ostych.
„Nic tak důležitého.“
„Ale jdi, prý tě Amórek na západním pobřeží konečně dohonil! Jsou to drby, neboje to pravda?“ Přál by si, aby jeho dlouholetý přítel měl konečně trochu štěstí. Ale Bernie si jistě vybral rozumně a Berman by tu dívku moc rád poznal.
„Je to tak, ale chtěl jsem ti to oznámit sám, Paule.“
„No tak sem s tím. Co je zač? Vím o ní jen tolik, že si ve třetím patře koupila svatební šaty.“ Teď už se smíchy neudržel. Ten jejich svět je vážně malý a všechen vývoj v něm obstarávají drby a pomluvy.
„No, jmenuje se Liz a učí druháky. Pochází z Chicaga, sem se přistěhovala až později. Je jí sedmadvacet a má moc roztomilou holčičku Jane, té je pět. A brát se budeme hned po vánocích.“
„To všechno zní zatím docela slibně. A jaké má příjmení?“
„O'Reillyová.“
Paul zařval. S paní Finovou už měl svoje zkušenosti.
„Jak se na to tváří tvoje matka?“
Bernieho to taky pobavilo. „Ještě o tom ani neví.“
„No tak to nám dej včas vědět, až to zjistí. To bude slyšet rachot až sem k nám. Nebo že už by neměla takovou razanci?“
O to strach nemám.“
„No, v každém případě ti přeju hodně štěstí. Až sem příští měsíc přijedeš, doufám, že mi tu svou Liz představíš?“ Bernieho čekala cesta do New Yorku a potom do Evropy, ale Liz s ním jet nechtěla. Musí být ve škole a starat se o Jane a také hledali pronájem vhodného domu. Nemělo cenu něco kupovat, když se budou za chvíli stěhovat do New Yorku.
„Myslím, že bude mít plno práce tady. Ale samozřejmě na svatbě budeš srdečně vítán.“
Už si objednali i pozvánky, jak jinak než u Wolffa. Samotná svatba měla být menší, nějakých padesát až šedesát lidí maximálně. Počítali s jednoduchým obědem a hned nato s odletem na Havaj. Lizina přítelkyně ze školy, Tracy, slíbila, že se na tu dobu nastěhuje do jejich nového domu a pohlídá Jane, takže v tomhle ohledu starosti mít nemuseli.
„Kdy že to tedy bude?“ Bernie mu prozradil přesné datum. „Přišel bych moc rád. Ale teď už tě to zpátky do New Yorku tolik nepotáhne, nemám pravdu?“
To Bernieho poplašilo.
„To bych tedy neřekl. Chtěl bych během téhle cesty vytipovat pro Jane nějakou dobrou školu a Liz by se na ni šla na jaře podívat.“
Snažil se na Hermana takhle tlačit ohledně termínu jeho návratu, ale ten na to neřekl nic. Moc povzbudivé to tedy nebylo. „A příští září bychom ji tam chtěli zapsat.“
„No… v každém případě se za pár týdnů sejdem v New Yorku. A hodně štěstí!“ Bernie chvíli civěl jen tak do prázdna. Večer si o tom promluvil s Liz. Měl vážné starosti.
„Jen ať si ksakru nemyslí, že mě tu upíchnou na tři roky jako tenkrát v Chicagu!“
„A nemůžeš si s ním o tom promluvit, až budeš na východě?“
„To taky rozhodně udělám?“
Jenže když na to v New Yorku zavedl řeč, stejně Bermana nedonutil, aby se vyjádřil nějak určitě.
„Ještě pár měsíců, Bernarde. Musíš to tam dát pořádně do kupy, dohodli jsme se tak, ne?“
„Všechno tam šlape jak hodinky a jsem tam už osm měsíců!“
„Ale samotný obchod funguje teprv pět. Musíš to vydržet ještě tak rok. Vždyť víš sám, že se tam bez tebe neobejdeme! Dokážeš tomu kšeftu vtisknout jeho specifickou tvář, která mu vydrží celé roky. V tom tě nikdo nepřekoná!“
„Ještě rok. To je ale příšerně dlouho!“ Berniemu to v tuto chvíli připadalo jako celý ž…