23. kapitola
Druhý den Charlieho probudilo slunce proudící do pokoje a tíživý pocit v prsou, jako by se přihodilo něco hrozného. Takhle se probouzel celé měsíce potom, co ho Carole opustila, a napadlo ho, zda to zase není kvůli ní, ale uvědomil si, že ne. Bylo to něco jiného, ale nemohl se rozpomenout… a pak mu to došlo. Bylo to kvůli Sarah. Francois zemřel. A ona také, téměř o padesát let později. Tak dlouho žila bez něho.
Nejhůře ovšem Charlie nesl, že teď neměl co číst. Opustila ho. A dala mu ještě jednu lekci, že život je tak krátký a jeho okamžiky tak vzácné. Co kdyby dveře svého srdce Francoisovi nikdy neotevřela? Měli pouze čtyři krátké roky, přesto prožila nejlepší část svého života a navíc porodila tři děti.
Tím se všechno, co se jí přihodilo dřív, zdálo naprosto bezvýznamné. A když ráno stál ve sprše a opět o ní přemýšlel, vrátil se v myšlenkách k Francesce. Od cesty do Paříže se změnila. Poznal jí to na očích, když na ni čekal na letišti.
Mnohem důležitější ale bylo, že mu to dovolila. Začal se oblékat a najednou se nemohl dočkat, až ji uvidí. Uvědomil si, že oba možná čeká úplně nový život. Zdálo se mu, že den se povleče nekonečně dlouho do sedmi do večera, kdy ji měl vyzvednout. A jak na to pomyslel, uslyšel klepátko na hlavních dveřích. Zajímalo by ho, kdo to může být, nejspíš Gladys Palmerová. Nikdo jiný ho ve městě neznal kromě ní a Francesky, a s tou se měl sejít až u večeře. Nemohl teď pochopit, proč ji nepozval, aby spolu strávili celý den. Udělal pěknou hloupost. Seběhl po schodech, podíval se z okna a vtom ji spatřil. Stála tam, čekala na něho a tvářila se vyplašeně.
„Omlouvám se,“ vyhrkla nervózně. Mračila se, ale přesto vypadala nádherně. Pozval ji dál a ona zůstala stát v hale. Charlie se usmíval. „Jen mě napadlo…, odvezla jsem Monique ke kamarádce, byla jsem kousek odtud a… tak jsem si řekla, že…“ V očích měla slzy a byla velmi rozrušená. Myslela si, že sem neměla chodit, ale přišla. „Včera večer jsem dočetla ten deník. Zrovna je v Bostonu a chystá se do Deerfieldu.“
„To jsi teprve na začátku,“ řekl zamyšleně a podíval se na ni.
„Možná my všichni. Já včera večer dočetl poslední… Měl jsem pocit, jako by mi někdo umřel.“ A také zemřel, ale to se stalo velice, velice dávno. Stále po ní však truchlil. „Jsem rád, že ses tady zastavila. Vůbec jsem netušil, kdo mi to klepe na dveře, jestli policie nebo bytná… Jsem strašně rád, žes to byla ty.“
Znovu na ni něžně pohlédl a náhle dostal nápad. Možná že jim to přinese štěstí nebo to pro ně bude mít později zvláštní význam.
„Nechceš si se mnou vyjet?“
„Ráda,“ odpověděla s úlevou. Stálo ji hodně odvahy přijít za ním a stále z toho byla trochu rozrušená. „Kam pojedeme?“ vyzvídala nervózně.
„Uvidíš,“ prohodil záhadně. Vzal si kabát a vyšli ven. Ujeli nevelký kus cesty, který tak často urazila Sarah, dokonce i v těhotenství. A pak to Francesca poznala. Jednou se tady toulaly s Monique. Obě z toho byly u vytržení. Udělaly si tu piknik. Ale pouze Charlie věděl, že je to vodopád, o němž zhusta psala Sarah ve svých denících. „Je to nádhera, viď?“ řekl, když se zastavil vedle ní. Vodopád byl zamrzlý, ale přesto působil velkolepě. „Pro ně tohle místo mělo zváštní význam.“ Pamatoval si proč, ačkoli Francesca to ještě nevěděla. A bez dalších slov přitáhl Francesku zvolna k sobě a políbil ji. Od té doby, co se poznali, si toho řekli až dost o minulosti, přítomnosti i budoucnosti, o tom, co by neudělali a co by nesnesli, o lidech, kteří je zradili, a o jizvách, jež jim navždy zůstanou. Možná bylo načase nechat mluvení a následovat příkladu Sarah a Francoise.
Cítila, jak jí na prsou bije jeho srdce, a když se od ní konečně odtáhl, usmála se na něho a velmi něžně mu položila ukazováček na rty.
„Jsem ráda, žes to udělal.“ Mluvila šeptem.
„Já taky,“ řekl udýchaně. „Myslím, že bych to bez tebe už déle nevydržel…“
„To mě těší… Byla jsem tak hloupá,“ přiznala Francesca, když se posadili na balvan s důvěrně známou prohlubní, a Charliemu vrtalo hlavou, jestli je t…
