7. kapitola
Lyžování v Charlemontu bylo kupodivu velmi příjemné, přestože byl Charlie rozmazlený mnoha zimními dovolenými, které si s Carole dopřávali v Evropě. Obzvlášť se zamilovali do Val d'Iserre a Courchevelles, i když Charlie měl rád i Svatý Mořic a v Cortině se mu také líbilo. V porovnání s tím vším byl Charlemont dost nudný, ale trasy byly dobré, sjezdovky lákavé a bylo skvělé být zase na svahu venku na vzduchu a dělat něco, v čem vyniká. Přesně tohle potřeboval.
Nestál na lyžích už rok a k polednímu, když se před obědem a horkým šálkem kávy chystal vyjet naposledy nahoru, se cítil jako znovuzrozený. Vzduch byl svěží, a když ráno odcházel z domu, mrzlo, ale na slunku bylo teplo. Musel se usmát, když se vedle něho na sedačce uvelebila holčička, asi o polovinu menší než on.
Imponovalo mu, že lyžuje sama a jede až na vrcholek svahu. Byly tam náročné sjezdovky a Charlie se divil, že se o ni rodiče nebojí. Jakmile se rozjeli, otočila se k němu se širokým úsměvem a Charlie se jí zeptal, jestli sem jezdí často.
„Moc ne. Jen když má máma čas. Píše knihu,“ informovala ho a pozorně si Charlieho prohlížela. Měla velké modré oči a lehce nazrzlé kudrny. Nedokázal odhadnout, kolik jí je. Asi něco mezi sedmi až deseti, což byl dost široký rozsah, ale v dětech se moc nevyznal. Byla to hezká holčička a při jízdě nahoru se chovala naprosto nenuceně. Prozpěvovala si nějakou písničku a pak se na něho s rozpustilým úsměvem a tázavým pohledem znovu podívala.
„Máš děti?“ vyzvídala a Charlie se při odpovědi usmál.
„Ne, nemám.“ Skoro měl pocit, že by se měl omluvit nebo to alespoň vysvětlit, ale dívenka přikývla, jako by to chápala. Jen se pokoušela zjistit, co je zač. Zdálo se, že ji zaujal. Měl na sobě černé kalhoty a tmavozelenou bundu. Ona měla jasně modrou kombinézu téměř stejné barvy jako její oči a červenou čepici, která ladila s její výstrojí. Připomínala mu děti, které s Carole vídávali, když jezdili lyžovat do Francie. S andělským obličejíčkem, průzračnýma očima a kudrlinkami mu připadala jako Evropanka. Vypadala šťastně, nevinně a zdravě. I když se chovala velmi uvolněně, nebyla drzá ani přemoudřelá, jen velmi chytrá a veselá. Charlie byl rád, že sedí vedle něho, a nedokázal odolat jejímu nakažlivému smíchu.
„Jsi ženatej?“ zeptala se ho a on se rozesmál. Možná byla inteligentnější, než se na první pohled domníval. Její matka ji varovala, aby s lidmi, které potká na vleku, příliš nemluvila, ale jí se to líbilo a už si tady našla hodně přátel.
„Ano,“ řekl bezděčně, ale pak si to rozmyslel. Neměl důvod holčičce lhát. „Těžko se to vysvětluje, ale vlastně nejsem. Teď ještě jsem ženatý, ale brzo nebudu.“ Už ho unavovalo pronásledovat svůj vlastní stín, ale tentokrát zvážněla a pak přikývla.
„Jseš rozvedenej,“ poznamenala zasmušile. „Já taky.“ Způsob, jakým to řekla, ho pobavil. Byla to rozkošná malá šibalka.
„To je mi líto,“ pronesl a snažil se kvůli ní zachovat vážnou tvář. „Jak dlouho jsi byla vdaná?“
„Celej život.“ Když to vyslovila, měla v očích tragický výraz a Charliemu vzápětí došlo, co tím myslela. Nežertovala. Mluvila o svých rodičích. Evidentně se rozvedli a ona měla pocit, že je na tom stejně.
„Opravdu mě to moc mrzí.“ Tentokrát to myslel upřímně. „Kolik ti bylo, když ses rozvedla?“
„Skoro sedm. Teď je mi osm. Předtím jsme bydleli ve Francii.“
„Ale.“ Vzbudilo to v něm zájem. „Já zase žil v Londýně, když jsem byl ženatý. A ty bydlíš tady, nebo jsi na návštěvě?“
„Bydlíme dost blízko,“ prohodila věcně. Pak se k němu opět otočila, celá šťastná, že mu může dodat další informace, ať už je Charlie vyžadoval nebo ne. „Můj táta je Francouz. Jezdili jsme lyžovat do Courchevelles.“
„Já taky,“ řekl, jako by teď byli staří kamarádi. „To musíš být moc šikovná, když tě rodiče pustí samotnou až nahoru.“
„Táta mě učil lyžovat,“ prohlásila pyšně. „Máma lyžuje moc pomalu, takže mě pouští samotnou. Jen mi vždycky říká, abych se nedostala do průšvihu, abych s nikým nikam nechodila a moc nemluvila.“ Charlie ocenil, že není z…
