Poselství z vesmíru

VŠECHNY PASTI ZEMĚ

Inventární seznam byl dlouhý. Nábytek, obrazy, porcelán, stříbrné předměty a tak dále — prostě veškerý osobní majetek, který se u Baringtonových nashromáždil během dlouhé existence tohoto starého rodu, tu byl na mnoha stránkách zapsán jeho drobným a pečlivým písmem.

Když dospěl na konec, uvedl jako poslední položku i sebe:

Jeden domácí robot, Richard Daniel, obstarožní, ale stále ještě v dobrém stavu.

Pak odložil pero, seřadil a srovnal jednotlivé listy a na celou hromádku položil těžítko — malé těžítko na papír z překrásně vyřezávané slonoviny, které přivezla teta Hortensie ze své poslední návštěvy Pekingu.

Tím jeho práce skončila.

Odsunul židli, vstal od stolu a pomalu přešel obývací pokoj, přeplněný předměty připomínajícími rodinnou historii. Nad krbovou římsou visel meč, s nímž kdysi dávno, v šerém dávnověku, vytáhl Jonathon do války států, a pod ním, na římse, byl umístěn pohár získaný jiným Barringtonem, jemuž se neříkalo jinak než Komodor, v náročných jachtařských závodech. Vedle poháru stála nádobka s měsíčním prachem, který přivezl Tony z pátého přistání člověka na Měsíci, a starý chronometr z dávno vyřazené rodinné vesmírné lodi, na níž se jezdilo na asteroidy. Na všech stěnách místnosti visely podobizny, těsně vedle sebe, z nichž dávno zemřelí příslušníci rodu shlíželi na svět, který pomáhali utvářet.

Přitom za posledních šest set let se nevyskytl ani jeden, kterého by neznal, pomyslel si Richard Daniel, když si ty podobizny po řadě prohlížel.

Napravo od krbu byl starý Rufus Andrew Barrington, soudce, který žil před dvěma sty lety. A po jeho pravé straně Johnson Joseph Barrington, který stál v čele Ústavu pro výzkum parapsychických jevů, toho dávno ztraceného snu lidstva. A za dveřmi, které vedly na verandu, viděl zachmuřenou pirátskou tvář Danleyho Barringtoiia, který položil základy celému rodinnému bohatství.

A bylo tam mnoho dalších — ministerský úředník, dobrodruh, šéf obchodní společnosti. Samí dobří, správní muži.

Ale teď byl konec. Rod vymřel.

Richard Daniel se pomalu vydal na poslední obchůzku domem — prošel obývacím pokojem, který byl tak přecpaný nábytkem a dalšími předměty, že se tam málem chodit nedalo, pracovnou se starými suvenýry, knihovnou plnou starých knih, jídelnou, v níž se leskl a třpytil křišťál a porcelán, kuchyní, kde se to zas blýskalo mědí, hliníkem a nerezavějící ocelí, a ložnicemi v prvním patře, z nichž každá nesla stopy dřívějších majitelů. Nakonec nahlédl do pokoje, v němž zemřela teta Hortensie, poslední z rodu Barringtonových.

Prázdné obydlí nebudilo dojem úplné opuštěnosti, mělo spíš atmosféru domu čekajícího, až se v něm znovu rozproudí veselý život jako za starých časů. Ale k tomu už nikdy dojít nemělo. Všechny ty portréty, stříbro a porcelán, prostě veškeré předměty v domě půjdou do dražby, aby se z výtěžku mohly uhradit dluhy. V pokojích zůstanou jen holé zdi, jednotlivé předměty se rozběhnou do světa a nakonec, jako vrchol vší potupy, bude prodán i dům.

Vče…