Poselství z vesmíru (Clifford D. Simak)

SMUTKEM OPILÝ

Byla sobota večír, já seděl na zápraží, pomalu nasával a dělal si náladičku. Džbán jsem měl vedle sebe, hezky při ruce, bylo mi fajn a já pracoval na tom, aby mi bylo ještě líp, když tu vidím, jak po cestě k domu si to šlape ten mimozemšťan a jeho robot.

Že je to mimozemšťan, jsem poznal hned, třebaže se člověku dost podobal, jenže za lidma se necourají roboti.

Kdybych byl úplně střízlivěj, moh jsem se trošku zarazit při představě, že po cestě k domu jde nějakej mimozemšťan, a začít o tom sám se sebou diskutovat, ale já střízlivěj nebyl, aspoň ne úplně.

Tak jsem ho pozdravil a řek mu, ať se posadí, a on mi poděkoval a posadil se.

„A ty taky,“ řek jsem robotovi a kousek si poposed, aby měl místo.

,Jen ho nechte, ať postojí,“ pravil mimozemšťan. „On ani sedět neumí. Vždyť je to jenom stroj.“

Robot se k němu otočil a cosi v něm zachrastilo, ale na víc se nezmoh.

„Napijte se,“ řek jsem a vzal do ruky džbán, ale mimozemšťan zavrtěl hlavou.

„Kdepak, to já nemůžu,“ odpověděl. „Kvůli metabolismu.“

To bylo jedno z těch učenejch slov, který jsem náhodou znal.

Pracoval jsem totiž v sanatoriu doktora Ábela a tam jsem z lékařský hantýrky občas něco pochytil.

„Škoda,“ řek jsem. „Tak si loknu aspoň já, jestli vám to nevadí.“

„Vůbec ne,“ odvětil mimozemšťan.

Tak jsem se pořádně napil. Dost jsem to potřeboval.

Postavil jsem džbán na svý místo, otřel si ústa a zeptal se ho, jestli bych mu nemoh nabídnout třeba něco jinýho. Zdálo se mi dost nezdvořilý jen tak sedět a popíjet, zatímco on je na suchu. „Mohl byste mi povědět něco o tomhle městě,“ řekl mimozemšťan. „Jmenuje se Millville, že?“

„Jo. A co byste jako chtěl slyšet?“

„Všechny smutné historky,“ konečně taky promluvil robot.

„Tak, tak,“ potvrdil mimozemšťan a pohodlně se usadil v příjemným očekávání. „Vyprávějte mi, jaké tu mají lidi starosti a trápení.“

„A kde mám začít?“ zeptal jsem se.

„Třeba hned u sebe.“

„U mě? Já žádný starosti a trápení nemám. Přes tejden dělám vrátnýho v sanatoriu a v sobotu si dycky trošku přihnu. V neděli vystřízlivím, abych zas moh další tejden sloužit. Starosti a trápení? Nic takovýho nevedu, váženej pane, to mi můžete věřit,“ řek jsem mu. „Jsem spokojenej s tím, co mám, a víc nepotřebuju.“

„Ale určitě jsou lidi…“

„To víte, že jo. Tolik nářků jako v Millvillu byste jinde neslyšel. Každej kromě mě má trápení a starostí až nad hlavu. Aspoň kdyby o tom tolik nemluvili.“

„Tak povídejte, nedejte se dvakrát pobízet,“ řek mimozemšťan.

Dal jsem si tedy ještě loka a vyprávěl mu o vdově Fryeový, která bydlí kousek dál v naší ulici. Ta, chudák, celej život trpěla; manžel jí utek, když měl jejich kluk tři roky, a tak začala pro lidi prát. Mohla se udřít k smrti, aby uživila sebe a toho fakana, a představte si, jak se jí odvděčil — když mu bylo tak asi třináct nebo čtrnáct, ukrad auto a dostal se za to na dva roky do polepšovny v Glen Lake.

„A to je všecko?“ zeptal se mimozemšťan.

„Tak zhruba,“ odpověděl jsem. „Kromě nějakejch těch nechutnejch podrobností. To víte, já to tak květnatě jako stará Fryeová líčit nedovedu. To se musí slyšet přímo od pramene.“

„A dalo by se to nějak zařídit?“

„Co zařídit?“

„Abych to slyšel od pramene.“

„To vám nemůžu slíbit,“ řek jsem poctivě. „Ona totiž se mnou nemluví, má o mně špatný mínění.“

„Tomu nerozumím.“

„Je to slušná ženská, zbožná,“ vysvětloval jsem, „a já jsem jenom takovej obejda. A chlastám.“

„To se jí nelíbí?“

„Ne. Myslí si, že je to hřích.“

Mimozemšťan se jakoby otřás. „Chápu. Ono je to všude zhruba stejné.“

„U vás jsou taky takový ženský jako stará Fryeová?“

„Ne úplně, ale chovají se stejně.“

„No jo,“ řek jsem a zase si loknul, „on se s tím člověk asi musí smířit, jinač to nejde.“

„Nezlobil byste se,“ začal opět mimozemšťan, „kdybych vás požádal, abyste mi ještě něco vyprávěl?“

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem mu.

A vyprávěl jsem mu o Elmeru Trotterovi, kterej vyštudoval právnickou fakultu v Madisonu a přitom si musel všelijak přivydělávat, aby se udržel na studiích, protože byl sirotek, a jak nakonec dostudoval a složil poslední zkoušky a potom se vrátil do Millvillu a otevřel si advokátní kancelář.

Samozřejmě že se chyt první příležitosti vydělat si fůru peněz, a rychle, což bylo asi tím, že zakusil tolik bídy — aspoň tak jsem si to dycky vysvětloval. Nikdo nemoh vědět líp než on, jako právník, že přestupuje zákon. Ale to mu nijak nebránilo, aby to proved, no a pak ho chytili.

„A co se stalo potom?“ zeptal se mimozemšťan se zatajeným dechem. „Byl potrestán?“

Vyprávěl jsem mu, jak Elmer ztratil diplom a Eliza Jenkinsová mu vrátila snubní prsten, jak šel dělat do pojišťovny a třel bídu, živil se z ruky do úst. Snažil se, aby mu diplom vrátili, užíral se kvůli tomu, že nemůže dělat advokáta, ale nic mu to nebylo platný.

„Máš to všecko zapsané?“ zeptal se mimozemšťan robota.

„Všecko,“ odpověděl robot.

„Překrásné podrobnosti!“ zvolal mimozemšťan. Zřejmě byl velmi potěšenej. „A ta nádherná, syrová skutečnost!“

Nevěděl jsem, o čem mluví, tak jsem se raději zas napil.

Potom jsem mu už sám od sebe vykládal o Amandě Robinsonovy a její nešťastný lásce, jak se z ní nakonec stala nejpůvabnější a nejsmutnější stará panna v Millvillu. A o Abnerovi Jonesovi a jeho nekonečných zklamáních, o tom, jak zatvrzele se odmítal vzdát myšlenky, že je velkej vynálezce, a jak neustále vynalézal a vynalézal, zatímco jeho rodina chodila v hadrech a neměla co do úst.

„Jak je to smutné,“ povzdechnul si mimozemšťan. „Opravdu rozkošná planeta!“

„Už byste toho měl pomalu nechat,“ varoval ho robot. „Znáte přece ty konce.“

„Ještě mi něco povídejte,“ poprosil mimozemšťan, „jsem úplně v pořádku. Aspoň jednu jedinou historku.“

„Podívejte se, váženej pane,“ řek jsem mu na to, „já vám jich můžu vykládat, kolik chcete, když si to budete přát. Ale co kdybyste mi taky něco pověděl o sobě? Jestli jsem to správně pochopil, nejste z tyhle planety.“

„Přirozeně,“ odpověděl mimozemšťan.

„A dostal jste se sem kosmickou lodí.“

„To se tak úplně říct nedá.“

„Ale když jste mimozemšťan, jak to, že mluvíte tak dobře?“

„Teď jste se dotkl mého citlivého místa,“ odvětil mimozemšťan.

Robot dodal pohrdlivě: „Pěkně ho oškubali.“

„Chcete říct, že za to musel zaplatit?“

„Až moc,“ přikývnul robot. „Viděli, jak je do toho žhavý, tak cenu pořádně vyšroubovali.“

„Však já si to ještě s nimi vyřídím,“ vskočil mu do řeči mimozemšťan. „A ještě na tom vydělám. Jestli ne, tak ať se nejmenuju…“ A řek jakýsi dlouhý a pokroucený slovo, který nemělo hlavu ani patu.

„To je vaše jméno?“ zeptal jsem se.

„Ano. Ale můžete mi říkat Wilbur. A robotovi Lester.“

„To jsem rád, že jsem vás poznal, chlapci,“ řek jsem. „Já jsem Sam.“

A napil jsem se na to.

Seděli jsme na zápraží, právě vycházel měsíc a v živým plotě ze samejch šeříků světýlkovaly svatojánský mušky. Bylo mi dobře jako nikdy a celej svět mi připadal obrovsky krásnej.

Pověděl jsem mu tedy, co za cvoky léčíme u nás v sanatoriu. Vybral jsem samozřejmě ty horší případy; když jsem byl v nejlepším, Wilbur se rozbrečel a robot řek: „Už mu to stouplo do hlavy a teď tu bude jen bulit a bulit.“

Wilbur si otřel oči a řek, že to nic, jenom abych pokračoval, on že se vynasnaží trošku se ovládat.

„Co se to tu vlastně děje?“ zeptal jsem se s jistým podivem. „Vypadá to, jako byste se těma smutnejma historkama opíjel.“

„Však on se jimi taky opíjí,“ potvrdil robot Lester. „Proč by tu jinak seděl a poslouchal ty vaše bláboly?“

„A co ty?“ zeptal jsem se Lestera.

„S tím nic nehne,“ pravil Wilbur. „Co taky můžete chtít po obyčejném stroji?“

Napil jsem se, nechal si to projít hlavou a všecko mi bylo jasný. Tak jsem Wilburovi vyjevil svůj názor: ,Je sobota večír, neboli ta pravá doba se povyrazit. Když se dáme dohromady…“

„Táhnu to s vámi,“ živě souhlasil Wilbur, „dokud budete moct mluvit.“

V Lesterovi to zachrastilo, jako by se otřás hnusem, ale nevypadlo z něho ani slovo.

„A ty si všecko zapiš, ať ti neuteče ani slovo,“ řek mu Wilbur. „Vyděláme na tom milión. To, co jsme přeplatili za výcvik, se nám vrátí i s úroky.“ Povzdechnul si. „Ale stejně to stálo za to. Taková milá, melancholická planeta.“

Tak jsem se staral, abych popojel trošku rychlejc kupředu a nezůstával na suchu, a jak noc ubíhala, bylo mi fajn a stále líp.

Asi kolem půlnoci jsem se už sotva držel na nohou a Wilbur pro pláč neviděl na oči, tak jsme to po vzájemný dohodě skončili. Vstali jsme a vešli do dveří a jeden druhýho přitom podpírali. Potom jsem Wilbura někde ztratil; sotva jsem se doštrachal k posteli, zaleh jsem a už o ničem nevěděl.

Když jsem se probudil, hned jsem poznal, že je neděle ráno. Paprsky slunce dopadaly oknem do místnosti a všude bylo jasno a světlo a taková jakoby sváteční pohoda.

Neděle jsou u nás totiž obvykle klidný, to musím bohužel přiznat. Ale tahle klidná nebyla. Zvenku se ozýval hroznej rámus, jako by se někdo strefoval šutrama do plechovek.

Vylez jsem z postele a v ústech jsem měl přesně tu ohavnou chuť, jak jsem předpokládal. Protřel jsem si oči a zamířil do obývacího pokoje. Hned za dveřma ložnice jsem málem zakop o Wilbura.

Řeknu vám, že jsem se docela lek, ale hned jsem si vzpomněl, kdo to je? Jak jsem tam nad ním stál, vůbec se mi tomu všemu nechtělo věřit. Zpočátku jsem si myslel, že je snad mrtvej, ale bylo to jen zdání. Ležel naznak jako placka, našpulený ústa měl otevřený, a když dejchal, pernatý kníry kolem úst se vztyčovaly a chvěly.

Překročil jsem ho a šel ke dveřím podívat se, co je to venku za rámus. Uviděl jsem robota Lestera, jak stojí přesně tam, kde jsme ho v noci opustili, a kus před ním, na cestě k domu, partu harantů. Házeli po něm šutrama a musím říct, že jim to docela šlo. Skoro pokaždý se trefili.

Zakřičel jsem na ně a oni se rozutekli, protože věděli, že se mnou není žádná legrace, že bych jim skutečně napráskal.

Otočil jsem se, že půjdu zpátky, a vtom vidím, jak k domu přijíždí auťák. Vyskočil z něho náš konstábl Joe Fletcher a rovnou ke mně. Bylo na něm vidět, že není zrovna v nejrůžovější náladě.

Zastavil se před schody, dal si ruce v bok, kouknul se nejdřív na Lestera a potom na mě.

„Co to tu provádíš, Same?“ zeptal se mě s jízlivým úsměškem. „To si už ty svoje bílé myšky a jiné potvory taháš do kvartýru?“

„Joe,“ řekl jsem vážně, jako bych si vůbec nevšim jeho tónu, „dovol, abych ti představil Lestera.“

Joe otevřel ústa, jako by se užuž chtěl na mě rozkřičet, když se ve dveřích objevil Wilbur.

„A tohle je Wilbur,“ pravil jsem. „Wilbur je mimozemšťan a Lester je…“

„Co… cože je?“ zařval Joe.

Wilbur vyšel na zápraží a řekl: ,Jak smutně se tváří! A přitom tak důstojně.“

„To myslí jako tebe,“ řek jsem Joeovi.

„Nedělejte si ze mě srandu, mládenci,“ zabručel Joe, „nebo vám to spočítám.“

„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit,“ ozval se Wilbur. „Omlouvám se, jestli jsem se nějak dotkl vašich citů.“

Joe a city — no to mě podržte!

„Ale jak se tak na vás dívám,“ pokračoval Wilbur, „nemáte to v životě lehké.“

„To teda opravdu ne,“ přisvědčil Joe.

„Jste na tom jako já,“ řek Wilbur a posadil se na schody. „Někdy se člověku zdá, že ani toho búra neušetří.“

„Svatá pravda,“ přidal se Joe. „Zrovna dneska jsem to říkal svý starý, když začala s tím, že děcka potřebujou nový boty…“

„Je k vzteku, jak se člověk pořád nemůže pohnout z místa.“

„A to jste ještě neslyšel to hlavní…“

A já jenom zírám… Joe se posadil vedle něho, a než byste napočítali do tří, začal mu vykládat celý svůj životopis.

„Lestere,“ řek Wilbur, „tohle všechno si poznamenej.“

Já se zatím v tichosti vytratil dovnitř a dal si před snídaní frťana na uklidnění žaludku.

Na jídlo jsem chuť neměl, ale věděl jsem, že něco sníst musím. Tak jsem vytáh pár vajíček a slaninu a uvažoval, co dát Wilburovi. Protože jsem si najednou vzpomněl, že má ten metabolismus a nesnáší alkohol, a jestli se nemůže napít ani dobrý whisky, tak nevím, jak by moh vejce na špeku.

Končil jsem právě snídani, když ke mně zadníma dveřma vrazil Higman Morris a rovnou do kuchyně. Higgy je náš starosta, pilíř církve, člen školní rady a ředitel banky, a navíc ještě hroznej náfuka.

„Same,“ spustil na mě, „tohle město už toho od tebe sneslo hodně. Zvykli jsme si na to, že piješ, že tě pořád musíme do všeho strkat a že nemáš smysl pro společné věci. Ale co je moc, to je moc.“

Setřel jsem si zbytky vajíčka z brady. „A co má jako bejt moc?“

Higgy se skoro dusil zlostí. „Tenhle tyátr, cirkus, tohle veřejné pohoršení, co tu vy tři děláte. A ještě k tomu v neděli.“

„Jo tak,“ řek jsem, „myslíš Wilbura a jeho robota, že?“

„Před barákem se shlukují lidi, měl jsem kvůli tomu už nejmíň deset telefonických hovorů, a teď tam ještě Joe sedí s tím… tím…“

„Mimozemšťanem,“ doplnil jsem.

„A brečí jeden druhému na rameni jako tříletí kluci a… Mimozemšťan, říkáš?“

„To se ví,“ potvrdil jsem. „Odkud myslíš, že je?“

Třesoucí se rukou si Higgy vytáhl židli a unaveně se na ni posadil. „Samueli,“ řek pomalu, „pověz mi to všecko ještě jednou. Asi jsem ti dobře nerozuměl.“

„Wilbur je mimozemšťan,“ začal jsem, „bytost z jinýho světa. Přišel k nám se svým robotem poslouchat smutný historky.“

„Smutný historky?“

„Jo. Líbí se mu. To víš, někdo má rád historky se šťastným koncem, jiný zas košilatý, no a on smutný.“

„Ale jestli je mimozemšťan…,“ uvažoval Higgy nahlas.

„Na to můžeš vzít jed,“ řek jsem.

„Ne, vážně, Same, jsi si tím jist?“

„To se ví.“

„Víš, co to potom pro nás znamená?“ řek Higgy vzrušeně. „Že Millville je první místo na Zemi, které navštívil mimozemšťan.“

Kdyby raději držel zobák a vypad, pomyslel jsem si, abych si moh dát po snídani frťana. Higgy nepil, a v neděli už teprv ne. Zděsil by se, kdybych vytáh flašku.

„Celý svět se sem pohrne!“ vykřiknul. Vstal ze židle a zamířil do obýváku. „Musím ho přece oficiálně uvítat.“

Šel jsem za ním, protože tohle jsem si nemoh nechat ujít.

Joe už tam nebyl. Wilbur seděl na zápraží sám, a jak jsem si všim, měl už mírně v hlavě.

Higgy přistoupil k němu, vypjal hruď, podal mu ruku a řek co nejslavnostněji: ,Jsem millvillským starostou a je mi nesmírnou ctí vás zde co nejsrdečněji přivítat.“

Wilbur si s ním potřás rukou a pak řek: „Být starostou města je velká odpovědnost a břemeno. Jak to můžete vydržet?“

„No, to víte, někdy…,“ začal koktat Higgy.

„Vidím, že jste člověk, který se stará především o blaho svých spoluobčanů, a proto bych se vůbec nedivil, kdybyste byl častým terčem nevybíravých útoků.“

Higgy se těžkopádně posadil na schody. „Vážený pane,“ řek, „vy si ani nedovedete představit, co všechno musím spolknout.“

„Lestere,“ zvolal Wilbur, „tužku a psát!“

Vrátil jsem se dovnitř. Tohle už i na mě bylo trochu moc.

Na ulici se mezitím shromáždil hlouček lidí — vetešník Jaké Ellis, hostinskej Don Myers a fůra dalších. Kdesi vzadu vykukovala i vdova Fryeová. Lidi šli právě do kostela a některý se zastavovali, aby se podívali, co se děje. Pak pokračovali v cestě, ale místo nich přicházeli jiní, a tak se hlouček nemenšil, ale spíš rozrůstal.

Šel jsem do kuchyně, dal si jako obvykle po snídani frťana, potom umyl nádobí a znovu uvažoval, čím pohostím Wilbura. I když momentálně o jídlo asi zájem neměl.

Potom jsem šel do obýváku, posadil se do houpacího křesla a shodil si boty. A tak jsem seděl, kroutil prsty u nohou a uvažoval o tom, co je to za blbinu, že místo dobrou whisky se Wilbur opíjí smutkem.

Byl teplej den, já byl utahanej, a jak jsem se houpal, musel jsem brzy usnout, protože když jsem se najednou probudil, nebyl jsem v místnosti sám. I když jsem hned nikoho neviděl, věděl jsem, že tu někdo je.

Byla to vdova Fryeová, svátečně oblečená a s úsměvem na rtech. Chápejte, po všech těch letech, co chodila kolem mýho domu po druhý straně chodníku a nikdy se na něj nepodívala, jako by se tím pohledem mohla pošpinit — po všech těch letech tu najednou stojí, celá naparáděná a rozzářená. A já zarostlej jako cikán a jenom ve fuseklích.

„Samueli,“ začala vdova Fryeová, „víš, já ti to musím říct: ten tvůj pan Wilbur je prostě báječný.“

„Ale je mimozemšťan,“ řek jsem ještě rozespale.

„To je mi jedno,“ pokračovala vdova Fryeová, „ale kdybys věděl, jaký je džentlmen a jak dovede s člověkem cítit. To se nedá s mnoha lidmi v tomhle úděsným městě ani srovnat.“

Vstal jsem a nevěděl, co v tu chvíli dělat. Byl jsem v nevýhodě, nachytala mě úplně nepřipravenýho. Že mě navštíví právě ona, jsem absolutně nečekal.

Už jsem jí skoro nabíd něco k pití, ale ještě včas jsem se zarazil.

„A mluvila jsi s ním?“ zeptal jsem se, protože mě nic chytřejšího nenapadlo.

„Všichni jsme už s ním mluvili,“ řekla vdova Fryeová. „Umí to s lidmi, je moc fajn. Člověk se mu vyzpovídá, a hned je mu líp. Však tam taky hodně lidí čeká, až na ně přijde rada.“

„To rád slyším,“ řek jsem. „Ale co on, není to na něho už trochu moc?“

Vdova Fryeová přistoupila blíž a ztlumila hlas do šepotu: „Vypadá dost unavený. Kdybych nevěděla, že je to hloupost, řekla bych, že má v hlavě.“

Mrknul jsem na hodiny.

„No tě bůh!“ výkřik jsem.

Byly skoro čtyři hodiny. Wilbur tam seděl už šest sedm hodin a pochutnával si na všech těch smutnejch historkách, kerejma ho celý město krmilo. Musí bejt úplně namol.

Vyběh jsem ze dveří — a co nevidím? Wilbur sedí na zápraží, poslouchá povídání Jacka Rittera a po tvářích mu tečou proudy slz. Bodejť by ne, starej Jack je vyhlášenej kecal a to, co Wilburovi vypráví, si na místě vymejšlí.

„Nezlob se, Jacku, ale musíme toho nechat,“ řek jsem a snažil se Wilbura postavit na nohy.

„Hergot, zrovna jsem mu vykládal…“

„Běž domů!“ začal jsem ječet. „A vy ostatní taky. Je z vás už úplně vyřízenej.“

„Jsem rád, že jste zakročil, pane Same,“ pravil Lester. „Na mě vůbec nedá, ať mu říkám co chci.“

Vdova Fryeová přidržela dveře, já vtáh Wilbura dovnitř a uložil ho do svý postele, aby se z toho vyspal.

Když jsem se vrátil, vdova Fryeová tam ještě pořád stála. „Koupila jsem si kuře a sama ho nesním,“ řekla. „Tak jsem si myslela, Samueli, že kdybys chtěl přijít na večeři…“

Na okamžik jsem nebyl schopen slova. Pak jsem zavrtěl hlavou.

„Díky za pozvání,“ řek jsem, „ale musím tu zůstat a dohlídnout na Wilbura. Robota neposlouchá.“

Vdova Fryeová byla zklamaná. „Tak někdy jindy?“

„Jindy by to šlo.“

Když odešla, vyšel jsem ven a zavolal Lestera.

„Můžeš se posadit,“ řek jsem, „nebo musíš stát?“

„Musím stát,“ odpověděl Lester.

Tak jsem ho nechal stát a sám si sed do houpacího křesla.

„Co vlastně Wilbur jí?“ zeptal jsem se. „Musí mít už přece hlad.“

Robot otevřel dvířka uprostřed svý hrudi a vytáh legrační lahvičku. Zatřepal s ní a já slyšel, jak to uvnitř štěrká.

„To je celé jeho jídlo,“ řek Lester. „Každý den si bere jednu.“

Když dával lahvičku zpět, vypadla mu jakási objemná rolička. Sehnul se a zvednul ji.

„Peníze,“ řek na vysvětlenou.

„Vy tam u vás taky máte peníze?“

„Tyhle jsme dostali při základním výcviku. Samé stodolarové bankovky.“

„Stodolarový bankovky?“

„Jinak by to nešlo, bylo by toho moc,“ řek Lester klidně. Vložil peníze a lahvičku do prostoru ve svý hrudi a zaklap dvířka.

Seděl jsem jako omámenej. Stodolarový bankovky!

„Raději by ses neměl o nich nikomu zmiňovat, Lestere,“ doporučil jsem mu. „Mohli by ti je sebrat, i násilím.“

„Já vím,“ řek Lester. „Právě proto je schovávám tady.“ A bouch se do hrudi. S takovou silou, že kdyby se napřáh proti člověku, musel by mu jednou ranou ušmiknout hlavu.

Houpal jsem se v křesle a měl o čem přemejšlet. Bylo toho tolik, že moje myšlenky se v jednom kuse přelejvaly sem a tam, do taktu s houpáním křesla. Tak třeba hned ten Wilbur a jeho bláznivej způsob, jak se opít, nebo to zvláštní jednání vdovy Fryeový a všechny ty stodolarový bankovky.

Zvlášť ty bankovky.

„Hele, jak to vlastně bylo s tím základním výcvikem?“ zeptal jsem se. „Říkal jsi, že byl zakázanej.“

„A ještě stále je, docela určitě,“ odpověděl Lester. „Jakéhosi dobrodruha navedli, aby tajně získal jisté informace a nahrál je na pásku.“

„Proč tajně?“

„Protože se to nesmí,“ odpověděl Lester. „Zapovězená oblast, vstup zakázán. Je to už jasnější?“

„A ten navedenej dobrodruh si řek, že by moh prodávat ty informace… týkající se…“

„Celkového kulturního obrazu,“ dopověděl Lester, „vašeho způsobu myšlení, logického uvažování a tak dále… Ono je to všechno ještě mnohem složitější.“

„To si dovedu představit,“ řek jsem. „Potom ten dotyčnej prostě shráb prachy.“

„Samozřejmě. A nebylo jich málo.“

Seděl jsem tam ještě chvíli a pak se šel kouknout na Wilbura. Spal jako dudek, a jak našpulenými ústy dejchal, kníry se mu zvedaly a klesaly. Tak jsem šel do kuchyně, že si udělám večeři.

Sotva jsem dojed, ozvalo se klepání na dveře.

Byl to starej doktor Ábel ze sanatoria.

„Dobrej večír, doktore,“ pozdravil jsem ho. „Dáte si frťana?“

„Na frťana zapomeň,“ pravil doktor, „a raději mi řekni, kde máš toho mimozemšťana.“

Vstoupil do obýváku, a když uviděl Lestera, zarazil se.

Lester si zřejmě všim jeho údivu, protože se okamžitě snažil rozptýlit jeho rozpaky. „Jsem robot toho mimozemšťana, jak mu říkáte. A jeho věrný sluha, i když pouhý stroj. Jestli jste přišel s nějakou smutnou historkou, můžete se s důvěrou obrátit na mne. Buduji tlumočit svému pánu.“

Doktor jenom zalapal po dechu, ale nevyvedlo ho to z míry, hned se vzpamatoval.

„Říkáte jakoukoli smutnou historku, nebo vám jde o něco zvláštního?“

„Můj pán,“ pravil Lester, „má nejraději ty nejsmutnější, ale nepohrdne žádnou.“

„Wilbur se totiž jimi opíjí,“ řek jsem. „Zrovna teď je v ložnici a vyspává se z opice.“

„Kromě toho, důvěrně řečeno,“ ozval se opět Lester, „my ty historky můžeme i prodávat. Zvláště ty z vaší planety mají vysoký kurs. To byste viděl, jak po nich zájemci u nás doma lační, každý má jazyk až na vestě.“

Doktor se podíval na mě s obočím zvednutým tak vysoko, že se málem dotejkalo vlasů.

„Říká svatou pravdu,“ ujišťoval jsem ho. „Není to žádnej fór. Chcete se na Wilbura podívat?“

Doktor přikývnul, tak jsem ho zaved do ložnice. Stáli jsme tam a dívali se, jak Wilbur spí, roztaženej jak žába. Nebyl to hezkej pohled.

Doktor si položil ruku na čelo a pak jí přejel po tváři. Svěsil přitom čelisti, takže vypadal jako ohař. Jeho tlustý pootevřený rty mlaskly, když po nich přejel dlaní.

„To jsou mi věci,“ řek nakonec.

Potom se otočil, vyšel z ložnice a já za ním. Zamířil rovnou ke dveřím a ven. Zastavil se až hezkej kus od domu, na příjezdový cestě. Počkal na mě, chyt mě za košili a přitáh k sobě.

„Pracuješ pro mě už hezky dlouho, Same,“ pravil, „a pomalu začínáš stárnout. Většina šéfů by se s tebou v tvém věku už dávno rozloučila a vzala si někoho mladšího. Nikdo by se ani moc nedivil, kdybych tě z fleku propustil.“

„Já vím,“ řek jsem a bylo mi z toho najednou nanic. Ze bych moh dostat padáka, mě nikdy nenapadlo. Práci vrátnýho v sanatoriu jsem dělal dobře, nic mi nebylo zatěžko. Pomyšlení na to, že by přišla sobota, já se chtěl napít a neměl prachy, bylo opravdu hrozný.

„V práci ses osvědčil, to se musí uznat,“ řek doktor a pořád mě ještě držel za košili. „Ale ani já nejsem špatnej šéf. Na vánoce a velikonoce vždycky ode mě dostaneš flašku.“

„Svatá pravda,“ potvrdil jsem, ,Je to tak.“

„No vidíš. Mě, starýho doktora, bys přece neoblafl, co?“ pokračoval doktor. „Ostatní lidi v tomhle pitomým městě možná ano, ale mě, svýho starýho přítele, ne.“

„Ale pane doktore,“ protestoval jsem, „já nechci nikoho oblafnout.“

Doktor Ábel pustil mou košili. „Však já vím, že ne. Je to skutečně tak, jak lidi říkají? Že si ten mimozemšťan dává od nich vyprávět, jaké starosti a potíže mají, a že ti, co se mu svěřují, se hned potom cítí líp?“

„Jo. Aspoň vdova Fryeová to tvrdí. Prý se mu svěřila se všema svejma potížema, a v tu ránu byly pryč.“

„Dej mi na to svý čestný slovo, Same. Je to skutečně pravda?“

„Namouduši,“ přísahal jsem.

Viděl jsem, jak je doktor Ábel rozrušenej. Znovu mě chyt za košili.

„Víš, co v něm máme?“ téměř na mě zakřičel.

„My?“ podivil jsem se.

Ale on na to nereagoval. „Největšího psychiatra pod sluncem,“ rek. „Takového pomocníka se dosud nikomu nepodařilo získat. Víš už, kam mířím?“

„Myslím, že jo,“ odpověděl jsem, ačkoliv pravej opak byl pravda.

„Co lidi nejvíc potřebují,“ začal mi vysvětlovat doktor, „je nějaká osoba nebo věc, na kterou by svoje trápení mohli přenést — někoho, kdo je schopen jakoby kouzelnou mocí zažehnat jejich úzkost. Jádro toho je vyznání, samozřejmě — symbolické přenesení toho, co člověka tíží, na bedra někoho jiného. Tak je tomu při zpovědi v kostele, při rozhovoru s psychiatrem, mezi nejlepšími přáteli, kteří si vzájemně dovedou otevřít náruč, aby si jeden mohl poplakat na hrudi druhého.“

„Máte naprostou pravdu, doktore,“ řek jsem a začalo mi svítat.

„Největší háček je však v tom,“ pokračoval doktor, „že ten zpovědník, psychiatr nebo přítel je taky jenom člověk, tedy bytost, která sama není dokonalá ani všemocná, což ten, který se mu svěřuje, přirozeně ví. Nemůže mít tedy stoprocentní záruku, že jeho důvěrník bude schopen vzít na sebe všechny jeho strasti a soužení. Ale tady máme něco jiného — mimozemšťana, bytost z říše hvězd, která tím vším není omezena. Ten může převzít všechno soužení a utopit ho v hlubinách svého nečlověčího já…“

„Pane doktore,“ vykřik jsem, „kdybyste tak jenom moh vzít Wilbura do sanatoria, to by bylo, co?“

Doktor Ábel si v duchu zamnul ruce. „Však právě na to jsem myslel.“

To jsem to zvoral! Nafackoval bych si za to, že jsem nedržel jazyk za zuby. Rychle jsem se snažil získat zpět ztracený pozice.

„Jenom nevím, jestli se nám to podaří, pane doktore. Co když s ním nebude žádná řeč?“

„Tak pojď, vrátíme se a já si s ním promluvím.“

„Já nevím, jestli…,“ začal jsem vyhýbavě.

„Musíme jednat rychle, zítra už může být pozdě. Jakmile se to rozkřikne, objeví se tu spousta novinářů, lidí od televize a kdovíkdo ještě. Pohrnou se sem vědátoři a všelijací vládní činitelé a nám se situace vymkne z rukou.“

„Raději si s ním promluvím sám,“ řek jsem. „Kdybyste byl u toho, byl by třeba tak zaraženej, že by se s ním vůbec rozumně mluvit nedalo. Ale mě zná, a možná že na mý slova dá.“

Doktor se ošíval, ale nakonec souhlasil.

„Počkám zatím v autě,“ řek. „Kdyby bylo třeba, zavolej mě.“

Šel po pískem vysypaný příjezdový cestě k místu, kde měl zaparkovaný auto, a já se vrátil dovnitř.

„Musím mluvit s Wilburem,“ řek jsem Lesterovi. „Je to důležitý.“

„Ale už žádné smutné historky,“ varoval mě Lester. „Má jich pro dnešek dost.“

„Žádný strachy. Mám pro něho jeden návrh.“

„Návrh?“

„Kšeft. Obchod.“

„Tak dobře,“ řek Lester. „Zařídím, aby vstal.“

S tím vstáváním to šlo dost ztuha. Nakonec jsme ho však přece jen přiměli, aby se probral a posadil na posteli.

„Teď dobře poslouchej, Wilbure,“ pravil jsem mu. „Mám něco, co by se ti náramně hodilo. Vím o místu, kde všichni lidi prožívají velký a strašný trápení a jsou děsně smutný. Nejenom někerý, ale všichni. Jsou tak smutný a ztrápený, že už ani s jinejma lidma nemůžou mluvit.“

Wilbur se s námahou zved z postele a klátivě se postavil.

„Tak mě k nim zaveď, kamaráde,“ řek.

Svalil jsem ho zpátky na postel. „Tak jednoduchý to zas není. Dostat se tam je kumšt.“

„Ale vždyť jsi říkal…“

„No, mám kámoše, kerej by to moh zařídit. Ale zadarmo to asi nebude.“

„Nevadí,“ řek Wilbur, „nějaké prachy mám. Kolik budeš potřebovat?“

„Těžko říct.“

„Dej mu všechny naše prachy, Lestere, ať to může zařídit.“

„Ale šéfe,“ protestoval Lester, „já nevím, jestli si to můžeme dovolit.“

„Samovi se dá věřit,“ řek Wilbur. „Ten nás neokrade. Neutratí ani o cent víc, než je nutné.“

„Ani o cent,“ slíbil jsem.

Lester otevřel dvířka ve svý hrudi, podal mi svazek stodolarovejch bankovek a já si je strčil do kapsy.

„Teď tady počkejte,“ řek jsem jim, „a já půjdu za tím kámošem. Za chvilku jsem zpátky.“

Rychle jsem uvažoval, kolik si můžu dovolit z doktora vyrazit. Asi bych měl tu částku kapánek nadsadit, abych moh slevit, až doktor začne vyvádět… Myslím, až začne křičet a furt mi opakovat, jaký jsme přece dobrý přátelé a že mi dycky na vánoce a velikonoce dává flašku.

Otočil jsem se, že vyjdu z obýváku, a najednou jsem zůstal stát, jako by mě přimrazil.

Věřte mi nebo ne, ale ve dveřích stál další Wilbur. Když jsem si ho však pozorněji prohlíd, všichni jsem si určitejch odlišností. A ještě dřív, než prones jediný slovo nebo něco udělal, zatrnulo mi u srdce; cítil jsem, že tu cosi nehraje.

„Dobrej večír, pane,“ řek jsem. ,Je hezké, že jste se u mě stavil.“

Nehnul ani brvou. „Vidím, že máte hosty. Moc mě to mrzí, ale budou muset jít se mnou.“

V Lesterovi, kerej stál za mnou, to začalo chrastět, jako by se celej jeho mechanismus rozpadal, a koutkem oka jsem zahlíd, že Wilbur stojí celej zkoprnělej a bledší než stěna.

„Ale to přece nemůžete udělat,“ protestoval jsem. „Vždyť tu ještě tak dlouho nejsou.“

„Asi mi nerozumíte,“ řek ten mimozemšťan ve dveřích. „Porušili zákon. Přišel jsem si pro ně.“

„Je mi opravdu líto, kamaráde,“ otočil se ke mně Wilbur, „tušil jsem od počátku, že to špatně dopadne.“

„Tím jste si mohl být jist,“ řek ten druhej mimozemšťan Wilburovi. „Ušetřil byste si zbytečnou námahu.“

A když jste se nad tím zamysleli, bylo to jasný jak facka. Že mě to jenom nenapadlo dřív! Jestli Země byla uzavřená dobrodruhům, co získali základní fakta…

„Pane,“ řek jsem mimozemšťanovi stojícímu ve dveřích, „jsou tu jistý okolnosti, který si zřejmě neuvědomujete. Mohli bysme si o tom všem promluvit mezi čtyřma očima?“

„S radostí,“ odpověděl mi mimozemšťan tak zdvořile, že to až bolelo, „ale pochopte prosím, že musím konat svou povinnost.“

„Samozřejmě,“ pravil jsem.

Mimozemšťan se pohnul ze dveří, dal komusi vzadu znamení a dva roboti, který stáli v obýváku a který jsem neviděl, vstoupili do místnosti.

„Tady ti si je pohlídají,“ řek mimozemšťan, „a my můžeme jít. Vyslechnu vás co nejpozorněji.“

Šel jsem tedy do kuchyně a on za mnou. Posadil jsem se za stůl a on naproti mně.

„Chtěl bych se omluvit,“ řek s vážnou tváří, „za to, že vás a vaši planetu ten mizera tak obtěžuje.“

„Pane,“ odpověděl jsem mu, „vy vůbec nevíte, jak to je. Já ho mám totiž docela rád.“

„Rád?“ opakoval poděšeně. „Jak je to možné? Vždyť je to ožrala první třídy a kromě toho…“

„A kromě toho,“ urval jsem mu ta slova přímo od úst, „nám opravdu velice pomáhá.“

Mimozemšťan byl ohromen. „Vždyť ani nevíte, co říkáte. Vytahuje z vás vše, co vás trápí, a pak se na vaší bolesti pase tím nejodpornějším způsobem, a ještě si to všechno zaznamenává, aby to mohl znovu a znovu vyprávět jiným a vám dělat věčnou ostudu a hanbu, a kromě toho…“

„Tak to vůbec není!“ vykřiknul jsem. „Nám velice prospívá, když můžem svý bolesti a trápení vynýst na denní světlo…“

„Brr! Něco tak hnusného…“ Zarazil se. „Jak to vůbec myslíte?“

„Ulehčí se nám, když si můžem promluvit o tom, co nás souží,“ řek jsem se smrtelně vážným výrazem v tváři. „Někomu se s tím svěřit.“

Mimozemšťan se praštil dlaní do čela, až se péra na jeho sumčích ústech postavila a zachvěla.

„No jo, máte pravdu, může to tak být,“ řek s hrůzou v hlase. „V případě civilizace tak primitivní, zkažené a nemravné…“

„Jako je ta naše,“ doplnil jsem.

„U nás,“ řek mimozemšťan, „žádné starosti, trápení ani jiné nepříjemné pocity neprožíváme nebo se aspoň nevyskytují v takové míře. Jsme dokonale přizpůsobení podmínkám, v nichž žijeme.“

„S výjimkou lidí, jako je Wilbur, že?“

„Wilbur?“

„Ten chlápek od vás,“ řek jsem. „Nedokázal jsem vyslovit jeho jméno, tak mu říkám Wilbur. Mimochodem…“

Přejel si rukou přes obličej a bez ohledu na to, co tvrdil, bylo jasný, že aspoň v tu chvíli byl v rozpacích. „Říkejte mi Jake. Nebo jak chcete, to je jedno. Hlavně abychom tu nepříjemnou záležitost už nějak skončili.“

„Není nic jednoduššího,“ pravil jsem. „Ať tu Wilbur zůstane. Vy po něm stejně netoužíte, že?“

„To tak ještě!“ vypísk  Jake. „On a všichni jemu podobní nejsou než mor a neštovice. Ale to je náš problém, za který neseme odpovědnost. Vás tím zatěžovat nemůžeme.“

„Chcete říct, že u vás je těch Wilburů víc?“

Jake smutně přikývl.

„Tak my si je sem všechny vezmem. S radostí je tu uvítáme. Všechny, do jednoho.“

„Vy jste blázen!“

„Jsme tu samí blázni,“ potvrdil jsem. „Proto je potřebujem.“

„Řekl jste to jenom tak, nebo to myslíte vážně?“

„Naprosto vážně.“

„Dobře, tak platí,“ pravil Jake. ,Jsme dohodnuti.“

Natáhl jsem ruku, že si plácnem, ale on už byl myšlenkami jinde. Vstal ze židle a jeho tvář se zřetelně rozjasnila úlevou.

Potom se otočil a vyšel z kuchyně.

„Hej, počkejte!“ zakřičel jsem. Měl jsem totiž pocit, že bychom si o tom měli promluvit víc, dohodnout se na podrobnostech. Ale on mě zřejmě už neposlouchal.

Vyskočil jsem ze židle a pádil do obýváku, ale Jaké už tam nebyl. Vrazil jsem do ložnice a vidím, že i ti dva strážci zmizeli. Zůstal tam jen Wilbur s Lesterem.

„Neříkal jsem,“ otočil se Lester k Wilburovi, „že to pan Sam zařídí?“

,Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ kroutil hlavou Wilbur. „Skutečně odešli? Nadobro? Nemůžou se ještě vrátit?“

Zvěd jsem ruku a otřel si rukávem čelo. „Teď už vám dají pokoj. Máte je definitivně z krku.“

„To je báječné,“ pravil Wilbur. „A co bude s naším ujednáním?“

„Maličký okamžik,“ řek jsem, „hned jsem tady. Jen co se domluvím s tím kámošem.“

Vyšel jsem na zápraží a chvilku jsem tam postál, abych se uklidnil, protože jsem se celej třás. Jake a jeho roboti málem všecko pokazili. Jestli jsem si někdy potřeboval dát frťana, tak to bylo teď, ale bál jsem se, že bych tím ztratil moc času. Musel jsem jednat rychle, abych to s doktorem sfouk dřív, než by se situace mohla změnit.

Šel jsem k jeho vozu.

„Trvalo ti to dost dlouho,“ poznamenal doktor podrážděně.

„Musel jsem Wilbura hodně přemlouvat,“ vysvětlil jsem.

„A výsledek?“

„Souhlasí.“

„Tak nač ještě čekáme?“ zeptal se doktor.

„Na těch deset tisíc,“ odpověděl jsem.

„Jakých deset tisíc?“

„Za Wilbura. Když vám ho jako prodávám.“

„Nebuď směšný, copak je tvůj?“

„Můj není, to je fakt,“ řek jsem, „ale prakticky jako by byl. Stačí slovo, a je konec. Nepůjde s váma.“

„Dva tisíce,“ řek doktor. „Víc nedám ani cent.“

Začali jsme smlouvat a skončili u sedmi tisíc dolarů. Kdybych měl ty nervy handrkovat se s ním celej večír, moh jsem dostat osumapůl tisíce. Ale já byl už úplně vyčerpanej a potřeboval jsem si dát frťana mnohem víc než těch patnáct set dolarů, co jsem moh z doktora ještě vyrazit. Tak jsme skončili u těch sedmi tisíc.

Vrátili jsme se dovnitř a doktor vyplnil šek.

„Ale je ti doufám jasné, že máš padáka,“ řek, když mi ho podával.

„To mě nenapadlo,“ odpověděl jsem a byla to pravda. Na druhý straně ovšem šek na sedum tisíc dolarů, kterej jsem držel v ruce, a tlustej svazek stodolarovejch bankovek vykukující z my kapsy byl zas docela hezkej kapitálek, kterej vydrží dost dlouho, než ho propiju.

Šel jsem do ložnice, zavolal si Wilbura a Lestera a řek jim: „Tak, a je to zařízíno. Můj kámoš doktor se právě rozhod, že si vás veme.“

„To jsem opravdu rád,“ ozval se Wilbur. „Steré díky. Musel jsi ho hodně přemlouvat?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem. „Celkem to šlo.“

„Hej,“ zakřičel na mě doktor hrozivým hlasem, „co se tam děje?“

„Ale nic,“ odpověděl jsem.

„Zdá se mi…“

„Tak tady je ten váš…,“ řek jsem. „Chcete-li, berte, nechcete-li, s radostí si ho nechám. Však on se někdo jinej najde.“

A podával jsem mu šek. Bylo to riskantní, ale musel jsem blufovat.

Doktor mávnutím ruky naznačil, že šek nechce, ale stejně měl podezření, že jsem ho napálil, i když nevěděl jak. Nemoh však riskovat, že Wilbura ztratí. Viděl jsem, že to má všecko už promyšlený — stane se světoznámej tím, že pro něho bude pracovat jedinej mimozemskej psychiatr v zajetí.

Ano, měl to všecko promyšlený, až na jednu věc, o který nemoh vědět. Že zanedlouho se tu objeví další Wilburové. Stál jsem tam a v duchu se smál, zatímco si odváděl Wilbura s Lesterem.

V poslední chvíli se ke mně otočil.

„Cosi tu smrdí,“ řek, „a až zjistím, co to je, vrátím se a roztrhám té na cucky.“

Neřek jsem na to ani popel, jenom jsem tam stál a sledoval, jak všichni tři kráčejí po příjezdový cestě a písek jim chrupe pod nohama. Když jsem slyšel, jak auto odjíždí, otočil jsem se, šel do kuchyně a výtah flašku.

Hodil jsem do sebe asi šest štamprlí, posadil se ke kuchyňskýmu stolu a řek si, že se musím trošku krotit. Dalších šest štamprlat jsem pil už pomaleji.

Říkal jsem si, jak to bude s těmi dalšími Wilbury, kerý měl Jake poslat na Zem, a litoval jsem, že jsem ho trošku nepřimáčk. Ale neměl jsem k tomu příležitost, protože on prostě vyskočil a zmizel, zrovna když jsem si s ním chtěl o tom promluvit.

Moh jsem teď už jen doufat, že je pošle všechny mně, že je vyloží někde vpředu na dvorku nebo na příjezdový cestě, ale je fakt, že to neslíbil. Jestli je shodí jenom tak nazdařbůh, nebudu z toho mít nic.

A uvažoval jsem, kdy asi by je moh poslat a kolik jich bude. Mohlo by to chvíli trvat, protože je víc než pravděpodobný, že dostanou patřičnou instruktáž, než je vysadí, ale pokud jde o počet, neměl jsem nejmenší představu. Podle toho, jak mluvil, by jich mohlo bejt i pár desítek a na tom by se už dalo něco trhnout, když bude člověk jen trošku šikovnej.

Třebaže nějaký ty prašule jsem už teďka taky měl.

Výtah jsem svazek stodolarovejch bankovek z kapsy a snažil se je přepočítat, ale nějak se mi ta čísla pletla a já se za živýho boha nemoh dopočítat.

Měl jsem prostě v palici, a to byla už neděle, a ne sobota. Ale byl jsem bez práce, a tak mi to bylo jedno. Teď můžu pít, kdy se mi zachce.

Tak jsem tam seděl a popíjel, až jsem se opil do němoty.

Probudil mě hroznej randál a já se v prvním okamžiku divil, kde vlastně jsem. Za chvíli mi došlo, že jsem spal u kuchyňskýho stolu — měl jsem pocit, jako bych měl překroucenej krk, ale moje kocovina byla ještě horší.

S námahou jsem se zved a podíval se na hodiny. Bylo za pět minut čtvrt na deset.

Randál neutichal.

Sel jsem do obývacího pokoje a otevřel dveře. Vdova Fryeová na ně bušila tak silně, že v okamžiku, kdy jsem je otevřel, málem spadla dovnitř. „Samueli,“ zalapala po dechu, „už jsi to slyšel?“

„Slyšel jsem starou belu,“ odpověděl jsem jí, „kromě toho třískání na dveře.“

„Je to v rádiu.“

„Víš hergot dobře, že nemám ani rádio, ani telefon, ani televizi. Na takový moderní serepetičky nemám čas.“

„O těch mimozemšťanech,“ řekla. „Jako máš ty toho, však víš. O těch milých, laskavých a chápavých mimozemšťanech. Teď už jsou všude. Všude po Zemi. Je jich hrozně moc, tisíce, možná milióny…“

Protlačil jsem se dveřmi kolem ní.

A skutečně. Seděli na schodech před domy v celý ulici, procházeli se po cestě sem a tam a na jednom plácku se jich skupinka honila, asi hráli nějakou hru.

„A tak to vypadá všude!“ vykřikovala vdova Fryeová. „Říkali to v rádiu. Je jich tolik, že každý obyvatel Země může mít svýho vlastního. Není to senzační?“

Pěknej mizera, ten Jake, říkal jsem si. Mluvil, jako by jich bylo bůhvíjak málo, kecal, že tam u nich nejsou skoro žádný psychopati, protože prý ta jejich civilizace je vyspělá a dobře fungující.

Ale abych byl spravedlivej, musím říct, že nenaznačil, kolik jich může bejt, tedy aspoň neuved počet. A možná že ti všichni, co tu teď na Zemi byli, jsou jen nepatrný zlomeček celkovýho počtu obyvatel ty jejich civilizace.

A potom jsem si najednou cosi uvědomil.

Vytáh jsem hodinky a podíval se na ně. Bylo teprve čtvrt na deset.

„Musím se teď bohužel omluvit,“ řek jsem vdově Fryeový, „protože mám ještě něco zařídit.“

Hasil jsem si to ulicí, jak nejrychleji jsem doved.

Od skupinky Wilburů se jeden oddělil a přidal se ke mně.

„Prosím vás, pane,“ řek, „nemáte nějaké potíže, s nimiž byste se chtěl svěřit?“

„Ne,“ zavrčel jsem, „to opravdu nemám.“

„Ani nějaké starosti?“

„Ani starosti.“

Potom mi napadlo, že tu jedna velká starost je — netýkala se mě samotnýho, ale celýho světa.

Když nám tu Jake na Zem všecky ty Wilbury vyklopil, všichni psychopati za chvíli vymizí. Nebude člověka, kerej by měl trápení nebo starosti. To bude na světě nuda!

Ale já si z toho těžkou hlavu nedělal.

Pospíchal jsem, co mi nohy stačily.

Musel jsem se dostat do banky dřív, než bude mít doktor čas zarazit proplacení toho šeku na sedům tisíc dolarů.