4
Téhož odpoledne přišel Amaryl do kanceláře Hariho Seldona na streelingské univerzitě. Už to bylo samo o sobě neobvyklé, protože Amaryl prakticky nikdy svou kancelář neopouštěl, ani proto, aby si pohovořil se svými kolegy v hale.
"Hari," řekl Amaryl, zamračený a vypadající zmateně. "Stalo se něco velice podivného. Velice zvláštního."
Seldon se na Amaryla díval s hlubokým smutkem. Bylo mu teprve padesát tři, ale vypadal daleko starší, ohnutý, vyčerpaný skoro až k průsvitnosti. Poté. co jej k tomu donutili, nechal se prohlédnout lékaři a všichni lékaři doporučovali, aby na nějakou dobu (někteří říkali nastálo) opustil svou práci a odpočíval. Pouze to, řekli lékaři, může jeho zdraví zlepšit. Jinak – Seldon potřásl hlavou. "Odtrhněte jej od jeho práce a on umře o to dříve – a nešťastnější. Nemáme na vybranou."
A pak si Seldon uvědomil, že jak se zamyslel, neposlouchal, co Amaryl říkal.
Řekl: "Omlouvám se, Yugo. Jsem trochu rozrušený. Začni znovu."
Amaryl řekl: "Říkal jsem ti, že se stalo něco velice podivného. Velice zvláštního."
"A co to bylo, Yugo?"
"Byla to Wanda. Přišla se na mě podívat – velice smutná, velice rozrušená."
"Proč?"
"Zjevně šlo o to nové dítě."
"Ach ano," řekl Hari s více než pouhou stopou viny v hlase.
"Alespoň tak mi to řekla a plakala mi na rameni – já jsem si ve skutečnosti, Hari, také trochu poplakal. A pak mě napadlo, že bych ji mohl potěšit, kdybych jí ukázal Základní Radiant." V tom okamžiku Amaryl zaváhal, jako by opatrně vybíral svá další slova.
"Pokračuj, Yugo. Co se stalo?"
"Nu, dívala se na všechna ta světýlka a já jednu část zvětšil, ve skutečnosti sekci 42R254. Víš, o kterou jde?"
Seldon se usmál. "Ne, Yugo, já si nepamatuji rovnice tak dobře jako ty."
"Nu, to bys měl," řekl Amaryl přísně. "Jak můžeš udělat pořádnou práci, když – Ale o to nejde. Co se ti pokouším říct, je to, že Wanda na jednu její část ukázala a řekla, že není dobře. Nebyla hezká."
"Proč ne? Všichni máme své osobní sympatie a antipatie."
"Ano, samozřejmě, ale já o tom uvažoval a strávil jsem nějakou dobu tím, že jsem to procházel, a Hari, na tom něco špatného bylo. Naprogramování bylo nepřesné a ta oblast, přesně ta oblast, na kterou Wanda ukázala, nebyla dobrá. A opravdu nebyla hezká."
Seldon se trochu strnule posadil a zamračil se. "Abychom v tom měli jasno, Yugo. Na něco náhodou ukázala, řekla, že to není dobře, a měla pravdu?"
"Ano. Ukázala, ale vůbec ne náhodou; velice rozvážně."
"Ale to je nemožné."
"Ale stalo se to. Byl jsem u toho."
"Neříkám, že se to nestalo. Říkám, že je to náhoda."
"Opravdu? Můžeš se snad ty, se všemi svými znalostmi psychohistorie, podívat na novou sestavu rovnic a říct mi, že jedna její část je chybná?"
Seldon řekl: "Dobrá tedy, Yugo, řekni mi, jak jsi přišel k tomu, že jsi zvětšil zrovna tuto část rovnic? Proč sis vybral zrovna toto místo ke zvětšení?"
Amaryl pokrčil rameny. "Tohle byla náhoda – pokud to mám říct stejně jako ty. Jen jsem si pohrál s ovladači."
"To nemohla být náhoda," zabručel Seldon. Na několik okamžiků seděl zamyšleně a pak položil otázku, která posunula psychohistorickou revoluci, kterou začala Wanda, dopředu.
Řekl: "Yugo, neměl jsi nějaké podezření k těm rovnicím předtím? Měl jsi jakýkoli důvod k tomu, aby sis myslel, že s nimi něco není v pořádku?"
Amaryl si pohrával se šerpou svého ohledu a tvářil se rozpačitě. "Ano, myslím, že ano. Víš –"
"Myslíš, že ano?"
"Vím, že ano. Teď si vzpomínám, že když jsem je dával dohromady – je to nová sekce, víš – nějak se mi na programátoru cukaly prsty. Pak to vypadalo v pořádku, ale uvnitř jsem si s tím nejspíš pořád dělal hlavu. Pamatuji si, že jsem si myslel, že je to špatně, ale měl jsem na práci jiné věci a nechal jsem to být. Ale když pak Wanda ukázala přesně na tu oblast, se kterou jsem si dělal starosti, rozhodl jsem se, že to kvůli ní ještě prověřím – jinak bych to pokládal za dětské řeči."
"A zapnul jsi právě ten úsek rovnic, abys jej Wandě ukázal, jako bys zkoušel její nevědomou mysl."
Amaryl…
