Ach, ty krajiny, které jsem viděl! A ti lidé! Ty daleké toulky fremenů a všech těch ostatních. Dokonce i zpátky do mýtů, na Terru. Ach, ty lekce v astronomii a v intrikách, ta stěhování, ty neuspořádané lety, ty útěky, při nichž tolikrát bolely nohy i plíce, útěky tolika nocemi na tolika kosmických skvrnkách, kde jsme bránili své pomíjivé pozice. Říkám vám, že jsme zázrak - a mé vzpomínky mi nedovolí ani v nejmenším o tom pochybovat.
UKRADENÉ DENÍKY
Žena pracující u maličkého stolku u zdi byla příliš veliká na drobnou židličku, na které seděla. Venku bylo dopoledne, ale v téhle místnůstce bez oken hluboko pod městem Onn svítila jen jediná iluminační koule vysoko v rohu. Byla naladěna do teple žluté barvy, ale její světlu nezahnalo šedou účelovost malé místnosti. Stěny a strop pokrývaly stejné čtverce matně šedého kovu.
Byl tu jen jeden další kus nábytku, úzké lůžko s tenkým slamníkem, pokrytým bezvýraznou šedou dekou. Bylo jasné, že nic z toho nebylo původně určeno pro obyvatelku místnosti.
Měla na sobě tmavomodrou kombinézu, která se jí napínala přes široká ramena, jak se hrbila nad stolem. Lumina osvětlovala nakrátko ostříhané světlé vlasy a pravou stranu její tváře, zdůrazňovala mohutnou hranatou bradu. Brada se pohybovala s bezhlesými slovy a její silné prsty soustředěně tiskly klávesy malé klávesnice na stole. Zacházela se strojem s úctou zrozenou ze strachu, časem přetvořeného v bojácné vzrušení. Dlouhé používání stroje však oba tyto pocity vymazalo.
Jak psala, slova se objevovala na obrazovce skryté v jednom čtverci na zdi, který se odhalil po sklopení stolní desky.
"Siona pokračuje v akcích předpovídajících násilný útok na Vaši svatou osobu," psala. "Drží se neochvějně cíle, který si vytkla. Dnes mi řekla, že dá kopie ukradených knih skupinám, jejichž loajalitě k Vám nelze věřit. Jmenovanými příjemci jsou Bene Gesserit, Gilda a Iksané. Říká, že knihy obsahují Vaše šifrovaná slova a že těmito dary hodlá získat překlad Vašich svatých slov.
Pane, nevím, jaká velká odhalení mohou být obsažena v těch stránkách, ale pokud obsahují něco, co by mohlo ohrozit Vaši svatou osobu, snažně Vás prosím, abyste mě zprostil mého slibu poslušnosti vůči Sioně. Nechápu, proč jste mě přiměl tuto přísahu složit, ale obávám se jí.
Zůstávám Vaší oddanou služebnicí, Nayla."
Židle zavrzala, jak se Nayla narovnala a přemýšlela o svých slovech. V místnosti nastalo téměř absolutní ticho, protože byla velmi dobře izolována. Bylo slyšet jen Naylin lehký dech a vzdálené pulzování strojů, slyšitelné spíš v podlaze než ve vzduchu.
Nayla se dívala na svůj dopis na obrazovce. Byl určen výhradně očím Božského imperátora, ale bylo k němu potřeba víc než svaté pravdomluvnosti. Vyžadoval hlubokou upřímnost, jež ji vyčerpávala. Nakonec kývla a zmáčkla klávesu, která slova zašifruje a připraví je pro odeslání. Sklonila hlavu a v duchu se pomodlila, než znova skryla stůl ve zdi. Věděla, že touto akcí dopis odešle. Bůh osobně implantoval do její hlavy malé zařízení, nechal ji odpřisáhnout mlčení a varoval ji, že může přijít doba, kdy k ní promluví tou věcí v její hlavě. Nikdy to neudělal. Měla podezření, že to zařízení vytvořili Iksané. Vypadalo to na ně. Ale udělal to sám Bůh a ona nemohla zahnat podezření, že v té věci je počítač, že může být zakázána Velkou konvencí.
"Nestvoříš stroj k obrazu mysli člověka!"
Nayla se otřásla. Vstala a odsunula židli na obvyklé místo vedle lůžka. Její těžké, svalnaté tělo napnulo tenké modré oblečení. Bylo v ní něco neochvějně odhodlaného, jako by se soustavně přizpůsobovala velké fyzické síle. Obrátila se k lůžku zády a pečlivě prohlédla místo, kde byl předtím stůl. Byl to teď jen obyčejný kovový panel jako všechny ostatní. Žádné vlákno, žádný vlas, ve štěrbině se nezachytilo nic, co by mohlo prozradit jeho tajemství.
Nayla se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a vyšla ze dveří pokoje do šedé chodby tlumeně osvětlené bílými, daleko od sebe zavěšenými luminami. Zvuky strojů tu byly hlasitější. Zahnula …
