Celá e-kniha Božský imperátor Duny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Tu sílu ve vašem nitru, která vás a vaše druhy směruje ke kmenovým formám, berte jako plastickou paměť. Tato plastická paměť se snaží vrátit se do svého pradávného tvaru, ke kmenové společnosti. Je to všechno kolem vás - vazalský stát, diecéze, společnost, četa, sportovní klub, taneční soubor, povstalecká buňka, plánovací rada, náboženská skupina… všechno se svými pány a služebníky, svými hostiteli a parazity. A záplavy věcí, které nás odcizují (včetně právě těchto slov!), jsou časem zapojeny do sporu jako argumenty pro návrat "těch starých dobrých časů". Už jsem se vzdal naděje, že vás naučím něčemu jinému. Máte čtvercové myšlení, které kruhům odolává.
UKRADENÉ DENÍKY
Idaho zjistil, že ten výstup zvládne, aniž by na to musel myslet. Tohle tělo, které vypěstovali Tleilaxané, si pamatovalo věci, o nichž Tleilaxané neměli ani tušení. Jeho původní mládí se sice ztratilo před dávnými věky, ale jeho svaly měly tleilaxanské mládí a Idaho své dětství dokázal pohřbít v zapomenutí, když šplhal. V dětství se naučil přežít tím, že prchal do vysokých skal své rodné planety. Nezáleželo na tom, že ty skály, které měl před sebou, sem postavili lidé - po dlouhé věky je formovalo i počasí.
Ranní slunce hřálo Idaha do zad. Slyšel, jak se Siona snaží dosáhnout relativně snadné podpůrné pozice na úzké římse daleko pod ním. Její pozice mu byla v podstatě k ničemu, ale právě tenhle argument přiměl Sionu nakonec souhlasit s tím, že by se měli o výstup pokusit.
Oni.
Nechtěla připustit, že by se o to měl pokusit on sám.
Nayla, tři z jejích pobočnic, Garun a tři vybraní zástupci jeho muzejních fremenů čekali na písku u paty Valu, který ohraničoval Sarír.
Idaho nemyslel na výšku Valu. Myslel jen na to, kam příště položí ruku nebo nohu. Myslel na smyčku lehkého provazu kolem ramenou. Tenhle provaz byla výška Valu. Změřil ji přes poušť pomocí triangulace, ale nepočítal kroky. Když bylo lano dost dlouhé, bylo dost dlouhé. Každý jiný způsob myšlení by jen otupil jeho mysl.
Hmatal po chytech v místech, kam neviděl, a pomalu se propracovával po hladké stěně… no, ne tak docela hladké. Vítr a písek a dokonce i trochu deště, síly chladu a tepla tu vykonávaly svou erozivní práci víc než tři tisíce let. Celý jeden den seděl Idaho na písku pod Valem a studoval to, čeho dosáhl čas. V mysli si zafixoval určité zákonitosti - šikmý stín, tenkou čáru, rozpadající se výstupek, malou římsičku skály tady a jinou tamhle.
Vmáčkl prsty do ostré štěrbiny. Opatrně zkusil, jestli udrží jeho váhu. Ano. Krátce si odpočinul, přitiskl tvář na teplou skálu, nedíval se nahoru ani dolů. Byl prostě tady. Šlo jen o načasování. Ramena nesmějí umdlít příliš brzo. Váhu si musí rozložit na nohy i na ruce. Prsty to nevyhnutelně ničilo, ale dokud vydrží kosti a šlachy, dá se kůže ignorovat.
Znova se začal šplhat vzhůru. Pod rukou se mu udrolil kousek skály; prach a úštěpky se mu sesypaly na pravou tvář, ale on to ani necítil. Každý kousek jeho vědomí se soustřeďoval na svírající ruku, na rovnováhu nohou opřených o ty nejmenší prohlubně. Byl moucha, částečka vzdorující gravitaci… tady chyt, tam stup, občas se držel na hladkém povrchu jen silou vůle.
Jednu kapsu mu nadouvalo devět nouzových skob, ale on se je snažil nepoužívat. Stejně improvizovaný cepín se mu houpal na opasku na krátkém provaze, jehož uzly by uměl rozvázat popaměti.
S Naylou byly potíže. Nehodlala se vzdát svého laserpalu. Přesto však uposlechla Sionina výslovného příkazu, aby je doprovodila. Zvláštní žena… zvláštně poslušná.
"Nepřísahala jsi, že mě budeš poslouchat?" zeptala se jí Siona.
Nayla přestala váhat.
Později Siona řekla: "Vždycky poslechne, když jí něco přikážu přímo."
"Tak to ji možná nebudeme muset zabít," odpověděl jí tehdy Idaho.
"Já bych se o to raději ani nepokoušela. Myslím, že nemáš ani nejmenší tušení, jak silná a rychlá je."
Garun, muzejní fremen, který snil o tom, že se stane "skutečným naíbem jako za starých časů", připravil pro tenhle výstup půdu tím, že odpověděl na Idahovu o…
