Když jsem se rozhodl vést lidstvo po své Zlaté stezce, slíbil jsem mu lekci, kterou si zapamatuje až do morku kostí. Znám velikou zákonitost, kterou lidé slovy popírají, ačkoli jejich činy ji potvrzují. Říkají, že touží po bezpečnosti a klidu, po tom stavu, který nazývají mírem. Ale už když mluví, vytvářejí semena zmatku a násilí. Když najdou své klidné bezpečí, jsou v něm nesví. Jak je nudí! Jen se teď na ně podívejte. Podívejte se na to, co dělají ve chvíli, kdy zaznamenávám tato slova. Pche! Dal jsem jim dlouhé věky vynuceného klidu, který se vleče dál a dál i přes všechny jejich pokusy uniknout do chaosu. Věřte mi, vzpomínka na Letův mír s nimi zůstane navěky. Své klidné bezpečí už budou hledat jen s krajní obezřetností a dobrou přípravou.
UKRADENÉ DENÍKY
Idaho se Sionou po boku byl víceméně proti své vůli za úsvitu odvezen na "bezpečné místo" v imperiální toptéře. Hnala se k východu, k zlatému oblouku slunečního světla, který se zvedal nad krajinou rozdělenou do obdélníkových zelených plantáží.
Byla to velká toptéra, dost velká, aby unesla malý oddíl Rybích mluvčích i s jejich dvěma hosty. Pilotka - velitelka oddílu, mohutná žena s tváří, kterou si Idaho neuměl představit v úsměvu -, se představila jako Inmeir. Seděla na místě pilota přímo před Idahem mezi dvěma svalnatými Mluvčími. Pět dalších stráží sedělo Idahovi a Sioně za zády.
"Bůh mi nařídil, abych tě odvezla z města," řekla Inmeir, když si pro něj přišla na velitelské stanoviště nad náměstím. "Jde o tvou vlastní bezpečnost. Vrátíme se nejpozději zítra ráno na Siajnok."
Idaho, unavený nocí plnou poplachů, cítil, že by bylo marné protestovat proti příkazu "samotného Boha". Inmeir vypadala, že by ho klidně dokázala odnést pod jednou ze svých silných paží. Odvedla ho z velitelského stanoviště do chladné noci, nad níž se klenuly hvězdy jako rozházené brilianty. Teprve když došli k toptéře a Idaho v ní uviděl Sionu, začal se sám sebe ptát, jaký smysl ten výlet doopravdy má.
Během noci si Idaho uvědomil, že ne všechno násilí v Onnu mají na svědomí organizovaní povstalci. Když se Idaho ptal na Sionu, vzkázal mu Moneo, že "má dcera je bezpečně z cesty", a na konci vzkazu dodal "a svěřuji ji do tvé péče".
V toptéře Siona neodpovídala na Idahovy otázky. Dokonce i teď vedle něj seděla v zachmuřeném mlčení. Připomínala mu ty první hořké dny, kdy přísahal pomstu Harkonnenům. Uvažoval nad její trpkostí. Co k ní vedlo?
Idaho nevěděl proč, ale začal Sionu porovnávat s Hwi Nori. Nebylo jednoduché se s Hwi setkat, ale dokázal to i přes ty nesčetné požadavky jeho Rybích mluvčích, aby plnil své povinnosti jinde.
Něžná, to je to pravé slovo pro Hwi. Jednala na základě své neměnné něžné povahy, což byla svým způsobem obrovská síla. Hrozně ho to přitahovalo.
Musím se s ní vidět víc.
Prozatím se ale musel spokojit se vzdorným mlčením Siony. No… na mlčení se dá odpovědět mlčením.
Idaho se podíval dolů na míjející krajinu. Tu a tam uviděl, jak snůpky světel ve vesnicích zhasínají před blížícím se sluncem. Daleko vpředu ležel Sarír a vypadal jako neprobádané území.
Některé věci se příliš nemění, pomyslel si. Jen se přenášejí z jednoho místa na jiné.
Tahle krajina mu připomínala bujné zahrady Caladanu a při té vzpomínce ho napadlo, co se asi stalo s tou zelenající se planetou, na níž Atreidové žili po tolik generací, než přišli na Dunu. Dokázal rozeznat úzké silničky, tržní cesty s nepříliš hustou dopravou, vozy tažené šestinohými zvířaty. Idaho uhodl, že to jsou nejspíš trikoně. Moneo říkal, že tihle tvorové, přizpůsobení podobné krajině, jsou nejrozšířenějšími tažnými zvířaty nejen tady, ale po celém Impériu.
"Obyvatelstvo, které chodí pěšky, se snadněji ovládá."
Moneova slova táhla Idahovi hlavou, jak se tak díval dolů. Před toptérou se objevily pastviny, lehce zvlněné zelené kopce rozdělené černými kamennými zdmi do nepravidelných tvarů. Idaho rozeznal ovce a několik druhů velkého dobytka. Toptéra přeletěla úzké údolí, ve kterém byla ještě tma a na jehož dně Ida…
