Město

2. ÚTOČIŠTĚ

Déšť mžil z olověného nebe a vířil mezi holými větvemi jako kouř. Stíral obrysy živých plotů a smazával siluety budov, vymazával vzdálenosti. Leskl se na kovových kůžích tichých robotů a sypal stříbrný třpyt na ramena tří lidí, naslouchajících hlasu černě oděného muže, který předčítal z knihy.

"Neboť já jsem zmrtvýchvstání a život..."

Mech zaoblil kamennou sochu nad vchodem do hrobky; tyčila se vzhůru všemi krystaly svého torza, které jako by se napřahovalo po cíli neviditelném pro nikoho kromě ní. Napřahovala se tak od onoho dávného dne, kdy ji vytesali ze žuly, aby se z ní stal symbol na rodinné hrobce - podle přání prvního Johna J. Webstera na sklonku jeho života: "... a kdo žije a věří ve mě..."

Jerome A. Webster cítil, jak mu synovy prsty svírají paži, slyšel přitlumený matčin vzlykot, viděl nehybnou řadu robotů, sklánějících hlavy před mrtvým pánem. Před pánem, který se nyní vrací - do posledního domova všech.

Zpola omámen kladl si Jerome A. Webster otázku, zda taky chápou - chápou-li vůbec pojmy života a smrti -, co to znamená, že tam v rakvi leží Nelson F. Webster a že muž s knihou nad ním mluví.

Nelson F. Webster byl čtvrtý v řadě Websterů, kteří žili a zemřeli v tomto místě a v této zemi, sotva je opouštějíce, a kteří nalezli poslední odpočinek na místě stvořeném pro ně pro všechny tím prvním - Johnem J. Websterem.

Jerome F. Webster cítil, jak se mu stahují svaly v obličeji, cítil, jak mu celým tělem probíhá slabé chvění. Na okamžik vnímal pálení v očích, rakev se kamsi rozplynula a slova, která muž v černém odříkával, splývala s větrem šepotajícím ve smrcích, jež držely nad mrtvým stráž. V mozku mu procitla vzpomínka - vzpomínka na šedovlasého muže, který se toulával po polích a pahorcích, vdechoval vánek časného rána a široce rozkročen se sklenkou koňaku v ruce stával nad plápolajícím ohněm v krbu.

Pýcha - pýcha na zemi a na život, a pokora a velikost, které člověku dávají klidný život. Spokojenost volného času a cílevědomost.

Nezávislost pramenící z pevné jistoty, příjemný pocit důvěrně známého okolí, volnost širokých plání.

Thomas Webster do něho strčil loktem. "Otče," šeptal. "Otče..."

Smuteční slavnost skončila. Černě oděný muž zaklapl svou knihu.

Šest robotů postoupilo a zvedlo rakev.

Pomalu kráčeli ti tři do hrobky za rakví, stáli tam němě, zatímco roboti zasouvali rakev do výklenku, uzavírali malá dvířka a připevňovali na ně tabulku, na které stálo: NELSON F. WEBSTER 2034-2117 To bylo vše. Jen jméno a letopočty. A to, pomyslel si Jerome A.

Webster, to stačí. Nic jiného tam nemá co hledat. To je vše, co měli i ostatní. Ti, kterými to začínalo - Williams Stevens, 1920-1999.

Děda Stevens, jak mu říkali, rozpomněl se Webster. Otec manželky prvního Johna J. Webstera, který tu rovněž leží, 1951-2020. A po něm jeho syn Charles F. Webster, 1980-2060. A jeho syn John J. II., 2004-2086. Webster si ještě vzpomínal na Johna J. II. - na svého dědečka, který podřimoval s dýmkou v ústech vedle krbu, stále v nebezpečí, že si připálí vousy.

Websterův pohled sklouzl k jiné tabuli. Mary Websterová, matka chlapce, který stojí po jeho boku. Vlastně už ne chlapec. Stále zapomíná, že Thomasovi je teď dvacet, že za týden za dva poletí k Marsu, tak jako letěl k Marsu on, když byl mlád.

Všichni tu jsou pohromadě, pomyslel si. Websterovi, jejich ženy a děti. Spolu ve smrti, tak jako byli spolu za života, pod smrky v hrdém bezpečí bronzu a mramoru, se symbolickou postavou nade dveřmi, které stáří poznamenalo zelení.

Roboti němě čekali, jejich úkol byl splněn.

Matka na něj pohlédla.

"Teď jsi hlavou rodiny ty, synu," řekla.

Natáhl ruce a přitiskl ji k sobě. Hlava rodiny - toho, co z ní zůstalo.

Už jen tři - jeho matka a jeho syn. A jeho syn mu brzo odejde, tam na Mars. Ale vrátí se. Snad se vrátí s ženou, a rodina tu zůstane.

Rodina nezůstane ve třech. Pak nebude zapotřebí uzavírat větší část domu jako nyní. Bývaly doby, kdy dům kypěl životem mnoha členů rodiny, kteří žili ve svých oddělených bytech pod jednou střechou.

Ta doba se vrátí, to věděl.

Všichni tři se otočili a opustili hrobku, vraceli se po pěšině zpátky k domu, který se v mlze tyčil jako obrovský šedý stín.

V krbu plápolal oheň a kniha ležela na psacím stole. Jerome A.

Webster po ní sáhl a přečetl si ještě jednou titul.

Fyziologie Marťanů, se zvláštním přihlédnutím k mozku, od dr.

Jeroma A. Webstera.

Silná a autoritativní - celoživotní dílo. V oboru téměř ojedinělá.

Opřená o data nasbíraná za oněch pět let epidemie na Marsu - za oněch pět let, kdy pracoval téměř ve dne v noci spolu s kolegy z lékařské sekce Světové komise, která ho vyslala na pomoc sousední planetě.

Zaklepání na dveře.

"Dále," zavolal.

Dveře se otevřely a dovnitř vklouzl robot "Vaše whisky, pane."

"Díky, Jenkinsi," řekl Webster.

"Farář, pane," řekl Jenkins, "odešel."

"Ach, ano, doufám, že ses o něj postaral."

"Zajisté, pane. Dal jsem mu obvyklý poplatek a nabídl mu drink. Odmítl drink."

"To byla společenská chyba," mínil Webster. "Faráři nepijí."

"Promiňte, pane. To jsem nevěděl. Uložil mi, abych vyřídil, že máte občas zajít do kostela."

"Cože?"

"Řekl jsem mu, pane, že nikdy nikam nechodíte."

"To bylo správné, Jenkinsi," řekl Webster. "Nikdo z nás nikam nechodí."

Jenkins zamířil ke dveřím, zastavil se a otočil.

"Smím-li to tak říct, pane, ta slavnost u hrobky byla velmi dojemná. Váš otec byl velkolepý člověk, nejlepší, jaký kdy žil. Roboti říkají, že slavnost byla povznášející. Důstojná, pane. Byla by se mu líbila, kdyby to viděl."

"Můj otec," řekl Webster, "by měl ještě větší radost, kdyby tě slyšel, Jenkinsi."

"Děkuji, pane," řekl Jenkins a odešel z pokoje.

Webster seděl u whisky a knihy a ohně - vnímal útulnost důvěrně známé místnosti, jak ho objímá, cítil z ni bezpečí.

Tady je jeho domov. Byl to domov Websterů od toho dne, kdy sem přišel první John J. a vybudoval nejstarší část obrovského domu.

John J. si to místo vybral, protože poblíž byl potok se pstruhy, alespoň to tak vždycky tvrdil. Ale jis…