Město (Clifford D. Simak)

6. ZÁLIBY

Králík se mihl podél keře a černý psík za ním, pak se pojednou nohama zapřel do země a naráz stanul. Na stezce stál vlk a v tlamě se mu škubalo zkrvavené králíkovo tělo.

Ebenezer stál nepohnutě a těžce oddychoval, dlouhý rudý jazyk mu visel z tlamy, cítil při tom pohledu slabost a nevolnost Byl to tak krásný králík!

Na stezce za ním se ozvaly kroky a Stín střelhbitě objel keř a zastavil se vedle Ebenezera.

Vlk pohlédl ze psa na robota, pak zase na psa. Žlutý svit divokosti v jeho očích pomalu uhasínal.

"Tos neměl dělat, vlku," řekl Ebenezer mírně. "Ten králík věděl, že mu nechci ublížit, že je to jen legrace. Ale vběhl ti rovnou do cesty a tys ho chytil."

"Nemá smysl se s ním bavit," zasyčel Stín. "Nechápe ani slovo.

Nejspíš na tebe skočí."

"Pokud jsi nablízku ty, tak ne," mínil Ebenezer. "Kromě toho mě zná. Vzpomíná na poslední zimu. Patří ke smečce, kterou jsme krmili."

Vlk se blížil velice opatrně, krok za krokem, až došel k malému psu tak na půl metru. Pak položil králíka velmi pomalu a opatrně na zem a ještě ho přistrčil čumákem blíž.

Stín vyrazil jakoby překvapený výkřik: "On ti ho dává."

"Já vím," řekl Ebenezer nevzrušeně. "Vždyť jsem ti říkal, že si pamatuje. Namrzlo mu tehdy ucho a Jenkins ho ošetřoval."

Pes udělal krok vpřed, natáhl čumák a zavrtěl ocasem. Vlk na okamžik strnul, pak sklonil svou ohavnou mordu a začmuchal. V jedné chvíli se oba čumáky málem o sebe otřely, pak vlk ustoupil.

"Raději zmizíme," naléhal Stín. "Upaluj odtud po stezce, já ti budu krýt záda. Kdyby se o něco pokusil..."

"Vůbec o nic se nepokusí," odsekl Ebenezer. "Je to přítel. Za toho králíka nemůže. Neumí to jinak. Prostě tak žije. Pro něj je králík jen kus masa."

Jako kdysi pro nás, pomyslel si. Jako pro nás, než se první pes posadil k člověku u ohně vchodem do jeskyně. A ještě dlouho potom.

Dokonce i teď občas, takový králíček...

Vlk pomalu sklonil hlavu, skoro jako by prosil o prominutí, a pak králíka popadl do tlamy. Jeho ohon se pohnul - skoro jako by s ním vrtěl.

"Vidíš?" zvolal Ebenezer a vlk zmizel. Jeho nohy se rozkmitaly a ve chvilce se stal stínem mezi stromy.

"Zase si ho vzal," rozčiloval se Stín. "No tedy, to je sprostý."

"Ale dřív mi ho nabídl," zvolal Ebenezer vítězně. "Jenže měl takový hlad, že to už nemohl vydržet. Udělal něco, co předtím žádný vlk neudělal. Na okamžik byl víc než zvířetem."

"Indiánský dárek," odsekl Stín.

Ebenezer zavrtěl hlavou. "Zastyděl se, že si ho zase bere. Viděl jsi ho, jak vrtí ocasem. Tím mi to vysvětloval - vysvětloval mi, že má hlad a že potřebuje potravu. Víc než já."

Pes zíral do pohádkových chodeb zeleného lesa, čichal pach rozkládajících se listů, vůni květů, stoupající do hlavy, krátké ostré výpary čerstvých výhonků jaterníků, sasanky, lesa v předjaří.

"Snad jednou...," řekl.

"Ano, já vím," ozval se Stín. "Jednou se dají i vlci zcivilizovat. A králíci, veverky a všechna divoká zvířata. Jak se vy psi pořád utápíte v iluzích..."

"To není iluze," odpověděl Ebenezer. "Snění, to možná. Lidé taky snívali. Vymýšleli si všechno možné. To byl náš začátek. Jeden člověk jménem Webster si nás vymyslel. Zabýval se s námi. Změnil nám hrtany, abychom mohli mluvit. Zhotovil stojany na knihy, abychom mohli číst. Webster..."

"Snění lidem moc nepomohlo," řekl Stín mrzutě.

A to je pravda, pomyslel si Ebenezer. Není už moc lidí. Jen mutanti ve svých věžích, bůhví co tam tropí, a malá kolonie lidí, kteří ještě žijí v Ženevě. Ostatní se už dávno vystěhovali na Jupiter a proměnili se v bytosti, které nejsou lidské.

Ebenezer se pomalu obrátil a se svěšeným ohonem klusal po stezce.

Škoda toho králíka, pomyslel si. Byl to tak krásný králík. Uměl dobře běhat. A vlastně vůbec neměl strach. Honíval ho často a on věděl, že ho Ebenezer nechytí.

Ale na vlka se Ebenezer taky nemohl zlobit. Pro vlka prostě králík není tvor, za kterým se běhá jen tak, pro radost. Protože vlk nemá kamna pro maso a mléko a nemá obilná pole na mouku, aby si mohl upéct psí suchary.

"Měl bych to udělat," brumlal si pro sebe neúprosný Stín, klusaje za Ebenezerem, "a povědět Jenkinsovi, že jsi utekl. Víš, že jsi měl naslouchat."

Ebenezer neodpovídal a dál klusal po stezce. Stín má totiž pravdu.

Místo honění králíka totiž měl sedět ve Websterově domě a naslouchat tomu, co se dá zachytit - zvukům a vůním a tušení něčeho, co je nablízku. Jako když nasloucháte u jedné strany zdi tomu, co se děje na druhé straně, jenže je to slyšet málo, z dálky a obtížně. A ještě těžší je většinou tomu rozumět.

To je to zvíře ve mně, pomyslel si Ebenezer. Ten starý zablešený pes, který ohlodává kosti a ryje v zemi a nedává mi pokoje - žene mě ven, abych honil králíky, když bych měl naslouchat, žene mě do lesa, když bych měl číst staré knihy z regálů v knihovně.

Příliš rychle, řekl si. Vyspěli jsme příliš rychle. Museli jsme spěchat.

Člověk potřeboval tisíce let k tomu, aby změnil své vrčivé zvuky v základy řeči. Tisíce let, aby objevil oheň a další tisíce let, aby vynalezl luk a šípy - tisíce let, aby se naučil obdělávat půdu, tisíce let, aby vyměnil jeskyni za dům.

Ale necelých tisíc let ode dne, kdy jsme se naučili mluvit, byli jsme odkázáni na sebe, tedy, pomineme-li Jenkinse.

Les řídl a rozpadal se v pokřivené osamělé duby, které vypadaly jako sehnutí starci, putující do kopce.

Dům stál na vrcholu pahorku, skrčená stavba, která jako by zapustila kořeny a těsně se přimkla k zemi. Byl tak starý, že splýval s barvou okolí, s barvou trávy, květin a stromů, nebe, větru a počasí. Vystavěný lidmi, kteří jej a okolní louky milovali tak, jako ho nyní milovali psi. Postavila, obývala ho a umírala v něm legendární rodina, která po sobě zanechávala zuřivou stopu staletími jako meteor. Byli to lidé, kteří propůjčovali své stíny pověstem, které se vyprávěly okolo planoucích ohňů za bouřlivých večerů, kdy vítr svištěl okolo lomenic. Pověstem o Bruci Websterovi a prvním psu Nathanielovi, o muži jménem Grant, který uložil Nathanielovi poslání. O jiném muži, který se pokoušel dosáhnout hvězd, a o starci, který na něj čekal v kolečkovém křesle na trávníku. A dalším historkám o zvrhlých mutantech, které psi tak dlouho pozorovali a měli pod dohledem.

A teď jsou lidé pryč a po rodině zůstalo jen jméno a psi pokračovali tak, jak to Grant uložil Nathanielovi za onoho dávného dne. Z povinnosti.

Jako kdybyste byli lidmi, jako kdyby psi byli lidmi. To byla slova, která se po deset staletí předávala z generace na generaci. A ten čas nakonec nastal.

Psi vstoupili do domu, sotva zmizeli lidé, přišli z nejvzdálenějších končin země, vrátili se do domu, kde první pes poprvé promluvil, kde poprvé přečetl tištěnou knihu - do domu Websterů, kde před dávnými časy jeden muž snil o společné civilizaci, o tom, že pes a člověk půjdou staletími tlapu v ruce.

"Udělali jsme, co jsme mohli," řekl Ebenezer, jako kdyby s někým rozprávěl. ,A stále ještě to děláme..."

Z druhé strany pahorku zaznělo zvonění kravských zvonců, potom divoký štěkot. Mladí psi hnali domů krávy k večernímu dojení.

Ve sklepení ležel prach staletí, šedý, práškovitý prach, který patřil k tomuto místu, byl jeho částí, která odumřela v průběhu let.

Ion Webster vdechl ostrý pach prachu, pronikající zatuchlým ovzduším místnosti, naslouchal tichu, která mu bzučelo v hlavě jako píseň. Jediná tlumená radiová žárovka svítila nad panelem se spínačem a kolem a půltuctem stupnic.

Obávaje se, aby nenarušil ticho, kráčel Webster klidně vpřed, jakoby zkrušen tíhou času, který na něj tlačil od stropu. Natáhl prst a dotkl se nechráněného spínače, jako by čekal, že ho tam nenajde, jako by si ho musel ohmatat konečkem prstu, aby uvěřil v jeho existenci.

A spínač tu opravdu byl. Páka a kolo a stupnice s jedinou žárovkou nad nimi. A to bylo vše. Nic jiného. V celém tom malém, prázdném sklípku nebylo nic jiného.

Přesně tak, jak to tvrdila ta stará mapa.

Ion Webster zavrtěl hlavou a pomyslel si: Měl jsem přece vědět, že to tak bude. Mapa má pravdu. Mapa si pamatuje. My jsme ti, kdo zapomněli, zapomněli nebo nikdy nevěděli a nikdy se nestarali. A věděl, že právě to poslední je nejpravděpodobnější. Nikdy se nestarali.

Ačkoli bylo pravděpodobné, že velmi málo lidí ví o tomto sklípku.

Nikdy o něm nevěděli, protože to tak bylo nejlepší. Není přitom podstatné, že toto zařízení nikdo nikdy nepoužil. Možná že přijde den...

Zíral na panel s podivem. Pomalu vztáhl ruku, ale stáhl ji zpátky.

Raději ne, řekl si, raději ne. Neboť mapa nic neříkala o účelu sklípku a o mechanismu spínače.

Obranné zařízení - říkala mapa, a to bylo vše.

Obranné zařízení. Ovšemže existovalo obranné zařízení v oněch dnech před tisíci lety. Obrana, které nikdy nebylo zapotřebí, ale která tu musela být, obrana před nepředvídaností a nejistotou. Protože bratrství lidí bylo i tehdy velmi vratkou záležitostí, kterou mohlo zničit jediné slovo či skutek. I po deseti stoletích míru zůstává vzpomínka na válku stále živá - věčně přítomná možnost v mysli Světové komise, něco, čemu bylo třeba se vyhnout, ale nač bylo nutné být připraven.

Webster stál strnule a vzpřímeně, naslouchaje tepu dějin, jímž se tato místnost zachvívala. Dějin, jejichž konec se blížil. Dějin, které se ocitly ve slepé uličce - proudu, který náhle vplynul do stojatých vod posledních několika set nesmyslných lidských životů, a stal se nyní stojatými vodami, nečeřenými přílivy a odlivy lidského zápasu a snažení.

Natáhl ruku a položil ji dlaní na zdivo, cítil pod rukou sliznatý chlad a hrubé plížení prachu.

Základ říše, pomyslel si. Hluboké sklepení říše. Nejspodnější kámen tyčící se stavby, která se na povrchu široce rozmáchla pyšnou vznosností velké budovy, v níž to za starých časů čile bzučelo osudy celé sluneční soustavy. Nikoli již přežité dobyvačné impérium, ale říše spořádaných lidských vztahů, založená na vzájemném respektu a snášenlivosti.

Sídlo vlády lidstva zabezpečené ve své sebedůvěře psychologickou skutečností přiměřené a nedobytné obrany. Ta obrana totiž musela být přiměřená a nedobytná, jinak to nešlo. Lidé v těch dnech neriskovali, nic nepřehlíželi. Měli za sebou tvrdou školu a vyznali se.

Webster se zvolna otočil, hleděl na stopy svých nohou v prachu.

Opatrně kráčel přes otisky nohou, vyšel ze sklípku, zavřel za sebou masivní dveře a otočil zámkem, který skrýval tajemství.

Když stoupal po stupních tunelu, napadlo ho: Teď mohu napsat své dějiny. Poznámky jsou skoro úplné a vím, jak budou muset vypadat.

Budou muset být velkolepé a vyčerpávající a snad dokonce i zajímavé pro případ, že by je někdo chtěl číst.

Ale věděl, že to nikdo neudělá. Nikdo nebude čtením ztrácet čas.

Dlouhou dobu stál Webster na širokých mramorových schodech před svým domem a díval se na ulici. Krásná ulice, pomyslel si, nejkrásnější ulice v celé Ženevě, s bulvárem stromů, pěstěnými trávníky a s chodníky, udržovanými v čistotě a leštěnými neúnavnými roboty.

Na ulici nikoho nebylo, ale to nepřekvapovalo. Roboti dokončili svou práci časně a lidí tu bylo málo.

Na stromě zazpíval pták a píseň splynula se sluncem a květy, veselý zpěv, který tryskal z napjatého hrdélka, zpěv, který poskakoval nekonečně radostně.

Čistá ulice dřímající v slunci; a velké pyšné město, které ztratilo svůj smysl. Ulice, která bývala plná smějících se dětí a procházejících se milenců a starých lidí, odpočívajících v slunci. A město, poslední město na Zemi, jediné město na Zemi, které by mělo být plné hluku a shonu.

Pták zpíval a muž stál na schodech a upřeně hleděl před sebe. A tulipány spokojeně přikyvovaly v tichém vánku, který vanul ulicí.

Webster se otočil ke dveřím a překročil práh.

Pokoj byl tichý a slavnostní a podobal se svými barevnými okny a měkkým kobercem katedrále. Staré dřevo se třpytilo patinou vysokého věku, stříbro a mosaz se blýskaly ve světle, které sem padalo úzkými okny. Nad krbem viselo masivní plátno v tlumených barvách - dům na pahorku, dům, který tam zapustil kořeny a žárlivě se přimykal k zemi. Z komína stoupal kouř bičovaný větrem, kouř, který tvořil šmouhu na šedé bouřkové obloze.

Webster prošel místností; kroky nebylo slyšet. Koberce, napadlo ho, udržují ticho. Randall chtěl tento pokoj také přestavět, ale já jsem mu nedovolil, aby se ho dotkl, a jsem rád, že jsem to udělal. Člověk musí mít něco starého, něco, k čemu se může přimknout, něco, co je dědictvím a odkazem a slibem.

Došel ke stolu, stiskl tlačítko a světlo vzplanulo. Zvolna klesl do křesla a sáhl po obálce s poznámkami. Otevřel desky a zadíval se na titulní stránku: Studie funkčního vývoje města Ženevy.

Odvážný titul. Důstojný a učený. A spousta práce. Dvacet let práce.

Dvacet let se hrabal mezi starými a zaprášenými záznamy, dvacet let četl a porovnával, zvažoval závažnost a slova těch, kteří mu předcházeli, prosíval a zavrhoval a zpracovával fakta, sleduje trend nejenom města, ale i lidí. Žádné zbožnění hrdinů, žádné legendy, jen fakta.

A fakta se tak těžko shánějí.

Něco zašustilo. Nebyly to kroky, ale zašustění, pocit, že je někdo nablízku. Webster se ve své židli otočil. Těsně u okraje světelného kruhu stál robot.

"Promiňte, pane," řekl robot, "ale měl bych vám vyřídit vzkaz.

Slečna Sára čeká na pobřeží."

Webster sebou lehce trhl. "Slečna Sára, co? Je to už hezky dávno, co tu, co tu byla."

"Ano, pane?" řekl robot. "Připadalo mi to jako za starých časů, pane, když vešla do dveří."

"Děkuji ti, Oskare, žes mi to řekl," řekl Webster. "Hned tam zajdu.

Přines něco k pití."

"Ona si přinesla vlastní pití, pane," řekl Oskar. "Něco, co namíchal pan Ballentree."

"Ballentree," zvolal Webster. "Doufám, že to není jed."

"Pozoroval jsem ji," řekl mu Oskar. "Pila to a je jí docela dobře."

Webster vstal, prošel pokojem a vyšel do haly. Otevřel dveře a zaslechl zvuk příboje. Zamžoural ve světle, které svítilo na horkou písečnou pláž, táhnoucí se rovnou čarou k oběma horizontům. Oceán před ním byl prosluněnou modří s bíle zpěněnými vlnkami.

Písek mu zaskřípal pod nohama, když kráčel kupředu a oči si zvykaly na sluneční světlo.

Viděl, že Sára sedí na jednom ze světlých plátěných lehátek pod palmami a vedle křesla stál pastelově zbarvený, velmi žensky vyhlížející džbán.

Vzduch voněl solí a vítr nad vodou byl v prosluněném teplém vzduchu chladný.

Žena ho uslyšela a vstala a čekala na něj s napřaženýma rukama.

Spěchal kupředu, uchopil napřažené ruce a pohlédl na ni.

"Ani o minutu starší," pravil. "Stejně krásná, jako když jsem tě poprvé uviděl."

Usmála se na něj, oči se jí rozzářily. "Ty taky, Jone. Trochu prošedivělé spánky. Trochu hezčí. To je vše."

Zasmál se. "Bude mi pomalu šedesát, Sáro. Střední věk se blíží."

"Něco jsem přinesla," řekla Sára. "Jedno z posledních Ballentreeových děl. Spadne z tebe polovina let."

Zabručel. "Divím se, že Ballentree neusmrtil polovinu Ženevy těmi nápoji, co míchá dohromady."

"Tenhle je doopravdy dobrý."

Byla to pravda. Hladce sklouzl dolů a měl zvláštní, napolo kovovou, napolo extatickou příchuť.

Webster si přitáhl jiné křeslo k Sářinu, posadil se a pohlédl na ni.

"Máš to tu skutečně nádherné," řekla Sára. "Randallova práce, že?"

Webster přikývl. "Bavil se při tom víc než v cirkuse. Musel jsem ho vyhnat holí. A ty jeho roboty! Jsou ještě praštěnější než on sám."

"Ale dělá podivuhodné věci. Postavil marťanský pokoj pro Quentina, je to prostě jako z jiného světa."

"Já vím," řekl Webster. "Chtěl mi tu zařídit vesmírný pokoj. Říkal, že by to bylo to pravé místo k posezení a přemítání. Rozzlobil se na mě, když jsem mu to nedovolil."

Masíroval hřbet levé ruky pravým palcem a zíral do modravé mlhy nad oceánem. Sára se naklonila vpřed a odtáhla mu palec.

"Pořád máš bradavice," řekla.

Usmál se. "Ano. Dávno jsem si je mohl dát odstranit, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Moc práce, myslím. Teď už ke mně patří."

Pustila jeho palec a on se vrátil k bezmyšlenkovitému masírování bradavic.

"Měl jsi moc práce," řekla. "Moc tě nebylo vidět. Jak to pokračuje s tou knihou?"

"Můžu začít psát," řekl Webster. "Teď rozvrhuji kapitoly. Dnes jsem si ověřil poslední věc. Člověk si musí být jist, víš? Je to hluboko dole pod starou správní budovou sluneční soustavy. Nějaké obranné zařízení. Ovládací místnost. Otočíš pákou a..."

"A co?"

"To nevím," řekl Webster. "Něco účinného, myslím. Snad bych to měl vyhledat, ale nemůžu sebrat k tomu odvahu. Příliš dlouho jsem se hrabal v prachu za těch posledních dvacet let, než abych se do toho zas pouštěl."

"Jako bys ztrácel odvahu, Jone. Jsi unaven? Neměl by ses unavovat. Nemáš proč. Měl by sis trochu vyrazit ven. Chceš se ještě napít?"

Zavrtěl hlavou. "Ne, Sáro, díky. Nemám na to, myslím, náladu. Mám strach, Sáro - strach."

"Strach?"

"Vezmi si tenhle pokoj," řekl Webster. "Iluze! Zrcadla, která vyvolávají iluzi dálek. Ventilátory, které vhánějí vzduch provoněný solí, pumpy, které pohybují vlnami. Syntetické slunce. A když se mi znelíbí slunce, stačí stisknout spínač a je tu měsíc."

"Iluze," řekla Sára.

"Právě," řekl Webster. "To je všechno, co máme. Žádnou pořádnou práci, žádné pořádné zaměstnání. Nic, pro co bychom pracovali, nic, kam bychom museli. Pracoval jsem po dvacet let a napíšu knihu, ale nikdo ji nebude číst Aby si ji přečetli, museli by na to věnovat čas - ale oni si ho nenajdou. Je jim to jedno. Jediné, co by museli udělat, by bylo přijít a požádat mě o výtisk - a kdyby ani to nebyli ochotni udělat, byl bych jim ochoten tu knihu přinést, tak rád bych byl, kdyby ji někdo chtěl číst. Ale to nikdo nechce. Zůstane v regálech jako všechny ostatní knihy, které byly sepsány. A co já z toho budu mít? Počkej..., já ti to povím. Dvacet let práce, dvacet let sebeklamu, dvacet let zdravého rozumu."

"Já vím," řekla Sára tiše. "Já vím, Jone. Ty poslední tři obrazy..."

Rychle vzhlédl. "Ale Sáro..."

Zavrtěla hlavou. "Ne, Jone. Nikdo je nechtěl. Vyšly z módy. Naturalistické věci jsou pasé. Teď frčí impresionismus. Mazanice."

"Jsme příliš bohatí," říkal Webster. "Máme příliš mnoho věcí.

Všechno nám zůstalo - všechno a nic. Když lidstvo odešlo na Jupiter, těch pár lidí, co zůstali, zdědilo Zemi a ta pro ně byla moc veliká.

Nedokázali ji zvládnout. Nedokázali se s ní vyrovnat. Domnívali se, že jim patří, ale byli to oni, kdo se stali vlastnictvím. Jsou vlastněni a ovládáni a zastrašováni tím, co bylo dřív..."

Natáhla ruku a dotkla se jeho paže.

"Nemůžeme si nic nalhávat," řekl. "Jednou každý z nás musí čelit pravdě, musí začít úplně znova, od začátku ..."

"Já..."

"Ano, copak je, Sáro?"

"Přišla jsem ti dát sbohem."

"Sbohem?"

"Odcházím do Spánku."

Vyskočil rychle a zděšeně. "Ne, Sáro!"

Usmála se a ten smích byl nucený. "Proč nejdeš se mnou, Jone? Na několik set let. Možná že až se probudíme, bude všechno jiné."

"Jen proto, že nikdo nechce tvé obrazy?"

"Pro to, co jsi řekl právě před chvílí. Iluze, Jone. Věděla jsem to, cítila jsem to, jen jsem si to nedovedla promyslet."

"Ale Spánek je taky iluze."

"Já vím. Ale ty nevíš, že je to iluze. Myslíš si, že je to opravdové. Nemáš žádné zábrany a žádný strach kromě těch, co jsou plánovány předem. Je to přirozené - přirozenější než život. Byla jsem v Chrámu a tam mi to všecko vysvětlili."

"A když se probudíš?"

"Přizpůsobí tě. Přizpůsobí tě takovému životu, jaký vládne v době, kdy procitneš. Jako kdybys do ní patřil od začátku. A možná že to bude lepší život. Kdoví? Možná že lepší."

"Určitě ne," řekl jí Jon zuřivě. "Leda by s ním někdo něco udělal.

A lidé kteří se spěchají schovat do Spánku, to sotva dokážou."

Schoulila se v křesle a on se náhle zastyděl.

"Promiň, Sáro. Nemínil jsem tím tebe. Nikoho určitého. Prostě nás všechny."

Palmy drsně šepotaly, jejich vějíře šustily. Loužičky vody, zanechané přílivem, se leskly v slunci.

"Nechci tě odrazovat," řekl Webster. "Jistě sis to promyslila, a víš, co chceš."

Vždycky to takhle s lidským plemenem nebylo, napadlo ho. Bývaly doby, tak před tisíci lety, kdyby se člověk nad takovou věcí dohadoval.

Avšak Juwainismus skoncoval se všemi drobnými spory.

Juwainismus skoncoval se spoustou věcí.

"Vždycky jsem si myslela," řekla mu Sára tiše, "že kdybychom byli zůstali spolu..."

Učinil netrpělivé gesto. "To je jen další věc, kterou jsme ztratili, další věc, kterou lidstvo nechalo plavat. Když nad tím tak přemýšlím, ztratili jsme spoustu věcí. Rodinné vazby a zaměstnání, práci a účel existence."

Obrátil se a zpříma se na ni zahleděl. "Kdyby ses chtěla vrátit, Sáro..."

Sára zavrtěla hlavou. "Nemělo by to smysl, Jone. Uplynulo příliš mnoho let."

Přikývl. Nemělo smysl to popírat Vstala a podala mu ruku. "Jestli se někdy rozhodneš pro Spánek, vyhledej si mé datum. Rezervuji ti vedle sebe volné místo."

"Nemyslím, že to někdy udělám," řekl jí.

"Tak tedy dobře. Sbohem, Jone."

"Okamžik, Sáro. Nezmínila ses ani slovem o našem synovi. Kdysi jsem ho vídával často, ale..."

Usmála se zářivě. "Tom už je skoro dospělý, Jone. A nejpodivnější na tom je, že..."

"Tak dlouho jsem ho neviděl," řekl opět Webster.

"Není divu. V městě se skoro nezdržuje. Je to jeho koníček. Něco, co má po tobě, myslím. Svým způsobem průkopnické sklony. Nevím, jak by se to jinak dalo nazvat."

"Nějaká výzkumná činnost? Něco neobvyklého?"

"Neobvyklé, to ano, ale žádný výzkum. Jen odchází do lesů a tam žije. On a několik přátel. S pytlíkem soli, lukem a šípy... Ano, je to zvláštní," připustila Sára, "ale hodně si při tom užije. Tvrdí, že se hodně naučí. A vypadá zdravě. Jako vlk. Je silný a štíhlý a má takový zvláštní pohled."

Otočila se a vykročila ven.

"Mám tě vyprovodit?" řekl Webster.

Zavrtěla hlavou. "Ne. Raději ne."

"Zapomnělas džbán."

"Jen si ho nech, Jone. Tam, kam jdu, ho nebudu potřebovat."

Webster si nasadil plastikovou myslicí přílbu a stiskl spínač psacího stroje na stole.

"Kapitola šestadvacátá," myslel a stroj rachotil a pochechtával se a psal: "Kapitola XXVI."

Chvíli Webster sbíral a pořádal myšlenky, potom začal znovu.

Psací stroj zarachotil a zabublal a přešel do stálého bzučení: "Stroje běžely dál, ošetřovány roboty jako předtím, a vyráběly všechno jako dříve.

A roboti pracovali, jak bylo jejich právem i povinností, a dělali to, k čemu byli stvořeni.

Stroje běžely a roboti běželi, vyrábějíce bohatství tak, jako kdyby tu byli lidé, kteří by je mohli používat, jako kdyby existovaly milióny lidí namísto necelých pěti tisíc.

A těch pět tisíc, kteří zůstali nebo byli zanecháni na Zemi, náhle shledalo, že jsou pány světa, který byl zařízen pro milióny, shledali, že jsou obdařeni bohatstvím a službami, které před několika málo měsíci bylo bohatstvím a službami celých miliónů.

Vláda nebyla, ale vlády nebylo třeba, protože veškeré zločiny a přestupky, které vláda držela na uzdě, byly stejně účinně drženy na uzdě náhlým bohatstvím, které těch pět tisíc podědilo. Nikdo nebude krást, když si může vzít, co se mu zlíbí, aniž se obtěžoval kradením.

Nikdo se nebude přít se sousedem o nějaký pozemek, když je tím pozemkem celý svět a on si ho může vzít. Vlastnická práva se stala takřka přes noc bezvýznamnou frází ve světě, kde je pro všechny více než dost.

Násilné zločiny byly prakticky vymýceny dávno předtím z lidské společnosti a ekonomický tlak se zmenšil natolik, že vlastnická práva přestávala být ohniskem třenic, takže nebylo zapotřebí vlády. Nebylo vlastně třeba mnoha zvykových a společenských zábran, které s sebou lidstvo vleklo od prvopočátků obchodu. Nebylo třeba peněz, protože výměna zboží neměla význam ve světě, kde potřeba nějaké věci znamenala jen o ni požádat nebo si ji vzít.

Když polevil ekonomický tlak, polevily i společenské tlaky. Nebylo už třeba podřizovat se standardu či zvykům, které sehrávaly tak velkou roli v prejoviánském světě jako výraz obchodního charakteru.

Náboženství, které po staletí ztrácelo půdu pod nohama, zcela zmizelo. Rodina udržovaná pohromadě tradicí a ekonomickou nutností živitele a ochránce, se rozpadla. Muži a ženy spolu žili, jak se jim zachtělo. Nebylo tu totiž ani ekonomického, ani společenského důvodu, proč by se chovali jinak."

Webster měl jasnou mysl a stroj před ním tiše předl. Zvedl ruce, sejmul přílbu a přečetl si poslední řádek přehledu.

Tady, právě tady je kořen všeho. Kdyby rodiny zůstaly pohromadě, kdyby Sára a já jsme zůstali pohromadě.

Třel si bradavice na hřbetě ruky a ptal se v duchu sám sebe. Jestlipak má Tom jeho nebo její jméno? Obvykle děti přejímají jméno po matce. Vím, že jsem to taky tak udělal, než mě moje matka požádala, abych si je změnil. Říkala, že to otci udělá radost a jí že na tom nezáleží.

Říkala, že je pyšný na jméno, které nosí, a že já jsem jeho jediné dítě. Kdežto ona má jiné děti.

Kdybychom jen zůstali spolu. Pak by tu bylo něco, zač by stálo za to žít. Kdybychom zůstali spolu, Sára by neodcházela do Spánku, neležela by teď v tanku s živnou tekutinou a v bezvědomí se zpomalením životních funkcí, se snovou přílbicí na hlavě.

Jaký sen si asi vybrala - jaký druh syntetického života? Rád bych se jí na to zeptal, ale neodvážil jsem se. Koneckonců na něco takového se člověk nemůže ptát.

Natáhl ruku a znovu do ní vzal přílbu, nasadil si ji na hlavu a opět uspořádal myšlenky v hlavě. Psací stroj znovu ožil a rozťukal se.

"Člověka se zmocnil zmatek. Ale ne nadlouho. Člověk se snažil.

Ale ne dlouho.

Neboť těch pět tisíc nemohlo pokračovat v práci miliónů, které odešly na Jupiter, aby prožily lepší životy v cizích tělech. Těch pět tisíc k tomu nemělo ani schopnosti, ani sny, ani popud.

Byly tu také psychologické faktory. Psychologický faktor tradice, která ležela jako balvan na myslích těch, kdo zůstali. Psychologický faktor juwainismu, který lidi přinutil k tomu, aby byli poctiví k sobě i k ostatním, který lidi nutil k tomu, aby nakonec pochopili beznadějnost toho, co se snažili dělat. Juwainismus neponechával místo pro falešnou odvahu. A falešná, šílená odvaha, která neví, proti čemu bojuje, bylo přesně to, co těch pět tisíc potřebovalo především.

Jejich výkony trpěly ve srovnání s tím, čeho bylo dosaženo už dřív, a nakonec dospěli k poznání, že lidský sen miliónů bylo pro pět tisíc příliš velkým soustem.

Život byl krásný. Proč si nad ním lámat hlavu? Bylo dost potravy a šatstva i bydlení, byla i lidská společnost a přepych a zábava - bylo tu vše, co si jen člověk může přát.

Člověk se přestal snažit. Člověk se bavil. Lidské snažení se stalo nulovým faktorem a lidský život bezcílným rájem."

Webster opět sundal přílbu, natáhl se a vypnul psací stroj.

Kdyby si to někdo aspoň jednou přečetl, pomyslel si, až to budu mít hotové. Kdyby si to někdo přečetl a pochopil. Kdyby si někdo dokázal uvědomit, kam lidský život směřuje...

Mohl bych jim to přirozeně povědět. Mohl bych vyjít ven a otravovat je, jednoho po druhém, a držet je pevně, dokud bych jim nevypověděl, co si myslím. A oni by mě pochopili, protože juwainismus by se o to postaral. Ale nevěnovali by mi pozornost. Založili by si to někde hluboko v mozku na později a nikdy by si nenašli čas vytáhnout to opět na světlo.

Nadále by se věnovali těm hloupůstkám, kterými se zabývají, těm nesmyslným koníčkům, kterými nahradili vážnou práci. Randall se svou bandou pitomých robotů, kteří chodí po městě s prosíkem aby směli předělat domovy svých sousedů; Ballentree, který tráví nekonečné hodiny vymýšlením nových alkoholických směsí. Ano, a John Webster, který proplýtval dvacet let prohrabáváním dějin jednoho města.

Lehce vrzly dveře a Webster se otočil. Do pokoje se vplížil robot.

"Ano, co je, Oskare?"

Robot se zastavil, temná postava v polosvětle zešeřelého pokoje.

"Je čas k večeři, pane, přišel jsem se zeptat..."

"Cokoli tě právě napadne," řekl Webster. "A Oskare, můžeš rozdělat oheň."

"Oheň je rozdělán, pane."

Oskar prošel místností, sklonil se nad ohništěm. V ruce mu zaplál plamen a třísky chytly.

Webster se schoulil do křesla, zíraje do plamenů, které se plazily po dřevě, a naslouchal jemnému sykotu a praskání dřeva a bručivému sání krbového komína.

"Je to krásné, pane," řekl Oskar.

"Taky se ti to líbí?"

"Opravdu líbí."

"Dávné vzpomínky," řekl Webster střízlivě. "Vzpomínky na dílnu, kde tě vyrobili."

"Myslíte, pane?" ptal se Oskar.

"Ne, Oskare, jen jsem žertoval. My oba jsme anachronismy, tak je to. Nemnoho lidí má dnes oheň. Nepotřebují ho. Ale něco na něm je, něco čistého a útěšlivého."

Zíral na obraz nad římsou krbu, byl teď osvětlen září hořícího dřeva. Oskar si všiml jeho pohledu.

"Škoda slečny Sáry, pane."

Webster zavrtěl hlavou. "Ne, Oskare, bylo to její přání. Jako když vypneš jeden život a zapneš druhý. Bude tam ležet v Chrámu, celá léta spát a žít jiný život. A ten, Oskare, bude šťastný. Protože tak si to naplánovala."

Jeho mysl se vrátila na jiné dny právě v tomto pokoji. "Ten obraz namalovala ona, Oskare," řekl. "Strávila nad ním dlouhou dobu, velice pečlivě se pokoušela zachytit to, co chtěla vyjádřit. Často se mi smávala a říkala mi, že já jsem na tom obraze také."

"Nevidím vás tam, pane," řekl Oskar.

"Ne. Nejsem tam. Ale na druhé straně, třeba tam jsem. Aspoň část mě. Část toho, co jsem a odkud jsem. Tenhle dům na obraze je Websterův dům v Severní Americe. A já jsem Webster. Ale hodně vzdálený od domu - hodně vzdálený od těch, kdo ten dům vystavěli."

"Severní Amerika není tak daleko, pane."

"Ne," řekl mu Webster. "Pokud jde o vzdálenost, tak ne. Ale v jiném směru ano."

Cítil, jak teplo ohně proniká pokojem a dotýká se ho.

Daleko. Příliš daleko - a špatným směrem.

Robot se tiše pohyboval, jeho nohy dusaly po koberci, když odcházel z místnosti.

Pracovala velmi dlouho a velmi pečlivě se snažila zachytit to, co chtěla vyjádřit.

A co to bylo? Nikdy se jí na to nezeptal a ona mu to nikdy neřekla.

Vzpomínal si, že si vždycky myslel, že to je v tom, jak kouř bičovaný větrem proudí přes oblohu či jak se dům choulí k zemi, splývaje se stromy a trávou a nakrčen proti bouři chvátající nad krajem.

Ale třeba to bylo něco docela jiného. Nějaký symbolismus. Cosi, co ztotožňuje dům s lidmi, kteří ho vybudovali.

Vstal, přistoupil blíže, stál před ohněm se zakloněnou hlavou. Rozeznával teď tahy štětce a obraz vypadal méně jako malba, než když se na něj díval ze správné vzdálenosti. Otázka techniky. Základní tahy a odstíny, které štětec zvolil, aby stvořil iluzi.

Bezpečí. Bezpečí v tom, jak tu ten dům stojí, hranatý a pevný. A zarputilost v tom, jak se dům stal částí země okolo. Přísnost, zavilost a jistá strohost ducha.

Sedávala tu po celé nekonečné dny před obrazovkou, která byla zacílena na dům, pečlivě skicovala, pomalu malovala, často jen seděla a dívala se a nic nedělala. Byli tam psi, říkala, a roboti, ale ona je tam nenamalovala, protože jediné, co si přála znázornit, byl dům.

Jeden z mála domů, které ještě stály v otevřené krajině. Ve staletích zanedbávání ty ostatní spadly a vrátily zemi divočině.

Ale v tomto domě byli psi a roboti. Jeden velký robot a spousta malých, tvrdila.

Webster tomu nevěnoval pozornost - byl tehdy příliš zaměstnán.

Otočil se a znovu se vrátil ke stolu.

Stejně je to zvláštní, když se nad tím člověk zamyslí. Roboti a psi žijící pohromadě. Jeden Webster se kdysi zabýval psy a snažil se je přivést na cestu k jejich vlastní kultuře, snažil se vyvinout dvojí civilizaci člověka a psa.

Vynořovaly se útržky vzpomínek - drobné fragmenty, zpola zapomenuté útržky legend, které se uchovaly o Websterovic domě.

Býval tu prý robot Jenkins, který sloužil rodině od prvopočátků. Pak tu byl jeden stařec, sedící na kolečkovém křesle na trávníku před domem, zíral na hvězdy a čekal na syna, který se nikdy nevrátil. A nad domem visela kletba, kletba za to, že tu byla světu ztracena Juwainova filozofie.

Televizor byl v jednom rohu pokoje, téměř zapomenutý kus nábytku, něco, co bylo téměř nepoužíváno. Nebylo ho zapotřebí. Veškerý svět byl tady, ve městě Ženevě.

Webster vstal, přistoupil k přístroji, zastavil se a přemýšlel. Koordináty jsou zaznamenány v technickém popisu, ale kde je technický popis? Nejspíš někde u něj na stole.

Vrátil se zpátky ke stolu, začal prohlížet zásuvky. Ve svém vzrušení se v nich hrabal jako teriér, vyhrabávající kost.

Jenkins, prastarý robot, si podrbal kovovými prsty kovovou bradu.

Dělával to, jen když byl hluboce zamyšlen, bylo to bezvýznamné, rozčilující gesto, které odkoukal ještě z dlouhého spolužití s lidmi.

Pohledem se vrátil k malému černému psovi, který vedle něj seděl na zemi.

"Takže ten vlk se choval přátelsky," řekl Jenkins. "Nabídl ti králíka."

Ebenezer vzrušeně zavrtěl zadkem. "Byl to jeden z těch, co jsme krmili přes zimu. Smečka tehdy přišla až k domu a my jsme se je pokoušeli zkrotit."

"Poznal bys toho vlka?"

Ebenezer přikývl. "Zapamatoval jsem si jeho pach," řekl. "Poznal bych ho."

Stín zašoupal nohama o podlahu. "Podívej se, Jenkinsi, nechtěl bys mu jednu vrazit? Měl naslouchat, a on si klidně odběhl. Neměl co honit králíky..."

Jenkins přísně promluvil: "Pohlavek by sis zasloužil ty, Stíne. Za svůj postoj. Byl jsi Ebenezerovi přidělen, měl by ses stát jeho součástí. Ty nejsi osobnost. Ty jsi jen Ebenezerovy ruce. Kdyby měl ruce, nepotřeboval by tě. Nejsi jeho mentor ani jeho svědomí. Jen jeho ruce. Pamatuj si to!"

Stín vzpurně šoupal nohama. "Já uteču," prohlásil.

"A přidáš se k divokým robotům," mínil Jenkins.

Stín přikývl. "Ještě rádi mě vezmou. Ti aspoň pracují. Potřebují každou pomocnou sílu."

"Hodili by tě do šrotu," odpověděl mrzutě Jenkins. "Nemáš vzdělání a žádné schopnosti, které by tě udělaly jedním z nich."

Obrátil se na Ebenezera. "Máme jiné roboty."

Ebenezer zavrtěl hlavou. "Se Stínem je to v pořádku. Já si s ním poradím. My dva se známe. Stará se, abych nezpohodlněl, tak mě prohání."

"V pořádku," řekl Jenkins. "Tak běžte, vy oba. A až tě zas napadne honit králíka, Ebenezere, a padneš zas na toho vlka, pokus se ho vychovat."

Paprsky zapadajícího slunce proudily oknem a zalévaly věkovitý pokoj teplem pozdního jarního odpoledne.

Jenkins seděl klidně na židli, naslouchaje zvukům přicházejícím zvenčí - cinkání kravských zvonců, štěkotu štěňat, řinčivým úderům sekyry, štípající polena do krbu.

Chudinka, pomyslel si Jenkins. Vykrádá se ven honit králíka, když by měl naslouchat. Příliš daleko - příliš rychle. Na to musím dávat pozor. Nesmím je přetěžovat, aby se mi nezhroutili. Na podzim si dáme na pár týdnů pohov a proženeme mývaly. To jim udělá dobře.

Ovšem, jednou přijde den, kdy nebudou hony na mývaly, den, kdy psi nakonec zkrotí všechny, kdy se stanou ze všech divokých tvorů myslící, mluvící a pracující bytosti. Divoký a vzdálený sen - ovšem, pomyslel si Jenkins, o nic divočejší a vzdálenější než některé sny, které měli lidé.

Možná že dokonce lepší než ty lidské sny, neboť postrádaly bezohlednost lidské rasy a vůbec nesměřovaly k oné mechanické brutalitě, kterou vytvářeli lidé.

Nová civilizace, nová kultura, nový způsob myšlení. Možná mystické a vizionářské sny, ale lidé byli rovněž vizionáři. Bádají v tajemstvích, která člověk odsunul stranou jako něco nedůstojného nové doby, jako pouhou pověru, která nemá žádný vědecký podklad.

Jdou po věcech, které za nocí ťukají. Po věcech, které se kradou po domě a psi pak se probouzejí a vrčí, ač ve sněhu nejsou žádné stopy. Po otázce proč psi vyjí, když někdo umře.

Psi vědí. Psi to vědí, věděli to už hodně dávno před tím, než jim byl jazyk uzpůsoben k mluvení, kontaktní čočky ke čtení. Nedospěli na své cestě tak daleko jako lidé - nebyli tak cyničtí a skeptičtí.

Věřili tomu, co slyšeli a co cítili. Nevynalezli pověru jako formu zbožného přání, jako štít proti věcem neviditelným.

Jenkins se znovu obrátil ke stolu, sebral pero, sklonil se nad poznámkovým sešitem před sebou. Pero při psaní zaškrábalo.

"Ebenezer hlásí přátelství s vlkem. Doporučuji radě, aby Ebenezer byl zproštěn naslouchání a přidělen ke kontaktu s vlkem."

Vlci, přemýšlel Jenkins, by byli dobrými přáteli. Byli by z nich skvělí stopaři. Lepší než psi. Vytrvalejší, rychlejší, úskočnější. Mohli by dohlížet na divoké roboty za řekou a vystřídat psy. Mohli by mít dozor i nad zámky mutantů.

Jenkins zavrtěl hlavou. Dneska se nikomu nedá věřit; s roboty se to zdálo být v pořádku. Jsou přátelští, občas sem zajdou a tu a tam vypomohou. Vlastně skutečně dobří sousedé. Jenže to nikdy nemůžete vědět. A staví stroje.

Mutanti neruší nikoho, vlastně je skoro nevidíte. Jenže je třeba je hlídat. Nikdy nevíte, jaké darebáctví by mohli provést. Jen si vzpomeň, co udělali člověku. Ten špinavý trik s juwainismem, který předali lidstvu v době, která znamenala zkázu celého plemene.

Lidé. Pro nás to byli bozi, a teď jsou pryč. Nechali nás na holičkách.

Pár jich je, pravda, v Ženevě, ale ty nesmíme rušit, nemají o nás zájem.

Seděl v soumraku a přemýšlel o všech whiskách, které nosíval, o úkolech, které oběhával, o dnech, kdy Websteři žili a umírali v těchto zdech.

Jemně zabzučel zvonek a Jenkins se škubavě napřímil na židli.

Znovu to zabzučelo a na videofonu zamrkalo zelené světlo. Jenkins vstal, nevěřícně stál, zíraje na mrkavé světlo.

Někdo volá.

Někdo volá téměř po tisíci letech.

Potácel se vpřed, natáhl šmátravé prsty ke spínači a stiskl ho.

Stěna před ním roztála a proti němu seděl člověk. Za mužem ozařovaly plameny v krbu pokoj s vysokými barevnými okny.

"Ty jsi Jenkins," řekl muž a něco v jeho tváři přimělo Jenkinse vykřiknout.

"Vy... vy..."

"Jsem Jon Webster," řekl muž.

Jenkins položil ruce na horní plochu televizoru a seděl vzpřímeně a ztuhle, obávaje se nerobotských emocí, které hrozily zaplavit jeho kovovou kostru.

"Poznal bych vás všude," řekl Jenkins. "Vypadáte jako oni. Poznal bych každého z vás. Pracoval jsem pro vás dost dlouho. Nosil drinky a..."

"Ano, já vím," řekl Webster. "Tvé jméno se nám dochovalo. Pamatujeme si tě."

"Vy jste v Ženevě, Jone?" A pak se Jenkins upamatoval. "Chtěl jsem říci pane."

"Není třeba," řekl Webster. "Raději mi říkej Jone. Ano, jsem v Ženevě. Ale rád bych se na vás podíval. Co ty na to?"

"Vy myslíte, že byste sem přijel?"

Webster přikývl.

"Ale v domě je plno psů."

Webster se usmál. "Mluvících psů?" zeptal se.

"Ano," řekl Jenkins, "moc rádi vás uvidí. Vědí o rodině všecko.

Večer sedávají pohromadě, a než usnou, vyprávějí si historky ze starých časů a... a..."

"Copak, Jenkinsi?"

"Velice rád vás uvidím, pane. Byl jsem tu tak sám..."

Přišel Bůh.

Ebenezer se třásl při tom pomyšlení, choule se ve tmě. Kdyby Jenkins věděl, že jsem tu, napadlo mu, určitě by mi vyprášil kožich.

Jenkins říkal, abychom ho nechali na pokoji, aspoň na chvíli.

Ebenezer se plížil vpřed na měkkých tlapkách, začmuchal u dveří pracovny. A dveře byly otevřené - na štěrbinku!

Schoulil se na břiše a naslouchal, ale neslyšel vůbec nic. Zachytil jen pach, neznámý, ostrý pach, který mu naježil chlupy na hřbetě v rychlé, téměř nesnesitelné extázi.

Spěšně se ohlédl přes rameno, ale nikde se nic nepohnulo. Jenkins byl v jídelně a dával psům pokyny, jak se musí chovat, a Stín byl někde venku a zabýval se nějakými robotskými záležitostmi.

Tiše, opatrně Ebenezer strčil čumákem do dveří a ty se víc otevřely.

Ještě jedno postrčeni a dveře se otevřely napůl.

Muž seděl před krbem v lenošce, dlouhé nohy měl zkříženy a ruce na břiše sepjaty.

Ebenezer se těsněji přimkl k podlaze a v hrdle mu to mimovolně zakňučelo.

Jon Webster sebou při tom zvuku trhl.

"Kdo je tu?" zeptal se.

Ebenezer ztuhl na podlaze, cítil, jak mu buší srdce.

"Kdo je tu?" zeptal se Webster ještě jednou a potom spatřil psa.

Když znovu promluvil, ztišil hlas. "Jen pojď dál, chlapče. Pojď dál."

Ebenezer se nepohnul.

Webster luskl prsty. "Já ti nic neudělám. Tak jen pojď. Kdepak jsou ostatní?"

Ebenezer se pokoušel vstát, pokoušel se plazit po podlaze, ale jeho kosti se proměnily v gumu a krev ve vodu. A muž se k němu přiblížil velkými dlouhými kroky.

Viděl, jak se člověk nad ním sklání, cítil pod tělem silné ruce a věděl, že je zvedán. A pach, který zachytil u otevřených dveří, ten mocný, božský pach, mu zaplavil chřípí.

Ruce ho tiskly na zvláštní látku, kterou měl muž na sobě místo chlupů, a hlas mu něco brumlal - žádná slova, jen uklidňující zvuky.

"Tak ty ses na mě přišel podívat," řekl Jon Webster. "Ty ses odkradl a přišels mě navštívit."

Ebenezer slabě přikývl. "Nezlobíte se, že ne? Nepovíte to Jenkinsovi?"

Webster zavrtěl hlavou. "Ne, nepovím to Jenkinsovi."

Posadil se a Ebenezer mu seděl na klíně, hledě mu do tváře. Silné, vrásčité tváře, jejíž vrásky zdůrazňovala záře plamenů z krbu.

Webster zvedl ruku a hladil Ebenezera na hlavě a Ebenezer kňučel psím štěstím.

"Je to, jako když přijdeš domů," pravil Webster, a nemluvil vlastně ke psovi. "Je to, jako bys byl dlouho, velmi dlouho pryč a pak se zas vrátil domů. A je to tak dlouho, že nepoznáváš svůj domov. Nepoznáváš nábytek, nepoznáváš rozložení pokojů. Ale jakýmsi citem víš, že je to staré známé místo, a jsi rád, žes přišel."

"Mně se to tu líbí," řekl Ebenezer a měl na mysli Websterův klín, ale muž ho špatně pochopil.

"Přirozeně že se ti tu líbí," řekl. "Je to tvůj domov stejně jako můj.

Vlastně víc tvůj, protože tys tu zůstal a staral se o něj, zatímco já jsem na něj zapomněl."

Hladil Ebenezerovi hlavu a tahal ho za uši.

"Jakpak se jmenuješ?" zeptal se.

"Ebenezer."

"A copak děláš, Ebenezere?"

"Já naslouchám."

"Nasloucháš?"

"Jistě, je to moje zaměstnání. Naslouchám skřítkům."

"A ty je slyšíš?"

"Někdy. Ještě to moc neumím. Myslím na králíky, a tak nedávám moc pozor."

"A jak slyšíš ty skřítky?"

"Různě. Někdy jen chodí a jindy jen ťukají. A občas i mluví. Ačkoli častěji myslí."

"Poslyš, Ebenezere, jaksi mi nedochází, kde ti skřítci jsou."

"Nejsou nikde," řekl Ebenezer. "Tedy aspoň ne tady na Zemi."

"Tomu nerozumím."

"Je to jako velký dům," řekl Ebenezer. "Velký dům se spoustou pokojů. A mezi těmi pokoji jsou dveře. A když jsi v jednom pokoji, můžeš slyšet kohokoli, kdo je v jiných pokojích, ale nemůžeš se k nim dostat."

"Ale ovšemže můžeš," řekl Webster. "Stačí, když projdeš dveřmi."

"Ale nemůžeš otevřít dveře," řekl Ebenezer. "Vlastně o těch dveřích ani nevíš. Myslíš si, že pokoj, ve kterém zrovna jsi, je jediný pokoj v celém domě. A ani kdybys o těch dveřích věděl, nemohl bys je otevřít."

"Ty mluvíš o rozměrech."

Ebenezer svraštil čelo přemýšlením. "To slovo neznám. Rozměry. To, co jsem ti pověděl, nám takhle vyložil Jenkins. Řekl, že to vlastně není žádný dům a žádné pokoje a to, co slyšíme, že se nám asi nepodobá."

Webster přikývl sám sobě. To je ono a tak se to musí dělat.

Usnadnit jim to. A postupovat zvolna. Nemást je velkými slovy.

Nejdřív jim vysvětlit myšlenku a potom přijít s přesnější a vědečtější terminologií. Už mají i vymyšlené slovo. Skřítci - věci za stěnou, věci, které jsou slyšet, ale které nelze identifikovat - obyvatelé sousední místnosti. Skřítci.

Skřítci tě chytí, když si nedáš pozor. Takhle by vypadal lidský způsob. Něco nemohu pochopit. Nemohu to vidět. Nemohu to vyzkoušet.

Nemohu to analyzovat. Výborně, není to. Neexistuje to. Je to duch, démon, skřítek.

Skřítci tě chytí...

Je to pohodlnější, jednodušší způsob. Máš strach? Jistě, ale když je světlo, zapomeneš na něj. A netrýzní tě to, nepronásleduje. Mysli na to usilovně a přej si, aby to odešlo. Udělej z toho ducha nebo skřítka, a můžeš se tomu vysmát - v denním světle.

Horký vlhký jazyk přejel Websterovi po bradě a Ebenezer se zavrtěl rozkoší.

"Líbíš se mi," řekl Ebenezer. "Jenkins mě takhle nikdy nedrží.

Nikdo to tak nedělal."

"Jenkins má moc práce," řekl Webster.

"To jistě," souhlasil Ebenezer. "Zapisuje si věci do knihy. Věci, které my psi slyšíme při naslouchání, a věci, které bychom měli udělat."

"Slyšel jsi o Websterech?" zeptal se muž.

"Ano. Vím o nich všechno. Ty jsi Webster. Nemysleli jsme, že tu ještě nějací jsou."

"Ale ano, jsou," řekl Webster. "Jeden tu je po celou dobu. Jenkins je Webster."

"To nám nikdy neřekl."

"Ne, to by neudělal."

Oheň dohoříval a pokoj potemněl. Prskající plaménky vrhaly na stěny a podlahu slabé odlesky.

A ještě něco. Tichý šustot, tichý šepot, jako kdyby i stěny rozprávěly.

Starý dům s dlouhou pamětí a spoustou životů, které jeho stavba skrývá. Dva tisíce let života. Byl vystavěn, aby vydržel, a on vydržel.

Vystavěn, aby se stal domovem, a on stále zůstával domovem - pevné místo, které člověka obejme a drží v těsném a teplém objetí, jako kdyby mu patřil.

V duchu slyšel kroky - kroky z dávných dob, kroky, které ztichly v konečné mlčení před staletími. Kroky Websterů. Těch, kteří tu byli přede mnou, kroky těch, které Jenkins opatroval od narození až po hodinku smrti.

Historie. Tady je historie. Historie, která se hýbe v závěsech a plíží v podlaze, vysedává v koutech a číhá ze stěn. Živá historie, kterou člověk cítí v kostech a v lopatkách - pohled dávno mrtvých očí, které se vracejí z věčné noci.

Další Webster, což? Moc dobře nevypadá. Bezcenný. Rod se vyčerpal. Není jako jsme bývali my za našich časů. Patrně poslední z rodu.

John Webster se pohnul. "Ne, ne poslední," pravil. "Mám přece syna."

Nu, to na věci nic nemění. Povídá, že má syna. Ale ten asi taky za moc nestojí...

Webster vstal z křesla. Ebenezer mu sklouzl z klína. "To není pravda," zvolal Webster. "Můj syn..." A pak se znovu posadil.

Jeho syn je v lese s lukem a šípy, hraje si a baví se. Je to jeho koníček, jeho záliba. Řekla to Sára, než vystoupila do kopce, aby tam prosnila sto let.

Záliba. Ne zaměstnání. Žádný životní styl. Žádná nutnost.

Jen záliba.

Něco umělého. Něco, co nemá začátek ani konec. Něco, čeho může člověk nechat každou minutu, a nikdo si toho ani nevšimne. Jako míchání receptů na různé nápoje. Jako malování obrazů, o které nikdo nestojí. Jako pobíhání s tlupou praštěných robotů a prošení lidí, aby si dali přestavět domovy. Jako psaní historických knih, o něž není zájem. Jako hra na Indiány nebo jeskynní lidi nebo pionýry s lukem a šípy.

Jako vymýšlení staletí trvajících snů pro muže a ženy, které omrzel život a kteří touží po fantazii.

Muž seděl v křesle a zíral do nicoty, která se rozprostírala před jeho očima, do pusté a hrůzné nicoty, která se stane zítřkem a pozítřkem.

Duchem nepřítomen spojil své ruce a pravým palcem si masíroval hřbet levé ruky.

Ebenezer prolezl vpřed tmou prosvícenou záblesky ohně, opřel packy předních nohou o mužova kolena a hleděl mu do tváře. "Bolí tě ruka?" zeptal se. "Cože?"

"Bolí tě ruka? Třeš si ji."

Webster se krátce zasmál. "Ne, jen bradavice." Ukázal je psovi.

"Hele, bradavice!" řekl Ebenezer. "Chceš je mít nebo ne?"

"Ne," váhal Webster. "Ne, myslím, že ne. Nikdy jsem se nedostal k tomu dát si je odstranit."

Ebenezer sklonil čumák a očmuchal hřbet Websterovy ruky.

"A je to," oznámil vítězně.

"Co je?"

"Podívej se na bradavice," vyzval ho Ebenezer. Do ohně padlo poleno a Webster zvedl ruku a podíval se na ni v záblesku světla.

Bradavice byly pryč. Kůže byla hladká a čistá.

Jenkins stál ve tmě a naslouchal tichu, něžnému, ospalému tichu, které přenechávalo dům stínům, napůl zapomenutým krokům, větám vysloveným v dávných dobách, řečem, které šeptaly ve stěnách a šustily v závěsech.

Stačila myšlenka, a noc se mohla proměnit v den, prostá změna čoček by to dokázala, ale starý robot ponechal svůj zrak nepozměněn.

Takhle se mu to totiž líbilo, toto byla hodina meditace, drahocenná chvíle, kdy se přítomnost odplížila a minulost se vrátila a žila.

Ostatní spí, ale Jenkins nespal. Protože roboti nikdy nespí. Dva tisíce let plného vědomí, dvacet století plného času, nepřerušeného ani jediným okamžikem nevědomí.

Dlouhá doba, pomyslel si Jenkins. Dlouhá doba, i pro robota. Neboť i předtím, než člověk odešel na Jupiter, byla většina starých robotů deaktivována, poslána na smrt místo nových modelů. Novější modely byly podobnější lidem, byly hladší a pohlednější, lépe hovořily a měly rychlejší odpovědi ve svých kovových mozcích.

Ale Jenkins zůstal stále stejný, protože byl starým a věrným sluhou, protože Websterův dům by bez něho přestal být domovem.

"Měli mě rádi," říkal si Jenkins. A ta slova mu byla útěchou - útěchou ve světě, kde bylo málo útěchy, ve světě, kde sluha se stal pánem a toužil po tom, aby se opět jednou stal sluhou.

Stál u okna a zíral ven přes patio na nocí potemnělé koruny dubů, které sestupovaly z kopce. Temnota. Nikde žádné světélko. Bývaly doby, kdy tu byla světla. Okna, která svítila jako přátelské paprsky z rozlehlého kraje za řekou.

Ale člověk je pryč a žádná světla nesvítí. Roboti nepotřebují světla, protože vidí ve tmě, právě tak jako Jenkins by mohl vidět, kdyby chtěl. A zámky mutantů byly stejně temné v noci jako hrozivé ve dne.

Nyní se člověk vrátil, jediný člověk. Přišel, ale pravděpodobně nezůstane. Po několik nocí bude spát ve velké panské ložnici v prvním poschodí, pak se vrátí do Ženevy. Projde se po dávno zapomenutých akrech a bude se dívat za řeku a hrabat se v knihách, které lemují stěny studovny, a potom se sebere a odejde.

Jenkins se otočil. Měl bych se podívat, jak se mu vede, pomyslel si. Měl bych se podívat, jestli něco nepotřebuje. Snad mu i přinést drink, ačkoli se obávám, že whisky se zkazila. Tisíc let je dlouhá doba pro láhev dobré whisky.

Kráčel pokojem a zaplavil ho mír, blízký a intimní poklid starých časů, kdy klusával, šťastný jako teriér, po svých četných pochůzkách.

Bzučel si útržek melodie v molové tónině, směřuje ke schodům.

Jen se podívá, jestli Jon Webster spí, a potom odejde - ale když bude vzhůru, řekne: "Cítíte se dobře, pane? Přejete si snad něco? Třeba grog?"

A bral dva schody najednou.

To proto, že zas pracoval pro Webstera.

Jon Webster ležel v lůžku napolo opřen, polštáře měl nastlány za sebou. Lůžko bylo tvrdé a nepohodlné, pokoj stísněný a dusný - ne jako jeho vlastní ložnice v Ženevě, kde člověk ležel na travnatém břehu bublajícího proudu a hleděl na umělé hvězdy, které se třpytily na umělé obloze. A čichal umělou vůni umělých šeříků, které kvetou déle než trvá lidský život. Žádný šumot skrytého vodopádu, žádné záblesky polapených světlušek - jen postel a pokoj, které byly jednoúčelové.

Webster položil ruce na stehna pokrytá přikrývkou, zahýbal prsty a přemýšlel.

Ebenezer se bradavic jen dotkl, a ony zmizely. A nebyla to náhoda - bylo to úmyslné. Žádný zázrak, ale vědomé úsilí. Neboť zázraky se někdy nedostaví, a Ebenezer si byl jist.

Vkládání rukou, hojivá moc bez léků, bez chirurgie, ale s určitým věděním, s velmi speciálním věděním.

V dávných temných dobách jistí lidé tvrdili, že mají moc, jak odstranit bradavice, kupovali je za pár penny, vyměňovali je za něco nebo prováděli jiné kejkle - a po nějaké době občas bradavice mizely.

Jestlipak tihle podivní lidé taky naslouchali skřítkům?

Dveře lehounce zavrzaly a Webster se rychle vztyčil.

Ze tmy se ozval hlas: "Je vám dobře, pane? Přál byste si něco?"

"Jenkins?" zeptal se Webster.

"Ano, pane," řekl Jenkins.

Temná postava tiše vklouzla dovnitř.

"Ano, něco bych chtěl," řekl Webster. "Chtěl bych s tebou mluvit."

Hleděl na temnou kovovou postavu, která stála vedle lůžka.

"O psech," řekl Webster.

"Velice se snaží," řekl Jenkins. "A je to pro ně těžké. Protože nikoho nemají, víte. Naprosto nikoho."

"Mají tebe."

Jenkins zavrtěl hlavou. "Jenže já jim nestačím, víte? Já jsem jen... nu, jakýsi mentor. Oni potřebují lidi. Touha po lidech je jim vrozena. Po tisíce let tu byl člověk a pes. Člověk a pes spolu lovili. Člověk a pes spolu hlídali stáda. Člověk a pes bojovali proti nepřátelům. Pes hlídal, zatímco člověk spal, a člověk se dělil o poslední porci potravy, a sám hladověl, jen aby jeho pes mohl žrát."

Webster přikývl. "Ano, myslím, že to tak bylo."

"Vyprávějí si o lidech celé večery," řekl Jenkins, "než jdou spát.

Sedí tu pohromadě a jeden z těch starých vypráví příběhy, které slyšel od svých předků, a oni sedí a žasnou, sedí a doufají."

"Ale kam směřují? Co se pokoušejí dělat? Mají nějaký plán?"

"Něco tuším," řekl Jenkins. "Je to jen nejasný záblesk toho, co se může stát. Mají mimosmyslové vnímání, víte? Vždycky je měli. Nemají smysl pro techniku, což je pochopitelné, protože nemají ruce.

Tam, kde člověk pátral po kovech, oni pátrají po duších."

"Po duších?"

"Po věcech, které lidé nazývali duchy. Ovšem nejsou to duchové. Tím jsem si jist. Je to něco ve vedlejší místnosti. Nějaká jiná životní forma na jiné úrovni."

"Ty se domníváš, že na Zemi může současně existovat více životních úrovní?"

Jenkins přikývl. "Začínám tomu věřit, pane. Mám plný sešit toho, co psi slyšeli a viděli, a teď, po tolika letech, to začíná dávat smysl."

Spěšně pokračoval. "Možná že se mýlím, pane. Chápete, že nemám vzdělání. Byl jsem jen sluhou za starých časů, pane. Pokoušel jsem to dohonit po... po Jupiteru, ale bylo to pro mě těžké. Jiný robot mi pomáhal vyrábět první malé roboty pro psy a nyní ti malí vyrábějí svoje vlastní potomstvo, když je ho třeba."

"Ale psi - ti jen sedí a naslouchají?"

"Ale ne, pane, dělají spoustu jiných věcí. Pokoušejí se přátelit se zvířaty a hlídají divoké roboty a mutanty."

"Ti divocí roboti. Je jich mnoho?"

Jenkins přikývl. "Mnoho, pane. Jsou roztroušeni po celém světě v malých táborech. Jsou to ti, co byli opuštěni, pane. Ti, pro které člověk neměl použití, když odešel na Jupiter. Vytvořili skupiny a pracují..."

"Pracují. Na čem?"

"To nevím, pane. Stavějí stroje, většinou. Mechanické stroje, víte? Rád bych věděl, co budou dělat se všemi těmi stroji, které postavili. K čemu je chtějí použít."

"Já taky..." řekl Webster.

A kladl si v duchu otázku, zíraje do tmy, kladl si otázku, jak k tomu došlo, že člověk, uzavřený v Ženevě, mohl ztratit tak dokonale styk se světem. Jak to, že člověk neví o tom, co psi dělají, o malých táborech pracovitých robotů, o zámcích obávaných a nenáviděných mutantů.

Ztratili jsme kontakt, pomyslel si Webster. Zamkli jsme svět mimo nás. Udělali jsme si pro sebe malý koutek a v něm jsme se schovali - v posledním městě na světě. A neměli jsme ani potuchy o tom, co se děje mimo město - měli jsme to vědět, mohli jsme to vědět, ale bylo nám to jedno.

Je načase, pomyslel si, abychom to zas vzali do ruky.

Byli jsme ztraceni a zaleknutí a zpočátku jsme se snažili, ale nakonec jsme to prostě vzdali.

Poprvé těch pár lidí, co zůstalo, si uvědomilo velikost svého plemene, poprvé vidělo mohutná díla, která vyrostla pod rukou člověka.

A pokoušelo se v tom pokračovat a neuspělo. A tak to zdůvodňovali - neboť člověk dovede zdůvodnit takřka všechno. Předstírali, že vlastně vůbec žádní duchové neexistují, a označili věci, které za nocí ťukají, prvním líbivým a neuchopitelným slovem, které je napadlo.

Nemohli jsme svět udržovat v chodu, a tak jsme ho vysvětlovali, uchýlili jsme se za stěnu slov a juwainismus nám v tom pomáhal.

Málem jsme se dostali ke kultu předků. Snažili jsme se glorifikovat lidstvo. Nedovedli jsme pokračovat v práci lidstva, a tak jsme se pokoušeli je glorifikovat všechny. Tak jako se pokoušíme glorifikovat a postavit na piedestal všechny dobré věci, které umírají.

Stali jsme se rasou historiků a hrabali špinavýma rukama v zříceninách plemene, tisknouce k hrudi každý bezvýznamný fakt jako drahokam nesmírné ceny. A to byla první fáze, záliba, která nás držela na nohou, když jsme konečně poznali, co vlastně jsme - sedlina v převrženém poháru lidstva.

Ale to jsme překonali. Ano, překonali. V průběhu jedné generace.

Člověk je tvor přizpůsobivý - a přežije všechno. Tak tedy nedovedeme budovat velké vesmírné lodi. Tak tedy nedokážeme dosáhnout hvězd. Tak tedy nejsme s to rozluštit tajemství života. Takže co?

Byli jsme dědici, bylo nám zanecháno dědictví, byli jsme v lepších podmínkách, než v jakých bylo jakékoli plemeno či než mohlo doufat, že jednou bude. A tak jsme zase zdůvodňovali a zapomněli na slávu svého plemene, protože i když jednou zazářilo, byla to pracná a pokořující myšlenka.

"Jenkinsi," řekl Webster střízlivě. "Proplýtvali jsme celých deset století."

"Neproplýtvali, pane," řekl Jenkins. "Snad odpočívali. Ale teď snad byste zas mohli vyjít ven. Vrátit se k nám."

"Vy byste nás chtěli?"

"Psi vás potřebují," řekl mu Jenkins. "A roboti také. Protože obojí nikdy nebyli ničím jiným než sluhy lidí. Bez vás jsou ztraceni. Psi budují jakousi civilizaci, ale trvá jim to dlouho."

"Možná lepší civilizaci, než jsme vybudovali my sami," řekl Webster. "Možná i úspěšnější. Protože ta naše úspěšná nebyla, Jenkinsi."

"Přátelštější," připustil Jenkins, "ale ne moc praktická. Civilizace založená na bratrství zvířat - na mimosmyslovém vnímání a na komunikaci s různými světy, které se dotýkají. Civilizace mysli a dorozumění, ale ne moc pozitivní. Žádné skutečné cíle, omezená technika - jen tápání po pravdě a tápání ve směru, který člověk přešel bez jediného pohledu."

"A ty si myslíš, že člověk by mohl pomoct?"

"Člověk by mohl poskytnout vedení," řekl Jenkins.

"Správné vedení?"

"Těžko říci."

Webster ležel ve tmě a třel si náhle zpocené ruce, které ležely na přikrývce, která pokrývala jeho tělo.

"Pověz mi pravdu," řekl a jeho slova zněla vyzývavě. "Člověk by mohl vést, říkáš. Ale člověk by taky znovu mohl převzít vládu. Mohl by zavrhnout věci, které psi dělají, jako něco nepraktického. Mohl by roboty sehnat dohromady a použít jejich mechanických schopností svým dávno známým způsobem. Ale psi a roboti by se pod takovým břemenem zhroutili, podřídili by se člověku."

"Ovšem," řekl Jenkins. "Protože kdysi bývali služebníky. Ale člověk je moudrý - nejlíp ví, co je správné."

"Děkuji ti, Jenkinsi," řekl Webster. "Moc ti děkuji."

Zíral do tmy a tam byla vepsána pravda.

Jeho stopy byly dosud znatelné na podlaze a ve vzduchu byl ostře cítit zápach prachu. Rádiová žárovka žhnula nad panelem a spínač a kolo a škály čekaly, čekaly na den, kdy jich bude zapotřebí.

Webster stál ve vchodu a čichal vlhkost kamene přes ostrost prachu.

Obrana, pomyslel si, zíraje na spínač. Obrana - cosi, co mělo držet nepřátele venku, zařízení, které zapečetí místo proti všem skutečným či neskutečným zbraním, s nimiž by přišel hypotetický nepřítel.

A nepochybně stejné obranné zařízení, které udrží nepřítele venku, udrží poražené uvnitř. Naprosto jisté to ovšem není, ale...

Prošel místností a zastavil se před spínačem a jeho ruka se zvedla a uchopila ho, pohnula s ním zvolna a on věděl, že to funguje.

Potom se jeho paže pohnula rychle a spínač zaskočil na své místo.

Daleko zdola se ozval tichý, jemný sykot, jak stroje začaly pracovat.

Ručičky na škálách se zachvěly a vzdálily se od dorazů.

Otočil se náhle na patě a vyšel ze sklípku, zamkl za sebou dveře a vystoupil po drolících se schodech.

Teď jen aby to fungovalo, pomyslel si. Jen aby to fungovalo. Jeho nohy zrychlily výstup a krev mu bušila v hlavě.

Jen aby to fungovalo!

Vzpomněl si na hučení strojů tam hluboko dole, když stlačil spínač.

To znamenalo, že obranný mechanismus - nebo aspoň jeho část - stále funguje.

Ale i když to funguje, dokáže to zamýšlený účinek? Co když to udrží nepřítele venku, ale neudrží lidi uvnitř?

Co když...?

Když vyšel na ulici, viděl, že obloha se změnila. Šedá, kovová opona zastřela slunce a město leželo v příšeří, jen napolo mírněném automatickými pouličními světly. Slabý vánek se dotkl jeho tváře.

Svraštělý šedý popel spálených poznámek a mapy, kterou našel, ještě ležely v krbu a Webster přešel pokojem, uchopil pohrabáč a divoce roztloukl popel, až se nedalo rozpoznat, z čeho původně byl.

Konec, pomyslel si. Poslední stopa zmizela. Bez mapy, bez znalosti města, které získával po celých dvacet let, nikdo nenajde onen skrytý sklípek se spínačem a kolem a škálami pod jedinou žárovkou.

Nikdo se nedozví, co se přesně stalo. A i kdyby to byl uhodl, nebude možné si to ověřit. A i kdyby se to dalo ověřit, nebude možné s tím nic udělat.

Před takovými tisíci lety by to takhle nedopadlo. Protože za oněch dnů by člověk dokázal z nepatrného náznaku rozluštit jakýkoli problém.

Ale člověk se změnil. Ztratil staré vědomosti a staré schopnosti.

Jeho mysl ochabla. Žil ze dne na den bez jakéhokoli zářícího cíle.

Stále však udržoval staré neřesti - neřesti, které se staly ctnostmi z jeho hlediska a které ho zvedaly jako tah za vlastní tkaničky. Stále setrvával v neotřesitelné víře, že on je jediný druh, jediný život, na kterém sejde - ve spokojeném egoismu, který z něho učinil samozvaného pána tvorstva.

Z ulice před domem se ozval zvuk běžících nohou a Webster se otočil od krbu k slepým tabulím vysokých a úzkých oken.

Hezky jsem je rozhýbal, pomyslel jsem si. Prohnal jsem je. Teď jsou vzrušeni. Ptají se, co se to děje. Po staletí se nepohnuli z města, ale teď, když nemohou ven, mají pěnu u huby, aby se ven dostali.

Jeho úsměv se roztáhl.

Možná že je to rozčilí tak, že s tím něco podniknou. Krysy v pasti dovedou ty nejneuvěřitelnější věci - pokud se předtím nezblázní.

A pokud se dostanou ven - prosím, je to jejich právo. Pokud se dostanou ven, pak si zaslouží právo opět ovládnout svět.

Přešel pokojem, zastavil se na okamžik ve dveřích a zadíval se na obraz visící nad římsou krbu. Neobratně k němu zvedl ruku, takové rozpačité sbohem. Potom vyšel na ulici a vystoupil na kopec - stejnou cestou jako Sára před několika dny.

Chrámoví roboti byli vlídní a ochotní, chodili tiše a chovali se důstojně.

Zavedli ho na místo, kde ležela Sára, a ukázali mu sousední oddělení, které bylo pro něj rezervováno.

"Budete si chtít vybrat sen?" pravil mluvčí robotů. "Můžeme vám ukázat mnoho vzorků. Můžeme je přizpůsobit vašemu vkusu. Můžeme..."

"Díky," řekl Webster. "Nepřeji si žádný sen."

Robot chápavě přikývl. "Rozumím, pane. Vy to jen chcete přečkat, nechat uběhnout čas."

"Ano," řekl Webster. "Myslím že se to tak dá říct."

"Na jak dlouho?"

"Na jak dlouho?"

"Ano. Jak dlouho chcete čekat?"

"Ach ano, chápu," řekl Webster. "Což takhle navždy?"

"Navždy?"

"Navždy, to je to pravé slovo, myslím," řekl Webster. "Mohl bych říct věčnost, ale to není takový rozdíl. Netřeba slovíčkařit nad dvěma slovy, která znamenají skoro totéž."

"Ano, pane," řekl robot.

Netřeba slovíčkařit. Ne, samozřejmě že ne. Mohl třeba říct tisíc let, ale pak si to mohl rozmyslit a sejít dolů a přehodit spínač.

A to je něco, co se nesmí stát. Psi musí dostat svou příležitost. Nesmí se jim bránit v pokusu o úspěch tam, kde lidstvo selhalo. A pokud by tu byl lidský prvek, neměli by tu příležitost. Protože člověk by se zmocnil vlády, vložil by se do běhu věcí a pokazil by ho, vysmál by se skřítkům, co hovoří za stěnou, měl by námitky proti ochočování a civilizování divokých zvířat na Zemi.

Nový způsob - nový styl myšlení a života - nový přístup k věkovitému sociálnímu problému. A ten nesmí být poskvrněn zatuchlým dechem lidského myšlení.

Po večerech budou psi vysedávat po práci a budou si vyprávět o člověku. Budou spřádat starodávný příběh a dávné bajky a z člověka se stane Bůh.

A je to tak lepší.

Protože Bůh nemůže nic zkazit.