Ztracené světy 2001 (Arthur C. Clarke)

6. ÚSVIT ČLOVĚKA

V listopadu 1950 jsem napsal povídku o setkání mezi návštěvníky z vesmíru a primitivním opočlověkem v pradávné historii. Redaktor u Ballantine Books jí dal důvtipný název „Expedice na Zemi“, když vyšla ve stejnojmenné knize, ale já dávám přednost „Setkání v úsvitu“. Ovšem když Harcourt, Brace a World vydali můj vlastní výběr nejoblíbenějších povídek Devět miliard Božích jmen, záhadně se to změnilo na „Setkání za úsvitu“. A takový je teď stav věcí.

Ačkoli „Setkání“ nebylo jedním z toho půltuctů povídek, které Stanley původně koupil, hodně ovlivnilo mé uvažování v prvních fázích našeho dobrodružství. V té době – a vlastně ještě mnohem později – jsme předpokládali, že skutečně ukážeme nějakou mimozemskou bytost, možná nepříliš vzdálenou od lidské podoby. I to by však přineslo děsivé problémy s make-upem a věrohodností.

Problémy s make-upem se vyřešit daly – jak později dokázal Stuart Freeborn svou brilantní prací na opolidech. (K mému velkému vzteku byl v roce 1969 při předávání Cen Akademie udělen zvláštní Oscar za make-up – Planetě opic! Co nejhlasitěji jsem se tehdy podivoval, zda snad porotci pominuli 2001 proto, že si mysleli, že jsme použili skutečné opice.) Problém s věrohodností by mohl být mnohem větší, protože tu bylo nebezpečí, že by výsledek vypadal jen jako další horor o příšerách. Po značném experimentování jsme celou věc obešli jak ve filmu, tak v románu, a není pochyb, že to bylo správné řešení.

Ale než jsme k němu dospěli, připadalo nám logické ukázat skutečné setkání mezi opolidmi a mimozemšťany a mnohem detailněji popsat to setkání v pleistocénu, před třemi miliony let. Následující kapitoly byly náš první přímý pokus ukázat, že opolidi je při dostatečné trpělivosti možno vycvičit tak, aby zlepšili svůj způsob života.

Považuji za součást Stanleyho génia, že vycítil, co v tomto přístupu chybí. Bylo to příliš prosté; a co hůř, postrádalo to ono kouzlo, které hledal, jak vysvětlil v bodě 24 svých poznámek, citovaných dříve.

V románu jsme nakonec dokázali dosáhnout žádaného efektu tím, že jsme vynechali detaily a uvedli do děje supervýukový stroj, monolit – který, což bylo ještě důležitější, poskytl onen nezbytný spojovací článek mezi oběma částmi příběhu. Ve filmu dokázal Stanley vytvořit ještě mnohem silnější emocionální účinek vynikajícím použitím zpomaleného snímání, obrovských detailů a tématu ze Straussova Zarathustry. Ten okamžik na počátku historie, kdy Pozorovatel měsíce, předobraz Kaina, poprvé uchopí kost a zamyšleně si ji prohlíží, než s ní začne s rostoucím vzrušením mávat, mi vždycky vžene slzy do očí.

A nejvíc mě to zasáhlo, když jsem seděl za U Thantem a dr. Ralphem Bunchem v promítacím sále Daga Hammarskjölda a dívali se na promítání, které si generální tajemník vyžádal. Tohle, uvědomil jsem si náhle, byl okamžik, kdy začaly všechny naše problémy – a právě v téhle budově se je pokoušíme zastavit. Zároveň mě ohromila paralela mezi tvarem monolitu a samotného sídla OSN; ta náhodná shoda mi připadala až přízračná. Pokud to vůbec byla náhodná shoda…

Sekvence s rozbíjením lebek byla jediná scéna, která se nenatáčela ve studiu; točila se na poli pár set metrů od něj – bylo to jedinkrát, kdy Stanley točil v exteriéru. Postavili tam malý stupínek a Pozorovatel měsíce (Dan Richter) na něm seděl obklopen kostmi. Na konci pole byla silnice, kudy jezdila auta a autobusy, ale protože se točilo „z žabí perspektivy“ směrem k obloze, nevadilo nám to – i když Stanley musel občas udělat pauzu kvůli nějakému letadlu.

Ten záběr se opakoval tolikrát a Dan roztřískal tolik kostí, že jsem se bál, že nám dojdou lebky prasat bradavičnatých (neboli tapírů). Ale nakonec byl Stanley spokojen, a když jsme se vraceli do studia, začal vyhazovat kosti do vzduchu. Nejdřív jsem si myslel, že má prostě radost ze života, ale pak je začal natáčet ruční kamerou – což nebylo nic jednoduchého. Jednou nebo dvakrát některá ta velká a rychle padající kost skoro zasáhla Stanleyho, zakoukaného do hledáčku; při troše smůly mohl v té chvíli celý projekt skončit. Abych parafrázoval Ardreyho (str. 35), „byla by ta inteligence zahynula na nějakém zapomenutém elstreeském poli“.

Když Stan přestal točit kosti vzlétající k nebi, pokračoval v chůzi zpátky do studia; ale teď uchopil koště a to začal vyhazovat do vzduchu. Znovu jsem předpokládal, že to dělá jen z legrace, a možná i dělal. Ale tak se zrodil největší časový skok v historii filmu – tři miliony let, od kostěného kyje k umělé družici v jedné čtyřiadvacetině vteřiny.

(Jednu dobu jsme ten skok chtěli uskutečnit nikoli směrem vpřed, ale směrem zpátky; úplně jsem na to zapomněl, dokud jsem si nevšiml, že následující kapitoly byly původně očíslovány 35-38. Zdá se mi mnohem logičtější a rozhodně méně matoucí přetisknout je teď, aby tato kniha dostala stejnou strukturu jako román – a jako film.)