18. Dochvilný gejzír
Zatímco se Universe stále schovávala ve stínu u pólu, rozběhl se opatrný výzkum komety. Nejprve jeden muž s operační jednotkou pomalu přelétl jak denní, tak i noční stranu a zaznamenal všechno zajímavé. Jakmile se završily předběžné výzkumy, skupina pěti vědců pomocí raketoplánu, který Universe přivezla na palubě, rozmisťovala zařízení a přístroje na strategická místa.
Lady Jasminepodstatně překonávala primitivní kapsle z éry Discovery, schopné operovat jen v prostředí stavu beztíže. Fakticky představovala malou kosmickou loď určenou k přepravě osob a lehkých nákladů mezi Universe na oběžné dráze a povrchem Marsu, Měsíce či Jupiterových měsíců. Její šéfpilot, který s ní zacházel jako s grande dame, si s předstíranou hořkostí stěžoval, že létat kolem mizerné malé kometky je hluboko pod její důstojnost.
Když si byl kapitán Smith zcela jist, že Halleyova kometa – přinejmenším na povrchu – neskrývá žádné překvapení, odstartoval z pólu. Přestože se přestěhoval o méně než tucet kilometrů, zavedl Universe do jiného světa. Z matného přítmí, které potrvá celé měsíce, do říše, jež znala cyklické střídání dní a nocí. A s úsvitem kometa pozvolna ožívala.
Když Slunce vyšplhalo nad rozeklaný, absurdně blízký horizont, jeho šikmo dopadající paprsky zasáhly bezpočet malých kráterů, jimiž byla krusta zjizvená. Většina z nich se k životu neprobouzela, jejich úzká ústí zaslepoval povlak minerálních solí. Nikde jinde po celé Halleyově kometě se nenašlo tolik barev. Svedly biology k domněnce, že tady vznikl život, stejně jako na Zemi, ve formě řasových porostů. Mnozí z nich se dosud naděje nevzdávali, i když by se k tomu zdráhali přiznat.
Z ostatních kráterů stoupaly k obloze stužky páry. Zvedaly se nepřirozeně rovně, protože tady scházel vítr, aby je odkláněl. Hodinu či dvě se obvykle nic jiného nedělo. Potom, jak sluneční teplo proniklo do zmrzlého vnitřku, Halleyova kometa začala chrlit – jak se vyjádřil Victor Willis – „jako hejno velryb“.
Ačkoli metafora nepostrádala malebnost, nepatřila mezi jeho nejvýstižnější. Gejzíry na denní straně komety nebyly přerušované, ale tryskaly nepřetržitě po celé hodiny. A nahoře se neobracely a nepadaly nazpátek k povrchu, nýbrž stoupaly pořád dál vzhůru do nebe, až se rozplynuly v zářícím oparu, který pomáhaly utvářet.
Vědecký tým měl nejprve z gejzírů takový respekt jako vulkanologové přibližující se k Etně či Vesuvu v některé z jejich nejvrtošivějších nálad. Avšak brzy zjistili, že erupce na kometě, ačkoli často úděsné napohled, se kupodivu chovají jemně a mírumilovně. Voda z nich šlehala přibližně stejně rychle jako z běžné požární hadice a teplá byla jen taktak. Během několika sekund poté, co unikla z podzemního rezervoáru, se rozstříkla v oblacích smíchaných z páry a z ledových krystalků. Halleyovu kometu zahalovala neustálá sněhová vichřice mířící vzhůru. Ani při mírné rychlosti se žádný z vodních proudů nikdy nevracel zpátky ke svému zdroji. Pokaždé, když kometa oblétla Slunce, stále další a další její životní míza unikala do nenasytného vesmírného vzduchoprázdna.
Po značném přesvědčování kapitán Smith souhlasil, že přestěhuje Universe na sto metrů od Dochvilného gejzíru, největšího na denní straně. Byl to ohromující pohled – bělavě šedý sloup mlhy vyrůstající jako jakýsi gigantický strom z překvapivě malého jícnu tři sta metrů širokého kráteru, který se jevil jako jeden z nejstarších útvarů na kometě. Zanedlouho se vědci škrábali křížem krážem po kráteru, sbírali vzorky pestrobarevných minerálů, v nichž bohužel nebylo nic živého, a občas strkali svoje teploměry a vzorkovnice přímo do vysoko se tyčícího sloupce vody, ledu a mlhy.
„Jestli to někoho z vás odhodí do vesmíru,“ varoval kapitán, „nečekejte, že se přerazíme, abychom vás zachránili. Spíš si možná počkáme, až se vrátíte sami.“
„Co tím chce říct?“ ptal se Dimitrij Michajlovič překvapeně. Victor Willis měl jako obvykle odpověď ihned po ruce.
„Věci se pokaždé neodehrávají tak, jak byste podle nebeské mechan…
