38. Vesmírné ledovce
Nyní, když jim nečekaně spadlo do klína tolik času, kapitán Smith konečně souhlasil, že poskytne Willisovi dlouho oddalovaný interview, který Victorovi zaručovala smlouva. Přitom ho však neustále odkládal sám Victor, kvůli tomu, čemu Michajlovič zatvrzele říkal amputace. Poněvadž ovšem scházela ještě řada měsíců do chvíle, kdy se mu obnoví takový vzhled, jaký znali diváci z obrazovky, Willis se nakonec rozhodl natočit interview tak, že bude mimo záběr a studio ho dodatečně vkopíruje z archívních snímků.
Seděli v kapitánově stále ještě jen zčásti zařízené kajutě a upíjeli jedno z těch skvělých vín, která nepochybně zabírala větší část Victorovy povolené bagáže. Poněvadž Universe za několik málo hodin zastaví motory a poletí setrvačností, byla to na několik dní poslední příležitost. Pít víno v beztížném stavu, prosazoval Victor, je ohavnost. Odmítal přelít kteroukoli ze svých vzácných značek do plastikových stříkacích nádob.
„Hlásí se Victor Willis, v pátek patnáctého července 2061 v 18.30 z paluby kosmické lodi Universe. I když jsme ještě nedospěli do prostředního bodu naší cesty, nacházíme se už hodný kus za oběžnou dráhou Marsu a dosáhli jsme téměř maximální rychlosti. Která činí, kapitáne?“
„Jeden tisíc padesát kilometrů za sekundu.“
„Více než tisíc kilometrů za sekundu – téměř čtyři milióny kilometrů za hodinu!“
Překvapení uměl Victor předstírat dokonale, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že zná letové parametry skorem stejně dobře jako sám kapitán. Avšak jedna z jeho předností tkvěla v tom, že se dokázal vcítit do postavení diváka, a nejenže jeho otázky předvídal předem, uměl je v něm dokonce probouzet.
„Správně,“ odvětil kapitán s decentní pýchou. „Pohybujeme se dvakrát rychleji než kterýkoli člověk před námi od samého úsvitu věků.“
Tohle jsem měl říct já, pomyslel si Victor. Neměl rád, když ho interviewovaný předbíhal. Ale jako dobrý profesionál se s tím rychle vyrovnal.
Odmlčel se, jako by chtěl pohlédnout na svůj věhlasný monitorek s malou směrovou obrazovkou, na kterou viděl jen on sám.
„Každých dvanáct sekund proletíme vzdálenost rovnou zemskému průměru. A přesto nám potrvá ještě dalších deset dní, než dospějeme k Jupi… chci říct k Luciferu! Z toho si můžete udělat dobrou představu o rozměrech Sluneční soustavy…
A teď, kapitáne, jedno delikátní téma, avšak v průběhu posledního týdne jsem se vás na to vyptával už mnohokrát.“
Proboha ne, zaúpěl v duchu Smith. Jen ne zase znovu o záchodech v beztížném stavu!
…Přesně v tomhle okamžiku prolétáme přímo srdcem pásu asteroidů…“
(Kéž by to přece jenom byly ty záchody, pomyslel si Smith.)
„…a přesto, že se ještě žádná kosmická loď vážně nepoškodila srážkou s některým z nich, neriskujeme trošku? Nakonec v téhle části vesmíru obíhají doslova milióny nejrůznějších těles až do velikosti nafukovacího míče. A jenom pár tisíc z nich je zachyceno na mapách.“
„Víc než pár – přes deset tisíc.“
„A jsou jich tu milióny, o kterých nic nevíme.“
„To je pravda. Ale stejně by nám nepomohlo, ani kdybychom věděli.“
„Jak to myslíte?“
„Nemůžeme proti nim vůbec nic podniknout.“
„Proč ne?“
Kapitán Smith se odmlčel, aby si všechno pečlivě rozmyslel. Willis měl pravdu – tohle bylo skutečně delikátní téma. Na ředitelství by si ho pěkně podali, kdyby řekl něco, čím by odradil potenciální zákazníky.
„Především, vesmír je tak nesmírně rozlehlý, že dokonce ani tady – jak jste říkal přímo v srdci pásu asteroidů – je nebezpečí srážky zanedbatelně malé. Doufali jsme, že vám jeden z asteroidů ukážeme – nejlepší, který můžeme poskytnout, je Hanuman, mizerných tři sta metrů v průměru –, ale nedostaneme se k němu blíž než na čtvrt miliónu kilometrů.“
„Jenže Hanuman je gigantický ve srovnání s bezejmennými úlomky, které létají tady všude okolo nás. Nedělá vám to těžkou hlavu?“
„Bojím se toho stejně jako vy na Zemi, že do vás uhodí blesk.“
„No, jednou mi moc nescházelo, na Pike's Peaku v Coloradu – zablesklo se a zahřmělo naráz. Ale připouštíte, že nebezpečí skut…
