29. Sestup
Druhý důstojník Chang zápasil s tím problémem už od okamžiku, kdy Galaxy úspěšně – ke svému překvapení i úlevě – uvedl na přechodnou dráhu. Pro následující dvě hodiny se nacházela v rukou Božích nebo alespoň v rukou sira Isaaca Newtona. Nedalo se podnikat nic, jen čekat na závěrečný brzdící a sestupový manévr.
Krátce zauvažoval, jestli by neměl Rosii přelstít tak, že v okamžiku nejbližšího přiblížení dá lodi opačný vektor zrychlení, a tím ji znovu vyvede do vesmíru. Dostali by se pak nazpátek na stabilní oběžnou dráhu a případná pomoc by jim mohla přijít z Ganymedu. Jenže proti tomuhle plánu byla jedna zásadní námitka: jeho už by zachránit nemohli, protože by nezůstal naživu. I když Chang nebyl zbabělec, raději by se nestal kosmickým hrdinou až po smrti.
Ovšem i takhle se jeho naděje přežít následující hodinu zdály slaboučké. Dostal rozkaz přistát, bez jakékoli pomoci, s tři tisíce tun těžkou kosmickou lodí na naprosto neznámém území. To byl výkon, který by si nechtěl vyzkoušet ani na důvěrně známém Měsíci.
„Kolik minut schází do začátku brždění?“ zeptala se Rosie. Snad to byl spíš rozkaz než otázka. Zcela zjevně znala základy astronautiky a Chang se vzdal posledních fantastických úvah, jak ji přechytračit.
„Pět,“ řekl neochotně. „Můžu varovat zbytek posádky, aby se připravila?“
„Udělám to sama. Podejte mi mikrofon… HOVOŘÍ MŮSTEK. ZA PĚT MINUT ZAČÍNÁME BRZDIT. OPAKUJI, ZA PĚT MINUT. KONEC.“
Vědci a důstojníci shromáždění v důstojnické místnosti zprávu očekávali. Přece jen se na ně trošku usmálo štěstí, vnější optické monitory zůstaly zapnuté. Snad na ně Rosie zapomněla, pravděpodobnější však bylo, že se o ně nestarala. Takže nyní coby bezmocní diváci – sledující všechno se zaujetím doslova proti své vůli – pozorovali, jak se blíží jejich záhuba.
Oblačný srpek Europy nyní vyplňoval zorné pole zadní kamery. V jednotlivých mračnech z vodních par, jež v nich znovu kondenzovaly na cestě k neosvětlené polokouli, scházela sebemenší mezírka. Nebylo to důležité, poněvadž přistání budou až do posledního okamžiku řídit radary. Tohle ovšem jen prodlouží zoufalá muka pozorovatelů, kteří byli odkázáni pouze na viditelnou část spektra.
Nikdo nehleděl na přibližující se měsíc zaujatěji než muž, který ho frustrovaně studoval téměř po celé desetiletí. Rolf van der Berg usazený do jednoho z chatrných křesílek přizpůsobených pro malou gravitaci s volně zapjatými bezpečnostními pásy sotva postřehl první projev tíže, když započalo brždění.
V pěti sekundách běžely motory naplno. Všichni důstojníci hbitě počítali na svých příručních přístrojích. Bez přístupu k hlavnímu navigačnímu počítači však do značné míry hádali a kapitán Laplace vyčkával, dokud několikrát nevyšel stejný výsledek.
„Jedenáct minut,“ oznámil za chvilku, „za předpokladu, že nesníží tah motorů – teď je na maximu. A za předpokladu, že se zastaví v deseti kilometrech – hned nad mraky – a pak se snese rovnou dolů. To by mohlo trvat dalších pět minut.“
Nebylo třeba, aby dodával, že poslední sekunda z těch pěti minut bude ta nejkritičtější.
Zdálo se, že se Europa rozhodla podržet si své tajemství až do samého konce. Když se Galaxy nehnutě vznášela hned nad závojem mračen, dole stále nikde nebylo ani stopy po pevnině – či moři. Potom obrazovky na pár hrůzných vteřin osleply úplně – zůstaly na nich jen obrysy velice zřídka užívaných přistávacích vzpěr, nyní vysunutých. Zvuk, který se ozval před několika minutami při jejich vysunování, zvedl mezi cestujícími krátkou poplašnou vlnu. Teď už jen tiše doufali, že přistávací zařízení splní svůj účel.
Jak hluboko jsou ty zatracené mraky? ptal se v duchu van der Berg. Copak sahají až k zemi?
Ne, už se trhaly, prořídaly do kup a chomáčů – pod nimi se rozkládala Nová Europa. Náhle se zdálo, že lodi schází jen pár tisíc metrů.
Europa byla skutečně nová, člověk ani nemusel být geologem, aby to poznal. Když se před čtyřmi miliardami roků schylovalo na novorozené Zemi k věčnému sváru mezi pevninou a oceánem, vypadala pr…
