12. Strejček Paul
Rolf van der Berg neviděl svého strýce Paula deset let a nebylo pravděpodobné, že se ještě někdy tváří v tvář setkají. A přece k němu pociťoval silnou náklonnost. Starý vědec byl posledním ze své generace a jediným, kdo se ještě dokázal rozpomenout (když měl náladu, a to se stávalo zřídka) na způsob života svých předků.
Doktor Paul Kreuger – pro celou svoji rodinu a většinu přátel „strejček Paul“ – se objevoval pokaždé, když bylo zapotřebí, aby poskytl radu nebo informaci, ať už osobně, anebo na konci půl miliardy kilometrů dlouhé rádiové linky. Pověst tvrdila, že pouze výjimečně silný politický nátlak přiměl Výbor pro udělování Nobelovy ceny, aby pominul jeho přínos pro fyziku elementárních částic, a nyní znovu, přestože v obou panoval zoufalý nepořádek po generální čistce v částicích na konci dvacátého století.
Pokud to byla pravda, doktor Kreuger nestrádal žádnou záští. Mírný a skromný vědec neměl osobní nepřátele, dokonce ani v atmosféře hašteřivého politikaření svých společníků v exilu. Skutečně dosáhl tak širokého uznání, že ho dokonce několikrát zvali, aby znovu navštívil Spojené státy jihoafrické. Doktor Kreuger však pokaždé zdvořile odmítl – ne proto, pospíšil si s vysvětlením, že by se tam obával fyzického ohrožení, ale protože měl strach, že ho zaplaví nesnesitelný pocit nostalgie.
I když mu jazyk, jímž nyní hovořilo méně než milión lidí, poskytoval jisté bezpečí, van der Berg byl velmi diskrétní a hovořil opisně a v narážkách, jež nedávaly smysl nikomu kromě blízkého příbuzného. Ale Paul zprávě svého synovce porozuměl bez problémů, ačkoli ji nedokázal brát vážně. Trápila ho obava, že se mladý Rolf zesměšnil, a pokusí se ho co nejtaktněji zchladit. Bylo dobře, že se nehrnul, aby hned všechno publikoval: měl alespoň tolik zdravého rozumu, že mlčel…
Ale co když – připusťme jen teoreticky – má pravdu? Paulovi se na temeni hlavy naježil zbyteček vlasů. Před očima mu náhle vyvstalo celé spektrum možných následků – vědeckých, finančních, politických. A čím důkladněji je zvažoval, tím větší děs na něho padal.
Na rozdíl od svých zbožných předků neměl doktor Kreuger žádného boha, k němž by se mohl v těžkých životních chvílích uchýlit. Nyní si skorem přál, aby tomu bylo jinak. Jenže i kdyby se uměl modlit, sotva by to pomohlo. Když usedal k počítači a začal se spojovat s databankami, sám nevěděl, jestli má doufat, že jeho synovec objevil něco úžasného – nebo že povídal naprosté nesmysly. Copak by si Starý pán vážně mohl s lidstvem takhle neuvěřitelně pohrávat? Paulovi se připomněla slavná Einsteinova slova Bůh je rafinovaný, ale není zlomyslný.
Tak už dost vzdušných zámků, řekl si doktor Paul Kreuger. Tvoje sympatie a antipatie, tvoje naděje a obavy tady absolutně nejsou podstatné…
Postavili ho před problém, který se znenadání přiřítil přes polovinu Sluneční soustavy. Teď už nenajde klid, dokud neodhalí pravdu.
