Setkání s Rámou

15 SRÁZ DO MOŘE

Uvnitř Rámy ani teď nebylo víc než dvacet mužů a žen - šest dole na pláni, zbytek dopravoval soustavou přechodových komor a dolů po schodišti vybavení a všechny potřebné věci. Loď samotná zůstala téměř opuštěna, pouze s minimem posádky, střídající se ve službě; koloval vtip, že Endeavour teď ovládají jenom čtyři šimpanzové a Zlatouš byl povýšen do hodnosti zástupce kapitána.

Pro první výzkumné výpravy Norton ustanovil několik základních pravidel; to nejdůležitější z nich platilo už od dob samých počátků lidských letů do vesmíru. Každá skupina, rozhodl Norton, musí mít jednoho muže, který už předtím získal určité zkušenosti. Ale ne víc než jednoho. Tento způsob by měl poskytnout příležitost všem, aby se učili co nejrychleji.

A tak první družstvo, mířící k Válcovému moři, ačkoli je vedla šéflékařka Laura Ernstová, mělo svého veterána s jedinou předchozí zkušeností v podobě poručíka Borise Rodriga, který se sotva stačil vrátit z Paříže. Třetí člen, seržant Pieter Rousseau, patřil k zabezpečovacím týmům na Středu. Byl odborník v oboru přístrojů na průzkum kosmu, avšak na této výpravě se bude muset spokojit se svýma vlastníma očima a malým dalekohledem.

Od základny schodiště Alfa po břeh Válcového moře bylo o něco méně než patnáct kilometrů - díky nižší Rámově gravitaci osm v přepočtu na pozemská měřítka. Laura Ernstová, která musela dokázat, že se řídila podle svých vlastních výcvikových požadavků, nasadila ostré tempo. Zastavili se jen uprostřed cesty na třicet minut a celou zvládli bez jakýchkoli rušivých příhod za tři hodiny.

Postupovat Rámou kupředu v paprsku světlometu, temnotou pohlcující veškeré zvuky, bylo dost jednotvárné. Jak se kaluž světla s nimi posouvala vpřed, pomalu se protahovala v dlouhou, úzkou elipsu; zužování paprsku bylo také jedinou viditelnou známkou nějakého postupu. Kdyby jim pozorovatelé nahoře na Středu nepodávali průběžná hlášení o uražené vzdálenosti, sami by nedokázali odhadnout, zda ušli jeden kilometr, pět anebo deset. Trmáceli se nocí starou celé milióny roků, po kovovém povrchu bez jediného švu.

Ale potom, daleko vpředu, na samých hranicích nyní již slábnoucího paprsku, se objevilo něco nového. Normálně na Zemi by tam byl horizont; když dorazili blíž, spatřili, že pláň, po níž jdou, náhle končí. Blížili se k okraji Moře.

„Posledních sto metrů,“ řeklo řídící středisko na Středu. „Bude lepší, když zpomalíte.“

Sotva to bylo opravdu nutné, a přesto zpomalili zcela mimoděk. Z pláně klesal na úroveň moře strmý padesátimetrový sráz - pokud to ovšem skutečně bylo moře a ne zas další plocha záhadné křišťálové látky. Přestože se Norton snažil všem vštípit, jak je nebezpečné zde uvažovat v zaběhaných schématech, jen málo členů posádky pochybovalo o tom, že Válcové moře je tvořeno ledem. Ale z jakého důvodu je sráz na jižním pobřeží vysoký pět set metrů, namísto padesáti jako tady?

Bylo by, jako by se blížili na samý konec světa; světelný ovál, přímo před nimi ostře seříznutý, se zkracoval a zkracoval. Zato se jejich monstrózní a pokřivené stíny objevily daleko vpředu na zakřiveném plátně Moře, zvětšující a přehánějící každý jejich pohyb. Stíny je sice provázely na jejich cestě s každým krokem, poněvadž pochodovali s paprskem světlometu v zádech, jenže teď, když se zlomily přes okraj srázu, už jim ani nepřipadalo, že patří jim. Docela dobře už to mohla být stvoření z Válcového moře, vyčkávající, aby s vetřelci do své říše naložila tak, jak zaslouží.

Protože stáli teď na vrcholu padesátimetrového srázu, poprvé mohli docenit velikost Rámova zakřivení. Jenže ještě nikdo nikdy nespatřil zamrzlé jezero vyduté do podoby povrchu válce; bylo to tak zneklidňující, že se oči ze všech sil pokoušely najít nějaké jiné vysvětlení. Doktorce Ernstové, která kdysi napsala práci o optických klamech, to připadalo, jako by nejprve skutečně hleděla na vodorovný stáčející se mořský záliv, a ne na hladinu, která se zvedá k nebi. Vyžadovalo značné úsilí vůle, připustit tak fantastickou skutečnost.

Normální pohled byl zachován jen směrem přímo vpřed, paralelně s Rámovou osou. Jenom tady souhlasilo to, co člověk viděl, s logikou. Tady - alespoň po několik následujících kilometrů - vypadal Ráma jako rovný a také rovný byl... A kdesi v těch místech, za jejich přelomenými stíny a mimo nejzazší dosah paprsku, ležel ostrov dominující Válcovému moři.

„Řídící středisko Střed,“ volala rádiem Ernstová, „zaměřte prosím paprsek na New York.“

Když světelný ovál sklouzl do moře, padla na ně náhle Rámova noc. Uvědomili si nyní neviditelný sráz pod nohama a všichni o pár metrů odstoupili. Potom jako čarovnou proměnou kulis se jim znenadání před očima zjevili věže New Yorku.

Starodávný Manhattan připomínal jenom povrchně; kdesi ve hvězdách zrozená ozvěna pozemské minulosti měla vlastní jedinečnou tvářnost. Čím déle na ni dr. Ernstová upírala zraky, tím více v…