12 SCHODIŠTĚ BOHŮ
V čistém, chladném Rámově ovzduší byl paprsek reflektoru naprosto neviditelný. Tři kilometry pod Středem ležel stometrový světelný ovál přes celý jeden díl kolosálního schodiště. Zářící oáza se temnotou, která ji obklopovala, zvolna sunula směrem k zakřivené pláni, rozkládající se ještě o pět kilometrů níž; a uprostřed oázy se pohybovalo trio postav připomínajících mravence, jež před sebou vrhaly dlouhé stíny.
Sestup proběhl přesně tak, jak doufali a očekávali, bez sebemenší příhody. Na první plošině si krátce odpočinuli a ještě než začali klouzat na druhou, Norton se pár set metrů prošel podél jejího nízkého, zakřiveného okraje. Na druhé plošině odložili dýchací přístroje a velice si libovali ten nezvyklý přepych, že mohou dýchat bez technických pomůcek. Teď se mohli pohodlně pustit na průzkum, osvobozeni od největšího nebezpečí, jemuž musí člověk ve vesmíru čelit, a zapomenout na všechny starosti s netěsnícími skafandry či se zásobami kyslíku.
Když dospěli na pátou plošinu a zbývalo jim zdolat jenom jednu jedinou, gravitace už dosáhla téměř poloviny pozemské hodnoty. Rámova rotace konečně ukázala svou skutečnou sílu; a oni se sami vydali napospas nesmiřitelné síle, která vládne na všech planetách a která si vybírá nemilosrdnou cenu i za hloupé uklouznutí. Cesta dolů byla stále velice snadná, avšak pomyšlení na návrat, na ty tisíce a zase tisíce schodů, začínalo v nich už nepříjemně hlodat.
Schodiště už dávno zmírnilo svůj střemhlavý pád a vyrovnalo se téměř do horizontálního směru. Mělo teď gradient asi jedna ku pěti, na počátku byl pět ku jedné. Normální chůze teď byla příjemná fyzicky i psychicky; jenom menší gravitace jim připomínala, že nesestupují po jakémsi ohromném schodišti někde na Zemi. Norton kdysi navštívil zříceniny jednoho z aztéckých chrámů a teď jako by k němu dospěla ozvěna jeho tehdejších pocitů - jenže znásobená stokrát. Zalila jej stejná tíseň, pocit tajemna a smutku z neodvolatelně zaniklé minulosti. Nicméně zdejší měřítka byla o tolik větší, jak časová, tak i prostorová, že je mozek ani nedokázal zvládnout; po chvíli k nim zcela otupěl. Norton zauvažoval, jestli dokonce samozřejmě nepředpokládal, že se v Rámově případě něco takového dříve či později stane.
Ovšem i z jiného důvodu paralela mezi pozemskými ruinami a Rámou dočista selhávala. Ráma byl mnohosetkrát starší než jakákoli stavba, která se na Zemi zachovala - včetně pyramid. A přece tady všechno vypadalo jako nové, nebylo tu ani stopy po opotřebování nebo poškození.
Norton si s tím pěknou chvíli lámal hlavu, než dospěl k pracovní hypotéze. Všechno, co až doposud prozkoumali, bylo součástí nouzového záchranného systému, používaného jistě velice zřídka. Neuměl si představit, že by Rámané - pokud by nepečovali stejně fanaticky o svou fyzickou kondici jako jistý typ lidí na Zemi - vůbec kdy šplhali nahoru a dolů po tomto neuvěřitelném schodišti či po jeho dvou identických protějšcích, dotvářejících vysoko nad jeho hlavou neviditelné Y. Třeba byla zapotřebí jenom po dobu stavby Rámy a od toho pradávného dne už žádnému účelu nesloužila. Pro tuhle chvíli mu taková teorie postačovala, ačkoli cítil, že správná není. Něco na ní nesouhlasilo...
Poslední kilometr už neklouzali po zábradlí, nýbrž sestupovali vždy po dvou dlouhých, lehkých skocích; tímhle způsobem, napadlo Nortona, si pocvičí svalstvo mnohem víc, než budou mít v dohledné době zapotřebí. A tak měli konec schodiště před sebou, ani se nenadáli; náhle už nezbýval ani jediný schod - jen rovná pláň, monotónně šedivá v slábnoucím paprsku reflektoru, který se rozplýval v temnotě několik set metrů před nimi.
Norton sledoval očima paprsek nazpět až k jeho zdroji u Rámovy osy, která byla o víc než o osm kilometrů výš. Věděl, že je Mercer pozoruje dalekohledem, a tak mu vesele zamával.
„Tady kapitán,“ hlásil rádiem. „Všichni v dobré kondici - bez problémů. Pokračujeme podle plánu.“
„Dobře,“ odvětil Mercer. „Budeme na vás dávat pozor.“
Nastalo krátké ticho, potom se vmí…
