IV
Byl to Burckhardtův nápad a Swansonovi se nelíbil, ale pak se přidal; byl typ, který se vždycky jenom přidá.
»Je to nebezpečné,« odmlouval ustrašeně. »Co když někdo půjde kolem? Uvidí nás a —«
»Co můžem ztratit?«
Swanson pokrčil rameny. »Je to nebezpečné,« řekl znovu. Ale přidal se.
Burckhardtův nápad byl jednoduchý. Byl si jist jen v jednom — ten tunel někam vede. Marťané nebo Rusové, fantastické spiknutí nebo potrhlá halucinace — ať se s Tylertonem stalo cokoli, muselo to být vysvětlitelné a místo, kde vysvětlení hledat, bylo na konci tunelu.
Rozběhli se tam. Než zahlédli konec, urazili víc než míli. Měli štěstí — přinejmenším do tunelu nikdo nevešel a nespatřil je. Ostatně podle Swansona byl tunel používán jen občas.
Vždycky patnáctého června. Ale proč? ptal se Burckhardt sám sebe. Čert vem, jak to. Proč?
Proč museli nedobrovolně — a jak se zdálo, všichni najednou — usínat? A proč si nic, ale vůbec nic nepamatovali? Swanson Burckhardtovi vyprávěl, jak pospíchal, aby se s ním sešel, poté, co se jednou Burckhardt o pět minut opozdil a nestačil se u něj v temné komoře schovat. Když druhý den ráno dorazil k Burckhardtovi domů, nestihl ho už. Narazil na něj až odpoledne na ulici, ale Burckhardt si vůbec nic nepamatoval.
Swanson setrvával ve své myší existenci už celé týdny. V noci se schovával v komoře, ve dne se vykrádal ven a hledal Burckhardta. Držen jen žalostnou nadějí, balancoval na okraji života a pokoušel se ukrýt před jejich smrtícíma očima.
Jejich. Jedním z »nich« bylo i děvče jménem April Hornová. Díky tomu, že ji zahlédl vejít do telefonní budky a nevyjít potom ven, objevil Swanson tunel. Další byl chlapík ze stánku s cigaretami v budově, kde byla Burckhardtova kancelář. Bylo jich víc, Swanson věděl alespoň o tuctu dalších — pokud si nebyl jist, alespoň je podezíral.
Když člověk věděl, kde je hledat, bylo snadné je objevit — jako jediní v Tylertonu měnili den po dni svou roli. Burckhardt jezdil každé ráno každého patnáctého června autobusem v 8.51 a na tom se nezměnil nikdy ani chloupek. Ale April Hornová přišla jednou v křiklavě průhledné sukénce a rozdávala cukrlata, jindy se oblékla střízlivě a někdy ji Swanson vůbec nezahlédl.
Rusové? Marťani? Ať už to byl kdo chtěl, co si myslel, že mu tahle bláznivá maškaráda bude platná?
Odpověď Burckhardt neznal — ale možná se skrývala za dveřmi na konci tunelu. Opatrně k nim přitiskli uši. Slyšeli pouze vzdálené zvuky, avšak nedokázali přesně rozeznat, co znamenají, Nevyvolaly v nich ani pocit nebezpečí, a tak proklouzli dveřmi dál.
Prošli rozlehlou místností, vystoupili po schodech a zjistili, že jsou — poznal to Burckhardt — v továrně Contro Chemicals.
Nebyla tu živá duše. Samo o sobě to tak zvláštní nebylo, v automatizované továrně nikdy není moc lidí. Ale ze své jediné návštěvy si Burckhardt pamatoval, že všechno tu bylo v činnosti: záklopky se otvíraly a zavíraly, kádě se samy vyprazdňovaly a plnily, mísily a vařily a kapaliny se uvnitř samy chemicky analyzovaly. Továrna nebyla nikdy plná lidí, ale nebyla taky nikdy v nečinnosti.
Jenže — teď byla v nečinnosti. Kromě vzdálených zvuků tu nebylo po životě ani zdání.
Elektronické mozky nevysílaly žádné povely, všechny cívky i relé odpočívaly.
»Jdeme,« řekl Burckhardt. Swanson ho neochotně následoval do katedrály, podpírané spletí sloupů z nerezavějící oceli a plné nádrží.
Šli, jako kdyby doprovázeli mrtvého. Svým způsobem tomu tak bylo, neboť co jiného byly automaty, které dříve poháněly továrnu, než mrtvoly? Ovládaly je počítače, které ve skutečnosti vůbec počítači nebyly; byly to elektronické obdoby živých mozků. A když je někdo vypnul, nebyly potom mrtvé? Vždyť každý býval lidským mozkem.
Vezměte vynikajícího chemika, specialistu na naftu, absolutně zkušeného v dělení surové ropy na jednotlivé frakce. Vypreparujte jeho mozek a zasuňte dovnitř vyšetřovací elektronické jehly. Přístroj pak řádku po řádce čte, co mysl obsahuje, a překládá vše, co najde, do diagramů sinusových vln. Křivky přenes…
