III
Ráno 16. června se Guy Burckhardt probudil celý ztuhlý a zkroucený pod trupem lodi ve svém vlastním sklepě — a vyběhl nahoru, kde zjistil, že je 15. června.
Nejdřív chvatně a zběsile prozkoumal trup loďky, falešnou podlahu sklepa a napodobeninu kamene. Všechno bylo přesně, jak si pamatoval — naprosto neuvěřitelné.
Kuchyně si zachovala svou netečnou, nevzrušivou podobu. Elektrické hodiny střízlivě podupávaly kolem ciferníku. Skoro šest hodin, říkaly, každou chvíli se probudí tvoje žena.
Burckhardt otevřel venkovní dveře a vykoukl na tichou ulici. Na schodech se válely ranní noviny — zdvihl je a všiml si, že podle nich je 15. června.
Ale to bylo nemožné. 15. června bylo včera. Tohle datum se nedalo zapomenout — byl to den čtvrtletního daňového přiznání.
Otočil se zpátky do předsíně a zdvihl telefon. Vytočil informace o počasí a dostalo se mu dobře modulované recitace: »— chladněji, občasný déšť. Barometrický tlak 1150 milibarů, stoupá... Předpověď Hydrometeorologického úřadu Spojených států na 15. června. Bude teplé a slunné počasí, dosahující teplot kolem —«
Zavěsil. Bylo 15. června.
»Nebesa!« řekl Burckhardt zbožně. Děly se vskutku zvláštní věci. Zaslechl zvonění budíku své ženy a vyběhl po schodech nahoru.
Mary Burckhardtová seděla v posteli rovná jako svíce a v očích měla vyděšený, nechápavý pohled člověka, který se právě probudil z noční můry.
»Ach!« vyjekla, když její manžel vešel do místnosti. »Drahouši, já ti měla ten nejstrašnější sen! Bylo to jako výbuch a —«
»Zase?« zeptal se Burckhardt bez velikého soucitu. »Mary, to je přece legrační. Včera jsem si byl jistý, že něco není celý den v pořádku a —«
Začal jí vyprávět o sklepu, který je vlastně měděnou krabicí, a o podivné zpotvořenině, jakou kdosi nadělal z jeho lodi. Mary byla překvapená, potom vylekaná a nakonec se vším smířená a nešťastná.
»A víš to jistě, drahouši?« řekla. »Protože já ten starý kufr zrovna minulý týden čistila a ničeho jsem si nevšimla.«
»Vím to na beton!« řekl Guy Burckhardt. »Odtáhl jsem ho ke zdi, abych si na něj stoupl a zašrouboval novou pojistku, když jsem vyrazil světlo a —«
»Kdy?« Mary vypadala víc než jenom vylekaně.
»Když jsem vyrazil světlo. Pamatuješ přece, jak se nahoře na schodech rozbil vypínač. Šel jsem dolů do sklepa a —«
Mary si v posteli poposedla. »Guyi, vypínač se nerozbil. Včera jsem vypínala světlo já.«
Burckhardt se podíval na ženu. »Jenže já vím, že nevypínala! Pojď, koukneme se.«
Vyšel z ložnice a dramaticky ukázal na rozbitý vypínač, ten samý, který včera v noci odšrouboval a nechal viset na drátech...
Jenže nenechal. Vypadal tak jako vždycky. Neschopen uvěřit ho Burckhardt stiskl a obě haly zalilo světlo.
Bledá a vystrašená Mary kolem něho prošla do kuchyně a začala připravovat snídani. Burckhardt dlouhou chvíli stál a zíral na vypínač. Jeho duševní pochody se dostaly za hranici nevíry a šoku; jednoduše přestaly fungovat.
Oholil se, oblékl a ve stavu tupého sebepozorování snědl snídani. Mary ho nerušila; uměla pochopit a to hojilo. Když odcházel, aby stihl autobus, bez jediného slova ho políbila.
Slečna Mitkinová z recepce ho uvítala zíváním. »Dobré ráno,« řekla ospale. »Pan Barth dnes nepřijde.«
Burckhardt byl na nejlepší cestě něco jí odseknout, ale ovládl se. Stejně neví, že Barth tu nebyl včera, protože zrovna trhá z kalendáře list s datem 14. června, aby udělala místo »novému« listu na 15. červen.
Jako ve snách dokráčel ke stolu a nepřítomně zíral na ranní poštu. Ještě byla v obálkách, ale věděl, že ta z Factory Distributors obsahuje objednávku na dvacet tisíc stop nového obložení a uvnitř druhé od firmy Finebeck a synové je stížnost.
Trvalo nějaký čas, než se donutil je otevřít. Bylo to tak.
Před polednem, puzen jakýmsi neodolatelným nutkáním, poslal slečnu Mitkinovou, aby se šla najíst první — toho patnáctého června, co byl včera, šel první on. I když se zdálo, že neústupnost, s níž na tom trval, ji poněkud znepokojila, nakonec šla. Náladu mu to však nezlepšilo.
Zazvonil telefon. Burckhardt ho automaticky zdvihl. »Správa Contro Chemical, u aparátu Burckhardt.«
Hlas řekl: »Tady Swanson.« Potom zmlkl.
Burckhardt mlčel a čekal; nic víc se ale neozývalo. »Haló,« řekl tedy.
Mlčení pokračovalo. Potom Swanson se odevzdaně a smutně zeptal: »Takže pořád nic?«
»Co — nic? Co vlastně chcete, Swansone? Včera jste za mou přiběhl a předváděl totéž. Vy —«
»Burckhardte! Sláva na výsostech, vy si to pamatujete!« vybuchl hlas. »Zůstaňte u sebe — za půl hodiny jsem tam!«
»O co vám ale jde?«
»Teď ne,« řekl mužík spokojeně. »Povím vám to, až se uvidíme. Do telefonu už ani slovo — možná že ho odposlouchávají. Jenom počkejte. Vlastně — moment. Budete v kanceláři sám?«
»Úplně ne. Slečna Mitkinová bude pravděpodobně —«
»Kruci — koukněte, Burckhardte, kam chodíte na oběd? Je to dobré a je tam dost randál?«
»Proč? Myslím, že ano. Do kavárny Krystal, je to o jednu ulici dál —«
»Já vím. Sejdem se tam za půl hodiny!« V sluchátku cvaklo.
Kavárna Krystal už červeně vymalována nebyla, ale horko tu bylo pořád. Přidali k němu pronikavou hudbu, do níž se mísily reklamy. Propagovaly Ledový flip, cigarety Marlin — »Jsou zdravotní,« předl hlasatel. Potom něco volal o jakýchsi tyčinkách Hami Čoko. Burckhardt si nevzpomínal, že by o nich slyšel. O to víc se o nich doslechl vzápětí.
Zatímco seděl a čekal, než se objeví Swanson, prošla restauraci dívka v průsvitné sukénce, jakou nosívají děvčata prodávající cigarety v nočních klubech. Nesla podnos s malými, temně rudě zabalenými cukrátky.
»Hami Čoko jsou pikantní,« šeptla, když došla k jeho stolu. »Hami Čoko jsou ještě pikantnějsí než pikantní!«
Burckhardt hodlal vyhlížet, kdy se objeví mužík, který mu telefonoval, a věnoval jí pramalou pozornost. Ale když na další stůl rozhodila hrst cukrlat a usmála se na lidi sedící kolem, koutkem oka si jí všiml. Potom se vytřeštil.
»Jéje — slečno Hornová,« řekl.
Dívka pustila podnos s cukrátky na zem.
Burckhardt účastně vyskočil: »Něco se stalo?«
Dívka rázem zmizela.
Vrchní se na něj podezřívavě podíval. Burckhardt honem žuchl zpátky do židle a snažil se tvářit nenápadně. Vždyť se té dívky ani nedotkl! Možná že je skutečně velice úzkostlivě vychovaná, pomyslel si — dlouhé nahé nohy pod průsvitnou sukénkou vem čert —, a když ji oslovil, lekla se, že má co činit se sexuálním maniakem.
Byl to směšný nápad. Burckhardt se nešťastně zašklebil a zvedl jídelní lístek.
»Burckhardte!« zasyčelo to ostře.
Burckhardt vykoukl přes jídelní lístek. Na protější židli číhavě dřepěl mužík jménem Swanson.
»Burckhardte!« zašeptal znovu. »Rychle pryč! Odteďka po vás jdou. Jestli chcete zůstat naživu, honem!«
Přít se s ním nebylo možné. Burckhardt vyslal ke vznášejícímu se vrchnímu útrpný a omluvný úsměv a vydal se ven za Swansonem.
Bylo zřejmé, že mužík ví, kam míří. Na ulici popadl Burckhardta za loket a táhl ho podél domů za roh.
»Viděl jste ji?« vyptával se. »Tu Hornovou, v telefonní budce? Za pět minut budou tady, to mi věřte. Musíme si pospíšit!«
Ulice byla plná lidí a aut a nikdo nevěnoval Burckhardtovi se Swansonem pozornost. Je nějak lezavo, spíš jako v říjnu než v červnu, pomyslel si Burckhardt, ať si meteorologický ústav tvrdí co chce. Připadal si jako blázen; poslechne toho chlápka a utíká před »nimi« — kam? Ten chlápek může být blázen, ale má strach. A strach je nakažlivý.
»Sem!« zasupěl mužík.
Octli se v další restauraci — vlastně to byl spíš bar, druhořadý podnik, kde by se Burckhardt pravidelným hostem nikdy nestal.
»Projdeme tudy,« zašeptal Swanson. Burckhardt se za ním jako způsobný chlapec propletl množstvím stolů na druhý konec místnosti.
Měla tvar L a dveře do dvou ulic, svírajících pravý úhel. Došli k postrannímu východu. Swanson se chladně podíval na pokladního, který si je tázavě prohlížel, a přešli na protější chodník.
Stáli pod markýzou kina. Swansonovo napětí pominulo.
»Setřásli jsme je!« zakrákoral tiše. »Už jsme skoro tam.«
Přistoupil k pokladně a koupil dva lístky. Burckhardt se nechal odvést do sálu. Byl všední den, odpolední představení a kino bylo téměř prázdné. Z plátna se ozývala střelba a dusot kopyt. O lesknoucí se mosazné zábradlí se opíral osamělý uvaděč. Letmo se na ně podíval a dál unuděně zíral na film. Swanson s Burckhardtem sešli po mramorových, kobercem pokrytých schodech dolů.
Předsálí bylo prázdné. Byly tu dveře pro pány a dveře pro dámy, na třetích bylo zlatě napsáno VEDOUCÍ. Swanson u nich chvíli poslouchal, pak je pootevřel a nahlédl dovnitř.
»Vzduch je čistý,« řekl a ukázal Burckhardtovi rukou.
Burckhardt šel za ním do prázdné kanceláře. Vedly z ní další dveře, snad do nějakého přístěnku; nebyly totiž nijak označeny.
Ale nebyl to přístěnek. Swanson znovu ostražitě otevřel, nahlédl dovnitř a ukázal Burckhardtovi, aby šel za ním.
Byli v jasně osvětleném tunelu s kovovými stěnami. Tunel byl úplně prázdný a táhl se daleko na obě strany.
Burckhardt se udiveně rozhlédl. Jedno věděl jistě:
Pod Tylertonem žádný takový tunel nemá co dělat.
Za protější stěnou tunelu byla místnost se stolem, židlemi a čímsi, co vyhlíželo jako televizní obrazovky. Swanson schváceně klesl do židle.
»Tady budem chvíli v bezpečí,« zasípěl. »Sem moc nechodí. A když už přijdou, tak je uslyšíme a můžeme se schovat.«
»Kdo?« chtěl vědět Burckhardt.
Mužík řekl: »Marťani!« Hlas se mu zlomil a zdálo se, že z něho prchá život. Ponurým tónem pokračoval: »Tedy myslím, že to jsou Marťani. I když byste mohl mít pravdu. Měl jsem v posledních týdnech, když vás dostali, spoustu času promyslet si to a je možné, že přece jen jsou to Rusové. Pořád ale —«
»Po pořádku, prosím. Kdo mě dostal?«
Swanson vzdychl. »Takže musíme začít úplně od začátku, co se dá dělat. Asi přede dvěma měsíci jste pozdě v noci zaklepal na naše dveře. Byl jste úplně na dně, posedlý strachem a chtěl jste, abych vám pomohl —«
»Já?«
»Přirozeně, že si to nepamatujete. Tak poslouchejte a pochopíte. Sypal jste ze sebe jako kulomet, že vás chytili a vyhrožovali vám, že vaše žena byla mrtvá a zase ožila, všecko nesmyslně popletené. Myslel jsem, že jste se zbláznil. Ale — vždycky jsem si vás dost vážil. Prosil jste mě, abych vás schoval, a já mám temnou komoru, ne? Dá se zamknout jen zevnitř. Zámek jsem tam přidělával vlastnoručně. Takže jsme tam zašli, jen abych vám zvedl náladu — a kolem půlnoci, asi tak za patnáct dvacet minut, jsme omdleli.«
»Omdleli?«
Swanson kývl. »Oba. Bylo to, jako kdyby nás praštili pytlíkem s pískem. Nestalo se vám to znovu včera v noci?«
»Myslím, že stalo,« kývl Burckhardt nejistě hlavou.
»Jasně. A pak jsme najednou byli zase vzhůru a vy jste řekl, že mi ukážete něco skutečně směšného. Vyšli jsme ven a koupili si noviny. Bylo na nich datum 15. června.«
»15. června? Ale to je dneska! Tedy—«
»Jasně, kamaráde. Vždycky je dneska.«
Trvalo chvilku, než mu to došlo.
Pak Burckhardt udiveně řekl: »Kolik týdnů už se schováváte v temné komoře?«
»Copak vím? Čtyři, možná pět. Ztratil jsem přehled. Každý den to samé — vždycky patnáctého června, moje domácí, paní Keeferová, vždycky vytírá schody, vždycky tentýž titulek v novinách, které si koupím na rohu. Začíná to být monotónní, kamaráde.«
