V
Swanson vyrazil krátký, neartikulovaný zvuk, došel ke stolu a s pohledem upřeným do zdi se posadil. Burckhardt se nad rozbitou loutkou na podlaze kýval dopředu a zase dozadu. Řeč mu došla.
»Je — je mi líto, že se to stalo,« dokázalo ze sebe děvče vypravit. Hezké rty se přitom zkroutily do úšklebku, který na sametové mladé tváři děsil. Pak se jí podařilo ústa ovládnout. »Promiňte,« řekla. »Kulka zasáhla nervové centrum. Tělo mě neposlouchá.«
Burckhardt automaticky přikývl a omluvu přijal. Roboti. Teď, když to věděl, bylo vše zřejmé, a když si znovu vybavil, co prožil, byla to jediná možnost. Vzpomněl si na démonický nápad s hypnózou, na Marťany nebo něco ještě neobyčejnějšího — taky idiotštějšího. Důvod byl jednoduchý: umělí roboti odpovídají víc skutečnosti a jsou i levnější.
Důkazy ležely všude, kam pohlédl. Automatizovaná továrna s transplantovanými mozky — proč netransplantovat myšlení humanoidnímu robotovi a dodat mu i rysy tváře a tělo bývalého majitele mysli?
Mohl potom takový robot vědět, že je robot?
»My všichni,« začal Burckhardt a stěží si uvědomoval, že mluví nahlas. »Moje žena, sekretářka, vy a všichni sousedé. Všichni stejní.«
»Ne.« Hlas zněl silněji. »Všichni nejsme stejní. Víte, já si to zvolila sama. Já —,« rty sebou škubly, avšak už to nebylo jen náhodné škubnutí nervů, »já jsem byla ošklivá ženská, pane Burckhardte, bylo mi skoro šedesát. Život mě minul. A když mi pan Dorchin nabídl, abych žila znovu, jako krásná dívka, skočila jsem po té příležitosti. Věřte mi, skočila, i se všemi nevýhodami. Moje tělo je pořád živé — zatímco jsem tady, spí. Můžu se do něj vrátit. Ale nikdy to neudělám.«
»A co my ostatní?«
»Vy jste na tom jinak, pane Burckhardte. Já tu pracuju. Plním příkazy pana Dorchina, zaznamenávám výsledky reklamních testů, hlídám vás a ostatní, abyste žili, jak on chce, abyste žili. Dělám to, protože jsem si to zvolila, ale vy žádnou volbu nemáte. Protože, víte — vy jste mrtvý.«
»Mrtvý?« vykřikl — skoro zasténal — Burckhardt.
Modré oči se na něj bez mrknutí dívaly a on věděl, že to není lež. Polkl a ocenil důmyslný mechanismus, který mu umožnil polykat i potit se a jíst.
»Aha,« řekl. »Zdálo se mi o výbuchu.«
»Nejen zdálo. Máte pravdu — byl to výbuch, skutečný a jeho příčinou byla tahle továrna. Nádrže ve skladu vyletěly do vzduchu a koho nezlikvidoval výbuch, toho zabily o něco později výpary. Ale skoro všichni zemřeli přímo při explozi, jedenadvacet tisíc lidí. Zemřel jste s nimi, a to byla Dorchinova šance.«
»Zatracený mrchožrout,« řekl Burckhardt.
Zkroucená ramena se zachvěla. Zachovala si přitom zvláštní důstojnost. »Proč? Měli jste všecko odbyté. Vy i ostatní jste to, co Dorchin potřebuje, dokonalý krajíc Ameriky. Přenést obsah mrtvého mozku na živý je jednoduché. Dokonce jednodušší — mrtvý nemůže říct ne. Jistě, stálo to práci i peníze — město bylo v rozvalinách —, ale dalo se přebudovat, zvlášť když nebylo nutné dodržet všechny maličkosti.
V některých domech byly zcela zničené dokonce i mozky. Ty jsou uvnitř prázdné. Dokonalé nejsou ani sklepy a ulice, na kterých málo záleží. Iluze musí stejně vydržet jen jediný den. Tentýž den — 15. června — znovu a znovu. A jestli někdo objeví, že něco je trochu špatně, nebude ani dost času, aby jeho objev vyvolal nějakou lavinu a znehodnotil testy, protože všechny omyly se o půlnoci ruší.«
Na obličeji se objevil pokus o úsměv. »Tohle je jen, pane Burckhardte, tenhle 15. červen, protože jste ho nikdy neprožil. Je to dárek od pana Dorchina. Sen, který vám dává, a když den končí, zase si ho bere. Zato má pohromadě všechna čísla o tom, kolik z vás reagovalo na který podnět. Do tunelu pod městem vyrazí údržbáři a elektronicky vymyjí poslední den, aby mohl začít další. Je zase patnáctého června.
Vždycky — protože poslední den, který si pamatujete, je 14. červen. Občas údržbáři na někoho zapomenou — jako vynechali vás, protože jste zůstal pod lodí. Ale to nevadí. Ti, na které se zapomnělo, se prozradí, jakmile to dají najevo — a když neda…
