Měsíční prach (Arthur C. Clarke)

DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

Vichřice, která prolétla Seléné, s sebou zřejmě odnesla víc než jen vydýchaný vzduch. Když se komodor Hansteen rozpomínal na první dny strávené pod příkrovem prachu, uvědomil si, že po prvotním zděšení zavládla občas mezi cestujícími vzrušená nálada, která vedla až k hysterii. Ve snaze udržet se v dobré duševní kondici zacházeli někdy ve falešném veselí a dětinském vtipkování trochu moc daleko.

Tohle všechno patřilo minulosti a nebylo těžké objevit proč.

Částečným vysvětlením byla skutečnost, že záchranné čety pracují jen pár metrů nad jejich hlavou. Avšak klidné odhodlání, které teď bylo všem společné, pramenilo především ze setkání se smrtí. Po takovém zážitku už nemohli být stejní jako dřív. Malichernost, sobectví a zbabělost byly tytam.

Nikdo si toho nebyl lépe vědom než Hansteen. Zažil podobný stav už mnohokrát, pokaždé když se s osazenstvem kosmické lodi dostal do nebezpečné situace kdesi v nejzazších prostorách slunečního systému. Ačkoli neměl sklon k filozofování, za svého pobytu ve vesmíru měl spoustu času přemýšlet. Občas ho napadlo, jestli snad lidé nevyhledávají nebezpečí proto, že jen tak jsou schopni dosáhnout družnosti a solidarity, po níž podvědomě horoucně touží.

Bude se těžko loučit s těmihle lidmi - dokonce i se slečnou Morleyovou, která v rámci svých možností byla teď neuvěřitelně snášenlivá a ohleduplná. Jeho úvahy o budoucnosti byly zároveň důkazem víry, že i tentokrát všechno šťastně skončí. Člověk sice nikdy neví, ale zdálo se, že záchranná četa ovládá situaci. Neměli přesné informace, jak je chce hlavní inženýr Lawrence dostat ven, ale to byla pouze otázka výběru mezi různými metodami.

Od chvíle, kdy k nim trubkami na přívod vzduchu začali vhánět válečky s potravinami, neměli žádné problémy ani v tomto směru.

Ačkoli jim nikdy nehrozilo vyhladovění, jídlo bylo strašně jednotvárné a po určitou dobu museli vydávat vodu na příděl. Teď na pa- lubu plavidla napumpovali několik set litrů a všechny prázdné nádrže se naplnily.

Zdá se neuvěřitelné, že komodor Hansteen, obvykle pamatující na všechno, si nikdy nepoložil otázku, která se doslova vnucovala: "Co se vlastně stalo s vodou, kterou jsme měli v nádržích?" Ačkoli měl plnou hlavu naléhavějších problémů, přece jen bylo divné, že ho neznepokojil pohled na množství vody, které se přelévalo na palubu.

Přišel na to, až když bylo pozdě.

Stejnou vinu na téhle chybě nesl Pat Harris a inženýr Lawrence.

Bylo to ono pověstné opomenutí v jinak bezvadném plánu. Bohužel i jediné opomenutí může být osudné.

Technické oddělení na přivrácené straně Měsíce pořád pracovalo velmi rychle, ale už ne v zoufalém boji s časem o závod. Měli teď možnost postavit si modely plavidla, spustit je do moře v blízkosti Port Rorisu a pokoušet se k nim proniknout různým způsobem.

Rozumné i nesmyslné rady se jim stále hrnuly ze všech stran, ale nikdo už jim nevěnoval pozornost. Postup záchranných prací byl stanoven, a pokud se vyskytnou neočekávané překážky, stačí ho pouze dopracovat.

Za čtyřiadvacet hodin po nafouknutí iglú bylo už všechno speciální zařízení vyrobeno a převezeno na místo neštěstí. Lawrence doufal, že tenhle rekordní výkon nebude už muset v životě překonávat.

Byl právem pyšný na lidi, kteří to dokázali. Technickému oddělení se zřídkakdy dostalo uznání, které si zasloužilo. Každý považoval jeho výkon za stejnou samozřejmost, s jakou například dýchá, a neuvědomoval si, že i ten vzduch na dýchání mu vyrábějí technici.

Když měl inženýr Lawrence všechno připraveno k započetí záchranných prací, projevil ochotu o svém plánu promluvit a Maurice Spenser mu k tomu ještě ochotněji poskytl příležitost. Vždyť právě na tenhle okamžik čekal!

Pokud si vzpomínal, bylo to poprvé v historii televize, kdy při televizním interview byla kamera od dotazovaného vzdálená pět kilometrů.

Při tak fantastickém zvětšení byl obraz samozřejmě trochu zakalený a při sebenepatrnějším záchvěvu v kabině Aurigy začal skákat po obrazovce. Z toho důvodu všichni na palubě kosmické lodi seděli bez hnutí a veškeré přístroje, které nutně nepotřebovali, vypnuli.

Hlavní inženýr Lawrence stál na kraji voru v kosmickém skafandru a opíral se o malý jeřáb, který byl natočený k místu neštěstí. Z ramene jeřábu visel veliký betonový válec, na obou stranách otevřený.

Byl to první dílec roury, kterou hodlali spouštět do prachu.

"Po pečlivém zvážení všech okolností," obrátil se inženýr Lawrence ke vzdálené kameře, ale především k mužům a ženám uvězněným patnáct metrů pod ním, "jsme se rozhodli, že toto bude nejlepší cesta k vyřešení našeho problému. Připravený keson" - vyslovil ho se z jako kezon - "klesne snadno do hloubky vlastní váhou. Jeho zaostřený spodní okraj se zařízne do prachu jako nůž do másla.

Máme tu dost dílců, abychom jimi dosáhli k plavidlu. Jakmile se spojí a takhle vytvořený válec se dole neprodyšně uzavře - k tornu stačí tlak, pod nímž dopadne ha střechu člunu -, začneme s vybíráním prachu. Až s tím budeme hotovi, budeme muset otevřít šachtu, něco jako malou studnu, přímo k Seléné.

Tím budeme mít polovinu boje o záchranu za sebou, ale jen polovinu.

Pak budeme muset napojit šachtu na jedno naše iglú, ve kterém udržujeme atmosférický tlak, aby při proražení střechy plavidla nedošlo ke ztrátě vzduchu. Já se ovšem domnívám, totiž věřím, že to jsou už celkem jednoduché problémy."

Na chvíli se odmlčel a uvažoval, jestli se má pustit do vysvětlování dalších podrobností, které by naznačily, že operace bude obtížnější, než jak se na první pohled zdá.

Pak tu myšlenku zavrhl. Ti, kteří tomu jen trochu rozumějí, vidí složitost situace na vlastní oči. Ostatní diváky technické detaily nezajímají a ještě by si mysleli, že se chce chlubit. Zájem veřejnosti (ředitel cestovní kanceláře mu sdělil, že ho sleduje asi půl miliard}' diváků) mu nevadí, pokud je všechno v pořádku, jakmile by ovšem něco začalo skřípat...

Zvedl ruku a dal znamení jeřábníkovi.

"Spouštějte!"

Válec si zvolna sedal do prachu a zanedlouho v něm zmizely celé čtyři metry až na úzký prstenec, který vyčníval na povrch. Sjížděl dolů hladce a bez obtíží a Lawrence doufal, že zbývající dílce půjdou stejně snadno.

Jeden technik procházel nyní po obvodu kesonu s vodováhou a pečlivě zkoumal, zda je válec zapuštěn přesně svisle.

Po chvíli dal znamení zdviženým palcem a Lawrence mu stejně odpověděl. Stávalo se, že se jako každý pořádný vesmírný vlk dorozumíval o složitých a čistě technických problémech jen ukazováním.

V jeho zaměstnání patřily tyhle symboly k základním znalostem, protože rádio někdy vypovědělo službu a člověk se dostal do situace, kdy nechtěl přetěžovat omezený počet přenosových kanálů, které byly k dispozici.

"Číslo dvě spouštět!" řekl.

Tohle bude obtížnější. První dílec musejí udržet bez pohnutí a současně k němu připojit druhý, aniž se pozmění jeho nastavení. Potřebovali by k tomu dva jeřáby, ale musejí si vypomoct konstrukcí z nosníků, které jsou upevněné několik centimetrů nad povrchem prachu.

Ty ponesou tíhu břemene, když bude jeřáb vykonávat jinou práci.

Jen ať se teď proboha nic nestane! šeptal si pro sebe inženýr Lawrence. Dílec číslo dvě sjel ze saní, které ho sem dopravily z Port Rorisu, a tři technici ho ručně nastavili do vertikální polohy. Při jejich práci byl rozdíl mezi váhou a hmotou životně důležitý. Rozjetý válec vážil relativně málo, ale jeho pohybová energie byla táž jako na Zemi, takže kdyby se mu podařilo dostihnout při pomalém rozkmitu člověka, rozmačkal by ho na kaši. Pomalý rytmus pohybu zavěšené hmoty byla další zvláštnost Měsíce. V jeho gravitaci potřebovalo kyvadlo na rozkmit dvaapůlnásobek času potřebného na Zemi.

Na to si člověk, který se nenarodil na Měsíci, nikdy nezvykne.

Druhý dílec byl shora nasazen k prvnímu a spojen s ním svorkami.

Lawrence dal opět příkaz ke spuštění.

Odpor prachu se zvětšil, ale keson přesto hladce klesal níž a níž tíží vlastní váhy.

"Osm metrů máme dole," oznámil inženýr Lawrence. "To znamená, že jsme kousek za polovinou vzdálenosti. Usaďte dílec číslo tři!"

Pak už bude chybět jen jeden, ačkoli Lawrence dal zhotovit pro všechny případy ještě náhradní díl. Schopnost moře polykat jejich vybavení nebral na lehkou váhu. Zatím přišli jen o pár matic a šroubků, ale kdyby se jim vysmekla z háků jedna část kesonu, zmizela by jim před očima. Asi by neklesla příliš hluboko do prachu, zvlášť kdyby padala na plocho, ale rozhodně by ji museli odepsat. Nemohli by se zdržovat zachraňováním zařízení, které mělo sloužit k záchraně.

Přišla řada na číslo tři. Jeho poslední část se zapouštěla téměř nepostřehnutelně pomalu, ale přece jen klesala. Za pár minut, budouli mít štěstí, narazí na střechu plavidla.

"Dvanáct metrů spuštěno," oznámil Lawrence. "Volám Seléné.

Jsme od vás jen tři metry. Každým okamžikem byste nás měli slyšet."

Uslyšeli je a ten zvuk jim vlil novou víru. Hansteen postřehl už před více než deseti minutami chvění přívodní trubky kyslíku, jak se o ni třel keson. Dalo se určit, kdy se zastavil a kdy zase začal klesat.

Chvění se nyní opakovalo, provázené tentokrát jemnou sprškou prachu ze stropu. Obě vzduchové trubice byly teď povytažené, takže visely ze stropu jen asi dvacet centimetrů, a v místech, kudy vstupovaly do lodi, byl kolem nich uhlazený pás rychle tvrdnoucího cementu, který patří k vybavení všech kosmických vozidel. Zřejmě nepřiléhal dost těsně, ale ten jemňounký prašný déšť byl tak nepatrný, že nevyvolal pozornost. Hansteen si přesto řekl, že uvědomí kapitána, který si toho možná nevšiml.

"To je divné," řekl Pat a prohlížel vyčnívající trubku. "Ten cement by to měl udržet, i když se trubka chvěje."

Stoupl si na sedadlo a zkoumal přívodovou trubku pozorněji.

Chvíli neříkal nic. Pak slezl a zdálo se, že je nejen zmatený a otrávený, ale že má vážné obavy.

"Něco není v pořádku?" zeptal se ho polohlasně Hansteen.

Znal už Pata natolik, že mu četl z tváře jako z otevřené knihy.

"Ta trubka nám leze střechou nahoru," odpověděl. "Někdo nahoře je hrozně lehkomyslný. Trubka je aspoň o centimetr výš, než byla, když jsem ji zabezpečoval." Vtom Pat strnul náhlým zděšením.

"Proboha," zašeptal, "co když je vada u nás - co když pořád ještě klesáme?"

"Cože děláme?" zeptal se ho komodor docela klidně. "Dá se přece předpokládat, že se prach bude pod naší váhou sesedat, ale to neznamená, že nám hrozí nebezpečí. Podle té trubky klesáme za dvacet čtyři hodiny o centimetr. Pokud to bude nutné, mohou nám snadno spojení prodloužit."

Pat se provinile zasmál.

"Máte pravdu, to je vysvětlení. Taky mě mohlo napadnout.

Možná že pomalu klesáme celou dobu, co jsme tady, ale tentokrát jsme si to poprvé mohli ověřit. Pro jistotu to raději ohlásím inženýru Lawrencovi, bude možná muset pozměnit výpočty."

Pat zamířil k předku kabiny, ale už tam nedošel.