Měsíční prach

ČTVRTÁ KAPITOLA

Když se Seléné zastavila, posádku i cestující to tak překvapilo, že ztratili řeč. První se vzpamatoval kapitán Harris, asi proto, že jediný věděl, co se děje.

Propadli se, což na Měsíci nebylo žádnou zvláštností, ovšem na Moři žízně se dosud nikdy nic takového nestalo. Hluboko v nitru Měsíce něco povolilo. Bylo dokonce možné, že nepatrná váha Seléné byla vlastní příčinou toho zhroucení. Harris se nejistě zvedl a přemýšlel, jak nejlépe promluvit k cestujícím. Nedalo se předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku a že za pět minut budou pokračovat v jízdě, ovšem kdyby naplno vysvětlil vážnost situace, určitě by vypukla panika. Dříve nebo později jim to stejně bude muset říct, ale zatím si potřeboval udržet jejich důvěru.

Zachytil pohled slečny Wilkinsové, která stála až docela vzadu za zády cestujících, čekajících na vysvětlení. Byla bílá jako stěna, ale ovládala se výborně. Věděl, že v ní má oporu, a povzbudivě se usmál.

"Zdá se, že jsme všichni živi a zdrávi, a to je hlavní věc," začal skoro zvesela a jako by o nic nešlo. "Jistě jste si sami všimli, že nás postihla nehoda, ale mohlo to dopadnout daleko hůř." (Jak? ptala se ho část mysli... No, například kabina se mohla prorazit... Tak ty stojíš o to, aby se vaše agónie protáhla...? Silou vůle tenhle vnitřní monolog zarazil.) "Dostali jsme se do sesuvu půdy, dalo by se to nazvat měsícetřesením. Není důvod propadat panice. I když se z toho nedostaneme vlastní silou, z Port Rorisu sem určitě co nejdřív někoho pošlou. Zatím... vidím, že slečna Wilkinsová zrovna chtěla podávat občerstvení, tak myslím, abyste se všichni v klidu najedli a odpočinuli si a já... udělám, co bude třeba."

Projev má tedy šťastně za sebou. Oddechl si úlevou a vrátil se ke kontrolním přístrojům. Jak se obracel, všiml si, že jeden z pasažérů si zapálil cigaretu.

Byla to automatická reakce a Harris by byl s největší chutí udělal totéž. Neřekl nic. Kdyby se ozval, zničil by atmosféru, kterou svým krátkým proslovem navodil. Ale stačil zachytit pohled toho muže na dost dlouhý okamžik, aby cestující pochopil, co od něho žádá. Zamáčkl cigaretu, dřív než Harris dosedl.

Pak zapnul rádio. Za zády slyšel šum konverzace z kabiny Seléné.

Když hovoří skupina lidí, dá se uhodnout jejich nálada i v případě, že člověk nepochytí jednotlivá slova. Pat postřehl otrávenost, vzrušení i náznak zábavy - ale prozatím žádný strach. Možná že ti, kteří mluvili, si neuvědomovali nebezpečí situace v celé šíři. A ti, kteří si je uvědomovali, mlčeli.

Také éter mlčel. Pat přejížděl vlnovou stupnici z jednoho konce na druhý, ale zachytil pouze slabý praskot elektrizovaného prachu, který je pohřbil. Bylo to přesně tak, jak očekával. Tenhle smrtící neřád s vysokým obsahem kovů vytvořil téměř dokonalý kryt, který nepropustí ani rádiové vlny, ani zvuk. Když se Pat pokusil vysílat, vedlo se mu jako člověku, který křičí ze dna studny plné peří.

Přepnul signál na silný vysílač nouzového spojení, které automaticky přenášelo zprávu o neštěstí přímo na havarijní vlnu. Jestliže se nic nedostane ven, tohle ano. Nemělo cenu snažit se o spojení s Port Rorisem. Neúspěšné pokusy by cestující jen poplašily. Rádio nechal nastavené na příjem pro případnou odpověď, ale věděl, že je to zbytečné. Nikdo je neslyší, nikdo se s nimi nemůže domluvit. Co jich se týče - lidstvo jako by neexistovalo.

Pat se tímto neutěšeným zjištěním neobíral dlouho. Očekával, že tomu tak bude, a měl na starosti ještě moc jiných věcí. Co nejpečlivěji překontroloval přístroje a ukazatele. Všechno se zdálo v naprostém pořádku, jen teplota byla trochu nad normál. I to se dalo čekat, protože byli dokonale izolováni od chladného vesmíru.

Největší starost mu dělala výška vrstvy, která je přikryla, a její tlak na člun. Nad Seléné byly určitě tuny prachu a její plášť byl stavěn tak, aby vydržel tlak zevnitř, nikoli zvenčí. Kdyby se octli příliš hluboko, mohl by prasknout jako skořápka.

Pat neměl tušení, jak hluboko se člun dostal. Když naposled zahlédl hvězdy, byl asi deset metrů pod povrchem, ale vírem se pravděpodobně snesl ještě níž. Bylo by asi moudré - i za cenu zvýšení spotřeby kyslíku - zvětšit tlak uvnitř, a tím odlehčit nápor na trup lodi.

Velmi zvolna, aby se vyhnul zrádnému praskání v uších, které by určitě vyvolalo rozruch, zvýšil tlak v kabině o dvacet procent.

Když to měl za sebou, cítil se o něco lépe. A nebyl sám, neboť sotvaže se ručička tlakoměru ustálila na nové výši, ozval se mu za zády klidný hlas: "Tohle byl výborný nápad."

Prudce se obrátil, aby zjistil, který čmuchal ho špehuje, ale jeho zlostná reakce odumřela dříve, než se mohla projevit. Podle původního zjištění si Harris myslel, že nikoho z pasažérů nezná, a teď by byl řekl, že na tom statném šedovlasém muži, který postoupil až za jeho sedadlo, je něco neurčitě známého.

"Nechtěl bych se vtírat, kapitáne - velitelem lodi jste vy. Ale napadlo mě, že se vám raději představím pro případ, že bych vám mohl být nějak platný. Jsem komodor Hansteen."

Harris vyvalil oči a s otevřenými ústy zíral na muže, který vedl první expedici na Pluta a přistál patrně na více panenských planetách a Měsících než kterýkoli jiný vesmírný badatel, co jich dějiny znají.

V tu chvíli nedokázal vyjádřit svůj údiv jinak než slovy: "Ale vždyť na seznamu pasažérů jste nebyl."

Komodor se usmál.

"Užívám krycí jméno Hanson. Od té doby, co jsem v penzi, snažím se trochu cestovat na zapřenou. A protože jsem si oholil vousy, málokdo mě pozná."

"Jsem hrozně rád, že jste tu," řekl Harris upřímně. Zdálo se mu, jako by část břemene spadla z jeho beder. Komodor určitě bude velkou oporou v obtížných hodinách, možná i dnech, které je čekají.

"Pokud byste nic nenamítal," pokračoval Hansteen s touž vybroušenou zdvořilostí, "uvítal bych, kdybychom udělali rozbor situace.

Mám-li mluvit bez okolků, jak dlouho můžeme vydržet?"

"Jako obvykle je nejdůležitějším faktorem kyslík. Máme ho na sedm dní za předpokladu, že nám nebude nikudy ucházet. Dosud jsme zřejmě bez trhlin."

"To je …