Nevěděl jsem, proč Guss označil okolí jako nebezpečné a proč mne zakryl vlastním maskovacím pláštěm, který mi dokonce nechal, ale když tak tiše zmizel, ozval se můj výstražný instinkt. Vlasy na krku se mi začaly ježit.
„Dnes pojedeme i v noci,“ řekl jsem Jonášovi, který se zabýval rituály před spaním.
„Proč?“ pohlédl na mě a po bradě mu tekla pěna z pasty na zuby.
„Nevím, znáš ta má tušení... Stopy v trávě po těch skluzech musí být z výšky jasně viditelné. Takhle se aspoň trochu ztratíme.“ Nasadil jsem si řidičské brýle; v režimu násobeného světla vypadala zeleň džungle opravdu přeřvaně. Přemýšlel jsem, že jsme za celou dobu v Africe ani nezahlédli nějaký z šípovitých létajících strojů. A přece o jednom Guss před chvílí mluvil.
„I když, v zemi tak našlapané automatickými válečnými stroji bych i s takovým letadlem létal jen nerad,“ ozval se Ten druhý.
Zařadil jsem ‚Vpřed‘.
„Nezapomeň, jak dokáží manévrovat, že mohou létat těsně nad zemí, pomaličku, a nezapomeň na to zrychlení,“ pohladil jsem si pravé ucho.
Dodnes mne při náhlé změně tlaku zajizvené ušní bubínky bolí.
„Když po tobě začne pálit tisíc hlavní naráz, můžeš manévrovat jak chceš,“ řekl Ten druhý.
„Já si myslím, že pro Cizince by neměl být problém rozkódovat identifikační signály hlavních válčících stran. Pak by po nich nestřílelo nic důležitého. Podle mě těch letadel tady na Zemi mají tak zatraceně málo, že na tomhle válkou vylidněném, nebezpečném kontinentu mají jen jedno.“
„Možná,“ řekl Ten druhý, „i když, jaký problém by byl pár jich sem přivolat z Evropy. Byly by tady ani ne za hodinku.“
„Omezený dolet?“ pokrčil jsem rameny.
„Hmm. Ono je to nakonec jedno. Hlavně, že tady nehrozí megablesky tak akutně. Myslíš, že u Čadského jezera je opravdu mezihvězdná loď?
Zajímalo by mne, co by dělal saladin, kdyby ho trefil nějaký z těch paprsků,“ přeskočil Ten druhý téma.
„Mezihvězdná loď. Je to dost možné. Druhá bude někde v okolí Říma a určitě nejedna někde na severu Evropy,“ objel jsem husté křoví a zabočil směrem, kde se mi noční savana zdála sjízdnější. Pak jsem musel chvíli couvat a pak jsem řízení předal počítači. Cesta byla sice pomalejší, ale mohl jsem si v klidu přemýšlet a povídat s Tím druhým.
„A co se týká zásahu tím paprskem do saladinu, tak to mne – abych ti pravdu řekl – ale vůbec nezajímá. Lépe řečeno, dovedu si to představit až moc dobře. Obzvlášť, když tím dokáží zasáhnout letící raketu. Zepředu.“
„Myslím, že náš pancíř by to vydržel.“ Z Toho druhého se stává optimista.
„Já myslím, že ne. Taková mezihvězdná... /válečná/ mezihvězdná loď musí mít zbraně, o kterých se nám nesní.“
Ten druhý zmlkl – snad mi dal za pravdu. Mne udivilo, jak mi ta slova ‚mezihvězdná loď‘ už podruhé vyklouzla z pusy. Pár desítek minut potom, co jsem se o její pravděpodobné existenci dozvěděl, a už to beru jako samozřejmost. Ale když jsem si zvykl na mimozemšťany... A nějak se sem dostat museli.
„Jonáši?“ nadzdvihl jsem si brýle. Přestože byl po celodenní jízdě unavený, statečně seděl na svém místě. Před chvílí vylezl ze sprchy, rukávy županu měl na dvakrát ohrnuté a učesané bílé vlasy se mu vlhce leskly.
„Prosím tě, pohlídej to ještě chvíli, musím se podívat na ni,“ píchl jsem palcem přes rameno. Vzal si ode mě řidičské brýle, nasadil si je a přizpůsobil si sluchátka. Mikrofon vždy zkroutí jako preclík. Kdybych byl němý, asi bych to dělal také.
Singhaia ležela se zavřenýma očima a už ani neskřípala zuby.
Několikrát, jak jsem kolem ní předtím procházel, jsem jí řekl, že čím déle masážní adaptéry napoprvé snese, s tím větší pravděpodobností se uzdraví.
„Proč ta bolest?“ zeptala se mne, když jsem si teď klekl vedle na koberec. Oči neotevřela a dýchala velmi rychle a velmi mělce.
„Má to něco společného s regenerací nervových buněk. Anestetika by ovlivnila jejich chemismus... Moc se v tom nevyznám. Vydržíš ještě?“
Nejdřív kývla, že ano. Hned na to, že ne. Obličej měla šedivý a zpocený. A to v saladinu bylo příjemných čtyřiadvacet.
„Dobře,“ vypnul jsem říd…
