Cesta krve
Uplynul zbytek dní do nového měsíce.
Právě se nachyloval večer a právě jsem vyráběl našeho boha. To řekla Singhaia, že každý kmen by měl mít boha a každý bůh by měl mít tělo.
Teprve vyřezáním se bůh stane opravdovým bohem.
Zápasil jsem s metrovým špalkem už druhý den, ale aspoň bylo co dělat.
Zrovna jsem se snažil špičkou aitoru vydlabat něco jako oči, když se z otevřeného průvlaku ozval hlas počítače: „Čtyři cíle na pěti hodinách.“
Bylo to tak nečekané, že jsem ztuhl jako nedodělaný bůh. Jen prsty, v nichž jsem svíral rukojeť nože, mi zbělaly. Zbraně saladinu však zůstaly skryté.
„Zdravím tě, Pane neviditelného stroje,“ promluvil mi za zády hluboký hlas s irským přízvukem. Pomalu jsem vstal, a zatímco jsem se otáčel, dostával jsem pod kontrolu obličej.
„Vidím tvé jizvy, náčelníku Gussi,“ obřadně jsem pozdravil. Guss v nízkém slunci vypadal pořád stejně. Ostře řezané zjizvené tváře, černé vlasy, rovná postava, široká ramena. Zvedl ruku a od křovin neprůhledných padajícím soumrakem se odlepilo několik stínů. Přesně tři stíny. Dvě ženy se samopaly a vysoký mladík s dlouhou puškou.
Obřadně pozdravili mé jizvy, když ze saladinu vyklouzla Singhaia, v jedné ruce pistoli, v druhé Džounasin.
Atmosféra rázem zledovatěla.
„Zdravím vás. Náš oheň je váš oheň,“ řekla po chvilce mlčení a schovala zbraň. Příchozí se uvolnili, beze slova se rozsadili kolem ohniště a odložili automaty do trávy. Tihle lidé chtěli Singhaiu už dvakrát použít jako potravu. To asi zanechá stopy i v otrlé duši.
Protože slunce zatím téměř zmizelo, přiložil jsem na oheň odřezky z našeho boha.
„Hezký bůh,“ řekl Guss zdvořile-konverzačním tónem. Šokovalo mne, že ti lidé berou něco tak nepravděpodobného, jako naše setkání, tak samozřejmě. Ten druhý se neudržel a řekl to nahlas.
„Slíbili jsme si přece, že se tu setkáme. Můj klan byl dlouho na cestách, ale vrátil se, a teď na tomto místě uvidí už čtvrtý nový měsíc,“ Gussova angličtina zněla trochu udiveně – asi se divil mému údivu.
Pak jsme mlčeli, dokud Singhaia neudělala jídlo a dokud každý nedostal plechovku džusu. Kupodivu sem to ticho patřilo a nebylo nijak nepříjemné.
„Jak dopadly tvé plány, Gussi?“ řekl jsem, když do mne po jídle Singhaia nenápadně strčila loktem.
„Protože ses nevracel, můj klan odešel do Jižní Afriky. Cizinci ale odvezli všechny neutronové zbraně. A mimo těchto tří bojovníků o všech ostatních zpívá Dech pouště,“ Guss na chviličku sklonil hlavu: „Jak dopadly tvé plány, Maxmiliane?“
„Stejně,“ řekl jsem, „stejně špatně. Do Jižní Afriky jsem se ani nedostal a přišel jsem o Jonáše a o nohu,“ vyhledal jsem jeho pohled. „A tvé další plány, náčelníku Gussi?“ Neuhnul, ale v jeho očích bylo něco, co tam dříve nebývalo: taková matná šedá propast. Beznaděj.
„Cizinci odlétli. Pralesem chodí muži se stříbrnými čelenkami a loví lidi. Živí mrtví mají hlad a viděl jsem dalšího létajícího upíra. Ti s čelenkami mi vzali polovinu klanu. Odejdu, a buď zvítězím nad jejich vládcem, nebo zemřu.“
„Muži se stříbrnými čelenkami už nebudou lovit lidi a nebude třeba je zabíjet. A na smrt ještě není čas, je před námi práce,“ řekl jsem.
Guss má slova ignoroval: „Vím, kde má pán stříbrných čelenek sídlo. Pomůže mi tvůj stroj v jeho dobytí?“
Řekl jsem mu tedy, co se stalo v pevnosti. Upřel na mne dlouhý pohled a vážně přikývl:
„Máš pravdu. Nebude třeba zabíjet.“ Jak to říkal, zcela mimovolně v pěsti rozdrtil plechovku od džusu: „Jaké jsou tvé nové plány, Maxmiliane?“
Vysvětlil jsem mu je. Jak jsem mluvil, jeho vyhaslý zrak se postupně rozjasňoval. Můj plán byl trochu upravený Ruffusův plán. Když jsem domluvil, Guss vytáhl krátký opotřebovaný nůž a beze slova začal pracovat na mém bohu. Všiml jsem si, jak se Singhaie údivem rozšířily oči. Špičkou nohy mi přistrčila můj nůž a bradou naznačila, ať okamžitě začnu vyřezávat také. Pak s oběma ženami i chlapcem urychleně odešla od ohně.
Guss vyřezával zleva, já zprava a odřezky jsme házeli do plamenů.
Potom jsme noži vyhloubili jámu, boha do n…
