Za sedm dní jsme byli natolik v pořádku, že jsme se začali chystat na odchod. Jediná cesta vedla zpátky, do pralesa Středu, to bylo samo sebou. Pro neutronové granáty bude muset někdo schopnější. Nás čeká osm set kilometrů pouští k první vodě.
* * * * *
Opravdu jsme se chystali na odchod, ne na odjezd.
Před třemi dny jsem poprvé vyšel ze saladinu a přestože jsem tušil, že z toho ostřelování nemohl vyjít bez úhony, stav stroje mne vyděsil.
Maskovací vrstva zmizela, až na úzké pruhy vpředu a vzadu, které fungují jako kamery. Když krystaly nemají dostatečně rozsáhlý protějšek, který by jim „řekl“, co zobrazovat, jsou stříbročerné.
Tři přední kola na levé straně byla ohnutá v osách. Každé pod jiným úhlem – to bylo od raket obrovského tanku. Zadní levé kolo spolu s dvěma zadními pravými úplně chybělo: osy náhonů, silné jako lidské stehno, byly přetržené. Nikdy bych nevěřil, že existuje síla, schopná přetrhnout něco takového. Ohnout ano – ale přetrhnout? To byla práce gruppenminy. Pancíř byl zezadu pokrytý hlubokými vrypy a lesklou opadávající vrstvou nataveného písku. To mi připadalo stejně neuvěřitelné, jako ty přetrhané osy – ne ty rýhy, ani natavený písek, ale že vydržel přímý zásah skupinovou vibrační minou. Poplácal jsem poškrábaný, sluncem rozpálený kov jako starého přítele. Byl šedý, místy zčernalý.
Aby toho nebylo dost, ten obrovský automatický tank shodil saladin do strže k ostatním zničeným strojům. To bylo pochopitelné – neuklizené vraky by mohly někoho varovat. Stěny strže jsou částečně skalnaté a částečně z tvrdého jílovitého hnědočerveného pískovce – v pískovci byly hluboké čerstvé rýhy, jak po něm zmrzačený saladin sklouzl.
Ty osy by se daly opravit – lépe řečeno vyměnit. Jako „nejzranitelnější“ součásti saladinu je jich v podvozku kompletní náhradní sada. Chybějící kola bych asi našel. Ale jak dostat třísettunový kolos z dvacetimetrové propasti?
To prostě nejde.
Vyšplhal jsem na saladin a přehlédl hromady rezavého, pískem ošlehaného šrotu kolem. Spousta zničených strojů musela být i pod námi – strž kdysi byla podstatně hlubší. Vítr seshora občas shodil pršku písku.
Mhouřil jsem oči a pozoroval rozmačkané pláty ohořelého železa, zohýbané nápravy, potrhané pásy, zkroucené hlavně a puklé pancíře. Mezi tmavým kovem a načervenalým pískem se občas zaleskla nažloutlá vysušená kost.
Lebka, kolem které ještě byly rozprostřené vousy, se na mne šklebila velkými bílými zdravými zuby. Musela tu takhle ležet už roky. Napadlo mne, jestli ten člověk jako poslední věc svého života viděl raketomety toho obrovského tanku, nebo jestli jeho stroj zasáhla vibrační mina.
Podle chuchvalce kovu, který mohl kdysi být obrněným transportérem, asi obojí. Ten kovový salát zřetelně patřil k lebce: trčely z něj obratle.
Protože se mi pod bušícím sluncem začínal vařit mozek, vrátil jsem se do saladinu.
* * * * *
„Ale jak to chceš ujít, pěšky? Ve dne je na slunci sedmdesát, v noci mínus šest. Navíc ten věčný vítr o písečných smrštích ani nemluvím. Tady prostě nejde chodit,“ řekl jsem.
„Náš kmen byl jednou nucen žít v poušti skoro půl roku,“ řekla Singhaia, „bratři nás sice vrtulníky zásobovali vodou a jídlem, ale museli jsme vydržet ty samé teploty, jak o nich mluvíš; a museli jsme bojovat,“ zvedla Singhaia obočí. „Teď nás čeká přejít sotva osm set kilometrů písku, pak začne savana, kde je stín a voda.“
„Sotva osm set kilometrů!“ zapitvořil se Ten druhý.
„A bojovat budeme také,“ začal jsem, „pasti...“
„Pasti jsou jen na stroje,“ skočila mi Singhaia do řeči, „na Kalahari žádní lidé nebyli; Jihoafričané neměli důvod dávat sem pasti proti lidem.“
„A v pralese, až tam dojdeme – jestli tam dojdeme. Tam pasti nebudou? Automatická kulometná hnízda, plamenomety...“
„Tam nebyli Jihoafričané – ti si jenom chránili své hranice a do války nezasahovali. To, o čem mluvíš, byly pro většinu ostatních kmenů moc drahé věci, aby se nechávaly rezavět v pralese.“
„Ale nějaké protitankové pasti by cestou být mohly,“ nevzdával jse…
