„Zítra vyrazíme,“ řekl jsem jednou. To už jsem měl na práci jen dvě věci: vymést ze saladinu písek, a vršek pancíře popatlat olejem a kvůli maskování ho pískem naopak posypat. Možná je to zbytečné, ale rozhodl jsem se pro to, už když jsem všechno plánoval tehdy v džungli. A své plány měním jen nerad. Jen s ubíhajícím časem toho moc nenadělám.
Ten druhý mi neodpověděl; vůbec, poslední dobou moc nemluví.
Na rozhovory mi ale stačí počítač. Je opravdu zajímavé, jak za dobu, co saladin ležel ve strži, „zmoudřel“. Zajímalo mne, jak se seznámil se SPYSATEM, ale zatvrzele odpovídal: ‚Otázka syntakticky nesrozumitelná. Prosím o přeformulování.‘ Měl jsem pocit, že mi spíš nechce odpovědět, než že nerozumí. Ať jsem formuloval jak jsem chtěl, pořád odpovídal to samé.
Od té doby si dávám pozor, jestli nezačal podvádět při šachu.
* * * * *
Zítra pro mne znamenalo zítra v noci. I když to asi bylo jedno – saladin je bez krystalového povlaku viditelný jak pro kamery, tak pro radary. Ale na druhou stranu, kdyby někdo chtěl kontrolovat všechny automatické stroje, které se po africkém kontinentu pohybují, asi by nedělal nic jiného. Považoval jsem za snáze odhalitelného člověka jdoucího pěšky. I když, kdo ví.
Seděl jsem na zadní věži Drobka, plechovku s džusem v ruce, a díval se, jak nad pouští zapadá slunce. Neznám hezčí pohled. Západy slunce sleduji od doby, co jsem natolik duševně vyrovnaný, že dokážu vnímat jejich krásu. Ještě mne to neomrzelo – odstíny červené, oranžové a fialovozelené jsou nepopsatelné.
V syčení větru se ozývalo třepetání a plácání prádla, které se sušilo na šňůře mezi radlicí saladinu a hlavní kanónu. Šaty se musí sušit vždy večer – slunce je jinak úplně spálí.
Když světelná kouzla skončila, nasadil jsem si noční brýle a posbíral oblečení. Vonělo pouští.
* * * * *
„Co s tebou, Drobku?“ usadil jsem se do řidičského křesla – temný kolos tanku mi zakrýval celý hlavní monitor, „nakonec bys mohl jet s náma, ne?“
„Otázka synt...“
„Jaký je akční rádius Drobka?“ přerušil jsem počítač.
Chvíli „přemýšlel“: „Jsou-li stroje třídy Superkiller opravdu poháněny jadernými reaktory, do deseti let od data výroby prakticky neomezený.“
„Jaderné reaktory můžeme považovat za dokázané,“ zabručel jsem.
Nedávno jsem Drobka obcházel s počítačem částic a radioaktivita zpoza pancíře místy prosakuje – nikde ale ne tolik, aby to bylo nebezpečné i při dlouhodobé expozici. Není divu, že ji SPYSAT nedokázal zjistit – obzvlášť na pozadí, po kterém vítr už léta rozfoukává devět stop po velkých jaderných bombách.
Když jsem počítači potvrdil radioaktivní pohon, zahrnul mne dalšími informacemi a vývody, co všechno veletank dokáže. Nakonec jen tak nenápadně podotkl, že stroj někde musí mít automatickou zásobovací jednotku, kde si doplňuje rakety, případně unikající olej a tak dále.
„Ať už tam je a doplňuje!“
„Rozkaz syntakt...“
„Drobek do zásobovací jednotky. Ihned!“
Zatímco se kolos valil k duně, která se opodál otvírala, přemýšlel jsem, jestli počítač může začít trpět zlozvykem, jako jsou oblíbené a pro ostatní časem nesnesitelné fráze. Vzpomínal jsem, že dřív, když nerozuměl rozkazu, říkal něco jiného než to věčné ‚...syntakticky nesrozumitelné!‘. Naprosto jsem si ale nemohl vzpomenout co.
Za půl hodiny byl Drobek připraven.
Stačilo jen vyjet.
Až do tohoto okamžiku jsem měl všechno naplánované. Ve snech, které jsem v džungli prožíval s otevřenýma očima, jsem vídal přesně ten pohled, jaký jsem právě sledoval na hlavním monitoru: poušť a vítr.
Dokonce i pocit, který jsem při tom snění zažíval, byl stejný: svoboda, nenávist, pomsta. Paradoxně, tolikrát prožitý sen skutečnost oslabil a teď mi to nepřipadalo nijak významné, nebo slavnostní, nebo tak. V tom snu jsem vždy řekl nějakou frázi jako: ‚Pomsta přichází!‘, nebo ‚Těš se, Ruffusi!‘, nebo něco podobného (nablblého). Ještě jsem se u toho vídal, jak ďábelsky cením zuby, a svou nohu, jak zadupává plyn do podlahy.
* * * * *
„Jedeme,“ řekl jsem a nechal řídit poč…