Zaklínač II – Meč osudu

V.

„Brzy vstáváš, Essi.“

Básnířka se pousmála, přidržujíc si větrem cuchané vlasy. Opatrně vešla na molo, vyhýbajíc se děrám a prohnilým prknům.

„Nemohla jsem si nechat ujít možnost vidět zaklínače při práci. Zase mě budeš považovat za příliš zvědavou, Geralte? No, co, nezapírám, jsem opravdu zvědavá. Jak to jde?“

„Jak jde co?“

„Ach, Geralte,“ řekla. „Nedoceňuješ mou zvídavost, mé nadání k vyhledávání a vykládání informací. Vím už všechno o tom, co se stalo lovcům perel, znám podrobnosti tvé dohody s Aglovalem. Vím, že hledáš námořníka, ochotného plout tam, ke Dračím Zubům. Našels ho?“

Chvíli si ji zkoumavě prohlížel a pak se najednou rozhodl.

„Ne,“ odpověděl. „Nenašel. Ani jednoho.“

„Bojí se?“

„Bojí.“

„Jak si to tam chceš prohlédnout, aniž bys vyplul na moře? Jak se chceš dostat netvorovi, který pozabíjel lovce, na kobylku, když nemůžeš vyplout?“

Uchopil ji za ruku a odvedl k můstku. Šli pomalu po mořském břehu, po kamenité pláži, kolem člunů vytažených na břeh, kolem sítí, natažených na kůlech, mezi větrem kolébanými sušícími se rybami. Geralt nečekaně zjistil, že mu společnost básnířky vůbec nevadí, že ani nepřekáží, ani není vlezlá. A pak, doufal, že klidný a věcný rozhovor odstraní následky onoho hloupého polibku na terase. To, že za ním Essi přišla na molo, vzbuzovalo naději, že se na něj nehněvá. Byl tomu rád.

„Dostat se netvorovi na kobylku,“ zabručel, opakuje její slova. „Kdybych tak věděl, jak. Tak málo toho vím o mořských strašidlech.“

„To je zajímavé. Podle toho, co vím, je v moři daleko víc potvor než na souši – jak v množství jedinců, tak i v množství druhů. Zdálo by se tedy, že by moře mohlo být docela dobrým polem k tomu, aby se zaklínač mohl ukázat.“

„Není.“

„Proč?“

„Pronikání lidí na moře,“ odkašlal si, odvraceje tvář, „netrvá tak dlouho. Zaklínači byli potřební dříve na souši, v první etapě osídlování. Nehodíme se k boji se stvůrami, obývajícími moře, i když je v něm skutečně hromada všelijakého svinstva. Ale naše zaklínačské schopnosti jsou proti mořským nestvůrám nedostatečné. Tyhle příšery jsou pro nás buď příliš velké, nebo příliš opancéřované, nebo ve svém živlu příliš sebejisté. Nebo všechno naráz.“

„A ta nestvůra, co zabila lovce? Nemáš zdání, co by to mohlo být?“

„Možná kraken?“

„Kdepak. Kraken by rozbil loď, tahle ale zůstala celá. A, jak se říká, plná krve.“

Očko polkla a zřetelně zbledla. „Nemysli si, že dělám chytrou. Vyrostla jsem u moře a leccos jsem viděla.“

„Co by to v tom případě mohlo být? Velký kalmar? Mohl postahovat lidi z paluby…“

„To by tam nebyla žádná krev. Nebyl to kalmar, Geralte, ani kosatka, ani drakoželva, protože to něco neobrátilo loď. To něco vystoupilo na palubu a způsobilo tam masakr. Co když tím, že to hledáš v moři, děláš chybu?“

Zaklínač se zamyslel.

„Začínám tě obdivovat, Essi,“ řekl pak. Básnířka se začervenala. „Máš pravdu. To něco mohlo zaútočit ze vzduchu. Mohl to být ornitodragon, gryf, wyvern, poletucha nebo vidlohon. Anebo i rok…“

„Promiň,“ přerušila jej Essi. „Koukni, kdo sem jde.“

Po břehu přicházel Agloval, byl sám, oděv měl silně promočený. Na první pohled zuřil a když je uviděl, až zrudl vztekem.

Essi se lehce uklonila, Geralt se uklonil hlouběji a položil si pěst na srdce.

Agloval si odplivl „Seděl jsem na skaliscích tři hodiny, skoro od úsvitu,“ zavrčel. „Ani se neukázala. Tři hodiny, jako hlupák, na skaliscích zalévaných mořem.“

„To je mi líto…“ zamumlal zaklínač.

„Je ti to líto?“ vybuchl kníže. „Líto? Je to tvoje vina. Všechno jsi pokazil. Zpackals to.“

„Co jsem zpackal? Já jsem tam byl jen jako tlumočník…“

„K čertu s takovou prací,“ přerušil jej Agloval nahněvaně, odvraceje se stranou. Profil měl rozhodně královský, hodný ražby na mincích. „Jistě, bylo by lepší, kdybych tě nenajímal. Je to paradox, ale dokud jsme neměli tlumočníka, rozuměli jsme si daleko líp – já i Sh´eenaz, jestli chápeš, co tím myslím. Ale teď… Víš ty vůbec, co se říká v městečku? Šeptají si po koutech, že lovci zahynuli, protože jsem rozzuřil mořskou vílu. Že je to její pomsta.“

„Pitomost,“ ohodnotil to zaklínač chladně.

„Jak můžu vědět, že je to opravdu pitomost?“ zavrčel kníže. „Vím já, co jsi jí tenkrát nakecal? Vím já, čeho je schopná? S jakými nestvůrami se tam dole, v hlubinách, kamarádí? Moc tě prosím, dokaž mi, že je to pitomost. Přines mi hlavu té nestvůry, která zabila lovce. Dej se do práce a neflirtuj tu na pláži…“

„Do práce?“ rozčílil se Geralt. „Jak? Mám na moře vyplout na sudu? Tvůj Zelest námořníkům hrozil mučidly i šibenicí, přesto nikdo nechce vyplout. A sám Zelest taky nijak nespěchá. Je to jako…“

„Co mě má zajímat, jak?“ přerušil ho Agloval vřísknutím. „To je tvoje věc! K čemu jsou zaklínači, když ne proto, aby si slušní lidé nemuseli lámat hlavu tím, jak se zbavit příšer? Najal jsem si tě na tu práci a požaduji, abys ji vykonal. A jestli ne, tak se odtud pakuj, jinak tě poženu důtkami až na hranice mého panství!“

„Uklidni se, milosti,“ řekla Očko tiše. Bledá tvář a rozechvělé ruce prozrazovaly její vzrušení. „A nehroz, prosím, Geraltovi. Já a Marigold totiž máme pár přátel. Král Ethain z Cidaru, abych se zmínila jen o jednom, má hrozně rád nás i naše balady. Král Ethain je osvícený panovník a vždycky říkává, že naše balady nejsou jen skočná hudba a rýmy, ale že to je také jistý druh předávání informací, že je to kronika lidstva. Toužíš se, milosti, zapsat do kroniky lidstva? Mohu ti to zařídit.“

Agloval na ní na chvilku upřel mrazivý, výsměšný pohled.

„Lovci, kteří zahynuli, měli ženy a děti,“ řekl pak o hodně klidněji a tišeji. „Ostatní, až jim do hrnců nakoukne hlad, vyplují rychle znovu. Lovci perel, hub, ústřic a langust, rybáři, všichni. Teď se bojí, ale hlad ten strach rychle zažene. Vyplují. Jenže – vrátí se? Co ty na to, Geralte? Slečno Daven? Jsem zvědav na tvou baladu, která o tom bude vyprávět. Na baladu o zaklínači, stojícím nečinně na břehu a hledícím na krví zbrocené paluby lodí, na uplakané děti.“

Essi pobledla ještě víc, pak ale hrdě hodila hlavou, odfoukla lo…