Zaklínač II – Meč osudu (Andrzej Sapkowski)

VIII.

„Ne,“ řekl druid. „Calanthé změnila plány, nepřeje si už manželství Ciri s Kistrinem. Má své důvody. Nakonec, snad ti nemusím vysvětlovat, že po té ošklivé aféře s předstíraným přepadením kupců král Ervyll v mých očích dost pozbyl na reputaci, a moje oči mají v království svou váhu. Ne, ani se do Nastrogu nepodívám. Odvezu malou rovnou do Cintry. Pojeď s námi, Geralte.“

„Proč?“ zaklínač pohlédl na Ciri, dřímající pod stromem, zahalenou Myšilovovým kožichem.

„Dobře víš, proč. To dítě je ti souzeno, Geralte. Potřetí, ano, už potřetí se křižují vaše cesty. Metaforicky, samozřejmě, zvlášť když jde o dvě poslední setkání. Snad tomu nechceš říkat náhoda?“

„Jaký je v tom rozdíl, jak tomu budu říkat,“ pousmál se zaklínač nevraživě. „V pojmenování to není, Myšilove. Proč mám jet do Cintry? Už jsem v Cintře byl, už jsem křižoval, jak jsi to řekl, cesty. No a co?“

„Geralte, vyžádal sis kdysi přísahu od Calanthé, od Pavetty a jejího muže. Přísaha je dovršena. Ciri je Překvapení. Osud si žádá…“

„Abych si to dítě vzal a udělal z ní zaklínače? Holku? Podívej se mi do očí, Myšilove. Vypadám snad jako nějaká hezká holka?“

„Jdi k čertu se zaklínačstvím,“ rozzlobil se druid. „O čem to vlastně mluvíš? Co to s tím má společného? Ne, Geralte, vidím, že ty nic nechápeš, musím ti to říct jasně. Poslouchej, každý hlupák, i ty, si může vyžádat přísahu, může požádat o oběť a nestane se kvůli tomu zvláštním. Zvláštní je to dítě. A zvláštní je svazek s ním, který vzniká, když se dítě narodí. Ještě jasněji? Prosím tě, Geralte, od okamžiku narození Ciri se přestalo počítat s tím, co chceš a co plánuješ. Nemá žádný význam co nechceš a čeho se zříkáš. Ty se, to je snad jasné, už vůbec nepočítáš! Nechápeš?“

„Nekřič, probudíš ji. Naše Překvapení spí. A až se probudí… Myšilove, dokonce i z neobvyklých záležitostí se lze… se lze někdy vyvléknout.“

„Víš přece,“ zmrazil ho druid pohledem, „že vlastní dítě nebudeš nikdy mít.“

„To vím.“

„A vzdáš se?“

„ Vzdám. Nebo snad nesmím?“

„Smíš,“ řekl Myšilov. „Ano, ovšem. Ale riskuješ. Existuje takové staré pořekadlo, které říká, že meč osudu…“

„… má dvě ostří,“ dokončil Geralt. „Slyšel jsem ho.“

„Dělej, jak myslíš,“ Druid odvrátil hlavu a odplivl si. „Když pomyslím na to, že jsem byl připraven nastavit za tebe krk…“

„Ty.“

„Já. Na rozdíl od tebe já v osud věřím. A vím, že je nebezpečné hrát si s dvousečným mečem. Nezahrávej si, Geralte. Využij šance, která se ti naskytla. Udělej z toho, co tě s Ciri svazuje, normální, přirozený svazek dítěte a poručníka. Protože, když to neuděláš, tak… Tak se ten svazek může projevit jinak. Hrozivěji. Negativně a destruktivně. Chci před tím ochránit tebe i ji. Kdyby sis ji chtěl vzít, nebyl bych proti. Vzal bych na sebe riziko a vysvětlil Calanthé, proč tomu tak je.“

„Jak můžeš vědět, že by se mnou Ciri chtěla odejít? Ze starých věšteb?“

„Ne,“ řekl vážně Myšilov. „Proto, že usnula teprve potom, co jsi ji přikryl. Že vykřikuje ze spaní tvé jméno a hledá ručkou tvoji roku.“

„Nech toho,“ Geralt vstal, „nebo se rozpláču. Měj se, vousáči. Klaním se Calanthé. A v zájmu Ciri… něco vymysli.“

„Neutečeš, Geralte.“

„Před osudem?“ zaklínač si přitáhl popruh ukořistěného koně.

„Ne,“ odpověděl druid s pohledem upřeným na spící holčičku. „Před ní.“

Zaklínač pokynul hlavou, vyskočil do sedla. Myšilov seděl nehybně a hrabal se klackem v dohasínajícím ohni. Odjížděl pomalu, vřesem, sahajícím až ke třmenům, po úbočí, klesajícím do údolí, k černému lesu. „Geraaalte!“

Ohlédl se. Ciri stála na vrcholu kopce, jako maličká, šedá figurka s rozevlátými, šedými vlasy.

„Neodjížděj!“

Zamával jí rukou.

„Neodjížděj!“ křičela tence. „Neodjííížděj!“

Musím, pomyslel si. Musím, Ciri. Protože… já vždycky odjíždím.

„Stejně mi neutečeš!“ vykřikla. „Nemysli si! Neutečeš! Jsem tvůj osud, slyšíš?“

Žádný osud není, pomyslel si. Neexistuje. Jediné, co je všem souzeno, je smrt. Smrt je druhé ostří dvousečného meče. Jedním jsem já. A druhým je smrt, která jde za mnou krok za krokem. Nemůžu, nesmím tě vystavovat nebezpečí, Ciri.

„Jsem tvůj osud!“ přiletělo k němu z vrcholu kopce. Tiše, zoufale.

Pobídl koně ostruhami a ponořil se do studeného a mokrého černého lesa jako do propasti, do toho přátelského a známého stínu, do soumraku, jenž nikde nekončí.