Povídky I. (Andrzej Sapkowski)

XIII.

Ráno ho vzbudilo kohoutí kokrhání. Slunce zrovna vycházelo a před ním byl den příhodný pro cestování. Sbalil si to málo co měl a sešel dolů do kuchyně.

„Dobré ráno jim přeju, pane zaklínač,“ uvítal ho červenolící hostinský a usmíval se od ucha k uchu. Zaklínač mu úsměv oplatil.

„Díky za příjemný pobyt, Fromine, bylo mi tady u tebe moc dobře. Slamník byl rozhodně měkčí než hřbet mého koně,“ zavtipkoval a viděl, jak se Frominův úsměv rozšířil. Myslel si, že už to ani není více možné.

„Starosta jim vzkazuje, že než pojedou, mají se u něj zastavit pro koně,“ pohlédl na zaklínače hostinský a úsměv se mu vytratil. Věděl, že zaklínač byl na ustájení svého koně velmi alergický. Ten naštěstí pouze neznatelně nadzvedl obočí, přehodil si sedlové brašny přes rameno a odešel na náměstí. Všiml si, že i na tak brzkou ranní dobu, bylo na náměstí docela dost lidí. Se všemi se zdravil, všichni se na něj usmívali. Pomyslel si, že by tu přece jen ještě nějaký čas zůstal, ale nakonec toho nechal.

Byl zaklínač.

Starosta i s Martou mu vyšli v ústrety.

„Přece se rozhodli, že odjedou, pane zaklínač?“ přesunul starosta pohled na sedlové brašny, „nechtějí s tím ještě pár dní počkat, než se jim všechny rány zahojí?“

„Děkuji, starosto, ale cítím se již mnohem lépe, pojedu zase dále.“

Při těchto slovech se všichni odebrali do stáje, kde si zaklínač osedlal koně a vyvedl jej ven.

Starosta i starší z vesnické rady si s ním potřásli rukama a popřáli mu šťastnou cestu.

Kde je?

Vesemir se stále nenápadně rozhlížel, jestli ji neuvidí, ale zdálo se, že ještě spí. Nechtěl se ptát starosty, kde je, a tak nasedl do sedla, naposledy se ohlédl po celé vesnici, až nakonec otočil koně, zamával zástupu lidí, kteří ho vyprovázeli a pobídl koně do klusu. Nechtělo se mu věřit, že po tom všem by se s ním nerozloučila. Pálil ho pocit, že on odjíždí bez rozloučení, že na něj určitě někde čeká.

Kouzelná kaplička!

Na místě otočil koně a tryskem se rozjel na kopec nad vesnicí. Už z dálky viděl siluetu koně, jenž se pásl nedaleko lavičky. A na ní seděla ona.

Měla na sobě nádherné dlouhé světle modré šaty s bílými krajkami. Rozpuštěné vlasy jí čechral mírný větřík. Když ho uviděla postavila se. Vesemir seskočil z koně a pomalu k ní přistoupil.

„Věděla jsem, že se přijedeš rozloučit, Vesemire, věděla jsem, že přijedeš tady. Chtěla jsem se s tebou rozloučit sama a proto jsem šla sem. Mám ti toho tolik co říct!“ Sklopila oči a náhle nevěděla co s rukama.

„Reeno…“ začal, ale místo aby dokončil to, co jí chtěl již dlouho říct, vzal jí do náruče a něžně políbil.

Ona mu polibek opětovala.

„Nepopovídáme si na chvíli?“ zeptal se a odešel si sundat meče a zasunout je do sedlových brašen.

Náhle pocítil mocné trhnutí svého medailonu, zároveň se mu na zádech uhnízdil pronikavý pohled.

Cítil zlo.

Chloupky po celém těle se mu zježily, nečekal na nic a v obratu tasil z pochvy meč.

Stříbrný meč.

Meč na netvory.

Bylo však pozdě. Ani ne krok za Reenou stál on. Ta se polekaně zvedla z lavičky a obrátila se.

„Otče Chevane? Co tady dělají?“ s úlevou se zeptala a otočila se zpět na Vesemira.

„Ssstejně jako ty, přišel jsssem ssse rozloučit ssse sssaklínačem, dítě,“ odvětil otec Chevan a položil ji ruku kolem ramen.

Zaklínač však viděl ještě něco jiného. Spatřil záblesk kovového předmětu, který Ylithus, neboť to nebyl nikdo jiný, to zaklínač cítil, přiložil zezadu k Reeně. Na čele se mu začal perlit pot. Začal rychle uvažovat. Byl v naprosto bezvýchodné situaci. Ylithus ho měl v hrsti. Držel v rukách to, co mu bylo nejdražší, to co miloval – Reenu.

„Co se děje, Vesemire, proč jsi tak bledý? A proč máš meč?“ ptala se zoufale Reena a chtěla vykročit kupředu.

„Ssstůj, dítě, a nic ssse ti nessstane, nemám pravdu, sssaklínači?“ usmál se otec Chevan a zaklínač spatřil, jak se mu začíná měnit tvář.

Stávala se přesně takovou, jakou měl Ylithus, teď už o něm zaklínač nepochyboval.

Reena se udiveně ohlédla dozadu a vykřikla.

Později si zaklínač uvědomil, že cítil jako by měl nohy z olova a nemohl se hýbat z místa. Vyčítal si, že byl pomalý. Vyčítal si…

Spatřil, jak Ylithus pohnul rukou.

Spatřil pomalu se zvětšující rudou skvrnu vpředu na šatech Reeny.

Reena se prohnula a vykřikla.

Ylithus ji pustil a ona se bezvládně zhroutila na zem.

Vesemirem projela vlna zděšení, to přece nemohlo být možné! To se mu musí jen zdát! Neschopen nic udělat, civěl s široce rozevřenýma očima na Ylitha.

„No, sssaklínači, nechceš mi něco říct?“

Vlnu zděšení vystřídal chladný vztek. Vesemir se donutil k naprostému soustředění na netvora. Neboť teď již to netvor byl. Zaklínačovy smysly začaly pracovat. Nebylo nic, než on a jeho nepřítel. Oprostil svou mysl od všech vnějších vjemů a přinutil se vypudit i svůj vztek. Vztek není potřeba, zpomaluje rozhodování.

„Zdechni, zkurvysyne,“ procedil skrz sevřené zuby a zaútočil na Ylitha.

Ten, nepřipraven na tak rychlý útok, ani si nestačil uvědomit, že se zaklínač pohnul, když ten už byl u něj a přesně mířeným úderem meče jej rozpůlil vedví.

Na zem vedle Reeny dopadly dvě poloviny zohyzděného těla otce Chevana. Sek byl proveden precizně, od levého ramene k pravému bedru. Z proseknutého hrudního koše a břicha se vyvalila krev a střeva.

A nechutný zápach.

Ten už však zaklínač neregistroval.

Zděšeně se skláněl nad Reenou a z hrůzou v očích sledoval tmavou skvrnu krve, rozlévající se po blankytně modrých šatech.

„Reeno!“ zašeptal zaklínač, „neumírej!“

Rychle strhl ze svého koně brašny, vytáhl z nich prostěradlo a otočil jej kolem Reeny. Vybalil svou truhličku s elixíry a rychle jeden odzátkoval a nalil jej Reeně do úst. Doufal, že čepel nože nebyla potřena jedem. Byla v bezvědomí, ale ještě žila, nahmatal ji puls. Vzal ji do náruče, posadil na koně a vzápětí se vyhoupl za ní. Oběma rukama jí držel v náručí, koně ovládal pouze stisky nohou.

Tryskem ujížděl k vesnici.

„Ranhojiče!“ zařval, když vjel mezi vesničany, kteří urychleně odskakovali koni z cesty.

„Otec Chevan zde není, nevíme, kde je, je ale jediný ranhojič široko daleko.“

„Reeno!“ ten srdceryvný výkřik zazněl z úst starosty, který se vzápětí přiřítil k zaklínači. Ten už utíkal s bezvládným tělem v náručí do starostova domu, kde je položil na pelest.

Klekl si vedle a bezmocně přihlížel snaze starostovy ženy zastavit krvácení. Vzal její ruku do svých dlaní a opřel si ji o čelo. Zavřel oči a nechal sebou proudit žal. V jeho nitru vše vřelo a on chtěl něco dělat. Ne jen tak nečinně přihlížet.

Nemohl.

Věděl, že zde se nedá nic dělat, kdyby byl v okolí nějaký léčitel, pak by možná…

Nebo čaroděj…

Ucítil, jak se ruka v jeho dlani pohnula. Otevřel oči a pohlédl na Reenu.

Měla otevřené oči a dívala se na něj.

„Reeno, vše bude v pořádku, uvidíš,“ řekl. Na nic lepšího se nezmohl, stěží potlačil slzy a usmál se. Reena se usmála také. Něco šeptala. Naklonil se nad ní.

„Miluji tě, Vesemire,“ zašeptala mu přímo do ucha. „Miluji tě…“

„Miluji tě, Reeno,“ zašeptal Vesemir a políbil ji.

„Vesemire, tohle je pro tebe,“ sotva znatelně zašeptala a z koutku úst jí začal vytékat pramínek krve.

Její ruka se k němu natáhla a vložila mu do dlaně něco měkkého. Vesemir se na ní usmál a znovu ji políbil.

„Miluji tě, Reeno, až se uzdravíš, musím ti toho hodně říct,“ povzbudivě se na ni podíval Vesemir.

Pak ucítil, jak její ruka ochabla.

Pohled se zakalil

Reena byla mrtvá.

„Miluji tě, Reeno…“