Kapitola desátá
„No tak, už je na čase,“ zavolal jsem na to, co číhalo ve stínu, ať už to bylo cokoliv.
Zvuk, který se na to ozval, nepatřil člověku. Bylo to zavrčení. Zajímalo mne, jakému typu příšery se budu zase muset postavit. Očekával jsem bezprostřední útok, ale ten nepřišel. Místo toho vrčení ustalo a neznámý zase promluvil.
„Cítím tvůj strach,“ ozval se šepot.
„Všímej si radši svého,“ poradil jsem, „dokud ještě můžeš.“
Donesl se ke mně zvuk hlubokého oddechování. Plameny ohně slábly a ležením se táhla vůně ohně.
„Mohl jsem tě zabít, když jsi spal,“ proneslo neznámé stvoření.
„Tvoje chyba, že jsi to neudělal,“ podotkl jsem. „Za to zaplatíš.“
„Chci se na tebe podívat, Merle,“ prohlásil hlas. „Chci tě vidět, jak se bojíš, jak se třeseš strachy. Chci vidět tvou úzkost, dříve než uvidím tvou krev.“
„Takže to mám brát spíš jako osobní záležitost?“
Na to se ozval zvuk, který jsem zprvu vůbec nemohl určit. Až po chvíli mi došlo, že se asi pokouší o smích.
„Můžeš to tak brát, kouzelníku,“ odpovědělo to konečně. „Zkus vyvolat svůj Znak a tvá koncentrace bude oslabena. Já to vím a roztrhám tě, dřív než ho stihneš použít.“
„Je od tebe hezké, že mne tak varuješ.“
„Já tě jen chci upozornit na tvé skutečné šance. Ani ta věc kolem tvého levého zápěstí ti nebude nic platná.“
„Koukám, že vidíš opravdu dobře.“
„Řekl bych, že jo.“
„Chceš se mnou diskutovat o filozofii odplaty?“
„Já jen čekám, že si dáš chvíli pohov, nebo že uděláš něco opravdu hloupého, co ještě zvýší mé potěšení. Přinutil jsem tě použít pouze fyzickou obranu, takže jsi na tom dost bledě.“
„Tak tedy čekej,“ ukončil jsem diskusi. Slyšel jsem nějaký pohyb v houští, jak se to plížilo blíž. Stále jsem však nic neviděl. Udělal jsem krok vlevo, abych umožnil světlu z ohně osvítit i toto temné místo. V tu chvíli jsem něco zahlédl při zemi. Byl to nažloutlý odraz jednoho oka. Natočil jsem svůj meč trochu níž. Každý tvor, kterého znám, se snaží chránit si oči.
„Banzai,“ zařval jsem a zaútočil. Konverzace už stejně vázla a já jsem byl zvědav na věci příští.
Ihned se vymrštil a bez ohledu na můj útok vyrazil velkou silou a rychlostí proti mně. Byl to velký černý vlk, který si vůbec nevšímal mého zběsilého útoku a útočil na můj krk. Levé předloktí mi vylétlo automaticky vzhůru a podařilo se mi je vrazit do jeho otevřených čelistí. Současně jsem mečem v pravé ruce útočil na jeho hlavu. Strašlivá síla jeho tesáků trochu povolila, ale stále to stačilo na to, aby mi to rozpáralo košili a kůži. Padali jsme dolů a já se snažil překulit, abych se dostal nahoru, i když jsem tušil, že se mi to nepovede.
Spadl jsem na levý bok a snažil se ještě otočit a udělat mu další díru do kožichu. Náhle jsem si uvědomil, že se na mne usmálo štěstí. Spadli jsme dost blízko ohně a stále jsme se k němu přibližovali. Pustil jsem meč a chytil obludu pravou rukou kolem krku. Byl strašně svalnatý a neměl jsem skoro šanci, že bych ho nějak přidusil. Ale to jsem ani neměl v úmyslu.
Nahmatal jsem jeho spodní čelist, kterou jsem chytil a začal rvát vší silou. Nohama jsem se odrazil od země a sevřel jeho tělo i nohama, jak jen to šlo. Stále jsme se pohybovali směrem k ohni a o to mi šlo především. Chvíli se nedělo nic. Jenom krev z mé ruky tekla vlkovi do tlamy a z ní zase ven. Stisk byl stále velmi silný a bolestivý.
Za několik vteřin byla má ruka volná, protože vlk padl do ohně a kůže na hřbetu a krku začala hořet. Ozval se uši drásající řev a já jsem odlétl stranou, jak se snažil dostat z ohně. Rychle jsem se vymrštil na nohy, abych odrazil útok, ale ten nepřišel. Místo toho zvíře zamířilo do lesa, směrem, odkud přišlo.
Popadl jsem svůj meč a hnal se za ním. Neměl jsem čas si nazout boty, což by mě ochránilo před poraněním nohou v lese. Ale můj nepřítel byl stále v dohledu, tak jsem ho mohl pronásledovat. Srst na jeho hlavě stále ještě doutnala a také jeho stálý řev prozrazoval dobře jeho polohu. Zajímavé bylo, že jeho řev zněl čím dál víc jako pláč lidské bytosti a méně se podobal …
