Kapitola čtvrtá
Sny. Slunečné odpoledne, my dva procházející se parkem po lehkém obědě, prodlužující se mlčení po jednoslabičných odpovědích na konverzační pokusy, které prozrazují, že na druhé straně napjaté konverzační linky není všechno v pořádku. Potom sedíce na lavičce, zahleděni do květinových záhonů, duše lapené v tělech a slova…
„Tak co, Merle? Jaké je skóre?“ optala se.
„Nevím, na jakou hru se ptáš, Julie.“
„Nesnaž se být milý. Chci pouze přímou odpověď.“
„Ale já neznám otázku!“
„To místo, kam jsi mne odvedl té noci z pláže… Kde to bylo?“
„To bylo něco jako sen.“
„Nesmysl!“ Otočila svou tvář úplně ke mně a já se musel dívat zpříma do těch žhnoucích očí bez možnosti cokoliv skrýt. „Byla jsem tam ještě několikrát, hledala jsem tu cestu, kudy jsi mne vedl. Tam není žádná jeskyně. Tam není vůbec nic. Co se s tím stalo? Co se to vůbec děje?“
„Možná že přišel odliv a…“
„Merle! Jakýho to chceš ze mě dělat idiota? Ta cesta, kterou jsme šli, není na žádný mapě. Nikdo v okolí vůbec neslyšel o takovém místě. To je zeměpisný nesmysl. Čas během dne a celé roční období se posouvá. Jediné vysvětlení je to, že je to něco nadpřirozeného nebo nenormálního… nebo jakkoliv to chceš nazvat. Co se stalo? Dlužíš mi odpověď a ty to víš. Znovu se tě ptám. Co se stalo? Kde jsi byl?“
Díval jsem se do dáli, až za ty kytky.
„Nemůžu ti to říct.“
„Proč ne?“
„Já…“ Co jsem mohl říci? Tady by nestačilo jí jenom vyprávět o Stínu, a že by mohl vážně ohrozit, nebo dokonce zničit její chápání reality. Jádro problému bylo v tom, že bych jí musel vysvětlit, jak to, že to vím. To by zase znamenalo, že bych jí musel říci, kdo jsem, odkud jsem a co jsem zač. A já jsem měl obavu jí tohle všechno prozradit. Říkal jsem si, že to by znamenalo konec naší známosti, stejně jako kdybych jí neřekl nic. Radši bych se s ní tedy rozešel, aniž bych se jí svěřil. Mnohem později, když jsem nad tím znovu uvažoval, jsem došel k závěru, že jsem jí odmítl dát požadované informace, protože jsem jí nedůvěřoval, zrovna tak jako jsem nedůvěřoval nikomu jinému. Kdybych ji znal déle, řekněme alespoň rok, byl bych jí asi odpověděl. Bylo to zvláštní. Nikdy jsme si neřekli „miluji tě“, ačkoliv jsme na to oba mysleli. Asi jsem ji nemiloval tolik, abych jí plně důvěřoval. A pak už bylo pozdě. Takže má odpověď byla: „Já ti to prostě nemohu říci.“
„Ty máš nějaké schopnosti, o které se nechceš dělit.“
„Říkej si tomu, jak chceš.“
„Slibuju ti, že udělám, co budeš chtít, když mi to řekneš.“
„Já mám důvod, proč o tom nemohu mluvit, Julie.“
Vstala s rukama v bok. „Tak ty se mi nechceš ani svěřit.“
Potřásl jsem hlavou.
„To musí být opravdu velice osamělý svět, ve kterém žiješ, když ani ti, kteří tě milují, do něho nesmí nahlédnout.“
V ten okamžik jsem měl dojem, že zkouší další trik, jak to ze mne dostat, a to mne jen utvrdilo v mém rozhodnutí neprozradit jí to. „To jsem neřekl.“
„Tos ani nemusel. Tvé mlčení to řeklo. Jestli znáš cestu do pekla, tak tam můžeš rovnou jít. Sbohem!“
„Julie. Ne…“
Rozhodla se, že mne už neslyší.
Zbyly jen ty kytky…
Probudil jsem se. Noc za okny byla plná podzimního větru. A snů. Krev bez těla… víření…
Vystrčil jsem nohy zpod deky, posadil se a snažil se otevřít oči, abych něco viděl.
Když jsem dokončil vyprávění svých příhod Randomovi, bylo ještě krásné slunné odpoledne. Random mne poslal hlavně se vyspat. Měl jsem ještě v těle zmatek z posunu času po putování stíny, takže jsem nebyl schopen určit, kolik je hodin.
Vstal jsem, protáhl se, trochu jsem se dal do pořádku a oblékl jsem si čisté šaty. Věděl jsem, že bych už neusnul, a taky jsem měl hlad. Když jsem opouštěl svůj pokoj, vzal jsem si s sebou teplý plášť, protože jsem měl spíš chuť zajít si někam ven než podniknout nájezd na špižírnu. Měl jsem náladu na procházení. Nebyl jsem venku z paláce ve městě…no, možná že roky.
Sešel jsem dolů po schodech, prošel jsem několika menšími pokoji a vešel jsem do velké haly. Kdybych chtěl, mohl jsem také použít chodbu už rovnou od schodů,…
