Kapitola dvanáctá
Byl tam kouř, obrovský červ a plno záblesků barevných světel. Každý zvuk se objevil, dosáhl vrcholu, slábl a zmizel. Bodnutí jako blesky byly přivolány ze Stínu. Červ pokračoval jednou provždy. Květiny mne vyčuchaly jako psi, ale pak se rozpadly na lístky. Postupující kouř se zastavil před semaforem zavěšeným na nebeském háku. Červ – ne vždyť je to stonožka – se zasmál. Zvolna začal oslepující déšť a všechny kapky měly obličeje…
Něco ve mně se stále ptalo, co je na tom obraze špatně?
Nechal jsem toho, protože jsem si nebyl jist. I když jsem měl nejasný pocit, že by se krajina neměla tak míhat…
„Člověče! Merle…“
Co zase ten Luke chce?
Proč se nedrží stranou?
Vždycky se vynoří nějaký nový problém.
„Koukni se na to, nechceš?“
Podíval jsem se tím směrem a viděl jsem plno letících koulí – možná že to byly komety –, které utkaly úplný gobelín plný světel a pak zapadly do lesa z deštníků.
„Luku…“ začal jsem, ale vtom mě jeden ten květ, co vypadal jako pes, kousnul do ruky a všechno kolem mne se rozpadlo, jako by to bylo namalováno na skle, kterým právě prolétla kulka.
Objevila se duha.
„Merle! Merle!“
Moje náhle otevřené oči mi ukázaly, že je to Droppa, který lomcuje mým ramenem a volá mé jméno. Na pohovce, v místě, kde ležela moje hlava, byl úplně mokrý flek. Štípl jsem se do lokte a protíral si oči.
„Droppo… Co…?“
„Já nic nevím,“ řekl mi.
„Co nevíš? Myslím… Sakra! Co se stalo?“
„Seděl jsem na téhle židli,“ řekl a ukázal na ni, „a čekal jsem až se probudíš. Martin mi řekl, že jsi zpátky. Zrovna jsem ti chtěl říct, že s tebou chce mluvit Random, když ses probral.“
Přikývl jsem.
V tu chvíli jsem si všiml, že mi krvácí ruka – přesně z toho místa, kam mě kousla ta kytka.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Řekl bych, že dvacet minut.“
Spustil jsem nohy na zem a postavil se.
„Proč ses rozhodl mne vzbudit?“
„Protože jsi začal trumfovat pryč.“
„Trumfoval jsem pryč? Během spánku? To přece nejde. Jsi si jist?“
„Bohužel, jsem. Jsem úplně střízlivý,“ řekl. „Už jsi měl duhové rukavice, začal jsi měknout, a dokonce trochu mizet. Proto jsem se rozhodl tě vzbudit a optat se tě, jestli to opravdu chceš. Co jsi pil, odstraňovač skvrn?“
„Ne,“ odporoval jsem.
„Jednou jsem to zkusil na psovi…“
„Sny,“ řekl jsem a začal si masírovat spánky, které začaly bušit. „To je celé. Sny.“
„Myslíš ty, co mohou vidět i ostatní lidé? Tráva?“
„Ne, nic takového.“
„No, radši pojďme za Randomem,“ řekl a otočil se ke dveřím.
Zavrtěl jsem hlavou. Ještě radši ne. Musím se sebrat. Něco není v pořádku.“
Když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že má oči široce rozevřené a zírá někam za mě. Otočil jsem se. Stěna za mnou začala tát, jako by byla z vosku a byla příliš blízko ohně.
„Zdá se, že je to alarmující a poučná doba,“ poznamenal Droppa. „Pomoc!“
Otočil se a vyběhl ze dveří a stále po cestě křičel.
Zeď už zase vypadala ve všech směrech normální, ale já se přesto klepal. Co se to děje? Vložil na mne snad Maska nějaké kouzlo, předtím než jsem zmizel? A jestli ano, tak co s tím?
Postavil jsem se a otočil se v malém kolečku. Všechno se zdálo být na svém místě. Věděl jsem, že to, co se stalo před chvílí, nelze vysvětlit prostě halucinací, protože to Droppa viděl také. Ať už to bylo cokoliv, tušil jsem, že to číhá poblíž. Vzduch byl nepřirozeně čistý, všechny předměty byly velice ostře vidět. Rychle jsem obešel pokoj, aniž by mi bylo jasné, co vlastně hledám. Není tedy divu, že jsem nic zvláštního nenašel. Nechal jsem toho. Mohla se příčina problému objevit s něčím, co jsem přinesl nazpět? Byla snad Jasra, tuhá a vyfintěná, ten trojský kůň?
Zamířil jsem k ústřední hale. Ušel jsem pár kroků, když se přede mnou vynořila šikmá síť světel. Nutil jsem se pokračovat, ale světla přede mnou ustupovala a měnila tvar.
„Merle, pojď sem!“ ozval se Lukův hlas, ačkoliv on sám nebyl nikde vidět.
„Kam?“ volal jsem za chůze.
Neozvalo se nic, ale síť uprostřed poklesla a její dvě poloviny mávaly kolem mě jako dvě okenice. Rozsvítily blízké …
