5. KREVNÍ SKUPINA
Šla jsem na hodinu angličtiny jako omámená. Když jsem vstoupila do třídy, ani jsem si nevšimla, že hodina už začala.
„Děkuji, že jste se k nám připojila, slečno Swanová,“ řekl pan Mason ironicky.
Začervenala jsem se a spěchala na své místo.
Až když hodina končila, uvědomila jsem si, že Mike nesedí na svém obvyklém místě vedle mě. Pocítila jsem záchvěv viny. Ale oba s Erikem na mě počkali ve dveřích jako obvykle, takže jsem z toho usoudila, že mi snad přece jen odpustili. Mikovi se vrátila jeho stará dobrá nálada, a jak jsme šli, nadšeně vykládal o předpovědi počasí na tento víkend. Déšť by si měl dát menší přestávku, a tak snad jeho výlet bude možné uskutečnit. Snažila jsem se tvářit nadšeně, abych mu vynahradila, že jsem ho včera zklamala. Bylo to tvrdé; déšť nedéšť, pořád bude chabých pět stupňů, jestli budeme mít štěstí.
Zbytek dopoledne uběhl, aniž bych tomu věnovala pozornost. Bylo těžké uvěřit, že jsem si jenom nevymyslela to, co Edward řekl dnes ráno, a nešlo mi z hlavy, jak se na mě díval. Možná to byl jenom velmi přesvědčivý sen, který jsem si spletla s realitou. Připadalo mi to pravděpodobnější, pochybovala jsem, že bych pro něj byla jakkoliv zajímavá.
Takže jsem byla netrpělivá i vystrašená, když jsme s Jessikou vstupovaly do jídelny. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, abych viděla, jestli z něj zase není ten studený, lhostejný člověk, jak jsem ho znala za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dnes ráno nějakým zázrakem skutečně slyšela, co jsem si myslela, že jsem slyšela. Jessica žvanila pořád dokola o svých plánech na ples – Lauren a Angela pozvaly ty ostatní kluky a půjdou všichni společně – a bylo jí jedno, že ji vůbec neposlouchám.
Projelo mnou zklamání, když jsem neomylně zaostřila na jeho stůl. Ostatní čtyři tam byli, ale on ne. Odešel domů? Zdrceně jsem se postavila do fronty za Jessiku, která pořád drmolila. Ztratila jsem chuť k jídlu – koupila jsem si jenom láhev limonády. Chtěla jsem si sednout a jen se poddat špatné náladě.
„Edward Cullen už na tebe zase zírá,“ oznámila Jessica, a vyslovením jeho jména konečně upoutala moji pozornost. „Tak si říkám, proč dneska sedí sám.“
Hlava mi vylétla vzhůru. Sledovala jsem její pohled a spatřila Edwarda, jak se pokřiveně směje a dívá se na mě od prázdného stolu, vzdáleného přes celou jídelnu od místa, kde obvykle sedal. Jakmile zachytil můj pohled, zvedl ruku a pokynul mi ukazováčkem, abych za ním přišla. Jak jsem nevěřícně zírala, zamrkal.
„Vážně myslí tebe?“ zeptala se Jessica s urážlivým úžasem v hlase.
„Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem z biologie,“ zamumlala jsem, abych v ní nevzbudila podezření. „Hm, radši se půjdu podívat, co chce.“
Když jsem odcházela, cítila jsem, jak na mě Jessica civí.
Došla jsem k jeho stolu a nejistě se postavila za židli naproti němu.
„Co kdyby sis dneska sedla se mnou?“ zeptal se s úsměvem.
Automaticky jsem se posadila a nedůvěřivě se na něj dívala. Pořád se usmíval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný. Bála jsem se, že náhle zmizí v obláčku kouře a já se probudím.
Zdálo se, že čeká, až něco řeknu.
„Tohle je jiné,“ konečně se mi podařilo ze sebe vypravit.
„No,“ odmlčel se a pak dořekl spěšně: „Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.“
Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly.
„Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš,“ podotkla jsem nakonec.
„Vím.“ Znovu se usmál, pak změnil téma. „Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl.“
„Oni to přežijou.“ Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad.
„Já tě ale možná nevrátím,“ řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.
Zalapala jsem po dechu.
Zasmál se. „Vypadáš ustaraně.“
„Ne,“ hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas. „Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?“
„Vždyť jsem ti to povídal – už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám.“ Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné.
„Vzdáváš?“ …
