5 PO PROPUŠTĚNÍ
Za osm let ve vězení a táborech jsem neslyšel o vyhnanství jediné dobré slovo od nikoho, kdo vyhnanství poznal. Ale již od prvních vyšetřovacích a tranzitních věznic, kde člověka příliš tíží šest kamenných, těsných ploch cely, se začíná rozněcovat tiché trestancovo toužení po vyhnanství, chvěje se, zahaleno v modravém oparu, a tak vyhublí vězňové na palandě vzdychají:
„Ach, vyhnanství! Kdybych dostal vyhnanství!“
Ani já jsem neušel tomuto všeobecnému osudu, naopak, touha po vyhnanství ve mně byla mimořádně silná. V jerusalimském lomu jsem ze sousední vesnice uslyšel kokrhat kohouty – a zatoužil jsem po vyhnanství. Ze střech Kalužské zastavy jsem se díval na souvislou cizí drúzu hlavního města a modlil jsem se: co nejdál od něj, co nejdál do vyhnanství! Dokonce jsem poslal Nejvyššímu sovětu naivní žádost: aby mi místo 8 let táborů dali doživotní vyhnanství, třeba hodně daleko a na samotě. Slon ani na to neodpověděl. Ještě jsem netušil, že doživotní vyhnanství mi nikam neuteče, jenomže nebude místo tábora, ale po něm.
V roce 1952 z třítisícového „ruského“ táborového střediska v Ekibastauzu propustili asi deset lidí. Vypadalo to tenkrát moc podivně: osmapadesátku vedli za bránu! Tři roky už existoval Ekibastauz – a dosud nebyl propuštěn jediný člověk. Nikomu také nekončil trest. To znamená, že skončily první válečné desítky těm nemnohým, co se toho dožili.
Netrpělivě jsme čekali na jejich dopisy. Několik jich přišlo, přímo nebo nepřímo. Dozvěděli jsme se, že téměř všechny odvezli z tábora do vyhnanství, ačkoli v rozsudku žádné vyhnanství neměli. Nikoho to však nepřekvapilo! Našim žalářníkům i nám bylo jasné, že nejde o právo, o trest nebo o papírové formality – jde o to, že nás, kteří jsme byli jednou označeni za nepřátele, teď bude moc právem silnějšího utlačovat, drtit a škrtit až do naší smrti. A připadalo to i nám, i těm mocným jako něco naprosto samozřejmého, tak jsme si na to zvykli, tak jsme se s tím sžili.
V posledních stalinských letech nás neznepokojoval osud vyhnanců, ale těch domněle propuštěných, koho zřejmě nechali za branou bez eskorty, koho ochranná šedá křídla MV opouštěla. Přitom vyhnanství, které mocní ve svém ignorantství považovali za další trest, bylo pokračováním vžité neodpovědné existence, té fatalistické základny, na níž trestanec tak pevně stojí. Vyhnanství nás zbavovalo nutnosti hledat si bydliště – to znamená, že jsme se mohli vyhnout těžkým pochybám a omylům. To místo, do kterého nás posílali do vyhnanství, bylo jedině správné. Jenom v tomto jediném místě z celého Sovětského svazu nám nikdo nemohl vyčítat, že jsme přijeli. Jenom tady jsme měli bezpodmínečné a definitivní právo na tři čtvereční metry půdy. A ten, kdo odcházel z tábora osamělý jako já, na koho nikdo a nikde nečekal, ten se snad jen ve vyhnanství mohl setkat se spřízněnou duší.
Se zavíráním se u nás spěchá, ale s propuštěním nikdy. Kdyby nějakého nešťastného demokratického Řeka nebo socialistického Turka nechali ve vězení o den déle, než je nutno – to by světový tisk řádil. Ale já byl rád, že po uplynutí trestu mě v táboře nechali jen o několik dní déle a pak… propustili? Ne, pak mě dali do transportu. A další měsíc mě vezli už na úkor mého času.
I když jsme vycházeli z tábora v doprovodu eskorty, snažili jsme se dodržet poslední vězeňské pověry: za žádnou cenu se neotočit na své poslední vězení (jinak se tam člověk vrátí), správně naložit s vězeňskou lžící. (Ale co to znamená, správně? Jedni říkali, že se má vzít s sebou, aby se pro ni člověk nevracel. Jiní říkali – hodit věznici, aby za člověkem neutíkala. Já svou lžíci sám vyrobil ve slévárničce, tak jsem si ji vzal s sebou.)
A zase se míhaly tranzitky – Pavlodarská, Omská, Novosibiřská. Přestože naše tresty skončily, zase nás prohledávali, brali nám nedovolené věci, zaháněli do nacpaných cel, do antonů, do stolypinů, míchali nás dohromady s galerkou, stejně na nás vrčeli strážní psi a stejně pokřikovali automatčíci: „Neohlížet se!“
Ale v Omské tranz…
