6 UPRCHLÍK Z PŘESVĚDČENÍ
Když teď Georgij Pavlovič Tenno vypráví o minulosti a útěcích – svých i kamarádů, i o takových, co o nich jen slyšel, nebo o těch nejvytrvalejších a nejdůslednějších – o Ivanu Vorobjovovi, Michailu Chajdarovovi, Grigoriji Kudlovi, Chafizu Chafizovi – pochvalně říkává: „To byl uprchlík z přesvědčení!“
Uprchlík z přesvědčení! To je ten, kdo ani vteřinu nepochybuje o tom, že za mřížemi člověk žít nemůže! Ani jako ten nejblahobytnější pridurek, ani v účtárně, ani v KVO, ani ve výdeji chleba! Ten, kdo ve vězení celý den myslí na útěk a v noci se mu o útěku zdá. Ten, kdo se upsal nesmiřitelnosti a kdo své jednání podřizuje jedinému – útěku! Kdo ani jediný den v táboře nestráví jen tak: každý den se buď k útěku připravuje, nebo na útěku je, nebo ho chytili, zbili a za trest sedí v táborovém vězení.
Uprchlík z přesvědčení! To je ten, kdo ví, do čeho jde. Kdo viděl i mrtvoly zastřelených uprchlíků, pro výstrahu vystavené u nástupu. Kdo viděl i ty přivezené zaživa – samá modřina, kašlající krev – jak je vodí po barácích a nutí je křičet: „Vězňové! Podívejte se, jak vypadám! Totéž čeká vás!“ Kdo ví, že uprchlíkovo mrtvé tělo je často příliš těžké, než aby bylo dopraveno do tábora. Proto přinášejí v batohu jen hlavu (podle táborového řádu je to tak jistější) a ještě pravou ruku, useknutou po loket, aby zvláštní oddělení mohlo zkontrolovat otisky prstů a vězně odepsat.
Uprchlík z přesvědčení! To je ten, proti němuž se dávají mříže do oken. To proti němu se zóna omotává desítkami kruhů ostnatého drátu, stavějí se věže, ohrady, rozestavují hlídky skryté i zjevné, kvůli němu krmí šedé psy krvavým masem.
Uprchlík z přesvědčení je také ten, kdo odmítá slabošské výtky táborových občánků: kvůli uprchlíkům to teď bude horší! Zostří se režim! Desetkrát nastupovat! Řídká šlichta! Ten, kdo od sebe odhání šepot jiných vězňů nejen o smíření („v táboře se také dá žít, zvláště, když máš balíčky“), ale i o protestech, hladovkách, protože to není boj, nýbrž sebeklam. Ze všech prostředků boje vidí jeden, věří jednomu, slouží jednomu – útěku!
Prostě jinak nemůže. Je tak stvořen. Jako se pták nemůže na jaře a na podzim vzdát přeletu, tak uprchlík z přesvědčení nemůže neuprchnout.
Georgije Tenna se mírumilovní táboroví muklové mezi dvěma nezdařenými útěky ptali: „Co tě zadek pálí? Proč utíkáš? Co můžeš venku najít, zvlášť teď?“ „Jak to, co?“ diví se Tenno. „Svobodu! Den a noc v tajze bez želez – to je také svoboda!“
Gulag a orgány takové lidi jako Tenno nebo Vorobjov v dobách středních, v dobách králičích neznali. Takoví trestanci se objevovali jen úplně na počátku a pak až po válce.
Takový je Tenno. V každém novém táboře (a do transportu ho strkali každou chvíli) byl zpočátku skleslý, smutný, dokud v něm neuzrál plán útěku. Když už měl plán, celý zářil a na rtech měl vítězný úsměv.
Vzpomíná, že když začala všeobecná revize rozsudků a rehabilitace, zmalomyslněl: cítil, že naděje na rehabilitaci podrývá jeho vůli k útěku.
Jeho složitý život tato kniha neobsáhne. Ale uprchlictví snad měl v krvi. Jako kluk utekl z Brjanského internátu do „Ameriky“ – na lodičce po Děsně. Z pjatigorského dětského domova utekl v zimě – ve spodním prádle přelezl přes železnou bránu a pustil se k babičce. A jedno je zvláštní: v jeho životě se proplétá námořnická a cirkusová linie. Vystudoval námořní školu, byl námořníkem na ledoborci, lodivodem na minolovce a na obchodní lodi. Absolvoval vojenskou jazykovou školu, válku strávil v Severním loďstvu, jako styčný důstojník se plavil na britských lodích v konvojní dopravě na Island a do Anglie. Ale od dětství se také věnoval akrobatice, za Nepu a později v přestávkách mezi plavbami vystupoval v cirkuse. Byl trenérem vzpírání. Předváděl čísla s „mnemotechnikou“, „pamatoval“ si spoustu čísel a slov, „hádal“ myšlenky na dálku. Cirkus a život v přístavech ho tak trochu přivedly do blízkosti galerky: pochytil něco z jejího jazyka, avanturismu, způsobů, zoufalé odvahy. Když pak seděl s galerkou v četný…
