1 JAK TO VYPADÁ Z ODSTUPU
Samozřejmě, neztráceli jsme naději, že se o nás bude mluvit: vždyť dříve nebo později se lidé dozvídají pravdu o všem, co se v dějinách událo. Zdálo se však, že to nebude brzy – až po smrti většiny z nás. A za zcela změněné situace. Já se považoval za kronikáře Gulagu, pořád jsem jen psal a psal, ale příliš jsem nepočítal s tím, že by to vyšlo za mého života.
Dějiny nás vždycky překvapují náhlými zvraty, a to i ty nejprozíravější. Nemohli jsme předvídat, jaké to bude: bez jakékoli viditelné a naléhavé příčiny se všechno zachvěje a začne se sesouvat. A že trošku, velice nakrátko, se hlubiny života jaksi rozestoupí – a dvě či tři vlaštovky stačí vyletět dříve, než se veřeje znovu nadlouho zavřou.
Kolik mých předchůdců nedopsalo, nedochovalo napsané, nedošlo, nevyšplhalo se! Ale já to štěstí měl: do štěrbinky mezi železnými veřejemi – než se znovu zavřely – jsem prostrčil první hrstku pravdy.
A jako hmota, střetnuvší se s antihmotou, ta pravda ihned vybuchla!
Vybuchla a přinesla záplavu lidských dopisů – ale to se dalo čekat. Přinesla však také záplavu novinových článků. Se skřípěním zubů, přes nenávist, přes nechuť – déšť oficiálních pochval, až z toho bylo člověku špatně.
Když se bývalí muklové z fanfár všech novin dozvěděli, že vyšla jakási novela o táborech a že ji noviny jedny přes druhé chválí, jednoznačně usoudili: „Zase kecy! I tady dokáží lhát!“ Že by se naše noviny se svým obvyklým přeháněním najednou daly do chválení pravdy – to si přece jen člověk představit nemohl! Někteří nechtěli mou novelu ani vzít do ruky.
Jakmile však začali číst – ozval se jakýsi společný, jednohlasný vzlyk, vzlyk radosti i bolesti. Začaly proudit dopisy.
Tyto dopisy střežím. Mí krajané mají příliš málo příležitosti vyjádřit se ke společenským otázkám – a muklové ještě méně. Tolikrát přestávali věřit, tolikrát se nechali oklamat – a tu náhle uvěřili, že přece jen začíná éra pravdy, že nyní se smí směle mluvit a psát!
A pochopitelně se zklamali. Už po kolikáté…
„Pravda zvítězila, ale pozdě!“ psali.
A dokonce ani to ne, protože vůbec nezvítězila…
Byli ale i střízliví lidé, kteří své dopisy nepodepisovali („šetřím si zdraví pro zbývající dny svého života“). Nebo se ptali v době největší vlny pochval: „Divím se, jak tě Volkovoj nechal tu novelu zveřejnit? Odpověz, mám obavy, nejsi zase v baráku trestního režimu?“ Nebo: „Jak to, že tě i s Tvardovským ještě nezhaftli?“
No, takhle, pastička jim zrezivěla, nefungovala. A co mohli udělat takoví, jako Volkovoj? Také se chopit pera! Také psát dopisy. Nebo dementi do tisku. Ukázalo se, že mezi nimi jsou i docela vzdělanci.
Z tohoto druhého proudu dopisů se dokonce dozvídáme, jak se vlastně jmenují a jak si sami říkají. My jsme pořád hledali slova, šéfové táborů nebo žalářníci – ale kdepak – pracovníci z praxe, tak je to! To je to zlaté slovíčko! „Čekisté“, to už jaksi není přesné, takže jsou – pracovníci z praxe, takhle se pojmenovali.
Copak píší:
„Ivan Děnisovič je podlézavý.“ (V. V. Olejnik, Akťubinsk)
„K Šuchovovi necítím ani soucit, ani úctu.“ (J. Matvějev, Moskva)
„Šuchov byl odsouzen právem… Co by mukl dělal venku?“ (V. I. Silin, Sverdlovsk)
„Tyhle lidičky s přízemní dušičkou soudili příliš mírně. Temných lidí z dob Vlastenecké války mi není líto.“ (J. A. Ignatovič, Kimovsk)
Šuchov je „kvalifikovaný, obratný a nelítostný šakal. Naprostý egoista, který žije jen pro své panděro.“ (V. D. Uspenskij, Moskva)[142]
„Místo, aby ukázal obraz zkázy nejoddanějších lidí v roce 1937, zvolil si autor rok 1941, kdy se do tábora dostávali hlavně zbabělci[143]. V roce 1937 nebyli žádní Šuchovové[144], lidé šli na smrt zoufale a mlčky, mysleli na to, komu to prospívá?…“[145] (P. A. Pankov, Kramatorsk)
O táborech:
„A nač dávat hodně jídla tomu, kdo nepracuje? Taková síla zůstává nevyužita… Se světem zločinců se zachází ještě příliš mírně.“ (S. I. Golovin, Akmilinsk)
„Pokud jde o normy stravování, nesmí se zapomínat, že vězňové nejsou v lázních. Musí svou vinu vykoupit pouze poctivou prací.“
(staršina Bazunov, Ojmjakom, 55 let, zestárl v táborových službách)
„V táborech je méně zneužívání moci než v jakékoli sovětské instituci (!!). Tvrdím, že nyní je to v táborech přísnější.“ (V. Karachanov, okolí Moskvy)
„Tato novela uráží vojáky, poddůstojníky a důstojníky MOOP[146]. Lid je tvůrce dějin, ale jak je tento lid vykreslen? Jako soubor „papoušků“, „hovad“ a „blbců“.“ (Bazunov)
„My vykonavatelé jsme také lidé, také jsme jednali hrdinsky: nestříleli jsme padající a tím jsme riskovali své postavení.“ (Grigorij Trofimovič Železňak)[147]
„Celý den je v novele naplněn negativním jednáním vězňů a není ukázána úloha velení… Ale věznění v táboře není příčinou období kultu osobnosti, vyplývá z výkonu rozsudku.“ (A. I. Grigorjev)
„Stráže nevěděly, kdo za co sedí.“[148] (Karachanov)
„Solženicyn popisuje celou činnost tábora tak, jako kdyby tam neexistovalo stranické vedení. Ale dříve, stejně jako nyní, existovaly stranické organizace, které řídily veškerou činnost v souladu se svědomím.“
Pracovníci z praxe „jen plnili to, co od nich žádaly služební řády, instrukce a rozkazy. Vždyť stejní lidé, co pracovali tenkrát, pracují i nyní(!!)[149], snad přibylo takových deset procent, za dobrou práci byli nejednou odměňováni a jsou považováni za dobré pracovníky.“
„Všichni pracovníci MOOP jsou rozhodně rozhořčeni… Člověk se jen diví, kolik zloby je v tom díle… Schválné štve lid proti MV!… Proč naše Orgány dovolují urážet pracovníky MOOP? To není čestné.“ (Anna Filipovna Zacharovová, Irkutská oblast, v MV od roku 1950, ve straně od roku 1956!)
Slyšte, slyšte! Je to nečestné! To je hlas srdce! 45 let tuzemce týrali – a to bylo čestné. A když o tom vyšla novela – je to najednou nečestné!
„Ještě jsem neměl příležitost číst takový hnus… A to není jen můj názor, je nás mnoho, jsou nás milióny[150].“
A docela stručně: „Solženicynova novela musí být okamžitě vyřazena ze všech …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.