Imre Kertész

Imre Kertész (9. listopadu 1929, Budapešť) byl maďarský spisovatel, novinář a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2002. Kertész přežil Osvětim, kde byl deportován jako čtrnáctiletý chlapec v roce 1944, a následně prošel několika dalšími koncentračními tábory. Po osvobození v roce 1945 se vrátil do Maďarska, kde se živí novinařinou a manuální prací. Svou literární kariéru začal v 50. letech, a část svých zážitků z koncentračních táborů zpracoval v prvním románu Člověk bez osudu (Sorstalanság), který psal mezi lety 1960–1973.

V 80. letech se Kertész věnoval převážně literární tvorbě a překladům, přičemž přeložil díla autorů jako Elias Canetti, Sigmund Freud, Hugo von Hofmannsthal, Friedrich Nietzsche, Joseph Roth a další. V roce 2002 se stal historicky prvním maďarským prozaikem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ocenila jeho spisovatelskou činnost za to, že hovoří „ústami křehké zkušenosti jednotlivce tváří v tvář barbarské zvůli dějin“.

Kertészův román Člověk bez osudu zůstává jedním z nejvýznamnějších a nejdojemnějších děl o Holocaustu, které vyšlo v roce 1975. Dalšími jeho významnými díly jsou Fiasko (1988), Kaddiš za nenarozené dítě (1990), Holocaust jako kultura (1993) a Někdo jiný (1997).

• Kadiš za nenarozené dítě, 1998 (Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990)
• Člověk bez osudu, 2003 (Sorstalanság, 1975)
• Fiasko, 2005 (A kudarc, 1988)
• Likvidace, 2006 (Felszámolás, 2003)
• Někdo jiný. Kronika proměny, 2013 (Valaki más. A változás krónikája, 1997)

Jsem produkt evropské kultury, dekadent, pokud chcete, vykořeněný. Neoznačujte mě za Maďara.

Nelíbí se nám, že žijeme. Netěší nás to. Ačkoliv život je nejspíš velká výsada, když za něj nakonec musíme zaplatit smrtí.

Myslím, že na místa, kde se odvíjely rozhodující události našich životů, stojí za to občas zavítat, abychom zjistili: nemáme sami se sebou nic společného.

… neexistuje žádná absurdita, kterou bychom nemohli prožít přirozeně, a na mé cestě, vím to už teď, na mě jako jakási nevyhnutelná léčka číhá: štěstí.

Proč ten náhlý obrat, proč ten odpor, proč nechtějí uznat, že existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda, jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud a pak tedy… pak tedy je svým osudem každý sám!..

V koncentračním táboře jsem zažil nejsilnější pocit štěstí. Neumíte si představit jaké to je ležet v táborové nemocnici nebo zažít desetiminutovou pauzu během nepopsatelné práce. Být velmi blízko smrti je také druh štěstí. A pouhé přežití představuje největší myslitelnou svobodu.

Imre Kertész