Gabriela Mistralová

Gabriela Mistralová byla chilská básnířka, učitelka a diplomatka, která v roce 1945 jako první Latinoameričanka získala Nobelovu cenu za literaturu. Narodila se ve městě Vicuna, ale mládí prožila v horách v Montegrande, kde jí sestra učila ve školní třídě. Po otcově odchodu z rodiny ve třech letech se začala starat o svou matku a ve čtrnácti letech začala učit v přímořském městě. Svou literární kariéru odstartovala v roce 1905 publikováním prvních textů v místních novinách a postupně začala používat pseudonym Gabriela Mistralová, který vznikl kombinací jmen italského básníka Gabriela d’Annunzia a francouzského básníka Frédérica Mistrala.

Mistralová prošla různými učitelskými a administrativními pozicemi ve školách po celé Chile, včetně výuky mladého Pabla Nerudy. V roce 1921, po vítězství v národní literární soutěži, se stala ředitelkou prestižní školy v Santiagu, což vyvolalo politické kontroverze. O rok později přijala nabídku mexického ministerstva školství a pracovala na reformách vzdělávacího systému. V roce 1922 vydala svou první sbírku Sklíčenost, která měla široký mezinárodní ohlas.

Během své kariéry žila Mistralová v několika zemích, včetně Mexika, USA, Brazílie, Francie a Itálie, kde se angažovala v kulturních a diplomatických činnostech. V roce 1938 vydala sbírku Pastva, jejíž výtěžek věnovala dětem postiženým španělskou občanskou válkou. Její poezie, která začala současnou postmoderní éru, je známá svou hloubkou citů, lásky, bolesti a smrti. Mistralová byla obdivována nejen pro svou poezii, ale i pro její humanistický přístup a angažovanost ve světových otázkách.

Zemřela v roce 1957 na rakovinu v New Yorku, kde prožila poslední roky svého života. Její smrt vyvolala v Chile třídenní národní smutek a tisíce lidí přišly vzdát hold její památce a dílu.

Krásu nevytvářejte proto, abyste podněcovali smysly, ale abyste poskytovali potravu duši.

Láska, která se zadrhává, je schopna být láskou, která miluje nejlépe.

Gabriela Mistralová