Celá e-kniha Cizinec ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2
Jsou věci, o kterých jsem nikdy rád nemluvil. Když jsem se dostal do vazby, bylo mi po několika dnech jasné, že o tomto období svého života rád mluvit nebudu.
Později jsem té nechuti už nepřikládal žádný význam. První dny to vlastně ani skutečné vězení nebylo: nejasně jsem očekával, že se něco stane. A všechno začalo až po Mariině první a jediné návštěvě. Toho dne, kdy jsem od ní dostal dopis (psala, že už jí nechtějí povolovat návštěvy, protože nejsme manželé), toho dne jsem přijal celu jako svůj domov a poznal jsem, že život pro mě začíná a končí v jejích zdech. Po zatčení mě nejprve zavřeli do místnosti, kde už bylo několik vězňů, většinou Arabů. Sotva jsem vešel, dali se do smíchu. Pak chtěli vědět, co jsem provedl. Když uslyšeli, že jsem zabil Araba, zmlkli. Ale zanedlouho se začalo stmívat. Ukázali mi, jak si mám upravit rohož, kterou jsem dostal na spaní. Když se na jednom konci srolovala, dal se z ní udělat polštář. Celou noc mi po obličeji lezly štěnice. Za pár dní mě dali na samotku do cely, ve které se spalo na dřevěné pryčně. Měl jsem tam záchodový kbelík a železné umývadlo.
Vězení bylo až nahoře ve městě a malým okénkem jsem viděl na moře. Jednou, když jsem se právě držel za mříže a natahoval obličej ke světlu, přišel mi dozorce oznámit, že mám návštěvu. Napadlo mě, že to bude Marie. Byla to ona.
Do hovorny se šlo napřed dlouhou chodbou, pak po schodech a nakonec zase chodbou.
Přišlo se do prostorného sálu, kam padalo světlo ohromným okenním výklenkem. Dvě dlouhé mříže přetínaly sál po délce na tři části. Mezi oběma mřížemi byl prostor široký osm deset metrů a ten dělil vězně od návštěv. Přímo proti sobě jsem uviděl Marii v jejích proužkových šatech a s opáleným obličejem. Z mé strany stálo u mříže asi deset trestanců, většinou Arabů. Kolem Marie se shlukly samé Maurky a hned vedle ní stály dvě ženy, z každé strany jedna: drobná stařenka se sevřenými rty, oblečená v černém, a tlustá prostovlasá ženská která, hlaholila na celý sál a ustavičně rozkládala rukama. Na tu vzdálenost mezi mřížemi na sebe museli vězni s návštěvníky mluvit hodně nahlas.
První chvíli jsem zůstal jako omráčený, když mě obklopil ten povyk lidských hlasů, zesílený ozvěnou z rozlehlých holých zdí, a oslepilo bodavé světlo, které se venku opíralo do okenních tabulí a z nich se odráželo do místnosti. U mě v cele bylo ticho i šero hlubší. Vzpamatoval jsem se teprv za několik vteřin. A nakonec se mi v tom sytém světle začal každý obličej ostře rýsovat jak vytesaný. Všiml jsem si, že na konci pasáže mezi mřížemi sedí dozorce. Arabští trestanci i jejich příbuzní většinou seděli proti sobě v dřepu. A nekřičeli. I v tom rámusu se mohli dorozumět úplně tichým hlasem. Jejich zdušený šepot se nesl odzdola jako nepřetržitý basový doprovod k hovorům, které jim křižovaly nad hlavami. Tohle všechno jsem rychle postřehl, ještě než jsem došel na své místo proti Marii. Marie se už tiskla k mříži a ze všech sil se na mě usmívala. Připadala mi velmi hezká, ale nedokázal jsem jí to říct.
“Tak co?" volala na mě hodně hlasitě. — “No co, vždyť vidíš." — “Nechybí ti nic? Máš všechno, co potřebuješ?" — “Ano, mám."
Umlkli jsme a Marie se pořád jen usmívala. Tlustá žena vřískala na mého souseda, podle všeho svého manžela, vysokého blondýna s bezelstnýma očima. Pokračovali v načatém rozhovoru.
“Jana ho nechtěla," halekala, až uši zaléhaly. — “No jo, no jo," odpověděl muž.
“Říkala jsem jí, že si ho zase necháš, až se vrátíš, ale ona ho nechtěla ani za nic."
Marie zase volala, že mě pozdravuje Raymond, a já řekl: “Děkuju." Ale překřičel mě soused, který chtěl vědět, jestli “se mu vede dobře". Žena mu se smíchem odpověděla, že “na tom ještě nikdy nebyl líp". Drobný mladík s jemnýma rukama, který stál vlevo ode mne, zatím vůbec nepromluvil. Všiml jsem si, že proti němu stojí ta malá stařenka a že jeden z druhého nespouštějí oči. Ale neměl jsem příležitost dlouho je pozorovat, poněvadž vtom už zas na mne volala Marie, že prý musím doufat.
Řekl jsem: “Ano…
