3
Dnes jsem měl v kanceláři plné ruce práce. Šéf byl samá laskavost. Chtěl vědět, jestli nejsem unavený, a taky se mě ptal, jak byla maminka stará. Řekl jsem “přes šedesát", abych se neblamoval, a on se kdovíproč zatvářil, jako by se mu ulevilo a jako by to odnynějška pokládal za vyřízenou věc.
Na stole se mi nakupily konosementy a já je musel roztřídit. Než jsem odešel na oběd, byl jsem si umýt ruce. Tuhle chvíli mám rád. Večer se mi to už tak nelíbí, protože potom bývá ručník skrz naskrz promáčený — utíráme se do jednoho celý den. Také jsem se o tom kdysi zmínil šéfovi. Řekl mi, že je to nemilé, ale koneckonců přece jen bezvýznamné.
K obědu jsem šel s Emmanuelem, kolegou z expedice, o něco později než obyčejně, až v půl jedné. Z kanceláře se vyjde rovnou k moři a tam jsme se chvilku zdrželi pozorováním nákladních lodí v rozžhaveném přístavu. A najednou se s hrčením hřídelí a převodů přihnalo nákladní auto. Emmanuel chtěl vědět, jestli “se svezem", a já se hned rozběhl.
Auto nám ujíždělo a my pádili za ním. Hnal jsem se přívalem prachu a hřmotu. Nic jsem neviděl, nic jsem nevnímal, jen to zběsilé vzrušení z honičky mezi stroji a rumpály, stěžni, které se kolébaly na obzoru, a lodními kýly podél silnice. Dohnal jsem auto první a naskočil jsem z rozběhu. Pak jsem pomohl nahoru Emmanuelovi. Nemohli jsme popadnout dech a auto, zavalené oblakem prachu a žáru, nadskakovalo na hrbolaté dlažbě nábřeží. Emmanuel se rozesmál, až se zakuckal.
Uřícení jsme dorazili k Célestovi. Ten je pokaždé stejný, s tím svým kulatým břichem, s tou zástěrou a bílými kníry. Zeptal se mě, jestli “se to dá jakž takž vydržet". Řekl jsem, že dá a že mám hlad. Rychle jsem se najedl a objednal kávu.
Potom jsem šel domů a na chvíli jsem usnul, poněvadž jsem vypil trochu víc vína: a když jsem se zas probral, dostal jsem chuť si zakouřit. Jenže to už byl nejvyšší čas a tak jsem utíkal, abych chytil tramvaj. Odpoledne jsem byl zase zapražený. V kanceláři bylo vedro a teprv večer cestou z práce jsem okřál pomalou chůzí po nábřeží. Nebe bylo zelené, nic mi nechybělo. Přesto jsem šel rovnou domů, chtěl jsem si uvařit brambory.
V šeru na schodech jsem vrazil do starého Salamana, souseda z chodby. Stál tam se svým psem. Už osmý rok jsou vidět pořád jen spolu. Křepelák má nějakou kožní nemoc, snad růži, je skoro úplně vylínalý a posetý hnědými pupeny a strupy. Starý Salamano, poněvadž spolu žijí ve dvou v jediném malém pokojíku, přišel nakonec do jeho podoby. V obličeji má narůžovělé strupy a řídké žluté vousy. Křepelák zase zdědil to pánovo jakoby shrbené držení těla, vysunutý čenich a natažený krk. Vyhlížejí jako z jednoho plemene, a přece se nesnášejí. Dvakrát denně, v jedenáct hodin a v šest, vede staroch psa na procházku. Už osm let na té obchůzce nic nezměnili. Den co den bývá vidět v Lyonské ulici, jak zvíře starého vleče, až Salamano zakopne. Za to psu natluče a vynadá. Zvíře se před ním hrůzou plazí a nechá sebou smýkat. A pak je řada na starci, aby táhl šňůru. Až …
Albert Camus
Anna Jistebnická –
Kniha, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po přečtení. Camus napsal příběh, který ukazuje, jak může být život prázdný, pokud nedáváme smysl tomu, co děláme. Mersault je zajímavá postava, možná až moc odtažitá, ale právě tím přitahuje pozornost.
Filip Bohemský –
Nečekal jsem, že mě tahle kniha dokáže zasáhnout tak silně. Mersaultův nezájem o společenské normy působí až znepokojujícím dojmem, ale zároveň mě fascinovalo, jak věrně se drží svých vlastních zásad. Doporučuji každému, kdo má rád existenciální příběhy, tohle je naprostá klasika tohoto žánru.
Sabina K. –
Cizinec od Alberta Camuse je kniha, která mě zaujala svou zvláštní atmosférou a neobvyklým hlavním hrdinou. Mersault je člověk, který zdánlivě necítí žádné emoce – smrt jeho matky ho nijak hluboce nezasáhne, láska je pro něj jen součástí života, kterou nechává plynout. Camus nám ukazuje, jak společnost očekává určité reakce, a když je nedostane, dívá se na člověka jako na někoho zvláštního nebo dokonce nebezpečného. Kniha je plná momentů, kdy se Mersault chová jinak, než by většina lidí čekala, a právě to ji dělá tak fascinující. Cizinec je krátký příběh, ale dává nám hodně námětů k přemýšlení – o životě, smyslu existence a o tom, jak jsme propojeni se světem kolem nás. Určitě doporučuji všem, kdo hledají něco víc než jen běžnou beletrii.
Bára Černá –
Cizinec mě zasáhl svou jednoduchostí a hloubkou. Camus ukazuje, jak člověk může být izolovaný a vzdálený od společnosti, i když žije přímo mezi lidmi. Hlavní hrdina je trochu zvláštní, ale to dává příběhu něco navíc. Skvělá kniha na přemýšlení o smyslu života.
Jan Kraus –
Styl natolik jemný a vycizelovaný, že až kontrastuje s chladným jádrem příběhu. Kniha ve vás zanechá silný zážitek – Camusova pravda že „život je lhostejný“ je poněkud temná, ale je na tom dost pravdy.
Adéla Čejková –
Camusův minimalistický styl vás vtáhne do nitra Meursaultova bezcitného světa – od chladnokrevného popisu pohřbu matky až po osudný výstřel na pláži. Autor rozehrává téma absurdna a nedosažitelnosti pravdy skrytými nuancemi: proč nezabije z hněvu, ale kvůli slunci v očích? Tato krátká novela zanechává silný filozofický otisk; je to „naddršť nejistoty“, která přetrvává i po dočtení. Le Monde ji vyhlásil nejlepší knihou 20. století – Camusova odvážná volba lidské indiference jako hrdinčin charakter vás nenechá v klidu.
Michal Urban –
Meursault je fascinující postava – bez emocí, stačí mu pár vět a jeho chlad vám zamrazí. dojem z něj vás pronásleduje i několik dní po přečtení.