3
Opravdu, sotva jedno léto uteklo, už se vlastně hlásilo druhé. Věděl jsem, že hned s prvními vedry pro mě nastanou nějaké změny. Mé přelíčení bylo stanoveno na poslední údobí zasedání porotního soudu, které se mělo uzavřít koncem června. Když bylo zahájeno jednání, slunce venku už peklo naplno. Advokát mě ubezpečoval, že líčení potrvá nejvýš dva tři dny. “Beztoho budou mít u soudu naspěch," dodal, “poněvadž váš případ není v tomhle údobí nejdůležitější. Hned po vás přijde na řadu jedna otcovražda."
Přišli pro mě v půl osmé ráno a vězeňským autem mě zavezli do soudního paláce. Dva četníci mě odvedli do malé místnosti, kde to čišelo chladným stínem. Seděli jsme a čekali vedle nějakých dveří, za kterými bylo slyšet hlasy a volání, šoupání židlemi, vůbec lomoz, který mi připomenul zábavy u nás ve čtvrti, když se po koncertu před tancovačkou vyklízí parket. Četníci mi řekli, že musíme čekat na senát, a já odmítl cigaretu, kterou mi jeden z nich nabízel. A za chvilku se mě zase ptal, jestli “mám trému". Odpověděl jsem, že ne. Dokonce mě do jisté míry zajímalo proces pozorovat. V životě jsem k tomu neměl příležitost. “No jo," řekl druhý četník, “jenže nakonec se vám to omrzí."
Netrvalo dlouho a v místnosti se ozvalo krátké zazvonění. Nato mi sundali pouta.
Otevřeli dveře a vedli mě do boxu pro obžalované. V sále byla hlava na hlavě. I přes závěsy na oknech tam pronikalo místy slunce a vzduch uvnitř byl k zalknutí. Okna nechali zavřená. Posadil jsem se, z každé strany jednoho četníka. Okamžitě jsem naproti sobě zpozoroval řadu hlav, jednu vedle druhé a všechny čelem ke mně: domyslel jsem si, že to jsou porotci. Ale čím se mezi sebou lišili, bych popsat nedovedl.
Budili ve mně jediný pocit: jako bych se octl v tramvaji před lavicí s neznámými pasažéry, kteří si všichni měří nového příchozího, aby postřehli jeho komické stránky.
Byl to ovšem jen bláznivý nápad, tihle přece neslídili po ničem komickém, pásli po zločinu. Ale koneckonců mezi tím tak velký rozdíl není a tenkrát mě stejně nic chytřejšího nenapadlo.
Taky z toho lidstva v uzavřeném sále jsem byl trochu omráčený. Znova jsem se podíval do soudní síně a nerozeznal jsem ani jeden obličej. Nejspíš jsem si zpočátku vůbec neuvědomil, že se celý ten zástup vlastně nemůže dočkat, aby mě viděl.
Obyčejně se lidé mnou nezabývali. Nechtělo se mi věřit, že příčinou všeho toho rozruchu jsem já sám. Řekl jsem četníkovi: “To je nával!" Odpověděl, že za to můžou noviny, a ukázal na hlouček novinářů kolem jednoho stolu pod lavicí porotců. Řekl: “To jsou oni." Zeptal jsem se: “Kdo?" A on: “Od novin." Znal se s jedním novinářem a ten ho zrovna zpozoroval a zamířil k nám. Byl to už starší, sympatický muž, svaly v obličeji mu trochu křečovitě skákaly. Četníkovi stiskl velmi srdečně ruku. Teď teprv jsem si všiml, jak se lidé v sále mezi sebou zdraví, sedají si k sobě, volají na sebe a baví se, asi jako rozjaření členové klubu, když jsou zas jednou mezi svými. Uvědomil jsem si taky ten zvláštní pocit,…
Albert Camus
Anna Jistebnická –
Kniha, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po přečtení. Camus napsal příběh, který ukazuje, jak může být život prázdný, pokud nedáváme smysl tomu, co děláme. Mersault je zajímavá postava, možná až moc odtažitá, ale právě tím přitahuje pozornost.
Filip Bohemský –
Nečekal jsem, že mě tahle kniha dokáže zasáhnout tak silně. Mersaultův nezájem o společenské normy působí až znepokojujícím dojmem, ale zároveň mě fascinovalo, jak věrně se drží svých vlastních zásad. Doporučuji každému, kdo má rád existenciální příběhy, tohle je naprostá klasika tohoto žánru.
Sabina K. –
Cizinec od Alberta Camuse je kniha, která mě zaujala svou zvláštní atmosférou a neobvyklým hlavním hrdinou. Mersault je člověk, který zdánlivě necítí žádné emoce – smrt jeho matky ho nijak hluboce nezasáhne, láska je pro něj jen součástí života, kterou nechává plynout. Camus nám ukazuje, jak společnost očekává určité reakce, a když je nedostane, dívá se na člověka jako na někoho zvláštního nebo dokonce nebezpečného. Kniha je plná momentů, kdy se Mersault chová jinak, než by většina lidí čekala, a právě to ji dělá tak fascinující. Cizinec je krátký příběh, ale dává nám hodně námětů k přemýšlení – o životě, smyslu existence a o tom, jak jsme propojeni se světem kolem nás. Určitě doporučuji všem, kdo hledají něco víc než jen běžnou beletrii.
Bára Černá –
Cizinec mě zasáhl svou jednoduchostí a hloubkou. Camus ukazuje, jak člověk může být izolovaný a vzdálený od společnosti, i když žije přímo mezi lidmi. Hlavní hrdina je trochu zvláštní, ale to dává příběhu něco navíc. Skvělá kniha na přemýšlení o smyslu života.
Jan Kraus –
Styl natolik jemný a vycizelovaný, že až kontrastuje s chladným jádrem příběhu. Kniha ve vás zanechá silný zážitek – Camusova pravda že „život je lhostejný“ je poněkud temná, ale je na tom dost pravdy.
Adéla Čejková –
Camusův minimalistický styl vás vtáhne do nitra Meursaultova bezcitného světa – od chladnokrevného popisu pohřbu matky až po osudný výstřel na pláži. Autor rozehrává téma absurdna a nedosažitelnosti pravdy skrytými nuancemi: proč nezabije z hněvu, ale kvůli slunci v očích? Tato krátká novela zanechává silný filozofický otisk; je to „naddršť nejistoty“, která přetrvává i po dočtení. Le Monde ji vyhlásil nejlepší knihou 20. století – Camusova odvážná volba lidské indiference jako hrdinčin charakter vás nenechá v klidu.
Michal Urban –
Meursault je fascinující postava – bez emocí, stačí mu pár vět a jeho chlad vám zamrazí. dojem z něj vás pronásleduje i několik dní po přečtení.