2
Hned jak jsem vstával z postele, napadlo mě, proč vypadal šéf tak nespokojeně, když jsem ho žádal o dva dny dovolené: ovšem, dnes je sobota. Byl bych na to málem zapomněl, až ráno při probuzení jsem si to uvědomil. Šéf si samozřejmě řekl, že takhle budu mít s nedělí čtyři dny volna, a z toho radost mít nemohl. Jenže za prvé to nebyla má vina, že maminku pochovávali včera a ne dnes, a za druhé bych sobotu a neděli měl pro sebe tak jako tak. Ale jinak, to se rozumí, ho dovedu docela dobře pochopit.
Byl jsem po včerejšku celý polámaný a těžko se mi vstávalo. Při holení jsem uvažoval, co budu dělat, a rozhodl jsem se pro koupání. Tramvají jsem dojel k přístavním lázním a tam jsem se šel vykoupat na průplav. Všude byla spousta mladých lidí. Ve vodě jsem potkal Marii Cardonovou, bývalou písařku od nás z kanceláře, na kterou jsem kdysi míval zálusk. Myslím, že ona taky byla pro. Jenomže z podniku brzy odešla a tak jsme se k ničemu nedostali. V průplavu jsem Marii pomáhal vylézt na bóji a při tom jsem jí přejel prsty lehce po prsou. Byl jsem ještě ve vodě a ona už si na bóji hověla na břiše.
Otočila se ke mně obličejem. Smála se a vlasy jí padaly do čela. Vyhoupl jsem se vedle ní. Bylo hezky a já jakoby z legrace zvrátil hlavu dozadu a položil jsem si ji na Mariino břicho. Nic na to neřekla a já jsem tedy tak zůstal ležet. Nad sebou jsem viděl celé nebe, modré a nazlátlé. Pod hlavou jsem cítil, jak to v Mariině břiše jemně tepe. Takhle jsme na bóji dlouho vydrželi a chvílemi nám klížila oči dřímota. Když už slunce příliš pálilo, Marie skočila do vody a já za ní. Dohonil jsem ji, vzal jsem ji kolem pasu a plavali jsme spolu. Ustavičně se smála. Potom jsme se sušili na břehu a ona mi řekla: “Jsem opálenější než vy." Zeptal jsem se, jestli by nechtěla večer do kina. Znova se dala do smíchu a řekla, že by ráda viděla jeden film s Fernandelem. Oblékli jsme se, a když uviděla mou černou kravatu, překvapeně na mě pohlédla a zeptala se, jestli mám smutek. Odpověděl jsem, že mi umřela maminka. Chtěla vědět kdy, a tak jsem jí řekl:
“Jsou to tři dny." Trochu se zarazila, ale neřekla nic. Moc nechybělo, abych jí řekl, že za to nemůžu, ale hned mě napadlo, že jsem tohle nedávno prohodil před šéfem, a spolkl jsem to. Stejně by to nemělo žádný smysl. Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen.
Večer Marie na všechno zapomněla. Film byl místy vtipný, ale přesto vcelku hodně ubohý. Opírala se o mě nohou a já jí hladil prsa. Ke konci představení jsem ji políbil, ale jen nešikovně. Po biografu šla ke mně.
Když jsem procitl, byla Marie pryč. Už včera mi vyložila, že bude muset k tetě.
Vzpomněl jsem si, že je neděle, a to mě otrávilo: neděle nemám rád. Obrátil jsem se tedy na posteli na druhý bok, našel si na polštáři místo, kam Mariiny vlasy otiskly vůni soli, a spal jsem až do deseti. Pak pořád ještě v posteli jsem celé dopoledne jen kouřil.
Nechtělo se mi na oběd k Célestovi jako obyčejně, poněvadž by mi určitě dávali všelijaké otázky a já to nemám rád.…
Albert Camus
Anna Jistebnická –
Kniha, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po přečtení. Camus napsal příběh, který ukazuje, jak může být život prázdný, pokud nedáváme smysl tomu, co děláme. Mersault je zajímavá postava, možná až moc odtažitá, ale právě tím přitahuje pozornost.
Filip Bohemský –
Nečekal jsem, že mě tahle kniha dokáže zasáhnout tak silně. Mersaultův nezájem o společenské normy působí až znepokojujícím dojmem, ale zároveň mě fascinovalo, jak věrně se drží svých vlastních zásad. Doporučuji každému, kdo má rád existenciální příběhy, tohle je naprostá klasika tohoto žánru.
Sabina K. –
Cizinec od Alberta Camuse je kniha, která mě zaujala svou zvláštní atmosférou a neobvyklým hlavním hrdinou. Mersault je člověk, který zdánlivě necítí žádné emoce – smrt jeho matky ho nijak hluboce nezasáhne, láska je pro něj jen součástí života, kterou nechává plynout. Camus nám ukazuje, jak společnost očekává určité reakce, a když je nedostane, dívá se na člověka jako na někoho zvláštního nebo dokonce nebezpečného. Kniha je plná momentů, kdy se Mersault chová jinak, než by většina lidí čekala, a právě to ji dělá tak fascinující. Cizinec je krátký příběh, ale dává nám hodně námětů k přemýšlení – o životě, smyslu existence a o tom, jak jsme propojeni se světem kolem nás. Určitě doporučuji všem, kdo hledají něco víc než jen běžnou beletrii.
Bára Černá –
Cizinec mě zasáhl svou jednoduchostí a hloubkou. Camus ukazuje, jak člověk může být izolovaný a vzdálený od společnosti, i když žije přímo mezi lidmi. Hlavní hrdina je trochu zvláštní, ale to dává příběhu něco navíc. Skvělá kniha na přemýšlení o smyslu života.
Jan Kraus –
Styl natolik jemný a vycizelovaný, že až kontrastuje s chladným jádrem příběhu. Kniha ve vás zanechá silný zážitek – Camusova pravda že „život je lhostejný“ je poněkud temná, ale je na tom dost pravdy.
Adéla Čejková –
Camusův minimalistický styl vás vtáhne do nitra Meursaultova bezcitného světa – od chladnokrevného popisu pohřbu matky až po osudný výstřel na pláži. Autor rozehrává téma absurdna a nedosažitelnosti pravdy skrytými nuancemi: proč nezabije z hněvu, ale kvůli slunci v očích? Tato krátká novela zanechává silný filozofický otisk; je to „naddršť nejistoty“, která přetrvává i po dočtení. Le Monde ji vyhlásil nejlepší knihou 20. století – Camusova odvážná volba lidské indiference jako hrdinčin charakter vás nenechá v klidu.
Michal Urban –
Meursault je fascinující postava – bez emocí, stačí mu pár vět a jeho chlad vám zamrazí. dojem z něj vás pronásleduje i několik dní po přečtení.