4
Ani na lavici obžalovaných neztrácí člověk docela zájem, když slyší mluvit o sobě. V projevu prokurátora i advokáta se toho o mně celkem hodně navykládalo, a možná víc o mně než o mém zločinu. Ale byl mezi těmi řečmi koneckonců tak velký rozdíl? Advokát se oháněl rukama nad hlavou a připouštěl vinu, jenže s přiznáním polehčujících okolností. Prokurátor ruce napřahoval a prohlašoval, že jsem vinen, ale připustit polehčující okolnosti odmítal. Jedna věc mi přece jen nějak vadila. Proti vlastnímu předsevzetí jsem byl občas v pokušení zasáhnout a obhájce mi pokaždé řekl: “Mlčte, bude to pro váš případ lepší." Kdekdo se tvářil, jako by se ten proces projednával do jisté míry bez ohledu na mě. Celé jednání probíhalo bez mé účasti. Rozhodovalo se o mém osudu, a nikdo se mě na nic neptal. Chvílemi jsem dostával chuť všechny překřičet: “A kdo tedy, prosím vás, je tu obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená, ne? Poslyšte, co vám potřebuju vysvětlit!" Když jsem to ale rozvážil, neměl jsem co vysvětlovat. A přestože člověka baví pozorovat, jak se s ním ostatní zabývají, musím přece jen uznat, že mu taková zábava dlouho nevydrží. Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat. Můj údiv a zájem vzbudilo jen pár úryvků, sem tam nějaké gesto a snad i některé celé, ale ze souvislosti vytržené tirády.
Jestli jsem dobře pochopil, jádrem jeho výkladu bylo tvrzení, že jsem svůj zločin předem uvážil. Alespoň se to pokoušel dokázat. Jak sám řekl: “Doložím vám to, pánové, a to hned dvojím způsobem. Nejprve v oslepujícím jasu fakt a pak v ponurém osvětlení, jež do tohoto zločinného srdce vrhá dušezpytný rozbor." Zběžně shrnul události od maminčiny smrti. Poukázal na mou bezcitnost, na to, že jsem nevěděl, jak byla maminka stará, že jsem se byl hned druhý den koupat s cizí ženou, šel do biografu na Fernandela a pak se vrátil domů s Marií. Chvilku mi trvalo, než jsem tohle místo pochopil, protože říkal “jeho milenka" a pro mě to byla Marie. Pak přešel k příběhu s Raymondem. Musel jsem uznat, že jeho výklad událostí není násilný. Všechno, co říkal, bylo logické. V dohodě s Raymondem jsem napsal dopis, abych přilákal jeho milenku a vydal ji napospas násilnostem toho člověka “pochybných mravních zásad". Na pláži jsem provokoval kamarádovy protivníky. Raymond byl zraněn. Vyžádal jsem si od něho revolver. Vrátil jsem se sám, rozhodnutý ho použít. Skolil jsem Araba, tak jak jsem to předem plánoval. Vyčkával jsem. A “abych se posichroval", vystřelil jsem ještě čtyřikrát, dozajista chladnokrevně, do jisté míry uvážlivě.
“Nuže, pánové," pravil návladní. “Načrtl jsem vám průběh událostí, které tohoto člověka přivedly k tomu, že s plnou rozvahou zabíjel. A to zdůrazňuji," řekl. “Neboť se nejedná o prostou vraždu, o nerozvážný skutek, jemuž byste mohli přiznat polehčující okolnosti. Tento muž, pánové, je inteligentní. Sami jste ho slyšeli, pravda? Dovede odpovídat. Ví, co slova znamenají. A nelze říci, že jednal, aniž si uvědomil, co činí."
Na vlastní u…
Albert Camus
Anna Jistebnická –
Kniha, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po přečtení. Camus napsal příběh, který ukazuje, jak může být život prázdný, pokud nedáváme smysl tomu, co děláme. Mersault je zajímavá postava, možná až moc odtažitá, ale právě tím přitahuje pozornost.
Filip Bohemský –
Nečekal jsem, že mě tahle kniha dokáže zasáhnout tak silně. Mersaultův nezájem o společenské normy působí až znepokojujícím dojmem, ale zároveň mě fascinovalo, jak věrně se drží svých vlastních zásad. Doporučuji každému, kdo má rád existenciální příběhy, tohle je naprostá klasika tohoto žánru.
Sabina K. –
Cizinec od Alberta Camuse je kniha, která mě zaujala svou zvláštní atmosférou a neobvyklým hlavním hrdinou. Mersault je člověk, který zdánlivě necítí žádné emoce – smrt jeho matky ho nijak hluboce nezasáhne, láska je pro něj jen součástí života, kterou nechává plynout. Camus nám ukazuje, jak společnost očekává určité reakce, a když je nedostane, dívá se na člověka jako na někoho zvláštního nebo dokonce nebezpečného. Kniha je plná momentů, kdy se Mersault chová jinak, než by většina lidí čekala, a právě to ji dělá tak fascinující. Cizinec je krátký příběh, ale dává nám hodně námětů k přemýšlení – o životě, smyslu existence a o tom, jak jsme propojeni se světem kolem nás. Určitě doporučuji všem, kdo hledají něco víc než jen běžnou beletrii.
Bára Černá –
Cizinec mě zasáhl svou jednoduchostí a hloubkou. Camus ukazuje, jak člověk může být izolovaný a vzdálený od společnosti, i když žije přímo mezi lidmi. Hlavní hrdina je trochu zvláštní, ale to dává příběhu něco navíc. Skvělá kniha na přemýšlení o smyslu života.
Jan Kraus –
Styl natolik jemný a vycizelovaný, že až kontrastuje s chladným jádrem příběhu. Kniha ve vás zanechá silný zážitek – Camusova pravda že „život je lhostejný“ je poněkud temná, ale je na tom dost pravdy.
Adéla Čejková –
Camusův minimalistický styl vás vtáhne do nitra Meursaultova bezcitného světa – od chladnokrevného popisu pohřbu matky až po osudný výstřel na pláži. Autor rozehrává téma absurdna a nedosažitelnosti pravdy skrytými nuancemi: proč nezabije z hněvu, ale kvůli slunci v očích? Tato krátká novela zanechává silný filozofický otisk; je to „naddršť nejistoty“, která přetrvává i po dočtení. Le Monde ji vyhlásil nejlepší knihou 20. století – Camusova odvážná volba lidské indiference jako hrdinčin charakter vás nenechá v klidu.
Michal Urban –
Meursault je fascinující postava – bez emocí, stačí mu pár vět a jeho chlad vám zamrazí. dojem z něj vás pronásleduje i několik dní po přečtení.