2
Jsou věci, o kterých jsem nikdy rád nemluvil. Když jsem se dostal do vazby, bylo mi po několika dnech jasné, že o tomto období svého života rád mluvit nebudu.
Později jsem té nechuti už nepřikládal žádný význam. První dny to vlastně ani skutečné vězení nebylo: nejasně jsem očekával, že se něco stane. A všechno začalo až po Mariině první a jediné návštěvě. Toho dne, kdy jsem od ní dostal dopis (psala, že už jí nechtějí povolovat návštěvy, protože nejsme manželé), toho dne jsem přijal celu jako svůj domov a poznal jsem, že život pro mě začíná a končí v jejích zdech. Po zatčení mě nejprve zavřeli do místnosti, kde už bylo několik vězňů, většinou Arabů. Sotva jsem vešel, dali se do smíchu. Pak chtěli vědět, co jsem provedl. Když uslyšeli, že jsem zabil Araba, zmlkli. Ale zanedlouho se začalo stmívat. Ukázali mi, jak si mám upravit rohož, kterou jsem dostal na spaní. Když se na jednom konci srolovala, dal se z ní udělat polštář. Celou noc mi po obličeji lezly štěnice. Za pár dní mě dali na samotku do cely, ve které se spalo na dřevěné pryčně. Měl jsem tam záchodový kbelík a železné umývadlo.
Vězení bylo až nahoře ve městě a malým okénkem jsem viděl na moře. Jednou, když jsem se právě držel za mříže a natahoval obličej ke světlu, přišel mi dozorce oznámit, že mám návštěvu. Napadlo mě, že to bude Marie. Byla to ona.
Do hovorny se šlo napřed dlouhou chodbou, pak po schodech a nakonec zase chodbou.
Přišlo se do prostorného sálu, kam padalo světlo ohromným okenním výklenkem. Dvě dlouhé mříže přetínaly sál po délce na tři části. Mezi oběma mřížemi byl prostor široký osm deset metrů a ten dělil vězně od návštěv. Přímo proti sobě jsem uviděl Marii v jejích proužkových šatech a s opáleným obličejem. Z mé strany stálo u mříže asi deset trestanců, většinou Arabů. Kolem Marie se shlukly samé Maurky a hned vedle ní stály dvě ženy, z každé strany jedna: drobná stařenka se sevřenými rty, oblečená v černém, a tlustá prostovlasá ženská která, hlaholila na celý sál a ustavičně rozkládala rukama. Na tu vzdálenost mezi mřížemi na sebe museli vězni s návštěvníky mluvit hodně nahlas.
První chvíli jsem zůstal jako omráčený, když mě obklopil ten povyk lidských hlasů, zesílený ozvěnou z rozlehlých holých zdí, a oslepilo bodavé světlo, které se venku opíralo do okenních tabulí a z nich se odráželo do místnosti. U mě v cele bylo ticho i šero hlubší. Vzpamatoval jsem se teprv za několik vteřin. A nakonec se mi v tom sytém světle začal každý obličej ostře rýsovat jak vytesaný. Všiml jsem si, že na konci pasáže mezi mřížemi sedí dozorce. Arabští trestanci i jejich příbuzní většinou seděli proti sobě v dřepu. A nekřičeli. I v tom rámusu se mohli dorozumět úplně tichým hlasem. Jejich zdušený šepot se nesl odzdola jako nepřetržitý basový doprovod k hovorům, které jim křižovaly nad hlavami. Tohle všechno jsem rychle postřehl, ještě než jsem došel na své místo proti Marii. Marie se už tiskla k mříži a ze všech sil se na mě usmívala. Připadala mi velmi hezká, ale nedok…
Albert Camus
Anna Jistebnická –
Kniha, která mi zůstala v hlavě ještě dlouho po přečtení. Camus napsal příběh, který ukazuje, jak může být život prázdný, pokud nedáváme smysl tomu, co děláme. Mersault je zajímavá postava, možná až moc odtažitá, ale právě tím přitahuje pozornost.
Filip Bohemský –
Nečekal jsem, že mě tahle kniha dokáže zasáhnout tak silně. Mersaultův nezájem o společenské normy působí až znepokojujícím dojmem, ale zároveň mě fascinovalo, jak věrně se drží svých vlastních zásad. Doporučuji každému, kdo má rád existenciální příběhy, tohle je naprostá klasika tohoto žánru.
Sabina K. –
Cizinec od Alberta Camuse je kniha, která mě zaujala svou zvláštní atmosférou a neobvyklým hlavním hrdinou. Mersault je člověk, který zdánlivě necítí žádné emoce – smrt jeho matky ho nijak hluboce nezasáhne, láska je pro něj jen součástí života, kterou nechává plynout. Camus nám ukazuje, jak společnost očekává určité reakce, a když je nedostane, dívá se na člověka jako na někoho zvláštního nebo dokonce nebezpečného. Kniha je plná momentů, kdy se Mersault chová jinak, než by většina lidí čekala, a právě to ji dělá tak fascinující. Cizinec je krátký příběh, ale dává nám hodně námětů k přemýšlení – o životě, smyslu existence a o tom, jak jsme propojeni se světem kolem nás. Určitě doporučuji všem, kdo hledají něco víc než jen běžnou beletrii.
Bára Černá –
Cizinec mě zasáhl svou jednoduchostí a hloubkou. Camus ukazuje, jak člověk může být izolovaný a vzdálený od společnosti, i když žije přímo mezi lidmi. Hlavní hrdina je trochu zvláštní, ale to dává příběhu něco navíc. Skvělá kniha na přemýšlení o smyslu života.
Jan Kraus –
Styl natolik jemný a vycizelovaný, že až kontrastuje s chladným jádrem příběhu. Kniha ve vás zanechá silný zážitek – Camusova pravda že „život je lhostejný“ je poněkud temná, ale je na tom dost pravdy.
Adéla Čejková –
Camusův minimalistický styl vás vtáhne do nitra Meursaultova bezcitného světa – od chladnokrevného popisu pohřbu matky až po osudný výstřel na pláži. Autor rozehrává téma absurdna a nedosažitelnosti pravdy skrytými nuancemi: proč nezabije z hněvu, ale kvůli slunci v očích? Tato krátká novela zanechává silný filozofický otisk; je to „naddršť nejistoty“, která přetrvává i po dočtení. Le Monde ji vyhlásil nejlepší knihou 20. století – Camusova odvážná volba lidské indiference jako hrdinčin charakter vás nenechá v klidu.
Michal Urban –
Meursault je fascinující postava – bez emocí, stačí mu pár vět a jeho chlad vám zamrazí. dojem z něj vás pronásleduje i několik dní po přečtení.