ROTORUA, LEDEN 1901
Paika vystoupila z vlaku a divoce se jí rozbušilo srdce. Při dlouhé jízdě z Aucklandu do Rotoruy měla dost času k přemýšlení a jednoznačnému rozhodnutí. Pokusí se v Ohinemutu o nový začátek a hotel Pohutu a jeho obyvatele pustí z hlavy. Nemůže dosáhnout štěstí, bude-li se pořád zmítat mezi dvěma světy. Musela se přiklonit na jednu stranu. Její budoucnost se jmenuje Maaka a s ním i jeho lidé z kmene Te Arawy. Vždyť i její matka pocházela z této oblasti. V tomto ohledu k ní ovšem promlouval výhradně rozum. Srdce ji magicky přitahovalo k rodině Parkerových.
Co se to jenom stalo, že mě už nic neláká k mým lidem jako kdysi v Dargaville, kde jsem byla skoro posedlá myšlenkou žít v maorské vesnici, ptala se sama sebe, zatímco se snažila vynést z vlaku těžký kufr.
„Dovolíte, abych vám pomohl?“ zeptal se jí důvěrně známý hlas. Když se otočila, hleděla do udivených očí pana Parkera.
„Paiko, ty?“
„Pan Gordon? Vy jste byl také ve vlaku?“
„Ano, škoda že jsme se nesetkali při odjezdu. Zkrátilo by mi to tu strašlivě dlouhou jízdu. Ale stejně je to překvapení! Annabelle je bohužel ještě v Aucklandu. Musel jsem ji přemluvit, aby tam s Abigail a Patrickem ještě zůstala. Bezpodmínečně chtěla se mnou domů už dnes, ale přesvědčil jsem ji, aby si ještě trochu odpočinula a vyřídila pár nákupů ve městě.“
Gordon samou radostí nepustil Paiku ke slovu. Všem citelně chyběla. Naložil kufry do drožky, která čekala u nádraží na pasažéry, a pokračoval: „Ach, dítě, všechno ti podrobně povím, až budeme doma. Můžeš zase dostat svůj pokoj vedle matky. Annabelle ho nechala v původním stavu. Pokaždé opakovala, že se v něm nesmí nic změnit. Kde by žila Paika, až se vrátí?“ Teprve když jí pomohl do drožky, všiml si, že má obličej mokrý slzami. Posadil se vedle ní a konejšivěji položil ruku kolem ramen. „Jsou to slzy radosti, nebo smutku?“ zeptal se rozpačitě.
„Paika a pan Gordon!“ zavýskl kdosi a div se přitom nezakuckal. Byla to Ruiha ve svých nejhezčích šatech.
Přišla pro mě a já na ni úplně zapomněla, pomyslela si Paika, ale to už pomáhal Gordon Ruize do drožky.
„Co vlastně hledáš v nedělních šatech na nádraží?“ zeptal se jí bezelstně Gordon, když sdělil vozkovi cíl jízdy.
Ruiha úpěnlivým pohledem poprosila Paiku, aby to panu Parkerovi vysvětlila, ale ta jen neznatelně zavrtěla hlavou a odhodlaně prohlásila: „Jsem moc ráda, že se zase vracím domů.“
„Domů?“ opakovala stará služka nesouhlasně.
„Ano, samozřejmě je u nás doma. Jsme tak šťastní, že zase máme své dítě u sebe,“ poznamenal se smíchem Gordon a přitiskl Paiku k sobě.
Ruiha dívku zpražila trestajícím pohledem.
Paika se zhluboka nadechla. Nezvratně se rozhodla. Její rozum prohrál niterný svár s citem. Osud jí poslal do cesty Gordona, a proto ho doprovodí tam, kam ji už dlouho táhne srdce.
Blaženě se usmála. Všechno bylo přesně takové, jak to opustila – shromažďovací dům, ostrov lásky na jezeře i sirný zápach visící jako vždy nad Rotoruou. Povzdechla si. Konečně je doma.
Nemohla se dočkat, jak překvapí Maryannu, ale Gordon ji poprosil, aby si počínala opatrně. Pak jí oznámil, že Olivia zemřela a on se právě vrací z jejího pohřbu.
„A jak se vede Duncanovi?“ zeptala se starostlivě Paika.
„No, jak by se mu vedlo… Ztratit matku je vždy rána osudu,“ odpověděl vyhýbavě Gordon.
Doufal, že všechno ostatní jí po návratu sdělí Annabelle. Neuměl odhadnout, jak Paika zareaguje, až se doví, kdo je Duncanův biologický otec a že mladík opustil rodný dům hned v den pohřbu. Ne, určitě bude mnohem lepší, aby ji s tím seznámila Annabelle.
Když dívka o něco později po špičkách vešla do Maryanniny ložnice, zbledla leknutím. Spící Maryann měla utrápené stařecké rysy. Její krása byla tatam. Otřesená Paika ztěžka usedla na židli vedle postele.
Když žena otevřela oči a spatřila návštěvnici, obličej se jí rázem změnil. Oči zasvítily, ústa sevřená duševním utrpením se uvolnila v nevěřícím úsměvu a vrásčitá kůže se vypnula jako pod dotykem kouzelné hůlky. „Paiko, děvče, jsi to opravdu ty…
