Kapitola dvacátá šestá
Zatímco ve světě běsnila válka, Italové žijící podél západní zdi města konečně uchopili do svých mozolnatých rukou americký sen. Peníze se přelévaly přes činžáky jako povodeň. Muži dělali přesčas a dvakrát tolik na železnici a ti, jejichž synové zemřeli nebo byli zranění, pracovali ještě daleko víc než všichni ostatní. Věděli, že žal nepotrvá tak dlouho jako chudoba.
Pro klan Angeluzzi-Corbů nastaly kouzelné časy. Koupili za hotovost dům na Long Islandu od lidí, které válka záhadně zruinovala. Dům pro dvě rodiny, takže Larry s Louisou a jejich děti mohou žít v jednom bytě pod bdělým okem Lucii Santy. Pro každého se najde oddělená ložnice s dveřmi, i pro Gina, až se vrátí z války domů.
Poslední den už Lucii Santě chyběla síla k tomu, aby mohla pomoci dětem vystěhovat byt, plnit velké sudy a dřevěné krabice. Tu noc, ležíc docela sama v posteli, nemohla usnout. Vítr lehce pohvizdoval okenními prasklinami, jež se vždy schovaly za závěsem. Světlé skvrny na zdi, kde předtím visely obrazy, zářily do tmy. V bytě, v prázdných skříních a šatnících se ozývaly podivné zvuky, jako by byli duchové čtyřiceti let vypuštěni na svobodu.
Upřené pozorování stropu začalo konečně Lucii Santu uspávat. Natáhla ruku, aby bezpečně uložila děcko ke zdi. Propadajíc se do sna, zaposlouchala se, jak si jdou Gino a Vincenzo lehnout a Frank Corbo prochází dveřmi z chodby. A kam se zase poděl Larry? Nikdy se mé děti nemusí bát, řekla malé Octavii, nikdy se jim nic nestane, dokud žiju, a potom, roztřesená, stála před vlastním otcem a úpěnlivě prosila o prádlo na svatební postel. A pak plakala, ale otec ji neutěšoval a zůstala navždy sama.
Nikdy neměla v úmyslu stát se poutníkem. Přeplout strašlivý oceán.
Byt prostoupila zima a Lucia Santa se vzbudila. Vstala a po tmě se oblékla, pak přehodila přes okenní parapet polštář. Vyklonila se nad Desátou avenue a čekala na světlo a poprvé za celé roky uslyšela, jak přes ulici v seřadišti o sebe dřou železniční mašiny a nákladní vagóny. Jiskry létaly tmou a bylo slyšet čisté zvonění ocele narážející na ocel. Daleko na pobřeží Jersey nesvítila kvůli válce žádná světla, jen hvězdy se zapustily v stínu noci.
Ráno se dlouho čekalo na stěhovací vozy. Lucia Santa se zdravila se sousedy, kteří přišli popřát rodině hodně štěstí. Ale ze starých známých nepřišel nikdo, žádný v Desáté avenue nezůstal. Panettiere pekárnu prodal, když se mu syn Guido vrátil z války zraněný, příliš těžce na to, aby mohl pracovat. Odstěhoval se daleko na Long Island, až k Babylonu, nebo snad West Islipu. Šílený holič s domem plným dcer odešel do důchodu; díky válce nebylo zrovna moc mužských hlav na stříhání. Také ten se přestěhoval na Long Island, do města zvaného Massapequa, poměrně blízko Panettiera, takže si spolu v neděli pravidelně rozdali partičku karet. A i ostatní odjeli do všech těch podivných měst, o kterých tolik let snili.
Dr. Barbato, k údivu každého, odešel dobrovolně do armády a v Africe se z něj stal v jistém smyslu hrdina a vrátil se s obrázky v časopisech a historkami o svých hrdinských činech tak děsivými, že jeho otec prodělal z čirého rozhořčení nad synovým bláznovstvím záchvat. Ubohá Teresina Coccalitti se ze svého bytu nikdy neodstěhovala, horoucně střežila nepočítané tun olivového oleje a sádla, kterými jednou vykoupí své syny ze smrti. Ginův kamarád z dětství, Joey Bianco, nějakým mazaným způsobem armádě unikl, nikdo nevěděl jak, zbohatl a koupil rodičům v Jersey palác. Takže bylo opravdu načase, aby se rodina Angeluzzi-Corbo odstěhovala.
Konečně dorazil z Tuckahoe Piero Santini se svými náklaďáky. Díky válce byly jeho služby žádané, ale Santini to udělal jako laskavost příbuznému, který pochází z jeho vlastní vesnice v Itálii. Nyní už byl obměkčený a hřálo ho u srdce, že pomáhá šťastnému konci tohoto příběhu.
Lucia Santa nechala lišácky venku na stole hrnec a několik zjizvených hrníčků. Nabídla Santinimu kávu a oba pili a přitom se dívali dolů na Desátou avenue, vyvažujíce své hrnečky…
