Kapitola druhá
Rodina Angeluzzi-Corbo bydlela v nejlepším činžovním domě v Desáté avenue. Na každé ze čtyř pater připadal pouze jeden byt tak, aby se okna otevírala na západ do Desáté avenue a na východ do zadních dvorků a zabezpečily příčnou ventilaci. Angeluzzi-Corbo díky tomu, že měli celé patro – a horní poschodí k tomu – mohli navíc používat zadní část chodby jako skladovacího prostoru. Lednička, prádelník, bezpočet konzerv rajského protlaku a krabic makarónů byly narovnány u zdi, neboť třebaže byt sestával ze šesti pokojů, tísnili se pro nedostatek místa.
Byt byl tvarován do dlouhého E bez chybějícího prostředního hrotu. Kuchyně tvořila spodní stupeň; pak jídelna, ložnice a obývací pokoj, jehož okna byla obrácena do Desáté avenue, se spojily v dlouhou vertikální čáru; a Octaviina malá ložnice, oddělená dveřmi od obývacího pokoje, byla tím vrcholovým hrotem Éčka. Gino, Vinnie a Sal spali v obývacím pokoji na skládací posteli. Ta byla během dne postavená do rohu a zakrytá přešitým závěsem. Rodiče spali v ložnici první v řadě a Larry hned v té další. Pak přišla jídelna, které se říkalo kuchyň – s obrovskou dřevěnou tabulí na jídlo i pro běžný život – a do pravého úhlu s ní byla skutečná kuchyň s prádelním kotlem, dřezem a kamny. Podle průměru v sousedství byl byt marnotratně prostorný, ukázka nešetrnosti Lucii Santy.
Octavia položila maličkou Aileen na matčinu postel a odešla se do svého vlastního pokoje převléci do domácích šatů. Když vyšla ven, ti tři chlapci už hlasitě oddechovali na velké posteli rozložené uprostřed podlahy obývacího pokoje. Prošla chodbou pokojů do kuchyně, aby si umyla obličej. Matka seděla v jídelně, čekala, upíjela ze sklenky víno. Octavia dobře věděla, že matka zůstane vzhůru, aby dokončila jejich spor, a že potom jako spiklenci budou vymýšlet plány ohledně rodinného majetku – domu na Long Islandu a vyššího vzdělání pro nejchytřejší dítě.
Lucia Santa začala se zamýšleným usmířením a řekla v italštině: „Ten pekařův syn může na tobě oči nechat. Dává ti tříšť, aby si byl jistý, že na něj nepromluvíš?“ Bavila se vlastní ironií, ale odmlčela se, aby si soustředěně poslechla zvuk přicházející z ložnice. Zeptala se s obavami: „Dala jsi Lenu doprostřed postele? Nespadne?“
Octavia zuřila. Dokázala prominout úmyslné škádlení, protože matka věděla o její averzi k mladíkovi ze sousedství. Ale ona sama dala své malé nevlastní sestře jméno Aileen. Po dlouhém uvážení Lucia Santa souhlasila. Bylo na čase stát se Američany. Ale jméno se italským jazykem vyslovit nedalo. Nemožné. A tak bylo zkráceno na familiární Lenu. Lucia Santa po několika statečných pokusech vyhovět dceři ztratila trpělivost a zakřičela v italštině: „Tohle není dokonce ani americké.“ Takže maličká byla Lena pro každého, až na ostatní děti v rodině. Octavia prskala, kdykoliv se takhle opovážili.
Matka a dcera se chystaly k bitvě. Octavia si upravila kadeře, pak vzala z poličky v kuchyni pedikérskou soupravu. Řekla pečlivou, pohrdavou angličtinou. „Nikdy si nevezmu žádného z těchhle přivandrovalců. Chtějí jen ženskou, se kterou by mohli zacházet jako se psem. Nechci nic z toho, co jsi prožila ty.“ Začala s důkladnou operací na svých nehtech. Dnes si je nalakuje. To matku popudí.
Lucia Santa pozorovala dceru s přehnaně hraným klidem, nechávajíc svůj dech pracovat krátce a těžce. Ve svém hněvu se jedna druhé velmi podobaly – sršící jasné černé oči, překypující smyslné rysy utlumeny zlostí a podrážděností. Ale když matka promluvila, její hlas zněl rozumně.
„Ach,“ řekla. „Tak takhle mluví dcera se svou matkou v Americe? Brava. Byla by z tebe pěkná učitelka.“ Chladně sklonila hlavu k dceři: „Mi, mi dispiace. Mně, mně je to jedno.“ A mladá dívka věděla, že za další takovou drzost by se na ní matka vrhla jako kočka, otevřenou rukou do tváře. Octavia se nebála, ale byla rozumně poslušná; a věděla, že se matka, hlava rodiny, na ni velmi spoléhá, ctí ji a nikdy by se proti ní s okolím nespolčila. Cítila provinění za svoji zradu, protože si myslela, že matčin život je promarněný.
Octavia se usmála, aby její slova nevyzněla tak hrubě. Řekla: „Pouze jsem tím chtěla říct, že se nevdám, nebo alespoň nechci mít děti, pokud ano. Nechci se vzdát celého svého života jen kvůli tomu.“ V posledním slově vyjádřila své opovržení a také skrytý strach z toho, co neznala. Lucia Santa si svou americkou dceru prohlédla od hlavy k patě. „Ach,“ povzdychla, „mé ubohé dítě.“ V Octavii začala vřít krev, ale byla zticha. Matka přemýšlela o něčem jiném, vstala, odešla do ložnice a vrátila se se dvěma pětidolarovými bankovkami v poštovní spořitelní knížce.
„Tady, rychle – schovej to do šatů, dřív než přijde otec a bratr. Vezmi to zítra v práci na poštu.“
Octavia řekla ledabyle, ale jedovatě: „On není můj otec.“
Ne tolik ta slova, jako spíš tichá nenávist za nimi vhrnula do matčiných očí nečekané a neovladatelné slzy. Neboť jen ony dvě pamatovaly prvního manžela Lucii Santy; jen ony dvě doopravdy sdílely tento první život, společně trpěly. Byl otcem tří dětí, ale jen tohle dítě si mohlo udržet na něj vůbec nějakou vzpomínku. Aby co bylo ještě horší: Octavia svého otce vášnivě milovala a jeho smrt ji velice zasáhla. Matka tohle všechno věděla; věděla, že druhé manželství částečně zničilo city dcery k ní.
Starší žena řekla tiše: „Jsi mladá dívka, nerozumíš tomuhle světu. Frank si vzal vdovu, opuštěnou, se třemi malými dětmi. Dal nám náš chleba. Všechny nás chránil, když by nikdo kromě Zii Louche dokonce ani neplivl na schod před našimi dveřmi. Tvůj pravý otec nebyl zas tak úplně báječný, jak si myslíš. Ach, mohla bych ti vyprávět – ale je to tvůj otec.“ Slzy byly teď už pryč a Lucia Santa měla onu dobře známou masku vzpomínaných smutků, masku bolesti a zloby, která pokaždé zahnala dívku do úzkých.
Vedly tuhle hádku již mnohokrát a vždy shledaly zranění ještě čerstvá.
„On nepomůže,“ řekla Octavia. Byla mladá, nelítostná. „Nutíš chudáka děcko Vinnieho pracovat pro toho všivého pekaře. Neužije si letošní léto žádnou legraci. A mezitím tvůj obdivuhodný manžel umí být jen domovníkem za bezplatný nájem. Proč si nemůže najít práci? Proč je tak zatraceně pyšný? Kdo si ksakru myslí, že je? Můj otec pracoval. Zemřel při práci, krucinál.“ Odmlčela se, aby zadržela slzy.
Pak pokračovala tiše, jako kdyby nevěřila, že svou matku může skutečně přesvědčit: „Ale on přišel o práci na železnici jenom proto, aby ukázal, jak je chytrej. Šéf mu říká ‚Ať ti to netrvá celý den přinést džber vody‘, načež on vzal džber a už se nevrátil. Myslel si, kdovíjak to nebylo legrační, byl na to doopravdy hrdej. A ty jsi nikdy neřekla ani slovo. Ani mizerný slovo. Zamkla bych mu a nikdy bych ho nepustila do domu. A jsem si zatraceně jistá, že bych mu nedovolila, aby mě přivedl znovu do jiného stavu.“ Řekla to pohrdavě, s pohledem naznačujícím, že by ho nikdy nenechala spáchat temný akt spojení a nadvlády, který naplnil noc. Ale teď matka ztratila trpělivost.
„Mluv o něčem, čemu rozumíš,“ řekla. „Jsi mladá, hloupá holka a budeš stará a hloupá. Ježíši, dej mi trpělivost.“ Jedním douškem dopila víno a vzdychla unaveně. „Jdu spát. Nech dveře otevřené pro bratra. A mého muže.“
„O našeho krásného Lorenza se neboj,“ podotkla Octavia. Lehce nanášela na své nehty lak. Matka zírala na jasnou červeň s nechutí, ale vrátila se zpátky do pokoje.
„Co se to teď s Lorenzem děje?“ zeptala se. „Končí s prací o půlnoci. Proč by neměl být doma? Všechna děvčata jsou z ulice ta tam, kromě těch malých irských flunder v Deváté avenue.“ Dodala s hranou vážností: „Díky Ježíši Kristu, že svádí jen slušná, poctivá italská děvčata.“ Usmála se s nádechem hrdosti.
Octavia řekla neomaleně: „Larry asi zůstal u Le Cinglátů. Pan Le Cinglata je zase ve vězení.“
Matka pochopila okamžitě. Le Cinglatovi vařili vlastní víno a ve svém domě je po sklence prodávali. Zkrátka, byli to podloudníci porušující prohibiční zákony. Zrovna minulý týden poslala Le Cinglata Lucii Santě tři velké karafy, pravděpodobně proto, že Lorenzo pomáhal vykládat vagón hroznů. A signora Le Cinglata byla jednou z těch z kostela provdaných prostřednictvím zástupce svých manželů, tenkrát před dlouhými lety v Itálii. Nejstydlivější, nejzdrženlivější z nich všech. Dnes večer se nedalo dělat nic. Matka pokrčila rameny a šla spát.
Ale nejdříve zašla do obývacího pokoje a přikryla tři chlapce pokrývkou. Pak se podívala ven z otevřeného okna, dolů do tmavé ulice a uviděla svého manžela, jak se stále ještě prochází tam a zpátky Desátou avenue. Zavolala tlumeně: „Franku, nezůstávej moc dlouho.“ Nepodíval se na ni nahoru, ani neviděl oblohu.
Konečně byla v posteli. A teď se jí spát nechtělo, neboť se jí zdálo, že dokud je vzhůru, má pod kontrolou do jisté míry jednání svého muže a syna. Pociťovala rozmrzelost, opravdovou nelibost, že je nemohla přinutit, aby opustili svět a vstoupili do domu spát tam, kde spala ona.
Natáhla ruku. Nemluvně bylo bezpečně zaopatřeno přímo u zdi. Zavolala: „Octavie, spi, jdi do postele, je pozdě. Zítra pracuješ.“ Ale opravdu jen proto, že nemohla usnout, když byl ještě pořád někdo v domě vzhůru. A potom dcera prošla pokojem beze slova, vzpurně.
V hluboké letní tmě, vzdychajíc s oddechováním svých dětí, rozjímala Lucia Santa o svém životě. Sňatkem s druhým manželem přinesla svým dětem soužení. Věděla, že jí Octavia vyčítá, že neprojevila dost zármutku. Ale člověk nemůže vysvětlovat mladé panenské dceři, že její otec, manžel, jehož lože sdílela, s nímž byla připravená žít do konce života, byl muž, kterého vlastně ani neměla ráda.
Byl pánem, ale vůdcem bez prozíravosti, trestuhodný v nedostatku péče o svou rodinu, ochoten žít do konce života ve špinavých bytech činžáku několik krátkých bloků od loděnice, kde pracoval. Och, prolila kvůli němu mnoho slz. Peníze na jídlo dal vždycky, ale zbytek své výplaty, který by se byl měl dát stranou, utratil za víno a při sázení se svými přáteli. Nikdy ani cent pro ni. Prokázal už velkorysost, když přivedl Luciu Santu do nové země a své postele, žebráka jakým byla – bez prádla, že neměl nijakou potřebu jednat znovu velkoryse. Jeden skutek vystačil na celý život.
Lucia Santa se na tohle všechno rozpomínala s neurčitým dopalem, protože věděla, že to nebyla celá pravda. Dcera ho milovala. Byl pohledný muž. Jeho krásné bílé zuby přežvykovaly slunečnicová semínka a malá Octavia je přijímala z jeho úst, jak nikdy ne od své matky. Miloval svou dceru.
Pravda byla prostá. Byl hodný, pracovitý, bezelstný, rozkoše milující muž. Její pocit byl pocitem milionů žen vůči bezstarostným manželům. Tenhle muž by měl dohlížet na peníze v domě, mít právo činit rozhodnutí o osudu dětí – jaké bláznovství! Muži nejsou kompetentní. Navíc – nejsou vážní. A ona už začala vést boj, aby uchvátila jeho moc, jak všechny ženy dělají, když byl jednoho hrozného dne zabit.
Ale plakala. Ach, jak plakala. Zármutek smíšený s hrůzou. Ne smutek pro odešlé rty, oči, ruce, ale nářek pro ztrátu štítu před cizím světem, pláč pro chlebodárce jejích dětí, ochránce toho malého dítěte v jejím lůně. Takové vdovy si rvou vlasy a drásají tváře, vykřikují šílené lamentace, dopouštějí se na sobě násilí a nosí smutek, aby svět viděl. Takové jsou skutečné truchlící pozůstalé, neboť opravdový žal je plný hrůzy. Ony ovdověly. Milenci budou zase milovat.
Jeho smrt byla směšně groteskní. Zatímco se vykládala loď, lodní lávka se prolomila vysoko nad vodou a svrhla pět mužů a nepočítaných tun banánů dolů do říčního bahna. Lidské údy a banánové nožky pohřbeny dohromady. Nikdy se znovu k hladině nezvedly.
Sama se opovážila pomyslet: přinesl jim víc jako mrtvý než jako živý. Teď ve tmě, po letech, ve výsměchu svému mladšímu já, se nelítostně usmála. Tomu, co by si její mladší já myslelo o takových myšlenkách. Ale soud každému dítěti přiřkl tisíc dolarů – dokonce i Vincentovi, zatím sice ještě nenarozenému, ale už světu patrnému. Peníze do poručnictví, protože tady v Americe vládla moudrost; dokonce ani rodičové nebyli pověřeni spravováním peněz svých dětí. Ona sama dostala tři tisíce dolarů, o kterých nikdo v ulici, až na Ziu Louche a Octavii, nevěděl. Takže to nebylo všechno nadarmo.
O dlouhých měsících, kdy nosila své nenarozené dítě, nemluvila. Dítě, jehož otec zemřel dříve než se narodilo, jako dítě ďábla. Ještě teď ji pojal hrozný strach; ještě teď, o třináct let později, jí vytryskly zpod víček slzy. Plakala kvůli sobě, tak jako tehdy, a kvůli tomu nenarozenému dítěti, ale ne kvůli smrti svého manžela. Její dcera Octavia se tohle nesmí nikdy dozvědět, ani by to nepochopila.
A pak to nejostudnější: pouhý rok po manželově smrti a teprve šest měsíců po narození syna mrtvého muže se ona – zralá žena – poprvé v životě vášnivě zamilovala do muže, který se měl stát jejím druhým manželem. Zamilovala. Ne platonickou láskou mladých dívek a kněží, ne citem pro hrdiny v milostných románech. Ne; láska bylo slovo pro rozpálené tělo, pro spalující bedra, horečnaté oči a tváře. Láska byla pocitem opuchlého, mokrého těla. Ach, jaká poblázněnost, jaké bláznovství u matky dětí. Díky Ježíši Kristu na nebesích, že už nyní byla za tím vším.
A pro co? Frank Corbo byl pětatřicetiletý, nebyl nikdy předtím ženatý, štíhlý, šlachovitý, s modrýma očima; díky tomu, že ve svém věku nebyl ve stavu manželském, měli ho za podivína, podivína i pro jeho nemluvnost, mlčenlivou povahu a osamělou hrdost – hrdost tak směšnou u těch, co jsou před společností a osudem bezmocní. Sousedé hledající vdově druha a čtyřem hladovým krkům živitele usoudili, že by byl schopný jakéhokoliv bláznovství, a byl tedy skvělým kandidátem. Pracoval pravidelně v časných ranních směnách železničních part a jeho odpoledne byla volná pro namlouvání. Nedošlo by k žádnému skandálu.
Tak je tedy sousedé z dobroty a sebeobrany dali dohromady, s čistým svědomím, že oba udělají dobrý obchod.
Namlouvání bylo překvapivě mladistvé a nevinné. Frank Corbo znal pouze rychlé, studené maso děvek; vstoupil do manželského lože změněný láskou, s chlapeckou dychtivostí. Běhal za matkou tří dětí, jako by běhal za mladou dívkou, dělaje se tím v očích světa dokonce ještě komičtějším. Navštěvoval ji v pozdních odpolednách, kdy sedávala před činžákem a hlídala své hrající si a spící děti. Občas s nimi povečeřel a odešel ještě dřív než byly děti uloženy do postele. Nakonec jednoho dne požádal Luciu Santu, aby si ho vzala.
Šelmovsky se na něj podívala, jednajíc s ním jako s malým chlapcem. Řekla: „Nestydíš se požádat o ruku mě, s dítětem ještě v outěžku od mého prvního manžela?“ A poprvé uviděla ten zlý, nenávistný pohled. Vysoukal ze sebe, že miloval děti stejně jako miloval ji. Že i kdyby si ho nevzala, přispíval by jí na děti. Ve skutečnosti vydělával u železnice pěkné peníze a vždycky přinesl dětem zmrzlinovou tříšť a hračky. Někdy jí dokonce dával peníze, aby koupila dětem oblečení. Zpočátku zkoušela odmítnout, ale on se rozzlobil a řekl: „Co je? IV se ke mně nechceš znát? Myslíš si, že jsem jako ostatní chlapi? Mně jsou peníze lhostejný,“ a začal trhat špinavé zelené bankovky. Z nějakého důvodu ji tohle dohnalo k slzám. Vzala od něj peníze a on se už nikdy nespoléhal na své dárky. Byla to ona, kdo začal být netrpělivý.
Jednu neděli na jaře přijal Frank Corbo pozvání k polednímu jídlu, svátku týdne pro italské rodiny. Přinesl s sebou galon ostrého domácího italského vína a krabici krémového pečiva, gnole a soffiati. Měl na sobě košili, kravatu a oblek s mnoha knoflíky. Seděl u stolu obklopen dětmi: nesmělý, neobratný, plašší než ony.
Špagety byly polité Luciinou nejlepší rajskou omáčkou, masové knedlíčky krásně kulaté a přichucené česnekem a čerstvou petrželkou. Byl připraven tmavě zelený salát s olivovým olejem a octem z červeného vína a k vínu potom ořechy. Všechno v sobě mělo špetku koření a česneku a silného černého pepře. Přejedli se. Nakonec si děti šly hrát dolů na ulici. Lucia Santa by je bývala měla zadržet s ní v domě, ale neudělala to.
A tak v zlatavém odpoledni, se slunečním světlem, proudícím dlouhým železničářským bytem, oči chudáka nedospělého Vincenza chráněné před hříchem příhodně položeným polštářem, zpečetili svůj osud na kanapi v obývacím pokoji, matka jen málo rušena hlasy svých dětí, stoupajícími líbezně zezdola ulice.
Ach, rozkoš, rozkoš, chuť lásky. Po tak dlouhé době abstinence byl tělesný pach afrodisiakem, zvonem oslavně vyzvánějícím přicházející radosti; ještě nyní po tolika letech byla vzpomínka čerstvá. A v aktu lásky ona byla pánem.
Ten muž, vůči světu tak drsný, tak silný na jejích prsou plakal a v rychle pohasínajícím slunci pochopila, že za celých pětatřicet let jeho života se mu nikdy nedostalo pohlazení s opravdovou něhou. Bylo toho na něj příliš. Později se změnil. Poznal lásku příliš pozdě a pohrdal svojí slabostí. Ale pro tohle jediné odpoledne mu odpustila mnoho věcí, ne všechno; a pečovala o něj jako nikdy nepečovala o svého prvního manžela.
Než přišlo na svět jeho první dítě, bylo jen velmi málo soužení. Jeho přirozená láska k Ginovi se stala rakovinovou, zabíjející lásku k ženě a nevlastním dětem, a začal být zlý.
Ale v prvním roce manželství, ve víře v lásku, jí vyprávěl o svém dětství v Itálii, o synovi chudého statkáře. Často hladověl, často byl prochladlý a nikdy nemohl zapomenout, jak ho rodiče nutili nosit onošené boty, které mu byly příliš malé. Měl ošklivě znetvořená chodidla, jako kdyby byla každá kost zlomená a pak všechny znovu spojené do legrační otekliny. Ukázal jí svá chodidla, jako by říkal: „Nic před tebou netajím, nemusela sis muže s takovými chodidly brát.“ Smála se. Ale už se nesmála, když zjistila, že si vždy kupuje dvacetidolarové boty, krásnou, hnědozrnitou kůži. Jednání opravdového šílence. Jeho rodiče byli v Itálii výjimkou, venkované propadlí alkoholu. Byli odkázáni na něj, aby pracoval na farmě a dával jim chleba. Když se zamiloval do mladé dívky z vesnice, sňatek mu zakázali. Utekl a týden přebýval v lesích. Když ho našli, neměl daleko k divokému zvířeti. Byl v šoku a dali ho do psychiatrického zařízení. Po několika měsících byl propuštěn, ale odmítl se vrátit domů. Emigroval do Ameriky, kde v nejhustěji obydleném městě světa žil životem naprostého osamění.
Staral se o sebe sám, už nikdy neonemocněl. Ve svém životě samoty a dřiny nalezl bezpečí. Dokud se citově nezapletl s jiným lidským tvorem, byl v bezpečí – zrovna jako něco nehybného je do určitého stupně bezpečno před nebezpečenstvími pohybu. Ale tahle láska, která ho přivedla zpátky k životu, ho vrátila i zpátky do nebezpečí. A možná to bylo právě tohle vědomí, živočišné, tušené spíše než poznané, co ho učinilo tu neděli odpoledne tak slabým.
Teď, po dvanácti letech společného života, k ní byl manžel stejně rezervovaný, jako byl vždy k ostatním lidem.
Někdo prošel dveřmi. Někdo se pohyboval po kuchyni. Ale kroky znovu odcházely ven a dolů po schodech. Z jemu vlastních záhadných důvodů se manžel vrátil na ulici.
Noc. Noc. Chtěla manžela v posteli. Chtěla mít svého staršího syna v domě. Chtěla, aby každý spal v tomhle bezpečném hradu čtyři patra nad zemí, uzavřen před světem cihlami a betonem a železem. Chtěla od každého, aby spal, spal ve tmě, bezpečný před životem, aby nemusela už déle držet stráž a mohla se nechat unášet do zapomnění.
Vzdychla. Nebylo pražádného východiska. Zítra se musí s Frankem pohádat, aby si podržel práci údržbáře. Musí se vyrovnat s Le Cinglátou za ten odvar, pořídit šaty dětem, kamna na vaření prádelního mýdla. Naslouchala oddechování spících dětí kolem ní. Leny ve svém pokoji, tří chlapců v pokoji odděleném od jejího pouze klenutým vchodem. Octaviino v ložnici s dveřmi otevřenými kvůli větrání. Přizpůsobila svůj dech jejich stoupavým a klesavým vzdechům a pak usnula.
Octavia se protáhla na své úzké posteli. Místo noční košile nosila své umělo-hedvábné kombiné. Pokoj byl příliš malý pro jakýkoli v další nábytek mimo maličký stolek a židli, ale měl dveře, které mohla zavřít.
Bylo jí příliš vedro a byla příliš mladá na to, aby spala. Snila. Snila o svém pravém otci.
Och, jak moc ho milovala a jak se zlobila, že se nechal zabít a nezanechal jí nikoho, koho by milovala. Na konci každého dne na něj čekala před činžákem a políbila jeho ušpiněnou, zarostlou tvář, černé strniště, tak silně, že si až poranila rty. Vynesla mu nahoru do schodů kastrůlek na oběd a někdy od něj vyloudila i nebezpečně vyhlížející ocelový rozeklaný nakládací hák přístavního dělníka.
A potom v domě mu prostřela k večeři, starostlivě pokládajíc vidličku s rovnými hroty, nejostřejší nůž, jeho malou sklenku na víno, nablýskanou a zářící jako diamant. Zahrnovala ho svou pozorností, dokud ji podrážděná Lucia Santa neodehnala plesknutím od stolu, aby se mohlo podávat jídlo. A Larry, sedící na své vysoké dětské židličce, nemohl dělat nikdy nic.
Ještě teď, po tolika letech, kdy čeká na spánek, jí bleskla hlavou myšlenka jako výkřik: „Proč jsi nebyl opatrnější?“ Vyčítala mu jeho hříšnou smrt, opakujíc po své matce: „Nestaral se o rodinu. Nestaral se o peníze. Nestaral se o vlastní život. Byl bezstarostný ve všem.“
Smrt otce přivedla toho hubeného modrookého cizince s křivou, nerovnou tváří. Druhého manžela. Nevlastního otce. Dokonce ani jako dítě ho neměla ráda, dárky od něj přijímala s nedůvěrou, stála a držela se Larryho, schovávala se za matčina záda jako zvíře. Larry byl oblíbencem do té doby, než přišly na svět jeho vlastní děti. Z nějakého důvodu neměl nikdy rád Vincenta, ten mizernej grázl – hnusnej, hnusnej.
Ale dokonce ani teď nevinila matku za to, že si ho vzala, nemohla matku nenávidět kvůli tomu, že způsobila tolik trápení. Věděla, proč se matka za toho zlého muže provdala. Věděla.
Byl to čas ze života Lucie Santy života z nejmizernějších a k mnoha těžkostem, které následovaly po smrti jejího manžela, došlo vinou přátel, příbuzných a sousedů.
Neustále za Lucií Santou chodili, aby prý svěřila novorozeně, Vincenta, do výchovy bohaté sestřenici Filomeně z New Jersey. Jenom nakrátko, dokud matka znovu nenačerpá sil. „Takové dobrodiní bezdětnému páru. A jí, Filomeně, se může důvěřovat. A Filomenin bohatý manžel by potom určitě souhlasil s kmotrovstvím a zajistil by dítěti budoucnost.“ A jak k ní promlouvali tóny nejzarmoucenějšího soucitu, jak něžně: „A o tebe, Lucio Santo, o tebe má každý starost. Jsi tak pohublá. Ještě nezotavená z porodu. Pořád truchlíš nad svým milovaným mužem a jsi rozcupovaná těmi právníky skrze dědictví. Potřebuješ si odpočinout od starostí. Už jen kvůli svému dítěti buď na sebe opatrná. Co kdybys zemřela?“ Och, žádná hrozba jim nebyla příliš silná. „Tvoje děti by zemřely nebo by šly do domova. Nemohly by být poslány k prarodičům do Itálie. Chraň si svůj život, jediný štít svých dětí.“ A mluvili a mluvili. A děcko by bylo zpátky za několik měsíců, ne, za měsíc, možná několik týdnů. Kdo mohl vědět? A Filomena by o nedělích přijížděla, její manžel jezdil s fordem. Vzali by ji do svého krásného domu v Jersey na návštěvu maličkého Vincenza. Byla by hostem, těšícím se veliké úctě. Ostatní děti by se dostaly na den na venkov, na čerstvý vzduch. Bla bla bla.
No a jak jim nebo svým dětem mohla říci ne? I Zia Louche pokyvovala svou bradavčitou hlavou na souhlas.
Pouze malá Octavia začala plakat, říkala znovu a znovu s dětským zoufalstvím: „Oni ho zpátky nevrátí.“ Každý se jejímu strachu smál. Matka se usmála a pohladila Octaviiny krátké černé kučery, zahanbena teď vlastním zdráháním.
„Jen do té doby, než mi bude dobře,“ řekla dívence. „Potom se Vincenzo vrátí domů.“
Později matka nemohla pochopit, jak došla k tomu, že nechala své dítě odvézt. Pravda, otřes z manželovy smrti a macešskost porodní báby při Vincenzově narození ji oslabily. Ale tohle ji nikdy neospravedlnilo v její vlastní mysli. Byl to čin, který jí přinesl tolik hanby, znechutil ji sama sebe natolik, že kdykoliv měla potíže udělat těžké rozhodnutí, vybavila si tenhle jeden skutek, aby se ujistila, že nebude znovu zbabělá.
A tak malý Vincent odjel. Divná teta Filomena přijela jednou v poledne, když byla Octavia ve škole, a ta po příchodu domů našla kolébku prázdnou.
Plakala a křičela a Lucia Santa jí uštědřila jeden levou rukou a druhý pravou, pořádné, prudké pohlavky přes tvář, až její dcerce zvonilo v uších, a řekla: „Teď máš proč brečet.“ Matka byla ráda, že se mohla děcka zbavit. Octavia ji nenáviděla. Byla zlá jako macecha.
Ale pak přišel ten fantastický, krásný den, který obnovil její lásku a důvěru k matce. Část toho viděla jako malé dítě, ale příběh se vyprávěl nespočetněkrát, takže se teď Octavii zdálo, že viděla všechno. Přirozeně že se vyprávěl. Stalo se to legendou rodiny, zmiňovanou za večerního klábosení, šířenou u vánočního stolu nad vlašskými ořechy a vínem.
Problémy nastaly pouhý týden poté. Filomena tu první neděli nepřijela, nikde žádný automobil, který by Luciu Santu odvezl na návštěvu maličkého synka. Pouze telefonický vzkaz v cukrářství. Filomena přijede příští týden, a aby ukázala dobré srdce a lítost, pošle Lucii Santě peněžní poukázku na pět dolarů, dárek na usmířenou.
Tu temnou neděli Lucia Santa dlouho přemýšlela. Šla se poradit se svými sousedy z nižších podlaží. Ujišťovali ji, naléhali, aby si nemyslela bláhové věci. Ale jak den ubíhal, byla zamračenější a zamračenější.
V pondělí časně ráno řekla Octavii: „Běž. Jdi do Třicáté ulice a přiveď Ziu Louche.“ Octavia zakňourala: „Přijdu pozdě do školy.“ Matka opáčila: „Dnes do své báječné školy nepůjdeš.“ Řekla to tak hrozivě, že dívka okamžitě vystřelila z domu.
Zia Louche přišla, velký šátek kolem hlavy, modrý vlněný pletený kabátek sahající ke kolenům. Lucia Santa naservírovala slavnostní kávu a potom řekla: „Zio Louche, jdu se podívat na maličkého. Postarej se o holku a Lorenza. Prokaž mi tu laskavost.“ Odmlčela se. „Filomena včera nepřijela. Myslíš, že bych měla jet?“
V pozdějších letech vždy Lucia Santa trvala na tom, že kdyby ji bývala Zia Louche znovu ujistila, nebyla by ten den šla, a že za její upřímnou odpověď zůstane vždy staré ženě dlužna. Neboť Zia Louche, pokyvujíc svou starou, škaredou hlavou jako kajícná čarodějnice, řekla: „Spatně jsem ti poradila, signoro. Lidé říkají věci, které se mi nelíbí.“ Lucia Santa ji prosila, aby pověděla jaké, ale Zia Louche neřekla, protože to všechno byly drby, nic, co by se mělo opakovat úzkostlivé matce. Avšak jedna věc neušla zmínce: onen slib poslat pět dolarů. Chudí dělali dobře, když nedůvěřovali takové dobročinnosti. Nejlépe bude jít, uklidnit mysl každého.
V šerém světle zimy kráčela matka k Weehawkskému přívozu ve Čtyřicáté druhé ulici a poprvé od příjezdu z Itálie se zase plavila po vodě. V Jersey vyhledala pouliční dráhu a ukázala kousek papíru s adresou a potom přešla mnoho bloků, dokud ji jakási přátelská žena nevzala za ruku a nedovedla do příbytku Filomeny.
Ach, jaký to byl hezký dům pro ďábla, aby v něm bydlel. Měl zašpičatělou střechu jako nic, co kdy viděla v Itálii, jako by to byla hříčka, nikoliv aby jej užívali zcela dospělí lidé. Byl bílý a čistý, s modrými okenicemi a krytou verandou. Lucia Santa náhle znejistěla. Lidé tak dobře zaopatření by nikdy nezkoušeli zradu na ubohé ženě jako je ona.
Nedodržení nedělní úmluvy by mohlo být vysvětleno mnoha způsoby. Přece ale po straně verandy zaklepala na dveře domu. Zaklepala znovu a ještě jednou.
Ta tichá nehybnost byla děsivá, jako by byl dům opuštěný. Lucia Santa zeslábla strachem. Pak začalo uvnitř domu naříkat dítě a ona byla zahanbena svým hrozným, směšným podezřením. Trpělivost. Dětské naříkání se změnilo ve vřískot. Její mysl oněměla. Strčila do dveří a vešla do chodby a po schodech nahoru, vedena vřískáním až do ložnice.
Jak hezký to byl pokoj, nejhezčí pokoj, jaký kdy Vincenzo mohl mít! Byl celý do modra, s modrými záclonami, modrou postýlkou, bílým vycpaným koníkem, postaveným na malém modrém prádelníku. A v tomto krásném pokoji ležel její syn ve vlastních chcankách. Nikdo, kdo by ho přebalil, nikdo, kdo by utišil jeho vřeštění.
Lucia Santa ho vzala do náruče. Když ucítila tu hromádku masa, teplého a provlhlého vlastní močí, když uviděla ten zkrabatěný růžový obličejík a smolně černé dětské vlásky, byla naplněna divokou, triumfální radostí, vědomím, že jenom smrt by ji mohla od dítěte oddělit.
Dlouho se po hezkém pokoji rozhlížela s němým hněvem zvířete, všímala si všech jeho příslibů trvalého místa. Pak otevřela zásuvku prádelníku a objevila oblečení pro děcko. Zrovna když tohle udělala, vtrhla do pokoje Filomena.
Potom, jaké se potom odehrálo drama! Lucia Santa obvinila tu druhou z nečitelnosti. Nechat malého samotného! Filomena se ohradila. Jen odběhla pomoci svému muži otevřít koloniál. Byla pryč patnáct minut – ne, deset. Taková mizerná, nešťastná náhoda. Ale nebyla by sama Lucia Santa nechala občas dítě samotné? Chudí lidé nemohli být tak starostliví, jak by si přáli (jak pohrdavě se Lucia Santa ušklíbla, když se Filomena započítala mezi chudé), jejich děti se občas musí zanechat v pláči.
Matka ztratila soudnost, slepá, srdcervoucí, beznadějná zuřivostí nebyla schopná říci, co cítila. Když bylo její dítě necháno doma plačící, bylo to jeho vlastní maso a krev, které ho zachránilo. Jenže co by si dítě myslelo, kdyby bylo opuštěno a objevila se jen cizí tvář? Ale Lucia Santa prostě řekla: „Ne, je vidět, že protože tohle není tvá vlastní krev, neobtěžuješ se příliš. Jdi pomáhat do krámu. Vezmu své dítě domů.“
Filomena se přestala ovládat. Jakkoliv byla malá, zařvala: „Co potom naše ujednání? Jak bych vypadala před svými přáteli, že se mi s tvým dítětem nemůže věřit? A co všechno tohle, co jsem koupila, peníze vyhozené do vzduchu?“ Pak jedovatě: „A obě víme – víc bylo myšleno, než řečeno.“
„Co? Co?“ dožadovala se Lucia Santa. Pak se všechno provalilo.
Bylo zosnováno nelidské spiknutí v dobrém úmyslu prokázat laskavost. Sousedé, všichni ubezpečovali Filomenu, že se bezmocná vdova, nucená vydělávat svým dětem na chleba, postupně vzdá všech nároků na svého maličkého synka a dovolí Filomeně dítě adoptovat. Byli opatrní, vyhýbaví, ale dali jí na srozuměnou, že Lucia Santa dokonce v takové příhodné štěstí doufala. Nic se nemohlo říct na sto procent, samozřejmě. Musely se vzít v úvahu choulostivé city. Lucia Santa tohle všechno uťala svým divokým smíchem.
Filomena zkusila zahrát na jinou strunu. Podívej se na ty nové šaty, hezký pokoj. Byl by jedináček. Měl by všechno, šťastné dětství, univerzitu, stal by se právníkem, lékařem, dokonce profesorem. Lucia Santa nemohla ani doufat, že by něco podobného mohla kdy dítěti poskytnout. Co byla ona? Neměla žádné peníze. Bude jíst špínu s chlebem celý život.
Lucia Santa poslouchala ohromena, zděšena. Když Filomena řekla: „Jdi ty, přece chápeš, proč bych ti každý týden posílala peníze,“ matka stáhla zpět svoji hlavu jako had a prudce plivla starší ženě do tváře. Potom, dítě v náručí, vyběhla z domu. Filomena za ní běžela a vykřikovala kletby.
To byl konec vyprávění, tak jak se šířilo – nyní se smíchem. Ale Octavia si neustále vybavovala nejjasněji část, která se nikdy nevyprávěla: příchod matky s malým Vincentem v náručí.
Vešla do domu zimničná chladem, svůj kabát obalený kolem spícího děťátka, její bledá kůže černá krví hněvu, zlosti, zoufalství. Třásla se. Zia Louche řekla: „Pojď. Káva čeká. Sedni si. Octavie, šálky.“
Malý Vincent začal brečet. Lucia Santa se ho snažila utišit, ale jeho vřískot sílil a sílil. Matka, šílená proviněním, udělala dramatické gesto, jako by chtěla dítě smést, potom řekla Zie Louche: „Tumáš, vezmi si ho.“ Stará babice začala na dítě vrnět křaplavým hlasem.
Matka seděla u kulatého kuchyňského stolu. Podpírala si rukou hlavu, schovávajíc svůj obličej. Když přišla Octavia s šálky, řekla, stále si zakrývajíc obličej: „Vidíš. Malá holka má pravdu a my se smějeme.“ Pohladila svoji dceru, její prsty plné nenávisti působily křehkému tělu bolest. „Naslouchej v budoucnu dětem. My staří lidé jsme zvířata. Zvířata.“
„Ach,“ tiše prozpěvovala Zia Louche, „káva. Horká káva. Uklidni se.“ Maličké nepřestávalo naříkat.
Matka seděla bez hnutí. Octavia viděla, že strašlivý vztek na svět, na osud, ji připravil o řeč. Lucia Santa, pobledlá kůže jí tmavla, zadržovala slzy tlačením prstů do očí.
Zia Louche, příliš vystrašená na to, aby promluvila na matku, plísnila děcko. „No tak, plač.“ řekla „Ach, jak to dělá dobře. Jak je to snadné, eh? Máš právo. Ach, no krásně. Hlasitěji. Hlasitěji.“ Ale pak se dítě utišilo, smálo se té bezzubé, vrásčité tváři, zrcadlené z druhé strany času.
Stará babice zakřičela v předstíraném hněvu: „Hotov tak brzo? No tak! Plač!“ Zatřásla jemně děckem, ale Vincent se smál, jeho bezzubé dásně napodobeninou jejích.
Potom ta stará žena řekla pomalu, smutným, zpěvavým hlasem: „Miserable, miserable. Tvůj otec zemřel dřív, než ses narodil.“
Po těchto slovech se už matka nedokázala ovládat. Tiskla nehty na maso svého obličeje a ohromný proud slz se smísil s krví ze dvou dlouhých ran, které si na tvářích udělala. Stařena švitořila: „No tak, Lucio, teď trochu kávy.“ Žádná odpověď. Po dlouhé době zvedla matka svůj snědý obličej. Pozvedla černě oděnou paži k skvrnitému stropu a prohlásila smrtelně vážným hlasem, plným jedu a nenávisti: „Proklínám Boha.“
Stržena tímto momentem satanské pýchy, Octavia matku milovala. Ale ještě teď po tolika letech si pamatovala s hanbou na scénu, která následovala. Lucia Santa pozbyla veškeré důstojnosti. Klela. Zia Louche ji uklidňovala. „Pšš – pšš – mysli na malou, poslouchá.“ Ale matka se vyřítila z bytu a dolů čtyřmi patry vyřvávala na milé sousedy oplzlosti a ti okamžitě zamykali dveře, na něž ona bušila.
Křičela italsky: „Satani. Děvky. Vrazi dětí.“ Běhala po schodech nahorů a dolů a z úst jí vycházela špína, o níž nikdy netušila, že ji zná – že by ti neviditelní posluchači sežrali klidně střeva vlastních rodičů, že spáchali ten nejodpornější zvířecí čin. Běsnila. Zia Louche dala malého Vincenta do náruče Octavii a seběhla ze schodů. Drapla Luciu Santu za dlouhé černé vlasy a táhla ji zpátky domů. A i když byla mladší žena mnohem silnější, snížila se k bolestnému skučení a u stolu se bezmocně zhroutila.
Ale už brzy si vzala kávu a rychle se uklidnila a ovládla se. Měla příliš mnoho práce. Pohladila Octavii, šeptajíc „Jak jsi ale mohla, ještě dítě, rozumět takovému zlu?“
Když však Octavia říkala, aby se znovu nevdávala, a připomínala: „Vzpomeň si, měla jsem pravdu s Filomenou, že chtěla ukrást Vinnieho,“ matka se jí smála. Pak se přestala smát a prohlásila: „Neměj strach. Jsem tvá matka. Nikdo nesmí mým dětem ublížit. Ne, dokud žiju.“
Matka držela ve svých rukách váhy síly a spravedlnosti, rodina nesměla být nikdy pohaněna. Chráněná, nezranitelná, Octavia usnula, poslední obraz doutnající jiskrami: návrat matky s malým Vincentem v náručí, rozzuřené, triumfální, a přece navždy poznamenaná studem z provinění, že ho nechala jít.
Larry Angeluzzi (pouze matka mu říkala Lorenzo) se považoval ve svých sedmnácti za zcela dospělého muže. A právem. Byl hodně široký v ramenou, středně velký a měl pořádně svalnatá předloktí.
Ve třinácti nechal školy, aby mohl jezdit na koni a s vozem pro West Side prádelnu. Měl plnou odpovědnost za výběr peněz, dohled nad koni a dobrou vůlí zákazníků. Vynesl těžké pytle prádla do čtvrtého patra, aniž se zadýchal. Každý mu hádal přinejmenším šestnáct. A vdané ženy, jejichž manželé už odešli do práce, z něj měly radost.
Ztratil panictví při jedné z donášek, vesele, ochotně, přátelský jako vždy, nepřemýšleje o tom; další drobná maličkost jeho práce, něco jako promazávání kol vagónu, zpola povinnost, zpola potěšení, protože ony ženy nebyly mladé.
Práce DUMMY BOY, jízda na koni a vedení vlaku ulicemi města se zamlouvala jeho hrdinské představě a peněz bylo dost, práce snadná a povýšení na pomocníka průvodčího nebo výhybkáře možné – bylo to skvělé místo na celý život. Larry byl ctižádostivý, chtěl být šéfem.
Měl již zralé kouzlo rozeného dobyvatele ženských srdcí. Když se smál, zuby se mu perleťově leskly. Měl pevné, tvrdé, pravidelné rysy, smolně černé vlasy a dlouhé černé obočí a řasy. Byl od přírody přátelský, vždy předpokládal, že o něm každý smýšlí dobře.
Řádný syn, dával pravidelně matce výplatu, kterou si vydělal. Pravda, nyní si nějaké peníze nechával, ulil si je, ale konec konců byl sedmnáctiletým mladým mužem v Americe, ne v Itálii.
Nebyl marnivý, ale jízdu Desátou avenue na svém černém koni s nákladním vlakem, vinoucím se pomalu za ním, miloval, zatímco kroužil červenou lucernou, aby varoval svět před nebezpečím. Pokaždé cítil příval radosti, když podjížděl pod železným a dřevěným mostem v Třicáté ulici a vjel do sousedství vlastní vesnice a nutil koně, aby se pro děti, které čekaly na něj a na mašinu s bílými oblaky páry, vzpínal. Někdy koně zastavil nedaleko obrubníku a mládež se kolem něj shromáždila, žadoníc o svezení, hlavně děvčata. Jeho bratr Gino k němu vždy vzhlížel jako znalec obdivující obraz – ne příliš blízko, jedno chodidlo před druhým, hlavu mírně dozadu, zakláněl se, obdiv mu zářil v očích; byl k bratrovi tak plný úcty, že nikdy ani nepromluvil.
A přece, ačkoliv byl Lary pracovitý a vcelku zodpovědný na tak mladého muže, měl jednu chybu. Sváděl děvčata. Byla pro něj příliš povolná. Rozzlobené matky přiváděly své dcery k Lucii Santě a dělaly ošklivé scény, křičíce, že zdržuje dívky venku příliš dlouho, že slibuje, že si je vezme. Bla bla. Proslulý svými trofejemi, stal se Romeem ze sousedství, avšak oblíbený mezi starými dámami v avenue. Neboť měl respekt. Choval se jako mladík vychovaný v Itálii. Jeho dobré způsoby, které byly zrovna tak přirozené jako jeho veselost, jej učinily připraveným pomoci v bezpočtu drobných nesnází chudých: zapůjčil nákladní vůz, aby pomohl někomu přestěhovat se do nového činžáku, krátce navštívil starší tetu, když ležela v nemocnici v Bellevue. Ale ze všeho nejdůležitější bylo, že se s opravdovým nadšením účastnil všech událostí veřejného života – svateb, pohřbů, křtin, bdění u mrtvého, přijímání a biřmování – posvátných kmenových zvyků, kterým se mladí Američané posmívali. Staré ženy v Desáté avenue o něm pěly nejvyšší chválu, říkaly, že vždy ví, které věci jsou doopravdy důležité. Ve skutečnosti se mu dostalo cti, že žádný Ital nepamatoval, aby kdy předtím byla projevena takovému mladíkovi. Požádali ho, aby šel za kmotra synovi Guargiů, vzdáleným bratránkům. Lucia Santa to zakázala. Byl příliš mladý na takovou zodpovědnost, taková čest by mu popletla hlavu.
Larry slyšel Gina křičet „Spalte město,“ pozoroval ho, jak běží, viděl, že lidé zmizeli z ulice do domu. Cválal na koni ulicí do stáje v Třicáté páté, pak jel tryskem a chytal do uší nápory větru, nádherný klapot kopyt na dlažbě. Stájník spal, a tak se Larry postaral o koně sám a pak byl volný.
Sel přímo do domu Le Cinglatů, krátkého bloku daleko v Třicáté šesté ulici. Signora Le Cinglata v kuchyni podávala anýzovku a víno, účtovala za sklenku a obdarovala svým vtipem zákazníky, kteří pili nejvíce. Nikdy jich nebylo víc jak pět nebo šest. Byli to vždy italští dělníci a staří mládenci nebo muži, jejichž manželky jim nikdy z Itálie nepřijely.
Pan Le Cinglata končil jeden z třicetidenních trestů, které byly rizikem jeho obchodu. „Ach, ta policie,“ říkala vždy signora Le Cinglata při takových příležitostech. „Dali mého muže na kříž.“ Byla zbožná.
Když Lany vešel do bytu, seděli tam pouze tři muži. Jeden z nich, snědý Siciliánec, povzbuzený zprávou, že její manžel pobývá ve vězení, signoru otravoval, přidržuje jí sukni, kdykoliv prošla kolem, prozpěvujíc si lechtivé italské písně. V jeho jednání byla jen nevinná chlípnost, dětská potměšilost primitivního muže. Larry si sedl k jejich stolu. Rád si popovídal v italštině se staršími muži. Opětoval signořin úsměv na přivítanou a jeho rychlý úsudek o rovnosti Siciliánce urazil.
Zvedaje své obrovské, husté obočí v posměšném překvapení, zvolal italsky: „Signoro Le Cinglato, vy tady obsluhujete děti? To mám pít svoji sklenku vína s kojenci?“ Žena položila třešňový střik pro Larryho a Siciliánec se na všechny podíval pohledem mučivé zlomyslnosti: „De váš syn? Váš synovec? Chrání vás, když je váš manžel ve svém malém úkrytu. Ó, promiňte mi.“ Řval smíchy, až se dusil.
Signora, baculatá, vcelku hezká a přísná, se nebavila: „Tak dost,“ okřikla ho. „Přestaň, nebo si hledej napití jiné místo. A modli se, abych svému muži nepověděla o tvém hezkém chování.“
Siciliánec řekl s náhlou vážností: „Poděkuj bohu, když nikdo neřekne tvému muži o tvém pěkném chování. Proč nevyzkoušíš muže místo děcka?“ A udeřil se oběma rukama do prsou jako zpěvák v opeře.
Signora Le Cinglata, v žádném případě zahanbená, ale z netrpělivosti, řekla úsečně: „Lorenzo, shoď ho ze schodů.“
Ona průpovídka byla neobvyklá a znamenala pouze, jak všichni věděli, že by se muž měl nechat přesvědčit, aby odešel. Larry začal říkat cosi smířlivého, přátelský úsměv na tváři. Ale Siciliánec, jehož čest byla uražena, se zvedl a zařval v lámané angličtině: „Ty malej zasranej ameriskej jebáku. Ty že mě shodíš ze schodů? Sežeru tě celýho.“
Mužova široká, vousatá tvář byla zvrásněná panovačným vztekem. Lany pocítil rychlý nával dětské hrůzy, jako kdyby udeřit tohoto muže bylo otcovražedné. Siciliánec se hrozivě přibližoval a Larry zasadil do obrovitého snědého obličeje přímý úder. Siciliánec upadl na kuchyňskou podlahu. Najednou byl Larryho strach pryč a cítil pouze lítost a vinu za mužovo ponížení.
Neboť tento muž nemohl použít svých rukou a neměl ani v úmyslu mu doopravdy ublížit. Přišel jako drtící medvěd svěrač, aby přísně potrestal dítě, groteskní, lidský, aniž by byl krutý. Larry mu pomohl na židli, dal mu napít ze sklenice anýzovky, mumlal slova usmíření. Muž mu vyrazil sklenici z ruky a vyšel z bytu.
Noc ubíhala. Muži přicházeli, jiní odcházeli. Někteří hráli brisk se starým, špinavým balíčkem karet, vymožeností firmy.
Larry seděl v rohu, zaražený svou příhodou. Potom se jeho nálada změnila. Cítil se hrdý. Lidé o něm budou smýšlet s úctou jako o muži, před kterým je radno se mít na pozoru, přece ale ne nečestném a zvráceném. Byl hrdinou z kovbojských filmů, jako Ken Maymard, který nikdy nesrazil muže na podlahu.
Přemáhala ho ospalost. A potom na něj signora Le Cinglata promluvila svým zvláštním, koketním způsobem, italsky a krev se mu vzbouřila. Nadešel čas.
Signora Le Cinglata se omluvila s tím, že musí donést nový galon vína a další láhev anýzovky. Šla z kuchyně přes pokoje dlouhého železničního bytu do nejvzdálenější ložnice. Byly tam dveře. Larry ji následoval, mumlaje přitom, že jí pomůže nést láhve, jako kdyby měla být mladickou troufalostí překvapená, či nazlobená. Ale když ho slyšela zamknout za nimi dveře, sehnula se, aby vzala obrovitý nachový galonový džbán z těch mnoha postavených u zdi. Jak tohle udělala, Larry oběma rukama vyhrnul nahoru její šaty a spodničku. Otočila se ve svých ohromných růžových reformkách, břicho odhalené a zaprotestovala se smíchem: „Eh, giovanotto.“ Veliké látkové knoflíky jejích šatů vyklouzly z dírek a ona teď ležela na zádech na posteli, dlouhá, pokleslá prsa s velkými bradavkami vyvalená, volné reformky stažené ke straně. Několika mocnými, slepými, divokými pohyby Larry skončil a lehl si na postel, zapaluje si cigaretu. Signora, zapnutá znovu až ke krku a úctyhodná, vzala do jedné ruky nachový džbán a do druhé průhlednou, úzkou láhev a společně se vrátili k zákazníkům.
V kuchyni signora Le Cinglata nalévala víno a dotýkala se sklenek těma rukama, kterýma ho předtím hladila. Přinesla Larrymu čerstvou sklenku třešňového střiku, ale popuzen, že se neumyla, se nenapil.
Larry se přichystal k odchodu. Signora Le Cinglata šla za ním ke dveřím a zašeptala: „Zůstaň, zůstaň na noc.“ Věnoval jí svůj široký úsměv a šeptl zpátky: „Hej, matka by se vyptávala.“ Hrál tuhle roli bezmocného, poslušného syna, kdykoliv se mu chtělo uniknout.
Nešel domů. Zašel za roh a zpátky do stáje. Připravil si lože na slámě a koňské houni, sedlo posloužilo jako polštář. Neklidný pohyb koní ve stájích na něj působil konejšivě, koně ho nemohli odvést od jeho snění.
Jak ležel, znovu se probíral svojí budoucností, jako dělával mnoho nocí a jako všichni mladí muži dělávají. Pociťoval obrovskou sílu. Cítil se ve své kůži, sám sebe viděl jako někoho, komu byl předurčen úspěch a sláva. Ve světě, ve kterém žil, byl nejsilnějším z chlapců jeho věku, nejpohlednější, nejúspěšnější u dívek. Dokonce i zralá žena byla jeho otrokyní. A dnes večer porazil dospělého muže. Bylo mu teprve sedmnáct a v jeho mladistvé mysli zůstane svět nezměněný. On nezeslábne, a ani svět nezesílí.
Bude schopný. Udělá svoji rodinu bohatou. Snil o zámožné mladé Američance s automobily a velkými domy, která by si ho vzala a milovala jeho rodinu. Zítra před prací pojede na svém koni Centrálním parkem a poveze se koňskými stezkami.
Viděl se jet Desátou avenue, bohatá dívka v jeho rukou a každý se na něj dívá s obdivem. Dívka bude milovat jeho rodinu. Nebyl povýšenecký. Nikdy nepomyslel, že by se někdo mohl dívat svrchu na něj, jeho rodinu, matku a sestru, jeho přátele. Protože on je všechny považoval za výjimečné, oni byli doopravdy částí jeho samého. Měl vskutku bezelstnou mysl, a když spal v zapáchající stáji jako kovboj na prérii z kamenů, byl díky svým trofejím muže u ženy vyrovnaný. Larry Angeluzzi o svém šťastném osudu nikdy nepochyboval. Spal klidně.
V rodině Angeluzzi-Corbo se pouze dětem – Vincentovi, Ginovi a Salovi, spleteným dohromady v jedné posteli – zdály opravdové sny.
