Šťastný poutník (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola sedmá

Doktor byl synem domácího, kterému patřilo mnoho činžovních domů v Desáté avenue. Tenhle otec, italský venkovan, se nedřel a nepotil, neopustil svoji domovinu, neždímal ze svých krajanských podnájemníků každý cent, nesrkal čtyřikrát týdně pasta a fagioli, jen aby se jeho syn stal milosrdným samaritánem. Dr. Silvio Barbato byl mladý, ale o hippokratovské přísaze neměl žádné iluze. Choval vůči svému otci přílišnou úctu a navíc byl příliš inteligentní sám o sobě na to, aby se choval sentimentálně k jižním Italům, kteří žili jako krysy podél západní zdi města. Ale i tak byl dost mladý na to, aby považoval utrpení za nepřirozené. Soucit z něho ještě nebyl docela vyždímán.

Luciu Santu znal. Jako chlapec, předtím než otec zbohatl, v Desáté avenue bydlel a projevoval jí úctu povinovanou starší ženě. Žil jako teď žila ona, špagetami ve čtvrtek a v neděli, pasta a fagioli v úterý, ve středu, v pátek a v sobotu a v pondělí scarola, aby se pročistila střeva. Nemohl ji zastrašit a jednat zcela profesionálně. Ale pokaždé, když vstoupil do domu jako byl tento, svému otci žehnal.

Jeho únik byl dovršen. Otec byl mazaný, že z něj udělal doktora. Nějací lidé vždycky onemocněli, nemocnice stály pořád, práce se našla. Vzduch byl plný zárodků, v dobrých časech i zlých. Někteří unikli načas, ale proces umírání byl vždy zdlouhavý. Každý, kdo byl naživu, měl peníze, které by si našly cestičku do doktorovy kapsy.

Sedl si ke svému šálku kávy. Musí, jinak by pro něj příště už neposlali. Lednička na chodbě byla pravděpodobně plná švábů. Dcera – jak se jen jmenovala? – byla dost stará na práci a byla tak vyvinutá, že sňatek je nevyhnutelný, nebo bude mít potíže. Motalo se tu příliš mnoho lidí vysvětlujících podrobnosti o pacientovi. Kolem se shromáždili přátelé a důvěrníci rodiny – věc, která jde doktorům na nervy ze všeho nejvíc. Staré přítelkyně byly vůbec nejhorší.

Konečně uviděl pacienta, který ležel v posteli. Zdál se klidný. Dr. Barbato mu nahmatal tep, změřil krevní tlak. To stačilo. Za tou klidnou, drsnou tváří musí být nesnesitelné napětí. Od jiných doktorů už o podobných případech slyšel. Byli to vždycky muži, kteří se sesypali pod tíhou nové země, nikdy ne ženy. Případy italských mužů, kteří duševně onemocněli a museli být dáni do ústavu, jako by odchodem z domoviny ze své mysli vytrhli životně důležitý kořen, byly časté.

Dr. Barbato věděl, co má teď dělat. Frank Corbo by měl být poslán do nemocnice, měl by si na delší dobu odpočinout, zbavit se tíhy. Jenže tenhle muž musí pracovat, musí živit děti. Všichni by jinak museli začít s hazardem. Dr. Barbato pokračoval v prohlídce. Když stahoval pokrývku, byl vylekán pohledem na pár ohyzdně zdeformovaných chodidel a pocítil takřka neovladatelný strach.

„Jak se to stalo?“ zeptal se italsky. Jeho hlas byl zdvořilý, ale pevný, dožadující se odpovědi.

Otec se zvedl na loktech a přetáhl si pokrývku zpátky přes nohy. „To není vaše starost,“ řekl. „Ty mě nijak netrápí.“ Tohle byl nepřítel.

„Tak tedy, máte bolení hlavy,“ upřesnil doktor.

„Ano,“ řekl otec.

„Jak dlouho?“

„Pořád.“

Nedalo se tu dělat nic. Dr. Barbato předepsal recept na silné sedativum. Čekal trpělivě na svou odměnu, zatímco matka odcupitala do jiné místnosti vyndat peníze z jejich úkrytu. Cítil se trochu nepříjemně. Vždycky si přál, aby lidé, kteří mu dávali peníze, byli lépe oblečeni a měli lepší nábytek. Pak si všiml rádia a hryzání svědomí zmizelo. Jestliže si mohli dovolit takový luxus, mohli si dovolit i nemoc.

Frank Corbo se vrátil do práce následující týden. Bylo mu mnohem lépe. V noci někdy nahlas sténal a nadával, ale jen několik minut a po půlnoci už se nikdy nebudil. Ale než skončil další týden, přišel jednoho dne domů zrovna před obědem. Stál ve dveřích a řekl své ženě: „Padrone mě poslal domů. Jsem příliš nemocný na to, abych dělal.“ Ke zděšení Lucii Santy začal plakat.

Posadila ho ke kuchyňskému stolu a donesla mu kávu. Měl velmi hubené tělo. Mluvil tak, jako nemluvil nikdy od roku jejich svatby. Zeptal se jí vystrašeným hlasem: „To jsem tolik nemocný? Padrone říká, že příliš často přestávám pracovat a zapomínám na stroj. Že bych si měl dlouho odpočinout a pak se u něj zastavit. Ale já nejsem tak nemocný, je mi teď čím dál líp, hlídám se. Už se o sebe postarám. Není to pravda?“

Lucia Santa řekla: „Nemysli na práci, odpočiň si chvilku. Musíš se uzdravit. Odpoledne si zajdi na procházku, vezmi Lenu na vzduch do parku.“ Podívala se na jeho sklopenou hlavu. Bylo mu líp nebo hůř? Nemohla dělat nic jiného, než čekat.

Když s maličkou Lenou odcházel, dala mu dolar na bonbóny a cigarety. Věděla, že hrozně rád míval v kapse nějaké peníze a že by mu to zvedlo náladu. Byl venku celé odpoledne a vrátil se právě včas k večeři.

Okolo stolu byla shromážděná celá rodina, Octavia, Larry, Vincent, Gino a Sal. Všichni věděli, že otec přišel o práci a byli zamlklí. Ale on byl klidný a tak hezky se choval a byl své ženě nápomocný, že se brzy každý cítil bezstarostně. Zdálo se, jako by mu ten šok ze ztráty zaměstnání vytloukl všechny další nesmysly z hlavy. Povídali jeden přes druhého. Larry napálil chlapce, kterým tvrdil, že prý švábi hrají na zdi baseball, a když se Sal a Gino otočili, ukradl jim z talíře brambory. Octavia krmila maličkou Lenu a chovala ji na klíně. Vinniemu neuniklo nic. Jeho Lany napálit nemohl. Dotkl se matčiných šatů, když šla kolem a nesla na stůl, a ta se zastavila a naservírovala mu jako prvnímu.

Když všichni odešli od stolu, zeptala se Lucia Santa svého manžela, jestli půjde do kaple. Odpověděl, že už více pana Colucciho nepotřebuje. Matka žasla. Bylo možné, že její manžel, který (ke škodě vlastní rodiny) nebyl nikdy vychytralý, využil Colucciovy, jen aby dostal práci? Ale proč potom ta nemoc? Tahle nesrovnalost jí dělala starosti.

Později, když nastal čas jít na kutě, Lucia Santa se usadila na své kuchyňské židli, že bude do půlnoci šít. Chtěla teď být stále oblečená a přichystaná, kdyby měl její manžel své záchvaty. Pokud by se do půlnoci nic nestalo, klidně může jít bez rizika spát, nebezpečí by bylo zažehnáno.

Frank Corbo ji pozoroval a s tím, co jemu připadalo jako něžnost, řekl: „Jdi. Jdi si odpočinout. Já zůstanu ještě chvilku vzhůru a pak si přijdu lehnout.“ Vděla, že myslí teprve až po půlnoci. Bylo už skoro jedenáct. Všichni ostatní spali a Larry odešel do práce. Lucia Santa cítila obrovský příval úlevy a pýchy, že se její úsudek ukázal jako správný. Bylo mu lépe. Muži mívali taková období, ale ta zase pominula. „Dodělám jen tenhle kousíček,“ řekla.

Jak šila, on pokuřoval svůj doutník. Nabídl jí sklenku vína a vzal si i jednu pro sebe, ačkoliv to bylo proti vyznání Colucciových. Bylo po půlnoci, když si šli lehnout, s maličkou Lenou mezi sebou. Byla velká tma, černočerné srdce noci, když se Lucia Santa vzbudila a slyšela manžela opakovat jasným, vyrovnaným hlasem: „Co mezi námi dělá tahle panenka? Rychle, než ji vyhodím z okna.“ Lucia Santa položila jednu ruku přes spící nemluvně a řekla tichým, naléhavým hlasem: „Franku, co je? Co se děje?“ Stále ještě omráčená spánkem, nemohla to pochopit.

Otec se zeptal tichým, hrozivým hlasem: „Proč jsi mezi nás dala tuhle panenku?“

Lucia Santa se snažila zachovat klidný tón. Zašeptala: „Franku, Franku, to je tvá dcerka. Probuď se, Franku.“ Nastalo dlouhé ticho, ale Lucia Santa se neodvážila znovu usnout. Náhle se celá postel prudce zatřásla.

Zvedl se jako anděl mstitel. Ložnici a přední pokoj, kde spaly děti, zalilo světlo a stál tam otec, úplně oblečený. Tvář měl téměř černou krví od záchvatu zuřivosti. Jeho hlas zněl jako hrom, když zařval: „VEN Z TOHODLE DOMU! VŠIVÁCI, ZKURVYSYNIA DĚVKY! VEN Z DOMU, NEŽ VÁS VŠECHNY ZABUU!“

Matka vyskočila z postele ve své noční košili, děťátko sevřené v náručí. Běžela do předního pokoje a řekla vystrašenému Ginovi a Vincentovi: „Rychle, oblékněte se a vemte Salvatora a běžte k Zii Louche. No tak rychle.“

Otec běsnil, nadával, ale když uviděl na odchodu Vincenta, řekl: „Ne, Vincenzo může zůstat. Vincenzo je anděl.“ Ale matka postrčila Vincenza do chodby.

Otec a matka stáli tváří v tvář. V otcových očích nebylo žádné slitování. Řekl tiše, ale s opravdovou nenávistí: „Vem si svou panenku a vypadni z tohodle domu.“ Lucia Santa se podívala na jediné dveře do ložnice, Octaviiny.

Otec její pohled zachytil. Řekl: „Nenuť mě klepat na dveře tvé dcery. Ať je venku na ulici, kam patří.“

Dveře se otevřely. Stála v nich Octavia, už oblečená, a držela v pravé ruce své krejčovské nůžky.

Matka řekla rychle: „Octavie, pojď se mnou.“ Octavia se nebála, vyšla ze svého pokoje připravená svést bitvu, aby ochránila matku a děti. Ale teď spatřila ve tváři otčíma takový výraz krutého potěšení, že poprvé dostala strach. Vzala maličkou Lenu z matčiny náruče a stále ještě držíc nůžky, běžela do kuchyně. Vinnie, Sal a Gino se choulili k sobě, přes zimní spodní prádlo měli na sobě jen kabáty. Sehnala je v houfu ze schodů a ven z domu. Lucia Santa zůstala s manželem sama.

Oblékla si přes noční košili šaty a přitom se ho zeptala třesoucím se hlasem: „Franku, co je? Byl jsi celý den tak hodný, co se teď děje?“

Jeho modré oči byly temné, drsná tvář klidná. Zopakoval znovu: „Všichni ven z tohodle domu.“ Přiblížil se k ní a strkal ji chodbou kolem pokojů směrem ke dveřím.

Larry a Panettiere vrazili do bytu a skočili mezi ně. Otec popadl Larryho za krk a tlačil ho ke zdi a řval: „Jen proto, že jsi mi dal dneska dolar, si myslíš, že se do toho můžeš míchat?“ Hodil na nevlastního syna hrst drobných.

Larry byl ve střehu. Řekl opatrně: „Tati, já ti jdu pomoct. Jdou sem četníci. Musíš se uklidnit.“ Náhle zakvílela siréna. Otec běžel do předního pokoje podívat se z okna.

Pod sebou na ulici viděl své tři malé děti schumlané ve svrchnících, tísnící se kolem Octavie a ji, jak ukazuje nahoru směrem k němu, poté co policie vystoupila z auta. Viděl dva policisty vbíhat do činžáku. Zkrotí a vrátil se zpátky chodbou pokojů do kuchyně a řekl všem velmi rozumným tónem: „Policie má klacky. Nikdo nemůže policii vzdorovat. Dokonce ani Bůh nemůže vzdorovat klackům.“ Posadil se na kuchyňskou židli.

Dva statní policisté, oba vysocí Irové, vešli do otevřeného bytu opatrně a poklidně. Larry si je vzal stranou a mluvil s nimi tichým hlasem. Otec je všechny pozoroval. Potom Larry došel k otci a sedl si vedle něj. Měl v očích slzy úzkostí. „Poslouchej mě, tati. Jede sem sanitka. Jsi nemocný, víš? Tak teď nedělej potíže. Kvůli mamce a děckám.“

Frank Corbo do něj prudce strčil. Okamžitě se ti dva policisté přiblížili, ale matka byla rychlejší: „Ne, počkejte, počkejte,“ řekla.

Šla k manželovi a promlouvala k němu tiše, jako kdyby Panettiere a ti policisté nesměli nic slyšet. Octavia a děti opustily chlad ulice a postávaly na druhé straně pokoje a sledovaly je. Matka mu domlouvala: „Franku, jdi do nemocnice. Uzdraví tě. Co si pomyslí děti, až uvidí policii, jak tě bije a táhne ze schodů? Franku, Franku, buď rozumný. Budu tě každý den navštěvovat. Za týden, za dva ti bude dobře. Tak pojď.“

Otec se zvedl. Jak to udělal, dva internisté v bílých kabátcích se vynořili nad posledním stupněm schodiště a došli k otevřeným dveřím bytu. Otec stál u stolu, hlavu dole, přemítal. Pak hlavu zvedl a prohlásil energicky: „Všichni si musí dát kávu. Sám ji uvařím.“ Ty dva bílé kabátce k němu vyrazily, ale matka jim zkřížila cestu. Larry si stoupl vedle ní. Matka řekla internistům i policistům: „Vyhovte mu, prosím. On půjde, když mu vyhovíte. Ale jestli použijete násilí, bude jako zvíře.“

Zatímco se káva louhovala, otec se začal u kuchyňského kohoutku holit. Internisté byli napjatí a ostražití. Policisté stáli připraveni s pendreky. Otec byl rychle hotov a nachystal na stůl šálky kávy. Děti a Octavia seděly na vzdálené straně stolu. Zatímco pili, aby mu udělali radost, nechal si od své ženy donést čistou košili. Pak si je všechny prohlížel se třpytem v očích.

„Figlio de puttana,“ začal. „Zloduši. Vás dva policajty znám. Pozdě v noci chodíte do pekárny a pijete whisky. Tak pracujete? A ty, Panettiere. V zadní místnosti pálíš protizákonně whisky. Och, všechny vás v noci, kdy každý spí, vidím. Vidím všechno. V noci jsem všude. Vidím hříchy světa. Zrůdy – nestvůry – ďáblové – vrazi – zkurvysyni a dcery – všechny vás znám. Myslíte si, že nade mnou můžete vyhrát?“ Křičel rychle, nesouvisle a strčil do kuchyňského stolu, porážeje všechny ty kávové hrníčky.

Zdálo se, jako by se zvedl na špičky; vyrostl a zhrozivěl. Larry a matka se od něj stáhli. Ti dva internisté v bílých kabátcích se semkli do řady se dvěma policisty a postupovali směrem k němu. Najednou otec uviděl přes obrovský dřevěný stůl obličej svého syna Gina, kůži bledou hrůzou, oči téměř prázdné, vyhaslé. Zády k nepřátelům otec na svého syna jedním okem mrkl. Viděl, jak se po Ginově tváři znovu rozlila barva, strach zmírněn překvapením.

Ale teď byla komedie u konce. Čtyři muži otce obklíčili, ještě se ho zatím nedotýkali. Ten k nim pozvedl obě své dlaně, jako by se doprošoval, aby se zastavili, vyslechli něco důležitého, co se chystá říct. Ale nepromluvil. Sáhl do kapsy a podal své ženě klíče od bytu a potom peněženku. Lucia Santa ho uchopila za ruku a táhla ho ven z bytu a dolů ze schodů. Larry vzal druhou otcovu ruku. Policie a muži v bílých kabátcích se drželi těsně za nimi.

Desátá avenue byla liduprázdná. Kolem ambulance a policejního auta zaparkovaného před činžovním domem šlehal vítr. V temné ulici se Frank Corbo otočil tváří v tvář ke své ženě. Řekl tichým hlasem: „Lucio Santo, nech mě jít domů, nenech je, aby mě odvezli. Oni mě zabijou.“ Ulicí zahoukal motor. Žena sklopila hlavu. Pustila jeho ruku a odstoupila od něj. Bez varování se na otce vrhli dva internisté v bílých kabátcích, navlékli mu něco na ruce a napůl ho strčili, napůl zvedli do ambulance. Jeden z policistů naskočil dovnitř na pomoc. Neozval se žádný zvuk. Otec nekřičel. Bylo vidět pouze třepetání mnoha modře a bíle oděných paží. Matka si hryzala pěsti a Larry stál ochromený. Ambulance odjela a potom k nim přistoupil policista, který zůstal.

Zamračenost časného úsvitu zastřela hvězdy, ale ještě nebylo doopravdy světlo. Lucia Santa na ulici plakala, když Larry udával policistovi jejich jména, otcovo, jména dětí a každého, kdo byl tu noc v domě, a popisoval, jak to všechno začalo.

Ne dříve než následující neděli bylo vůbec někomu povoleno otce navštívit. Po večeři řekla Lucia Santa dceři: „Myslíš, že bych mu mohla dovolit přijít domů, myslíš, že je to bezpečné?“ Octavia pokrčila rameny, bála se odpovědět upřímně. Žasla nad matčiným optimismem.

Lany jako nejstarší mužský v rodině převzal velení. Mluvil s chlapským pohrdáním nad zbabělostí žen: „Chcete tím říct, že necháte taťku shnít v Bellevue jen proto, že se jednu noc trochu neudržel? Dostaňme ho ksakru ven. Bude v pořádku, nebojte se.“

Octavia oponovala: „Pro tebe je snadné mluvit jako velkomyslný potentát. Ty nejsi nikdy doma. Běháš venku za flundrama, za těma svýma hloupýma šlapkama. A zatímco si hezky užíváš, mámě, děckám a mně podřezávají hrdla. A tobě to bude ta-á-á-k strašně líto, až přijdeš domů. Jenže ty budeš naživu a my budeme mrtví. Nejsi tak blbej, Larry.“

„Ach, vždycky všechno zveličuješ,“ řekl Larry. „Až si staroušek přičichne k Bellevue, nikdy už neonemocní.“ Potom pronesl vážně a bez potměšilosti: „Potíž je v tom, sestřičko, žes ho nikdy neměla ráda.“

„Proč bych měla mít?“ zeptala se zlostně Octavia. „Nikdy nic neudělal pro Vinnieho, dokonce ani pro své vlastní děti. Kolikrát uhodil mamku? Jednou ji dokonce udeřil, když byla těhotná, a na to já nikdy nezapomenu.“

Lucia Santa je oba poslouchala, tvář zamračenou, černé obočí svraštěné. Jejich argumenty byly bezvýznamnými argumenty dětí, rozhovor pro ni nebyl vůbec důležitý. Nebyli oprávnění, citově ani rozumově.

Jako mnoho jiných, tahle nevzdělaná, nevyučená venkovanka držela v rukou moc nad životy a smrtí svých nejbližších bytostí. Každý den a každý rok musí lidé odsoudit a zradit své milované. Lucia Santa nepřemýšlela sentimentálně. Ale láska a soucit měly svou hodnotu, svou určitou váhu v životě.

Muž, který zplodil její děti, zachránil ji ze zoufalého a bezmocného vdovství a probudil v ní touhu, už pro ni více žádnou skutečnou cenu neměl. Vnášel by do rodiny rozbroje. Octavia by mohla odejít, vdá se brzy, aby mu unikla. V boji s životem by byl přítěží. Měla vůči svým dětem, velkým i malým, povinnosti. Zavrhla lásku, která byla osobní, cit přepychu, nekomplikovaných životů.

Ale kromě lásky existovala čest, povinnost, spojení proti světu. Frank Corbo tuto čest nikdy nezradil; pouze nebyl schopen jí dostát. A byl otcem tří z dětí. Šlo o vlastní krev. V příštích letech se bude muset těmhle dětem dívat do očí. Musela by jim to vysvětlit, protože jim dal život, byly jeho dlužníky. Za tímhle se ukrývala primitivní hrůza, kterou rodiče cítí před vlastním osudem, když jsou staří a bezmocní a stávají se dětmi svých dětí, a zas oni pro změnu hledají milost.

Gino, který se celou tu dobu všelijak vytáčel a vykračoval a hádal se se Salem a Vinniem, k jejich konverzaci zdánlivě lhostejný, řekl náhle matce: „Taťka na mě tehdy v noci mrkl.“

Matka, zmatená, nerozuměla slovu „mrknul“. Octavia jí ho vysvětlila.

Lucia Santa se rozzářila: „Vidíte? Předstíral to. Věděl, co dělá, ale byl slabomyslný, nemohl si pomoci.“

„No jasně“, přitakal Larry, „Viděl, jak se Gino dívá vyděšeně, proto. Říkal jsem vám, že to není nic vážného. Je trochu nemocný, to je všechno. Přivedeme ho domů, ne?“

Matka se obrátila k Octavii: „Ech, no?“ Sama se už rozhodla, ale chtěla souhlas dcery. Octavia se podívala na Gina, ale ten odvrátil hlavu.

„Můžeme to zkusit,“ připustila. „Já se budu snažit.“

Všichni pomohli matce se nachystat. Sbalili něco k jídlu – špagety do misky, ovoce, půl bochníku chleba. Jen pro případ, že by nemohl přijet ještě ten den. Dokonce žertovali a Lucia Santa povídala: „Ach, tu noc, kdy nazval Vincenza andělem, tehdy jsem věděla, že je blázen.“ Byl to trpký vtip, který přetrvá po léta.

Konečně byla připravená k odchodu. Gino se jí zeptal: „Přijde tati domů doopravdy dneska?“

Matka se na něj shora podívala. Na jeho tváři bylo něco jako strach, který nemohla pochopit. Řekla: „Když ne dnes, tak zítra, neboj se.“ Viděla, že mu úzkost z očí zmizela a jeho absolutní důvěra v ní vyvolala onen dobře známý pocit síly a lásky.

Jak Vinnie uslyšel matčina slova k Ginovi, zařval s oddaným štěstím: „Hurá! Hurá!“ Octavia se obrátila ke své matce: „Dám děti do pucu a naženu je vyšňořené před dům.“

Larry šel s matkou. Než odešli, nařídil dětem: „Takže, když přivedeme dnes taťku domů, nikdo ho nebude obtěžovat, necháte ho odpočívat. Dělejte jen to, co sám nakáže.“ Poslouchajíc, pocítila matka ohromnou lehkost ducha; věřila, že všechno dobře dopadne, že ta hrozná noc není tak významná, jak se zprvu zdálo. Nahromadilo se příliš mnoho napětí, každý se nechal unést svými city. Skutečně, nebylo třeba volat policii ani ambulanci ani ho nechat odvézt do nemocnice. Ale snad to takhle bylo nejlepší. Teď bylo ovzduší čisté a všichni se budou chovat lépe.

V černém, mohutná a nesoucí sama ranec jídla, Lucia Santa kráčela k Dvacáté třetí ulici na tramvaj, jež jela napříč městem do Bellevue a svého nejstaršího syna za ruku jako poslušné dítě.

Lucia Santa a její syn přistoupili k obležené přepážce a čekali. Po dlouhé době jim bylo řečeno, že musí jít za lékařem, a podle instrukcí došli do jeho ordinace.

O téhle veliké nemocnici se říkalo, že její odborný personál je nejlepší na světě, že její sestřičky jsou výkonnější a pracovitější než kterékoliv jiné sestřičky a že tamní lékařská péče o nuzáky je tak dobrá, jakou jen můžou mít. Ale na těchhle věcech záleželo Lucii Santě to nedělní odpoledne pramálo. Jí se zdálo, že Bellevue je postrachem chudých, tou poslední bolestnou a ostudnou pohanou, kterou si od života vytrpí, dříve než odejdou na onen svět. Je plná spodiny, bezmoci lidstva, ubožáků. Nemocní s tuberkulózou seděli bez židlí na balkónech, nasávajíce sazemi prosycený vzduch, pozorujíce, jak kamenné město destiluje jed, jenž jim stravoval plíce. Senilní, zestárlí leželi nepovšimnuti, s výjimkou návštěv jejich příbuzných, kteří jim donesli jídlo a snažili se rozfoukat plamínek naděje. V některých nemocničních pokojích byli takoví, kteří byli životem, Bohem, lidstvem dohnáni k šílenství, kteří vypili louh, nebo si na těle udělali nějaké jiné ošklivé zranění ve své touze po smrti. Teď pro změnu s fyzickými mukami, jež zmírňovaly jejich další utrpení, na životu lpěli. A pak tu byli duševně choří, kteří prchli ze života do jakési vlídnější temnoty.

Lucia Santa si uvědomila, že cokoliv by člověk mohl říct o tomto místě, ale pravda byla taková: byla to nemocnice dobročinnosti. Nedlužila nic jí a lidem jako ona a nic nedostane od nich. Její tmavě vykachlíčkované chodby byly hlučné dětmi čekajícími na léky, prohlídku, šití. V jednom nemocničním pokoji se děti zmrzačené automobily nebo svými opilými rodiči praly o opuštěné pojízdné křeslo.

Na některých lůžkách byli opravdoví nemocní – muži, jejichž práce vydělávala na chléb pro jejich ženy a děti, jejichž strach ze smrti se zvětšoval představou bezmocných rodin bez ochrany.

Byla to nemocnice, kam lidé svým milovaným nosili každý den jídlo – kastrůlky špaget, tašky pomerančů a ručníky a slušné mýdlo a čisté povlečení. Byla to továrna, kde se lidské schránky slepovaly bez soucitu, něhy nebo lásky. Místo, kde uzdravili zvíře, aby mohlo dál nést své břímě. Místo nedbající zraněného ducha; poskytovalo chabou almužnu, která ze zásady nerozdávala květiny. Nemocnice ležela u západní zdi města, středověká se svým tvarem podobným věži a železnými branami – symboly pekla. Zbožní chudáci se křižovali, když do těchto bran vcházeli; těžce nemocní se smiřovali se smrtí.

Lucia Santa a její syn našli doktorovu ordinaci a vstoupili dovnitř. Matka nemohla uvěřit, že tak mladý člověk ve špatně padnoucím bílém saku měl v moci jejího manžela. Sotva se usadili, řekl jí, že ten den manžela navštívit nemůže, nejlépe by bylo, kdyby podepsali určité nezbytné papíry.

Matka připomněla Larrymu tichým hlasem italsky: „Řekni mu o tom mrknutí.“ Doktor řekl italsky: „Ne, signoro, ty mi to řekni.“ Matka byla překvapená, vypadal tak americky.

Mluvil italštinou bohatých a choval se k ní s uhlazenou zdvořilostí. Lucia Santa mu vysvětlila, jak manžel oné strašné noci na vrcholu zuřivosti mrkl jedním okem na svého vlastního nejstaršího syna. Aby ho uklidnil, dokázal mu, že není blázen doopravdy. Bylo jasné, že se neudržel ze slabosti nebo z podráždění ze své rodiny, nebo zoufalstvím nad svým osudem. Byli chudí. Byl opravdu příliš nemocný, aby vydělával na živobytí. Tohle je někdy důvod, proč se muži chovají tak divně. A celou zimu chodil bez klobouku. Prochladl mu mozek. A také nesmí zapomenout na to, že když kopal novou podzemní dráhu pro Osmou avenue, zaživa ho na několik minut zasypali a on si poranil hlavu.

A povídala a povídala, aby doložila, že ta nemoc byla fyzická, vnější, předmět nenáročné léčby, a vždy se vrátila zpátky k onomu mrknutí oka. Všechny je tu noc napálil. Všichni mu na to skočili, i doktoři.

Doktor naslouchal s vážnou ohleduplností a taktem, pokyvuje hlavou v souhlasu, že mrknutí oka bylo opravdu velmi podivné, že zima, rána do hlavy by snad mohly být na vině, a mumlal povzbuzení. Matka si neuvědomovala, že tahle zdvořilost byla výrazem lítosti a soucitu. Když skončila, promluvil svou krásnou italštinou a odhalil se jako nepřítel.

„Signoro,“ začal, „váš manžel je velmi nemocný. Příliš nemocný pro tuhle nemocnici. Příliš nemocný pro vaši domácnost. Musí být poslán jinam. Za rok nebo dva snad bude v pořádku. Nikdo neví. Tyhle věci jsou nám stále ještě záhadou.“

Matka pronesla tiše: „Žádné papíry nepodepíšu. Chci vidět svého manžela.“

Doktor vrhl pohled na Larryho a potřásl hlavou. Larry řekl: „No tak, mami, vezmu tě sem ještě zítra, možná pak taťku uvidíme.“

Lucia Santa seděla nehybně, němá jako zvíře. Doktor vysvětloval laskavým, beznadějným hlasem: „Signoro, kdyby měl váš manžel horečku, zimnici, neposlala byste ho vydělávat na živobytí, nevyhnala byste ho do zimy a do práce. Kdyby měl zlomené nohy, nenutila byste ho chodit. Je toho ve světě příliš moc. Pro něj je příliš bolestný. Nemoc je znamení, aby dál nešel na jistou smrt. Lásku k manželovi můžete projevit tím, že podepíšete tyto papíry.“ Dotkl se žlutých manilových desek na stole. Matka zvedla hlavu a upřeně se na něj podívala. Řekla drsnou italštinou: „Nikdy nepodepíšu.“

Doktor zrudnul. Pak pronesl vážně: „Vidím, že máte pro manžela balíček. Chcete ho vzít manželovi sama? Nebudete moci zůstat, ale můžete chvilku mluvit.“ Pro změnu zase zrudla matka nad jeho dobrotou a přikývla. Doktor zvedl telefon na svém stole a s někým mluvil. Potom vstal a řekl Lucii Santě: „Pojďte se mnou.“ Když ze židle povstal i Larry, doktor ho zadržel: „Myslím, že byste měl raději počkat na vaši matku tady.“

Lucia Santa následovala bílý kabát tmavými, jakoby vězeňskými chodbami, po schodech nahoru a dolů, a teprve když urazili dlouhou vzdálenost, došli ke dveřím, které se otevřely do obrovské, dlaždicemi obložené místnosti, poseté vanami, z nichž některé byly skryty před pohledem záclonami. Následovala doktora napříč místností k dalším dveřím ve vzdáleném rohu. Ale náhle se doktor zastavil u jedné z van schovaných za závěsem. Pravou rukou jí pevně sevřel ruku, jako by ji chtěl uchránit před klopýtnutím, či pádem. Levou odhrnul závěs na kovové tyči.

Ve vaně čisté vody seděl, ruce podél těla, nahý muž. Matka hlesla: „Franku!“ A ta úzká lebka se k ní pootočila, tvář se protáhla do zubaté grimasy divokého zvířete jatého hrůzou. Modré oči byly jako sklo, jiskřící bezduchým vztekem. Nedívaly se na ni, ale na neviditelnou oblohu nad nimi. Byla to tvář beznadějného, satanského šílenství a doktor nechal závěs zase spadnout, když k nim ženin táhlý, bezmocný nářek mučivé úzkosti přivolal zřízence. Hnědý balicí papír upadl na dlaždice, roztrhl se a ušpinil Lucii Santě punčochy a boty.

Seděla zase v ordinaci. Larry se pokoušel utišit její pláč. Ale ona plakala kvůli sobě, že musí být znovu vdovou, že musí provždy spát v opuštěné posteli; i kvůli svým dětem, jež musí být bez otce. Plakala, že je poražena, přemožena osudem. A plakala, protože poprvé po mnoha letech byla vyděšená; milovala muže, porodila mu děti a pak ho viděla nikoliv mrtvého, ale s duší odtrženou od těla.

Podepsala všechny papíry. Doktorovi poděkovala za jeho laskavost. Když vyšli z nemocnice, Larry ji taxíkem odvezl domů. Měl o ni strach. Ale když v Deváté avenue vystoupili, už se úplně vzchopila; nemusel jí ani pomáhat do schodů. Vůbec si nevšimli dětí, Gina, Vinnieho a Sala, čekajících na rohu avenue.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024