19.30
Problém teploty je klíčová překážka při kosmickém letu s lidskou posádkou. K měření účinnosti izolace jsou na Exploreru čtyři teploměry. Tři ve vnějším plášti, k měření povrchové teploty, a jeden v přístrojové části, k měření vnitřní teploty. Cílem je udržovat úroveň mezi pěti až dvaadvaceti stupni Celsia, což je vhodná teplota pro přežití člověka.
Bern bydlel na Massachusetts Avenue s vyhlídkou na pitoreskní opevnění Rock Creek, v sousedství velkých rodinných domů a cizích vyslanectví. Jeho byt byl zařízen v iberském duchu – ozdobným španělským koloniálním nábytkem z tmavého dřeva. Cistě bílé stěny byly ověšené malbami krajin sežehnutých sluncem. Luke si vzpomněl na Billiinu poznámku, že Bern bojoval ve španělské občanské válce.
Představit si Berna jako bojovníka bylo snadné. Tmavé vlasy mu sice už ustupovaly a přes pásek kalhot mu poněkud viselo břicho, ale v tváři měl něco rozhodného a pohled šedých očí byl drsný. Luke přemítal, jestli takový realistický člověk uvěří jeho podivnému příběhu.
Bern potřásl Lukovi vřele rukou a nalil mu do malého šálku silnou kávu. Na velkém gramorádiu stála fotografie ve stříbrném rámečku, zobrazující muže středního věku v roztrhané košili a s puškou v ruce. Luke si ji podal. „To je Largo Benito,“ vysvětlil Bern. „Nejskvělejší muž, jakého jsem kdy poznal. Bojoval jsem s ním ve Španělsku. Můj syn se jmenuje Largo, ale Billie mu říká Larry.“
Bern nejspíš pohlíží na válku ve Španělsku jako na nejhezčí část svého života. Luke závistivě přemýšlel, co asi byla nejhezčí část jeho vlastního života. „Řekl bych, že jsem měl určitě nějaké úžasné vzpomínky,“ pronesl sklíčeně.
Bern na něj úkosem pohlédl. „Co se sakra děje, brácho?“
Luke si sedl a vylíčil mu, na co spolu s Billií v nemocnici přišli. Pak dodal: „Tohle si myslím, že se mi přihodilo. Nevím, jestli tomu uvěříš, ale já ti to stejně vyklopím, protože opravdu doufám, že mi tu záhadu pomůžeš objasnit.“
„Udělám, co budu moct.“
„Do Washingtonu jsem přiletěl v pondělí, těsně před vypuštěním rakety, abych navštívil jednoho generála za nějakým tajemným účelem, o kterém jsem nikomu nic neřekl. Manželka si o mě dělala starosti, a tak zavolala Anthonymu a požádala ho, aby na mě dohlédl. Anthony si se mnou domluvil snídani na úterní ráno.“
„To zní logicky. Anthony je tvůj nejstarší kamarád. Bydleli jste spolu, už když jsem se s tebou setkal poprvé.“
„Další část je více spekulativní. Sešel jsem se s Anthonym na té snídani ještě před svou návštěvou Pentagonu. Dal mi něco do kafe, abych usnul, naložil mě do svého vozu a odvezl mě do Georgetownské psychiatrické léčebny. Musel nějak odklidit Billii z cesty, nebo možná čekal, až odejde z práce. Každopádně zajistil, aby mě neviděla, a zapsal mě tam pod falešným jménem. Pak vlítnul na doktora Lena Rosse, o kterém věděl, že se dá podplatit. Využil svého postavení člena komise v Sowerbyho nadaci a přesvědčil Lena, aby na mně provedl zákrok, který mi zničí paměť.“
Luke se odmlčel; čekal, že Bern prohlásí, že to všechno je absurdní, nemožné, že to je výplod přehnané představivosti. On to však neudělal. K Lukovu překvapení se prostě zeptal: „Ale proč proboha?“
Luke se začínal cítit lépe. Jestliže mu Bern věří, mohl by mu pomoct. Odpověděl: „Pojďme se pro teď soustředit na to jak, spíš než proč.“
„Fajn.“
„Aby zakryl stopy, odhlásil mě z nemocnice, oblékl mě do hadrů – podle všeho jsem byl po zákroku v bezvědomí – a vyhodil mě na Union Station společně s poskokem, který mě měl přesvědčit, že takhle žiju, a zároveň mě nespouštět z očí a ujistit se, že zákrok s pamětí má náležitý účinek.“
Teď už Bern skepticky vypadal. „Musel ale přece vědět, že dřív nebo později pravdu odhalíš.“
„Ne nutně – a vůbec, ne celou. Jistě, musel počítat s tím, že po pár dnech nebo týdnech přijdu na to, kdo jsem. Ale myslel si, že tak jako tak budu věřit, že jsem byl na flámu. Lidi opravdu ztrácejí paměť, když se pořádně namažou, aspoň podle toho, co se říká. Kdyby pro mě bylo těžké tomu uvěřit a kdybych se tro…
