43. KAPITOLA
Když jsem se probudil podruhé, Betty už byla pryč. Na stole v kuchyňce mi nechala čtyři věci: krabici instantního kakaa, láhev mléka, holicí strojek a záhadný vzkaz, v němž stálo: „Měla jsem zvláštní sen – Mildred Meadová Chantryho matka – je to možné?“
Spořádal jsem snídani a odjel jsem přes město do Magnolia Courtu. Mildred Meadová se neozvala, ani když jsem několikrát zaklepal na její dveře. Z vedlejšího domku vyšel jakýsi starý muž a pozoroval mě ze vzdálenosti celé generace. Nakonec mi poskytl informaci, že paní Meadová, jak jí říkal, šla ven.
„Nevíte, kam šla?“
„Říkala taxíkaři, aby ji odvezl k soudu.“
Jel jsem tam za ní, ale najít ji nebylo nijak snadné. Soudní budova se svým členitým pozemkem zabírala celý jeden městský blok. Brzy jsem dospěl k závěru, že jen marním čas, když chodím sem a tam po štěrkovaných cestičkách a dlaždičkovaných chodbách a hledám jednu malou starou kulhající ženu.
Zastavil jsem se v koronerově oddělení a našel jsem tam Henryho Purvise. Mildred byla v jeho kanceláři před půl hodinou.
„Co od vás chtěla?“
„Informace o Williamu Meadovi. Zřejmě to byl její vlastní syn. Řekl jsem jí, že byl pohřben na hřbitově v Santa Terese, a nabídl jsem se, že ji tam na návštěvu jeho hrobu zavedu. Zdálo se, že o to nemá zájem. Změnila téma a ptala se na Richarda Chantryho. Tvrdila, že jeden čas byla jeho modelkou, a chtěla se na něj jít podívat. Řekl jsem jí, že to prostě není možné.“
„Kde je Chantry zavřený?“
„Prokurátor Lansing ho má tady ve zvláštní cele, která je hlídaná Čtyřiadvacet hodin denně. Nedostal bych se tam ani já sám – ne že bych po tom nějak zvlášť toužil. Zřejmě už mu úplně přeskočilo. Museli mu dát sedativa, aby ho udrželi v klidu.“
„Co se stalo s Mildred?“
„Šla pryč. Nějak se mi nelíbilo, že ji musím nechat jít. Vypadala dost rozrušeně a taky pila. Ale neměl jsem žádný důvod ji tady držet.“
Vyšel jsem ven a ještě jednou jsem prošel zahrady a dvory. Mildred nikde. Začínal jsem být nervózní. Ať už byl Bettin sen pravdivý nebo ne, měl jsem pocit, že Mildred je nějakým způsobem klíčem k případu. Teď jsem ji ale ztrácel a ztrácel jsem celé ráno.
Podíval jsem se nahoru na čtyřstranné hodiny na věži soudní budovy. Bylo deset hodin. Na vyhlídkové plošině bylo vidět jen jedinou osobu – bělovlasou ženu, jejíž poněkud neohrabané pohyby přilákaly moji pozornost. Mildred. Zastavila se, otočila a uchopila černé železné zábradlí; dosahovalo jí skoro až po bradu. Dívala se přes něj dolů do dlážděného dvora.
Stála neobyčejně nehybně. Vypadala jako žena, která se dívá dolů do svého hrobu. Zdálo se, jako by kolem ní život města zamrzl v soustředných kruzích.
Byl jsem téměř sto metrů daleko a třicet metrů pod ní. Kdybych vyvolal poplach, mohl jsem jen uspíšit čin, o němž zřejmě přemýšlela. Došel jsem k nejbližším dveřím a vyjel jsem věžním výtahem nahoru.
Když jsem vyšel na vyhlídkovou plošinu, otočila se tváří ke mně a zády k železnému zábradlí. Otočila se znovu a pokusila se přelézt přes zábradlí do prázdna. Její chromé staré tělo při tomto pokusu selhalo.
Objal jsem ji pažemi a pevně jsem ji držel. Oddechovala, jako by se vlastnoručně vyšplhala po věžní zdi. Zmrazený život města ožil a já jsem zase začal vnímat jeho zvuky.
Zmítala se mi v rukou. „Nechte mě být.“
„Raději ne, Mildred. Ty dlažební kameny jsou zatraceně hluboko a já bych nechtěl, abyste na ně spadla. Jste příliš hezká.“
„Jsem největší čarodějnice na světě.“ Polichoceně se však na mě zezdola zadívala – automatický návyk ženy, která kdysi byla mladá a krásná a která pořád ještě byla pěkná. „Uděláte pro mě něco?“
„Jestli to půjde.“
„Jen mě vemte dolů a nechte mě jít. Nic neprovedu – ani sobě, ani nikomu jinému.“
„To nemůžu riskovat.“
Cítil jsem přes šaty teplo jejího těla. Na horním rtu a v modrých dutinách jejích očí jí vyvstávaly kapky potu.
„Vyprávějte mi o svém synu Williamovi.“
Neodpověděla mi. Líčidlo se jí začalo rozpouštět a její šedý obličej na mě skrz ně pohlížel jako posmrtná maska.
„Vyměnila …
