18. KAPITOLA
Jeho dům stál na kraji pouště poblíž úpatí hory, která se mi tyčila před očima dlouho předtím, než letadlo přistálo. Dům byl přízemní a rozsáhlý, obklopený plotem z přirozeného dřeva, který připomínal miniaturní palisádu. Chýlilo se už k večeru, ale pořád ještě bylo horko.
Lashman otevřel branku v plotě a vyšel ven, aby mě přivítal. Obličej měl posetý hlubokými vráskami a bílé vlasy mu padaly až na ramena. Na sobě měl vybledlé džínsy a jelenicové sandály s nízkou podrážkou. Modré oči měl následkem příliš velkého množství světla vybledlé stejně jako džínsy.
„Vy jste pan Archer?“
„Ano. Jsem rád, že jste mi dovolil přijít.“
I když stařec vypadal naprosto neformálně, něco v jeho zjevu mě přimělo k formálnímu chování. Ruka, kterou mi podal, byla pokrou– cená dnou a zastříkaná barvou.
„V jakém stavu je Fred Johnson?“
„Vypadal dost unaveně,“ odpověděl mi Lashman. „Ale taky vzrušeně. Přímo překypoval vzrušením.“
„Z čeho?“
„Nemohl se dočkat, až si promluví s Mildred Meadovou. Mělo to něco společného s autentizací tamtoho obrazu. Řekl mi, že pracuje pro umělecké muzeum v Santa Terese. Je to pravda?“
„Ano. A co to děvče?“
„Byla hrozně tichá. Nevzpomínám si, že by za celou dobu řekla jedno jediné slovo.“ Lashman mi věnoval pátravý pohled, na který jsem nijak nezareagoval. „Pojďte dál.“
Zavedl mě přes vnitřní dvorek do svého studia. Z jediného velkého okna byl výhled přes poušť až k obrazu. Na malířském stojanu byl obraz jakési ženy – nedokončený, možná sotva začatý. Nános barvy vypadal čerstvě a napolo se vynořující rysy ženiny tváře vypadaly jako tvář Mildred Meadové, pokoušející se prorazit závojem minulosti. Na stole vedle stojanu, plném loupajících se šupin zaschlé barvy, ležela hranatá paleta s lesklými skvrnami barev.
Lashman si stoupl vedle mne, když jsem si obraz prohlížel. „Ano, to je Mildred. Začal jsem teprve před chvílí – potom, co jsem s vámi telefonoval. Zachtělo se mi ještě jednou ji namalovat. A už jsem ve věku, kdy musím všechny takovéhle náhlé popudy hned realizovat.“
„Malujete ji podle skutečnosti?“
Pronikavě se na mě zahleděl. „Mildred tady nebyla, jestli chcete vědět tohle. Nebyla tady už skoro dvacet let. Mám dojem, že jsem vám to říkal po telefonu,“ dodal úsečně.
„Maloval jste ji asi často, že?“
„Byla to moje oblíbená modelka. S určitými přestávkami se mnou dlouhou dobu žila. Pak se odstěhovala na druhý konec státu. Od té doby jsem ji neviděl.“ Mluvil s pýchou, nostalgií a lítostí. „Jiný muž jí udělat nabídku, kterou považovala za výhodnější. Nemám jí to za zlé. Začínala stárnout a já musím přiznat, že jsem s ní nezacházel nejlíp“
Jeho slova rozbouřila vibrace v mém mozku. Také jsem měl ženu a ztratil jsem ji, ale ne kvůli jinému muži. Ztratil jsem ji docela sám.
„Žije ještě pořád v Arizoně?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že ano. Vloni jsem od ní dostal vánoční pozdrav. To bylo naposledy, co o sobě Mildred dala vědět.“ Zadíval se ven do pouště. „Upřímně řečeno, zase bych se s ní rád setkal, i když už jsme oba staří jako tyhle hory.“
„Kde teď Mildred bydlí?“
„V Chantryho kaňonu v pohoří Chiricahua. To je blízko hranic Nového Mexika.“ Kusem uhlu nakreslil přibližnou mapu Arizony a vysvětlil mi, jak se dostanu do Chantryho kaňonu, který ležel v jihovýchodním cípu státu. „Biemeyer jí před dvaceti lety koupil Chantryho dům a ona v něm od té doby bydlí. Právě ten dům odjakživa chtěla – dům víc než muže.“
„Myslíte víc než Jacka Biemeyera?“
„A víc než Felixe Chantryho, který ten dům postavil a který otevřel měděný důl. Zamilovala se do domu Felixe Chantryho a do jeho měděného dolu dávno předtím, než se zamilovala do Felixe samotného. Řekla mi, že žít v Chantryho domě byl její celoživotní sen. Stala se jeho milenkou a dokonce mu porodila nemanželského syna. Ale dokud Felix žil, nikdy ji v tom domě bydlet nenechal. Držel se své ženy a syna, kterého mu porodila ona.“
„To znamená Richarda,“ ozval jsem se.
Lashman přikývl. „Vyrostl z něj docela dobrý malíř, to musím přiznat, i když jeho …
