KAPITOLA 2
Když Meyer zastavil své auto u budovy studia, v ulici už stály dvě policejní auta a rychlá pomoc. Pět urostlých policistů bránilo jediný vchod do budovy s odhodláním zadržet tlupu reportérů, fotografů i zevlounů, kteří se strkali na chodníku. Nejvíc se ozývali novináři, pokřikující sprosté anglické nadávky. Meyer vystoupil z auta, našel pohledem policistu jménem Gennero, který volal na oddělení před pár minutami. Začal se k němu prodírat skrz dav. Odstrčil starou lady v koupacím plášti, přehozeném přes noční košili.
“Prosím o prominutí, madam.”
Odsunul tlusťocha, kouřícího cigaretu.
“Nechcete mi zmizet z cesty?”
Konečně se procpal k mladému a unavenému Gennerovi, který stál u dveří. ‘
“Jsem rád, že tě vidím,” vydechl Gennero.
“Já tebe taky,” odpověděl Meyer. “Pustili jste n ěkoho dovnitř?”
“Jen Geffordova doktora a lidi z nemocnice.”
“S kým si tam mohu promluvit?”
“S producentem. Jmenuje se David Krans. Hele Meyere, je tam bl ázinec. Bůh se od nás odvrátil.”
“Možná máš pravdu,” řekl klidně Meyer, který byl ortodoxní žid, a vešel do budovy.
Slibovaný blázinec začínal bezprostředně za vchodem. Lidé stáli na schodištích, v chodbách a všichni se překřikovali. Zdálo se, že melou jedno a totéž. Meyer zahnal do kouta světlovlasého mladíka v brýlích s tlustými skly a zeptal se.
“Kde můžu najít Davida Kranse?”
“Co mu chcete?” zajímal se mladý muž.
“Policie,” unaveně vysvětlil Meyer.
“Promiňte, je nahoře, ve třetím patře.”
“Děkuji,” poděkoval Meyer a začal vystupovat po schodišti. Ve třetím patře zastavil slečnu v černém trikotu a řekl.
“Hledám Davida Kranse.”
“Jděte rovně,” odpověděla dívka, “má vousy.” Pod tyčí s halogenovými reflektory stál vousatý muž obklopený lidmi.V prostorném studiu se vyskytovalo ještě nejméně pět dívek v černých trikotech, alespoň tucet v červených šatech zdobených flitry a spousta mužů v kostýmech, svetrech i montérkách. Podlaha ve studiu byla zavalena neprůchodnou džunglí televizní techniky, kabely, kamerami, závěsnými mikrofony, stojany, figurínami, popsanými cedulemi, titulky, kulisami a rekvizitami. Za dívkami a skupinou lidí, obklopující vousáče, zahlédl Meyer lékaře v bílém plášti, mluvícího s vysokým mužem v nenápadném obleku. Napadlo ho, jestli nemá začít hledáním těla, ale rozhodl se, že lépe bude nejprve promluvit s nejdůležitějším člověkem a vklínil se do hloučku lidí.
“Pan Krans?”
Krans se otočil s nečekanou rychlostí a hbitostí.
“Ano. Co se děje?” zeptal se ostře.
Oblečen byl dokonale, nevyzývavě, pečlivě. Vousy měl úzké a tenké. V tomto marnivém světě byl skromnost sama. Meyer, který měl stejné reakce jako on, už rozevřel kožené pouzdro a ukázal odznak.
“Detektiv Meyer, 87, revír,” řekl, “jestli to správně chápu, jste producent.”
“Správně,” odpověděl Krans, “no a co?”
“Jak to myslíte, no a co”, pane Kransi?”
“Myslel jsem tím, že nechápu, co tu dělá policie.”
“Je to jen rutinní záležitost,” vysvětloval Meyer.
“Umřel přece na infarkt, není tu co prověřovat.”
“Nevěděl jsem, že jste lékař, pane Kransi.”
“Nejsem lékař, ale každý hlupák…”
“Pane Kransi, je tu horko a já jsem unavený, chápete? Nebudeme to protahovat.”
“Samozřejmě chápu… pojďme támhle,” obrátil se Krans k lidem, stojícím kolem.
“Kam jdete?” zeptal se Meyer.
“Když dáma úctyhodného věku zemře ve vlastní posteli stářím, je polovina města přesvědčena, že byla zavražděna.”
“Kdo vám to řekl, pane Kransi?”’
“Jako producent jsem natáčel podobné pořady Vím, jak to probíhá.”
“A jak to tedy probíhá?”
“Poslyšte, pane Meyer, co ode mne vlastně chcete?”
“Za prvé chci, abyste spolupracoval. Snažím se vám položit několik jednoduchých otázek, týkajících se toho, co se zdá být náhodná…”
“Zdá se… vždyť jsem to říkal.” Otočil se k hloučku lidí.
“Ano, zdá se, pane Kransi. A vy to velmi komplikujete. Jestli si přejete, abych na vás vyžádal zatykač, můžeme to probrat na oddělení. Vyberte si.”
“Děláte si legraci, detektive. Nem áte důvod mne vzít do vazby,”
“Vezměme například § 185 trestního zákona,…
