Celá e-kniha Před zraky čtyřiceti milionů ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 10
Když se Kling vrátil od poručíka, v pracovně byli Meyer a Carella.
“Jak pokračuješ?” zeptal se Carella.
“Všelijak. Zrovna jsme se dívali, jestli je dobře políčeno.”
“Co políčeno?”
“H-m-m,” řekl záhadně Kling a odešel.
“Kdy slíbila laboratoř zprávu o těch vitamínových kapslích”?” zeptal se Carella.
“Dneska,” odpověděl Meyer.
“Kdy dneska? Už táhne na šestou.”
“Neotravuj,” řekl Meyer, vstal ze židle a šel k přístroji na chlazení vody. Zazvonil telefon. Carella zvedl sluchátko.
“87. oddělení, Carella,”řekl.
“Steve, tady je Bob O´Bryan.”
“Co je, Bobe?”
“Jak dlouho ještě mám sledovat toho Nelsona?”
“Kde jsi teď?”
“Vedle jeho domu. Sledoval jsem ho od jeho pracovny k nemocnici a pak taky sem.”
“K jaké nemocnici?”
“Presbyteriánské.”
“Co tam chtěl?”
“Hergot, lékaři obvykle mají něco společného s nemocnicemi, nebo ne?”
“Jo. Kdy opustil svou pracovnu?”
“Ve dne, když zavřel ordinaci.”
“V kolik to bylo hodin?”
“Začátkem třetí.”
“A odtud jel přímo do nemocnice?”
“Ano. Řídí malý červený MG.”
“Kdy odešel z nemocnice”?”
“Před půlhodinou.”
“A jel domů?”
“Jo. Co myslíš, třeba už dnes z domu nevyleze?”
“Nevím. Zavolej mi za hodinu, dobře?”
“Dobře. Kde budeš? Doma?”
“Ne, ještě se tu chvíli zdržíme.”
“Oukej,” řekl O´Bryan a zavěsil.
Meyer se vrátil ke svému stolu s papírovým kelímkem vody. Postavil ho vedle telefonu a vyndal ze zásuvky svého stolu sadu křiklavě barevných kapslí.
“Co to je?” zeptal se Carella.
“Proti nachlazení,” řekl Meyer a vyndal jednu kapsli z celofánového obalu.
Pak si ji vložil do úst a zapil ji vodou. Znova se ozval telefon.
“87. oddělení, Meyer.” .
“Tady Andy Parker, Meyere. Pořád ještě sleduji Kranse, jen o sobě dávám vědět. Je teď v koktejlovém baru s holkou, ta ti má kozy jak dýně.”
“Jaká je to velikost, říkáš?”
“Odkud to mám, hergot, vědět?”
“Dobře, ať ti neuteče. Zavolej mi později, dobře?”
“Jsem utahanej.”
“Já taky.”
“Ano, ale já jsem opravdu utahanej,” řekl Parker a zavěsil. Meyer položil sluchátko.
“Parker,” vysvětloval. “Krans si dává do nosu ve městě.”
“To je dobře,” řekl Carella. “Nechceš poslat pro jídlo?”
“Nechci.”
“Nachlazení a hlad nejdou dohromady, co?” reagoval Meyer.
“Jsem zastáncem matematiky.”
“Co tím myslíš?”
“Naši věc. Matematické zákony musí být dodržovány. Nerad vyšetřuji případy, kde se nedodržují pravidla sčítání a odečítání.”
“Co se ten Bert tak usmíval, když odcházel?”
“Nevím. Dělá to často,” řekl Meyer a pokrčil rameny.
“Mám rád, když dvě a dvě jsou čtyři. Mám rád, když vražda je vraždou.”
“Myslíš, že je to sebevražda?”
“Ne. Právě to mám na mysli. Nemám rád, když se sebevražda stane vraždou. Ctím matematiku.”
“Na střední škole jsem propad z geometrie,” řekl Carella.
“Ale jdi?”
“No.”
“Fakta jsou nesporná,” řekl Meyer, “a fakta svědčí o sebevraždě. Ale ten pach kolem se mi nelíbí.”
“Pach je podezřelý,” souhlasil Carella.
“To je pravda, pach je podezřelý. Smrdí to vraždou.” Ozval se telefon. Sluchátko zvedl Meyer.
“87. oddělení, Meyer,” řekl. “Zase ty? Co teď?” Poslouchal.
“Ano? Ano? Nevím, ověříme si to. Dobře, měj oči na stopkách.” Zavěsil.
“Kdo to byl?”
“Bob O´Bryan. Řekl, že u Nelsonova domu právě zaparkoval modrý Thunderbird, ze kterého vystoupila blondýna. Chtěl vědět, jaké auto má Melanie Geffordová.”
“Já nevím, jakým autem jezdí, a ty?”
“Já taky ne.”
“Evidence automobilů už má zavřeno, že?”
“Můžeme zavolat službu.”
“Pojď, zkusíme to.” Meyer pokrčil rameny.
“Nelson je přece přítel rodiny. Proč by ho nemohla navštívit?”
“Ano, já vím,” řekl Carella. “Jaký mají telefon?”
“Na, dívej.” Meyer otevřel svůj notes. “Pravda je, že tu ještě byla ta historka na večírku u Gefforda.”
“Myslíš jejich hádku?” zeptal se Carella a vytáčel číslo.
“Ano, Geffordovy útoky na doktora.”
Carella kývl.
“Něco tu je.”
“Ale Gefford byl opilý.”
“Haló,” řekl Carella do sluchátka. “Hovoří s vámi Steve Carella, detektiv druhé třídy, 87. oddělení. Prosil bych o ověření registrace osobního automobilu paní Melanie Geffordové z Lo…
