KAPITOLA 7
Při každé návštěvě laboratoře na Highstreet se Klinga zmocňoval stejný pocit, jako tenkrát o Vánocích, když mu bylo jedenáct a rodiče mu dali pod stromeček sadu “Malý chemik”. Laboratoř zabírala skoro polovinu přízemí budovy Ústřední správy a ačkoliv Kling chápal, že pro Grossmana a jeho kolegy to bylo to nejvšednější místo, pro něj to byla země vědeckých zázraků. Jevila se mu jako ztělesnění pravdy a spravedlnosti ve formě komor a filtrů, svítidel a zvětšováků, kondenzátorů a projekčních přístrojů. V mlčenlivém seskupení standardních a stereoskopických mikroskopů se skrývala aura neznámých světů. Křemíkové lampy s jejich ultrafialovým zářením v sobě tajily cosi magického a odměrné nádobky, tyglíky, baňky a trnože, byrety a kapátka, zkumavky a Bunsenovy hořáky - nevýslovnou poezii. Policejní laboratoř byla živoucím ztělesněním “Meehanics illustrateď” s jeho vahami a nástroji, měřícími pásmy a mikrometry, skalpely a mikrotomy, brusnými kotouči a šroubováky. A nade vším tím se vznášelo aroma tisíců chemických látek, lechtajících chřípí jako vůně exotické voňavky. Měl rád tuto laboratoř a vcházel do ní jako malý chlapec, často zapomínal, že přišel projednat fakta, spojená s násilím a smrtí. Sam Grossman na násilí a smrt nikdy nezapomínal. Byl to velký, ramenatý člověk, jeho ruce a tvář připomínaly farmáře z Nové Anglie. Pohled jeho modrých očí, schovaných za velkými brýlemi, byl naprosto dobrosrdečný. Mluvil tak měkce a hřejivě, že to připomínalo doby dávno minulé, byť, v jeho hlase proskakovala přísnost, vlastní člověku, který má stále co činit s chladnými vědeckými fakty. Ráno v to pondělí si sundal brýle, otřel skla do cípu svého laboratorního pláště, znovu je usadil na nose a řekl.
“Tentokrát jsi nám přinesl něco zajímavého, Berte.”
“Copak?”
“Tvůj člověk, to je chodící katalog. V tom kousku jsme našli všechno kromě kuchyňského dřezu.”
“A něco, co by se hodilo mně, jste našli?”
“Těžko říct. Pojď se mnou.”
Prošli celou laboratoří podél dlouhých bílých stolů se zkumavkami, ve kterých byly různé chemické látky, některé dokonce vřely - všechno to připomínalo Klingovi film o Frankensteinovi.
“Tohle jsme dokázali vyčlenit z toho kousku.Sedm různých identifikovatelných materiálů, které se nalepily na základní materiál, který zároveň představuje kombinaci ze tří materiálů. Myslím, že jsi měl pravdu s tím, že je to z jeho boty. V každém jiném případě by sotva dokázal nabrat najednou tolik nejrůznějších sraček.”
“Myslíš, že je to z podpatku?”
“Nejspíš z místa podrážky těsně u podpatku. Ačkoli s určitostí to samozřejmě tvrdit nelze, Je to jen domněnka. Ale velice pravděpodobná s přihlédnutím k tomu, jaké smetí probíral.”
“Co to je za smetí?”
“Podívej,” řekl Grossman.
Každá drobounká částečka “smetí” byla nanesena na jednotlivá podkladová sklíčka, příslušně označená. Sklíčka stála na zvláštním stojanu a Grossman se při vysvětlování dotýkal ukazováčkem každého z nich.
“Základní složení představují materiály, které jsou na těchto prvních třech podkladových sklech a tvoří jakýsi tmel, na kterém ulpěly všechny ostatní.”
“Jaké to jsou tři materiály?”
“Tuk, dřevěné piliny a krev,” odpověděl Grossman.
“Lidská krev?”
“Ne. Testovali jsme ji podle Ulenhoota. Zcela jistě není lidská.”
“To je dobře.”
“Ano,” souhlasil Grossman, “protože nám leccos poskytuje pro analýzu. Kde můžeme nejspíš narazit na kombinaci dřevěných pilin, tuku a živočišné krve?”
“V řeznictví?” hádal Kling.
“Správně. A čtvrté sklíčko to potvrzuje.”
Grossman poklepal prstem po sklíčku.
“Je to zvířecí štětina. Nejprve jsme byli na pochybách, protože nerovný povrch velmi připomíná lidský vlas. Ale medulární součinitel - poměr mezi průměrem dřeně a průměrem celého vlasu - se rovnal nula celá pěti desetinám. Kdyby ten součinitel byl menší, svědčilo by to o jeho lidském původu. Ale tento určitě není lidský. Patří zvířeti.”
“Jakému?” zeptal se Kling.
“Jistě to určit nemůžeme. Krávě nebo koni. Když zohledníme i další znaky, pak nejspíš máme co d…
