22. KAPITOLA
Moira mě opustila hned, jakmile jsme vešli do nemocnice. Řekla, že se musí jít upravit. Vyjel jsem výtahem do prvního patra a v místnosti pro návštěvníky jsem našel Nickovy rodiče. Chalmers odpočíval v křesle, měl zakloněnou hlavu a chrápal. Jeho žena v elegantní černi seděla vedle něho.
„Paní Chalmersová!“
S prstem na rtech vstala a přišla ke dveřím. „To je od včerejška poprvé, co Larry odpočívá.“ Vyšla za mnou na chodbu. „Jsme vám oba nesmírně vděčni, že jste Nicka našel.“
„Doufám, že nebylo příliš pozdě.“
„Nebylo.“ Podařil se jí mdlý úsměv. „Doktor Smitheram i ostatní lékaři jsou velmi optimističtí. Nick zřejmě zvrátil část těch pilulek dřív, než mohly začít působit.“
„Jak to vypadá s tím jeho otřesem mozku?“
„Snad to nebude nic vážného. Máte nějakou představu, jak k tomu mohlo dojít?“
„Buď upadl, nebo ho někdo uhodil,“ řekl jsem.
„Kdo by ho uhodil?“
„Nevím.“
„Kde jste ho našel, pane Archere?“
„Tady v San Diegu.“
„Ale kde?“
„Detaily bych vám radši sdělil prostřednictvím pana Truttwella.“
„Ale ten tu není. Odmítl sem přijet. Řekl, že se musí věnovat také jiným klientům.“ Nedokázala se už ovládnout natolik, aby nevybudila: „Jestli si představuje, že se na nás může vykašlat, tak něco zažije.“
„Určitě to tak nemyslel.“ Změnil jsem téma rozhovoru: „Protože tu Truttwell není, měl bych asi říct vám, že jsem mluvil s jakousi paní Swainovou. Je to matka Jean Traskové a má jisté rodinné fotografie, které bych nutně potřeboval vidět. Jenže paní Swainová za ně chce peníze.“
„Kolik?“
„Dost. Mohl bych je získat asi tak za tisíc dolarů.“
„To je neslýchané! Ta ženská se snad zbláznila!“
Nenaléhal jsem. Chodbou procházely ošetřovatelky. Už paní Chalmersovou znaly, s úsměvem ji zdravily a očividně je překvapil její výraz. Hluboce vydechla a trochu, do jisté míry, se uklidnila.
„Trvám na tom, abyste mi řekl, kde jste našel Nicka. Pokud se stal obětí nějaké nečestné hry…“
Přerušil jsem ji: „Takhle mě nenachytáte, paní Chalmersová.“
„Co tím chcete říct?“
„Pojďte se trochu projít.“
Šli jsme chodbou kolem dveří kanceláří, teď večer zcela opuštěných. Podrobně jsem jí vylíčil, kde jsem našel jejího syna. Že to bylo v garáži za kuchyní, kde byla zavražděna Jean Trasková. Opřela se o bílou zeď a zůstala stát se skloněnou hlavou, jako bych ji byl udeřil. Její tmavý zkrácený stín vypadal jako stín hrbaté staré ženy.
„Vy si myslíte, že ji zabil, viďte?“
„Jsou tu i jiné možnosti. Ale nic z toho jsem z pochopitelných důvodů neohlásil policii.“
„Já jsem jediná, komu jste to řekl?“
„Až dosud ano.“
Vzpřímila se a odstrčila se od zdi rukama. „Tak ať to tak zůstane! Johnu Truttwellovi to neříkejte – obrátil se proti Nickovi kvůli tomu svému děvčeti. Neříkejte to ani mému manželovi. Je na tom nervově tak, že by to už nesnesl.“
„A vy to snesete?“
„Já musím.“ Na chvíli se odmlčela a bylo na ní vidět, jak se snaží uspořádat svoje myšlenky. „Řekl jste, že jsou i jiné možnosti.“
„Jedna z nich nasvědčuje tomu, že to na vašeho syna narafičili. Připusťme, že ho vrah našel v bezvědomí pod vlivem drog a dopravil ho do garáže Traskových jako obětního beránka. O tom by bylo ovšem těžké přesvědčit policii.“
„Musí se do toho policie zatahovat?“
„Ta se do toho už vložila. Je jenom otázka, kolik jí toho máme říct. O tom se potřebujeme poradit s právníkem. Zatím jsem v tom namočený až po krk jenom já.“
O můj krk neprojevila paní Chalmersová přílišný zájem. „Jaké jsou ostatní možnosti?“
„Napadá mě už jenom jedna. Hned se k ní dostaneme.“ Vytáhl jsem z náprsní tašky Nickův dopis na rozloučenou a ukázal jsem jí ho. „Je to Nickův rukopis?“
Podržela si ten kus papíru pod světlem. „Ano, je. To znamená, že je vinen, vidle?“
Vzal jsem si lístek zpět. „Znamená to, že se cítí něčím vinen. Možná že našel paní Traskovou mrtvou a vzbudilo to v něm nepřekonatelný pocit viny. To je ta další možnost, která mě napadla. Nejsem psychiatr, a tak bych rád dostal vaše svolení, abych si o tom mohl promluvit s doktorem Smitheramem.“
„Ne! Ani…
