HLEDEJTE ŽENU
Seděl jsem ve své zbrusu nové kanceláři, nos plný pachů po malování, a čekal jsem, jestli se něco bude dít. Už celý jeden den jsem byl zpátky na bulváru. Teď začínal druhý den. Dole pod oknem, nablýskaný v ranním slunci, závodil pouliční provoz a burácel jako bitevní vřava. Znervózňoval mě. Nejraději bych se byl odstěhoval. Měl jsem na sobě parádní civilní oblečení, ale neměl jsem kam a s kým jít. Až přišla Millicent Dreenová.
Už jsem ji předtím vídal, na hlavní třídě a v různém doprovodu, a věděl jsem, kdo to je: vedoucí televizní propagace. Bylo jí přes čtyřicet a vypadala na to, ale měla v sobě živočišnou elektřinu, vyvěrající z tajného zdroje, který čas nikdy nemohl opotřebovat. Jen se podívejte, jak zpříma a pevně se nosím, říkaly její pohyby. Vlasy mám obarvené henou, ale půvabné, říkaly její účesy, které nikoho nenutily, aby souhlasil, ale rázně odmítaly jakékoli pochybnosti. Oči měla zelené jako moře a stejně proměnlivé. Říkaly, no proč ne?
Usedla před můj psací stůl a pověděla mi, že den předtím, to jest sedmého září, zmizela její dcera.
„Já byla celý den v Hollywoodu. Máme tu byt a čekala mě práce, kterou jsem nemohla odložit. Una nepracuje, tak jsem ji nechala samotnou v domě u moře.“
„Kde to je?“
„Pár mil nad Santa Barbarou.“
„To je dost z ruky.“
„To mně zvlášť vyhovuje. Když se mi podaří vypadnout na víkend odtud z města, chci od něho být hezky daleko.“
„Třeba se na to vaše dcera dívá zrovna tak, jenže ještě důrazněji. Kdy odešla?“
„Někdy včera. Když jsem v noci dojela k domu na pobřeží, už tam nebyla.“
„Oznámila jste to policii?“
„Proč? Dceři je dvaadvacet a ví, co dělá. Aspoň doufám. Aby se držela mámy za sukni, to by mě rozhodně netěšilo.“ Usmála se jako kočka a prsty s šarlatovými drápy se jí v klíně trochu nadzvedly. „Bylo už moc pozdě a byla jsem – byla jsem unavená. Šla jsem spát. Ale když jsem se dneska ráno probudila, napadlo mě, že se mohla utopit. Zavrhovala jsem tu představu, protože dcera nebyla moc nadšená plavkyně. Ale osamělému plavání dost holdovala. Já mívám strašlivé myšlenky, když se ráno probudím.“
„Holdovala osamělému plavání, paní Dreenová?“
„To jsem asi přehnala. No řekla jsem vám, že mívám strašlivé myšlenky, když se ráno probudím.“
„Jestli se utopila, měla jste promluvit s policií. Ta může dát pročesat mořské dno a tak podobně. Já vám můžu nabídnout jenom soustrast.“
Jako kdyby chtěla posoudit cenu takové nabídky, přelétla pohledem od mých ramen k pasu a pak zas zpátky až k mé tváři. „Upřímně řečeno, o policii nemám žádné informace. Ale o vás informace mám, pane Archere. Vy jste právě odešel z armády, viďte?“
„Minulý týden.“ Nedodal jsem, že ona je můj první poválečný klient.
„A nikomu nepatříte, jak jsem slyšela. Jakživ si vás nikdo nekoupil. Je to tak?“
„Ne tak docela. Na kousek mé osoby přece jen můžete získat předkupní právo. Pro začátek postačí sto dolarů.“
Bryskně přikývla. Z lesklé černé kabelky vylovila a podala mi pět dvacetidolarovek. „Jsem si přirozeně vědoma všech stránek popularity. Má dcera se před rokem, když se provdala, stáhla do ústraní, odešla…“
„Jednadvacet let, to je ten správný věk na odchod do ústraní.“
„Od filmu. Možná máte pravdu. Ale mohla pomýšlet na návrat, kdyby se rozbilo její manželství. A já si musím hledět sama sebe. To není pravda, že neexistuje nic takového jako špatná popularita. Já nevím, proč Una odešla.“
„Vaše dcera je Una Sandová?“
„Ovšem. Předpokládala jsem, že to víte.“ Ale že mi nejsou známy podrobnosti o jejím životě, to ji zřejmě mrzelo. Že má porozumění pro všechny stránky popularity, to mi věru nemusela říkat.
Jenže Una Sandová pro mě znamenala míň než Hekuba. Pamatoval jsem si to jméno a ve spojitosti s ním načinčanou blondýnu, která se rok či dva vyhřívala na výsluní a z které mohla být spíš pin-up girl než herečka.
„Její manželství nebylo šťastné? Chci říct není?“
„Vidíte, jak snadno člověk sklouzne do minulého času.“ Paní Dreenová se znovu usmála nevlídným vrnivým úsměvem a její prsty se ne…
