· II ·
Příliv mezitím zesílil a já se obával, že přižene k pobřeží naftu. Možná že už zítra zamoří pláže. Rozhodl jsem se, že se projdu po břehu v jižním směru. Tudy odešla i dívka s potáplicí.
Západ slunce se zrcadlil na vodní hladině a plál na obloze. Ta několikrát změnila barvu, až se ustálila na jemné melírované šedi. Připadalo mi, že se procházím pod klenbou ohromné jeskyně, v níž nízko planou skryté ohně.
Došel jsem k místu, kde se rovná linie břehu prudce stáčela v pravém úhlu kolem útesu, který se tu náhle zvedl z pláže. Několik pozdních jezdců na příbojových lyžích čekalo na vodě na závěrečnou mohutnou vlnu.
Sledoval jsem je, dokud se nepřivalila z tmavnoucího oceánu a nepřinesla většinu z nich ke břehu. Nad hladinou proletěl kormorán jako vtírající se myšlenka.
Šel jsem dál ještě asi kilometr. Pláž byla úzká a stále se zužovala dorážejícími vlnami, jež postupovaly proti útesu. V tomto místě byl vysoký asi dvacet metrů. Příkré cestičky a rozviklané dřevěné schody vedly tu a tam nahoru k domům postaveným na jeho planině.
Usoudil jsem, že tady mě příliv zaskočit nemůže. Ale noc se už skláněla a moře se zvedalo, aby se setkaly.
Několik set metrů vpředu spočívala u paty útesu nakupenina balvanů a uzavírala pláž. Rozhodl jsem se, že dojdu až tam a pak se vrátím. To místo na mě působilo velice tísnivě. Útes s hromadou balvanů na úpatí vypadal ve slábnoucím světle jako přízrak zániku.
Vysoko mezi balvany se cosi bělalo. Když jsem došel blíž, viděl jsem, že je to žena, a mezi hukotem příboje jsem zaslechl její pláč. Odvrátila hlavu, já ji však poznal už předtím.
Když jsem se ještě víc přiblížil, seděla nehybně, jako by byla předmět náhodně uvízlý ve štěrbině mezi kameny.
„Stalo se vám něco?“ zeptal jsem se.
Přestala rázem plakat, jako by slzy spolkla, a hleděla na opačnou stranu. „Nic se mi nestalo.“
„Zahynul ten váš pták?“
„Ano, zahynul,“ řekla vysokým přiškrceným hlasem. „Jste spokojený?“
„Mě hned tak něco neuspokojí. Nemyslíte, že byste si měla sednout na bezpečnější místo?“
Nejprve neodpovídala. Potom ke mně pomalu stočila hlavu. Její vlhké oči se zatřpytily v pološeru.
„Mně se tu líbí. Doufám, že se přižene příliv a odnese mě.“
„Kvůli jedné uhynulé potáplici? Spousta mořských ptáků nalezne smrt.“
„Nemluvte pořád o smrti, prosím vás.“ Vyprostila se ze štěrbiny a postavila se. „Kdo vůbec jste? Poslal vás někdo za mnou, abyste mě hledal?“
„Přišel jsem sám od sebe.“
„Šel jste ale za mnou.“
„Ani ne. Šel jsem se projít.“ Přihrnula se vlna a rozstříkla se o balvany. Ucítil jsem na tváři chladnou vodní tříšť.
„Musíme odtud opravdu odejít.“
Zoufalým pohybem se rozhlédla kolem. Pak se podívala vzhůru, kde jí trčel nad hlavou dům přilepený k útesu jako hrozba. „Nevím, kam bych šla.“
„Měl jsem za to, že tu někde poblíž bydlíte.“
„Ne.“ Chvíli mlčela. „Kde bydlíte vy?“
„V Los Angeles. V západním Los Angeles.“
Zamžikala očima, jako by došla k nějakému rozhodnutí. „Já taky.“
Příliš jsem v takovou náhodu nevěřil, ale byl jsem ochoten nekazit hru, abych viděl, kam povede. „Máte zajištěnou dopravu?“
„Ne.“
„Odvezu vás domů.“
Šla se mnou bez námitek. Řekla mi, že se jmenuje Laurel Russová a že je vdaná. Já jí řekl, že mé jméno je Lew Archer. Něco v celé té situaci mě ponouklo, abych zamlčel, že jsem soukromý detektiv.
Než jsme prošli kolem útesu k místu, kde se pláž stáčela, přivalila se vysoká vlna, smáčela nám nohy a vynesla na břeh posledního příbojového jezdce. Připojil se ke svým kamarádům usazeným kolem ohně z naplaveného dříví, který si rozdělali pod převisem vymleté jeskyně. Jejich mastné tváře a těla se leskly v záři plamenů. Dělali na mě dojem, že se zřekli civilizace a že jsou připraveni ke všemu, nebo také k ničemu.
Na pláži byli ještě další lidé. Tiše hovořili anebo mlčky čekali. Postáli jsme poblíž nich v pološeru. Oceán a jeho břehy nejsou nikdy naprosto temné: voda soustřeďuje na své hladině světlo jako čočka teleskopu.
Dívka stála tak blízko mě, že jsem cítil na krku její dech. A pře…
