Kapitola pátá
Octla se v ulici sousedící s Hlavní třídou a táhnoucí se na západ rovnoběžně s ní. Asfalt tam byl samá díra a lemovalo jej to, co se už na Hlavní třídu nevešlo: rádioopravny, správkárny bot, čalouníci, hubiči domácí havěti a podřadné vyvařovny. Mezi krámy přežilo pár starých činžáků a penziónů.
Lucy se zastavila před domem ve třetím bloku a rozhlédla se na obě strany. Já čekal sto metrů za ní na rohu u autobusové zastávky. Vtom jako když ji něco popadne, prudce přeběhla dvůr a vyběhla po schodech na verandu. I já jsem znovu vykročil.
Dům, do něhož vešla, se nepřítomně a starobyle nakláněl mezi čistírnou matrací a holičským krámkem s jediným křeslem. Měl tři patra a prapodivné štíty; zřejmě ho vystavěli v době, kdy ještě nevynalezli kalifornskou architekturu. Bíle natřené okenní tabule v přízemí civěly do slunce jako slepcovy začouzené brýle. U dvojitých dveří bylo na desce velikými černými písmeny napsáno MUDr. SAMUEL BENNING. Na vizitce bylo anglicky a španělsky: Zazvoňte a vstupte! Poslechl jsem.
Vzduch ve dvoraně, to byla řídká špitálská polévka, samé puchy z vaření a antiseptik a k tomu přítmí. Z něho proti mě vyplula nějaká tvář. Byl to obličej vysokého statného muže, příliš ostrý a agresivní. Instinktivně jsem couvnul, jenže pak vidím, že to na mě zírá vlastní obličej: odrážel se v kalném skle zasazeném do uprášených kudrlinek nástěnného zrcadla.
Na konci padal dveřmi do chodby proud světla. Těmi teď prošla tmavovlasá žena. Na sobě měla šedou proužkovanou uniformu pomocné ošetřovatelky a byla jaksi macatě a násilnicky hezká. Na černých očích jí bylo vidět, že si je toho vědoma. „Jdete k panu doktorovi, prosím?“
„Jestli ordinuje.“
„Prosím, jděte si do čekárny! Hned se na vás podívá. Ty dveře vlevo.“
V čekárně zrovna nikdo nebyl. Místnost to byla rozlehlá, se spoustou oken, kdysi zřejmě salón panského domu. Dnes vypadala, jako když tam všechno, od roztřepeného koberce až po vysoký začouzený strop, svádí marný zápas s omšelostí. U zdí stálo několik nedávno kartounem vylepšených proutěných křesel. Stěny i podlaha byly čisté. I tak však zločin chudoby zanechal na místnosti své stopy.
Usadil jsem se v jednom z těch křesel zády ke světlu a z rozviklaného stolu jsem si vzal nějaký časopis. Časopis to byl dva roky starý, ale na zamaskování obličeje stačil. Ve vnitřní stěně na druhé straně čekárny byly dveře. Ty po chvíli otevřela vysoká bruneta v ohavném bílém stejnokroji. Kdesi o několik místností dál jsem zaslechl hlas: zdálo se, že patří Lucy, která zrovna rozčileně cosi říkala, čemu nebylo rozumět. Žena ty dveře za sebou zabouchla a přišla ke mně:
„Jdete k panu doktorovi prosím?“
Její oči měly barvu modrého páleného emailu. Před její krásou tam všechno kolem vadlo.
Zrovna jsem si v duchu říkal, jakou náhodou si ji tahle místnost zasloužila, když mě přerušila: „Říkal jste, že jdete k panu doktorovi?“
„Ano.“
„Je zrovna zaneprázdněn.“
„Na jak dlouho? Já totiž spěchám.“
„To je těžko říct.“
„Chvíli tedy počkám.“
„Prosím.“
Nápor mých zkoumavých pohledů vydržela s naprostým klidem, zřejmě byla ve svém živlu. Její krása nebyla toho druhu, že by závisela na pohybu či citu. Byla plastická a věčná jako spanilost sochy; i modré oči byly ploché a bez hloubky. Celý obličej jako by měla zmrazený novokainem.
„Jste už pacientem doktora Benninga?“
„Dosud ne.“
„Ctěné jméno prosím?“
„Larkin,“ řekl jsem nazdařbůh. „Horace Larkin.“
Zmrazený obličej se nerozehřál. Žena šla k psacímu stolu a napsala cosi na kartu. Její těsné, až nadité šaty mě znepokojovaly. Všechno mi na ní vadilo.
Vtom se prudce otevřely vnitřní dveře a v nich se zjevil plešatý pán v lékařském plášti. Maskoval jsem se časopisem, a přes okraj jsem ho pozoroval. S velikýma ušima a takřka plešatá vypadala jeho hlava jako nahá, jakoby oškubaná. V dlouhém obličeji mu matně blikaly bledé ustarané oči. Od chřípí velikého zranitelného nosu táhly hluboké brázdy hoře.
„Pojď sem!“ volal na sestru u příjmu. „Proboha, promluv s ní ty! Mně z toho …
