Kapitola desátá
Vyzvedl jsem si v motelu Mountview vůz a zajel k domu doktora Benninga. V bíle natřených oknech se nesvítilo.
Dvůr byl zarostlý, jako by v domě bůhvíjak dlouho nikdo nebydlil. Vysoké šedé průčelí se zvedalo k tmavorudému nebi jako zezadu podepřená kulisa.
Zazvonil jsem u vchodu a dům jako když znovu nabude pravých rozměrů. Hluboko v jeho útrobách za zdmi bzučel zvonek jako v pasti chycený čmelák. Počkal jsem a zazvonil znova. Nikdo nepřicházel. V obou dvoukřídlých dveřích byly zasazeny starobylé skleněné tabule, členěné v geometrické obrazce. Na jednu z nich jsem přitiskl obličej a nahlédl dovnitř. Nic jsem neviděl. Leda to, že v jednom rohu je sklo puklé a pod tlakem se poddává.
Natáhl jsem si řidičskou rukavici a puklý roh jsem vyrazil. Sklo se vysypalo a roztříštilo. Počkal jsem, rozhlédl se na obě strany ulice a zazvonil potřetí. Opět žádná odpověď. Kolem nešel nikdo. Prostrčil jsem trojúhelníkovým otvorem ruku a odklapl patentní zámek.
Pak jsem dveře krytou rukou zavřel a znova uzamkl. Pod nohama mi zaskřípalo rozbité sklo. Tápal jsem po stěně, až jsem se dostal ke dveřím do čekárny. Okny padalo z ulice trochu světla; místnost tím nabyla jakési nejasné krásy jako stará žena s půvabnými rysy za těžkým závojem.
V rohu za psacím stolem jsem našel kartotéku. Svítil jsem si baterkou. Světlo jsem kryl tělem a procházel jsem přihrádku kartotéky s nápisem „Stálí pacienti“. Camberwell, Carson, Cooles. Lucy Championová tam žádnou kartu nemá. Zhasl jsem a podél stěny se dotápal k vnitřním dveřím. Byly tak na píď pootevřené. Strčil jsem do nich, až se pootevřely trochu víc, protáhl jsem se dovnitř a zavřel za sebou. Znovu jsem si posvítil baterkou a bílým pruhem světla jsem pátral po stěnách a po nábytku. V místnosti byl psací stůl s plochou deskou z leštěného dubu, otáčecí křeslo a dvě další židle, stará knihovna s třemi přihrádkami, prořídle zaplněná lékařskými knihami a časopisy. Nad knihovnou na bílé zdi visel v rámu diplom, udělený v roce 1933 jakousi lékařskou fakultou, o jejíž existenci jsem v životě neslyšel.
Otevřenými dveřmi jsem prošel do místnosti. Stěny byly potažené voskovaným plátnem, na podlaze linoleum. Z nahnědlých skvrn na protější zdi bylo vidět, kde kdysi stával plynový sporák. Teď tam byl posuvný vyšetřovací stůl. Ocelové části měl natřeny na hnědo a vyčalouněn byl černou koženkou. Vedle stála u zdi odrbaná skříň na nástroje a sterilizátor. Na druhém konci pod oknem se staženou roletou pravidelně odkapávala z kohoutku do dřezu voda. Ve zdi za ní byly zavřené dveře. K těm jsem zamířil a zkusil je otevřít. Byly zamčené.
Vyzkoušel jsem paklíče. Druhý dveře otevřel. Ve světle baterky jsem uviděl mrtvý úsměv. Šklebil se na mě mramorově bílý kostlivec.
Z výšky asi dvaceti centimetrů nad mýma očima na mě prázdně zíraly chmurné oční důlky lidské kostry. V ohromení mi připadaly jako oči obra. Teprve potom jsem si všiml, že se dlouhé prstní kosti na nohou houpají dobrých třicet centimetrů nad zemí. Kostra visela v tom kamrlíku na drátech upevněných na příčném břevně. Klouby měla pečlivě článkované drátem a pohybem dveří se lehce rozkomíhala. Na zadní stěně se mihotal její mřížovaný stín.
Zdálo se mi, že je to kostra muže. Zmocnil se mne prastarý pocit bratrství: měl bych ho vzít za tu bezmasou ruku. Je tak sám a opuštěný. Ale bál jsem se ho dotknout.
Kdesi v domě, o nic hlasitěji než když zakvikne myš, cosi vrzlo: dveře nebo podlaha. Stáhlo se mi přitom hrdlo jako při záškrtu. Naslouchal jsem. V hrdle mi slabě sípalo, ale nakonec jsem dveře přece jen zavřel a paklíč strčil do kapsy.
S rozsvícenou baterkou v ruce jsem tápal podél zdi. Postupně jsem se vrátil ke dveřím do ordinace. Už jsem byl jednou nohou přes kovový pruh prahu. Vtom však mi obličej zalilo světlo. U protější zdi s rukou na vypínači stála manželka doktora Benninga. Stála nehnutě, klidně mohla být figura vlysu, součást samotné stěny.
„Co se tu děje?“
„Pan doktor tu nebyl,“ vysoukal jsem ze sebe. „Já tu na něj čekám.“
„T…
