Kapitola třetí
Objel jsem tři čtvrtiny ulice, vůz jsem nechal stát kousek od příčné ulice a do Masonovy jsem vešel z druhého konce a po svých. Pod pepřovníkem ještě pořád leštil auto ten černý hoch. Když jsem přecházel přes ulici, jen po mně mrkl, jinak mi vůbec nevěnoval pozornost.
Jeho dům byl pátý na severní straně ulice. Otevřel jsem bílou železnou branku třetího domku. Štukovaná přízemní vilka a na ní jako veliké kovové péro za kloboukem televizní anténa. Vytáhl jsem z náprsní tašky černý notes a tužku a zaklepal na skleněné dveře.
Vnitřní dveře se o pár centimetrů pootevřely a ve škvíře se objevila vyzáblá žlutá tvář černocha ve středních letech. „Co si přejete?“ Pak se rty sevřely a stáhly přes zuby.
Otevřel jsem notes a nad ním jsem držel přichystanou tužku. „Moje firma dělá celostátní průzkum.“
„Nic nepotřebujeme.“ Ústa se zavřela a za nimi dveře.
U sousedního domu měli dveře otevřené. Bylo vidět rovnou do obývacího pokoje přecpaného starým nábytkem značky Grand. Když jsem zaklepal, nábytek se rozdrnčel o zeď.
Mládenec pod pepřovníkem zrovna leštil stupátko a zvedl oči. „Jen jděte klidně dovnitř! Ta vás ráda uvidí. Ona si Tetička na návštěvy potrpí. Pane,“ dodal jako uvážlivý dovětek a otočil ke mně rozložitá záda.
Odkudsi zezadu promluvil hlas paní domu. Starý a vyšeptalý, ale měl určitou nosnost, zpěvnost řeklo by se. „To jsi ty, Holly? Ne, Holly to ještě nemůže být. Ale pojďte dál – host do domu, Bůh do domu! Určitě jste některej můj známej; já teď ven nemůžu, tak choděj za mnou sem. Jen pojďte dál!“
Hlas mluvil pořád dál, slova spolu lahodně splývala jako vždycky u černochů z hlubokého Jihu. Sledoval jsem jej jako rozmotávající se klubíčko přes obývací pokoj a krátkou chodbičkou až přes kuchyň do přístěnku. „Donedávna jsem ještě přijímala návštěvy v obývacím pokoji. Jenže onehdá mi pan dochtor přikázal, vy si teď, matko, pěkně zůstaňte v posteli, s vařením si už dejte pokoj, ať se teď o vás stará Holly. A tak tu takhle líhám.“
Pokoj to byl malý a holý, osvětlený a větraný jediným oknem. To bylo zrovna otevřené. Hlas vycházel z postele u okna. Podepřena polštáři o javorovou pelesť se usmívala černá stařenka. Propadlá svislá tvář, oči veliké jako lucerny, a mezi usměvavými modrými rty se odvíjela niť hovoru:
„Mám prý to ale štěstí, povídá tuhle pan dochtor, že mám ty klouby od toho regma načisto ztuhlý, jinak bych si nedala pokoj a běhala jako dřív, a to by mi dozajista vypovědělo srdíčko. A já mu na to, vy jste takovej Jobův utěšitel, co je mi platný, že mi srdce poklape dál jako ty hodiny, co nechtěj ukazovat čas, když člověk nemůže vstát a vařit. Na to on, že prý jsem ještě z tý umíněný generace, a já vám se mu vysmála do obličeje, holt neudržela jsem se. Dochtůrek je můj dobrý známý, ať si říká co říká, já na něj stejně nedám. Vy jste taky dochtor, chlapče?“
Veliké oči se rozzářily a modré rty se na mě usmívaly. Hrozně nerad lžu, když se mi do práce plete lidský živel. Ale zalhal jsem si: „Děláme zrovna průzkum, kolik lidí poslouchá v jižní Kalifornii rozhlas. Vy, jak vidím, máte taky rádio.“
Mezi lůžkem a stěnou stálo totiž malé rádio z imitace slonoviny.
„To víte, že jo.“ Znělo to zklamaně. Bezkrevný ochmýřený horní ret se svraštil v řadu svislých vrásek.
„A hraje vám?“
„Bodejť by nehrálo!“ Otázka jí pozvedla náladu, alespoň zas měla o čem mluvit. „Přece bych tu neskladovala rádio, které nehraje! Poslouchám ráno, v poledne i večer, zrovna před chvilkou, než jste zaklepal, jsem to vypnula. A až odejdete, tak si ho pustím zas. Ale nemusíte spěchat. Jen pojďte dál a posaďte se! Ráda poznávám nový lidi.“
Usedl jsem do houpacího křesla v nohách postele, jiná židle tam nebyla. Odtamtud jsem měl výhled na boční zeď sousedního bílého domku, vzadu měl otevřeně okno do kuchyně.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Lew Archer.“
„Lew Archer.“ Opakovala to zvolna, jako nějakou působivou básničku. „To je ale pěkný meno, moc pěkný. Já se jmenuju Jonesová, po nebožtíku mužovi. Všichni mi tu ale říkaj ‚Teti…
