ČTVRTÁ KAPITOLA
MONTGOMERY WARD SNOPES
„Takže ten parchant tě doběhnul,“ povídám. „Myslels, že ho pověsej, a on zatím dostal jen doživotí.“
Neodpověděl. Prostě seděl na kuchyňské židli – přitáh si ji z Tubbsovic kuchyně. Neměl jsem v cele nic než kavalec – o který jsem se dělil se štěnicema. Prostě tam seděl a stíny mříží na okně mu pruhovaly bílou košili i toho zatracenýho deseticentovýho motejlka se zapínáním vzadu. Říkalo se, že je to ten samý, co ho nosíval už před šestnácti lety ve Francouzově Zátočí. Ne: říkalo se, že je to ten samý, co ho vytáh z Varnerových zásob a vzal si ho ten den, co přišel z té propachtované farmy a stal se u Varnerů příručím, než se oženil s tou Varnerovic děvkou a odfrčel do Texasu, aby se měl její panchart kde narodit, a pak je přivez zpátky do Francouzova Zátočí. V těch dobách nosil ještě látkovou čepici odpovídající velikostí čepici asi tak čtrnáctiletého dítěte; ten černý plstěný klobouk, o kterém mu někdo řek, že takový nosí bankéři (tu čepici nezahodil, prodal ji jednomu malému černému klukovi za desetník, který si ten kluk musel odpracovat), a který od té doby nesundal, ani doma, jedině v kostele, ten si nasadil teprve před třemi lety; ale vypadal pořád jako nový. Ne, spíš vypadal, jako by ho nikdo nenosil, nebyl dokonce ani propocený, ani po těch třech letech, co ho měl na hlavě ve dne v noci, což znamenalo, že si ho nesundával, ani když spal se svou ženou, které na tom ovšem nejspíš stejně nesešlo, však byla zvyklá spát s takovýma, co si přitom nejspíš nesundávají ani rukavice, natož pak klobouk, boty či kabát.
A žvejkal. Říkalo se, že když přišel do Francouzova Zátočí jako Varnerův příručí, žvejkal tabák, ale pak objevil, že na světě existujou peníze. Ach, samozřejmě že o penězích slyšel už předtím a že dokonce tu a tam nějaké viděl. Ale teď poprvé zjistil, že i kdyby sněd dvakrát tolik smaženýho pupku v moučný šťávě, zbylo by mu jich stejně každý den víc, než za ten den stačí projíst. A nejenom to, ale že peníze jsou pevné, tvrdší než kosti a těžké jako štěrk, a že když se člověku povede sevřít jich trochu v hrsti, neexistuje moc, která by ho přinutila vydat jich víc, než je nutné, a tak přišel na to, že si nemůže dovolit prožvejkat tejden co tejden za deset centů tabáku, a zároveň zjistil, že když si koupí každou neděli nový plátek žvejkací gumy, stačí mu jí za niklák aspoň na pět tejdnů. Pak přišel do Jeffersonu a uviděl na vlastní oči větší množství peněz. Tím myslím větší množství peněz najednou, a nato zjistil, že výši obnosu, jaký může člověk sevřít do hrsti, držet ho a nepustit, omezuje jenom to, kolik těch peněz je k dispozici, ovšem za předpokladu, že má člověk dobré bezpečné místo, kam tu hrst uložit, aby si mohl pěst znovu naplnit. A pak zjistil, že si nemůže dovolit prožvejkat tejdně ani cent. Dokud neměl nic, mohl si dovolit žvejkat tabák; když měl trošku, mohl si dovolit žvejkat žvejkačku: ale když zjistil, že by moh zbohatnout, ovšem za předpokladu, že dřív neumře, nemoh si už dovolit žvejkat nic, a tak prostě seděl na té kuchyňské židli, po sobě pruhy, co na něj vrhalo mřížoví v cele, a žvejkal to nic, ale na mě se nedíval, nebo se už aspoň dívat přestal.
„Doživotí,“ řekl jsem. „To znamená podle jejich počtu dvacet let. Leda by se během tý doby něco semlelo. Jak dlouho to už je? Stalo se to v roce 1908, že, když celý den trčel, možná u tohohle samotnýho okýnka, a pozoroval ulici, kdy se vrátíš z Texasu a vytáhneš ho odsaď, poněvadž jsi byl tehdy jediný Snopes, který měl aby se tak řeklo dost peněz a vlivu a který by mu moh, jak čítal, pomoct, a tak pokřikoval dolů na každého, co šel kolem, aby vzkázal do Varnerovic krámu, že ho máš přijet zachránit, a pak ten poslední den stál v soudní síni a dával ti poslední šanci, ale tys ani pak nepřišel? 1908 až 1923 odpočítáno od dvaceti let, a bude zase venku. Krutibrko, máš před sebou už jen pět let života, co? No dobrá, co ode mě chceš?“
A tak mi to řek.
„No dobrá,“ odpověděl jsem. „Kolik za to?“
A tak mi …
