Celá e-kniha Sophiina volba ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6
Tu nádhernou protézu Nathan Sophii opatřil prostřednictvím svého staršího bratra Larryho Landaua. A přestože povahu Sophiiny nemoci spolu s diagnózou bystře, třebaže neprofesionálně stanovil s takovou přesností brzy po jejich setkání v knihovně Brooklynské univerzity sám Nathan, jeho bratr zase pomohl při řešení problému nalézt praktickou léčbu. Larry, kterého jsem měl potkat za velmi smutných okolností později toho léta, byl urolog a chirurg a měl ve Forest Hills velmi prosperující ordinaci. Nathanův bratr byl asi pětačtyřicátník a dosáhl už ve svém oboru řady vynikajících úspěchů, zvláště když se kdysi účastnil - jako odborný asistent na Columbii na fakultě obecného lékařství a chirurgie - řešení jednoho nesmírně originálního a významného vědeckého úkolu z oblasti funkce ledvin, čímž si vydobyl v poměrně mladém věku opravdu vzrušenou pozornost v odborných kruzích. Nathan se o tom jednou přede mnou s hlubokým obdivem zmínil, a zřejmě byl rád, že může být na svého bratra tak nesmírně hrdý. Larry se také výjimečně vyznamenal za války. Sloužil u námořnických zdravotnických jednotek jako nadporučík a předváděl tu výjimečná kouzla chirurgického umění za sebevražedných útoků kamikaze v naprosto ztracené situací přímo na palubě letadlové lodi kdesi u Filipín; za své zásluhy získal Kříž námořnictva - poctu, které zdravotnický důstojník příliš často nedosáhne (zvlášť když je ještě k tomu u antisemitského námořnictva sám Žid) a která byla v roce 1947 se všemi živými a čerstvými vzpomínkami na válku a válečné hrdinství pro Nathana skutečností, nad níž se mohl rozplývat a na niž mohl být hrdý.
Sophie mi řekla, že se Nathanovo jméno dověděla teprve za mnoho hodin poté, co ji zachránil v knihovně. Ale nejhlouběji a nejnesmazatelněji se jí z toho prvního dne a z dní následujících vryla do paměti jeho skutečně úžasná něha. Na začátku - snad jen proto, že si pamatovala, jak se nad ní sklání a šeptá: "Nechte to na panu doktorovi, o všecko se postará," - nedovedla rozpoznat, že ta slova myslí v žertu, a pořád se domnívala, že on sám je doktor, a dokonce si to myslela ještě i později, když jeli taxíkem zpátky do Yettina domu a on ji s jakousi velitelskou něhou držel v náručí a šeptal jí slova útěchy a posily. "Musíme vás dát dohromady," vzpomínala na jeho slova pronesená čtveráckým tónem, který jí na rtech vyloudil první stopu úsměvu od chvíle, kdy se zhroutila. "Nemůžete přece pobíhat po Brooklynu a omdlívat po knihovnách a děsit lidi k smrti."
V jeho hlase bylo cosi nesmírně posilujícího, přátelského, konejšivého a starostlivého a celá jeho přítomnost vzbuzovala bezprostřední důvěru, takže když dorazili k ní do pokoje (horkého a dusného v šikmém odpoledním slunci, kde na ni znovu přišly lehké mdloby a zas se mu zhroutila do náručí), nezmocňoval se jí sebemenší zmatek, když cítila, jak jí něžně rozepíná zamazané šaty a jak ji jemně, ale rozhodně nutí pomalu na postel, kde zůstala ležet jenom v kombiné. Udělalo se jí daleko líp, závratě a žaludeční nevolnost zmizely. Ale jak tam ležela a dívala se na toho cizího člověka, snažíc se opětovat jeho záhadný smutný úsměv, cítila až v morku kostí stále trvající mdlou ospalost a malátnost. "Proč jenom jsem tak unavená?" slyšela, jak se ho ptá slabým hlasem. "Co je to se mnou?" Pořád se ještě domnívala, že je lékař, a v jeho tichém posmutnělém pohledu viděla výraz očí diagnostika, profesionála, až si náhle uvědomila, že jeho pohled utkvěl na vytetovaném čísle. Udělala rukou rychlý pohyb (a to u ní nebylo obvyklé, protože si to znamení už dávno přestala uvědomovat), jako by ji chtěla schovat, ale on ji předešel, uchopil ji za zápěstí a začal jí počítat tep jako předtím v knihovně. Chvíli neříkal nic a v Sophii ten klidný stisk vzbuzoval pocit dokonalého a bezstarostného bezpečí, takže začala usínat, zatímco jí v uších zněla jeho povzbudivě konejšivá slova, pronášená tím milým tónem hravosti: "Pan doktor si myslí, že potřebujete nějakou obrovskou pilulku, co by vám trošku vybarvila tu vaši nád…
