* * *
Jakmile vězni dorazili do Osvětimi, byli všichni bez rozdílu svlečeni a prohledáni a jen zřídka jim bylo dovoleno ponechat si něco ze svého bývalého majetku. Nicméně se však tato procedura dála chaotickým a ledabylým způsobem, takže byly případy, že nově příchozí měli štěstí a dokázali zachránit nějaký drobný osobní poklad nebo aspoň kus oděvu. Díky vlastní šikovnosti a díky přehlédnutí stráží SS podařilo se například Sophii zachránit jedny sice opotřebované, ale pořád dobré kožené holínky, které měla ještě z posledních dnů v Krakově. V jedné botě byla v podšívce trhlina a pod ní skrýška, a toho dne, kdy stála u okna mansardy a čekala na pana velitele Hösse, byl v oné skrýšce schovaný ohmataný, ušpiněný, silně zmačkaný, ale čitelný pamflet, asi dvanáctistránkový, v rozsahu čtyř tisíc slov s následujícím názvem na titulní straně: Die Polnische Judenfrage: Hat der Nationalsozialismus die Antwort? V překladu: Polská židovská otázka: Má národní socialismus odpověď? Byla to myslím Sophiina nejkřiklavější vytáčka (skrývající v sobě také její nejpodivnější lež), když mi stále vykládala, jak byla vychovávána v ovzduší krajního liberalismu a tolerantnosti, a nejen že mě tím klamala, stejně tak jako určitě klamala Nathana, ale skrývala tak přede mnou do posledního možného okamžiku pravdu, kterou však vzhledem k nutnosti ospravedlnit své styky s Hössem už déle tajit nemohla: ten pamflet napsal její otec, profesor Zbigniew Biegaski, významný profesor práva na Jagellonské univerzitě v Krakově, doktor práv honoris causa na Karlově univerzitě a na univerzitách v Bukurešti, Heidelberku a v Lipsku.
Přiznala se mi, že pro ni nebylo vůbec nijak lehké to všechno vyjevit, a kousala se přitom do rtů a nervózně si přejížděla prsty po stažených a popelavě bledých tvářích; zvlášť těžké pro ni bylo odhalit vlastní lež, když předtím tak pečlivě vybudovala dokonalý medailonek otcovské spravedlnosti a cti: hodný sociálně cítící pater familias, který se hrozí přicházejícího teroru a který je v jejím portrétu statečného libertiniána obdařen svatozáří člověka, jenž riskoval život, aby během ruských pogromů zachraňoval Židy. Když mi to vyprávěla, zazníval z jejího hlasu zmatek. Ty lži! Uvědomovala si, jak tím podkopala věrohodnost řady ostatních věcí, když ji teď svědomí donutilo přiznat, že všechno vyprávění o tatínkovi byl prostě výmysl. Ale už to tak bylo - výmysl, nepříjemná lež, další fantazie, která měla posloužit jako křehká bariéra, jako beznadějná a chatrná obranná čára mezi lidmi, na kterých jí záleželo (jako na mně), a mezi tím jejím pocitem sžíravé viny. Mohu jí prominout? ptala se, teď když znám pravdu, ale vidím zároveň i nutnost, proč musela lhát? Pohladil jsem ji po ruce a řekl samozřejmě, to jí přece musím odpustit.
Totiž té záležitosti s Hössem bych prý vůbec nemohl porozumět, pokračovala, kdybych neznal pravdu o jejím otci. Prý se nedá říct, tvrdila, že by byla lhala úplně, když mi líčila idylická léta svého dětství. Ten dům v poklidném Krakově, kde bydlela, byl v meziválečných letech opravdu v podstatě místem naplněným hřejivým teplem a bezpečím. V domácnosti vládl kouzelný klid, který z valné části dovedla vytvořit Sophiina milující matka, žena, která byla pro Sophii důvěrnicí a ochranitelkou a jejíž památku Sophie hluboce ctila, už třeba jen pro tu lásku k hudbě, již dovedla své jediné dceři předat. Stačí představit si ten tiše plynoucí život profesorské rodiny v západním světě dvacátých a třicátých let - s jeho obřadnými čaji, hudebními večírky a nedělními výlety do zvlněných ospalých koutů venkova, večeřemi se studenty a prázdninovými cestami do Itálie, volnými studijními roky v Berlíně a v Salcburku - a můžeme mít představu o tom, jak vypadal Sophiin život tehdy, a dýchne na nás z něho ona kultivovaná vůně a jeho pokorný a bodrý ráz. Nad touto idylou se však vytrvale vznášel zachmuřený mrak, tak tíživý a dusivý, že halil i samé studánky jejího dětství a mládí. Byla to trvalá drtivá realita přítomnosti jejího otce, …