2
Po samotářském banketu, který jsem si toho večera dopřál na dolním konci Páté avenue, jsem si spočítal peníze a došel k výsledku, že celá moje hotovost obnáší něco méně než padesát dolarů. I když jsem v této ošemetné situaci neprožíval, jak jsem se vyjádřil, žádný skutečný strach, přec jen jsem se nemohl necítit poněkud nejistý, zvlášť proto, že vyhlídky na získání dalšího zaměstnání se rovnaly téměř nule. Nicméně jsem si nemusel dělat vůbec žádné starosti, protože za několik dní mě měla čekat spása v podobě nenadálého štěstí - záchrana aspoň pro nejbližší budoucnost. Že mi ten dar spadl do klína, bylo bizarní a úžasné štěstí, a podobně jako další případ šťastného osudu o hodně později v mém životě, měl i tenhle původ v instituci amerického otrokářství. I když se příběh tohoto daru vztahuje k mému novému životu, který jsem pak začal v Brooklynu, jen nepřímo, je natolik neobvyklý, že stojí za to, abych jej vyprávěl.
Pojí se hlavně k mé babičce z otcovy strany, roztomilé drobné dámě, stařence, které již táhla devadesátka, když mi vyprávěla o svých dvou otrokyních. Mnohokrát mi připadalo dosti těžké uvěřit, že jsem byl v dané době tak těsně svázán ještě se starým Jihem a že to nebyla nějaká časnější generace, která vlastnila černochy, ale skutečnost je taková: moje vlastní babička, narozená v roce 1848, vlastnila ve věku třinácti let dvě malé černé služky, jež byly jen o málo mladší než ona sama, a po léta občanské války je pokládala za svůj milovaný movitý majetek, a to přes existenci Abrahama Lincolna a přes články o emancipaci černochů. Výrazu "milovaný" užívám bez ironie, neboť jsem si naprosto jist, že je opravdu měla velice ráda, a kdykoli na Drusillu a Lucindu vzpomínala (taková jedinečná jména totiž ty dívenky měly), její věkovitý třaslavý hlas se lámal dojetím, když vyprávěla, jak jí ta děvčátka byla "nesmírně, nesmírně drahá" a jak musela shánět v nejstudenějších údobích války vlněnou přízi, aby jim mohla uplést punčochy. To bylo v Beaufort County v Severní Karolíně, kde strávila celý svůj život a odkud na ni také mám jediné vzpomínky. Každé Velikonoce a o každém svátku Díkůvzdání jsme ji ve třicátých letech já a tatínek jezdili navštívit a projížděli tím bažinatým krajem a podél rovných jednotvárných polí s podzemnicí olejnou, tabákem a bavlnou a kolem fádně stejných samot s rozpadajícími se černošskými chatrčemi. Když jsme dorazili do ospalého malého městečka na řece Pamlico, přivítali jsme se s babičkou slovy plnými tiché lásky a výjimečné něhy, protože babička byla po mrtvici mnoho let téměř úplně ochrnutá. A tak jsem někdy ve věku dvanácti nebo třinácti let slyšel z první ruky o Drusille a Lucindě a nábožných shromážděních ve volné přírodě, o závodech ve střílení krocanů, večerních sedánkách jižanských šiček, výletech říční lodí po Pamlicu a všech těch dalších povyraženích z časů ante bellum, což všechno ta ušlechtilá dáma vyprávěla starým, mile cvrlikavým hlasem, který byl sice slabý, ale vydržel celou dobu, dokud ji únava přec jen nezmohla a ona se neporučila do náruče spánku.
Nutno říct, že babička se nikdy ani mně, ani tatínkovi nezmínila o dalším dětském otroku - měl okázalé jméno Artiste - a toho dostala stejně jako Drusillu a Lucindu coby "dárek" od otce, který jej však záhy nato zase prodal. Jak se brzy pokusím ukázat na dvou dopisech, jež mají určitou vnitřní souvislost, důvod, proč se o tom chlapci nikdy nezmínila, vyplynul bezpochyby z prazvláštní povahy jeho konečného osudu. Nicméně je zajímavé, že zřejmě v předtuše blížící se neblahé války proměnil babiččin tatínek po uskutečněném obchodu utrženě peníze na federální zlaté dolary různých hodnot, mince uschoval do hliněného džbánu a ten zakopal pod azalku v nejzazším koutu zahrady. Udělal to samozřejmě proto, aby zlato neobjevili Yankeeové, kteří skutečně v posledních měsících války s dusotem kopyt a blyskotem šavlí přiharcovali, převrátili před vyděšenýma dívčíma očima babičky vnitřek domu vzhůru nohama, prohledali zahradu, ale zlato žádné …
