* * *
Sophie se mi zmínila o dvou význačných událostech, které se odehrály během jejího pobytu v Osvětimi, o událostech, o nichž Nathanovi nikdy nic neřekla. O první - o dni jejího příjezdu do tábora - jsem se již zmínil, ale Sophie se o ní rozhovořila teprve během posledních hodin, co jsme byli spolu. Druhou, jež se odehrála téhož roku a týkala se jejího velice krátkého vztahu k Rudolfu Hössovi, mi vylíčila spolu s událostmi, jež k ní vedly, během několika hodin jednoho deštivého srpnového odpoledne v Javorovém dvoře. Spíš bych měl říct během deštivého odpoledne a večera. Když totiž na mě tu epizodu s Hössem vychrlila, s horečným spěchem a s tolika věrnými detaily, že před mýma očima vyvstala s plastickou a až filmovou živostí něčeho, co jsem sám bezprostředně pozoroval, ze všeho vzpomínání a citové únavy a napětí, jež v ní vyprávění vyvolávalo, se pak beznadějně rozplakala, až musela přestat, takže zbytek příběhu jsem si musel poskládat dohromady později. Setkání v Hössově neradostné mansardě se totiž pro mě stalo - stejně jako onen první aprílový den jejího příchodu - ihned pamětihodným datem, a také mi takové v mysli zůstává, protože to bylo zároveň datum narození tří mých životních hrdinů: mého otce, podzimem posedlého Thomase Wolfa a divokého Nata Turnera, toho fanatického černého démona, jehož duch tak silně vzrušoval představivost mého chlapectví a mého mládí. Bylo to třetího října a v Sophiině mysli zase hluboko utkvělo proto, že to bylo výročí jejího sňatku s Kazimirem Zawistowskim v Krakově.
A co dělal (zeptal jsem se sám sebe v duchu Steinerovy úvahy o existenci jistých podivných metafyzických distorzí v oblasti času) náš mladý Stingo, zelenáč a vojín námořní pěchoty Spojených států, právě v okamžiku, kdy se po obzoru valily poslední cáry toho hrozného kouře - průhledné opony zvířeného prachu, podle Sophie tak hustého, "že jej člověk cítil na rtech jako písek" - cáry kouře ze spálených 2100 Židů z Athén a z řeckých ostrovů, na něž se Sophie zahleděla po obzoru a jež zahalily idylická tělíčka poklidně se pasoucích ovcí tak hustým hávem, že to vypadalo, jako by sem padla těžká mlha z vistulských bažin? Odpověď je obdivuhodně prostá. Psal jsem přání k narozeninám - dopis, který jsem nedávno docela lehce získal od otce, jenž s láskou schovával i ty moje nejnanicovatější výplody (dokonce už za mého časného mládí), v naprosté jistotě, že jsem předurčen k tomu stát se v budoucnosti slavnou literární osobností. Vybírám jen ústřední odstavec, který následoval po citově nadnesené úvodní zdravici. Dnes mě hluboce popuzuje ta tupost "vysokoškolské" manýry, ale myslím, že stojí za ocitování, protože se tím ještě zvýrazní onen nápadný a možná až děsivý rozpor. Kdo má smysl pro historii, dovede být tolerantní. Navíc mi bylo osmnáct let.
3. října 1943
Dukeova univerzita, Durham, Severní Karolína.
Oddíl námořní pěchoty USA,
výcviková jednotka V-12.
…a zítra, tati, hraje Duke proti Tennessee a vládne tu čistá (i když navenek tlumená) hysterie. Samozřejmě si děláme velké naděje a ve chvílích, kdy tento dopis dostaneš, bude již rozhodnuto, jestli se Duke zúčastní ligového mistrovství a jestli dostane nabídku do další soutěže, protože když porazíme Tennessee - což je náš nejsilnější protivník -‚ tak už do konce sezony pojedem jako po másle. Ale i Georgia vypadá dost silně a spousta lidí se sází, že skončí vůbec jako tým číslo jedna. Jak se říká, je to všecko jako v loterii, že? Mimochodem, neslyšel jsi náhodou nějaké zprávy, že pohár Rose Bowl by se měl zase hrát na Dukeově univerzitě (ať už to první místo máme nebo ne), protože vláda prý v Kalifornii zakázala velká shromáždění pod širým nebem? Zřejmě se bojí japonské sabotáže. Ty zakrslé opice spoustě Američanů pěkně zamotaly život, že? Ale stejně by to byla velká legrace, kdyby se hrál Rose Bowl tady, a možná by ses sem na tu velkolepou podívanou mohl zajet z Virginie podívat, ať už Dukeova univerzita hraje, nebo nehraje. Rozhodně jsem Ti myslím psal, že čistě dí…
