9
Z četných komentátorů otázky nacistických koncentračních táborů jich jen málo psalo s hlubším ponorem a s vášnivějším zaujetím než kritik George Steiner. Náhodou se mi do rukou dostala Steinerova kniha esejů Jazyk a mlčení, a to v roce vydání, 1967 - v roce, který pro mě byl zvlášť významný, ponecháme-li stranou tu poněkud triviální skutečnost, že tehdy uplynula od mého léta v Brooklynu právě dvě desetiletí. Panebože, jak ten čas od dob Sophie a Nathana a Leslie Lapidusové rychle uběhl. Ta rodinná tragédie, kterou jsem se s takovým úsilím snažil zplodit u Yetty Zimmermanové, už dávno vyšla (k všeobecnému uznání, v jaké jsem se ve svém mládí ani neodvažoval doufat); napsal jsem ještě další díla a taky pár nijak zvlášť nadšených ani zvlášť angažovaných žurnalistických věcí v oblíbeném stylu šedesátých let. Ale moje srdce pořád patřilo umění románu - o kterém se říkalo, že je na umření, nebo dokonce pámbůh nám pomoz, že je už k nevzkříšení mrtvé - a těšilo mě, že jsem toho roku 1967 mohl dokázat mylnou pověstí o jeho zániku (aspoň k svému osobnímu zadostiučinění), když jsem vydal dílo, které odpovídalo nejen mým filozofickým a estetickým požadavkům romanopisce, ale našlo si také statisíce čtenářů - z nichž ne všichni, jak se později ukázalo, byli nad touto událostí tak zcela šťastni. Ale to už je jiná záležitost, a pokud se mi promine toto osobní potěšení, řeknu prostě, že ten rok pro mne byl obecně příznivý.
Ta malá hodnotící poznámka pramení ze skutečnosti, že jsem tehdy prodělával - jak tomu obvykle bývá po řadě perných let strávených nad náročnou tvůrčí prací - údobí malátné deprese, tíživé volí krize z bezradného pocitu, co počít nyní. Takový pocit prožívá řada autorů, kteří dokončili nějaké náročně koncipované dílo; je to jako malá smrt, člověku se chce stáhnout zpátky do vlhkého lůna a stát se opět vajíčkem. Ale povinnost mi nedala, znovu jsem musel vzpomínat, jako už tolikrát předtím, na Sophii. Dvacet let útočila na moji paměť Sophie se svým životem - minulým i tím, který jsme prožili spolu - i Nathan a jeho život a všechno to Sophiino úděsné utrpení v tom propletenci stále se zhoršujících okolností, které hnaly tu nebohou slámově plavou kouzelnou Polku přímo do záhuby, až se z té úporně doléhající vzpomínky stala téměř nepotlačitelná neuróza. Na krajinu toho léta a na její živoucí postavy napadal prach, takže v mé mysli působily jako vybledlá fotografie ze zteřelých černých stránek starého alba, a zacházely ještě víc a stávaly se nezřetelnými, jak život odvíjel s necitelným spěchem nit mého života do středního věku, ale muka toho léta stále volala po vysvětlení. A tak jsem v posledních měsících roku 1967 začal o Sophii a Nathanovi vážně přemýšlet a přemítal o jejich smutném osudu; věděl jsem, že jej budu muset jednou pojednat, stejně jako jsem před lety s takovým úspěchem a tak zdařile pojednal osud jiné mladé ženy, kterou jsem beznadějně miloval - žalostný osud Marie Huntové. Z různých příčin se stalo, že mělo uplynout ještě několik roků, než jsem začal psát příběh Sophie, jak je vylíčen na těchto stránkách. Ale mé tehdejší přípravné práce vyžadovaly, abych ještě nějakou dobu mučil sám sebe a absorboval co nejvíc literatury o l'univers concentrationnaire. A při četbě George Steinera jsem zažil šok poznání.
"Psal jsem o nich už mnohokrát a snažil jsem se o pohled z jakési snesitelné perspektivy, ale jedno pochopit nemohu," píše Steiner, "a to jsou časové relace." Steiner právě předtím citoval líčení brutální smrti dvou Židů ve vyhlazovacím táboře Treblinka. "Přesně v touž hodinu, kdy byli Mehring a Langner usmrceni, převážná většina lidstva - většina lidí na polských statcích dvě míle vzdálených, lidí pět tisíc mil odtud v New Yorku - spala nebo jedla nebo byla v biografu, milovala se nebo se bála zubaře. A přesně tady zůstává má imaginace v ustrnutí. Ty dva druhy simultánně existující zkušenosti jsou tak rozdílné, tak neslučitelné s jakoukoli nejobyčejnější normou lidských hodnot, a jejich koexistence je t…
