Sophiina volba (William Styron)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

* * *

 

Sophie se mi zmínila o dvou význačných událostech, které se odehrály během jejího pobytu v Osvětimi, o událostech, o nichž Nathanovi nikdy nic neřekla. O první - o dni jejího příjezdu do tábora - jsem se již zmínil, ale Sophie se o ní rozhovořila teprve během posledních hodin, co jsme byli spolu. Druhou, jež se odehrála téhož roku a týkala se jejího velice krátkého vztahu k Rudolfu Hössovi, mi vylíčila spolu s událostmi, jež k ní vedly, během několika hodin jednoho deštivého srpnového odpoledne v Javorovém dvoře. Spíš bych měl říct během deštivého odpoledne a večera. Když totiž na mě tu epizodu s Hössem vychrlila, s horečným spěchem a s tolika věrnými detaily, že před mýma očima vyvstala s plastickou a až filmovou živostí něčeho, co jsem sám bezprostředně pozoroval, ze všeho vzpomínání a citové únavy a napětí, jež v ní vyprávění vyvolávalo, se pak beznadějně rozplakala, až musela přestat, takže zbytek příběhu jsem si musel poskládat dohromady později. Setkání v Hössově neradostné mansardě se totiž pro mě stalo - stejně jako onen první aprílový den jejího příchodu - ihned pamětihodným datem, a také mi takové v mysli zůstává, protože to bylo zároveň datum narození tří mých životních hrdinů: mého otce, podzimem posedlého Thomase Wolfa a divokého Nata Turnera, toho fanatického černého démona, jehož duch tak silně vzrušoval představivost mého chlapectví a mého mládí. Bylo to třetího října a v Sophiině mysli zase hluboko utkvělo proto, že to bylo výročí jejího sňatku s Kazimirem Zawistowskim v Krakově.

A co dělal (zeptal jsem se sám sebe v duchu Steinerovy úvahy o existenci jistých podivných metafyzických distorzí v oblasti času) náš mladý Stingo, zelenáč a vojín námořní pěchoty Spojených států, právě v okamžiku, kdy se po obzoru valily poslední cáry toho hrozného kouře - průhledné opony zvířeného prachu, podle Sophie tak hustého, "že jej člověk cítil na rtech jako písek" - cáry kouře ze spálených 2100 Židů z Athén a z řeckých ostrovů, na něž se Sophie zahleděla po obzoru a jež zahalily idylická tělíčka poklidně se pasoucích ovcí tak hustým hávem, že to vypadalo, jako by sem padla těžká mlha z vistulských bažin? Odpověď je obdivuhodně prostá. Psal jsem přání k narozeninám - dopis, který jsem nedávno docela lehce získal od otce, jenž s láskou schovával i ty moje nejnanicovatější výplody (dokonce už za mého časného mládí), v naprosté jistotě, že jsem předurčen k tomu stát se v budoucnosti slavnou literární osobností. Vybírám jen ústřední odstavec, který následoval po citově nadnesené úvodní zdravici. Dnes mě hluboce popuzuje ta tupost "vysokoškolské" manýry, ale myslím, že stojí za ocitování, protože se tím ještě zvýrazní onen nápadný a možná až děsivý rozpor. Kdo má smysl pro historii, dovede být tolerantní. Navíc mi bylo osmnáct let.

 

3. října 1943
Dukeova univerzita, Durham, Severní Karolína.
Oddíl námořní pěchoty USA,
výcviková jednotka V-12.

…a zítra, tati, hraje Duke proti Tennessee a vládne tu čistá (i když navenek tlumená) hysterie. Samozřejmě si děláme velké naděje a ve chvílích, kdy tento dopis dostaneš, bude již rozhodnuto, jestli se Duke zúčastní ligového mistrovství a jestli dostane nabídku do další soutěže, protože když porazíme Tennessee - což je náš nejsilnější protivník -‚ tak už do konce sezony pojedem jako po másle. Ale i Georgia vypadá dost silně a spousta lidí se sází, že skončí vůbec jako tým číslo jedna. Jak se říká, je to všecko jako v loterii, že? Mimochodem, neslyšel jsi náhodou nějaké zprávy, že pohár Rose Bowl by se měl zase hrát na Dukeově univerzitě (ať už to první místo máme nebo ne), protože vláda prý v Kalifornii zakázala velká shromáždění pod širým nebem? Zřejmě se bojí japonské sabotáže. Ty zakrslé opice spoustě Američanů pěkně zamotaly život, že? Ale stejně by to byla velká legrace, kdyby se hrál Rose Bowl tady, a možná by ses sem na tu velkolepou podívanou mohl zajet z Virginie podívat, ať už Dukeova univerzita hraje, nebo nehraje. Rozhodně jsem Ti myslím psal, že čistě díky abecední náhodě (u vojáků chodí všechno podle abecedy) bydlím v pokoji s Petrem Strohmyerem a Chuckiem Stutzem. Všichni se učíme, aby z nás byli u námořní pěchoty oficíři první třídy. Stutz patřil k druhému týmu v celoamerické lize, z Auburnu, a kdo je Strohmyer, to Ti jistě nemusím říkat. V téhle místnosti se hemží reportéři a fotografové jako myši. (Důkaz časného nadání pro metaforu.) Možná jsi viděl minulý týden v Time Strohmyerův obrázek, spolu s článkem, v kterém ho, jako by se nechumelilo, nazývají nejpozoruhodnějším hráčem od dob Toma Harmana a možná i Reda Grange. Víš, tati, je to moc prima kluk a nebylo by myslím ode mne čestné, kdybych nepřiznal, že se taky rád přihřívám v odlesku jeho slávy, zvlášť už proto, že těch slečen, co se kolem Strohmyera rojí, je hrozná síla (a jsou pěkné) a vždycky jich pár zbyde pro Tvého synáčka Stinga, pro tu mužskou čekanku. Po tom víkendovém zápase s Davidsonem tady bylo pěkně veselo…

 

Těch 2100 řeckých Židů, kteří zemřeli v plynu nebo byli spáleni v době, kdy jsem psal ten dopis, rozhodně v Osvětimi neznamenalo, jak mě upozornila Sophie, nějaký rekord v postupném masovém vyhlazování; při masakru maďarských Židů příštího roku - nad nímž osobně dohlížel Höss, který se do tábora vrátil po několikaměsíční nepřítomnosti, aby koordinoval likvidaci, již tak dychtivě očekával Eichmann, operaci nazvanou Aktion Höss - došlo k zabíjení daleko v širším rozsahu. Ale tak masová vražda byla ve své chvíli v rozvoji Osvětimi-Brzezinky obrovitým aktem, největším z dosud inscenovaných, aktem komplikovaným logickými problémy a úvahami prostorovými a manipulačními, s jakými se tady v tak náročném měřítku ještě nikdo nesetkal. Bylo běžnou praxí, že Höss posílal vojenskou leteckou expresní poštou s označením "streng geheim" - přísně tajné - Reichsführerovi SS Heinrichu Himmlerovi svá hlášení týkající se obecného charakteru, fyzického stavu a statistického složení jednotlivých "selekcí", které probíhaly téměř denně (někdy dokonce i několikrát za den) a při nichž byli Židé přivezení vlakem rozděleni do dvou kategorií: schopní, ti, co byli natolik zdraví, aby mohli ještě nějakou dobu pracovat, a neschopní, jejichž osud byl ihned zpečetěn. Vzhledem k přílišnému mládí, přílišnému stáří, celkové slabosti, vzhledem k útrapám cesty nebo následkům prodělaných nemocí bylo jen poměrně málo Židů uznáno za schopné a určeno k fyzické práci; jednou psal Höss v hlášení Eichmannovi, že jednorázově bylo vždy průměrně vybráno k dočasnému přežití mezi dvaceti pěti až třiceti procenty. Ale z nějakého důvodu se vedlo řeckým Židům hůř než Židům z jiných národních skupin. Židy, co vystupovali z vlaků přijíždějících z Athén, shledávali esesáčtí doktoři tak oslabené, že na pravou stranu nádražní rampy - stranu vyhrazenou pro ty, kteří měli zůstat naživu a pracovat - poslali možná jen o málo víc než jednoho z deseti.

Hösse tento jev udivoval a vyváděl z míry. V přípise z onoho třetího dne měsíce října - dne, kdy prý Sophie přes pronikavý černý dým a zápach, který tak silně v člověku otupoval schopnost vnímat proměnu ročního období, prvně na tváři ucítila štiplavě řízný dotek podzimu - Höss uváděl, že teoreticky existuje jeden z možných čtyř důvodů anebo spíš kombinace těchto čtyř důvodů, která způsobuje, že jsou řečtí Židé doslova vytahováni z dobytčích a nákladních vagonů v tak hrozně poničeném stavu, kdy řada vězňů je již mrtva nebo téměř mrtva: podvýživa daná už původem; výjimečně dlouhá cesta, již mimo jiné způsobuje špatný stav železnic v Jugoslávii, kudy deportovaní Židé musejí projíždět; náhlý přechod ze suchého horkého středozemního klimatu do vlhkého bažinatého ovzduší kolem horní Visly (přestože Höss dodal v poznámce na okraj, pro něho v té neformálnosti naprosto atypické, že i to ho udivuje, protože pokud jde o horko, aspoň v létě je v Osvětimi "větší vedro než ve dvou peklech naráz"); a konečně jistý povahový rys, Ratlosigheit, běžný u lidí z jižního podnebí, tudíž lidí se slabou morální výdrží, což způsobuje, že prostě nesnesou šok vyvolaný náhlým vytržením z vlastního životního prostředí, stejně tak jako nesnesou cestu za neznámým cílem. Tou chabostí mu připomínají cikány, i když ti naopak cestování přivyklí jsou. Své myšlenky diktoval pomalu a rozvážně Sophii, poněkud drsnou výslovností s hodně otevřenými samohláskami a ostrými sykavkami, v níž Sophie hned na začátku poznala hlas severního Němce od Baltu, a dělal pauzy, jen aby si zapálil další cigaretu (kouřil nepřetržitě, jednu cigaretu zapaloval od druhé, a Sophie si všimla, že na prstech pravé ruky, malých a na člověka tak poměrně hubené postavy dosti buclatých, má skvrny kaštanové barvy) a aby se přitom na několik vteřin s rukou lehce přitisknutou k čelu zamyslel. Zvedl k ní zrak a zdvořile se jí zeptal, jestli nediktuje příliš rychle. "Nein, mein Kommandant."

Uctívaná německá Gabelsbergova těsnopisná metoda, kterou se naučila psát v šestnácti letech v Krakově a kterou tak často užívala, když pomáhala otci, se jí vybavila s obdivuhodnou lehkostí, přestože jí už nepsala několik let; vlastní rychlost a obratnost ji až udivovaly a v duchu děkovala tatínkovi, který sice už tou dobou ležel někde v sachsenhausenském hrobě, ale který jí poskytl takový prostředek k záchraně. Zatímco Höss zůstal uprostřed věty mlčet, popotahoval z cigarety, kašlal zahlenovaným kuřáckým kašlem a vstoje upíral pohled na holá říjnová pole a louky, s hranatým, opáleným a ne nehezkým obličejem stopeným v modravé mlze tabákového dýmu, jeden proud Sophiiny mysli se rozběhl za otcem - jejich vztah byl vždycky tak formální a vzdálený, že se v jejích vzpomínkách často objevoval jako "profesor Biegaski". Vítr v tom okamžiku foukal na druhou stranu od brzezinských komínů a vzduch byl čistý. I když venku bylo lehce mrazivé počasí, zde, v mansardě Herr Kommandanta, bylo pod prudce sešikmenou střechou teplo a útulno, protože pod krovem se držel teplý vzduch stoupající domem vzhůru a navíc se dovnitř linulo teplo časného odpoledního slunce. Za okenními tabulkami zůstalo uvězněno několik velkých masařek, které v tichu bzučely jako napjatá guma nebo se útočně rozletěly v těsném prostoru, vrátily se, zmateně zabzikaly a ztichly. Bylo tu také několik zbloudilých apatických vos. Místnost byla vybílena vápnem a zářila aseptickou bělostí jako nějaká laboratoř; absolutně čistá, holá a přísná. Byla to Hössova soukromá pracovna, jeho svatyně a tajné útočiště a také místo, kde vykonával svou nejsoukromější, nejdůvěrnější a nejzávažnější práci. Ani jeho zbožňované děti, které mohly volně prolézat všechna ostatní tři patra domu, sem nesměly. Bylo to doupě byrokrata s kněžsky posvátnými zálibami.

Místnost byla zařízena skrovně: byl tu prostý stůl z borového dřeva, ocelová registratura, čtyři židle s rovnými opěradly, lůžko, na kterém Höss někdy lehával, když potřeboval zahnat migrény, které ho čas od času přepadaly. Byl tu i telefon, ale ten míval obyčejně vypnutý. Na stole ležely v úhledných hromádkách papíry na psaní, stejně úhledně uspořádaná kolekce per a tužek, černý psací stroj, těžký kancelářský s ozdobnou značkou Adler. Už jeden a půl týdne sedala Sophie dlouhé hodiny za tím psacím stolem nebo za menším (který býval schovaný pod stolem a který měl polskou klávesnici) a vyťukávala Hössovu korespondenci. Jindy, a tak tomu bylo právě nyní, seděla na židli a Höss jí diktoval. Hössův projev probíhal spíš v jakýchsi rychlých výbuších prokládaných nekonečnými pauzami - pauzami, v kterých bylo téměř slyšet dusot pádících myšlenek v jeho hlavě, barbarsky těžkopádné složité německé myšlení - a během těchto přestávek Sophie upírala oči po stěnách holých a ničím nezkrášlených, až na ten grandiózní výtvor, jemuž by seděl přívlastek Kitsch, dílo, jaké už viděla dříve, různobarevnými pastely vyvedeného Adolfa Hitlera z hrdinského profilu, oděného jako rytíře svatého grálu v brnění z pravé nerezavějící solingenské oceli. Jakožto ozdoba této mnišské cely to mohl být stejně tak dobře portrét Krista, Höss dumal a škrábal se přitom na bradě, jež připomínala vystupující poloostrov. Sophie čekala. Důstojnickou blůzu měl svlečenou a límeček u košile rozepnutý. Ticho tady nahoře bylo až nezemsky neskutečné. Doléhaly sem velice slabě jen dva splývající zvuky, tlumený hluk neodmyslitelný od samé existence Osvětimi a rytmický jako mořský příboj: supění lokomotiv a vzdálené dunění posunovaných vagonů.

"Es kann kein Zweifel sein…" začal znovu, ale pak naráz ustal. "Nemůže být pochyb - ne, to je moc silné. Neměl bych snad říct něco méně jednoznačného?" Byl to problematický otazník. Hovořil v tu chvíli totiž (jako to už učinil několikrát) s podivným tázavým tónem v hlase, jako by si přál slyšet Sophiino mínění, aniž by přitom kompromitoval svou autoritu, přestože to ve skutečnosti dělal. Vlastně se tou otázkou obracel k nim oběma. V hovoru se Höss vyjadřoval velice přesně. Avšak styl jeho dopisů, jak si Sophie všimla, byl sice použitelný a rozhodně ne primitivní, ale často upadal do těžkopádnosti a liboval si v nepřehledných zamotaných větných periodách; pohyboval se triviálně kulhavými rytmy člověka vychovaného v armádě, věčného pobočníka. Höss opět upadl do jedné ze svých protahovaných zámlk.

"Aller Wahrscheinlichkeit nach," navrhla Sophie poněkud nesměle, i když ne tak váhavě, jako by to učinila ještě před několika dny. "To je daleko méně jednoznačné."

"Podle vší pravděpodobnosti," opakoval Höss. "Ano, to je velice pěkné. To dává panu Reichsführerovi daleko více prostoru, aby si o té věci udělal vlastní úsudek. Napište to tak a potom bude následovat…"

Při Hössově poznámce pocítila Sophie záblesk jistého uspokojení, skoro radosti. Zdálo se jí, jako by se mezi nimi neznatelně prolamovala nějaká překážka, po tolika hodinách, během nichž se choval s železnou neosobností a věcností a kdy jí diktoval s chladným strojovým nezájmem. Doposud se stalo jen jednou - a to na krátký okamžik předchozího dne -‚ že onu přehradu nechal padnout. Nebyla si tím jista, ale dokonce se jí zdálo, že v jeho hlase v tu chvíli odkryla stopu tepla, jako by náhle hovořil přímo k ní, určité lidské bytosti, a ne ke své otrokyni, eine schmutzige Polin, kterou vyzvedla z roje nemocných a umírajících mravenců neuvěřitelná náhoda (nebo se to možná stalo díky milosti Boží, uvažovala někdy zbožně) anebo skutečnost, že byla bezpochyby vzácnou výjimkou mezi vězni, ne-li vůbec jediná, která vedle svého polského a německého bilingvizmu psala také v obou jazycích dobře na stroji a ovládala Gabelsbergerův těsnopis. Těsnopisně také dokončila předposlední odstavec Hössova dopisu Himmlerovi: "Podle vší pravděpodobnosti bude nutno znovu zvážit problém transportu řeckých Židů, pokud se bude v nejbližší budoucnosti uvažovat o dalších deportacích z Atén. Jelikož byly technické možnosti Zvláštní akce v Brzezince proti veškerému očekávání mimořádně zatíženy, dovolujeme si ve vší úctě navrhnout, aby byla ve specifickém případě řeckých Židů uvážena ve východních okupovaných oblastech také alternativní cílová místa určení jako např. KL Treblinka nebo KL Sobibór."

Höss se pak odmlčel a zapálil si od nedopalku poslední cigarety novou. Hleděl s mírně nepřítomným pohledem pootevřeným oknem ven. Najednou lehce vykřikl, natolik hlasitě, že si myslela, že se něco stalo. Avšak po obličeji se mu rázem rozprostřel úsměv a Sophie slyšela, jak vydechl "Áá!" a naklonil se, aby lépe viděl na louku před domem. "Áá," řekl znovu, uchvácen, nadechl se a pak ji pološeptem zavolal: "Honem! Pojďte sem!" Zvedla se a postavila se vedle něho, hodně blízko, tak blízko, že cítila, jak se dotýká jeho uniformy, a sledovala jeho zrak dolů na louku. "Harlekýn!" vykřikl. "To je krása!" Dole na louce cválal v dlouhém oblouku s divokou nespoutanou bujností křídově bílý arabský hřebec, samý sval a pohyb, lehce ometaje ohradu kolem výběhu vysoko zdviženým bílým ocasem, který za ním vlál jako chochol bělavého kouře. Pohazoval ušlechtilou hlavou s arogantní bezstarostnou radostí, jako by byl dokonale posedlý tou rozevlátou trojrozměrnou krásou v pohybu, jež vyzařovala z jeho cválajících předních i zadních nohou a z celého jeho těla sršícího prudkou zdravou energií. Sophie už hřebce viděla, i když nikdy v tak poetickém rozletu. Byl to polský kůň, válečná kořist, a patřil Hössovi. "Harlekýn!" slyšela, jak vykřikl znovu, očarován pohledem. "To je zázrak!" Hřebec cválal úplně sám, kolem dokola nebylo živé duše. Páslo se tu jen několik ovcí. Za loukou se tísnily na horizontu zakrslé nanicovaté lesy, které se začínaly barvit špinavě olovnatou barvou haličského podzimu. Okraj lesa lemovala roztroušená pustá selská stavení. Přestože to byl neutěšený a nehezký pohled, Sophie se raději dívala tímhle směrem než na druhou stranu - na stále rušnou přeplněnou železniční rampu, kde probíhala selekce, na ty zašlé šedohnědé cihlové kasárenské baráky vzadu, na scenérii, jíž vévodilo v železe vyvedené a jasně čitelné heslo: ARBEIT MACHT FREI. V tom okamžiku Sophii zamrazilo: jednak jako by ji za krkem ovál sotva citelný průvan a jednak ucítila, že se jejího ramene lehce dotkly prsty Hössovy ruky. Ještě se jí nikdy nedotkl; znovu se zachvěla, i když cítila, že ten dotyk byl naprosto neosobní. "Jen se na toho Harlekýna podívejte!" šeptal jí jedním dechem. Majestátní zvíře obíhalo po obvodu svého vězení jako vítr, zanechávajíc za sebou nepatrné obláčky zvířeného okrového prachu. "To jsou nejbáječnější koně na světě, ti polští arabi," poznamenal Höss. "A Harlekýn - to je úplný triumf!" Kůň jim zmizel z očí.

Naráz se vrátil k diktování a pokynul Sophii, aby se zase posadila. "Kde jsem skončil?" Přečetla mu poslední odstavec. "Aha, takže," pokračoval. "Teď to dokončíme. Dokud však nedostaneme další instrukce, pokládáme rozhodnutí tohoto velení použít část tělesně schopných Židů ve Zvláštním oddílu v Brzezince za schválené a platné. Tak těsnou návaznost těchto tělesně oslabených vězňů na Zvláštní akci zřejmě ospravedlňují okolnosti. Konec odstavce. Heil Hitler! Podpis jako obvykle a ihned opsat na stroji."

Rychle uposlechla jeho rozkazu, posadila se za psací stroj, dala do něj jeden papír na originál a pět průklepových archů a zůstala s hlavou skloněnou nad prací, sledujíc však přitom, že kousek od ní vzal do ruky nějakou oficiální příručku a pustil se do čtení. Periferním viděním dokonce zjistila, i o jakou knihu šlo. Nebyla to běžná zelená příručka SS, ale břidlicově modrá armádní příručka pro intendantní důstojníky s názvem, který zabíral téměř celou přední stranu měkkých desek: Zlepšení metody měření a předvídání při prosakování septických nádrží za nepříznivých půdních a klimatických podmínek. Jak málo času asi Höss v životě promrhal! pomyslila si. Mezi jeho posledními slovy a okamžikem, kdy příručku uchopil, uplynuly sotva dvě vteřiny, a on již byl ponořen do četby. Stále ještě jako by cítila na ramenou ten přízračný dotyk jeho prstů. Sklopila oči a naklepávala dopis, ani na okamžik se nedávajíc vyvést z míry tou syrovou věcnou informací, kterou zřetelně pochopila z Hössových stylistických opisů v závěru listu: "Zvláštní akce", "Zvláštní oddíl". Jen málokteří vězni v táboře si neuvědomovali, jaká skutečnost se za těmito eufemismy skrývá, a kdyby měli přístup k Hössovu sdělení, dovedli by si je většinou snadno převést do volného překladu: "Řečtí Židé jsou ubohá chátra a stejně brzy pomřou, takže doufáme, že je úplně v pořádku, když byli přiděleni k jednotce komanda smrti, která funguje u krematorií, kde mohou manipulovat s mrtvolami, vybírat jim zlaté zuby a házet těla do pecí, až se nakonec sami tak dokonale vyčerpají, že budou taky zralí do plynu." Sophii tohle přetlumočení Hössova textu běželo myslí zároveň s tím, jak slova dopisu psala a formulovala koncept, který by jí byl ještě před šesti měsíci, když sem přijela, připadal k nevíře obludný, ale který teď v mysli registrovala jako něco běžného a stále se střídajícího v tomto novém vesmíru, jejž nyní obývala, jako něco, nad čím není třeba se pozastavovat (podobně jako tomu bylo ve světě, který znala z minulosti) a co je nutno brát stejně samozřejmě, jako když si jde člověk koupit k pekaři chleba.

Dokončila dopis bez jediné chyby, s vykřičníkem za pozdravem Führerovi přiklepnutým s takovou vehemencí, že se ze stroje ozvalo slabé zacinkání. Höss zvedl oči od příručky, jedním gestem ji požádal o dopis a plnicí pero a ona mu obratem vyhověla. Pak zůstala stát a čekala, až Höss napíše osobní postscriptum na proužek papíru, který připnula sponkou dolů k originálu, a poslouchala, jak si Höss hlasitě podle svého zvyku předříkává v synchronizovaném rytmu sám sobě do pera: "Můj milý Heini! Srdečně lituji, že se s Tebou nemohu zítra setkat v Posen, kam odesílám tento dopis leteckým kurýrem. Hodně úspěchu s řečí "starým kamarádům SS. Rudi." Pak jí dopis vrátil se slovy: "Tohle musí odejít nejlépe ihned, ale nejdřív napište dopis tomu faráři."

Vrátila se ke stolu a s námahou složila ten německý vehikl těžký jako cent na zem a vzala si místo něho polský stroj. Byl vyroben v Československu, a tudíž byl podstatně lehčí než německý psací stroj, a také modernější; psalo se na něm rychleji a prsty při psaní ani zdaleka tak netrpěly. Pustila se do psaní a překládala přitom rukopisný záznam dopisu, který jí Höss nadiktoval předchozího odpoledne. Týkal se sice menšího, ale dosti nepříjemného problému v místních vztazích. Obsahoval také podivné vzdálené názvuky problematiky Les Misérables, na které si, ach bože, tak dobře pamatovala. Höss totiž dostal dopis od kněze z blízké obce - sice blízké, ale za obvodem okolního vyhrazeného prostoru, odkud byli všichni polští občané odsunuti. Farář si stěžoval, že v noci vnikla do kostela skupina opilých táborových dozorců (přesné číslo není známo) a odnesla odtud z oltáře dva nesmírně vzácné svícny - skutečně nenahraditelné předměty, rukodělné práce ze sedmnáctého století. Sophie dopis Hössovi přeložila přímo z farářovy zoufale nešťastné kostrbaté polštiny. Při četbě z dopisu vycítila odvahu, skoro až troufalost; ať už tomu bylo jak chtělo - a možná že to byla pouhá hloupost -‚ sdělení tohoto bezvýznamného faráříčka z jedné farnosti se muselo tlumočit veliteli Osvětimi. A přestože byl dopis svým způsobem psán vychytrale, tón byl ponížený, až servilní ("račte odpustit, že okrádám velectěného pana velitele o jeho drahocenný čas") nebo krajně opatrný ("a dovedeme pochopit, jak může podobnou alotrii, jež začala bezpochyby nevinně, vyprovokovat nemírné požití alkoholu"), ale prostým faktem zůstávalo, že nebohý farář psal nešťasten a v šíleném, i když ovládaném zoufalství, jako by jeho ovečky někdo okradl o jejich nejsvětější majetek, což nakonec přesně tak bylo. Při četbě Sophie hlasem zdůraznila ponížený tón, který farářovo až chorobně úporné zoufalství poněkud zeslabil, a když dočetla, slyšela, jak Höss nasupeně vzdychl.

"Svícny!" řekl. "Proč já se zrovna musím zabývat nějakými svícny?"

Zvedla oči a zahlédla na jeho rtech lehounký náznak sebeironizujícího úsměvu a uvědomila si - poprvé za ty dlouhé hodiny jeho strojově neosobní přítomnosti, kdy se jakýkoli jeho dotaz týkal výlučně jen těsnopisu a překládání -‚ že jeho mírně žertovná rétorická otázka byla skutečně aspoň částečně adresována jí. Tak ji to vyvedlo z míry, že jí tužka vypadla z ruky. Zůstala s pusou otevřenou a nedostala ze sebe ani slovo, a nezmohla se dokonce ani na to, aby jeho úsměv opětovala.

"Církev," řekl jí, "musíme se snažit být slušní k místní církvi - dokonce i na vesnici. To je dobrá politika."

Mlčky se shýbla a zvedla ze země tužku.

Pak již mluvil přímo k ní. "Vy jste samozřejmě římská katolička, že ano?"

Necítila v tom žádnou ironii, ale dlouhou dobu nebyla s to odpovědět. Pak konečně ze sebe dostala kladnou odpověď, ale zároveň ji vyvedlo z míry, když naprosto spontánně dodala: "Vy jste?" Do obličeje se jí nahrnula krev, protože si uvědomila, jak jsou ta slova dokonale stupidní.

K jejímu překvapení a úlevě zůstal chladný a jeho hlas zněl až apaticky věcně, když říkal: "Býval jsem katolík, ale teď jsem Gottgläubiger. Věřím, že existuje nějaký bůh - někde. Věříval jsem v Krista." Odmlčel se. "Ale s křesťanstvím jsem se rozešel."

A to bylo všecko. Řekl to tak nezúčastněně, jako by právě oznámil, že odložil obnošené šaty. Pak už k ní neformálně nepromluvil ani slovo a choval se pouze úředně a dával jí instrukce, aby napsala přípis SS Sturmbannführerovi Fritzi Hartjensteinovi, veliteli posádky SS, s pokynem, aby se v jmenovaných kasárnách zahájilo pátrání po svícnech a vyvinulo se co největší úsilí k vypátrání viníků, které pak vojenský prokurátor exemplárně potrestá vězením pro porušení disciplíny. A tak to šlo dál - memorandum pětkrát, z čehož jedna kopie se měla poslat SS Oberscharführerovi Kurtu Knittelovi, vedoucímu Sekce VI (Kulturabteilung) a činiteli odpovědnému za školení a politickou výchovu posádky, jednu kopii též SS Sturmbannführerovi Konradu Morgenovi, předsedovi zvláštní komise pro vyšetřování nepřístojností a korupce v koncentračních táborech. Pak se vrátil k trampotám farního otce, nadiktoval jí německý dopis a uložil jí, aby jej převedla do farářovy řeči; a Sophie právě tento den jeho dopis přepisovala na stroji s uspokojivým pocitem, že ten neřád Hössovy německé prózy může převést do slušného přediva zlaté polštiny: Milý otče Chybiski, zpráva o případu vandalství ve Vašem kostele nás velice pobouřila a zarmoutila. Není nic smutnějšího než představa, že by byly znesvěceny posvátné předměty, a ujišťujeme Vás, že se budeme snažit všemi prostředky, jež nám jsou k dispozici, aby Vám byly Vaše vzácné svícny navráceny. Přestože byly mužstvu této posádky uloženy nejpřísnější kázeňské tresty, zásady, jaké jsou vyžadovány od každého člena SS - vlastně od každého Němce sloužícího v okupovaných územích -‚ nelze se vyhnout případům jejich porušení a pevně doufáme, že pochopíte… Sophiin stroj klapal tichem mansardy, zatímco Höss dumal nad svými diagramy žumpy a mouchy bzučely a poletovaly a z dálky sem doléhalo dunivé posunování nákladních vozů, které znělo jako neutuchající tlumené dunění letního hromobití.

Když končila (a připojovala standardní Heil Hitler!) znovu se v ní srdce poplašeně rozbušilo, protože Höss opět promluvil, a když zvedla zrak, zjistila, že se jí dívá přímo do očí. Přestože jeho slova zapadala do klapotu stroje, byla si téměř jistá, že říká: "To je velmi pěkný šátek." Zvedla ruku a mechanicky, i když nakonec s jakýmsi koketním gestem, se prsty šátku na temeni hlavy lehce dotkla. Kostkovaný zelený šátek, spíchnutý přímo ve vězení z kousku laciného etamínu, jí zahaloval lebku a komické čupřiny, které jí dorůstaly v nevzhledných chomáčích už deset měsíců od okamžiku, kdy ji ostříhali až po samé kořínky. Ten šátek byl také vzácná výsada; jen vězňové, které potkalo to štěstí, že mohli pracovat u Frau Hössové, směli ukrýt svou ponižující holohlavost, s kterou se každý chovanec tábora, žena nebo muž, předváděl v hermeticky uzavřeném světě za elektrickými dráty plotů. Za toto minimum důstojnosti, které se Sophii milostivě dostalo, pociťovala sice malou, ale opravdovou vděčnost.

"Danke, mein Kommandant!" Slyšela, jak jí selhává hlas. Představa, že by měla s Hössem konverzovat na jakékoli úrovni mimo svou funkci písařky s částečným pracovním úvazkem, ji naplňovala obavami a Sophie při tom začínala pociťovat až jakousi žaludeční nervozitu. A tu nervozitu ještě zvyšovala skutečnost, že po konverzaci s Hössem vlastně zoufale bažila. Strachem jí kručelo v žaludku - nebyl to ani tak strach z velitele samého, ale strach, že to sama nervově nezvládne, že se jí nakonec nedostane té potřebné obratnosti, síly improvizovat, citlivé taktiky hereckého nadání a nakonec oné vychytralé přesvědčivosti, jejímž prostřednictvím si tak zoufale přála dostat ho do zranitelné pozice a pak podle možnosti zpracovat natolik, aby vyhověl skrovným požadavkům její vůle. "Danke schön!" opakovala nevhodně a neomluvitelně hlasitě, a pomyslela si přitom: Ty blázne, tiše, ještě si bude myslet, že jsi nějaká děsně pitomá naivka. Vyjádřila tak svou vděčnost tlumenějším hlasem a s rozvážnou vypočítavostí jen zamrkala víčky a skromně sklopila oči. "Dala mi ho Lotte," vysvětlovala. "Dostala dva od Frau Hössové a jeden mi věnovala. Šikovně mi přikryje hlavu." Jenom se uklidni, nabádala se. Moc nemluv, vůbec moc nemluv, aspoň teď ještě ne.

V rychlosti přehlížel dopis faráři, přestože podle vlastního doznání neznal polsky ani slovo. Sophie se na něho dívala a poslouchala: "…diese unerträgliche Sprache," říkal lehkým tónem a kroutil všelijak rty, aby napodobil nějaká naprosto nevyslovitelná slova z toho nemožného jazyka, ale rychle se vzdal a zvedl se. "Dobrá," prohlásil. "Doufám, že jsme toho nešťastného padre uklidnili." Přešel s dopisem ke dveřím mansardy, otevřel je a na chvíli zmizel Sophii z očí a volal dolů o patro níž, kde už na takovéto rázně vykřikované rozkazy čekal jeho pobočník Untersturmbannführer Scheffler. Sophie poslouchala Hössův hlas, tlumený za stěnami a přikazující Schefflerovi, aby dopis dal ihned doručit po poslovi do kostela. Zezdola se ozval Schefflerův hlas, uctivý, ale nezřetelný. Vyrozuměla: "Hned jsem nahoře, pane veliteli!" "Ne, přijdu dolů a ukážu vám to!" slyšela, jak Höss vykřikl netrpělivě.

Muselo dojít k nějakému nedorozumění a velitel to šel zřejmě napravit, polohlasně si cosi hučel sám pro sebe a s dupotem sestupoval v kožených jezdeckých botách s podkůvkami, aby promluvil s pobočníkem, hromotluckým poručíkem z Ulmu, člověkem nepohnuté tváře bez výrazu, kterému v tu chvíli už zrovna cosi začal vysvětlovat. Jejich hlasy sem doléhaly jako nejasný monotónní dohovor, nezřetelné blábolení. Pak tím proudem slov k Sophiinu sluchu proniklo na prchavý okamžik cosi, co si při vší bezvýznamnosti a krátkosti z té tříště nespočetných vzpomínek na ono místo a na ten čas uchovávala v paměti jako jeden z nejpamětihodnějších citových zážitků. Jakmile tu hudbu uslyšela, ihned věděla, že vychází z obrovitého elektrického gramofonu, který vévodil v salonu o čtyři patra níž, místnosti přeplněné čalouněným nábytkem s matně lesklými damaškovými potahy a přehozy a závěsy. Po ten jeden a půl týdne, co strávila pod střechou Hössova domu, vyhrával přístroj ve dne téměř bez přestání - aspoň vždycky, když byla v doslechu amplionu, ať už to bylo v přeplněném vlhkém sklepním útulku, kde spala na slamníku, anebo tady nahoře v mansardě, kam útržky té hudby zaznívaly věčně otevřenými dveřmi, prolétaly kolem jejích nevnímajících uší a mizely někde venku za oknem.

Sophie málokdy tu hudbu vnímala, ve skutečnosti se snažila ji úmyslně neslyšet, protože to nikdy nebylo nic jiného než ječivé německé lidovky toho nejlacinějšího druhu, tyrolácké legrácky, jódlování, sbory se zvonkohrami a s harmonikami, to všechno prokládané věčně opakovanou muzikou linoucí se z berlínských kaváren a tančíren, muzikou v slzavém stylu nejrůznějších výlevů Trauer, zvláště takových srdcervoucích výkřiků jako "Nur nicht aus Liebe weinen"‚ šlágru, který klokotal Hitlerův oblíbený slavíček Zarah Leanderová a který vyhrávala znovu a znovu s nemilosrdnou monotónní posedlostí paní domu - uvřeštěná a šperky jako vánoční stromeček ověšená Hössova manželka Hedwig. Sophie kdysi po takovém gramofonu toužila, až jej teď pociťovala jako ránu do prsou, a kradmo si jej prohlížela, když musela procházet obývacím pokojem ze svého útulku v suterénu nahoru do mansardy. Pokoj vypadal jako napodobenina jedné ilustrace, kterou kdysi viděla v polském vydání Dickensova románu Starožitníkům krám: byl přeplněn francouzskými, italskými, ruskými a polskými starožitnostmi všech epoch a stylů a vypadal jako výplod úsilí nějakého šíleného bytového návrháře, který bez ladu a skladu nastavěl na parketovou podlahu pohovky, židle, stoly, psací stolky, dvojkřesla, chaises loungues a divany a vytvořil tak jakýsi embryonální palác - neboť do jednoho sice velkého, ale omezeného prostoru nacpal nábytek, který by stačil na celý tucet místností. I v této splácanině však gramofon nějak vystupoval, přestože sám byl napodobeninou starožitnosti, bohatě vyvedenou v třešňovém dřevě. Sophie ještě nikdy neviděla gramofon, jehož zvuk byl zesilován elektricky - měla zkušenosti z praxe s malými, plechově znějícími aparáty na ruční kliku a vědomí, že ten nádherný přístroj se má propůjčovat k reprodukci takového Dreck, ji naplňovalo zoufalstvím. Když šla jednou kolem a podívala se důkladněji, zjistila, že je to Stromberg Carlson, a předpokládala, že je to švédský výrobek, až jí řekl Broněk - prostý, ale mazaný polský chlapec, který u pana velitele v domě pracoval jako údržbář a byl tu hlavním dodavatelem klepů a informací -, že je to americký přístroj, prý ukořistěný z baráku nějakého pracháče nebo z nějakého vyslanectví na západě a dovezený sem, kde měl zaujmout místo mezi předměty té hory těžké válečné kořisti nashromážděné za babku ze všech vyplundrovaných koutů Evropy. Kolem gramofonu byly ve skleněných vitrínách naskládány řady tlustých gramofonových alb a nahoře na gramofonu samém seděla naducaná panenka v bavorském kroji, z růžového celuloidu, tváře jen prasknout, a foukala na zlatý saxofon. Euterpé, sladká Múza hudby, pomyslela si Sophie a rychle šla dál…

 

Die Himmel erzählen die Ehre
Gottes,
und seiner Hände Werk
zeigt an das Firmament!

 

Nezřetelným povídáním Hösse a jeho pobočníka k ní prorazil chór z elysia, probodl ji takovým vytržením, že se maně zvedla od stroje a lehce se chvějíc, vzdávala té hudbě němou úctu. Co se proboha stalo? Který blázen či podivín tam dal tu desku? Nebo to byla sama Hedwig Höss, která se najednou pomátla na rozumu? Sophie nevěděla, ale to nevadilo (později ji napadlo, že to musela být Hössova druhá dcera Emmi, jedenáctiletá blondýnka se zarputilou pihovatou, dokonale kulatou tváří, která si po obědě z nudy pouštěla prostě nějaké zvláštní melodie, jaké ještě neznala); ale to jí bylo skutečně nakonec jedno. Extatické hosana jí přejelo po celém povrchu těla jako božské ruce a zamrazilo jí přitom vytržením; tělem jí projížděla jedna mrazivá vlna za druhou; na dlouhé vteřiny jako by se ta mlha a noční temnota její existence, jíž klopýtala jako náměsíčná, rozplynula, rozehřáta paprsky sálajícího slunce. Popošla k oknu. V šikmém úhlu okenní tabulky spatřila odraz svého bledého obličeje pod kostkovaným šátkem a níž modrobíle proužkovaný hrubý vězeňský mundúr; víčka se jí chvěla, rozplakala se, a když se zahleděla skrz svůj vlastní průsvitný obraz ven, uviděla opět toho čarokrásného bělouše, který se v tu chvíli pásl, a louku s ovečkami v pozadí, a její zrak zabloudil ještě dál, jakoby až kamsi na sám okraj světa, k okolku špinavě šedavých podzimních lesů, přetavených tím požárem hudby v majestátní reliéf z umírajícího, ale mohutně působícího listoví, nevýslovně krásné umělecké dílo, zářící vnitřním nepostižitelným kouzlem. "Otče náš…" začala německy. Ztracená v té hudbě, dokonale unesená tím hymnem zavřela oči a andělské trio zatím vyzpívalo svou mystickou chválu kolotající Múze hudby, pomyslela si Sophie a rychle šla dál…

 

Dem kommenden Tage sagt es der
Tag.
Die Nacht, die verschwand
der folgenden Nacht…

 

"Pak hudba přestala," vyprávěla mi Sophie. "Vlastně hned ještě ne, ale za chviličku nato." Přestala uprostřed té poslední části, možná ji znáš - má to slova "Zeměmi všemi rozléhá se Jeho Slovo" -‚ a když hudba přestala, ucítila jsem naprosté prázdno. Tu začatou modlitbu, ten otčenáš jsem nedokončila. Nevím, ale myslím, že právě v tom okamžiku jsem začala ztrácet víru. Ale opravdu už nevím, kdy mě Bůh opustil. Anebo já Jeho. Prostě jsem pocítila prázdnotu. Bylo to, jako když člověk najde ve snu, kde všechno bývá tak skutečné, něco vzácného - chci říct něco nebo někoho neuvěřitelně vzácného -‚ a pak se najednou probudí a ta drahá bytost je pryč. Navždy! Už se mi to stalo v životě mnohokrát, že jsem se probudila s pocitem té ztráty! A když hudba ustala, měla jsem přesně týž dojem a najednou jsem věděla - jako bych měla nějakou předtuchu -‚ že takovou hudbu už víckrát neuslyším. Dveře byly pořád otevřené a já slyšela, jak dole mluví Höss se Schefflerem. A pak tam někde dole Emmi pustila něco jiného - určitě tu desku musela pustit Emmi -‚ hádej co: polku ‚Vyvalte sudy'. Popadl mě hrozný vztek. Ta potvora malá tlustá s tím ksichtíčkem jako bílý měsíc, jako by byl celý uplácaný z margarínu! V tu chvíli bych ji byla s to zabít. A už hrála ‚Vyvalte sudy!' a pěkně hlasitě; muselo to být slyšet v zahradě, v táborových barácích, ve městě. Ve Varšavě. Zpívali tu pitomost anglicky.

Ale věděla jsem, že se musím ovládnout, pustit hudbu z hlavy, myslet na jiné věci. Uvědomovala jsem si, víš, že především musím využít své inteligence, všeho důvtipu, jak bys to asi řekl ty, abych z Hösse dostala, co jsem chtěla. Věděla jsem, že nenávidí Poláky, ale to mi bylo jedno. Už se mi podařilo udělat v té masce - comment dit-on, f'c'lure… to, jak praskne - ano, trhlinu, a teď jsem s tím musela pohnout dál, protože čas byl pro mě l'essence. Broněk, ten údržbář, nám ženským ve sklepě pošeptal, že Hösse mají brzy přeložit do Berlína, aspoň se to prý povídá. To si tedy musím pospíšit, pokud mám - ano, řeknu to, přestože se mi někdy dělá špatně, když na to pomyslím - pokud mám Hösse svést, i když jsem doufala, že by se mi mohlo podařit svést ho spíš svým duchem než tělem. Doufala jsem, že svoje tělo nebudu muset použít, jestli se mi podaří některé věci mu dokázat. Totiž, Stingo, dokázat mu, že Zofia Maria Biegaska Zofia Zawistowska sice může být eine schmutzige Polin, víš, tierisch, jen jako zvíře, jenom otrok, Dreckpolack, a tak dále, ale přitom ještě pořád oddaná pravá národní socialistka, stejně jako Höss, a že by ji měli pustit, protože její uvěznění je krutost, nespravedlnost. Voil'a!

Nakonec se pak Höss vracel po schodech nahoru. Slyšela jsem ho dupat a slyšela jsem tu polku ‚Vyvalte sudy!' Stála jsem tam u okna a došla jsem k názoru, že přece jen pro něho musím vypadat nějak přitažlivě. Sexy, chápeš. Promiň, Stingo, ale ty víš, co myslím - že vypadám, jako bych chtěla píchat. Jako bych chtěla, aby si o to řekl. Ale, panebože, ty moje oči! Kristepane, moje oči! Měla jsem je celé zarudlé, věděla jsem to, od pláče, a pořád jsem ještě plakala, a tak jsem měla strach, že by to mohlo zhatit můj plán. Ale podařilo se mi přestat plakat a utřela jsem si oči hřbetem ruky. A znovu jsem se zadívala na lesy a na tu krásu, co jsem v nich viděla při Haydnovi. Ale v tu chvíli se najednou obrátil vítr, víš, a přes pole a louky a přes lesy se zase valil kouř z brzezinských pecí. Pak Höss vešel dovnitř."

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023