* * *
V Univerzitním hotelovém klubu jsem zůstal, dokud jsem nedostal od tatínka šek. Při správném zacházení bych s penězi mohl vystačit přes léto, které právě začínalo, a možná dokonce i kousek podzimu. Zůstat v Univerzitním hotelovém klubu už pro mě bylo naprosto nemožné, jak po stránce duševní, tak fyzické. To místo ze mě udělalo tak dokonale impotentní trosku, že jsem se tu už nebyl s to rozptýlit ani občasným autoerotickým povyražením, a nezbývalo mi, než pomáhat si pokradmu při půlnočních toulkách po Washingtonově náměstí rukou přes kapsu. Svou odloučenost od lidí jsem nesl s takovou bolestí, že můj pocit osamění, věděl jsem to, začínal být až na hranici čehosi patologického, a měl jsem podezření, že kdybych se odstěhoval z Manhattanu, byl bych ještě ztracenější, protože tady jsem měl aspoň pár blízkých orientačních bodů a některé oblíbené uličky v Greenwich Village, k nimž jsem již měl určitý vztah a které mi tu poskytovaly ovzduší domova. Ale skutečnost byla taková, že jsem si prostě nemohl manhattanské ceny dovolit - dokonce i malé prosté kamrlíky tu byly nad mé prostředky -, hledal jsem tedy v inzerátech v rubrikách nájmů a podnájmů, jestli bych nesehnal nějaké ubytování v Brooklynu. A tak se stalo, že jsem jednoho krásného červnového dne vystoupil na stanici Church Avenue z podzemní dráhy linky BMT, se svým vojenským pytlem od námořní pěchoty a s kufrem, nasál z ovzduší Flatbushe několika doušky omamné aroma nakládané zeleniny a vydal se ulicí s jemně zelenavými platany k penzionu paní Yetty Zimmermanové.
Dům Yetty Zimmermanové se bez předstírání a upřímně hlásil k těm nejjednobarevnějším stavením v Brooklynu, ne-li v celém New Yorku. Byla to velká nesouměrná budova postavená ze dřeva a štuky s onou nepopsatelnou svérázností doby někdy, hádal bych, před první světovou válkou anebo těsně po ní, a byla by jistě splynula s ostatními nenápadnými stejnorodými a obdobně nepopsatelně svéráznými okolními domy, které sousedily s Prospect Parkem, nebýt její nápadné - a neselhávající silou působící - růžovosti. Od vikýřů a kupolovitých vížek nad prvním poschodím až po okenní rámy v suterénu byl celý dům růžový, růžový tak, že před tou barvou nebylo úniku. Když jsem ten dům uviděl poprvé, ihned mi připomněl fasádu hradu postaveného někde na opuštěném pozemku pro filmovou verzi Čaroděje ze země Oz, který tu nechala stát společnost MGM. I vnitřek byl růžový. Podlahy, stěny, stropy a dokonce i většina nábytku po chodbách a v každém pokoji se jen nepatrně lišila v odstínech této jediné barvy - zřejmě v důsledku lakýrnické práce různé kvality - od něžné rosé v odstínu syrového lososa až k útočnější korálové v odstínu bublinkové žvýkací gumy, ale všude to byla růžová, růžová, která nepřipouštěla soupeřství žádné jiné barvy, takže teprve po několika minutách rozvažování o svém budoucím pokojíku, sledován hrdým okem paní Zimmermanové, jsem pocítil, že mě to nejdřív jaksi pobavilo - vždyť to byl Kupidův budoár, v kterém se člověk stěží ubránil dusivému smíchu -‚ ale pak jako bych se jakýmsi podivným způsobem ocitl v pasti, jako bych se náhle dostal do cukrárny k Barricinimu nebo do dětského oddělení u Gimbelse. "Já vím, nejde vám do hlavy ta růžová," řekla paní Zimmermanová, "nikomu nejde. Ale za chvíli si na ni přivyknete - oblíbíte si ji, skutečně si ji zamilujete, věřte mi. Netrvá to dlouho a lidi pak vůbec žádnou jinou barvu nechtějí." Aniž jsem se jí na to zeptal, sama dodala na vysvětlenou, že jejího manžela Sola - jejího nebožtíka manžela - potkalo štěstí v podobě fantastické koupě několika set galonů přebytečné barvy od námořnictva, jaká se užívá - "však víte" - řekla a odmlčela se, s prstem položeným zpytavě vedle špachtlovitého pórovitého nosu. "Jako kamufláž?" nahrál jsem jí patřičný výraz. Na což ona odpověděla: "Ano, to je ono. Myslím, že růžovou na těch lodích nijak zvlášť použít nemohli." Sdělila mi, že Sol celý dům natřel sám. Yetta byla žena podsadité postavy a výřečného charakteru, asi šedesátnice, s vesel…
