* * *
Domov pro mě tou dobou představoval těsný kumbálek rozměrů osm krát patnáct stop v jedné budově na Západní jedenácté ulici v Greenwich Village, která se jmenovala Univerzitní hotelový klub. Když jsem přijel do New Yorku, lákal mě sem nejen název - dovedl ve mně vykouzlit představu kamarádství elitních univerzitních spolků, společenských místností se stoly pokrytými kvalitním zeleným suknem, s pohozenými výtisky časopisů jako New Republic a Partisan Review, a s postarším služebním personálem ve fracích, který úzkostlivě dbá na vzkazy a snaží se každému maximálně vyhovět -‚ ale lákalo mě sem také mírné nájemné: deset dolarů týdně. Samozřejmě že představa elitních univerzitních spolků byla imbecilní iluze. Univerzitní hotelový klub byl jen o stupínek výš než obyčejná noclehárna lišící se od tuláckých ubytoven na Bowery jen jistou mírou soukromí daného zamčenými dveřmi. Všechno ostatní, včetně poplatku, se odlišovalo od veřejné noclehárny jen těmi nejjemnějšími odstíny. Byl to až paradox, že klub měl obdivuhodné umístění, skoro až s jakýmsi kouzlem. Z jediného okna pokrytého krustou špíny v mém kumbálku ve čtvrtém patře zadní části budovy jsem měl výhled do úchvatné zahrady jednoho domu na Západní dvanácté ulici, a někdy jsem tam dokonce zahlédl osoby, o kterých jsem se domníval, že jsou majitelé - pomladšího muže oblečeného v tvídu, kterého jsem si maloval jako vycházející hvězdu z časopisů The New Yorker nebo Harper's, a jeho živou světlovlasou manželku s pozoruhodnými proporcemi, která poskakovala po zahradě v kalhotách nebo v plavkách a vyrážela se tu občas s komicky exotickým, přepečlivě udržovaným afgánským chrtem, anebo ležela na visutém lehátku koupeném u Abercrombieho & Fitche, na kterém jsem ji obdělával až do úplného vyčerpání v pravidelném pomalém a tvrdém rytmu mlčenlivé neutuchající žádosti.
Tehdy totiž sex anebo spíš absence sexuálního života a ta provokující a nádherná zahrádka - spolu s lidmi, kteří ji obývali, prostě to všechno jako by se symbolicky spojilo, aby učinilo degenerovanou atmosféru Univerzitního hotelového klubu ještě nesnesitelnější a ještě zhoršilo mou zbídačelost a můj samotářský stav vyděděnce. Bylo tu výhradně pánské osazenstvo, většinou středního věku nebo starší, tuláci a ztracené existence z Village, jejichž další krok dolů už znamenal jenom ulici, a když jsem v těsných prostorách oprýskaných chodeb kolem těchto lidí musel procházet, táhlo z nich víno a pachuť zoufalství. Ani památky po nějakém dětsky vlídném stařičkém vrátném, ale řada plazovitých portýrů, všichni s tváří měděnkovitého nádechu, jaký mívají tvorové zbavení denního světla, a ti tu dozírali nad vstupní halou jako jízdní stráž ve světle jediné titěrné žárovky, matně blikající nad jejich hlavami; ti také obsluhovali jediný rozvrzaný výtah a věčně kašlali a škrábali se, puzeni svými hemoroidálními strastmi, i během té nekonečné cesty do čtvrtého poschodí, kde jsem se noc co noc v tom miniaturním kvelbu zaživa pohřbíval jako pološílený poustevník. Nutila mě k tomu nevyhnutelnost, nejenom proto, že jsem přišel do této metropole jako naprostý nováček, a jelikož jsem byl spíš než hrdě rezervovaný prostě plachý, nedostávalo se mi jak příležitosti, tak iniciativy, abych si dělal nějaké přátele. Poprvé ve svém životě, který byl po léta někdy až nudně stádní, jsem objevil, jak bolestivá může být nechtěná samota. Zjistil jsem, že jako zločinec náhle uvržený do samoty kobky žiju z podstaty nespáleného tuku vnitřních zdrojů, o jejichž existenci jsem téměř neměl ponětí. Jednoho májového podvečera, když jsem pozoroval obrovitého švába, jakého jsem snad v životě neviděl a který se promenoval po výtisku Sebraného vydání poezie a prózy Johna Donna, jsem náhle přímo před sebou spatřil tvář samoty, a došel jsem k závěru, že je to tvář skutečně nemilosrdná a ošklivá.
Během těch měsíců se můj večerní program téměř neměnil. V pět hodin jsem opustil budovu McGraw-Hillova nakladatelství, z Osmé třídy jsem jel za niklák podzemní dráhou…
