TŘETÍ DÍL
Dlouhé léto
PRVNÍ KAPITOLA
1
Ratliff seděl ve stojícím čtyřkoláku a pozoroval starého tlustého bělouše, který vyšel z Varnerovy ohrady a vydal se po cestě podél tyčkového plotu, obklopen a následován sytými sonorními varhanovitými zvuky svých útrob. Takže se vrátil ke koni, pomyslel si Ratliff. A když se chce někam dostat, musí přinejmenším přehodit nohu přes jeho hřbet. Takže musel zaplatit i tímhle. Takže aby vypudil toho ostentativního motýlka z krámu i z domu, musel nejenom převíst ten pozemek, vydat dva dolary za povolení k sňatku, zaplatit dva lístky do Texasu a vysolit hotový peníze, ale navíc se vzdát jízd v tý nový bryčce, kterou nemusel sám kučírovat. Kůň dojel ke čtyřkoláku a napohled sám od sebe zastavil vedle Ratliffa, který seděl, upravený a úhledný, vážný jako člověk, který jede vykonat návštěvu do domu smutku.
„Musel jste bejt zoufalej,“ řekl tiše. Nemyslel to nijak urážlivě. Neměl tím na mysli hanbu Varnerovy dcery a dokonce ani jeho dceru ne. Měl tím na mysli ten pozemek, usedlost starého Francouze. Nikdy ho nepovažoval za bezcenný. Kdyby patřil komukoli jinému, byl by ho možná za bezcenný považoval. Ale už to, že se jeho majitelem stal Varner a že ho držel a nejevil žádné známky snahy ho prodat nebo s ním něco podniknout, bylo pro Ratliffa dostatečným důkazem, že cenu má. Odmítal uvěřit, že by si Varner dal něco jen tak pověsit na krk, a když něco získal, dostal to určitě laciněji, než by to dostal kdokoli jiný, a pakliže to drží, má to příliš velkou hodnotu, než aby to prodával. V případě usedlosti starého Francouze nechápal sice jakou, ale stačil mu fakt, že ji Varner koupil a neprodal. Jestliže ji nakonec přece jen pustil, udělal to podle Ratliffovy domněnky proto, že za ni dostal konečně cenu, kvůli níž ji dvacet let držel, nebo aspoň slušnou protihodnotu, ať už v penězích či v něčem jiném. A když uvážil, komu Varner ten majetek přepustil, došel k názoru, že tou protihodnotou byla nezbytnost, nikoli hotové peníze.
Varner, jak tam seděl na tom starém koni a shlížel na Ratliffa, věděl, co si tenhle člověk, který byl duchem, intelektem i zjevem daleko spíš jeho syn než kdokoli z jeho potomstva, myslí. Jeho malá tvrdá očka na něj blýskala zpod huňatého rezatého obočí. „Tak vy si myslíte, že ty játra nestačej, aby se s nima ten kocour udávil?“ zeptal se.
„Třeba jo, kdyby s nima spolknul kousek zauzlovanýho provázku,“ odpověděl Ratliff.
„Jakýho provázku?“
„To nevím,“ odpověděl Ratliff.
„Ha,“ řekl Varner, „jedete stejným směrem jako já?“
„To sotva,“ odpověděl Ratliff. „Šinu si to ke krámu.“ Ledaže by měl pocit, že už tam teď může zase vysedávat i on, pomyslel si.
„Však já taky,“ odpověděl Varner. „Mám dopoledne to šlakovitý líčení. S tím šlakovitým Jackem Houstonem a s tím, jak se jmenuje, s Minkem. Kvůli tomu pitomýmu chcípáckýmu ročkovi.“
„Chcete říct, že ho Houston žaluje?“ opáčil Ratliff. „Houston?“
„Ale co vás nemá! Houston se o něj jenom staral. Staral se o něj celý loňský léto a Snopes si ho u něj nechal pást a pak celou zimu krmit a ještě následující jaro a v létě jakbysmet pobíhat po jeho pastvisku. Ale minulej tejden se z ňákýho záhadnýho důvodu (z jakýho, to nevím) rozhodnul, že si pro něj dojde. Čítám, že špekuloval, že ho prodá na jatka. A tak vzal provaz a šel k Houstonovi. Byl na jeho pastvisku, a tak se ho pokoušel chytit, když vtom přišel Houston a překazil mu to. Prohlašuje, že musel nakonec vytáhnout pistoli. Ale Snopes se prej na ni podíval a řek: ,To je přesně to, co budete potřebovat. Poněvadž já žádnou nemám, jak víte.‘ A Houston řek, že dobrá, že teda položej pistoli na sloupek plotu, couvnou každej o sloupek dál, budou počítat do tří a pak se k ní oba rozběhnou.“
„A proč to neudělali?“
„Ha,“ vyrazil ze sebe Varner. „Tak pojeďme. Chci to už mít z krku. Mám ňáký vyřizování.“
„Jeďte sám,“ odpověděl Ratliff. „Já se pošinu pomalu. Mě žádnej roček ani líčení nečeká.“
A tak ten starý tlustý čistý (vypadal vždycky, jako by se zrovna vráti…
