18
Fronta se vzdálila. Dohřměly dny boje. Posledního dne před odchodem postavili kulometníci 13. jízdního pluku na široké krymské saně Mochovův gramofon a dlouho proháněli koně ulicemi chutoru. Gramofon hrkal a chraptěl (do široké trouby napadaly od koňských kopyt sněžné ošlapky), kulometník v sibiřské ušance bezstarostně čistil troubu a zacházel s vyřezávanou klikou gramofonu stejně jistě jako s pažbou pušky. A vzadu za saněmi jako hejno šedých vrabčáků poskakovaly děti; chytaly se postranic saní a křičely: „Strýčku, dej tam tu, co píská! Zahraj ji, strýčku!“ Dvě nejšťastnější seděly kulometníkovi na klíně, a ten v přestávkách, když zrovna netočil klikou, pečlivě utíral drsnou palečnicí mladšímu chlapci oloupaný nos, mokrý od mrazu a nesmírného štěstí.
Potom bylo slyšet, jak se bojuje u Usť-Mečetky. Přes Tatarský táhly tu a tam vozy trénu, který zásoboval potravinami a municí 8. a 9. Rudou armádu jižní fronty.
Třetího dne šli od dvora ke dvoru zvláštní poslové a uvědomovali kozáky, že mají jít na schůzi.
„Krasnova, atamana budeme volit!“ povídal Antip Žvanda, když vycházel z Melechovovic dvora.
„Budeme volit, nebo nám ho pošlou shora?“ zajímal se Pantělej Prokofjevič.
„To se uvidí...“
Na schůzi šel Grigorij i Petro. Mladí kozáci se dostavili všichni. Staří nepřišli. Jediný Avdějič Žvanda shromáždil kolem sebe hlouček posměváčků a bájil, jak měl na bytě rudého komisaře, a ten prý ho přemlouval, aby on, Avdějič, se stal velitelem.
„Nevěděl jsem,“ povídá, „že jste býval zastara strážmistrem. Moc bychom byli rádi, kdybyste, otče, přijal zase hodnost...“
„Jakoupak? Velitele... a čeho?“ zubil se Miška Koševoj.
Ostatní mu ochotně pomáhali:
„Jako velitel nad komisařovou kobylou. Aby jí umýval pod ocasem.“
„To je pro něho málo.“
„Cha-cha-cha!“
„Avdějiči! Slyšíš? On tě chce udělat nejvyšším velitelem přes nakládání okurek.“
„A to ještě není všechno... Komisař povídá a povídá, a komisařova ordonance se zatím přitočila k Avdějičově staré. Ošmatává ji. Avdějič slintá, u nosu mu visí nudle, poslouchá...“
Avdějič zaraženě hleděl z jednoho na druhého, polykal sliny a zeptal se:
„Kdo řekl tahle poslední slova?“
„Já!“ hrál si na hrdinu někdo vzadu.
„Už jste viděli takového neřáda?*“ Avdějič se ohlížel a hledal porozumění, a také se mu ho v hojnosti dostalo.
„Je to zmije, dávno už to říkám.“
„U nich jsou všichni takoví.“
„Kdybych byl mladší...“ Avdějičovy tváře zrudly jako hrozny kaliny. „Kdybych byl mladší, ukázal bych ti, zač je toho loket! I moresy máš chochlácké! Špindíro taganrožská! Onuce chochlácká!“
„Proč si to s ním nerozdáš, Avdějiči? Takový pápěra proti tobě!“
„Asi má Avdějič nahnáno...”
„Bojí se, že by mu praskl pupek...“
Řev provázel důstojně odcházejícího Avdějiče. Na majdanu postávali v hloučcích kozáci. Grigorij už dávno neviděl Mišku Koševého, i přistoupil k němu:
„Nazdar, kamaráde!“
„Nazdar!“
„Kde tě čerti nosili? Pod jakým praporem jsi sloužil?“ Grigorij se usmál, tiskl Miškovi ruku a díval se mu do modrých očí.
„Ó jémine, pásl jsem koně, brachu, a v trestné setnině na kalačské frontě jsem byl. Kde všude jsem nebyl! Jen tak tak, že jsem se dostal domů. Chtěl jsem na frontě přeběhnout k rudým, ale hlídali mě víc než máma nezkušenou dceru. Tuhle ke mně přijde Ivan Alexejevič, burku na sobě, vystrojen na cestu. Povídá: ,Tak teda pušku na rameno a jde se.' Teprve jsem přijel, i ptám se: ,Snad nechceš utíkat?' Pokrčil rameny a povídá: ,Je to rozkaz. Od atamana. Vždyť jsem sloužil ve mlýně, mají mě zapsaného.' Rozloučil se a šel. Myslil jsem, že opravdu utekl. Druhého dne, když už Mcenský pluk prošel chutorem, koukám, a koho nevidím... Tamhle se žene! Ivan Alexejevič!“
S Ivanem Alexejevičem přišel i valcíř Davydka. Ústa plná bělostných zubů a směje se, jako by milou našel... Ale Ivan Alexejevič stiskl Grigorijovi ruku svými kostnatými prsty, skrz naskrz načichlými strojním mazadlem, a zamlaskal.
„Cože jsi zůstal, Griško?”
„A proč ty?“
„U mne je to přece něco jiného...“
„Narážíš na to, že…
