13
Krátké dni děsící klidem zdály se k večeru dlouhé jako o žních. Chutory byly tiché jako zapadlá panenská step. Jako by celé Podoní vymřelo, jako by mor zpustošil kozácké chalupy. Vypadalo to, jako by mrak pokryl Podoní hustým, neprůsvitně černým křídlem, jako by se rozestřel němý a strašlivý, a již již ohne ve vichřicí topoly k zemi, vyšle suchý praskající rachot hromu a začne lomcovat a ničit bílý les za Donem, srážet s křídových výběžků volné kameny a řvát zkázonosnými hlasy bouře...
V Tatarském od rána zahalovala zem mlha. Kopec duněl, byla to předzvěst mrazů. K polednímu prokukovalo mlhou slunce, ale proto nebylo jasněji. A mlha bloudila jako ztracená po výšinách podonských kopců, padala do strží a mezi ostrohy, mizela tam a usazovala se jako mokrý prach na omšelých plochých křídových balvanech, na zasněžených lysých hřebenech.
Za večerů za vrcholky holého lesa zvedala noc ohromný žhavě rudý štít měsíce. Svítil mlhavě nad ztichlými chutory krvavými odlesky války a požárů. A jeho neúprosné nehasnoucí světlo budilo v lidech nevysvětlitelný nepokoj, mořilo i dobytek. Koně i voli nemohli spát a až do svítání se toulali po ohradách. Psi vyli a kohoutí už dlouho před půlnocí začali na sebe různohlasně volat. K ránu mrazík okovával ledem mokré větve stromů. Vítr jimi cloumal a větve zvonily jako ocelové třmeny. Jako by neviditelná jízda táhla po levém břehu Donu temným lesem v šedomodré tmě a řinčela zbraněmi a třmeny.
Skoro všichni kozáci z Tatarského, kteří byli na severní frontě, opustili o své vůli jednotky, stahující se pomalu k Donu, a vrátili se do chutoru. Každý den přišel nějaký opozdilec. Některý proto, aby nadlouho odsedlal vojenského koně, schoval válečnou výzbroj do stohu slámy nebo pod krovy kůlny a čekal na příchod rudých, jiný aby otevřel vrátka zavátá sněhem, zavedl koně honem na dvůr, doplnil zásobu sucharů, strávil noc se ženou a ráno už zase vyjel na silnici, s kopce se ještě jednou podíval na bílé mrtvé prostory Donu, na rodná místa, která opouštěl, kdoví, snad navždy.
Kdo uteče smrti? Kdo uhodne konec lidské pouti...? Těžce šli koně od chutoru. Těžce vytrhávali kozáci ze sevřených srdcí žal nad těmi, kdo jim byli blízcí. Mnozí se v mysli vraceli domů po této cestě, zaváté metelicí. Na této cestě mnoho těžkých myšlenek bylo promyšleno... Možná, že i slza, slaná jako krev, sklouzla po boku sedla, padla na studené třmeny, na cestu vykousanou podkováky. A možná, že na tom místě vyroste zjara žlutomodrý kvítek rozloučení.
Po Petrově příjezdu z Věšenské konala se v Melechovovic chalupě v noci rodinná rada.
„Tak co?“ zeptal se Pantělej Prokofjevič, sotvaže Petro překročil práh. „Už máš válčení dost? A bez nárameníků jsi přijel? Běž, pozdrav se s bratrem, matku potěš. Tvá žena se něco natrápila... Vítám tě, vítám tě, Petříčku! Grigoriji! Grigoriji Pantělejeviči, proč ležíš na peci jako sysel? Slez!“
Grigorij spustil bosé nohy v šedozelených šarovarech, pevně stažených štruplemi, drbal se s úsměvem na černé, hustě zarostlé hrudi a díval se, jak se Petro shýbá a odepíná si portupé a prsty zdřevěnělými mrazem jezdí po uzlu bašlíku. Darja mlčky a s úsměvem hleděla do mužových očí, rozpínala mu kličky u kožíšku a opatrně se vyhýbala pravé straně, kde vedle pouzdra na revolver se modral ruční granát, připevněný k opasku.
Duněčka se v běhu dotkla tváří bratrova ojíněného kníru a vylítla ven, aby se postarala o koně. Iljinična si otřela zástěrou ústa a chystala se políbit svého nejstaršího. Natalja kutila něco u kamen. Děti se jí držely za sukni a tiskly se k ní. Všichni čekali, co Petro řekne, ale ten utrousil na prahu chraplavé „Pozdrav pánbůh!“ a mlčky se svlékal. Dlouho si čistil boty věchtem prosné slámy, a když narovnal ohnutá záda, náhle se mu bolestně zachvěly rty, jaksi bezradně se opřel o čelo postele a všichni s údivem spatřili na jeho omrzlých zčernalých tvářích slzy.
„Copak, vojáku?“ otázal se Pantělej Prokofjevič, chtěje žertovným tónem zakrýt neklid a chvění hlasu.
„Je s námi konec,…
