Mravenčí silnice
Představte si prosím azurově vykachlíčkovaný plavecký bazén, v bazénu plavou opálení, sportovně založení lidé. Na okraji bazénu sedí před kabinami stejně opálení, stejně založení muži a ženy. Pokud možno hudba z reproduktoru tiše nastaveného. Zdravá nuda, lehká a nezávazná, plavky napínající erotika. Dlaždičky jsou hladké, nikdo však neuklouzne. Jen několik málo tabulek se zákazy, i ty jsou však zbytečné, protože koupající sem přicházejí jen na dvě hodiny a vše zakázané dělají mimo plovárnu. Tu a tam skočí někdo z třímetrového prkna, stejně však nedokáže získat oči plavců, odlákat oči ležících návštěvníků od stránek obrázkových časopisů. – Tu náhle přece jen závan! Ne, žádný závan. Jen jakýsi mladý muž, který pomalu, cílevědomě, chápaje se rukama jedné příčky za druhou stoupá po žebříku k desetimetrovému prknu. Už klesají časopisy s reportážemi z Evropy i zámoří, oči stoupají spolu s ním, ležící těla se prodlužují, jedna mladá dáma si zastiňuje oči, kdosi zapomíná, nač myslel, jedno slovo zůstane nevysloveno, jeden flirt sotva započatý předčasně končí vprostřed věty – neboť teď stanul na prknech, dobře stavěný a potentní, poskakuje, opírá se o elegantně zohýbané zábradlí z ocelových trubek, jakoby znuděně shlíží dolů, elegantním pohybem pánve se odlepí od zábradlí, odváží se na přečnívající prkno, které péruje při každém kroku, pohlédne dolů, dovolí svému pohledu, aby se zúžil směrem k azurovému, překvapivě maličkému bazénu, kde se červeně, žlutě, zeleně, bíle, červeně, žlutě, zeleně, bíle, červeně, žlutě, jedna přes druhou hemží koupací čepice plavkyň. Tamhle přece musejí sedět známé, Doris a Erika Schülerovy, taky Jutta Danielsová se svým přítelem, který se k ní vůbec nehodí. Mávají, i Jutta mává. Starostliv o svou rovnováhu zamává taky. Volají. Co chtějí? Ať prý dělá, volají, ať skáče, volá Jutta. Ale to on přece vůbec nemá v úmyslu, chtěl se přece jen podívat, jak to vypadá nahoře, a potom zas, chápaje se rukama jedné příčky za druhou, chtěl pomalu sestoupit. A oni teď volají, že to všichni mohou slyšet, hlasitě volají: Skákej! Tak skákej! Skákej!
Musíte přiznat, že to je – navzdory tomu, jak blízko nebi se člověk ocitá na takové skokanské věži – zapeklitá situace. Podobně, i když ne snad za lázeňské sezóny, se vedlo v lednu roku pětačtyřicátého členům válečské bandy a mně. Odvážili jsme se do veliké výšky, teď jsme se tlačili na skákacím prkně, a dole ve slavnostní podkově kolem bezvodého bazénu seděli soudcové, přísedící, svědci a soudní sluhové.
Tu Störtebeker vykročil na pérující prkno bez zábradlí. „Skoč!“ volal soudcovský sbor.
Ale Störtebeker neskočil.
Tu se dole na lavici svědků zvedla útlá dívčí postava v berchtesgadenské vestě a šedivé skládané sukni. Bílý ale ne rozplizlý obličej – o němž dodnes tvrdím, že měl tvar trojúhelníku – se zvedl jako cílová značka, a Lucie Rennwandová nezavolala, nýbrž zašeptala: „Skoč, Störtebekře, skoč!“
Tu skočil Störtebeker a Lucie zase usedla na dřevěnou lavici svědků, stáhla si rukávy pletené berchtesgadenské vestičky přes ruce.
Moorkähne dokulhal na skákací prkno. Soudcové ho vyzvali ke skoku. Ale Moorkähne nechtěl, rozpačitě se usmíval na nehty svých prstů, počkal, až Lucie pustila rukávy, nechala vyklouznout své pěsti z vlny a ukázala mu černě zarámovaný trojúhelník se štěrbinami, očí. Tu jako posedlý cílem skočil na ten trojúhelník, a přece ho nedosáhl.
Uhlíř a Puťa, kteří už během výstupu po žebříku nemohli jeden druhého cítit, narazili na sebe na prkně. Puťa byl zválen, a dokonce ani při skoku se Uhlíř od Puti nehnul.
Zajíc, který měl dlouhé hedvábné řasy, zavřel při skoku své bezdůvodně smutné laní oči.
Pomocníci luftwaffe museli před skokem svléci své uniformy.
Ani bratří Rennwandové nesměli seskočit do nebe jako ministranti, to by byla Lucie, jejich sestřička, sedící v odřené válečné vlně na lavici svědků a podporující skokanský sport, nestrpěla.
V rozporu s dějinami skočil nejdřív Belisar a Narses, potom Totila a Teja.
Modrovous sko…
