KNIHA ČTVRTÁ
31
Leonid Danilovič Arkadin přecházel po palubě letadla společnosti Air Afrika, které pro něj a jeho skupinu poslali do Náhorního Karabachu. Věděl, že míří do Íránu. Noah Perlis byl přesvědčen, že Arkadin cílové místo nezná, v tom se však mýlil. Stejně jako mnozí Američané v jeho pozici i Noah si myslel, že je chytřejší než ostatní a může s lidmi libovolně manipulovat. Arkadin se divil, kde Američané toto své přesvědčení berou, jelikož však prožil nějakou dobu ve Washingtonu, měl určité tušení. Samolibý pocit izolace Spojených států se po událostech ze září 2001 sice otřásl, nikoli však jejich představa o vlastní nadřazenosti a právu rozhodovat za ostatní. Během pobytu v zámoří Arkadin v rámci výcviku pro tajnou skupinu Treadstone chodil do místních restaurací a poslouchal, o čem se lidé baví. A leccos zajímavého se dozvěděl. Slyšel názory vlivných a vysoce postavených mužů, kteří si mysleli, že mají klíče k celému světu. Všechno pro ně bylo až dětsky jednoduché, jako by v životě existoval jen zákon akce a reakce, jemuž dokonale rozuměli a řídili se jím. A když reakce náhodou nebyly takové, jaké očekávali, a jejich plány zkrachovaly, nikdy nepřiznali chybu a své marné úsilí naopak ještě zdvojnásobili. Arkadin považoval takové lidi za blázny, kteří ve své zaslepenosti ztratili kontakt s realitou.
Noah je možná jedním z posledních svého druhu, pomyslel si teď, když opakovaně prověřoval připravenost svých vojáků a výzbroje. Dinosaurus netušící, že jeho věk končí a ledovec, který se tvoří na obzoru, ho brzy pohřbí.
Stejně jako Dimitrije Iljiče Maslova.
„Ta ženská se musí vrátit,“ rozhodl Maslov. „Ona i ty tři holky. Jinak nám Lev Antonin vyhlásí válku.“
„Odkdy si šéf Kazaňské mafie nechá něco diktovat od sráče, jako je Antonin?“ otázal se Arkadin.
Měl dojem, že vedle stojící Tarkanian sebou škubl. Ze všech stran na ně útočil ohlušující hluk. V salonku klubu Propaganda, elitního podniku v centru Moskvy, se kromě nich nacházeli jen dva další muži, Maslovovy gorily. Zbytek přítomných – více než deset lidí – tvořily mladé, dlouhonohé, blonďaté, prsaté, krásné a žádoucí ženy. Byly spoře oblečené v minisukních, bikinách, průhledných topech, případně v šatech s hlubokým výstřihem či úplně bez zad. Měly vysoké podpatky, dokonce i ty v plavkách, a na tvářích silnou vrstvu make-upu. Některé ještě každý den neochotně usedaly do středoškolských lavic.
Maslov zpražil Arkadina pohledem v domnění, že ho tak může zastrašit jako všechny, kdo se mu kdy odvážili odporovat. Byl to však omyl a Maslov se mýlil k smrti nerad.
Udělal k Arkadinovi jeden prudký, nikoli však výhrůžný krok a pokrčil nos. „Čpíš kouřem, Arkadine. Jsi snad ještě ke všemu zálesák, nebo co?“
Osm kilometrů od pravoslavného kostela Arkadin zavedl Joškar do hustého borového lesa. Svírala v náruči Jašu a on držel sekeru, kterou vyndal z kufru jejího auta. Tři hystericky vzlykající dcerky pochodovaly za dospělými jako husy.
Když vystoupili z vozu, Tarkanian za nimi křikl: „Máte půl hodiny, pak beru roha!“
„Opravdu nás tady nechá?“ zeptala se.
„Vadí vám to?“
„Když budete se mnou, tak ne.“
Alespoň myslel, že to řekla. Mluvila tak tiše, že jí vítr odnášel slova přímo od úst. Prodírali se pod kývajícími se větvemi borovic a nad hlavou jim třepotala ptačí křídla. Sníh pod jejich nohama byl hebký jako chmýří. Zamračená obloha připomínala Joškařin drsný vlněný kabát.
Na malé mýtině položila mrtvého synka do zasněženého borového jehličí.
„Vždycky miloval les,“ řekla. „Prosil mě, abych ho vzala do hor.“
Když se Arkadin vydal pro spadané stromy a souše, z nichž pak sekal třiceticentimetrové špalíky, vzpomněl si na vlastní ne příliš časté výlety do kopců kolem Nižního Tagilu. Bylo to jediné místo, kde se mohl zhluboka nadechnout bez despotických rodičů a města, jež mu drtilo srdce a otravovalo duši svým jedem.
Po dvaceti minutách zapálil oheň. Děvčátka přestala vzlykat a slzy jim mrzly na červených tvářích jako drobné démanty. Zatímco fascino…
