18
„K ničemu,“ zavrčel Amún Chaltúm se zjevným znechucením.
Díval se na mladíka, kterého Soraya vylovila z Rudého moře poté, co skočil přes palubu, aby unikl jejím otázkám. Nacházeli se v jedné z lodních kajut, kterou jim majitel potápěčské školy poskytl, v úzké smrduté kobce, kam kvůli silnému houpání pronikalo slunce jen v záblescích.
V Chaltúmově tváři se mísila frustrace se strachem. „Je to jen kurýr – předsunutá hlídka pro pašeráky drog.“
To Soraye nepřipadalo úplně k ničemu, ale viděla, že Amún nemá náladu myslet na nic jiného než na tu teroristickou skupinu. Právě v této chvíli, kdy jeho zoufalství dostoupilo vrcholu, přestala věřit, že by ji mohl vodit za nos. Kdyby se snažil zakrýt podíl Muchábarátu na leteckém neštěstí, určitě by stávající situaci neprožíval tak emotivně. Vlna úlevy, která ji zaplavila, byla tak silná, že ji málem porazila. Když se vzpamatovala, obrátila myšlenky k původu oné teroristické buňky.
„Dobře, takže tudy nepřišli,“ uznala, „ale kolem pobřeží jsou jistě další místa…“
„Moji lidé to prověřovali,“ řekl Amún temně. „Což znamená, že jsem se mýlil. Nepřišli po souši přes Irák.“
„Tak jak se do Egypta dostali?“ zeptala se Soraya.
„To nevím.“ Chaltúm se na okamžik zamyslel. „Nebyli by tak hloupí, aby raketu Kosar vezli z Íránu letadlem. Zachytil by je náš radar nebo jeden ze satelitů.“
Soraya musela uznat, že má pravdu. Jak tedy íránští teroristé tu střelu do Egypta dostali? Tahle otázka ji vrátila zpátky k původnímu podezření, že v tom skutečně mají prsty Egypťané, ale ne samotná tajná policie Muchábarát. Chaltúmovi se s tím však svěřila, až když se vrátili na palubu, kurýr skončil v poutech a loď mířila zpět k pevnině.
Stáli u zábradlí na pravoboku a vítr jim čechral vlasy. Amún se opíral předloktími o zábradlí, měl volně spojené ruce a zíral do vody. Slunce dělalo z mořské hladiny jednu velkou oslnivě lesklou plochu.
„Amúne,“ špitla Soraya, „není možné, že těm teroristům připravil půdu někdo z egyptské vlády? Jeden z vašich, a tím pádem i našich nepřátel?“
Přestože ten dotaz formulovala co nejopatrněji, cítila, jak ztuhl. Začal mu cukat sval na tváři, svou odpovědí ji však překvapil.
„Už mě to taky napadlo, azizti, a když jsem odpoledne objížděl ty potápěčské školy, zavolal jsem pár lidem a diskrétně se poptal. Stálo mě to politický kapitál, ale k ničemu to nevedlo.“ Otočil se k ní s tak žalostným výrazem v očích, že ji to zarazilo. „Kdyby se vaše domněnka potvrdila, byl by to můj konec.“
A v tu chvíli jí všechno došlo. Amún o jejím podezření dobře věděl a těžce je nesl, nakonec mu však sám podlehl. Telefonáty na všechny strany ho ponižovaly, protože už jen vyslovení té otázky bylo v podstatě zradou, a Soraya si uvědomila, co myslel oním „politickým kapitálem“. Bylo totiž víc než pravděpodobné, že někteří lidé mu podobné dotazy nikdy neodpustí. I to patřilo k současnému Egyptu a Amún s tím bude muset bojovat po zbytek života. Pokud…
„Amúne,“ hlesla tak tiše, že se musel naklonit do větru, aby ji slyšel, „až to všechno skončí, co kdybyste odjel se mnou?“
„Do Ameriky?“ Řekl to tak, jako by mluvila o Marsu nebo nějakém ještě vzdálenějším a naprosto cizím místě. Když však pokračoval, v jeho hlasu zaznívala laskavost, kterou u něj ještě nikdy neslyšela. „Ano, azizti, tím by se vyřešilo hodně problémů. Ale hromada jiných by zase vznikla. Co bych například dělal?“
„Jste zpravodajský důstojník, mohl byste…“
„Jsem Egypťan. A navíc šéf Muchábarátu.“
„Mohl byste poskytnout řadu cenných informací.“
Smutně se usmál. „A lidé v Egyptě i u vás v Americe by mě prokleli. Pro ně jsem nepřítel. Ať bych přinesl jakékoli informace, vždycky bych jím zůstal. Nikdy by mi neuvěřili a věčně by mě sledovali. Nepřijali by mě mezi sebe.“
„A kdybyste se oženil?“ vyhrkla snad dřív, než ji to vůbec napadlo.
Rozhostilo se mezi nimi ohromené ticho. Loď blížící se k přístavu zpomalila a vítr utichl. Pot jim osychal na kůži.
Amún ji vzal za ruku a palcem pohladil drobné kůstky na jejím hřbetě. „Azizti, …
