27
Na adrese El Gamhuria 779 stála velká třípodlažní budova modernistických linií postavená z masivního betonu a zeleného skla. První a druhé patro se postupně zužovaly do špičky jako zikkurat. Stavba svým vzezřením i účelem připomínala spíš pevnost a tento dojem nemohla rozptýlit ani střešní zahrada, jejíž stromy bylo z ulice vidět.
Právě tu zahradu si však Bourne vytipoval jako nejslabší místo. V hektickém zmatku dole na ulici rychle dům dvakrát obešel. Samozřejmě našel i jiné vchody než hlavní dveře z leštěného dřeva – oba sloužily k zásobování, ale byly příliš nápadné, a navíc střežené. U jednoho z nich parkoval velký nákladní vůz s ohromnou chladicí jednotkou na korbě. Bourne posoudil vzdálenosti a úhly, pak přešel ulici a přistoupil k autu ze strany odvrácené od budovy. Dva muži za dohledu sveřepého strážného právě zezadu vykládali velké bedny. Když Bourne procházel kolem, dobře si zapamatoval jejich pozice.
O několik set metrů dál se ve stínu opíral o zárubeň dveří jeden z mnoha místních pouličních povalečů. Líně pokuřoval a znuděnýma podezíravýma očima sledoval blížícího se Bournea.
„Ukázat město?“ zeptal se velice špatnou angličtinou. „Já být ten nejlepší průvodce v celej Chartúm. Vzít vás, kam vy chtít, dokonce zakázaný místa.“ Jeho úsměv připomínal spíš zívnutí. „Chtít zakázaný?“
„Cigareta by nebyla?“
Zvuk vlastního rodného jazyka povaleče natolik překvapil, že se narovnal a jeho skelné oči se poněkud projasnily. Podal Bourneovi cigaretu, kterou zažehl levným umělohmotným zapalovačem.
„Máte rád peníze, nebo vás víc baví postávat tady ve dveřích?“
Povaleč úsečně kývl. „Ukažte mi někoho, kdo neuznává peníze, a já ho budu oplakávat.“
Bourne rozložil do vějíře několik bankovek a domorodec vykulil oči. Byl to reflex, který ten chudák nedokázal ovládnout. Bourne by se vsadil, že se mu o takových penězích jaktěživ nesnilo. A teď je měl na dosah!
„Jasně.“ Muž si olízl rty. „Zavedu vás do všech zakázaných míst v Chartúmu.“
„Mě zajímá jen jedno,“ řekl mu Bourne. „El Gamhuria sedm set sedmdesát devět.“
Chlapík na chvíli zbledl, pak si znovu olízl rty a řekl: „Pane, není zakázané jako zakázané.“
Bourne přidal do vějíře další peníze. „Tohle by snad mělo stačit, ne?“ Nebyla to otázka ani konstatování, spíš rozkaz. Povaleč se nervózně ošil. „Nebo si mám najít někoho jiného?“ dodal Bourne. „Říkal jste přece, že jste nejlepší průvodce ve městě.“
„To jsem, pane!“ Domorodec shrábl peníze a schoval je. „Nikdo jiný v celém městě vás do toho baráku nedostane. Hned tak někoho dovnitř nepustí, ale“ – mrkl – „bratrancův bratranec tam dělá v ochrance.“ Vytáhl mobilní telefon, navolil číslo a spustil kulometnou palbu v arabštině. Následovala krátká hádka, v níž šlo zřejmě o peníze. Pak muž odložil mobil a usmál se. „Nebude to problém. Bratrancův bratranec je zrovna dole u vykládky zboží z náklaďáku. Říká, že teď je ten nejlepší čas, takže jdeme.“
Bez dalšího slova ho Bourne následoval ulicí.
Tracy se naposledy podívala na hodinky, vykročila přes ulici El Gamhuria a otevřela dřevěné vstupní dveře. Hned za nimi stál detektor kovu, na který dohlíželi dva přísní strážci. Ona i zabalený Goyův obraz prošli bez úhony. Takhle nevypadalo sídlo žádné letecké společnosti, které kdy navštívila.
Došla ke kruhovému pultu, vysokému a odpudivému jako vnějšek budovy. Když přišla blíž, vzhlédl k ní mladík s nepřátelskou hranatou tváří.
„Tracy Athertonová. Mám schůzku s Noahem Per-Petersenem.“
„Pas a řidičský průkaz.“ Natáhl ruku.
Očekávala, že zkontroluje její totožnost a pak jí doklady vrátí, on však místo toho řekl: „Při odchodu je dostanete zpátky.“
Na chvilku zaváhala. Připadalo jí, jako by právě odevzdala klíče od svého bytu v Belgravii. Chtěla se ohradit, ale muž s nepřátelskou tváří už mluvil do telefonu. Když položil sluchátko, jeho chování se rázem změnilo. „Pan Petersen pro vás za okamžik přijde, paní Athertonová,“ sdělil jí s úsměvem. „Prosím, udělejte si u nás pohodlí. Na servírovacím stolku u stěny je čaj, káva a sl…
