XIV
Mason zavolal Paula Drakea z telefonní budky. Když uslyšel, že Paul vzal sluchátko, řekl: „Sledují tvoji lidé pořád Oxmana?“
„Ano. Proč se ptáš?“
„Domnívám se, že se chystá vzít do zaječích.“
„To si nemůže dovolit,“ odporoval Drake. „Má přece…“
„Nemůže si dovolit nezdrhnout,“ přerušil detektiva Mason. „Je v loji a nedovolí si vylézt na veřejnost, dokud se neusmíří se Squiresem. Až teď opustí hotel, potřebuji vědět, kam jde. Je mu známo, že má někoho stále v patách a bude se snažit očkům uniknout. Rád bych, abys mu to trochu usnadnil – ne natolik okatě, aby vytušil, že jde o trik, ale jen tak, aby si myslel, že se sledovatelů zbavil.“
„Myslíš, že bychom ho už měli přestat hlídat?“
„Vůbec ne. Chci, aby byl pod dohledem, ale když si bude myslet, že sledovatele setřásl, bude spíš něco podnikat. Proto na něj nasaď dva muže – mohou to být třeba úplné padavky, a v záloze měj několik šikovných detektivů, kteří budou schopni převzít jeho sledování namísto těch dvou. Rozuměl jsi mi?“
„Ano, rozuměl jsem ti, Perry,“ odpověděl Drake. „A teď poslouchej, mám pro tebe novinku. Della Streetová mi hlásí, že jí volala paní Bensonová a chce se s tebou sejít. Právě jsou na cestě do Dellina bytu. Můžeš je tam navštívit? Della říká, že podle jejího názoru je to důležité.“
„Dobrá, hned tam jedu,“ řekl Mason. „Máš ještě něco nového?“
„Podařilo se mi sehnat zvětšeniny mikrosnímků té osudné kulky,“ vykládal Drake. „Úplně se shoduje s projektilem, který vydloubl Manning z trámu v podpalubí lodi. To znamená, že byl Grieb zastřelen svou vlastní zbraní. Začíná to vypadat tak, že by ses mohl z toho dostat, Perry.“
„Doufejme,“ řekl Mason, „ale pořád ještě je tu několik nejasností, o kterých bych chtěl mít jistotu dříve než zahájí vyšetřování Federální velká porota. Já teď půjdu navštívit Dellu Streetovou a ty nespusť z očí Franka Oxmana. Je v situaci, kdy si je vědom, že udělal jisté kroky, které nemůže vysvětlit. Když to bude nutné, dokážeme z něj udělat obětního beránka.“
„To nám ale nepomůže,“ namítl Drake. „On to přece nespáchal, že?“
„Jenže to nikdy nemůžeš s jistotou tvrdit,“ odvětil Mason. „V každém případě se ocitl v kaši tím, že se pokoušel shrábnout do kapsy sedm tisíc pět set dolarů. A já jedu navštívit Dellu.“
„Mohlo by tě snad zajímat, že kolem domu, kde máme kanceláře, číhá celá armáda detektivů,“ řekl Drake. „Čekají na tebe, až sem přijedeš.“
„To mi vůbec nevadí,“ odpověděl spokojeně advokát. „Na shledanou, Paule.“
„To jo,“ řekl na rozloučenou Drake. „Možná, že tě posadí do cely vedle té, ve které budu já.“
Mason zavěsil, vyšel z telefonní budky a jel k činžáku, v němž bydlela Della Streetová. Šel rovnou do svého pokoje a spěšně si začal balit věci do kufříku. Právě když ohavně mačkal pyžamo, uslyšel zaklepání na dveře, které vedly do Dellina bytu. Odemkl a střetl se s úzkostlivým pohledem své sekretářky a přívětivýma očima Matyldy Bensonové.
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se vzrušeným hlasem Della Streetová.
Mason se konejšivě usmál: „Zdárně pokračujeme. Pojďte dál a posaďte se.“
Matylda Bensonová mu podala ruku se slovy: „Mnohokrát vám děkuji. Nikdo ze všech lidí, které znám, by nedokázal to, co vy.“
„Udělal toho až příliš mnoho,“ řekla Della. „Vždycky toho dělá příliš. Neměl by ohrožovat svou kariéru pro klienta, který je v úzkých, a žádný klient nemá právo chtít na něm, aby pro něj dával tolik v sázku.“
Paní Bensonová se usadila pohodlně do křesla. „Nesnažte se zamykat dveře stáje, když už z ní někdo ukradl koně,“ poznamenala. „Co se stalo, stalo se.“
„Jak jste se dostala z té lodi?“ zeptal se Mason.
Zasmála se. „To nebylo nic těžkého. Několik příslušníků posádky spustilo na zádi lodě provazový žebřík a za dvacet dolarů pouštěli do motorového člunu návštěvníky, kteří chtěli zmizet a byli ochotni zaplatit. Pokud vím, použilo toho dvanáct osob.“
„Cože? Dvanáct lidí sešplhalo po tom provazovém žebříku?“ ptal se udiveně advokát.
Paní Bensonová přikývla na souhlas, vytáhla z kabelky pouzdro na doutníky, jeden …
