XII
Mason zavolal Paulu Drakeovi z telefonní budky malé restaurace v postranní ulici. „Haló, Paule,“ ozval se opatrně, když uslyšel detektivův hlas. „Co je nového?“
„Četl jsi noviny?“ zeptal se Drake.
„Ano.“
„Co tomu říkáš?“
„Zatím tomu neříkám nic. Kde je Oxman?“
„Podepsal to písemné prohlášení a byl propuštěn. Odjel do svého hotelu. Dva reportéři se pokoušeli přimět ho k interview, ale on jim unikl zadním východem a odjel do Hollywoodu. Tam se ubytoval v hotelu Christy v pokoji číslo 519 pod jménem Sydney French.“
Mason potichu hvízdl. „Domníváš se, že ví, že tam bydlí jeho manželka?“
„Nedovedu si představit, jak by to mohl vědět.“
„Proč tam tedy jel?“
„Mám za to, že se chtěl vyhnout reportérům.“
„Mně se to nelíbí, Paule,“ řekl Mason zamyšleně.
„Víš, Perry,“ namítl detektiv, „je to rozhodně skvělý hotel. Že se tam ubytovali oba dva, může být pouhá náhoda.“
Mason okamžik přemýšlel a pak řekl: „Náhoda je to sotva, Paule, ale třeba mají oba k tomu hotelu nějaký vztah, anebo v něm možná bydleli někdy předtím, když se chtěli před někým schovat… Pověz mi, Paule, co je nového s Belgradem?“
„Kdybych ti řekl, co si o té zmiji myslím, roztavilo by se telefonní vedení,“ odpověděl rozhořčeně Drake.
„Nezáleží na tom, co si o něm myslíš, Paule. Důležité je, co teď dělá.“
„To sakra nevím, Perry. Neposlal jsem na něj očka. Dostal soudní obsílku, aby se dostavil dnes odpoledne před Federální velkou porotu. Já jsem dostal předvolání také a policajti se všemožně pokoušeli doručit obsílku i tobě. Jedny noviny se snažily Belgrada někde zašít, ale po doručení obsílky toho musely nechat.“
„Kde strávil Belgrade noc, Paule?“
„Jak bych to měl, u všech rohatých, vědět?… Komu záleží na tom, kde byl v noci?“
„Mně na tom záleží.“
„A proč?“
„Protože si určitě bude chtít obléct lepší šaty, vykoupat se, vzít si čistou košili i ponožky a vyměnit si spodní prádlo. Má přece předstoupit před Federální velkou porotu a očekává, že ho budou fotografovat pro noviny. Je tedy pravděpodobné, že si bude chtít vzít na sebe ten nej-lepší oblek.“
„Co z toho vyvozuješ?“
„Myslím si, že bychom se mohli podívat k jeho domu a zastihnout ho tam.“
„Poslyš, Perry, když tam pojedeme a začneme mu číst levity, nepřinese nám to nic dobrého, a první, co udělá, bude to, že vezme telefon a řekne detektivům, kde tě mohou nalézt. Mám na něj stejný názor jako ty, ale…“
„Nech to být,“ přerušil ho Mason. „Pracuji teď na úplně jiné teorii. Jak vlastně Belgrade vypadá, Paule?“
„Máš na mysli jeho fyzický popis?“
„Ano.“
„Je mu kolem padesáti, váží asi pětaosmdesát kilo, měří přibližně 170 centimetrů, nosí krátký knírek, nahoře na pravém uchu má drobnou jizvu po škrábnutí kulkou a…“
„Jaké měl na sobě šaty,“
„V práci nosí oblek z modrého kepru,“ odpověděl Drake. „Myslí si totiž, že jsou méně nápadné a ve tmě splývají s pozadím. Většina mužů, kteří se živí sledováním, chodí v tmavých šatech.“
„Znáš adresu jeho trvalého bydliště, Paule?“
„Bydlí v přízemním domku na Páté ulici kousek od Washingtonovy třídy. Je to pořádný kus cesty.“
„Jak je to daleko od Washingtonovy třídy?“
„Pokud se pamatuji, jen asi dva bloky. Přede dvěma či třemi dny jsem tam jel k nim na návštěvu.“
„Teď ti povím, co uděláš, Paule,“ řekl Mason. „Sedni do svého vozu a jeď mi naproti na roh Páté ulice a Washingtonovy třídy. Já jsem v Hollywoodu a mám pronajatý automobil. Měli bychom tam oba dorazit v přibližně stejné době.“
„Počkej ještě chvíli, Perry. Už jsi v tom beztak až po uši. Nepotloukej se, proboha, kolem…“
„Raději se hned vydej na cestu,“ řekl advokát a zavěsil.
Mason byl na místě schůzky o pět minut dříve než Paul Drake. Ten tam přijel, zaparkoval vůz, přešel přes ulici k příteli a opět mu začal domlouvat. „Myslím, Perry, že nám to nebude k ničemu dobré.“
„Víš,“ odpověděl advokát, „chci se dovědět něco víc o Belgradovi. Je to jediný člověk, který byl na té lodi v době, když byla objevena vražda. Nesmírně nutně potřebuji zjistit, zda jeho prohlášení o tom, co se tam venku dělo…
