Kapitola 5
Prosté, obyčejné shromažďování fakt, vyžadující spoustu pochůzek, to je ta nejprozaičtější, časově nejnáročnější práce, jaká může soukromého detektiva potkat.
Tři čtvrtiny dne jsem strávil takovými pochůzkami.
Zastavil jsem se u Carsona a přiměl ho, aby se šel podívat do záznamů v osobním oddělení a vyhrabal reference, které Irene Addisová předložila při nástupu do místa.
Pracovala pro čtyři firmy. Poznamenal jsem si jejich jména a informoval se na ni. Všichni dávali výborné posudky o jejím charakteru, avšak v referencích se vyskytovala mezera. Před třemi lety zřejmě byla osmnáct měsíců bez zaměstnání. Nic nenaznačovalo, co v tu dobu dělala.
Opsal jsem si její číslo sociálního pojištění a zahájil jsem pátrání. Existovala jedna informace, o níž se dalo předpokládat, že ji nemůžu získat, ale byla to informace, kterou bylo možno vykutat, když člověk věděl, jak nato.
V půl čtvrté odpoledne jsem tu kýženou informaci získal. Během oné osmnáctiměsíční mezery pracovala pro Herberta Jasona Dowlinga.
Byla to pro mě hádanka. Proč opomněla uvést své zaměstnání u Dowlinga, když se ucházela o další místo? Proč se o tomto zaměstnání tak důsledně nezmiňovala? Bylo to proto, že ji vyhodili pro nepoctivost?
Žádně osobní oddělení se zřejmě nerozhodlo onu mezeru v jejím pracovním záznamu prozkoumávat.
Ve čtyři jsem byl zpátky v kanceláři.
Elsie Brandová mi oznámila: „Přišel ti telegram.“
Otevřel jsem jej a četl:
„D KUPUJE KONCEM KAZDEHO MESICE ZAHADNE BANKOVNI SEKY V HODNOTE 150 DOLARU. PROC NEZJISTITE, CO SE STANE S TEMITO SEKY, DRIVE NEZ BUDETE VYPRACOVAVAT ZPRAVU PRO C? NEBUDTE NADIVA.
Zpráva byla podepsána: „PRITEL PRITELE.“
Několikrát jsem si telegram přečetl a pak ho strčil do kapsy.
„Bude dneska večer schůzka?“ zeptala se Elsie.
„Žádná schůzka se nekoná. Kup si večeři sama.“
Odešel jsem z kanceláře, zašel na ústředí telegrafní společnosti a zjistil, že telegram byl odeslaný z pobočky v Hollywoodu.
Zařadil jsem telegram pod hlavičku nevyřízených záležitosti, zašel si na večeři a pak jsem se věnoval večernímu sledování televize ve své nové garsoniéře.
Bylo půl desáté, když zazvonil telefon. Recepční ohlásil: „Slečna Clintonova si přeje, abych se zeptal, můžete-li jí věnovat pár minut v obchodní záležitosti.“
„Zeptejte se jí, jestli by nechtěla zajít nahoru,“ požádal jsem.
O chvilku později recepční řekl: Jde nahoru, pane Lame.“
Vyšel jsem jí naproti k výtahu.
„Co se přihodilo s tou rozkošnou dívenkou, se kterou jste si vyšel včera večer?“ zeptala se místo pozdravu.
„Vůbec nic,“ odpověděl jsem.
Zasmála se tomu. „Tak jsem to nemyslela.“
„Tak jste se zeptala.“
„Chtěla jsem říct, že jsem se domnívala, že budete dnes celý večer zaneprázdněný. Ani jsem moc neočekávala, že vás tu zastihnu.“
„Tak proč jste nezavolala?“
„Ach, právě tak snadno sem můžu zajít.“
„Znamená to, že bydlíte v sousedství?“
„Znamená to, že potřebuju trochu pohybu. Dávám si pozor na svou postavu.“
„Tenhle zvyk se mi taky začíná zamlouvat,“ konstatoval jsem.
„Jaký zvyk, pohyb?“
„To ne, dávat pozor na vaši postavu.“
Zasmála se. „No dobrá, nechme vtipkování. Donalde. Pozvěte mě dovnitř a nabídněte mi skotskou s ledem, ne moc silnou.“
„Co by bylo příliš silné?“
„Nechci říkal věci, které bych neměla.“
„Chcete dělat věci, které byste neměla?“ vyzvídal jsem.
„Copak to všichni nechceme?“ zasmála se.
„Já tedy určitě,“ řekl jsem jí.
„Soudím, že lidé jsou v jádru všichni stejní. Co je s tou vaší parcelou. Donalde?“
„Co by bylo?“
„Neuzavřel jste dohodu s těmi druhými lidmi?“
„Ne.“
„Hodláte ji pronajmout mně?“
„Myslím, že ne.“
„Aha.“ řekla, „soudím, že vás budu muset přesvědčovat.“
„Například jak?“
„Tak, že do vás budu nalévat jednu skleničku za druhou a dovolím vám, abyste si se mnou zatančil.“
„Ráda tančíte?“
„S budoucími zákazníky.“
„Proč nezkusíte zvýšit cenu?“
„Proč nezkusíte slevit ze svých požadavků? Ta parcela vám k ničemu není, když tam jen tak leží ladem.“
Přejel jsem ji pohledem a pravil: „Jenom proto, že ně…
