7. Kapitola
Cassi zaťukala na dveře Robertovy nevelké kanceláře. Vzhlédl od binokulárního mikroskopu a jeho obličej se rozjasnil širokým, nakažlivým úsměvem. Vyskočil tak rychle, aby Cassi objal, až mu židle na kolečkách odjela ke zdi.
„Vypadáš přepadle,“ zkoumavě si ji prohlížel. „Stalo se něco?“
Cassi uhnula pohledem. Posledních několik hodin pořád mluvila a už toho měla dost. „Jsem jen přetažená. A to jsem si myslela, že psychiatrie bude hračka.“
„Třeba by ses měla vrátit na patologii,“ řekl Robert a nabídl Cassii židli. Předklonil se a položil jí ruce na kolena. Kdyby to udělal kterýkoliv jiný muž, vadilo by jí to, ale od Roberta to působilo jako uklidňující gesto.
„Co ti můžu nabídnout? Kafe? Pomerančový džus? Něco jiného?“
Cassi zavrtěla hlavou. „Kdybys mi tak mohl nabídnout pořádného šlofíka. Jsem úplná troska a to mám jít ještě na večírek k Ballantineovům do Manchesteru.“
„To je senzační,“ vykřikl Robert. „Co si vezmeš na sebe?“
Cassi nevěřícně obrátila oči v sloup a řekla, že na to ani nepomyslela, načež Robert, který měl o Cassiiné garderóbě celkem slušný přehled, navrhl několik možností. Cassi ho přerušila slovy, že se přišla zeptat, jak dopadla pitva, a ne co si myslí o jejím šatníku.
Robert se zatvářil jako raněná laň a podotkl: „Chodíš sem jen za kšeftem. Pamatuju na doby, kdy jsme byli kamarádi.“
Cassi se napřáhla, aby do Roberta šťouchla, ale ten se odrazil s židlí dozadu a rafinovaně jí ujel. Oba se zasmáli. Cassi si povzdychla a uvědomila si, že je jí líp, než za celý den. Robert působil jako tonikum.
„Říkal ti muž, jak mě zachránil na posledním patologickém semináři?“
„Ne,“ řekla překvapeně Cassi. Nikdy se nezmínila o Thomasově antipatii k Robertovi, ale při jejich řídkých setkání byla víc než zřejmá.
„Udělal jsem kopanec. Vzal jsem si do hlavy, že kardiochirurgové budou radostí bez sebe, až se dozví o NPÚ, a rozhodl jsem se, že o nich promluvím na včerejším semináři. Ukázalo se, že to bylo nejhorší, co jsem mohl udělat. Asi jsem si měl uvědomit, že to jsou namyšlení fouňové, a že tu studii vezmou jako kritiku. Když jsem domluvil, Ballantine mě začal cupovat na kousky, dokud ho Thomas nepřerušil inteligentní otázkou. Ostatní se pak začali taky ptát, a totální katastrofa byla odvrácena. Dneska ráno mě primář z patologie pěkně zpražil. Zdá se, že ho Sherman požádal, aby mě trochu podusil.“
Cassi to dojalo a byla svému muži vděčná za jeho intervenci. Nechápala, proč se jí o tom nezmínil, až si uvědomila, že mu nedala šanci. Nadhodila operaci svého oka hned, jak ho uviděla.
„Asi budu muset odvolat některé nepěkné výroky o tvém muži,“ dodal Robert.
Rozhostilo se rozpačité ticho. Cassi zrovna neměla náladu rozebírat své pocity.
„Takže,“ Robert si nadšeně zamnul ruce. „Do práce! Jak už jsem ti říkal do telefonu, našel jsem zřejmě nový případ NPÚ.“
„Cyanotický jako minule?“ zeptala se Cassi, která dychtila změnit téma. „Kdepak. Pojď, něco ti ukážu.“
Vyskočil na nohy a odvlekl Cassi z kanceláře do jedné z piteven. Mladý černoch světlé pleti ležel na nerezovém stole. Obvyklý pitevní řez zašitý velkými stehy a obložen neforemnými kousky buničiny.
„Požádal jsem je, ať nechají tělo ležet, aby ses mohla na něco podívat,“ řekl Robert a ozvěna jeho hlasu se rozletěla po vykachlíkované místnosti.
Pustil Cassi, vsunul palec Jeoffrymu Washingtonovi do úst a odtáhl spodní čelist. „Podívej.“ S rukama za zády se Cassi předklonila a pohlédla do pacientových úst. Z jazyku zbyl znetvořený kus masa.
„Rozkousány na padrť,“ ozval se Robert. „Zřejmě měl pořádný epileptický záchvat.“
Cassi se narovnala; trošku se jí zvedal žaludek z toho, co viděla. Jestliže byl tohle případ NPÚ, pak byl zatím nejmladší.
„Řekl bych, že tenhle zemřel na arytmii,“ řekl Robert, „ale určitě to vědět nebudu, dokud nedodělám mozek. Když to vidím, nemůžu říct, že bych se míň bál operace.“ Podíval se na Cassi.
„Kdy na ni jdeš?“ zeptala se. Robert to oznámil jako hotovou věc. Usmál se. „Říkal jsem ti, že do toho praštím, ale tys m…
