10. Kapitola
Cassi neležela v nemocnici od střední školy. Teď, když za sebou měla fakultu a kus praxe v profesi, bylo to něco úplně jiného, přesně jak říkal Robert. Protože věděla, co všechno se může stát, mnohem víc se zákroku bála.
Přijela do nemocnice s Thomasem a na příjem bylo ještě příliš brzy. Řekli jí, že musí počkat až do deseti, než přijdou příslušní úředníci. Na její protesty, že se na pohotovosti přijímá celou noc, jí sekretářka zopakovala, že musí přijít na desátou.
Když strávila tři neplodné hodiny v knihovně, příliš nervózní, než aby se mohla soustředit na cokoliv náročnějšího, než Psychologii dneška, vrátila se na příjem. Zaměstnanci se vyměnili, ale jejich přístup zůstal stejný. Vůbec se nesnažili úřední proceduru zpříjemnit, naopak působili dojmem, že se snaží člověka co nejvíc zastrašit, jakoby tu šlo o rituální zkoušku odvahy. Cassi se právě dozvěděla, že nemá kartu, tudíž ji nemohou přijmout. Nakonec jí znuděná úřednice laskavě sdělila, ať si dojde do kanceláře v třetím patře.
Po třiceti minutách se Cassi vrátila na příjem vyzbrojena novým dokladem, podezřele připomínajícím kreditní kartu. Zde ji postavili před další, zdánlivě neřešitelný problém. V nemocnici užívala své jméno za svobodna, protože je měla na lékařském diplomu, ale Thomas jí sjednal nemocenské pojištění na jméno Kingsleyová. Sekretářka tudíž tvrdila, že potřebuje potvrzení o jejich sňatku. Cassi řekla, že ho nemá. V životě by ji nenapadlo, že bude něco takového potřebovat při příjmu v nemocnici. Vždyť mohli jednoduše zavolat Thomasovi do ordinace a všechno by se vyjasnilo. Úřednice prohlásila, že počítač musí dostat potvrzení. Ona jen slouží počítači, nebo tak nějak to řekla. Ze slepé uličky Cassii pomohla až vedoucí příjmu, která nějak přinutila stroj, aby informaci přijal. Konečně Cassi přidělili na pokoj v sedmnáctém patře a příjemná žena v zeleném plášti s odznakem DOBROVOLNÁ SESTRA, NEMOCNICE MEMORIÁL doprovodila Cassi nahoru.
Ale ne do sedmnáctého. Nejdříve ji odvedla do druhého patra na rentgen hrudníku. Cassi protestovala, že na něm byla před šesti týdny při pravidelné zdravotní prohlídce a další prostě odmítá. Laborantka namítla, že bez rentgenu jí žádný anesteziolog nedá narkózu a Cassi zabralo další hodinu, než přiměla šéfa anesteziologie, aby zavolal Obermeyerovi, který zase zavolal šéfovi radiologie Jacksonovi, Jackson zkontroloval Cassiin starý snímek, zavolal zpátky Obermeyerovi, který zase zavolal šéfovi anesteziologie, a ten konečně zavolal laborantce a řekl jí, že Cassi nový snímek hrudníku nepotřebuje.
Potom už příjem probíhal celkem bez problémů, včetně návštěvy laboratoře na běžný rozbor krve a moči. Nakonec ji uložili na pokoj se dvěma lůžky, vymalovaný odpudivou modří. Spolubydlící bylo jednašedesát a měla přes levé oko obvaz.
„Mary Sullivanová,“ řekla, když se jí Cassi představila. Vypadala na víc než na jednašedesát, protože neměla nasazenou zubní protézu.
Cassi by ráda věděla, co jí dělali s okem.
„Upadla mi sítnice,“ oznámila jí Mary, jako by jí četla myšlenky. „Museli mi vyndat oko a přilepit ji laserem.“
Cassi se musela zasmát: „Pochybuju, že by vám vyndali oko.“
„To víte, že jo. Když mi sundali obvaz, viděla jsem dvojitě, a tak jsem si myslela, že mi ho asi překroutili.“
Cassi to nehodlala rozebírat. Vybalila si věci, inzulín a stříkačky pečlivě uložila do zásuvky nočního stolku. Dnes večer si ještě vezme obvyklou dávku, ale pak už se nebude smět léčit sama, dokud jí to nedovolí internista doktor Mclnery.
Cassi se převlékla do pyžama. V tuhle denní dobu jí to připadalo hloupé, ale věděla, proč se to v nemocnici vyžaduje. Pacient převlečený do ložního prádla se snáze podroboval nemocniční rutině. Cítila změnu i na sobě. Stal se z ní pacient.
Po všech těch letech v nemocnici ji překvapilo, jak ztracená si připadá bez bílého pláště. Stačilo vyjít z pokoje, a hned měla nepříjemný pocit, že dělá něco špatného. A když vystoupila do osmnáctého patra, aby navštívila Roberta, připadala si jako vetř…