9. Kapitola
Cassi byla v šoku. Nemohla uvěřit změně, která se s Thomasem stala. Zavolal kolem páté a oznámil jí, že zrušil všechny operace plánované na dnešní večer, a je tudíž volný. Pak jí nabídl, že ji odveze domů Porschem, svoje auto má nechat v nemocnici.
Poprvé za několik měsíců byla večeře příjemnou událostí. Thomas se jako mávnutím kouzelného proutku změnil zase v někdejšího okouzlu jícího muže, za něhož se Cassi provdala. Obvyklé Patriciiny stížnosti vtipně odrážel a ke Cassi se choval něžně a zamilovaně. Cassi byla neskonale vděčná, i když trošku zmatená. Nemohla uvěřit, že by zapomněl na drásající události předešlého večera, ale s úžasem sledovala, jak pospíchá, aby vyprovodil matku, a jak jí pozorně nalévá Kahlua. Sám si dal koňak. Posadili se na oválný divan před krbem.
„Sháněl mé doktor Obermeyer,“ poznamenal, usrkávaje ze své sklenky. „Když jsem mu volal, už tam nebyl. Jak to vypadá s tvým okem?“
„Dneska jsem u něj byla. Řekl, že se to nezměnilo, takže musím na operaci.“
„Kdy?“ ptal se starostlivě. Přitom si pohrával se svou sklenkou.
„Co nejdřív,“ řekla váhavě.
Thomas přijal informaci se zjevným klidem, takže Cassi pokračovala. „Doktor Obermeyer s tebou asi chtěl mluvit, protože mě objednal na pozítří. Ovšem pokud s tím budeš souhlasit.“
„Souhlasit?“ divil se Thomas. „Proč bych nesouhlasil? Oči jsou důležitá věc, s tím si nemůžeme zahrávat.“
Cassi si oddechla. Byla tak napjatá, jak Thomas zareaguje, že si ani neuvědomovala, že zadržuje dech.
„I když vím, že to není žádná složitá operace, jsem vyděšená jako králík.“
Thomas se k ní naklonil a vzal ji kolem ramen. „To je pochopitelné, že se bojíš. To je přirozená reakce. Ale Martin Obermeyer je zdaleka nejlepší. Do lepších rukou ses dostat nemohla.“
„Já vím,“ chabě se usmála.
„A já jsem se dnes odpoledne k něčemu rozhoupal,“ řekl Thomas a přivinul ji k sobě blíž. „Hned, jak ti to Obermeyer dovolí, pojedeme na dovolenou. Třebas někam na Karibské ostrovy. Ballantine mě přesvědčil, že potřebuju na chvíli vypadnout a vhodnější dobu než tvou rekonvalescenci těžko najdeme. Co říkáš?“
„Říkám, že to zní fantasticky.“ Natočila k němu obličej, aby ho políbila, když vtom zazvonil telefon.
Thomas vstal, aby ho zvedl. Doufala, že ho zase nevolají do nemocnice.
„Seiberte!“ říkal Thomas do telefonu. „Jsem rád, že vás zase slyším.“
Cassi se předklonila a opatrně položila sklenku na stolek. Robert jí nikdy domů nevolal. Přesně takové vyrušení dokázalo Thomase rozzuřit.
Ale Thomas klidně odpovídal: „Je tu, Roberte. Ne, není tak pozdě.“
S úsměvem předal telefon Cassi.
„Doufám, že nevadí, když ti volám domů,“ ozval se Robert, „ale podařilo se mi proklouznout na patologii a podívat se na výřezy žíly Jeoffryho Washingtona. Když jsem se vrátil na pokoj, vzpomněl jsem si, kde jsem takové sraženiny viděl. Kdysi jsem viděl chlapa, který zemřel na pracovní úraz. Vylil si koncentrovaný fluorid sodný do klína. I když se hned omyl, to, co se do něj stačilo vsáknout, pro něj bylo osudné. Měl v žílách tytéž sraženiny.“
Cassi ztišila hlas a obrátila se zády k Thomasovi. Nechtela, aby věděl, že se stále ještě zajímá o výzkum NPÚ. „Ale fluorid sodný se k léčení neužívá.“
„Na zuby,“ opravil ji Robert.
„Ale vnitřně se nedává,“ zašeptala Cassi. „A už vůbec ne do žíly.“
„Máš pravdu. Ale ještě ti řeknu, jak ten chlap zemřel. Měl epileptický záchvat a pak akutní srdeční arytmii. Neříká ti to nic?“ Cassi věděla, že šest pacientů ze série NPÚ zemřelo na stejné symptomy, ale neřekla nic. Fluorid sodný není jediná látka, která je může vyvolat a bylo by předčasné dělat nějaké závěry.
„Hned, jak se zas dostanu do laborky,“ řekl Robert, „udělám analýzu těch sraženin. Podívám se, jestli to je opravdu fluorid sodný. Pokud ano, víš, co to znamená?“
„Tuším,“ připustila neochotně Cassi. „Znamená to vraždu,“ pronesl Robert.
„Co říkal?“ zeptal se Thomas, když se k němu Cassi vrátila na divan. „Udělal nějaký geniální objev u těch svých NPÚ?“ Ke Cassiinu úžasu to vypadalo, že je Thomas…
