5. Kapitola
Od chvíle, kdy se Thomas dozvěděl o Casiině návštěvě u matky, uplynuly už dva týdny. Měli spolu jen krátkou hádku, ale napětí mezi nimi se stupňovalo k nevydržení. Dokonce i Thomas si všiml, že je stále víc závislý na Percodanu, ale musel něco brát, aby otupil úzkost.
Když se hnal chodbou na každoměsíční patologický seminář, cítil, že mu srdce buší jako o závod.
Schůzka už začala a šéf operačních sálů právě referoval o prvním případu, oběti úrazu, která zemřela krátce po přijetí na pohotovost. Chirurg i internista přehlédli varovné známky, že je srdeční vak poškozený a plní se krví. Jelikož chyběli svědci, lékaři úspěšně svalili vinu na nemocniční personál.
Kdyby pacient patřil někomu ze soukromých lékařů, diskuse by se vyvíjela podstatně jinak. Prezentovala by se stejná fakta, ale lékař by byl ujišťován, že diagnóza hemoperikardu je nesnadná, a že udělal, co bylo v jeho silách.
Thomas brzy pochopil, že smyslem patologického semináře je spíše sejmout pocit viny než trestat, pokud ovšem provinilec nebyl začínající lékař. Laik by se mohl domnívat, že patologický seminář bude sloužit jako pojistka proti nedbalosti, ale tak tomu naneštěstí nebylo, jak Thomas cynicky konstatoval. Další případ mu dal za pravdu.
Na pódium vystoupil doktor Ballantine, aby podal hlášení o Herbertu Harwickovi. Když skončil, obézní doktor z patologie rychle shrnul výsledky pitvy, a nezapomněl ani na diapozitivy pacientova mozku, ze kterého už moc nezbylo.
Pak se diskutovalo o Harwickově smrti, ale nikdo se nezmínil, že jeho poškození bylo pravděpodobně důsledkem neobratnosti doktora Ballantinea. Všeobecný pocit, panující mezi přítomnými, byl „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem,“ což byla do určité míry pravda. Thomasovi bylo ale nanic z toho, že už všichni zapomněli, jak před šesti měsíci Ballantine referoval o podobném případu. Vzduchová embolie byla obávanou komplikací, která se občas mohla stát každému, ať se snažil sebevíc, ale všichni přehlíželi, že se to Ballantineovi stávalo stále častéji.
Stejně Thomase zaráželo, že se mlčelo o skutečné příčině Harwickovy smrti na intenzivní péči. Pokud věděl, pacient byl delší dobu stabilizován a pak náhle zemřel. Thomas se rozhlédl po posluchačích a nechápal, proč nikdo nic neřekne. Znovu se přesvědčil, že byrokratickým a komisním přístupem k problémům se nikdy nic nevyřeší.
„Jestliže nejsou žádné připomínky,“ pokračoval Ballantine, „měli bychom přistoupit k dalšímu případu. Bohužel musím ještě zůstat v lavici obžalovaných.“ Chabě se usmál. „Pacient se jmenoval Bruce Wilkinson. Jde o bělocha, stáří čtyřicetdva let, pohlaví mužské. Prodělal infarkt a jevil příznaky fekálního ohrožení koronárního oběhu, pročež byl vhodným kandidátem na provedení trojitého bypassu.“
Thomas se napřímil. Na Wilkinsona se jasně pamatoval a hlavně na noc, kdy na něm prováděl resuscitaci. Pořád ještě měl tu surrealistickou scénu před očima.
Ballantine mluvil a mluvil a zabředával do detailů. Chirurgovi, sedícímu vedle Thomase, klesla brada na hruď a jeho hluboké, pravidelné oďdechování se neslo sálem až k pódiu. Konečně Ballantine domluvil se slovy: „Panu Wilkinsovi se po operaci dařilo výborně, až do noci čtvrtého dne po operaci, kdy zemřel.“
Ballantine vzhlédl do papírů. Výraz, který měl v obličeji při projednávání minulého případu, teď vystříďal vzďor. Jako by říkal: „Zkuste najít chybičku!“
V první řadě se zvedl štíhlý, dobře oblečený lékař z patologie a přistoupil k řečnickému pultu. Nervózně upravil malý mikrofon a nahrbil se nad ním, zřejmě v domnění, že musí mluvit přímo do něho. Ozval se vysoký drásavý elektronický zvuk, načež s omluvou odskočil.
Thomas ho poznal. Byl to Cassiin přítel Robert Seibert.
Jakmile začal Robert číst svou zprávu o pitvě, všechna nervozita z něj spaďla. Byl dobrý řečník, což vyniklo zvláště ve srovnání s Ballantinem, a podklaďy měl utříďěné, takže poukázal jen na poďstatné věci. Promítl několik diapozitivů a upozornil posluchače, že přestože byl pacient v době smrti…
