Kapitola 10
Přijeli jsme do kanceláře detektivů na velitelství sanfranciské policie. Nikdo nám nevěnoval sebemenší pozornost.
Evans zavolal do hotelu Riverside v Renu. Dostal k telefonu hotelového detektiva a dal mu patřičné pokyny.
„Já to zjistím,“ odpověděl dotyčný detektiv, „a zavolám vám.“
Evans zavěsil a chvíli postačující k vykouření dvou cigaret jsme tam beze slova seděli. Evans na mě občas pátravě pohlédl.
Konečně se ozval: „Je to dobrý nápad, i když z něj možná nic nebude. V tom je celá potíž. Když takhle sedím a dívám se na vás, vypadá to tak zatraceně hodnověrně.“
„Vražda Georga Cadotta?“ zeptal jsem se.
„Ne, ten únos dítěte manželů Crosbyových,“ odpověděl. „Na ten je přece vypsaná odměna.“
„Musíte ovšem mít naprostou jistotu,“ poznamenal jsem. „Kdybyste s tím vyrazil dřív než budete mít všechno v kupě, mohl byste se ocitnout v hrozné šlamastyce.“
„To mi povídejte!“
Zazvonil telefon, Evans vzal sluchátko a ohlásil se. Několik okamžiků poslouchal a oči se mu zúžily. „Podíval jste se dovnitř?“ zeptal se, chvilku zřejmě uvažoval a pak řekl: „Ano, ústředno, mluvíme.“
Pohlédl mi do tváře očima tak přimhouřenýma, že z nich byly vidět jen uzoučké štěrbiny. Díval se na mě jako když užovka hypnotizuje žábu. Pak najednou řekl do mluvítka: „Zase to zavřete! Uháním na letiště a přijedu k vám. Chci to vidět na vlastní oči. Jestli se někdo objeví s tou stvrzenkou, tak ho zadržte! Doufám, že tam budu dřív než kdokoli jiný, ale ať máme jistotu.“
Položil sluchátko a řekl: „Dobrá, vy jste duchovní otec a poletíte do Rena se mnou. Zatím vám to vychází.“
Přistoupil k nám policista a ohlásil: „Na stole máte lístek, Mortimere. Místní redakce Examineru chce s vámi mluvit, jakmile se tady ukážete.“
„Ať táhnou k čertu!“ odsekl Evans. „Mám moc práce.“
„Říkají, že je to strašně důležité.“
„Já teď pracuju na něčem strašně důležitém,“ řekl Evans.
„Jestli budou volat znovu, povězte jim, že se už nevrátím,“ dodal za okamžik.
„Kam pojedeme?“ zeptal jsem se Evanse.
„Na letiště,“ odpověděl. „Mám tam vysokého úředníka naftařské společnosti, který mi v naléhavých případech dává k dispozici svůj letoun. A tohle přece je naléhavé! Vytáhnu pilota z postele. Zatím jsem s vámi spokojen, Donalde. Doufejme, že vám to tak půjde až do konce.“
Dveře kanceláře se rozlétly. Evans se tam podíval a řekl: „Ahoj, Dave, co máte na srdci?“
„Místní redakce mě požádala, abych vás rychle sehnal. Co je pravdy na tom, že znáte vyřešení případu únosu dítěte Crosbyových?“ vychrlil ze sebe reportér.
Evans na okamžik ztuhl na židli a pak se obrátil ke mně. Jeho pohled byl tvrdý a zračil se v něm vztek. „Vy hajzle!“ vyštěkl.
Já jsem mu pohled klidně vrátil. „Nebuďte cvok!“ řekl jsem mu na to. „Raději si dejte ten nápad patentovat – dokud je ještě jen váš!“ ,
Evans se nad tím zamyslel.
„Je to jen nápad,“ podotkl jsem.
Pak se Evans obrátil na reportéra: „Podívejte se, Dave, něco vám povím. Je to jen všeobecný nástin, pouhá teorie, nic víc.“
„Smím napsat, že se tím případem zabýváte?“
„Ani nápad! Můžete jen říct, že jsem při rozhovoru s reportéry vyslovil určitou teorii.“
„S teoriemi přichází kdekdo,“ namítl zklamaný novinář.
„Ne ale s takovouhle teorií!“ ohradil se důrazně Evans.
„Mohu tahle vaše slova ocitovat?“
„Tohle jediné můžete z rozhovoru se mnou citovat.“
„To je něco jiného,“ nedal pokoj reportér, „ale musíte to uvést do souvislosti s něčím, na čem pracujete, nebo…“
„O čem to, sakra, mluvíte?“ vyjel si na tazatele Evans. „Já nic nemusím! Pokud jde o mne, pracuji na nesmírně závažném případu.
Až skončí, můžete získat informace pro svůj článek od telegrafní tiskové agentury.“
„Moment, uklidněte se, tak jsem to nemyslel,“ omlouval se novinář.
„Já jsem to myslel tak, jak jsem řekl,“ usadil ho Evans.
„Měl jsem na mysli,“ nepřestával neodbytně naléhat reportér, „že kdybychom mohli uvést něco konkrétního, vyvolalo by to u čtenářů senzační odezvu. Od samého začátku byste v tom případu figuroval, Morte, a až skončí, zůstal by natrvalo s…
