KAPITOLA 7
Bylo po půlnoci, když Perry Mason s Dellou Streetovou, rozehřátí a rozesmátí, vtrhli do Drakovy kanceláře. Muž, který měl na ústředně službu, Perryho Masona znal.
„Je tady šéf?“ zeptal se ho Mason.
„Ano, jen běžte dál. Řeknu mu, že jste tady.“
Přešli kolem recepce, na konci chodby otevřeli lítačky, vstoupili do kartotéky, prošli jí a na jejím konci vrazili do dveří místnosti o velikosti dva a půl krát tři metry, kam se Drakeovi podařilo vměstnat malý psací stůl, otáčecí židli, tři telefony, kartotéku a sejf.
Když Mason vstoupil, podotkl: „Teď konečně chápu, proč se vždycky tak vyvaluješ v mé kanceláři, Paule. Tady nemáš pro natažení dost místa. Musíš sedět rovně jako svíčka, abys během jednání nevyklouzl nohama z kanceláře.“
Drake zuřivě přežvykoval a prohlížel si tři bločky, které měl před každým z telefonů umístěné. Potom se obrátil k Masonovi. „Dej Delle to křeslo támhle, ty si můžeš sednout na roh stolu. Jakous mi to dal včera obíhačku s tím Barklerem?“
Mason se zasmál. „Byl jsem možná trochu surový. Chtěl jsem ti nahrát.“
Zazvonil jeden z telefonů. Drake se zuřivě rozžvýkal, potom přiložil sluchátko k uchu a řekl: „Haló. Ano, jistě, nadiktujte mi to,“ a začal si zapisovat poznámky. Během hovoru se rozdrnčel druhý telefon. Drake jej zvedl a řekl do mluvítka: „Okamžik, prosím,“ dopsal si poznámky a řekl: „Dobrá, Franku. Chvilku počkej. Mám někoho na druhém telefonu.“ Do druhého mluvítka řekl „Dobrá,“ a začal přepisovat kovové zvuky, které sluchátkem přicházely, do znaků do notesu před sebou. „Ozvěte se znovu v jakoukoli hodinu,“ řekl a zavěsil. Do prvního telefonu se znovu ozval: „Dobrá, ať je to místo obklíčené. Nesmíte ho nechat uniknout. Dejte mi vědět, jakmile něco udělá.“
„Jak vidím,“ vložil se do toho Mason, „po hodinách dotazování se na tebe konečně usmálo štěstí.“
Drake vyplivl žvýkačku do koše, otevřel zásuvku, vytáhl dvě nové a rychle si je vecpal do úst.
„Takhle se chová, když hodně přemýšlí,“ vysvětloval Mason Delle Streetové.
Della s úžasem pozorovala detektivovu pohybující se čelist a pronesla: „Kdyby tak existoval nějaký způsob, jak ten pohyb přenést na dynamo, mohli bychom tím pohánět výtah.“
Drake se na ni zazubil a řekl: „Jen se mi posmívejte. Vidím, že zatímco já jsem dřel do úpadu, vy jste si pěkně užívali!“
„Proboha!“ vykřikl Mason. „Neříkej mi, že i ty si tu užiješ dřiny!“
Drake se natáhl pro nejbližší blok. „Chcete zprávu?“ zeptal se.
„Myslím, že se bez ní neobejdem,“ poznamenal Mason.
Drake na to řekl: „Mám za to, že největší kousek nám proklouzl mezi prsty, Perry. Nemoh jsem tomu zabránit, ale nejradši bych si nafackoval.“
„Jak to?“ nechápal Mason.
„Když Emily Milicantová odešla z tvojí kanceláře,“ vysvětloval Drake, „nemířila do svého bytu. Stále telefonovala z veřejných automatů a nemohla se dovolat. Když se pokusila počtvrté, jeden z mých mužů se dostal tak blízko, že si všiml, jaké číslo vytáčí. Bylo to Westhaven jedna-dva-osm-devět. Vyhledal jsem si to číslo a zjistil jsem, že není uvedené v seznamu a že odpovídá telefonu L. C. Conwaye v bytě číslo 525 na Haldemore Avenue 513.
Okamžitě jsem poslal muže, aby ten byt hlídal, a zároveň jsme pokračovali ve sledování Emily Milicantové.“
„Dobrá práce, Paule,“ poznamenal právník.
Drake přestal žvýkat, přesunul žvýkačku z jedné strany na druhou a začal ji zpracovávat rychle po sobě následujícími pohyby čelistí.
„Tady je, co se dělo,“ pokračoval. „Kolem šesté hodiny vstupuje Emily Milicantová do domu. Jede nahoru výtahem a asi v šest hodin a pět minut vystupuje z výtahu. Zavedla nás ke Conwayovi, tak jsme ji opustili a do haly jsem dal svoje hlídky, aby zaznamenaly každého, kdo pojede do šestého patra. Tam byl u výtahu umístěn zapisovací přístroj.
V šest dvacet devět přichází John Milicant. Doprovází ho vysoký, hubený chlapík kolem čtyřicítky, kterého můj pomocník identifikoval jako Guy T. Serleho. Vzpomínáš si, to je ten, co převzal Conway Appliance Company. Kouřili doutníky. Serle vypadal nějaký nazlobený.…
