KAPITOLA 10
Když Mason vstupoval do seattleského hotelu, drobně pršelo. „Máte tu ubytovaného J. E. Smithe?“ zeptal se.
Recepční prohlédl knihu hostů a odpověděl: „Ano. Číslo tři sta devatenáct. Mám mu zavolat?“
Mason pomalu odpověděl: „Zavolám mu sám, až se trochu osvěžím. Odjížděl jsem ve spěchu. Je tu někde čistírna, kde bych si mohl nechat vyčistit šaty?“
„Uprostřed dalšího bloku,“ řekl recepční. „Budou mít otevřeno ještě hodinu. Zítra je neděle. Všude bude zavřeno.“
Mason přikývl. „Chtěl bych dva pokoje,“ řekl „jeden pro sebe a jeden pro paní George L. Manchesterovou z New Yorku. Zaplatím oba pokoje předem. Dejte mi klíč od pokoje paní Manchesterové. Prohlídnu, jestli je v pořádku, a vrátím vám klíč, až půjdu dolů.“
Mason vyndal z kapsy náprsní tašku a vytáhl dvě dvacetidolarové bankovky. Podal je recepčnímu a podepsal sebe i paní George Manchesterovou na registrační lístek, který mu recepční podal.
Hotelový sluha dovedl Masona do jeho pokoje. Pokoj paní Manchesterové byl o troje dveře dál na druhé straně chodby. Když poslíček odešel, Mason sešel do třetího patra a zaklepal na dveře číslo 319.
Ozval se ostrý hlas Emily Milicantové: „Kdo je to?“
„Expresní zásilka,“ zabručel Mason.
Chvíli bylo ticho, potom bylo slyšet nějaký šum a dveře se obezřele otevřely tak na dva centimetry.
Mason do dveří vrazil a otevřel je dokořán. Emily Milicantová na něho zůstala koukat s úžasem v očích. Hubený bělovlasý mužík s pronikavýma očima seděl ve vypolstrovaném křesle u radiátoru a mračil se na Masona. „Kdo sakra jste?“ obořil se na něj.
Emily Milicantová odpověděla za právníka. „To je Perry Mason, ten právník.“
Muž v křesle řekl: „Zamkněte dveře.“
Jakmile Emily Milicantová zamkla dveře, Leeds se zeptal: „Jak jste nás našel?“
„Snadno,“ řekl na to Mason. „Až příliš snadno. Jestli jsem vás našel já, najde vás i policie.“
Emily Milicantová spěšně vysvětlovala: „Alden měl hrůzu z toho sanatoria. Měl strach, že ho pošlou do blázince. Proto se rozhodl, že uteče.“
Mason se posadil na postel, v klidu si upravil polštáře, o které se opřel. Zapálil si cigaretu a konverzačně se obrátil na Aldena Leedse: „Kdy jste naposledy viděl Johna Milicanta?“
Leeds odpověděl: „Je to, hádám, asi týden.“
„Zkuste to ještě jednou,“ vyzval ho Mason.
Leeds se na Masona zahleděl, jeho studené šedé oči pod sněhovým obočím se zapíchly do právníkových. „Nerozumím vám,“ řekl.
Mason dodal: „Včera večer v deset hodin a pět minut jste Johna Milicanta navštívil.“
„Vůbec nevím, o čem to mluvíte.“
„Navštívil jste ho, měl byt na jméno L. C. Conway,“ pokračoval Mason.
Emily Milicantová začala něco říkat, potom se náhle zarazila.
Mason si vedl svou: „Neříkejte mi, že nevíte, že John Milicant byl včera večer někdy mezi desátou a třemi čtvrtěmi na jedenáct zavražděn.“
Emily Milicantová povstala. Oči v úžase upřela na Masona. „John!“ vykřikla a po chvíli dodala: „Zavražděn!“
Alden Leeds se začal zvedat, ale potom usedl zpátky do křesla a ostrým hlasem poznamenal: „Lže, Emily. Snaží se z tebe něco dostat. Nenalítni mu.“
Mason sáhl do kapsičky uvnitř saka a vytáhl výstřižek, narychlo vytržený z prvního vydání dopoledních novin. Podal jej Emily Milicantové, která očima přelétla těch pár řádků a poklekla vedle Aldenova křesla. Spolu si výstřižek přečetli.
Mason se obrátil na Leedse: „Může anebo nemusí vám být známo, že Phyllis mě najala, abych vás zastupoval.“
„Ví o tom,“ rychle mě ujistila Emily Milicantová. „Ach, pane Masone, to je strašné… ne že bych nečekala, že se to jednoho dne stane. Znovu a znovu jsem mu říkala, že se nesmí dávat dohromady s těmi…“
„Na to zapomeňte,“ přerušil ji Mason hrubě. „Nevím, kolik nám zbývá času. Obávám se, že asi moc ne. Milicant byl váš bratr. Pod jménem Conway vydíral Aldena Leedse. Vy, pane Leedsi, jste zašel včera večer za Milicantem do bytu. Byl jste tam přibližně v té době, co byla spáchána ta vražda. Byt byl prohledaný. Vypadá to, že jste ten byt prohledal vy. Teďka odhoďte stranou lži, slzy nebo city. Odpov…
