Kapitola 5
ČARODĚJNICE NA HRANICI
Když jsem se vrátil do kanceláře, podepisovala Berta poštu.
„Nazdar, Donalde,“ řekla. „Byl jste na pracovních pochůzkách, viďte?“
Přikývl jsem.
Podala dopisy sekretářce a řekla: „Dejte je do obálek. Ale pozor, abyste ty obálky nevyměnila a pozor na poštovné, u každýho dopisu to bude jinak. Chtěla bych, aby to všechno šlo odpolední poštou. Rozumíte?“
„Ano, paní Coolová.“
Berta kývla, usmála se, a když sekretářka odešla, otočila se ke mně.
„Myslíte, že neví, co udělat s dopisama?“
„Jistěže ví,“ utrhla se Berta.
„Tak proč jí to říkáte pokaždý, když jí dáváte poštu?“
„Těmhle se to musí opakovat pořád dokola,“ řekla Berta. „Můj bože, co se to jen stalo s kancelářskýma silama! Oni chodí kolem práce jako v polospánku a myslí jen na svoje vlastní starosti. Akorát to sem tam naťuká něco na stroji, aby měli z čeho žít. A jak tomu řeknete křivý slovíčko, tak se urazí a prásknou do bot. A když vám pak z úřadu práce někoho pošlou, tak není o nic lepší než ten, co zrovna odešel, a ten zase jde na jiný místo, z kterýho odešel někdo před ním. Aby je čert vzal! Jsou bohorovný jako ministerskej předseda první den po volbách.“
„Starý dobrý zákon nabídky a poptávky,“ podotkl jsem.
„O čem to k čertu mluvíte, Donalde? Vždyť je to jen poptávka! Žádná nabídka není! Kde by se vzala! Tak na čem jste dělal, zlato?“
„Na tom případu Ballwin.“
„A co jste objevil?“
„Naše klientka není Beatrice Ballwinová. Jmenuje se Charlotta Hanfordová a je to sekretářka paní Ballwinové.“
„A proč nám lhala?“
„Důvodů mohla mít spoustu.“
„Tak mi řekněte aspoň jeden.“
„Nemá ráda svou chlebodárkyni.“
„A kdo proboha má?“ vyštěkla Berta. „Podívejte se na mou sekretářku. Platím jí dvakrát tolik, než za co stojí, a vsadím se, že by mi nejradši vyškrábala oči.“
Nic jsem na to neřekl.
„A co to má tedy společnýho s celým případem?“
„Toho, že bude otráven, se snad nejvíc bojí Gerald Ballwin sám. Mohl si najmout manželčinu sekretářku, aby mu tady zajistila ochranu.“
„To je možný,“ řekla Berta, „i když nechápu, proč by nepřišel sám.“
„Je to obchodník.“
„Co tím myslíte?“
„Že se mu rozhodně špatně nedaří. Přišel si na slušné jmění v obchodě s realitami.“
„No a?“
„Mohli bychom ho zkásnout trochu víc než –“
Berta okamžitě pochopila. „To mě podrž!“ vykřikla a v nenasytných očkách se jí zableskla lakota. „Dědek hladová. Myslíte, že –“
„To je jen jedno z možných vysvětlení.“
„Ale mám dojem, že se mi zrovna tohle vysvětlení bude líbit nejvíc,“ řekla Berta. „Jaký jsou teda ty ostatní?“
„Je možné, že chce pana Ballwina otrávit někdo jiný a podezření chce hodit na paní Ballwinovou. Tím, že nás najme, abychom pana Ballwina chránili před vražednými úmysly jeho ženy, zabije dvě mouchy jednou ranou. Kdyby se něco stalo, policie zjistí, že jsme byli najati, předvolá si nás, zjistí, že jsme měli chránit pana Ballwina před jeho ženou, a okamžitě proti ní pojme podezření.“
„To by znamenalo,“ odpověděla Berta, „že ty peníze, co zaplatili, by dotyčnému nepřinesly žádný užitek, pokud by Gerald Ballwin skutečně nebyl zavražděn.“
„Ano, to jsem tím chtěl říct.“
Berta se houpala na židli, která pod ní rozhořčeně skřípěla. Potom najednou vyhrkla: „Donalde, zlato, víte co?“
„Co?“
„V obou případech to znamená, že ta holka, co sem přišla – říkáte, že se jmenuje Charlotta Hanfordová?“
Přikývl jsem. „Tak že ta holka někoho kryje. To nebyly její peníze. Ty jí někdo dal.“
Odpověděl jsem: „Nasvědčujou tomu všechna vysvětlení, která bych pro ten případ měl.“
„Jak to?“
„Myslím, že to prostě nejsou její peníze. Je to moc velká částka. Představte si, že byste dělala u nějaký ženský za sto padesát, dvě stě dolarů měsíčně, a zjistila byste, že se ta ženská chystá otrávit manžela. Co byste udělala?“
„Nejspíš nic,“ řekla Berta. „Možná bych došla na policii, až by bylo po všem. Nebo by mi možná ruplo v bedně, sebrala bych se a tomu manželovi bych to šla říct. Nebo bych možná šla na policii hned.“
„Přesně tak. Ale nešla byste k soukromému detekt…
