KAPITOLA 12
Berta Coolová odpověděla na moje zaklepání: „Kdo je to?“
„Donald.“
„Pojď dál, drahoušku. Je odemčeno.“
Otevřel jsem dveře. Berta Coolová stála před velkým zrcadlem a prohlížela si přes levé rameno svůj obraz.
„Co tě to napadlo?“ zeptal jsem se jí.
Odsekla mi podrážděně: „Prostě se na sebe koukám. Copak se žena nesmí podívat, jak na ní visí sukně, aniž by si někdo pomyslel, že je na tom něco divného?“
Došel jsem ke křeslu a posadil se. Berta Coolová se dál z různých úhlů prohlížela v zrcadle. Náhle se mě zeptala: „Jak myslíš, že jsem stará?“
„Nevím.“
„No tak hádej.“
„Nechci hádat.“
„Spravedlivé nebe, přece na to máš nějaký názor. Člověk si vždycky dělá nějakou představu o tom, jak je někdo jiný starý. Jak sis myslel, že jsem stará, když jsi mě uviděl poprvé? Vlastně ne, tehdy ne. Jak si myslíš, že jsem stará teď?“
Řekl jsem: „Nemám vůbec žádnou představu o tom, jak jsi stará. Dokonce ani nevím, jak stará vypadáš. Přišel jsem ti říct, že odcházím.“
Škubla hlavou. Zabodla se svým tvrdým, blýskajícím se pohledem do mých očí. „Odcházíš?!“
„To jsem řekl.“
„Ale ty přece nemůžeš odejít.“
„A proč ne?“
„Proč – proč. Pracuješ na případu. Co – co bych si bez tebe počala?“
„Obejdeš se beze mě. Tuhle jsi řekla, že než ses se mnou seznámila, byla jsi schopna provozovat docela ucházející agenturu. A že od té doby, co jsi mě zaměstnala, jsi pořád v bryndě.“
„Proč chceš odejít?“ zeptala se a šla se posadit tak, aby na mě viděla.
„Odjíždím pryč.“
„Odjíždíš pryč?“
„Ano.“
„Kam? Proč?“
„Kam, to nevím. Zamiloval jsem se.“
„No dobrá, ale proč necháváš zaměstnání, když ses zamiloval?“
„Protože si myslím, že to tak bude lepší.“
Berta Coolová pravila posměšně: „Hele, mnoho lidí už bylo zamilovaných a pořád si zachovalo zaměstnání. Mnoho z nich se dokonce oženilo, a přesto mohou pracovat dál. Neptej se mne, jak to dělají, protože to nevím, ale určitě se to stalo, a kdybys byl nápaditý, uměl by sis to nějak vysvětlit. Říká se, že dost mužů chce uživit své manželky, a aby to dokázali, musí pracovat. Někteří muži dokonce odkládají svatbu, dokud neseženou zaměstnání. Je to asi hanba, ale skutečně se to stává. Tvrdí se, že to statistika dokazuje.“
„Já vím,“ odpověděl jsem. „Odcházím.“
„A jak hodláš tu svou žábu uživit, nebo snad má nějaký vlastní majetek?“
„Nějak vyjdeme.“
„Poslouchej mě, Donalde Lame. Nemůžeš se přece jen tak sebrat a nechat mě takhle na holičkách. A navíc, ty ve skutečnosti nejsi vůbec zamilovaný. Prostě se ti zatočila hlava kvůli nějaké cuchtě, která po tobě hodila svůdným pohledem. Pane bože, kdybys věděl o ženách tolik jako já, nikdy by tě ani nenapadlo se s nějakou oženit. Nenech si ze sebe dělat legraci. Chtějí získat bezpečí a nechtějí zůstat starými pannami. Jsou to lovkyně, Donalde, bezohledné, šikovné, bezzásadové, které ti mažou med kolem pusy a dělají na tebe oči, ale zároveň si v duchu říkají: No, tenhle chlap není zrovna přesně to, po čem bych toužila, ale přinejhorším by docela stačil. Má tak dobré srdce a je natolik slušný, že jestli v něm vzbudím falešné naděje, dokážu ho přivést k tomu, aby mě požádal o ruku, aniž si kdy uvědomí, že má nosem prostrčený kruh. Je příliš hodný na to, aby se na mě vykašlal. Jsou…“
„Tahle žena taková není.“
„Ne, ne. Pochopitelně, že ne. Tahle je jinačí.“
„Je.“
„Dobrá, tak proč tě potom nenechá, abys normálně zůstal v zaměstnání?“
„Protože nemá ráda policii. Nemá ráda detektivy. Opravdu by se do mě nezamilovala, kdybych lpěl na tom, že zůstanu soukromým detektivem.“
„Co je na tom špatného být soukromým detektivem?“
„Někteří lidé mají předsudky, to je všechno. Tohle děvče bylo příliš dlouho na opačné straně.“
„Kdo je to?“
„Nebudeš ji znát.“
„Kdo to je?“
„Je to to děvče, kterému patřil byt, v němž bylo nalezeno tělo Harryho Beegana.“
Berta Coolová se zhluboka nadechla, složila si ruce do klína, pevně na mě pohlédla a potom pomalu vydechla a zavrtěla hlavou. Pronesla: „Uvádíš mě do rozpaků. Nevím, co s tebou mám dělat.“
„Prostě si na…
