8
Řidič zahnul k osmistému domovnímu bloku na Willoughby Drive. Paní Coolová řekla: „Jeďte dál k 907, ale nezastavujte. Projeďte kolem pomalu, ať se můžeme rozhlédnout.“
Řidič se na nic neptal. Zákazníci, kteří slídí v ulicích v tuto noční hodinu, mívají nejpodivnější přání, a řidič dostává spropitné za to, že veškeré námitky vykládá až doma vlastní ženě.
„Porozhlídněte se, Donalde,“ řekla paní Coolová, když řidič označil dům na nároží.
Prohlédl jsem si cestu vedoucí ke garáži, promyslel celkovou polohu domu. „To by mohlo být ono.“
„Jistě to nevíte?“
„Ne.“
„Je to zatraceně malá naděje, ale zkusíme to,“ řekla. „Zajeďte k chodníku a zastavte u protějšího domu – u toho na rohu.“
Taxikář přibrzdil a zastavil. „Mám čekat?“ zeptal se.
„Počkejte.“
Podržel jsem otevřená dvířka. Paní Coolová odmítla jakoukoliv naši pomoc, ale přecenila své síly, jen s největší námahou se vyhrabala z vozu. Řidič stál na chodníku a pozoroval, jak stoupáme cementovou cestou k temnému, tichému domu. Hledal jsem tlačítko zvonku, nahmátl jsem je a stiskl. Slyšel jsem, jak zvonek drnčí uvnitř domu.
„Budu mluvit já nebo vy?“ zeptal jsem se.
„Jestli jsme na správný adrese, dejte mi znamení, já se toho pak už chopím.“
„Dobře, ale jestli přijde otevřít někdo, koho jsem předtím neviděl, musíme se dostat do domu, abych se mohl orientovat.“
„Tak jim řekněte, že se mi udělalo špatně a že potřebujete zavolat doktora – pokoj, kde je telefon, znáte, ne?“
„Spíš jeden z telefonů, nemyslíte?“
„No dobře, neberte to tak smrtelně vážně, Donalde. Trochu se vzpamatujte, všechno půjde hladce. A zmáčkněte znova ten zvonek a za minutu nebo dvě to zopakujte.“
Slyšel jsem, jak se v patře někdo pohybuje. Otevřelo se okno a mužský hlas řekl: „Kdo je tam?“
„Zní to jako šéfův hlas,“ zašeptal jsem.
Berta Coolová oznámila zvýšeným hlasem: „Mám tady odevzdat důležitý vzkaz.“
„Zasuňte ho pod dveře.“
„To nemůžu.“
„Kdo jste?“
„To vám řeknu, až přijdete dolů.“
Muž zřejmě okamžik váhal, pak zavřel okno. Rozsvítilo se světlo, zazářil obdélník okna, zmizel za staženou žaluzií. Za nějakou vteřinku jsem zaslechl kroky na schodišti.
„Ustupte stranou, Donalde,“ zašeptala Berta Coolová, „já zůstanu stát ve dveřích.“
Světlo nad vchodem se rozsvítilo, zalilo nás jasem. Mohutná postava Berty Coolové trčela před oválnou skleněnou výplní vstupních dveří. Kroky se přiblížily, měl jsem pocit, že ji skleněnou tabulí někdo pozoruje.
Za chvíli se dveře pootevřely a muž řekl: „Tak co se děje?“
Stoupl jsem si tak, abych na něj viděl. Byl to Šéf. Měl na sobě hedvábné pyžamo a pantofle, žádný župan.
Řekl jsem: „Poklona, šéfe.“
Na okamžik zlověstně ztuhl. Pak se tlusté, odulé rty usmály: „Ale, ale, to je přece Lam! Neočekával jsem vás tak brzo, příteli. Nečekal jsem, že najdete tak rychle cestu zpátky k nám. A koho jste nám to přivedl?“
„Bertu Coolovou,“ řekl jsem. „Majitelku stejnojmenné detektivní kanceláře.“
„Ale, ale,“ šéf přímo zářil, „to nás velice těší, musím vám ze srdce blahopřát – slečno nebo paní Coolová?“
„Paní. Paní Berta Coolová.“
„Doopravdy, moc mě těší.“ Uklonil se. „A blahopřeji vám k tak odvážnému a podnikavému spolupracovníkovi, jako je Lam. Hoch na pravém místě. Má skvělý pozorovací talent; a jeho odvahu mohu osobně dosvědčit. Pojďte, prosím, dál.“
Ustoupil stranou. Zaváhal jsem, ale Berta Coolová kolem mě proplula, prošla dveřmi a vstoupila do haly. Následoval jsem ji. Šéf za námi přibouchl dveře, zajistil je řetězem. „Tak vy jste našel cestu zpátky, Lame?“
Přikývl jsem.
„Budu si o tom muset pohovořit s Fredem. Víbůh, že si s ním o tom promluvím. Z jeho strany je to faux pas, neměl připustit, abyste zjistil adresu. Mohl byste mi říct, jak se vám to podařilo, pane Lamě?“
Berta Coolová odpověděla za mě: „To by nemohl.“
„Ale, ale, ale, přece se nebudeme hněvat,“ řekl šéf. „Nechcete jít dovnitř a posadit se – bohužel, nemám, co bych vám nabídl k pití.“
Rozsvítil v obývacím pokoji, přešli jsme tam a posadili jsme se.
Z vrcholu schodiště se ozval ženský…
