39
Bylo asi deset hodin, když jsem vytáčel číslo Graylových v Bay City. Myslel jsem, že je příliš pozdě na to, abych ji zastihl, ale nebylo. Proklestil jsem si cestu přes panskou a sluhu, až konečně jsem uslyšel v telefonu její hlas. Bylo znát, že je v dobré náladě a chystá se na veselý večer.
„Slíbil jsem, že tě zavolám,“ řekl jsem. „Je trochu pozdě, ale měl jsem spoustu práce.“
„To mě zase vypečeš?“ Její hlas ochladl.
„Ale ne. Pracuje tvůj šofér tak pozdě večer?“
„Pracuje tak dlouho, jak mu řeknu.“
„Tak co kdybys sem pro mne zajela? Já se zatím vecpu do maturitních šatů.“
„To je od tebe milé,“ protáhla. „Mám se vážně tolik obtěžovat?“
Amthor jí opravdu znamenitě zflikoval ta řečová centra -, jestli je vůbec někdy měla pošramocená.
„Ukážu ti, jaký tu mám hezký obrázek.“
„Jenom jeden?“
„Bydlím v garsonce.“
„Už jsem slyšela, že něco takového existuje,“ protáhla znovu a pak změnila tón. „Nehraj si na takového fouňu. Jsi náramný fešák, příteli. A kdyby to někdo popíral, nevěř mu. Řekni mi ještě jednou, jakou máš adresu.“
Řekl jsem jí to i s číslem bytu. „Dveře do chodby jsou zamčené,“ řekl jsem. „Ale půjdu dolů a odsunu závoru.“
„To je prima,“ řekla. „Aspoň si nebudu muset brát s sebou šperhák.“
Zavěsila a zůstavila mě s podivným pocitem, že jsem hovořil s někým, kdo vůbec neexistuje.
Sešel jsem dolů do haly a odsunul závoru a pak jsem se osprchoval, oblékl si pyžama a lehl si do postele. Byl bych mohl prospat celý týden. Vyhrabal jsem se ještě jednou z postele a zajistil dveře zástrčkou, což jsem předtím opomněl, a pak jsem se probral hlubokými hustými závějemi ke kuchyňce a připravil na podnos sklenice a láhev speciální skotské, kterou jsem si schovával pro zvlášť přepychové svody.
Zase jsem ulehl do postele. „Pomodli se,“ řekl jsem si nahlas. „Už nepomůže nic než modlitba.“
Zavřel jsem oči. Zdálo se mi, že se všechny čtyři stěny pokoje zachvívají rachotem lodního motoru, že ten stojatý vzduch mokvá mlhou a ševelí mořským vánkem. Cítil jsem zatuchlý kyselý pach nepoužívaného podpalubního skladiště. Cítil jsem motorový olej a viděl Taliána v rudé košili, jak si čte pod holou žárovkou, dědečkovy brýle na nose. Šplhal jsem a šplhal ventilační šachtou.
Šplhal jsem na Himaláje, a když jsem se dostal až na vrcholek, bylo kolem mne plno chlapů s automaty. Hovořil jsem s drobným a jaksi nesmírně lidským žlutookým chlapíkem, a to byl raketýr, ne-li něco horšího. Myslel jsem na obra s rusými vlasy a fialkovýma očima, který je pravděpodobně ten nejslušnější člověk, s nímž jsem se v životě setkal.
Přestal jsem myslet. Za zavřenými víčky se mi mihotala světla.
Ztratil jsem se v prostoru. Byl jsem pozlacený pendrek, který se vrátil domů po jalovém dobrodružství. Byl jsem stodolarový balík dynamitu, který zaprskal a vybuchl jako majitel zastavárny při pohledu na dolarové hodinky. Byl jsem brouk s růžovou hlavičkou, lezoucí po zdi městské radnice.
Spal jsem.
Vzbudil jsem se pomalu, nevolky a mé oči utkvěly na světle lampy, které se odráželo na stropě. Něco se tiše pohybovalo po pokoji.
Byl to pokradmý, tichý a těžkopádný pohyb. Naslouchal jsem mu.
Pak jsem pozvolna pootočil hlavu a uviděl Zubra Malloye. Bylo tam plno stínů a on se pohyboval mezi těmi stíny tak tiše, jak už jsem ho viděl jednou předtím. Pistole, kterou držel v ruce, měla temný, olejový, nebezpečný lesk. Klobouk měl posunutý dozadu na černých kučeravých vlasech a větřil nosem jako honící pes.
Zpozoroval, že otvírám oči. Přistoupil tiše k posteli, zůstal tam stát a díval se na mne.
„Dostal jsem vaší hlášku,“ řekl. „Koukám, jestli tu je čistej vzduch.
Venku sem žádný chlupáče nezmerčil. Jestli na mě šijete ňákou chatrč, vynesou vocaď dva chlápky v putynkách.“
Trochu jsem se na posteli obrátil a on rychle hrábl pod polštáře.
Jeho tvář byla stále ještě široká a bledá a hluboko zapadlé oči měly pořád takový vlídný výraz. Teď měl na sobě plášť. Místy mu docela padl. V jednom ramenním švu praskl, pravděpodobně pouze tím, jak si ho oblékal. Byla …
