13
Vstal jsem v devět, vypil tři šálky černé kávy, umyl si zátylek ledovou vodou a přečetl dvoje ranní noviny, které ležely přede dveřmi mého bytu. Na druhé stránce bylo něco přes jeden sloupec povídání o Zubrovi Malloyovi. Nultyho jméno uvedeno nebylo. O Lindsaym Marriottovi tam nebyla ani zmínka, ledaže na něho pamatovali ve společenské rubrice.
Oblékl jsem se, snědl dvě vajíčka naměkko a vypil čtvrtý šálek kávy a pak jsem se na sebe podíval do zrcadla. Ještě pořád jsem měl kruhy pod očima. Zrovna když už jsem byl na odchodu a otvíral dveře, zazvonil telefon.
Byl to Nulty. Na hlase mu bylo znát, že je v bídné náladě.
„Je to Marlowe?“
„Ano. Tak už jste ho lízli?“
„Aby ne. Máme ho.“ Odmlčel se a pak vyštěkl. „Na Venturský silnici, jak jsem říkal. Páni, ale že jsme se vydováděli! Metr šestadevadesát, korba jak keson, a že jede do Friska na veletrh. Měl pět litrů kořalky na předním sedadle najatýho fára a z další flašky si přihejbal za jízdy, a přitom si to štípal stovkou. A my neměli koho proti němu poslat, leda dva venkovský poldy s bouchačkama a pendrekama.“
Odmlčel se a já probíral v paměti pár vtipných průpovídek, ale žádná mi v té chvíli nepřipadala zábavná. Nulty pokračoval:
„Von teda s těma poldama trochu zacvičil, a když byli tak zhvízdaný, že se složili, utrh jim dvířka vod vozu, vyhodil rádio do příkopu a votevřel čerstvou flašku šňáby, načež sám zvadnul. Za chvíli, když se ty hoši z toho probrali, začali ho mazat pendrekama po hlavě, a trvalo asi deset minut, než to vůbec zaznamenal. Potom se dožral, a tak mu navlíkli želízka. Šlo to jak po másle. Teď ho máme v chládku kvůli tomu, že řídil vopilej, že chlastal v autě, že vohrožoval policistu při vykonávání služby, tohle dvojmo, pro zlomyslný poškození úředního majetku, pro pokus vo útěk z vazby, pro lehký ublížení na těle, pro rušení veřejnýho klidu a pro parkování na zakázaným úseku dálnice. K popukání, co?“
„V čem je ten vtip?“ zeptal jsem se. „Přece jste mi to všechno nevyprávěl jen proto, abyste se vytahoval.“
„Byl to ňákej jinej chlap,“ řekl Nulty zhnuseně. „Tenhle týpek se jmenuje Stoyanoffsky a bydlí v Hemetu a zrovna skončil práci jako barabák na tunelu v San Jacku. Má ženu a čtyry děcka. Pane, ta vyvádí! Co podnikáte kvůli Malloyovi?“
„Nic. Bolí mě hlava.“
„Kdyby se vám někdy přinatrefila volná chvilka -.“
„To sotva,“ řekl jsem. „Ale děkuju, jako by se stalo. Kdy bude soudní vyšetřování ohledně toho černocha?“
„Nač byste se tím vobtěžoval?“ odsekl a zavěsil.
Jel jsem na Hollywoodský bulvár, zaparkoval vůz na parkovišti vedle budovy a vyjel do poschodí, kde mám kancelář. Otevřel jsem dveře malé čekárny, které nechávám vždycky nezamčené pro případ, že by tam zabrousil nějaký klient a že by měl náladu čekat.
Slečna Anna Riordanová vzhlédla od časopisu a usmála se na mne.
Měla tabákově hnědý kostým a pod ním bílý svetr s přehnutým límcem. V denním světle byly její vlasy čistě kaštanové a klobouk, který na nich seděl, měl dýnko zvící sklenice na whisky a tak širokánskou střechu, že by se do ní dalo zabalit špinavé prádlo z celého týdne. Byl nasazen v úhlu přibližně pětačtyřiceti stupňů, takže se jí okrajem málem otíral o rameno. Přesto vypadal slušivě. Nebo snad právě proto.
Bylo jí asi osmadvacet let. Čelo měla úzké a o něco vyšší, než se pokládá za elegantní, nos malý a zvídavý, horní ret o poznání příliš dlouhý a ústa víc než o poznání příliš široká. Její oči byly šedomodré se zlatými skvrnkami. Měla půvabný úsměv. Zdálo se, že se dobře vyspala. Byla to milá tvář, tvář, která přiroste k srdci. Hezká, ale zase ne tak hezká, aby se člověk musel vyzbrojit kapesním boxerem pokaždé, když si s ní někam vyjde.
„Nevěděla jsem, jaké máte úřední hodiny,“ řekla. „Tak jsem čekala. Mám za to, že vaše sekretářka má dnes volno.“
„Nemám sekretářku.“
Přešel jsem čekárnou, odemkl dveře do kanceláře a pak jsem zapojil bzučák u vnějších dveří. „Račte do mé soukromé myslivny.“
Vešla přede mnou, obklopena slabou, hodně trpkou vůní santálového dřeva,…
