Šťastná hvězda (Mika Waltari)

OSMÁ KNIHA
Dům na břehu Bosporu

 

Mé úspěšné jaro neplynulo v nečinnosti, naopak, nová odpovědnost mě poháněla ke stále větší píli ve velkovezírových službách. Znamení doby nebyla Osmanské říši příznivá, neboť císař uzavřel mír s francouzským králem a s papežem a chystal se vytáhnout v čele vojsk celého křesťanského světa na rozhodující křížovou výpravu proti islámu. Hned v zimě po neúspěšném obléhání Vídně přiměl papeže, aby ho v Bologni korunoval císařem, a na jaro svolal do Augsburgu německý sněm, který měl zasadit konečný úder protestantům.

Teď už proti němu bojoval jen pán moří Chajruddín z Alžíru, a nutno říct, že se značným úspěchem, neboť se mu podařilo porazit loďstvo admirála Portunda, přepravující vznešené hosty císařské korunovace zpátky do Španělska. Jen za vznešené španělské dvořany, chránící se rukavicemi a závoji před horkým sluncem, získal desetitisíce dukátů výkupného, a samotného admirála Portunda nevyměnil za nikoho menšího než kapitána Torguta, kterému se poté, co upadl do křesťanského zajetí jako otrok přikovaný ke galéře, dostalo trpkého poučení, co následuje po pýše a šílené odvaze.

I já jsem měl jistý podíl na té velké námořní bitvě, jež dokázala, že Chajruddín se stal nebezpečným protivníkem celé císařovy námořní moci. Zjistil jsem, jaká nálada panuje v úřadu hlavního lodivoda a že sultánovi námořní pašové na Chajruddína stále pohlížejí s opovržlivou záští, považují ho nadále za piráta, nehodícího se do sultánových služeb, a poslal jsem Chajruddínovi zprávu, že by měl vyhrát skutečnou námořní bitvu, a ne se pořád jen zabývat dětinským drancováním španělského a italského pobřeží. V dopise jsem mu také navrhl, ať si přestane barvit vousy a chovat se příliš mladistvě, neboť všichni sultánovi námořní pašové se již blíží konci své cesty a dlouhý prošedivělý vous je v serailu obecně považován za znak zkušeného a schopného muže. Když do serailu dorazila zpráva o vítězství, najal jsem hned na velkovezírův účet jistého mladého básníka Bakiho a dva obyčejné pouliční zpěváky, aby skládali verše k Chajruddínově chvále. Chajruddínovo jméno se tak ozývalo z úst vzdělanců i prostých lidí, na bazaru a v lázních byl veleben jako ten, kdo proslavil islám, vyprávělo se, že má vousy dlouhé až po pás a že prý se mu ve snech zjevuje sám Prorok.

Císař, poučen porážkou svého admirála, rázně uzavřel již roky trvající jednání a věnoval ostrov Maltu a pevnost Tripolis jako základnu velmistrovi řádu johanitů. Byl to nejhorší úder, jaký mohl Chajruddínovi a celé sultánově námořní moci zasadit. Rytířský řád johanitů neměl totiž od dobytí Rhodu pevnou základnu a jako protivníka ho nebylo třeba brát příliš vážně. Teď tedy ti krutí rytíři kříže, jimž muslimové ne bez příčiny přezdívali krvaví mořští psi, začali znovu ohrožovat lodě muslimských kupců a koráby s poutníky, nemluvě o ztrátách, jež Chajruddínovu výnosnému řemeslu způsobovaly jejich válečné galéry, vždy připravené poskytnout ochranu každé křesťanské lodi, ať plula pod jakoukoli vlajkou.

Císařova oslava v Bologni sultána Sulejmana podráždila, a on proto uspořádal ve svém hlavním městě slavnosti, které měly celému světu ukázat nezměrné bohatství Osmanské říše, v jehož lesku bledne i sláva císařské korunovace. Za záminku mu posloužila obřízka jeho synů, což mělo zároveň přispět k větší slávě islámu. Slavnosti obřízky, trvající tři týdny, se připravovaly celé jaro, a všechno ostatní zůstalo v jejich stínu. Ze sultánových zemí přijížděli vyslanci a hosté a jako dary s sebou přiváželi poklady nevýslovné ceny a z cizích mocností Benátky poslaly dva mimořádné vyslance, aby po boku jejich stálého představitele a pana Grittiho dodali slavnostem lesku.

Musím přiznat, že svět sotva kdy zažil větší slávu, než když vládce všech věřících v těch červnových týdnech jako zbožný muslim oslavoval obřízku svých synů. Při slavnostech se ovšem i velkovezírovi Ibrahimovi podařilo před mnoha diváky prokázat, že je největším sultánovým favoritem a po jeho boku se těší výsadnímu postavení druhého muže říše. Jeho šat, stejně jako sultánův, zářil zlatem a drahokamy, a sama obřízka, k níž došlo osmnáctého dne slavností, proběhla v jeho paláci, v síni dívánu během atmejdanu.

Dějištěm slavností byl hipodrom stejně jako za dob řeckých císařů a na sever od něj, vedle kasáren vojenských kapel, byl na lazuritových sloupech postaven sultánův nádherný trůn pod přístřeškem ze zlaté látky. Zatímco ostatní vezíři vyšli sultánovi vstříc k podzemnímu zvěřinci, velkovezír ho očekával v půli atmejdanu, doprovodil ho k trůnu a zůstal mu stát po boku. Před sultána pak byly přinášeny dary včetně pokladů až z Indie a Číny, to nejkrásnější a nejvzácnější, co šikovné lidské ruce, bílé, hnědé i černé, dokázaly v různých koutech světa vyrobit. Nejskvostnější dary byly bezesporu ty, jež dal svému pánu velkovezír, však prý také stály víc než padesát tisíc dukátů. Netroufám si však ani odhadnout, kolik musela stát příprava celé slavnosti. Řeknu jen, že zázraky, o nichž vyprávějí pohádky z Bagdádu a Káhiry, vypadají vedle světského lesku a nádhery slavností jako bledé přízraky. Již třetího dne se mi ze vší té nádhery začala točit hlava a pochopil jsem, že sultánova moc je skutečně nezměrná a že nad porážkou u Vídně může opravdu mávnout rukou jako nad drobným neúspěchem.

Pro bitevní scény byly na atmejdanu postaveny dvě velké dřevěné věže, z nichž jednu bránili Maďaři a druhou janičáři. Pak ještě egyptští mamelučtí jezdci předvedli ukázku svého umění, věže byly zapáleny a pestré ohňostroje řeckých střelmistrů změnily noc v den. Následujícího rána se již na místě spálených věží tyčila nová pevnost. Útočili na ni těžkooděnci a za ruce, vlasy a nohy z ní jako kořist vynášeli uherské dívky a chlapce, k nevýslovnému jásotu přihlížejících davů. Dalšího dne pak kejklíři předváděli své umění na vrcholku obelisku a hadího sloupu z Delf, a večer byly na obřím osvětleném plátně předváděny živé stínové obrázky, tak jak se to dělá v Číně. Ani nedovedu vyčíslit všechno, co sultán a velkovezír k podivení a potěše lidu přichystali, ale císařova korunovace v Bologni přestala stát za jediné slůvko. Nu, křesťanský císař je ve srovnání se sultánem chudák neustále zápasící s nouzí.

Antti se právě vrátil s Uher a spolu s ostatními siláky sultánovi pro pobavení předváděl ukázky své síly. Zopakoval svůj oblíbený kousek – vzal do náruče vzpouzejícího se koně i s jezdcem a nosil ho po hipodromu, dokud mu sultán nepřikázal, ať už přestane nebohé zvíře trápit. Antti koně pustil, sešel dolů do podzemního lvího domu a vrátil se odtamtud, pod každou paží jednoho hrozivě vrčícího lva. Houpal je v náručí jako koťata, což ostatně nebylo nic divného ani nebezpečného, neboť lvi odjakživa vyrůstali v serailu a byli krotcí a ochočení. Jeho uherská žena Eva se ovšem vyděsila, dala Anttimu na obě tváře políček, dupla nožkou a přikázala mu, ať okamžitě vrátí lvy zpátky do klecí.

Antti se předváděl jako nějaký šašek, ale když jsem k němu nedůvěřivě přičichl, zjistil jsem, že zřejmě nevypil ani kapku a že je střízlivý. Vytýkal jsem mu proto, že zapomíná na své postavení, ale Antti mě poplácal po tváři a řekl mi:

„Netvař se pořád, jako bys kousal do kyselého jablka, můj bratře Mikaeli. Toto jsou dny radosti a jásotu a pro mě je celý život jako krásný sen, nejradši bych zobjímal každého žebráka a myslím, že jediným prstíkem bych dokázal povalit ten tlustý minaret v rohu mešity.

Polekaně jsem ho varoval, ať ho ani nenapadne kácet muslimské majáky, neboť jsou pro ně stejně posvátné jako zvonice pro křesťany. Připomenul jsem mu také, že i po nejhezčím snu často následuje kruté probuzení. Antti mě však popadl za pas, vyhodil mě do vzduchu, až cípy kaftanu zavířily, a řekl mi:

„Jsem snad opilejší, než jsem kdy byl z vína, neboť má žena Eva mi právě pošeptala něco tak podivuhodného, že mě zřejmě čeká to, co sultána. Chci říct, že stejně jako on zřejmě jednoho dne budu muset svého syna přivést, aby se zblízka seznámil s dutou rákosovou trubicí a břitvou.“

„Alláh je jediný Bůh,“ vykřikl jsem překvapeně. „I moje žena Giulia čeká syna, čemuž se ovšem nedivím, neboť jsme již dost dlouho oddáni a je nejvyšší čas. Ty jsi však nejspíš zbytečně spěchal tam, kde by víc na místě byla důkladná rozvaha. Nu, budu se z celého srdce modlit, aby tvůj nebohý syn nezdědil po tobě rozum a po matce tělesnou křehkost, ale spíše naopak, bude-li to vůle Alláhova.“

Antti bezstarostně odvětil: „Máš pravdu, Mikaeli, ale ať to dopadne jak chce, je mi útěchou vědomí, že můj syn zdědí pořádný kus božího světa s dobytkem a pastvinami a k jeho obdělávání nepotřebuje víc rozumu, než má otec. Bude stačit, když se naučí naškrábat své jméno na papír a spočítat peníze, jež mu za to Žid nasype do měšce. Větší starost si dělám o tvého syna, aby nezdědil zlovolnou povahu a zákeřné oči po matce, ale raději tvoji mírnou povahu a upřímné oči, můj drahý bratře Mikaeli.“

Polekaně jsem si zacpal uši, abych odvrátil zlou věštbu, ale přitom jsem věděl, že musím kout železo, dokud je žhavé, a proto jsem nadšeně spustil: „Obraťme list, drahý Antti. Čekáš rodinný přírůstek, a musíš se proto začít poohlížet v Istanbulu po vlastním domě. Nehodí se, aby tvůj syn vyrůstal někde v pronajatém koutě. Věř nebo ne, díky podivuhodným cestám Prozřetelnosti mi patří stavební místo dokonce s už navezeným stavebním dřívím, na místě bývalého kláštera svatého Jana Křtitele, nedaleko pevnosti Sedmi věží. Sám tam ale stavět nemohu, abych neurazil velkovezíra, neboť ten mi na znamení přízně přidělil část svých zahrad na břehu Bosporu, aby mě měl v blízkosti. Ze starého přátelství bych ti ten pozemek mohl přenechat za tolik, kolik jsem za něj sám zaplatil. Věř mi, Antti, že to dělám jen kvůli tobě a tvé rodině, a vysázej mi na dlaň tisíc dukátů. Tak budeš mít pozemek se vším, co potřebuješ k stavbě, a dáš-li se do práce, budeš mít dům do podzimu hotový. Musíš se ale rozhodnout rychle, dřív, než začnu litovat, protože Řekové kolem mně obcházejí jako mlsní kocouři, jen aby ten skvělý pozemek získali.“

Antti hned přisvědčil: „Plácneme si na to a ty si zatím vezmi jako zálohu tenhle měšec, který jsem dostal od sultána, protože dnes cítím v prstech, že štěstí při mně stojí i v obchodě.“

Tak jsem snadno napravil následky Giuliiny nerozvážnosti a teď jsem jen litoval, že mě nenapadlo říct si o víc, protože Antti by mi rád zaplatil třeba i tisíc sto dukátů. Jak se ale ukázalo, radoval jsem se zbytečně. Když slavnostní ruch utichl, lodě napnuly hedvábné plachty a odpluly a umlkly stříbrné zvonky karavan, vběhla jednoho horkého červencového dne Giulia ke mně do pokoje. Lomila rukama a obličej měla zkřivený takovou křečí, že jsem hned poznal, že nás postihlo nějaké veliké neštěstí. Bál jsem se, aby jí ten duševní otřes neublížil, vždyť byla už ve vysokém stupni těhotenství. Rysy měla najednou ostré, pod očima tmavé váčky a se svýma hrůzostrašnýma očima by někomu mohla připadat jako čarodějnice. Zeptal jsem se, co se u milosrdného slitovníka stalo, hoří snad dům, nebo velbloud zašlápl její kočku s modrým chlupem? Giulia však, když byla konečně mocna řeči, se na mě osopila:

„Ach, Mikaeli, Mikaeli, cos to zase udělal! Jaks mohl dopustit, aby tě tvůj zlý bratr tak zákeřně podvedl, pročs mu prodal za směšnou cenu náš drahý pozemek ve zbořeninách kláštera?“

Pomyslel jsem si, že ji snad postihlo chvilkové zatemnění smyslů, což se křehkým ženám během jejich prvního těhotenství skutečně někdy stává. Proto jsem jí konejšivým hlasem připomněl, že se přece radovala stejně jako já, když jsme se toho pozemku tak výhodně zbavili. Pokud na tom obchodě někdo tratil, byl to Antti, vždyť mě už začaly trápit lehké výčitky svědomí, že jsem svého bratra podvedl. Giulia mi sevřela paži oběma rukama a řekla:

„Je-li tomu tak, hned se za svým bratrem rozběhni, řekni mu, že tě trápí svědomí a že musíte obchod zrušit. Vrať mu, co ti zaplatil, vezmi si s sebou svědky, odříkej první súru a vůbec, udělej cokoliv, abys ten nešťastný obchod zrušil. Jinak ti tvou hloupost nebudu moct nikdy odpustit, už teď mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, jak zákeřně Antti zneužil tvé bratrské důvěry.“

Nakonec mě její nesmyslné řeči začaly unavovat. Přikázal jsem jí, ať zavře pusu, neboť se musím zabývat důležitějšími věcmi. Získal jsem totiž tajné zprávy z Augsburgu, že prý císař usiluje o smír s protestanty, a největší válka všech dob tedy zřejmě klepe na dveře. Pokud spojený křesťanský svět skutečně jednoho dne vytáhne do hrůzné války proti sultánovi, bude i naše štěstí jen bezbranným lístečkem ve vichru dějin. Nemám proto čas ani náladu poslouchat bláznivé tlachání. Giulia však zaskřípěla zuby a řekla mi:

„Snad si ještě vzpomínáš, Mikaeli, že když jsme se na to staveniště byli podívat, viděli jsme pod zemí zbytky cihlové klenby, které se objevily při kopání základů. Slyšela jsem, že tvůj bratr nemusel udělat nic jiného než zdvihnout pár kamenů, a nalezl podzemní místnost plnou neuvěřitelných řeckých pokladů, ikon zdobených drahokamy, eucharistických číší, relikviářů a zlatých a stříbrných nádob. I stěny prý září zlatem a jsou pokryté mozaikami. V každém případě to místo ve dne v noci střeží ozbrojené hlídky s hořícími loučemi, a tvůj bratr Antti tam pod rouškou tmy prý na koně a osly nakládal těžké pytle. Jistě našel ten bájný klášterní poklad, o němž muslimové mluví od chvíle, kdy bylo město dobyto. Podle všeho zdravého rozumu patří ten poklad ovšem nám. Musí tedy od obchodu ustoupit nebo se s námi přinejmenším o poklad rozdělit.“

Na nic jsem už nečekal, osedlal jsem koně a plným cvalem jsem uháněl ke zbořeninám někdejšího kláštera svatého Jana Křtitele. Ve zbořeninách mi zastoupili cestu dva janičáři s namířenými zbraněmi a řekli mi, že si je najal dělmistr Antar. Mají hlídat staveniště, aby tu nikdo nepřekážel při kopání základů a nekradl stavební dříví.

Jejich slova jen povzbudila mé pochyby. Sesedl jsem z koně, řekl jsem, že mi pozemek dřív patřil, a každému jsem dal po několika asperech. Váhavě mi dovolili sestoupit do jámy a já jsem na vlastní oči spatřil zděnou chodbu vedoucí do klenuté místnosti, jejíž stěny byly pokryty mozaikami s výjevy ze života světců. Pevně zazděné dveře vedly z místnosti dál pod zem. Pravověrní janičáři si hlasitě mumlali věty z koránu a špičkami nožů zbožně dloubali barevné kamínky z tváří svatého Josefa a malého Ježíška, aby tak zničili modloslužebné obrazy. Já jsem se však v chabém pramínku světla bedlivě rozhlížel kolem sebe a podle stop v prachu na podlaze se mi zdálo, že z místnosti byly skutečně odneseny těžké předměty. Vystoupil jsem proto z klenuté místnosti celý zdrcený, že mi snad Antti opravdu vyfoukl před nosem poklad, o němž vyprávějí muslimské pohádky od dob Mehmeda Dobyvatele.

Janičáři mě donutili přísahat na korán, že neřeknu ani slovo o tom, co jsem viděl. Vyprávěli mi, že několik Řeků už mělo zájem si tu nesvatou místnost prohlédnout. Rozzlobeně jsem nasedl na koně a vrátil jsem se do města. Každým okamžikem jsem byl víc a víc přesvědčen, že obchod byl nezákonný a že mám tedy na poklad nesrovnatelně větší právo než Antti. Vrátil jsem se domů, jen abych nechal koně ve stáji, ale u brány mi vyběhl vstříc Alberto v žlutém eunušském šatě a se slzami v očích mi řekl, že Giulia už začala rodit, kvůli prožitému otřesu o mnoho týdnů dřív, než se čekalo. Žalostně jsem zaúpěl, neboť od mého návratu neuplynulo víc než sedm měsíců a tak malé nedonošeňátko nemůže zůstat naživu. Alberto mi násilím zabránil vrhnout se do domu, neboť Giulia prý mě nechce ani vidět. Chci-li jí nějak prospět, mám prý co nejdřív sehnat svého bratra Anttiho a zrušit jakýsi obchod, o němž Giulia neustále v horečkách blouzní.

Navzdory svým četným lékařským zkušenostem jsem se v porodnictví příliš nevyznal, vždyť jsem nejčastěji léčil jako vojenský felčar. Ve srovnání s křehkým ženským tělem připomínalo léčení žoldáků víc práci zvěrolékaře než učeného doktora. Ulevilo se mi proto, když jsem slyšel, že doktor Šalamoun ze serailu už dorazil a je u Giulie. Pomáhal na svět dětem sultánky Roxolany, a byl jsem si proto jist, že Giulii se dostane té největší možné péče.

Doktor Šalamoun s rukama po lokty zakrvácenýma vyšel na dvůr a utěšoval mě, že porod probíhá tak dobře, jak je to za těchto podmínek možné. Připadal mi jako řezník. Podklesla mi kolena, celý jsem se roztřásl a sliboval mu velkorysé dary, pokud se mu podaří přivést mého syna na svět živého. Poctivý Žid mi ale odpověděl, že ho poslala sultánka a že ani z jistých jiných důvodů ode mně za tento zvláštní porod nemůže přijmout žádné dary. Nakonec měl mého naříkání dost a řekl, že moje přítomnost tu spíš škodí než prospívá. Poradil mi, ať radši podniknu dlouhou procházku, aby se mi vrátila barva do tváří.

Byl jsem bezmocný a myšlenka, že už před mým synem přišly na svět miliony a miliony jiných synů, mnoho z nich předčasně, a že stejně tolik se jich narodí po něm, mi nepřinášela žádnou útěchu. Abych něco dělal, sestoupil jsem na břeh, slabým hlasem jsem zavolal nájemní loďku a nechal jsem se dovézt k přístavišti arzenálu.

Všude kolem se ozývalo neustálé dunění a tlukot a janičáři u brány pečlivě prozkoumali i švy mých šatů, nenesu-li tajně nějaké zápalné látky. Pak mě doprovodili do bytu poručíka paši topčiů, který byl dočasně svěřen do Anttiho užívání, neboť defterdar nalezl v účtech arzenálu několik početních chyb a dal nešťastnému poručíkovi poslat hedvábnou šňůru. Antti mě srdečně přijal. Jeho žena utekla před letním žárem do lázní v Burse, řekl mi, neboť hrozný hluk, jaký tu v arzenálu panuje, není příjemný jejím uším, zvyklým na ticho uherských nížin. Anttiho hovornost mě ovšem jen utvrdila v tom, že má špatné svědomí. Proto jsem ho prudce přerušil:

„Antti, Antti, zákeřně jsi mě podvedl. Jen kvůli tobě se moje nešťastná žena zřejmě stane obětí potratu a můj syn se možná narodí mrtvý, takové hoře jsi jí způsobil. Dozvěděl jsem se, žes mě, svého bratra, přiměl k nevýhodnému obchodu, jen abys získal poklad, jejž mí kopáči již odhalili na ruinách kláštera svatého Jana Křtitele. Nikdy bych nevěřil, žes tak bezcitný a dokážeš chudáka okrást o jedinou ovci, ač jich sám v Uhrách máš víc než dost.“

Antti na mě vykulil oči: „Jestli máš na mysli ten starý sklep s mozaikami, tak ten byl plný tak leda krámů. Tys mě v tom obchodu podvedl, ne já tebe, nemám ti to však za zlé, neboť jsem si na tvou mírnou chamtivost už zvykl, drahý Mikaeli. Ani s potratem tvé milé ženy bych si nedělal velké starosti, být tebou, vždyť Giulia byla už na rozsypání a myslím, že se tvůj syn nenarodí ani o chviličku dřív. Co tedy ode mně vlastně chceš?“

Nedůvěřivě jsem řekl: „Nesnaž se vykrucovat a hleď se přiznat, proč tedy ten sklep hlídají ozbrojení janičáři, kam vedou zazděné dveře a jaké těžké věci jsi tam pod rouškou tmy nakládal! Nejsem takový hlupák, za jakého mě máš, a obchod, k němuž jsi mě podvodně přiměl, musíš hned zrušit. Tady ti vracím, cos mi dal, zavolej pár topčiů za svědky, já odříkám první súru a získám zpátky to, co mi ze zákona patří. Pak mi musíš do posledního groše vyúčtovat všechno, cos z toho klášterního pokladu už stihl odnést.“

Antti se z plna hrdla rozesmál. Plácal se rukama do kolem a volal: „Ach, ty můj drahý chamtivý bratře Mikaeli. Ten obchod už zrušit nemůžu, byť bych si to přál sebevíc. Včera za mnou přišli řečtí prostředníci, rvali si šaty z těla a zaklínali se, že se provinili velikým pochybením. Vzali si na pomoc dva vzdělané ulemy, a všichni mě o překot a s pomocí koránu a řeckých knih přesvědčovali, že neměli zákonné právo prodat ten pozemek tvé manželce Giulii. Chtěli se vyhnout zdlouhavému soudnímu procesu, a proto mě prosili, ať jako čestný muž ten obchod za přiměřenou cenu zruším. Začali mluvit o právech vdov a sirotků, mě to dojalo a dneska ráno jsme po dlouhém smlouvání před kádím a za přítomnosti svědků podepsali potřebné dokumenty. Prodal jsem to tam všechno za dva tisíce dukátů, protože nechci mít za sousedy jenom ještěrky a bodláky, byť věřím, že tys mi pozemek prodal s těmi nejlepšími úmysly, drahý Mikaeli.“

I já bych si nejradši začal rvát šaty z těla. Jaká nebetyčná hloupost, dovolit bezcitným Řekům, aby ho opili sezamovým preclíkem a vyfoukli mu poklad pod nosem!

„Antti, Antti, copak ty se vyznáš ve věcech zákona?“ domlouval jsem mu rozechvělým hlasem. „Naopak, to tebe zákeřně podvedli, prodals své prvorozenectví jako Ezau za mísu šošovice. Byl-li však přitom kádí a ulemové a byl-li obchod stvrzen přečtením súr z koránu, nedá se teď už nic dělat. Při pomyšlení, o cos připravil mou nebohou ženu a syna, jenž se zase kvůli tobě narodí nejspíš mrtvý, se mi ale svírá srdce.“

Když Antti viděl můj upřímný zármutek, poplácal mě konejšivě po ramenou a řekl mi: „Giuliin syn se narodí živý, to mi můžeš věřit, ale ty, jak vidím, se opravdu trápíš a mně tě je líto. Podívej se, žádný poklad tam není, a jestli tam nějaký vůbec kdy byl, už dávno ho muslimští hledači pokladů z těch zbořenin vyhrabali. Prodals mi ten strašný pozemek bez zlého úmyslu, jen aby ses ho sám zbavil, že je to tak, Mikaeli? Nu, a mě, když jsem jel kolem a viděl ty jámy vykopané hledači pokladů, napadlo se toho pozemku taky zbavit, zvlášť když jsem ještě našel ten zapomenutý klenutý sklep. Snad ty kameny v mozaikách na zdi mají cenu několika dukátů, ale nic jiného tam nebylo, to ti přísahám. Istanbulští Řekové jsou ovšem v těch věcech stejně důvěřiví jako muslimové, a jakoby na dotvrzení všemožných báchorek se v ruinách čas od času přece jen najde soudek s penězi. Stačí se tvářit trochu tajuplně, a všichni hned začnou větřit poklad a věří tomu o to upřímněji, oč větší podvodníci sami jsou. Získal jsem tím špatným obchodem skoro tisíc dukátů. Nechal jsem si peníze vnutit skoro násilím, ale zároveň jsem přísně zakázal všechny řeči o pokladu jako bezdůvodné tlachy a rozhořčil jsem se, že mi nevěří, nu, a o to víc mě jen všichni měli za lháře. Už dřív jsem ostatně zjistil, že tady v sultánově městě o sobě stačí párkrát říct, že jsem poctivý člověk, a všichni hned začnou tušit nějakou čertovinu.“

Stále jsem pochyboval, ale Antti ještě neskončil.

„Nejsem chamtivý, Mikaeli, ale na to, co je moje, si dávám pozor, jak se na řádného muže sluší,“ pokračoval zpříma. „Těch tisíc dukátů mi ale spadlo jako z nebe, a proto se o ně s tebou rád spravedlivě rozdělím, chudáku Mikaeli, vždyť ty ještě nevíš, jak zlý je svět, a z jistých důvodů skutečně potřebuješ útěchu. Několik z toho tisíce dukátů jsem ovšem utratil za plat janičárů a za nájem oslů, když jsem odtamtud v noci do arzenálu vozil těžké pytle plné kamení. Nu, kopal jsem ve svitu louče v jámě a řečtí prostředníci kroužili kolem bez sebe závistí, a tak nechci počítat, co mě to stálo. Naopak, díky celé té věci jsem si dopřál trochu nevinné zábavy, a proto ti vyplatím tvůj podíl celý. Vezmi si tamten měšec s pěti sty dukáty, i pečeť má ještě neporušenou.“

Nezbylo mi než Anttimu uvěřit. Přijal jsem tedy těžký kožený měšec jako svůj spravedlivý podíl a trpce jsem poznamenal, že mi peníze vskutku přijdou vhod, neboť stavba a budování vlastního domova přináší veliké výdaje, i když velkovezír platí stavbu a sultán zařízení domu. Antti přikývl, že jako ženatý muž a nastávající otec mé starosti chápe až příliš dobře, a pozval mě, ať s ním jdu do pivnice mistra Eimera na několik korbelů osvěžujícího piva.

„Věru, i já už jsem s úděsem zjistil, že čím víc muž vydělává, tím větší jsou jeho každodenní výdaje, a i když se to příčí všemu zdravému rozumu, výdaje vždycky převyšují příjmy,“ řekl mi. „Nemusíš mi proto závidět, že jsem vyženil roční příjem tisíců dukátů, neboť jsem zároveň vyženil i roční výdaje, jež nejsou o nic menší. Věř mi nebo ne, jen do Bursy muselo ženu doprovázet padesát mužů, musela mít sametem vystlaná nosítka, pět tučných eunuchů a spoustu služek. Jen si pomysli, co tohle všechno stojí. Vysvětluji jí, že jsem prostý člověk a k obědu mi stačí sníst v arzenálu několik chlebů a misku sušených fíků, a ona pošle otroky, aby mi k mé čadící tavné peci přinesli chleby na stříbrném podnose, fíky zabalené v damaškovém ubrousku a pitnou vodu ve zlaté křtitelnici, a pak se nediv, že můj přepychový život vyvolává mezi zbožnými muslimy zlou krev. Byl bych si myslel, že se něco naučila, když na do krve rozedřených nohou žebrala ve Vídni na náměstí o skývu chleba, ale ona na to už dávno zapomněla. Nu, zkrátka a dobře, kdykoliv mohu, zaběhnu ve špinavých kožených kalhotách k mistru Eimerovi na pivo v dřevěném korbelu, jen abych nezapomněl na svůj prostý původ.“

Pak mě chytil a vedl k loďce se zdobenou přídí, mávnutím ruky odpovídaje cestou na uctivé pozdravy topčiů a janičárů. Vlastníma rukama popadl vesla a začal kličkovat mezi galérami kotvícími u přístavu směrem ke Galatě. Měl jsem strach o Giulii, ale Antti mě přesvědčoval, že doma bych se jen zbytečně všem motal pod nohama. Tak jsem se zase po dlouhé době octl v hospodě mistra Eimera. Mistr byl proti dřívějšku odulejší a šedivější, však také začal hned naříkat na zlé časy.

„V tomhle zatraceném sultánově městě nemá už budoucnost ani to nejpoctivější řemeslo. Bohatým muslimům už pivo nestačí, sotva si na něj zvyknou, chtěli by vínečko, ač tím nestoudně porušují zákaz své svaté knihy alkoránu. Všude vyrostly tajné vinárny jako houby po dešti, nejenom tady v Galatě, ale i přes vodu ve svatém muslimském městě Stambulu. Strážci přimhuřují oči a netroufají si už ani opilce ztlouct, protože sám velkovezír s panem Grittim, když se jednou v převleku vraceli z tajné vinárny, padli do rukou janičárům a ti je zbili. Bůh mě chraň mluvit špatně o sultánovi, ale říká se, že prý někdy chodí s velkovezírem po městě převlečený za básníka, jako by chtěl napodobovat Hárúna ar-Rašída a jeho Džafara. Pijí prý víno dokonce i s nevěřícími. Takovéhle drzé historky se beztrestně šíří na bazaru a v lázních a básníci nestoudně velebí pití vína, takže hřích získává stále větší prostor a já se svou poctivou živností ostrouhám nejspíš kolečka, i když na ni mám fetvu.“

Naříkal, srdce plné hořkosti: „To jsou znamení doby. Celý svět se podle všeho řítí plnou parou do pekel, když muslimové už neposlouchají svou svatou knihu a v křesťanských zemích sám ďábel předčítá bibli. Svět už je vskutku vzhůru nohama, když Alláhův stín na zemi chlemtá víno a nejkatoličtější císař kuje s kacíři pikle o koncilu.“

Vyzvídal jsem, co se ve světě ještě sběhlo, neboť do jeho hospody chodili námořníci z benátských a francouzských lodí, občas dokonce zašel i některý portugalský renegát, který uprchl až z Indie, a mistr Eimer se tak zprávy ze světa dozvídal téměř stejně tak rychle a spolehlivě jako tajné zpravodajské středisko velkovezíra Ibrahima, kam se sbíhaly zprávy od spolehlivých kupců, Židů a agentů ze všech zemí Evropy a Východu. Mistr Eimer nám ochotně vyprávěl, že španělská výprava dobyla v Novém světě zase nějakou neznámou říši a anglického krále Jindřicha VIII. přestala bavit jeho královna, císařova teta, a on prý žádá po papeži povolení k rozvodu a hrozí, že jinak se sám postaví do čela své církve.

V Tunisku zase jeden ze synů vládnoucího sultána Mulej Hasan otrávil na matčinu radu svého otce a dal zavraždit svých dvacet dva bratrů, mluvilo se dokonce o čtyřiceti čtyřech, ale to už mistr Eimer považoval za obvyklé námořnické přehánění. Jen jednomu z bratrů, Rašidu bin Hafsovi, se podařilo prchnout do Alžíru a tam se vzdal pod Chajruddínovu ochranu. Johanité jsou prý zklamáni Maltou a nezačali na tom neplodném ostrově ani stavět pevnost, pořád ještě totiž doufají, že křesťané spoji síly na moři a dobudou jim zpátky milovaný Rhodos. Jejich spiknutí na Rhodu bylo ovšem včas odhaleno a tamní paša dostal od sultána hedvábnou šňůru.

Antti poznamenal, že to je pravda, protože právě kvůli nevýslovné proradnosti johanitů je nutné arzenál tak přísně střežit. Bez tělesné prohlídky a přesvědčivého důvodu k návštěvě nesmí být dovnitř vpuštěni ani nejvýše postavení eunuši ze serailu. Johanité přece jak známo mají ve všech sultánových zemích své tajné vyslance, kteří zakládají požáry, vyhazují do povětří věže se střelným prachem a rozbíjejí sultánovy válečné galéry, a jejich nohsledi se prý schválně vzdávají do otroctví, jen aby mohli zastávat odpovědné úřady v arzenálu. Johanité mají uši všude a nic jim nezůstane utajeno, a navíc mají ještě ty své proklaté čarodějnické psy, kteří štěkáním najdou každou muslimskou loď. Mistr Eimer s povzdechem přikývl:

„Bože chraň, ale to všechno je pravda. Nejlepším důkazem jejich ďábelské trpělivosti je muž, který ještě v době, kdy johanité ovládali Rhodos, byl po třicet let správcem alexandrijského majáku, aby ve vhodném okamžiku mohl rozbít světelné zrcadlo a přivést tak muslimské loďstvo do záhuby. Když byl prozrazen, vrhl se po hlavě z majáku dolů a roztříštil se na kamenech. Takových mužů je však víc, v Benátkách se prý shromažďují mladí bojovní Španělé a Italové a vydávají se za misionáře, cestující do Svaté země. Jejich skutečným cílem ovšem je dát se tajně vykleštit, stát se eunuchy, proniknout do serailu a odtud pak podávat papeži zprávy o všech tajnostech Osmanské říše. Tohle jsem slyšel ze spolehlivého zdroje a dokonce vím, jak se jmenuje jejich španělský velitel. Je to nějaký Loyola a jednu nohu má kratší. Tak bezbožný plán si však netroufli podpořit ani kardinálové. Ten šlechtic se prý rozzlobil a vrátil se do Paříže, aby tam pokračoval ve studiích na univerzitě.“

Přisvědčil jsem, upřímně pobouřen: „Je vskutku bezbožné a špatné, že křesťanský svět, jehož nesváry a hádky přivedly na samotný okraj propasti, závidí sultánovým zemím klid a spravedlivý řád, a proto chce Osmanské říši škodit. Na vlastní uši jsem slyšel, že sultán a velkovezír si nepřejí nic než mír, který je zárukou rostoucího blahobytu sultánových zemí. Sultán však přece musí už kvůli Prorokovi, budiž pozdraven pozdravením míru, hájit země, které zákonně zdědil a nabyl, před vládychtivostí ďábelského císaře. Každý rozumný muž přece ví, a císař to prý sám řekl, že jeho tajným cílem je vláda nad celým světem, říše, nad níž by slunce nikdy nezapadalo. Tak strašný plán dokáží zvrátit jen sultán a velkovezír Ibrahim, jimž nezůstane nic utajeno.“

Dopil jsem pivo, udeřil prázdným korbelem o stůl a zvolal jsem: „To, že sultán přehlíží pití vína a na rozdíl od křesťanských panovníků není v náboženských otázkách úzkoprsý, je jen důkazem jeho veliké svobodymyslnosti. Islám není žádné vývozní zboží a netrpí násilné nucení k víře, a i ten nejkrutější islámský pirát dovolí zajatému křesťanovi, aby si svobodně vybral, zda chce radši o hlavu přijít, nebo si na ni nasadit turban, k ničemu ho nenutí, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil. Kromě toho je islám náboženstvím míru a ze všech náboženství na světě poskytuje nejvíc prostoru, vždyť i volný kaftan a široké kalhoty jsou mnohem pohodlnější než těsné kalhoty a přiléhavé kabátce, jaké se nosí v křesťanských zemích. Nejlepším důkazem ve prospěch islámu budiž to, že jsem ještě ani jedinkrát nezalitoval výměny skoupého kříže za štědrý půlměsíc.“

Neklid, jenž ve mně doutnal, mě přiměl hájit tak plamennými slovy sultánovu spravedlivou věc, neboť nečekané úspěchy císařovy politiky v evropských zemích mi přinášely svíravou a tíživou jistotu, že sultánova věc je v netušené míře i mou věcí. Jako renegát jsem nemohl doufat v císařskou milost. Po jeho vítězství by mě čekala jen sekyra a hranice. Bez ohledu na vnitřní slabost křesťanského světa měl císař veliké vojenské síly a jeho dělostřelectvo, pálící z dlouhých arkebuz koule stejné velikosti, nahánělo strach celému světu. Johanité a Benátčané kromě toho začali stavět stále větší a větší válečné galéry a používali na nich víc a těžších děl než sultánovi staromilští námořní pašové. Kdyby někdy spojené křesťanské loďstvo překonalo opevnění, doplulo do Marmarského moře a začalo děly ostřelovat arzenál a serail, nezbývalo by mi než se modlit k horám, ať se na mě zřítí a zasypou mě.

Nejvíc jsem však myslel přece jen na Giulii, která právě rodí našeho syna, a když jsem si představil utrpení, jež musí zakoušet, pokryl mi čelo ledový pot. Nechtěl jsem se už proto v pivnici déle zdržovat. Zanechal jsem tam Anttiho sedět obkročmo na sudu a nechal jsem se převést přes Zlatý roh zpátky do Stambulu. Slunce zapadalo nad vršky sultánova města. Špičky minaretů ještě zlatě zářily, ale jinak se už město ponořilo do stínu. Když jsem vystupoval na břeh, zářilo už nade mnou zlato a purpura večerních mraků. Vplížil jsem se do domu Abu el-Kasima jako zloděj a nesměle jsem doufal, že se mi vrhne vstříc cizí stařena a zeptá se mě: „Co mi dáš, když ti povím dobrou zprávu?“

Žádné radostné hlasy se však nikde neozývaly a stařeny pobíhaly po ztichlém domě jako načepýření krkavci a uhýbaly přede mnou očima. Bál jsem se už, že došlo k nejhoršímu, ale pak ke mně přistoupil doktor Šalamoun s dítětem v náručí a soucitně mi řekl: „Nebyla to Alláhova vůle, Mikaeli el-Hakime. Narodila se ti jen dcera, ale zato se jí i matce daří dobře.“

Bázlivě jsem se k dítěti naklonil, ale ke své nevýslovné radosti jsem zpozoroval, že je zcela vyvinuté a vůbec nevypadá jako nedonošeňátko. Na hlavě holčičce rostlo několik černých vlásků, a když otevřela tmavá očka a z ráje své nevinnosti se na mě podívala, zatleskal jsem a začal jsem velebit Alláhovy zázraky. Nejspíš bych hned na místě odříkal všechny súry, které znám, ale doktor Šalamoun mě přerušil. Řekl, že i podle jeho názoru je dítě podivuhodně vyvinuté a dokonalé, když těhotenství trvalo pouhých sedm měsíců. Porod proběhl úplně v pořádku a přátelský Žid mi tedy poblahopřál, teď už věří, řekl, že Alláhovi není nic nemožné.

I Alberto, když viděl, jak se mi ulevilo, se začal usmívat a mnoha květnatými slovy mi blahopřál, zřejmě se předtím bál, že jako muslima mě narození dcery zarmoutí. Ještě jsme se chvíli podivovali nad tím, jak krátce trvalo Giuliino těhotenství, a on tvrdil, že slyšel o mnoha podobných případech, ale také o těch opačných, kdy například jedna vznešená paní ve Veroně porodila dítě až dvanáct měsíců po manželově smrti. Soudil proto, že ani ti nejučenější lékaři nedokáží určit délku těhotenství, protože ta závisí na ženině tělesné stavbě a na mnoha dalších věcech, mezi jinými také na otci. „Zejména,“ řekl a na znamení úcty upřel pohled k zemi, „dlouhé námořní cesty, válečná tažení a svaté poutě, jež muže nutí ke zdrženlivému životu, mu zřejmě zvláštním způsobem přidávají mužnou sílu, takže po takové cestě přijde dítě na svět rychleji a snadněji než obvykle. Nu, tak se aspoň domnívají v Itálii.“

Opojen radostí, necítil jsem v tom okamžiku k Albertovi ani ten nejmenší odpor, naopak, v hloubi duše jsem zalitoval, že jsem ho donutil oholit si vousy a obléct šat eunucha. Laskavě jsem mu proto nabídl, ať si děťátko v mém náručí prohlédne. Hned na holčičce našel několik mých rysů, a skutečně, měla po mně bradu, uši a dokonce i nos, já jsem však měl největší radost z toho, že měla v pořádku oči, obě měly safírovou barvu Giuliina levého oka.

Nechci o té malé holčičce vyprávět příliš zdlouhavě, protože když mě svými prstíky chytla za palec a slaboučce stiskla, div jsem se nerozsypal štěstím. Kvůli ní jsem obskakoval i Giulii, která ležela, vzpamatovávala se z porodu a tiše drmolila, co všechno jsem zanedbal a opomněl. Abych to všechno odčinil, zahrnoval jsem ji četnými dary, zřejmě však při porodu opravdu utrpěla tělesnou újmu, neboť si často stěžovala, že je jí slabo, a už po dvou týdnech mě přinutila obstarat holčičce kojnou, neboť je prý stále slabá a také si nechce poničit ňadra.

Koupil jsem na bazaru od Tatarů Rusku, která kojila svého ročního synka. Bál jsem se, že vedena přirozenou mateřskou láskou bude mou dcerušku zanedbávat a většinu mléka schraňovat pro synka. Tatar mi nabídl, že synka hned chytne za nohu a rozbije mu hlavu o kámen, ale tak krutý čin by se podle mě příliš příčil Bohu. Utěšoval jsem se raději pomyšlením, že až chlapec vyroste, získám zadarmo jednoho otroka navíc.

Koupě kojné nebyl ovšem jediný větší výdaj, který naši domácnost potkal. Stavitel Sinan dům krásně nakreslil, ale Giulia si vymýšlela nové a nové změny, a když dům na zvlněném břehu Bosporu začal růst, polekalo mě, jak je veliký. Aniž jsem si to uvědomil, byl velký téměř tak jako paláce agů, a to ještě Giulia z pouhé marnivosti trvala na tom, aby celý pozemek byl obehnán kamennou zdí, neboť vysoká zeď kolem zahrady je nejdůležitějším poznávacím znamením vznešeného domu. Stavitel Sinan nosil do velkovezírovy pokladny stále vyšší a vyšší účty, byť jako zedníky používal mladé adžemoglany z janičárských škol a stavební materiál jsem si nechal na sultánův účet proplácet z defterdarovy pokladny, a já jsem se začal bát o krk.

Už dlouho předtím, než jsme se do domu nastěhovali, jsem musel koupit dva černochy jako veslaře a pomocníky v zahradě, a samozřejmě jsem musel koupit i řeckého zahradníka. Giulia navlékla černochy do červenozeleného úboru přepásaného stříbrným pásem, a zahradník přísahal na všechny řecké svaté, že v životě neviděl línější a drzejší černochy než ty dva, takže jsem mu ještě musel koupit k ruce mladého a poslušného italského mladíka. Početná domácnost potřebovala ovšem i vlastního kuchaře, kuchař požadoval otrokyni a otrokyně nosiče vody a někoho na štípání dříví, a mně se začalo zdát, že jsem se bez vlastního přičinění octl ve víru rozbouřené řeky a sotva se držím nad vodou.

Abu el-Kasim se konečně po rok a půl trvající cestě vrátil z Bagdádu a jeho dům byl plný hašteřivého, povykujícího a znesvářeného služebnictva, takže Abu el-Kasim jej ani nemohl poznat a vrátil se na ulici, aby si dům pozorně prohlédl. Upřímně řečeno i já jsem už zapomněl, že jsem v jeho domě jen hostem a že používám jeho věci, jako by mi patřily. Ovšem hluchoněmý otrok, který žil v zimě v létě v koutě dvora pod přístřeškem spleteným z vrbového proutí, hladový, otrhaný, zanedbaný a plný vší, svého pána hned poznal, začal kolem něj skákat, vyrážel bučivé zvuky, plakal a líbal zem před jeho nohama, radostí celý vyvedený z míry jako pes vítající pána po dlouhé nepřítomnosti.

Abu el-Kasim stál na dvoře, v ruce hůl z dutého indického rákosu, na hlavě široký turban, oblečen v kaftanu zdobeném knoflíky z drahokamů a na nohou střevíce z červené kůže, a já jsem ho v prvním okamžiku nemohl ani poznat. Pánovitým posunkem přikázal třem pacholkům, ať ze hřbetů oslů složí velké náklady a oslům ať dají napít a zavedou je do stáje. Osli byli hezcí, šediví, v postrojích jim cinkaly rolničky a ze zavinutých koberců, jež nesli na hřbetech, se do dvora linula vůně pižma a koření. Abu el-Kasim sám už zdálky voněl pižmem a růžovou vodou, ba dokonce i řídký vous se mu leskl. Podle toho, jak vypadal a kolik oslů přivedl, bylo jasné, že cesta se vydařila.

Už už jsem se k němu chtěl vrhnout, obejmout ho a požehnat mu, že se zdráv vrátil z dlouhé cesty, ale předtím jsem se ještě kolem sebe rozhlédl a zastyděl jsem se, jaký zmatek a nepořádek v jeho domě zavládl. Kuchyňské nádobí bylo celé upatlané, okraje hrnců otřískané a drahé koberce špinavé a sešlapané. Po celém dvoře se sušily dětské plenky, na schůdkách se rozvalovali a chrápali oba černoši a uprostřed toho všeho seděla tlustá Ruska, nohy zeširoka roztažené a prsy nateklými mlékem kojila mou dcerušku a svého synka. Spadly mi šupiny z očí a viděl jsem, jak nestydatě Giulia zanedbává údržbu Abu el-Kasimova domu. Snad ani nebyla doma, nýbrž se v lázni nebo v serailu věnovala svému řemeslu, jak mě vždycky při odchodu odbyla, když jsem vyzvídal, kam jde.

Já jsem měl prsty potřísněné inkoustem, špatně jsem spal a hlavu jsem měl plnou starostí, ale přesto, když jsem Abu el-Kasima uviděl, srdce mi radostně poskočilo. Se slzami dojetí v očích jsem ho přivítal po dlouhé a nebezpečné cestě zpátky v jeho domě.

„Ve jménu milosrdného slitovníka, můj drahý bývalý pane Abu el-Kasime,“ zvolal jsem s upřímnou radostí. „Marně hledám slova dost krásná, aby velebila den šťastných hvězd, den, jenž tě přivádí zpátky domů. Upřímně řečeno, už jsem ani nevěřil, že se kdy vrátíš.“

Abu el-Kasim rejdil hnědýma opičíma očkama kolem sebe a už si málem začal rvát vousy, ale upamatoval se na svou důstojnost a jen hořce poznamenal: „To je vidět, žes už mě nečekal. O tom mě přesvědčovat nemusíš, vždyť tví líní otroci rozštípali dokonce plot na topení. Zdržím se však neuvážených slov, abych si nekazil svůj šťastný den, ale podej mi rychle vodu, abych se mohl umýt a pomodlit se, jak se při návratu domů patří.“

Hned jsem se rozkřikl na otroky, ale Alberto byl pryč a nikdo mi neuměl posloužit. Začali pobíhat křížem krážem po dvoře jako vyplašené slepice, a do toho všeho se na dvůr vyřítil kuchař s naběračkou, bil kolem sebe hlava nehlava a křičel, že mu někdo ukradl zákusky, které dal vychladnout. Vlastníma rukama jsem musel načerpat vodu do vědra, najít čistý ručník a nalít Abu el-Kasimovi vodu na ruce, aby se, jak je psáno, mohl umýt v tekoucí vodě. Zabodl hůl do země, aby mířila k Mekce, náležitě se uklonil a pak odříkal krásnou děkovnou modlitbu poutníkovu a hlasitě poděkoval Alláhovi, že ho cestou uchránil před lotry, byt doma ho čekají lotři ještě větší.

Zatímco se hlasitě modlil, podařilo se mi zlostným šepotem a šviháním prutu nastolit jakýs takýs pořádek. Otroci uvolnili část domu, i když věci naházeli bez ladu a skladu na dvůr, a pomohli Abu el-Kasimovým pacholkům vyložit osly a donést dovnitř role drahocenných koberců. Kuchaři jsem přikázal, ať rychle připraví něco k jídlu, a musel jsem mu dát poslední peníze, neboť Giulia dávala všechny peníze na domácnost Albertovi. Pak jsem konečně uvedl Abu el-Kasima dovnitř a chtěl ho usadit na čestné místo, a dokonce i otroci se mu uctivě klaněli a kladli si ruce na čelo a zemi. Abu el-Kasim se však zastavil před Ruskou, jež se ve své vlasti nenaučila skrývat před muži obličej, a se zalíbením pohlédl na ni i na obě děti.

„Vidím, že sis vzal novou ženu, Mikaeli el-Hakime,“ řekl, „a byl nejvyšší čas, neboť Alláh zřejmě požehnal tvému domu. V životě jsem neviděl pěknějšího mládenečka, je krásný jako měsíc a jako by otci z oka vypadl.“

Vzal chlapečka do náruče, ten ho maličkými prstíky chytil za vousy a Abu el-Kasimovi vyhrkly slzy radosti. Rusku jeho přízeň dojala. Cudně si zakryla ňadra a dokonce i kulaté líce si zahalila závojem a upřela na Abu el-Kasima vlahé zářící oči. Není tedy divu, že jsem podrážděně odvětil:

„To není moje žena, ale koupená otrokyně. Kam se poděl tvůj bystrozrak, Abu el-Kasime, když už nerozeznáš syna otrokyně od krásné dcery vznešeného muže. Vskutku ti musela poušť zaslepit zrak, že si nevšímáš mé dcerušky s jasmínovým čelem, jíž se ten ukřičený kluk nemůže vůbec rovnat. Ona je krásnější než měsíc, a na znamení úcty, již chovám k sultánovi, jsem jí po muslimském způsobu všeptl do ucha jméno Mihrimah, neboť sultánovu dceru pojmenovali stejně. Promíjím ti však tvůj omyl, Abu el-Kasime, neboť sis zjevně ještě nestačil vymýt písek ze zhnisaných očí.“

Abu el-Kasim nerad položil chlapce zpět do náruče kojné, konečky prstů zdvořile pohladil mou dcerku po tvářičce a usadil se na čestné místo. Kuchtík, celý rozechvělý strachem, mu přinesl šerbet ve stříbrné číši, ale jak se třásl, postříkal mu lepkavým nápojem kolena. Abu el-Kasim ponořil do poháru prsty a vyndal mrtvou mouchu, pak ochutnal, zašklebil se a řekl:

„Skvělý šerbet. Nemá jinou chybu než tu, že je teplý, ale o to je kyselejší. Kvůli tvým dětem ti nicméně všechno prominu, Mikaeli el-Hakime, byť nejdřív jsem chtěl hned pozvat kádího a svědky dobré pověsti a sepsat všechny nenahraditelné škody, jež jsi způsobil mému krásnému domu a jeho drahocennému zařízení. Už tomu však bude skoro třicet let, kdy mě naposled ručka malého chlapce zatahala za vousy, a já jsem z toho měl takovou radost, že se teď nechci zlomyslně pustit do vypočítávání všech škod. Nemám to zapotřebí, a vůbec, vždycky jsem byl ušlechtilý muž.“

Vytáhl zpod kaftanu podlouhlý měšec, pečlivě vybral ty nejomšelejší stříbrňáky, dal každému z mých otroků po asperu a zapřísahal je, ať si to jmění, k němuž nezaslouženě přišli, pečlivě uschovají. Kojné však dal s těžkým povzdechem velkou perskou zlatou minci, aby ji nosila na krku, poplácal ji oběma rukama po hebkých tvářích a stiskl jí ňadra s takovou touhou, až jsem se polekal, že k té svůdně zaoblené Rusce zahořel hanebným chtíčem.

Abych ho přivedl na jiné myšlenky, vyprávěl jsem mu, že můj dům je již skoro hotov a že se od něj hodlám neprodleně odstěhovat do obydlí, jaké se víc hodí k mému stavu. Slíbil jsem také, že v domě dám provést nějaké opravy, připomněl jsem mu ovšem, že domek byl starý a zchátralý, už když ho kupoval. Zdůraznil jsem i to, že po celou dobu, kdy byl pryč, jsem z dobroty srdce šatil a živil jeho hluchoněmého otroka. To byla do jisté míry pravda, neboť jsem z pouhé lítosti často přikázal, ať dají hluchoněmému kaši a v zimě jsem mu dal starou koňskou houni, aby ve svém přístřešku nemrzl. „Nemusíš však brát ohledy na mé milosrdenství, drahý Abu el-Kasime,“ řekl jsem mu, „to všechno jsem dělal jen proto, abych si opatřil dobré skutky, přestože Giulia by ho nejraději vyhnala z domu, ať se o něj postarají v mešitě.“

Kuchař se opravdu snažil, a tak jsme pojedli rýži a sekané skopové maso, mastné zákusky, ovoce a cukroví, a Abu el-Kasim se nijak nepohoršil, když jsem místo kyselého šerbetu otevřel soudek vína. Jen si zbožně povzdechl a řekl: „Hřích jsem už spáchal a nepřitíží mi, když ho zopakuji. Kromě toho jsem se modlil na hrobech šesti prvních imámů, jejichž jména budiž požehnána, já je tu však přednášet nebudu, abychom neztráceli čas, a ostatně je jistě znáš. Nahlédl jsem také do studny, v níž zmizel dvanáctý imám, i jeho jméno budiž požehnáno a kéž se někdy vrátí. Kromě hrobů nejzbožnějších chalífů jsem se modlil také na hrobě Adamově, Noemově a Ezechielově a vůbec jsem získal mnoho zásluh, aby převážily mé hříchy. Celý Bagdád i jeho okolí jsou ve skutečnosti plné svatých hrobů islámu a o svatý kámen tam zakopneš na každém kroku, je ovšem veliká hanba, že město tak svaté je v moci šíitských kacířů. Když se při obchodování rozzlobí, neváhají strhnout pravověrnému turban z hlavy a tahat ho za vousy, dokud neuzná nepravé kalify.“

Víno nám rozvázalo jazyky a odplavilo počáteční nepřízeň. Abu el-Kasim mi vyprávěl o bagdádských zázracích a divech, jimž nebylo konce ani poté, co Džingischán a po něm Timur svaté město vypálili a srovnali se zemí. Vyprávěl také o perských růžových hájích, o Tabrízu a Isfahánu a nadšenými slovy opěvoval zemi, zušlechtěnou poezií a staletími vzdělanosti. Persie nemá jinou chybu než to, pokračoval, že tamější obyvatelé slaví hrůzyplnými představeními památku smrti Alího a jeho syna a sami se tak zaslibují peklu. O svých obchodech mlčel a ani neotvíral balíky a nechlubil se nakoupeným zbožím, ale přesto náš dům brzy voněl jako růžová zahrada a vůně čistého pižma se nesla až na ulici a před branou se seběhli sousedé a žehnali štastnému návratu Abu el-Kasima.

Abu el-Kasim se slzami dojetí, které ho nic nestály, dal mezi sousedy rozdělit to, co zbylo z naší hostiny, koláče, cukrovinky a ovoce, a způsobil mi tak značnou újmu – byť jsem od všeho snědl sotva polovinu, jak velí dobrý mrav, s žádným rozdáváním jsem nepočítal. Abu el-Kasimovi však stouplo víno do hlavy, hořce se rozplakal, vzlykal a vyprávěl mi:

„Ach, otroku Mikaeli, jmenuji se Abu el-Kasim, ale ty ses mě nikdy ani nezeptal, kdy jsem si změnil jméno a kde je můj syn Kasim. Dnes v den návratu mě prstíky malého chlapečka zatahaly za vousy a roky se odvalily zpátky, bezedná moře mých slzí se rozestoupila a já jsem zase na okamžik nahlédl až na dno svého života. Ach, já odvrženec, tolik jsem miloval svého jediného syna, že jsem si po jeho narození změnil jméno na Kasimova otce, Abu el-Kasima, a rozhněval jsem tak všemohoucího Alláha.“

Zastyděl jsem se, neboť mě nikdy ani nenapadlo, že Abu el-Kasim má nějakého syna, prostě jsem si na jeho jméno zvykl a po jeho skutečném významu jsem nepátral. Požádal jsem ho, ať mi odpustí, a poprosil jsem ho:

„Vyprávěj mi o svém synu Kasimovi, ach Kasimův otče.“

Abu el-Kasim řekl: „V mládí jsem byl jen chudý mastičkář a matka mého syna při porodu zemřela. Proto jsem všechnu lásku a naději soustředil na svého syna Kasima. Viděl jsem, že je chytřejší než jeho vrstevníci, už ve čtyřech letech znal těžká písmena a v sedmi letech uměl nazpamět nejdůležitější súry a byl schopen rozmlouvat s učenými čeleby o různých způsobech čtení a výkladu svaté knihy. Bez ohledu na své mládí se často v mešitě modlil a postil a dokonce měl i vidění. Nebyl však zasmušilý, rád se se svými vrstevníky smál a rtíky měl jako růžové lístky. Hrál na mnohé hudební nástroje, krásně zpíval, šachy hrál lépe než starci s dlouhým vousem a vůbec byl po všech stránkách tak příjemný a ušlechtilý, že se lidé na ulici zastavovali a otáčeli se za ním a díky němu žehnali i mně.“

Abu el-Kasim se na mě zadíval smutnýma opičíma očkama, smutně se usmál a pokračoval: „Zřejmě si myslíš, že se jako každý pyšný otec jen vychloubám. Snad opravdu ve vzpomínkách vidím všechno jasnější, než to bylo ve skutečnosti, nu, ale v každém případě byl světlem, které zářilo v mé chudobě jak zlatý pohár v šedivé chýši. Když mu bylo čtrnáct,. začal jsem šetřit, abych mu mohl koupit ženu odpovídajícího postavení a poručil ho tak pod ochranu nějakého vzácného rodu, protože já sám jsem začal z ničeho a žádný mocný rod za mnou nestál. Chtěl jsem, aby se můj syn stal zakladatelem nového rodu, a proto jsem si dal nové jméno. V patnácti však mého syna potkalo největší neštěstí, jaké se člověku může přihodit. Spatřil na trhu španělskou otrokyni, krásnější než měsíc, a zoufale se do ní zamiloval. Eunuch tuniského sultána však využil toho, že jeho pán má na dívku přednostní právo, koupil ji a odvedl do sultánova harému.“

Překvapeně jsem se zeptal: „Alláh je jediný Bůh! Máš snad na mysli toho tuniského sultána, kterého jeho syn nedávno otrávil, a s ním i všechny své bratry až na jednoho?“

Abu el-Kasim se chytil oběma rukama za hlavu a zvolal: „Mluvíš pravdu, Mikaeli el-Hakime? Ať mě nešťastníka vezme kamenovaný ďábel! Pošetile jsem odjel do Bagdádu a Tabrízu, neboť jsem si myslel, že čas ještě nenazrál! Nežil jsem pro nic jiného, než abych jednou mohl kopnout do hlavy onoho bin Hafse, a do spiknutí proti alžírskému Selimu bin Hafsovi jsem se zapojil jen proto, že je z téhož rodu, a tehdy jsem ještě byl na mocného tuniského sultána krátký.“

Chlácholil jsem ho: „Snad si svými činy skutečně zasloužil prokletí, neboť není nic příjemného zemřít jedem z rukou vlastního syna. Teď však už zůstali naživu jen dva Hafsovi synové: Mulej Hasan, jenž vládne Tunisku, a Rašíd, který se utekl pod Chajruddínovu ochranu.“

Abu el-Kasim se rozplakal: „Kéž Alláh vymýtí ten krví potřísněný rod z povrchu zemského a kéž mi milostivě dovolí, abych mu při tom byl nápomocen!“ zvolal. „Proč jen mě chamtivost hnala do Bagdádu, proč jen jsem zapomněl na svůj nejdůležitější a jediný úkol! Poslyš však můj příběh do konce, Mikaeli el-Hakime. Můj syn Kasim se tedy na život a na smrt zamiloval do krásné otrokyně a neštítil se ničeho, co by dívku přimělo jeho city opětovat. Bylo to snadné, neboť, sám moudrý, navíc po svém otci zdědil prohnanost. Několikrát se oblékl do ženských šatů a závoje, šel do harému a tam v klidu a nerušeně požíval plody lásky. Nikdo ho nepodezíral, protože měl tváře hebké jako mladé plody a oči velké a jasné jako hvězdy. Tak to šlo celé týdny a jeho štěstí nezkalil žádný zlověstný mráček, a já už jsem se začal radovat, že pramen jeho žízně vyschne a on se jako všichni mladí muži začne poohlížet po jiných pramenech. V lásce není větší bolesti než žízeň, ale naštěstí se žádná žízeň nehasí rychleji a snadněji, jen je třeba se napít hodně, ba nejraději až přes míru. Měl jsem o syna otcovskou starost, ale on na má varování nedbal, stejně jako bych na ně nedbal ani já sám. S pošetilou otcovskou pýchou jsem ještě obdivoval jeho troufalost, vždyť se nestává tak často, aby si syn chudého mastičkáře v nocí hověl na sultánových poduškách a ještě pil z jeho číše. Navíc jsem věděl, že sultán, stejně jako ostatní potomci Hafsova rodu, začal v jistém věku harém zanedbávat a přesunul svůj zájem na mladé chlapce. Právě ten jeho zvrácený hřích se mi však stal osudným.“

Abu el-Kasim si utřel hřbetem ruky nos a pokračoval: „Už jsem řekl, že můj syn Kasim byl krásný. Byl tak krásný, že když vešel do mešity, i ti nejzbožnější muslimové zabořili tváře do dlaní. Troufali si na něj pohlédnout jen škvírami mezi prsty a jako jeden muž ho všichni prosili: Zakryj si tváře, krásný mladíku, neuváděj nás v pokušení a neruš v naší zbožnosti. Jednoho pátečního dne se mému synovi Kasimovi dostalo díky muftímu cti předčítat v mešitě z koránu, a skutečně, nikdy předtím jsem nikoho neslyšel tak krásně a procítěně číst korán. Sultán však, jako by zapomněl, že je na svatém místě, vzplál k mému synovi vášní, a když muslimové odešli z mešity, začal mu činit nestoudné návrhy, dokonce po něm lačně vztáhl ruku, když můj syn jeho návrhy s odporem odmítl. Synovi nezbývalo než se utéct pod ochranu muftího, neboť myslím, že i ten v něm nalezl zalíbení, ale jako zbožný muž se ho nedotýkal a jen mu tajně projevoval něhu slzami a vzdechy. Na muftího si sultán nedovolil naléhat, ale dal mého syna – který byl skutečně krásný jako měsíc – špehovat, aby ho přistihl při něčem nedovoleném a přinutil ho tak být mu po vůli. Nu, chlapce přistihli při činu přímo v harému, ale můj hloupý syn, zaslepený láskou, se ani pak nepoddal sultánovu neřestnému laskání.“

„Jistě spáchal těžký hřích, vždyť vztáhl ruku po otrokyni, již si někdo jiný podle zákona koupil,“ řekl jsem. „Zamilovaným však Alláh promíjí mnohé, jak dokazuje řada svědectví. Snad se dostal do ráje, když odmítl zahladit dřívější hřích hříchem ještě těžším.“

„Peklo a ráj existují jedině v lidském srdci,“ řekl Abu el-Kasim nedůvěřivě. „Ty to dobře víš, Mikaeli el-Hakime, a nech proto těch tlachů, jimiž mě chceš chlácholit v otcovském žalu. Šlechetnější muž by se nad mým synem možná smiloval a dovolil by milencům, ať se spojí ve své lásce, pro niž vzdorovali zákonu a vystavili se v nebezpečí smrti. To se však děje jenom v pohádkách. Krutý sultán, aby ukojil svou chlípnou vášeň, dal mého syna vykleštit a pak bičovat, dokud nevykrvácel a rány ho neubily, a sám se na to všechno díval. Mě vyhnal jako žebráka na věčné časy z města Tunisu, neboť jsem nosil synovo jméno a tím i odpovědnost za jeho činy.“

Teprve toto vyprávění mi ukázalo, že Abu el-Kasim nesloužil Chajruddínovi z pouhé chamtivosti, ale naopak, spíš Chajruddín se stal nástrojem jeho pomsty. Neustále skřípěl zuby a mně to drásalo uši, proto jsem se zeptal: „Co se stalo té dívce?“

„Jaké dívce?“ trhl sebou Abu el-Kasim. „Aha, té španělské otrokyni. Tak tu zašili s kočkou a hadem do koženého saku a hodili ji do moře. To se ovšem nepříčí právu a spravedlnosti, na rozdíl od toho, jak hrůzně naložili s mým synem.“

Abu el-Kasim znovu upadl do chmurných myšlenek a pak udiveně řekl:

„Dlouho jsem už neochutnal z bezedné číše svého smutku a nenačerpal z něj novou sílu, a náhle mi otcovský žal chutná podivně a já nevím, způsobilo-li to víno či chlapečkovy prsty, které mě zatahaly za vousy. Ne, ani o píď neustoupím od nenávisti k rodu Hafsových synů, ale má osobní nenávist snad již přerostla v ušlechtilejší cit. Teď už všechny ty malé svévolné sultány nenávidím ve jménu všech uražených a ponížených, nejenom kvůli sobě a svému synovi. Snažím se přispět k tomu, aby se všechny země spojily pod vládou jediného sultána, jehož dobré zákony chrání právo chudých proti bohatým, právo malých proti svévoli, ba dokonce právo otroků na řádnou obživu a ošacení a na možnost dosáhnout po určené době zásluh a vykoupit se z otroctví, a to všechno sultánův zákon dovoluje.“

„Ty ušlechtilé myšlenky mi připomínají,“ pokračoval pak, „že jsem na cestách potkal i našeho společného přítele Mustafu bin Nakíra. Studuje v Tabrízu básnictví, pod vedením největších perských učenců sepisuje gazely a zároveň navazuje užitečné známosti s nespokojenými šlechtici, kteří nemohou snést útlak mladého šáha Tahmáspa a rádi by, až nastane vhodná chvíle, sešli z cesty šíitského kacířství na cestu sunny.“

Teprve teď se mi rozbřesklo, že Abu el-Kasim a Mustafa bin Nakír samozřejmě odjeli do Bagdádu a Persie proto, aby velkovezírovi obstarali nutné informace pro případ hrozící války na východě. Proto jsem poplašeně řekl:

„Alláh s námi! Snad velkovezír nechce zasít do perských zemí neklid? Sultán přece navýsost upřímně tvrdí, že si přeje mír, a válku s Persií si nemůžeme dovolit, neboť sultán potřebuje všechny síly, aby ubránil islám před chystaným útokem císaře.“

Abu el-Kasim řekl: „Mustafa bin Nakír bohužel získal nezvratné důkazy, že šáh Tahmásp se k hanbě veškerého islámu tajně paktuje s císařem a hledá u něj podporu ve válce proti sultánovi. Začíná být proto nejvyšší čas, abychom my všichni pravověrní zvolali: Muslimové, na pomoc!“

Po těch slovech mi v uších zaznělo dunění hroutících se hor a div jsem se nezalkl vínem, neboť bude-li sultán muset bojovat na dvou frontách, zároveň proti šáhovi i císaři, nikoho z nás nečeká nic dobrého. Konečně jsem přestal kašlat a pocítil jsem, jak se mi v srdci rozhořívá svatý hněv. „Až dosud jsem jako svobodomyslný muž šíity tajně snášel a jejich kacířství jsem považoval za nevinné,“ vykřikl jsem, „ale všechno má své meze a já neznám hnusnější kacířství, než když vládce země islámského vyznání chce jako spojenec nevěřícího císaře bojovat proti věci islámu a proti sultánovi. Před kamenovaným ďáblem se uchyluji k Alláhovi a volám: už dost.“

Abu el-Kasim po mně blýskl opičíma očkama a jízlivě mi řekl: „Ti proklatí šíitští kacíři dávají válce po boku nevěřících dokonce přednost před násilným podrobením se sunně a před vládou nevzdělaných Turků. Neblaze na ně zapůsobila i zlolajná fáma, že prý velký muftí vydal fetvu, podle níž lze prý šíity brát do otroctví a loupit jejich majetek, byť jsou muslimové.“

„To není jen fáma,“ podotkl jsem nevinně. „Vím z jistého zdroje, že muftí skutečně v tajnosti shromažďuje materiál a nezbytné výklady koránu, jež by se mohly stát základem takové fetvy. Což si myslíš, že nějaká armáda se potáhne do nepřístupné Persie, jen aby tam chránila životy a jmění jejích obyvatel? To všechno jsou však předčasné a zbytečné řeči. Sultán nevytáhne proti Persii, bude bránit své země proti nezřízené vládychtivosti císaře. Podle všech pravidel vysokého válečného umění je útok nejlepší obranou. Sultán proto v tichosti už připravuje novou armádu, která zaútočí na Vídeň a na německé země, bude-li to Alláhova vůle.“

Abu el-Kasimovi však stouplo víno do hlavy a on se se mnou začal hádat. „Jsi renegát a vyrostl jsi v evropských zemích, otroku Mikaeli,“ tvrdil. „Proto stále zaslepeně upíráš pohled k západu, ale k čemu by nám ty chudé a znesvářené země vlastně byly, vždyť i jejich víra nám je cizí! Ne, východní země patří sultánovi, v nich se islám stal ze semínka stromem, jenž dává stín celému světu. Sultán musí nejprve zvítězit nad islámským rozkolem a rozšířit hranice svých zemí až k pohádkově bohaté Indii. Teprve pak může začít pomýšlet na chladnou a neplodnou Evropu, pokud mu ještě její dobytí bude stát za námahu a výdaje. Měl bys vidět tisícivěžatý Bagdád, Mikaeli el-Hakime, nesčetné lodě v přístavu v Basře, kupole mešit v Tabrízu a poklady isfahánského bazaru, pak bys nechal chudého císaře nevěřících, ať si dál klidně žije v chudobě, a i ty bys obrátil svého koně k východu.“

Pochopil jsem, že jeho zase zaslepily divy Východu, a nehodlal jsem se s ním dohadovat o věcech, jež jsem věděl lépe než on, neboť velkovezír Ibrahim mě poctil svou důvěrou. Zavolal jsem proto kojnou a vložil jsem jejího synka Abu el-Kasimovi do náručí. Já sám jsem vzal do náručí svou dcerušku Mihrimah, rty jsem laskal její chmýříčko, černé jako smola, a v duchu jsem se obdivoval rozmaru přírody, který dal dítěti tmavé vlasy, byť přirozená barva Giuliiných vlasů byla plavá a i já jsem měl vlasy spíše světlé než tmavé.

Buď dobré víno, nebo Abu el-Kasimovo hloupé tlachání mi ale náhle odhalilo, že s mým postavením velkovezírova důvěrníka není všechno tak jednoduché, jak si myslím. Měl jsem dobrý plat zejména proto, že jsem byl považován za znalce německých kacířů. Pokud by však teď horlivci jako Abu el-Kasim a Mustafa bin Nakír přesvědčili sultána, aby se smířil s císařem a obrátil pohled k východu, i velkovezír by ztratil zájem o Německo a já bych možná ztratil příjem. Už kvůli sobě jsem musel proti těm zhoubným plánům co nejrázněji zakročit. Pokud by však starou politiku kromě nezdaru u Vídně čekala ještě další porážka, sledoval jsem dál nit svých myšlenek, příznivci západní politiky by jistě upadli v nemilost a na jejich místa by nastoupili podněcovatelé války s Persií.

Pak jsem se ale zarazil – jsou snad na tom všichni sultánovi rádci, ba dokonce samotný velkovezír, stejně jako já? Musí se i oni řídit v otázkách vysoké politiky jen svým zájmem, bez ohledu na to, co je příznivé pro říši? Nebo jsou snad tak zaslepeni a domnívají se, že jejich osobní výhoda a prospěch jsou totožné s blahem Osmanské říše?

Zapletl jsem se do těch myšlenek a nevěděl jsem už, co je dobře a co špatně, a snad na mém stavu mělo lví podíl i víno. Když se za tmy Giulia konečně v Albertově doprovodu vrátila domů, začala nás nevybíravě plísnit pro opilství, mě kopla ostrou špičkou střevíce do holeně a Abu el-Kasimovi drze strhla turban z hlavy. Abu se jí nemohl bránit, vždyť držel v náručí synka kojné. Giulii rozzlobilo, že je v domě takový nepořádek, hned Albertovi přikázala, ať mi dítě vezme, abych prý holčičku v opilosti neupustil na zem, a na Abu el-Kasima se osopila:

„Co si vlastně myslíš, že se do svého domu vplížíš jako zloděj v noci a nikomu se předem neohlásíš? Mám už tak dost starostí, abychom se z tohoto chlívku odstěhovali. S velikým vynaložením sil se mi podařilo přivést slabého Mikaela k pilnému a řádnému životu, a vtom si přijdeš ty a začneš mu před očima mávat soudky s vínem. Nechci se ani podívat, cos mi přivezl z Bagdádu, abys mě svedl, a hned zítra se s otroky i všemi věcmi z tohoto ničemného domu odstěhuji, a ty si zkus poslat za mnou soudní služebníky pro nájem! Možná se uvidí, že platit budeš ty mně a ne já tobě, vždyť jsem z pouhé dobroty srdce pečovala o tvůj dům, zatímcos byl na cestách.“

Upřímně jsem se styděl za Giuliino chování, ale Abu el-Kasim jí dal lahvičku pravého perského růžového oleje a konejšivě ji poprosil, aby se za něj přimluvila u žen v serailu, ať ho přijmou za záclonou a prohlédnou si jeho podivuhodné zboží. Giulia přičichla k růžovému oleji a tklivě řekla, že sladká vůně růží podivuhodně uklidňuje vzrušenou mysl. Kromě toho se Abu el-Kasim obrátil na tu pravou, což svědčí o jeho taktu a rozvaze, pokračovala. Brzy začali v naprosté shodě vyjednávat, kolik bude činit Giuliin podíl z obchodů, kolik je třeba dát kizlaru-agasimu a kolik strážím u brány. Abu el-Kasim nesmlouval, přistoupil na všechny Giuliiny požadavky, jako by mu sama příležitost proniknout se svým zbožím do harému znamenala víc než obchod samotný.

Do Giuliiných obchodů jsem se nepletl, protože sám jsem měl starostí až nad hlavu. Kromě toho jsem postupně musel uznat, že Alberto je schopný muž a dbá na zájmy našeho domu zvlášť při obtížném stěhování. Venku Giulii vždy doprovázel a já už jsem o ni nemusel mít strach. Zvlášť mě dojímala oddanost, jakou ten věrný Ital projevoval vůči mé dcerce Mihrimah. Při každé příležitosti ji pohoupal v náručí a utišit ji dokázal vždycky rychleji než já, jemuž příroda nedala takové předpoklady k péči o děti. Jeho chování podle mě svědčilo o tom, že Alberto si zcela osvojil úlohu majordoma, a často jsem se styděl za odpor, jaký pociťuji k muži, kterému nejde o nic jiného než o mé dobro.

Když jsme se konečně přestěhovali do nového domu na břehu Bosporu, projevil se Alberto jako neocenitelný pomocník, neboť otroci ho poslouchali a brzy se mu podařilo v domě nastolit přísný řád, takže já jsem se nemusel starat o nic jiného, než jak sehnat dostatek peněz na výdaje naší domácnosti, které ovšem den ode dne závratnou rychlostí rostly. Bylo neuvěřitelné, kolik nových povinností mi ten krásný dům přinesl. Ani ten největší hlupák už nemohl být na pochybách, kdo jsem a jaké zastávám postavení. V důsledku toho jsem nemohl opustit dům bez doprovodu a před branou se usadila celá smečka mrzáků, žebráků z povolání a svatých dervišů, dělili se o zbytky jídla z našeho stolu a vždycky, když jsem přicházel nebo odcházel, mi hlasitě žehnali.

Už sama ta požehnání mě stála každý den hrst asperů a já jsem postupně začal propadat beznaději, neboť, pamětliv defterdarova přísného varování, jsem si netroufl peníze nutné k pokrytí všech výdajů půjčovat. Albertův měšec na domácnost mi začal připadat jako bezedná studna, kam jsem jen v potu tváře hrnul peníze, ale která přesto zela neustále prázdnotou. Kdykoliv jsem ho požádal o zúčtování, vždy mě pomocí čísel a papírů přesvědčil, že každý jednotlivý asper vydal jen na to, co bylo už neodkladné a nezbytně nutné, a já jsem brzy sám uznal, že nemá cenu, abych se pletl do jeho složitých výpočtů. Jak se naše domácnost rozrůstala, začal užívat, podle mě z pouhé marnivosti, podvojné italské účetnictví, jemuž se naučil v mládí. Když jsem se s ním ovšem obeznámil, musel jsem uznat, že je to geniální vynález a největší vítězství skvostného lidského rozumu nad odpornou hmotou, ale úplně mě přešla chuť hrabat se mu v papírech, z nichž jsem stejně nechápal ani zbla.

Občas jsem byl tak chudý, že jsem neměl peníze ani na papír a inkoust, jichž jsem spotřeboval mnoho, protože jsem tajně začal překládat korán. V takových chvílích jsem musel prosit o pomoc Giulii. Vždy mě sice trpce vyplísnila, že jsem marnotratný a na rozdíl od ní neomezuji osobní výdaje na nejvyšší možnou míru a nemyslím na budoucnost naší dcerky, ale pak vždycky s povzdechem sáhla do jednoho ze svých úkrytů a vytáhla zlaťák, a já jsem byl až do příští výplaty z defterdarovy pokladny zachráněn. Sto dukátů měsíčně mi dřív připadalo jako královský plat, o jakém bych se, dokud jsem byl chudý, neodvážil ani snít, teď mi ale přibylo tolik výdajů, že se ta veliká suma skoro rozplynula v nicotu.

Musel jsem živit a šatit patnáct otroků, držet si drahá nosítka a skvostná sedla a postroje pro koně, musel jsem štědře rozdílet peníze každému, kdo mě o ně ve jménu milosrdného slitovníka požádal, a neustále jsem musel platit za něco nového do zahrady. Zahrada nám nebyla zdrojem příjmů, jak jsem si kdysi naivně představoval, ale naopak pohlcovala nesmírné sumy peněz, dokonce víc než celý zbytek domácnosti. Musely se tam totiž za drahé peníze nakupovat stejné květiny a rostliny, jaké se pěstovaly v zakázané zahradě v serailu, a já už jsem se nedivil, proč celá Osmanská říše závidí zahradníkovi ze serailu jeho postavení, když jeho plat sám o sobě nestál za řeč. Jen indické a čínské rybky, které jsem na Giuliino naléhání musel vysadit do rybníka, odpovídajícího mému postavení, stály hotové jmění. Mnoho jich však brzy leklo kvůli nedostatečné péči, až mě Giulia přesvědčila, že vlastně přijde levněji koupit si otroka, který se bude starat jen o ryby. Nechci ani vzpomínat, kolik ten vyschlý indický porybný, věčně se třesoucí zimou, na bazaru tehdy stál.

Necítil jsem jen samé štěstí bez konce, když jsem seděl ve svém domě na nadýchaných polštářích z prachového peří nebo se procházel v zahradě uprostřed pestrého lesku podivuhodných květů, či když jsem pestrým rybkám s vějířovitými ocasy sypal potravu z mísy, již mi podával indický porybný, neboť dával pozor na to, co ryby žerou, a nikomu jinému jejich krmení nesvěřoval. Ne, necítil jsem jenom samé štěstí, protože jsem se uprostřed všeho toho přepychu octl příliš náhle, než abych v něj mohl plně uvěřit, a neustálé starosti o peníze mě tísnily jako příliš malé boty. Kéž bychom všeho mohli užívat jen sami dva, Giulia a já, ale ani to nešlo, Giulia mě přesvědčovala, že dům, zahrada a rybník by nám nepřinášely radost ani užitek, kdybychom k nám nezvali dostatečně vznešené a vlivné hosty.

Ač mě kvůli tomu vyhnali na celý den z mého vlastního domu, byl jsem bezesporu polichocen, když se na náš dům a zahradu připlula v doprovodu několika přítelkyň podívat sama sultánka Roxolana v sultánově plachetnici. Museli jsme sice kvůli jejímu příjezdu dát postavit mramorové molo, ale ve srovnání se ctí, již nám sultánka prokázala, byly náklady na jeho stavbu podle Giuliina názoru zcela zanedbatelné, neboť návštěvu musel povolit sám sultán a dům střežili celý den ozbrojení eunuši, takže i hlupák viděl, jak velké úctě se já a moje žena těšíme. I sám velkovezír se vznešeným průvodem dům jednou navštívil, aby viděl, jak jsme s jeho penězi naložili. Já a stavitel Sinan jsme byli podrobeni přísnému výslechu, ale pak se velkovezír konečně usmál a pochopil, že jsme tak krásný a drahý dům postavili jen kvůli tomu, aby nebyla ani v nejmenším dotčena jeho důstojnost.

Stavitel Sinan, pyšný na své dílo, tu a tam přiváděl do našeho domu vznešené paši a sandžakbegy, před nimiž nosili koňský ohon. Doufal, že od nich získá výhodné zakázky. Já jsem tak měl příležitost navázat užitečné známosti, byť někteří vznešení pašové se mnou jako s renegátem jednali přezíravě a jeden z nich dokonce pozdravil Alberta ve skvostné livreji jako pána domu, čímž mě neobyčejně ponížil. Všichni hosté mě stáli hodně peněz, neboť každého jsem musel pohostit tak, aby nebyla dotčena jeho ani moje důstojnost, a ženy z harému s sebou na návštěvu nepřinášely nic než cukrovinky zabalené v damaškových ubrouscích, jak velí dobrý mrav.

Zanedlouho jsem ze všeho toho mimořádného štěstí zhubl a zbledl a často, když jsem pomyslel na budoucnost, jsem v břišní dutině ucítil palčivou bolest. Jednoho dne však ke mně Giulia přistoupila, něžně mě objala kolem krku, což se už dávno nestalo, a řekla mi: „Drahý Mikaeli, takhle to dál nejde. Snad to chápeš sám.“

Dojatě jsem přisvědčil: „Ach, drahá Giulie, máš úplnou pravdu. Nejbídnější přístřešek a skýva chleba s tebou by mi bohatě stačily a netoužím po ničem, jen když budeš se mnou. Tímhle přepychovým domem jsme si na sebe upletli bič, byť ze zlatých žíní, a já už skoro cítím, jak mi hrdlo svírá hedvábný provaz. Přiznejme si tedy pokorně svůj omyl, prodejme dům za tolik, kolik dostaneme a vraťme se k prostému životu, jaký nám oběma bezesporu vyhovuje víc.“

Giulia se však zachmuřila. „Špatně jsi mě pochopil, Mikaeli,“ řekla mi. „Samozřejmě že i mně by stačila skýva chleba a hrnek vody s tebou, ale musíme myslet i na budoucnost naší dcery Mihrimah. Chtěla jsem říct, že jsem až příliš dlouho trpěla tvou neuvěřitelnou neschopnost, protože jsem brala ohled na tvé křehké city, ale takhle už to dál doopravdy nejde! Teď musím převzít otěže do svých rukou, když ty toho nejsi schopen!“

Opatrně pokračovala, aby se mě příliš nedotkla: „Nesluší se ovšem, aby se prostá žena míchala do vysoké politiky, ale jistá velmi vysoce postavená žena je okolnostmi nucena obávat se o osud Osmanské říše a není úplně přesvědčená, že velkovezír Ibrahim přijímá vždy ta nejlepší rozhodnutí. Muž v jeho postavení snadno podlehne pokušení, a snad i sám velkovezír se přiznal, že vyslanci krále Ferdinanda mu před dvěma lety nabídli celých sto tisíc dukátů, jen když přiměje sultána, aby se vzdal Uher.“

„Přesně tak,“ řekl jsem, „a právě to je nejlepším důkazem velkovezírovy bezmezné věrnosti sultánovi. Přeje si, ať sultán raději dobude celý svět, než aby se vzdal jediné pídě země, již zdusala kopyta jeho koní.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ přikývla Giulia netrpělivě, „o to nejde. Vznešené ženy v harému nežijí se zavázanýma očima a vědí víc, než si myslíš. Ta vznešená žena ve skutečnosti slyší ze sultánových vlastních úst všechno, co se týká záležitostí Osmanské říše, a velkovezírovo vychloubání jí proto nezůstalo utajeno. Však už také vzbudilo dost zlé krve a ani velkovezír Ibrahim není zcela neúplatný. Řeči o tom, že právě na jeho naléhání sultán předčasně odtáhl od Vídně, když už mu město skoro patřilo, ať už je šíří kdokoliv, ne a ne ustat.“

Zpozorovala, jak se tvářím, a spěšně dodala: „Možná to jsou jenom tlachy, ale sto tisíc dukátů je hodně peněz i pro toho, kdo zastává úřad velkovezíra. Kromě toho, není přehnané, ba až nebezpečné, mluvit o dobývání světa? Vždyť sultán si z celého srdce přeje mír, ne válku. Osmanskou říši stojí příliš mnoho sil už jenom ty neuspořádané Uhry. Vojska krále Ferdinanda znovu obléhají Budín a pašové z pohraničních provincií svévolně vyrabovali polovinu Uher. Je načase, aby se pan Gritti vrátil z Budína a předložil sultánovi zprávu, jak dbal na jeho zájmy u toho neschopného krále Zápolského. Nu, nač o tom mluvit. Chci jen říct, že mnoha vlivným mužům říše se nelíbí nebezpečné plány na dobytí Západu. Je-li skutečně nezbytné hnát janičáry do války, ať táhnou raději do slabé a znesvářené Persie.“

„Všeho do času,“ řekl jsem. „Nejdřív je bezesporu třeba odvrátit hrozbu císařova útoku. Taková je velkovezírova politika a takový je zájem Osmanské říše.“

„Mluvíš jako beran, Mikaeli,“ obořila se na mě Giulia netrpělivě. „Jak by mohl sultán zvítězit nad císařem, jenž přemohl a zajal dokonce i francouzského krále a papeže? Důkazem císařovy šlechetnosti a dobrých úmyslů je právě to, že těmto svým největším soupeřům udělil milost a propustil je na svobodu, byť odměnou mu byl jen černý nevděk. Třeba nepřeje nic zlého ani sultánovi a rád mu dovolí rozšiřovat říši směrem na východ, jen když nechá na pokoji země jeho a jeho bratří. Ať je císařem Západu a sultán ať je císařem Východu, na světě je dost místa pro oba. To si myslí jistá velmi vznešená žena, která si v zájmu svých synů přeje, aby se sultán nezapletl do hry příliš nebezpečné.“

Mluvila tak zasvěceně, že jsem se polekal, protože Giulia by na to nikdy sama nepřišla. Zamyslel jsem se a řekl: „Kromě mnoha dalších titulů se císař stále nazývá i králem jeruzalémským a ochráncem Svatého hrobu. Tak je věčnou hrozbou sultánovi a celému islámu, neboť Jeruzalém je kvůli Abrahámovi muslimům stejně svatý jako křesťanům, ne-li svatější.“

„K čertu,“ rozčilila se Giulia doopravdy. „I francouzský král se přece tituluje jako nejkřesťanštější král a nezabránilo mu to spojit se se sultánem, když to bylo v jeho zájmu. Přemýšlej taky jednou, co je dobré pro tebe, a nebuď pořád takový pošetilý blázen.“

Zůstal jsem na Giulii zírat s otevřenými ústy. Sevřela mě oběma rukama, zatřásla mnou a dychtivě mi šeptala: „Jde o veliké peníze, Mikaeli. Ať se velkovezír pyšní svou neúplatností, zato jiné měšce volají po naplnění. Mám pádný důvod věřit, že sultán si v hloubi srdce přeje trvalý mír s císařem. Jasně si totiž uvědomuje, do jakého nebezpečí by uvrhl svou říši, kdyby ve válce s císařem utrpěl rozhodující porážku. Doslechla jsem se z velmi důvěryhodného zdroje, že ani císař si nepřeje nic jiného než vrcholně tajnou ústní dohodu o rozdělení světa. Navenek se spokojí s tím, když sultán uzavře formální mír s králem Ferdinandem a obrátí svého hřebce k Východu. Jistě chápeš, že tohle všechno podléhá nejvyššímu stupni utajení a veřejně by císař samozřejmě musel všechno co nejrázněji popřít.“

„Jak by ale sultán mohl věřit císaři?“ namítl jsem. „Kromě toho je na císařském dvoře tajný vyslanec perského šáha. Kde je záruka, že císařské vojsko nezaútočí na sultánovy země, jakmile sultán vytáhne do Bagdádu a Persie, zvlášť když není snadné se odtamtud rychle vrátit?“

Giulia řekla: „Sultánovi prostě nezbývá nic jiného než vytáhnout do Persie a porazit šáha Tahmáspa. Jinak totiž šáh Tahmásp, podporovaný císařem, zaútočí proti sultánovi, ale to by císaře stálo velké výdaje a kromě toho on se vůbec nechce zaplést do záležitostí Východu. Na rozdíl od západních zemí tady nemá žádné životně důležité zájmy. Ať se na to podíváš z jaké chceš strany, Mikaeli, nemůžeš nevidět, že co nejrychlejší mír s císařem přinese sultánovi jen samé výhody, a ani tvůj měšec nepřijde zkrátka, když budeš té věci nápomocen.“

Ten spiklenecký návrh mě nijak nenadchl. Myslím, že pro dobrou věc mluví přesvědčivěji rozumové důvody než tajné úplatky. Řekl jsem to Giulii, ale ona jen potřásla hlavou nad tou nebetyčnou hloupostí a zvolala:

„Bůh buď milostiv tvému mdlému rozumu, Mikaeli. Tvé řeči samozřejmě nemohou ovlivnit, bude-li válka nebo mír, ale náš přepychový dům a tvé sebevědomé vystupování přesvědčily jisté důvěřivé osoby o tom, že se těšíš velkovezírově bezmezné přízni. Tady vidíš, jak je prospěšné dbát na své postavení. V zájmu míru je ve hře sto tisíc dukátů, ale ani tobě nemohu říct, kdo ty peníze rozdává, protože je to věc navýsost tajná. Peníze však mluví samy za sebe a na důkaz toho, že mluvím vážně, ti tady dávám tisíc dukátů. Dalších pět tisíc dostaneš hned, jak sultán uzavře mír s králem Ferdinandem.“

Giulia vzala z kouta malý kožený měšec, otevřela pečeť a zlaté peníze se zvonivě rozkutálely po zemi. Rád přiznám, že zvonění peněz ke mně o důležitosti míru promlouvalo mnohem líbezněji než před chvílí Giulia. Giulia však ještě dodala: „Blaženi jsou ti, kdož tvoří mír. Ta vznešená žena v harému by z celého srdce chtěla svého sultána ochránit před každým protivenstvím. Ať pošle jako svého seraskera do Persie velkovezíra Ibrahima. To, že by janičáry měl vždycky vést do války sám, je přece pouhá pověra. Kromě toho si ona vznešená žena nic nepřeje vroucněji než upřímné přátelství s velkovezírem Ibrahimem, vždyť jim oběma nejde o nic jiného než o sultánovo blaho, jak si aspoň myslí. Velmi ji proto urážejí zlolajné pověsti, které velkovezír šíří o sultánce Roxolaně a o jejích synech. Není například vůbec pravda, že princ Selim má padoucnici. Znetvoření prince Džihángíra je zkouška seslaná Alláhem, a ta může potkat každou ženu. Mehmed a Bajezid jsou oba rozhodně mnohem talentovanější než nadutý princ Mustafa, který by proti nim neměl mít žádná privilegia.“

Myslím, že Giulia jako obvykle v zápalu řeči prozradila víc, než měla. Její návrh mě tak zneklidnil, že jsem nemohl usnout a skoro až do rána jsem se zmítal v trýznivě rozporných myšlenkách. Když jsem konečně usnul, zdál se mi strašný sen. V mlze jsem bloudil močálem a marně hledal kousek pevné země, až jsem se zapotácel a těžký měšec zlata mě stáhl do bahna. Měl jsem ústa plná vody a dusil jsem se. Probudil mě můj vlastní hlasitý nářek a tělo jsem měl zbrocené ledovým potem.

Pochopil jsem sen správně jako varování a hned ráno jsem se dal převézt do města. Pomodlil jsem se ve velké mešitě a šel jsem do velkovezírova paláce. Vrchnímu písaři jeho tajného zpravodajského střediska jsem řekl, že k velkovezírovi přicházím s důležitou záležitostí osobní povahy.

Musel jsem čekat celý den až do noci, ale nakonec se velkovezír přece jen vrátil ze serailu, kde jako obvykle večeřel se sultánem, a přijal mě. Velmi nevlídně mě vyzval, ať ho ve jménu Alláhově neobtěžuji dalšími starostmi, neboť už tak neví, kde mu hlava stojí. Na mě však jako vždycky podivně mocně zapůsobily jeho zářivě tmavé oči, vznosné držení těla a jasné tváře. Vrhl jsem se před ním na zem, konečky prstů se dotkl čela a podlahy a všechno jsem mu vypověděl.

„Vznešený velkovezíre,“ řekl jsem. „Máš starostí víc než dost, stejně tak, Bůh mi odpusť, jako mám já sám, abych uživil sebe a svou ženu. Jsi však můj jediný dobrodinec na tomto světě a až příliš štědře odměňuješ mé nepatrné zásluhy. Dospěl jsem do mužného věku a po všech trpkých zkušenostech vím, že musím být bezmezně věrný jedinému člověku, s ním stát a s ním také padat. Neodvažuji se pomyslet, co by řekla má žena, kdyby mě teď slyšela, ale něco mi nanejvýš naléhavě říká, že ten, komu mám být věrný, jsi ty. A i kdybych tomu vnitřnímu hlasu třeba nevěřil, je tisíc dukátů moc malá cena za ztrátu tvé přízně.“

Vypověděl jsem mu všechno, co mi řekla Giulia, a na důkaz toho, že mluvím pravdu, bych mu nejraději dal oněch tisíc dukátů, ale Giulia je zase schovala a vrátila do Albertova bezedného měšce. Velkovezírovi zbrunátněl obličej zlostí. Zadupal nohama, zaskřípěl zuby a řekl:

„To už je příliš. Chce-li se ta zákeřná a ctižádostivá žena z harému plést do vysoké politiky, postarám se, aby se spálila tak, jak si nikdo neumí představit. Ať si své podivuhodné umění předvádí v posteli, ať baví sultána svým přihlouplým smíchem a ať drží své syny v uctivé vzdálenosti od prince Mustafy. Jaké ďábelské kouzlo přimělo sultána, aby ve slabé chvilce dal ručník zrovna téhle ženě s kočičí tváří, která do sultánova rodu přinesla jen neblahé dědictví padoucnice! Lepší by bylo uškrtit její churavé syny hned v kolébce, ale to ovšem sultánovi nemůže říct ani nejlepší přítel.“

Vztekle rozbil dvě drahé čínské vázy, protože muž v postavení tak vysokém jako on nemusel držet svůj hněv na uzdě. Konečně jsem se osmělil zeptat, co si myslí, že jsem měl za těch tisíc dukátů udělat. Netrpělivě mi řekl:

„Ty peníze si klidně nech. Není žádné tajemství, že několik členů dívánu a druhý a třetí vezír přijali dary odpovídající jejich postavení a přislíbili mluvit ve prospěch míru. Není na tom nic špatného, jsou-li upřímně přesvědčeni, že mír je lepší nežli válka. I ty si proto klidně mluv ve prospěch míru, protože to není vůbec důležité. V této říši rozhoduji o míru nebo válce stejně jenom já a nikdo není tak mocný, aby se odvážil postavit mým rozkazům. Sultán udělá, co mu řeknu, neboť ví, že já jediný jsem neúplatný a jednám vždy v jeho zájmu. Zavázal se nejsvětějšími přísahami islámu, že pokud bude živ, nikdy mě nepřipraví o úřad velkovezíra a neublíží mi, ať udělám cokoliv, neboť jsem jeho jediný skutečný přítel na celém světě. To byla podmínka, bez níž bych nestanul po jeho pravém boku.“

Upřel na mě zářící oči a náhle se zase usmál. „Snad jsem svého přítele sultána zanedbával,“ řekl. „Jistě, musím pro něj uspořádat nějakou kratochvíli, aby mu ta čarodějnice nemohla každou noc našeptávat své jedovatosti. Pan Gritti obléhá Budín, jak asi víš, ale ty přece máš krásný dům, Mikaeli el-Hakime. Je blízko Galaty a svahů Pery, je obehnán bezpečnou zdí a není daleko od serailu. Nebuď proto překvapen, navštíví-li tě někdy v noci dva potulní bratři, a vůbec by nebylo na škodu, kdybys začal projevovat přízeň chudým básníkům, hostil je vínem a kupoval jim kaftany. Krásné verše, dobré víno, líbezná píseň a ohnivé tóny houslí mohou znamenat mnohé pro osud říší. I tobě bude prospěšné a zvýší to tvou prestiž v očích spiklenců, přijmeš-li ve svém domě tajně hosty ze všech nejvznešenější. Tehdy však budeš muset pro jistotu poslat svou ženu pryč. Ať je přes noc v serailu a věští z písku, beztak tam často tráví celé dny, protože sultánka Roxolana je žena a věří věštbám víc než já.“

Usmál se a pokračoval, a tehdy jedinkrát jsem na jeho rtech zahlédl krutý úsměšek. „Co kdybych někdy daroval sultánce Roxolaně věštbu? Tvoje žena přece vyčte z písku to, co jí slina přinese na jazyk. Napovídej jí, ať sultánce předpoví, že právě její syn jednoho dne zdědí sultánův trůn. Mehmed a Bajezid jsou ovšem zdrávi a každá věštba musí vždy obsahovat něco překvapivého. Ať tvoje žena předpoví, že dědicem trůnu se stane Selim, ten, který trpí padoucnicí, a uvidíme, co se stane.“ Znovu se samolibě usmál, ale mně do smíchu nebylo.

„Proč právě chorý Selim?“ zeptal jsem se. „Vůbec bych si nerad zahrával s tím, co má žena věští, neboť její věštby se hrozivě často stávají skutečností.“

Velkovezír Ibrahim se ke mně naklonil a z očí mu sálal hněv: „Sultánka Roxolana je matka a tedy stejně slepá jako každá jiná matka. Jí snad na té věštbě skutečně nebude nic divného, ale pokud ji pošeptá sultánovi, snad mu konečně spadnou klapky z očí. Má přece zdravého a urostlého syna Mustafu, a vůbec, snad by nedopustil, aby ho na osmanském trůně vystřídal mrzák stižený padoucnicí.“

Pak ještě pokračoval: „Nedůvěřuji už plně panu Grittimu, neboť ten hájí v Uhrách leda vlastní zájmy. Potřebuji proto najít nové spolehlivé místo, kde bych se mohl setkávat s vyslanci a pověřenci cizích mocností, bude-li toho zapotřebí. Proč bys z toho neměl mít ty stejný užitek jako dříve pan Gritti, když už tvůj krásný dům stál tak šílenou sumu peněz? Klidně začni šířit zvěsti, že za bohaté dary můžeš lidem zařídit tajné setkání se mnou, a já se postarám, aby těm zvěstem všichni uvěřili, jen mě k sobě nesmíš honit kvůli kdejaké maličkosti. Abych ti však mohl zcela věřit, musíš mi vždy přesně vyčíslit hodnotu všeho, co ti lidé dají, pak ti to má pokladna vyplatí v penězích. Jen tak si budu jist, že mě z chamtivosti nepodvádíš.“

Jeho šlechetnost mě ohromila. Koktavě jsem na něj přivolával mnohá požehnání. On se však jen rozesmál, přikázal mi, ať zmlknu, vzal do ruky housle a zahrál lehkomyslně půvabnou melodii, jež se do Istanbulu dostala na benátských lodích a teď si ji pobrukovali i zachmuření veslaři v přístavu. Teprve když hrál, uvědomil jsem si plně všechny důsledky jeho dalekosáhlého plánu. Pokud mě nejmocnější muž Osmanské říše hodlal učinit svým tajným důvěrníkem, neexistuje nic, co by mohlo stát v cestě mým snům. Jak bych však v této výnosné funkci tajného zprostředkovatele mohl soupeřit s panem Grittim! Byl přece starší než já, a hlavně byl zkušený, chladnokrevný a sobecký intrikán, vyrůstal v Istanbulu od dětství a díky svému otci dóžeti dobře znal veškeré tajnosti světové politiky benátské signorie. Já jsem jen jako náměsíčník bloudil v neprostupné džungli serailu a vedla mě jen má šťastná hvězda. Velkovezír položil housle a tmavé zářící oči upřel do dáli. Pokorně jsem se uklonil, políbil jsem zem pod jeho nohama a zeptal jsem se:

„Proč, můj pane Ibrahime? Proč sis vybral právě mě?“

Konečky prstů žlutými od heny mi lhostejně přejel po hlavě, jako hladíme poslušné zvíře, a řekl:

„Proč právě tebe, Mikaeli el-Hakime? Snad je život jen podivuhodný sen. Proč bych si nemohl vybrat za průvodce náměsíčníka? Kromě toho tě mám možná rád, Mikaeli el-Hakime, byť jsi muž bez vůle a necháš se snadno vést. Kdybych tě však měl radši jen o trošičku víc, poslal bych tě okamžitě jako chudého geomailera do pustiny, abys tam hledal Boha v pustotě pouští a na vrcholcích hor. Nepřeceňuj mou důvěru, neboť i kdybys poznal mé nejtajnější záležitosti, nikdy mě zcela nepoznáš a nikdy nebudeš vědět, co si doopravdy myslím. Řekls však něco, co mě zasáhlo přímo do srdce, a sice, že je třeba být věrný aspoň jedinému člověku. Snad mě čeká tentýž veliký problém, neboť v hloubi duše ovšem nemůže být člověk bezmezně věrný nikomu jinému než sám sobě, přestože i sám sebe neustále podvádí v maličkostech i ve velkých věcech. Má hvězda, osud, prokletí, něco ve mně nebo mimo mně pozvedlo mě, otroka, výš, než jsou všichni ostatní lidé. Jediným bezpodmínečným příkazem je pro mě v mém postavení bezmezná a nesmlouvavá věrnost mému pánu sultánovi. Jeho zájem je mým zájmem, jeho prohry jsou mými prohrami, jeho vítězství jsou i moje.“

Hleděl do neznámých dálav a tváře mu zářily podivuhodnou nádherou, jako by celá jeho bytost byla jen oheň a ani špetka hlíny. Pak pokračoval:

„On je Alláhův stín na zemi a já jsem jeho stín. Tak i ve mně je něco z Alláhova stínu a jsem s ním spojen pouty tak pevnými, že to ve mně probouzí spíš hrůzu než radost. Kdo je vlastně on a kdo jsem já, otrok Ibrahim, dělníkův syn, narozený na břehu moře barvy vína? Naše myšlenky, vůle, city a činy jsou spolu tak nerozlučně propleteny, že snad už nemám vlastní myšlenky ani vůli a že žiju jen v něm a skrz něj. Někdy mě však přepadají děsivé pochybnosti, není-li tomu přesně naopak? Co když on nemá vlastní vůli a jen jako stín následuje mě, Ibrahima? Tak by Alláhův stín byl jen mým stínem. Kdo bych však potom byl já, neznámý?“

S planoucími tvářemi mluvil ještě o mnoha jiných zmatených věcech, až se konečně unavil a poslal mě pryč. Odešel jsem mnohem zmatenější, než jsem k němu přišel. V noční tmě jsem kráčel z paláce přes pole atmejdanu, kolem hadího sloupu z Delf a egyptského obelisku, kolem Sofiiny mešity, jejíž kupole se mohutně klenula proti hvězdnému nebi, a podél vysoké zdi zakázané zahrady serailu jsem došel až na břeh Zlatého rohu. Šel jsem pěšky, abych si pročistil hlavu, a otroci s mulou mě v dálce následovali. Spolu se vzduchem istanbulské noci jsem vdechoval staletí a tisíciletí, která se kdy převalila přes tento věčný mys na rozhraní dvou světadílů a učinila z něj nejpodivuhodnější město na světě.

Myslel jsem na zhroucený lesk řeckých císařů, zděděný sultány, myslel jsem na vášně, nenávist a intriky, které tento kraj po staletí svíraly, a přitom ze všeho toho nezbylo víc než hrst prachu, zbořený ochoz hradby, kousky mramoru, jež jsem špičkou střevíce odkopával z cesty. Všichni ti minulí lidé už nebyli, ale neviditelní, dýchali kolem mě v temné noci, a velkovezír Ibrahim, od nějž jsem právě odcházel, byl jedním z nich. Bylo strašné a šílené, že slovo jednoho jediného planoucího člověka řídí životy milionů a desítek milionů bílých, hnědých i černých lidí, posílá armády do válek a loďstva na moře, byť i on je v hloubi srdce jen chybující člověk, který zná sám sebe stejně málo jako já, věčný cizinec na světě.

Všichni zmizeli, řečtí císařové a jejich svévolní eunuši, miliony bezejmenných chudých, z jejichž práce a útlaku vyrůstala sláva a bohatství říší. Jejich prach byl však přítomen v dechu okolní noci a stejná byla istanbulská noc, stejný byl vítr od Marmarského moře a stejná byla stříbrná záře hvězd nad Zlatým rohem, všechno bylo stejné, jako bude ještě za sto a tisíc let, až jiný, mně podobný cizinec bude dýchat vzduch stejné noci a myslet na to co já. Tehdy však já, Mikael, už budu jenom prachem na jeho cestě, a mé vášně, radosti, naděje a obavy se jako prach rozplynou ve svěžím dechu noci kolem něj.

Kráčel jsem pustou istanbulskou nocí a za mnou se ozývaly jen kroky bosých nohou mých sluhů, klapání kopýtek muly a mňoukání koček v zahradách, a zachvátil mě pocit nevýslovné marnosti. Nejraději bych na místě zemřel, abych se s konečnou platností zbavil všeho marného lidského strachu a veškeré marné lidské naděje. Z prázdnoty srdce se mi však po mnoha letech připomněl hlas nesmiřitelného vnitřního soudce: „Kdo jsi, Mikaeli el-Hakime, co chceš a oč v životě vlastně usiluješ?“

Rozepnul jsem si knoflíky kaftanu, horkou hruď jsem nastavil nočnímu větru a vydechl své zoufalství do noční tmy. „Nevím, Pane, a jak bych to mohl vědět, když to ještě nikdy nevěděl nikdo přede mnou a nebude to vědět nikdo po mně. Nedals člověku jistotu vědění, a i víra je jen marná naděje a mam,“ zvolal jsem.

Mého neúplatného vnitřního soudce však ta odpověď neuspokojila. „Nekličkuj, Mikaeli el-Hakime, renegáte a cizinče na světě,“ dotíral na mě. „Neptal jsem se na ty, kdo žili před tebou, a ani na ty se neptám, kdo přijdou po tobě. Jen na tebe samotného se ptám, kdo jsi, co chceš a oč usiluješ.“

Tak jsem došel na břeh Zlatého rohu. Z matných svítilen lodí padaly do černé vody bílé pruhy, a z druhého břehu od arzenálu sem jako vždycky dolehlo dunění lodí, děl a zbraní, které se tam tesaly, odlévaly a kuly pro dobytí světa. Někde se tam otevřela očazená branka a mě oslnila červená záře sálající tavicí pece, ale pak se branka zase zavřela. Všechny ty zvuky života, práce a zkázy, ba i ten červený odraz smrti v žáru života, byly teď někde daleko, neboť slova neúplatného soudce jako ledový vichr smetla všechno, co se v mé mysli marně snažilo rozkvést. Jeho nesmiřitelný hlas odsoudil všechno ve mně jako pouhý klam a mam, dobro i zlo, sobectví i obětavost, šlechetnost i okoralost srdce. Bouřil jsem se však. Vzpurně jsem řekl:

„Odstup, pokušiteli. Proč jen mě trápíš, mě, nejubožejšího a nejbezmocnějšího z lidí? Proč své dotěrné otázky nepoložíš někomu, kdo je moudřejší než já? Nemohl bys mě nechat na pokoji aspoň teď, když se všechno obrací k lepšímu? Nebo po mně skutečně chceš, abych se zřekl svého krásného domu, své ženy Giulie a dcerky, jíž se derou na svět první zoubky? Chceš, abych se zřekl slávy a bohatství, před chvíli mi přislíbeného, vzal do ruky poutnickou hůl, odešel do pustiny a tam měřil neklidnými kroky zemi a hledal to, co je lidem věčně nedosažitelné, věčně jim uniká a co podle mého názoru vůbec ani není?“

Myslím, že jsem to řekl jen proto, abych se zle vysmál sám sobě a věčnému neúplatnému soudci v mém srdci. Ten mi však klidně odpověděl: „Snad právě hloupé hledání nedosažitelného je jediným důstojným lidským údělem. To všechno však je pouhý klam a mam stejně jako všechno ostatní. Stejně jako jsou klam a mam krásný dům, drahá rodina a oslnivý úspěch. Kdo jsi, co chceš a oč usiluješ, Mikaeli el-Hakime?“

Černoch střežící loď s ozdobně vyřezávanou přídí vylezl zpod přístřešku na zádi, kde neměl co dělat, a protřel si ospalé oči. Usadil jsem se v loďce a na sedadle jsem v noční tmě ucítil teplý pach jeho těla. Nevytýkal jsem mu to, protože moji otroci na mě stejně příliš nedbali. A abych je o pádnosti svých slov přesvědčil holí, na to jsem já nebyl. Mlčky jsem seděl na měkké podušce s nohama zkříženýma pod sebou. Veslaři se chopili vesel, tiše si něco brumlali a čeřili vodu. Loďka klouzala po tmavé tiché hladině Zlatého rohu. Položil jsem ruku do vody, abych na kůži ucítil její chladivou svěžest. Byl jsem unaven a znechucen sám sebou a můj tajemný soudce mi nedopřával pokoje a pořád na mě dorážel svými otázkami.

Pak jsem však ucítil na kůži chladivou svěžest vody a uprostřed vší únavy mě zachvátil podivný stav neskutečna. Na světě najednou nebylo nic jiného než země a voda pode mnou a stříbrné hvězdné nebe nade mnou. Těšil jsem nezměrný Alláhův koberec, příliš obrovský, než aby ho mohl člověk pochopit, celá staletí tkaný bílýma, hnědýma a žlutýma lidskýma rukama, aniž kdo z lidí kdy tušil, jaký obrazec vytváří. Jako by se v pustině mého srdce rozbušila žilka.

„Staniž se, jak si přeješ,“ zvolal jsem. „Jsem muslim a podrobuji se. Snad jsem skutečně tkadlec Alláhova koberce, byt ani neznám obrazec, jejž mám za úkol vytvořit. Snad jsem špatný tkadlec a má nit bude odstraněna, zlatá, stříbrná, purpurová i ukoptěná nit mých smutků. Já se však podrobuji, neúplatný soudče, podrobuji se. Veškeré snažení je bolest a žal, veškerá vůle je vražda ostatních. Proč tedy nenechat Alláhovy nitě, ať mi samy běhají mezi prsty, proč si sám nic nepřát, o nic neusilovat, proč se nespokojit jen s existencí poslušného tkalce Alláhova koberce, Mikaela el-Hakima, člověka?“

 

Vrátil jsem se v noční tmě do našeho bíle zářícího domu, jehož schody voněly růžovou vodou. Giulia bděla při svitu lampy a ani věrný Alberto ještě nespal, čekal na mě, svého pána, aby mi podal jídlo a pití. Poslal jsem ho pryč a Giulia mi vyšla vstříc. Tváře se jí dychtivě leskly a různobarevné oči se třpytily ve žlutém světle lampy. Já jsem však byl stále v moci podivného pocitu neskutečnosti a zíral jsem na ni, jako by ani nebyla skutečný člověk, jako bych ji už neznal. Protřel jsem si oči a zeptal jsem se:

„Kdo vlastně jsi, Giulie, a co ode mně chceš?“

Giulia se vyděsila, roztřásla se, odtáhla se ode mně a opáčila: „Co je s tebou, Mikaeli? Jsi úplně bledý, turban máš posazený nakřivo a zíráš na mě jako blázen. Jestlis o mně slyšel nějaké zlolajné klepy, sám dobře víš, že všechno to jsou pouhé lži. Byla bych ovšem raději, kdyby ses přišel zeptat přímo mě, jak se na muže sluší, než abys naslouchal kdejakému nepřejícníkovi.“

„Ne, ne, Giulie,“ řekl jsem. „Jaké klepy bych o tobě mohl slyšet? Já sám nevím, kdo jsem a co chci. Kdo tedy jsem já a kdo jsi ty, Giulie?“

Giulia začala lomit rukama a propukla v pláč. „Ach, Mikaeli, což jsem ti tisíckrát neříkala, že se nemáš zpíjet do němoty, když to tvá hlava nevydrží? Aspoň tehdy ne, když jde o důležité věci. Jak mě můžeš tak lekat? Hned mi řekni, co se stalo a co ti řekl velkovezír!“

Obořila se na mě a já jsem se rázem probral z podivné opojné únavy. Zdi už neodplouvaly do dáli a ozdobný stůl se přestal propadat do prázdnoty, když jsem se ho dotkl. Giulia přede mnou byla znovu bytostí z masa na krve a zlobila se na mě. Stále jsem však na ni hleděl podivně cizíma a podivně bystrozrakýma očima a všiml jsem si, že kolem očí má hluboké vrásky a kolem úst se jí usadil rozmarný a zlý rys. Šíje a ruce jen zářily množstvím šperků, které nesundala ani teď v pozdní noci, a v bílé neživé pokožce na hrudi jí těžké šperky vytlačily narudlé otisky. Nechtěl jsem už pohlédnout do jejích různobarevných očí a na všechno ostatní zapomenout. Uhnul jsem pohledem a odvětil jsem:

„Nic mi není, Giulie. Jsem jen unaven po namáhavém rozhovoru, ale velkovezír mi věří a myslím, že na mě přesune mnohé z úkolů, jež dosud vykonával pan Gritti. Co si myslí o válce, to přede mnou tají, ale nezakazuje mi mluvit ve prospěch míru. Číše mého štěstí a úspěchu se tedy naplnila až po okraj. Jenom nechápu, proč má všechno právě teď tak hořkou příchuť.“

Sotva jsem to dořekl, roztřásl jsem se horečkou a uvědomil jsem si, že jsem opravdu nemocen. Giulia si nejdřív myslela, že mi ve velkovezírově domě podali jed, ale když se vzpamatovala z úleku, uložila mě do postele a dala mi léky, které tiší horkost. Nebylo divu, že jsem dostal istanbulskou horečku, spíš bylo divné, že se mi dosud vyhýbala, neboť dřív nebo později postihla každého nově příchozího. Nebyla to zlá nemoc, i když při ní velmi bolela hlava.

Mnoho dní jsem strávil na lůžku, a i když jsem se začal zotavovat, byl jsem stále slabý. Přikázal jsem však, aby mi lůžko vynesli na sluníčko k rybníku, a když horečka pominula, prohlížel jsem si červené a zlaté indické ryby a přemýšlel jsem, byly-li mé tíživé myšlenky jen blouzněním počínající nemoci a neúplatný soudce ve mně jen stejný klam a mam jako všechno ostatní. Uzdravil jsem se však, uklidnil a nedělal si už s budoucností tolik starostí jako dřív, žil jsem spokojeně den za dnem.

Když se velkovezír Ibrahim dozvěděl o mé nemoci, nešetřil projevy přátelství. Poslal mi svého lékaře, dal vypracovat podrobnou astrologickou tabulku vhodných léků a jídel, sám osobně se mnohokrát ptal, jak se mi daří, a tato mimořádná přízeň samozřejmě nezůstala v serailu bez povšimnutí. Lidé ze serailu mě pak začali zahrnovat dary, ba dokonce i dary velmi drahými, jež z nějakého důvodu putovaly po serailu, nikdo pořádně nevěděl co s nimi a lidé si je předávali na znamení zvláštní přízně.

Giulia byla na vrcholu blaha. Neustále švitořila o darech a kdo je poslal a co musíme dárci poslat zase my. Nejrozumnější by ovšem bylo si dary nějaký čas ponechat a pak je znovu poslat do oběhu, ani by se to nepříčilo dobrému mravu. Giulia však měla jednu povahovou vadu, a sice že se nikdy nevzdala toho, co jednou dostala. Schraňovala i věci, které zabíraly nejvíc místa a nebyly k žádnému užitku, neboť všechno se může někdy hodit, jak říkala. Musel jsem tedy shánět nezbytné dary na oplátku a nemoc se mi tak notně prodražila, a kromě toho se v serailu začali podivovat, kam se poděly stolibrové bronzové urny, vycpaný núbijský černoch ve válečné zbroji a ještě několik jiných vzácných předmětů, jež už po léta patřily téměř k inventáři serailu.

Giulia si mě zase po dlouhé době začala víc všímat, věnovala mi velkou pozornost, a konečně mi vložila ruku do dlaně a řekla: „Mikaeli, snad ses mi z nějakého důvodu neodcizil? Jsi teď uzavřený a už mi nevyprávíš o svých záležitostech tak upřímně jako dřív. Řekni mi přímo, jestli ses o mně doslechl něco ošklivého nebo nehezkého, ať to mohu uvést na pravou míru, vždyť vím, že serail je jedno veliké semeniště klepů. Kromě toho mé blízké přátelství se sultánkou Roxolanou budí tak nestvůrnou závist, že bych se vůbec nedivila, kdyby i to, co o mně povídají, dosahovalo nestvůrných rozměrů. Ty si však o mně nic zlého nemysli, Mikaeli, vždyť víš, že jsem až příliš upřímná, a vůbec mě dobře znáš.“

Její podezření mě zamrzela: „Ne ne, Giulie, má drahá, jak bych o tobě mohl slyšet něco zlého? Stejně bych tomu nevěřil, vždyť tě přece znám. Snad ale začínám pomalu stárnout, proto jsem vážnější než dřív,“ vysvětloval jsem jí.

Giulia podrážděně řekla: „Myslíš, že mě těší, když jsi pořád bledý a rozzlobený a zíráš před sebe, na čele vrásku, jako bys ke mně choval nějakou zášť? Já sama jsem veselá, ráda se směju a ráda kolem sebe vidím veselé obličeje. Proto tak trpím, že se musím pořád dívat na tvůj kyselý obličej. Vždyť ti nic nechybí!“

Její výčitka mě ale už nezasáhla stejně palčivě jako dřív. Proto jsem jí jen zdvořile odpověděl: „Nemám žádný zvláštní důvod ke smutku. Snad ho způsobila jen nemoc a brzy přejde. Promiň mi proto a zkus mě snášet i nadále tak jako dosud.“

Nebyl jsem k ní zcela upřímný, protože mi bylo jasné, že chci-li být věrný velkovezíru Ibrahimovi, nemohu jí už plně důvěřovat. Tušil jsem s jistotou větší, než kdybych to slyšel na vlastní uši, že každé mé slovíčko, i to nejdůvěrnější, hned zatepla donese do serailu sultánce Roxolaně, aby si zasloužila její přízeň. Musel jsem si proto začít dávat pozor na to, co říkám, což pro mě po dřívější bezmezné upřímnosti byla dobrá škola. Výhodou mi bylo Giuliino samolibé přesvědčení, že před ní nedokážu nic utajit.

Když jsem se uzdravil, začal jsem na velkovezírovu radu zvát do svého domu básníky a derviše s mrštným jazykem, kteří nosili chatrné šaty a nedbali, kde naleznou každodenní chléb, jen když mohli vést svobodný život a se svými druhy se častovat jízlivými moudry. Všichni, ač muslimové, se mohli utlouct po víně. Proto rádi přijímali pozvání bohatce, za jakého mě jistě považovali, ba snad si mě i oblíbili, neboť většinou jsem jen mlčky seděl a naslouchal jim. Pokrytecky oslavným ódám, jež na mě skládali, jsem velkou váhu nepřikládal a vyzýval jsem je, ať raději přednášejí skutečné básně.

Překvapovala mě jejich veliká odvaha, neboť se v epigramech nebáli trefně seknout po velkovezírově marnivosti, sultánově pyšné mlčenlivosti či prohřešcích nejvznešenějších mužů říše. I na příkazy koránu skládali dvojsmyslné veršíky. Ze všeho na světě si nejvíc cenili perské poezie a mnozí usilovně překládali nejvýznamnější perská básnická díla do turečtiny. Také v básních velebili víno a jeho opojné účinky, pokud se však octli v úzkých, neváhali s nevinnou tváří a jasným pohledem tvrdit, že jejich básně jsou pouze oslavou opojné svatosti islámu. Vybrušovali své básně stejně jako šperkař drahokamy, a kdykoliv nalezli nový neotřelý básnický obraz, jásali, jako by našli poklad. Nedovedl jsem brát jejich umnou hru se stejnou vážností jako oni sami, vždyť oni věřili, že básnictví je práce stejně záslužná jako výstavba podivuhodných staveb, dobývání říší nebo plavba do neznámých světadílů, ba dokonce samolibě tvrdili, že jména básníků zůstanou ve zlaté knize času zachována déle než jména slavných velitelů nebo učených vykladačů koránu.

Jejich největší zásluhou bylo, že s nimi nikdy nebyla nuda, že nedbali na pozemský prospěch a dokázali své otrhané svršky zahalit zlatým prachem fantazie. Samozřejmě rádi na objednávku skládali oslavné ódy na bohatce a šlechtice, ale radost z básnění jim byla dražší než plná tobolka, a když je napadla nějaká trefná jízlivost vystihující zaměstnavatele, raději odešli s prázdnou, než aby nechali básnický obraz ležet ladem. Mnohé vychloubače, kteří si od nich někdy objednali báseň, proto popadal vztek, sotva jména těch nespolehlivých mužů uslyšeli.

Necenili si příliš dobrého jídla, jímž jsem je hostil, byť se v mém domě vždycky rádi nacpali k prasknutí a zpili do němoty. I po nejpřepychovější hostině takový Baki klidně vstal, s funěním si povolil pásek a hned přednesl básničku, že člověk nepotřebuje ke štěstí nic než kousek kozího masa, skývu chleba, korán a džbán vína. Odříkal ty cizí verše, zamyslel se, pohladil si ještě holou bradu a pak přidal vlastní verš, že on by neodmítl ani tvářičku jako tulipán vedle sebe na polštář.

Trpký rozum moudrých dervišů a neskrývaný nedostatek víry mi jídlo, jež jsem s nimi požíval, kořenily chutněji než ta nejpeprnější omáčka. Baki ovšem někdy spadl do vod Bosporu, když se opilý skláněl z přístavního můstku a na tmavé hladině chytal odrazy hvězd, a pak jsem mu musel půjčit nové šaty, které mi ale nevracel, naopak je co nejrychleji prodal na bazaru. Nevím proto, padal-li do vody schválně, nebo zda skutečně byl tak opojen vínem a poezií. Mou prestiž nezvyšovalo příliš ani to, že jsem často při odchodu z domu před bránou viděl některého ze svých nočních hostí, jak se, oblečen v kozlích kůžích, drží oběma rukama za hlavu a káže žebrákům o marnosti a pomíjivosti veškerého světa. Ti básničtí bratři nebyli totiž vybíraví na svou společnost, stačili jim pozorní posluchači, před nimiž mohli dát zaznít kráse svého hlasu.

Zvláště derviši-čelebové, kteří, ač velmi vzdělaní, chodili jen v páchnoucích kozlích kůžích, byli nevyzpytatelní hosté a nikdy jsem předem netušil, co si vezmou do hlavy. Někteří z nich byli jako právníci velmi ceněni a i kádí jim musel naslouchat, oni se však schválně obrátili zády k sebejistým učencům v madrase a raději vedli prostý kratochvilný život, spali ve starých zbořeninách či kamenných brlozích a na chleba si vydělávali žebrotou.

Nebylo by těžké uvěřit, že mají nějakou skrytou povahovou vadu, když se nedokáží přizpůsobit řádnému životu. O životě a způsobech dervišů se vyprávělo mnoho ošklivých historek. Bylo-li to však zapotřebí, dovedli vystupovat se vší vážností, například když nesli dervišský prapor, byt ani tehdy jim nezmizela šibalská jiskra z očí. Věřil jsem jim, že si sami a dobrovolně zvolili chudobu a nuzný život, ne snad že by byl Alláhovi milejší než píle a řádné mravy, ale protože jim dopřával svobodu myslet si co chtějí, ani na sultána se dokonce nemuseli příliš ohlížet.

Vysoce postavení lidé v serailu se právem obávali trefné jízlivosti dervišů, a prostý člověk, když potkal derviše, si rychle stoupl před svého syna a skryl ho vlastním tělem. Přesto měli nepochopitelnou pověst světců, a ani kajmakam se proti nim neodvažoval zakročit, přestože ti největší intrikáni mezi nimi vyváděli prostým lidem ošklivé kousky. Mnozí byli stejně drze výřeční a nezvedení jako ti nejhorší křesťanští mniši bosáci, ale byli mezi nimi i muži vzdělaní a slavní, jejichž pověst se rozšířila až do vzdálených zemí. Vyprávělo se, že dokáží dělat zázraky. Jednou jsem na vlastní oči viděl, jak derviš, o němž se říkalo, že je svatý muž, vzal do ruky do běla rozpálenou měděnou tyč a vůbec nic se mu nestalo, ani puchýř mu nenaskočil. Nu, mohl to ovšem být i obyčejný kejklířský kousek, jimiž na křesťanských jarmarcích všelijací šejdíři klamou hloupé prosťáčky.

Nevím vlastně, zda mi Ibrahim Paša doporučoval společnost dervišů kvůli sobě nebo kvůli sultánovi, ale myslím, že přátelství těch svérázných svobodných mužů přišlo v pravou chvíli, neboť navzdory všemu jsem byl až příliš v moci svého postavení, domu, peněz a vnějšího úspěchu. Proto mi dervišské jízlivosti, tepající nejvíce právě do pásů posetých drahokamy, pyšných turbanů s mohutnými chocholy peří, stříbrných sedel zdobených tyrkysy, byly jen ku prospěchu. Jako básníci milovali krásu, ale přesto nechtěli všechno krásné vlastnit. Barevný rozmar zahradní květiny a červená rybka plující v průzračné vodě jim připadaly stejně podivuhodně krásné jako démant velikosti ořechu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že démant je v každém případě drahá věc, lze ho v nouzi prodat, takže kromě neobvyklé krásy je pro svého majitele i hospodářskou jistotou, ale básník Baki, který zanedbával mytí a modlitby, si zakryl zaprášené nohy cípem pláště a řekl:

„Člověk nevlastní věci, nýbrž věci začínají postupně vlastnit člověka. Démant a šperk nemá jinou hodnotu než svou krásu, ale majitele zotročuje krása stejně jako ošklivost. I dívku s tvářemi tulipánu je lepší milovat zdálky než zblízka, protože kdo ji vlastní, stane se jejím otrokem a ztratí svobodu. Ano, veškeré vlastnictví je ztráta svobody a ztráta svobody je pomalé umírání. Život je krátký a podobný snu, a nejvíc z něj má ten, kdo ho od začátku do konce prožije jako svobodný člověk. Otrhaný plášť je lepší než čestný kaftan, ale nové sandály mi darovat můžeš, Mikaeli el-Hakime, ty své jsem totiž ztratil včera v noci, když jsem prchal před jedním rozlíceným manželem, který za mák nerozumí poezii.“

Netrpělivě jsem podotkl, že majetek člověku aspoň zajišťuje jistou ochranu před hladem a strachem, ale Baki namítl:

„Ach, jak se vyhýbáš tomu hlavnímu, Mikaeli el-Hakime. Jsi skutečně tak lakomý, že mi nemůžeš dát jednoduché kožené sandály, abych si před kamením a prachem uchránil své hebké paty, růžové vždy, když se nezapomenu umýt? Ne, ne, Mikaeli, člověk si nikdy nemůže koupit žádnou jistotu ani ochranu. I ten nejbohatší může bídně pojít hladem, objeví-li se mu v břiše rána, a strach nelze přemoct jinak než tím, že se bez bázně podřídíme všem rozmarům pozemského štěstí. V sandálech nebo bez nich, pořád jsem básník Baki, ale ty, Mikaeli, jsi a vždycky budeš jen otrok, otrok sultánův, otrok své ženy, otrok své dcery Mihrimah, otrok svých indických rybek, ba dokonce otrok svých otroků, soudě podle toho, jak neuctivě se k tobě chovají.“

Nezbylo mi než darovat Bakimu střevíce z červené kůže. Ani mi nepoděkoval, ale nazítří mi přinesl báseň, již složil podle staré pohádky. Vyprávěla o muži, který uprchl před smrtí ze svého domova do města Samary, ale potkal smrt právě tam, v Samaře, jak bylo určeno, a ani smrt nemohla skrýt údiv. Báseň jsem považoval za důkaz, že mě přece jen uznává a snad i oceňuje mé myšlenky.

Giulia nedovedla pochopit, proč se mi ve společnosti těch nechvalně známých mužů tak líbí. Několik z nich se postupně stalo mými opravdovými přáteli, jimž jsem mohl věřit v dobrém i zlém. Giulia však většinou trávila celé dny a noci v serailu a já jsem nevyzvídal, co je toho příčinou. Aniž si čehokoli všimla, chystal jsem dům neustále k tomu, aby v něm sultán a velkovezír mohli v převleku pobývat ve společnosti básníků a vzdělanců, tak jako kdysi v domě pana Grittiho.

Konečně sultána zachvátil náhlý smutek, jak se mu čas od času stávalo, a velkovezír mi poslal domluvenou zprávu. Nebyl jsem tedy překvapen, když jsem pozdě večer uslyšel zabušení na bránu. Venku stáli dva lehce podnapilí muži s tvářemi zahalenými cípy kaftanu a ve verších přemlouvali strážce, ať je pustí dovnitř. Samozřejmě s sebou měli stráže, ale nechali je i s oběma němými otroky za branou, což byl od velkovezíra vrcholný projev důvěry. Bez zvláštních projevů úcty jsem je zavedl dovnitř. Tam se usadili do stínu a naslouchali učenému derviši, který právě předčítal svůj překlad perské básně. Podal jsem jim číše vína, a viděl jsem vládce všech věřících a jeho velkovezíra, jak sedí v mém domě jako obyčejní hosté, což se přece stává jenom v pohádkách.

Mí hosté byli příliš chytří, než aby nezpozorovali, že ti dva muži ve stínu nejsou jen tak někdo. Bylo by ostatně navýsost urážlivé, kdyby si nikdo ničeho nevšiml. Velkovezír Ibrahim právem věřil, že je nejkrásnějším mužem Osmanské říše, a sultán Sulejman si byl zase jistý, že podle držení těla a ušlechtilých rysů tváře by i mezí desetitisíci podobnými muži bylo poznat, že je z nich ten nejvznešenější. Mí hosté byli dost chytří na to, aby nedali nic najevo. Zpočátku se tvářili, že sultána nepoznávají, oslovovali ho básníku Muhubbe, jak si přál, a snažně ho prosili, aby jim přečetl své verše. Po dlouhém zdráhání vytáhl sultán zpod kaftanu svitek papíru popsaný zdobným písmem a začal zvučným hlasem číst. Papír se mu třásl v rukou, neboť sultán se domníval, že jako neznámý čte své dílo nejlepším znalcům ve městě, a bál se jejich příkrého odsudku. Jeho báseň mi nepřipadala špatná, jen příliš dlouhá, příliš nudná a příliš všední, alespoň ve srovnání s básněmi Bakiho, plnými rozmarných metafor.

Posluchači vyslechli báseň zdvořile, ale bez přílišného nadšení, neboť jejich sebevědomí básníků jim nedovolovalo klanět se ani před samotným sultánem. Každý něco poznamenal, ten o spojení slov, ten o stavbě básně, onen zas o vlivech perského básnictví, až jejich vhodně volená slova ověnčila bezvýznamnou báseň věncem z drahokamů. Pozvedli číše a připili básníku Muhubbovi, a v sultánových kouřových tvářích se rozzářil úsměv upřímné radosti. Mladý a odvážný Baki pak řekl:

„Štědré ruce básníka Muhubba nám tu házely zlato a perly. Teď by nebylo správné poslouchat horší verše, neboť abych řekl pravdu, naše hrubé verše by po této zvěřinové pečínce na zlatém podnose byly jako chleba s cibulí. Kdybychom však uměli hrát, mohli bychom se vzácným Muhubbem soutěžit ve hře.“

Podle mě chtěl říct, že jeho básně jsou opravdovější než báseň, kterou sultán sepsal pod zlatými kupolemi serailu, že už nemá sílu dál poslouchat, a vyzývá proto Ibrahima, ať se raději chopí svých slavných houslí. Bylo by ovšem příliš žádat na sultánovi, aby pochopil jemnou ironii jeho slov, naopak, sultán se k nám přidal a také prosil Ibrahima, ať zahraje na housle. Té prosby jsme ovšem nikdo nemusel litovat. Velkovezír Ibrahim se napil vína a začal hrát, a já jsem v tónech jeho houslí slyšel všechnu vášeň, radost a touhu pozemského života. Chvěl jsem se a nemohl zadržet slzy, a i Baki se rozplakal. Derviš Murad čelebi, pocházející ze vznešeného rodu, si však utřel slzy do kozlí kůže a řekl:

„V tomto okamžiku bych byl připraven zemřít hanbou, neboť jsem pochopil, jak málo se toho dá říct verši a jak chudý je lidský jazyk. Utěšme se však vínem, neboť číše vína je nejhlubší studnou zapomnění a stejně snadno se v ní utopí hanba i sláva. Kromě toho i ty nejnádhernější skladby stoupají do hlavy jako víno a stejně tak vyprchávají, takže nazítří si na ně už nikdo nevzpomene. V tomto ohledu jsou slova z trvalejší látky než tóny, byť rád přiznávám, že jsem své nejpodivuhodnější básně zapsal na papír rukou po víně tak roztřesenou, že jsem je na druhý den po sobě nedokázal přečíst. Myslím proto, že tóny houslí a verše opilého básníka jsou utkány ze stejných měsíčních paprsků a jsou si sobě podobné.“

Prominuli jsme mu, že se nevyzná v hudbě. Pak se rozproudil živý hovor, každý si ovšem dával dobrý pozor, aby se nijak nedotkl básníka Muhubba. Kdykoliv otevřel ústa a inspirován vínem, chtěl nám sdělit nějakou krásnou myšlenku, všichni hned zmlkli a uctivě se k němu obrátili. On si však ničeho zvláštního nevšiml a nejspíš to považoval za naprosto přirozené. Ano, mluvil krásně, ale jeho slova byla jen zrcadlem smutného a nepokojného ducha. Často, hnán neklidem, vstal z podušky, přecházel po místnosti sem a tam a gestikuloval křehkými prsty, jako by se chtěl pochlubit půvabem svých rukou.

Nu, a víc už o té noci není co vyprávět, neboť plynula ve vší slušnosti, a když mým hostům stouplo víno příliš do hlavy, sáhl velkovezír zase po houslích, aby je svou hrou uklidnil. Nikdo kromě Murada čelebiho, který hudbě skutečně nerozuměl, neusnul. Ve skutečnosti jsme se nakonec všichni notně rozveselili, a když hvězdy začaly blednout, donesli jsme Murada do rybníka, ať tam vystřízliví, Baki ho však neustále držel za vousy, aby neutonul. Indický porybný, vzbuzen šploucháním, vyběhl ze svého domku, na těle jen bederní roušku, a začal po nás házet kamením a častovat nás kletbami své vzdálené vlasti, až nám nezbylo než se dát na útěk. Střevíce jsme poztráceli na záhonech a básník Muhubb, slzící smíchem, ztratil dokonce i turban.

Radovali jsme se tedy nevinnou a dětinskou radostí vína, dokud v šedém rozbřesku němí otroci, znepokojeni dlouhou nepřítomností svých pánů, nezabušili na bránu. Při pohledu na ty mohutné muže černé pleti jsme vystřízlivěli rychleji, než kdyby nás někdo polil studenou vodou. Básník Muhubb, stále zadýchaný během a v kaftanu špinavém od hlíny z mých záhonů, padl do svých prostých nosítek a s námahou k sobě přitáhl velkovezíra Ibrahima. Ind se však u rybníčku vrhl na kolena, ronil slzy, hrozil hubenými pěstmi a přivolával na mé hosty kletby neznámých bohů, než konečně zpozoroval, že jeho rybkám nevítaná návštěva derviše Murada příliš neublížila.

Všeho všudy byl sultán Sulejman hostem v mém domě asi desetkrát a nesetkal se tam jen s básníky a moudrými derviši, ale i s francouzskými a benátskými námořními kapitány a učenými dobrodruhy, z nichž mnozí neměli ani tušení, s kým doopravdy mluví. Ve společnosti cizinců a nevěřících zůstával sultán totiž ve stínu, pozorně poslouchal a jen občas se jednoduchou otázkou zeptal na život a podmínky v evropských zemích.

Poznal jsem tedy dosti dobře sultána Sulejmana, jemuž už v křesťanských zemích říkají Nádherný, byť obyvatelé jeho vlastních zemí se spokojují s přízviskem Zákonodárce. Ve vlastní zemi není nikdo prorokem. Snad to skutečně myslel se svými poddanými dobře a neublížil by ani zvířeti, ale čím více jsem ho poznával, tím rychleji pomíjelo prvotní okouzlení a já jsem zjišťoval, že je pyšně dobrosrdečný, vybraného chování, ale neustále smutný, a tedy nudný. Pokaždé nad ním v mém srdci víc a víc vítězil velkovezír Ibrahim jako člověk kypící životem. I se svými chybami byl Ibrahim výjimečný člověk, ale sultán se vždy zahaloval maskou kritické tajuplnosti, jako by si myslel, že jeho postavení a moc ho lidem vzdaluje stejně, jako jsou si vzdáleny nebe a země.

Snad byl skutečně nedostižný, když seděl na trůně s neproniknutelným obličejem a zahalen zlatem a stovkami drahokamů, nebo když cválal na koni, běžci v sametu před ním stříkali cestu růžovou vodou a lučištníci kolem něj kroužili a jedinkrát se k němu neotočili zády. To všechno však byl jen povrch, a když jsem ho spatřil bez vnějších příznaků moci, spadly mi šupiny z očí a uvědomil jsem si, že to je nudný a smutný muž, jehož společnost nikoho moc nepotěší.

Snad nedělám dobře, mluvím-li tak špatně o největším panovníkovi naší doby, je však přirozené, že vyslanci cizích států, kteří ho potkávali jen ve velkém sále dívánu, ho ve svých dopisech, opojeni leskem, líčili jako mohutného člověka, ač ve skutečnosti byl poměrně drobný a ještě menší než já. Snad by se skutečně mohl stát pánem světa, kdyby nebyl tak měkký, nevýrazný, smutný a trápený záchvaty nepokoje. Převzal po svém otci sultánu Selimovi říši, která se příliš rychle stala nejmocnější a nejbohatší na světě. V jeho zemích se nečekaně soustředila obrovská výbušná síla, která by dokázala rozprášit celý dosavadní svět, jen kdyby sultán opravdu věděl, co chce, a kdyby věřil sám sobě. Myslím, že mu chyběla právě neotřesitelná vůle velkých panovníků. Všechno, do čeho se pustil, proto jen podivně ustrnulo v půli cesty.

V tomto ohledu připomínal svého velkého protivníka císaře, neboť všechno, do čeho se císař Karel V. pustil, se také podivně rozptýlilo v prázdnotě, takže mu k ničemu nebyla ani ta nejskvělejší vítězství a vždycky musel všechno začínat trpělivě od začátku, jako by se proti němu postavil sám osud. Myslím však, že císař měl tajný cíl, o nějž neustále usiloval a ani na okamžik jej nespustil z očí, byť k jeho konečnému uskutečnění mu vždycky chyběly prostředky a síly. Sultán Sulejman měl naopak všechny prostředky, síly, možnosti a příležitosti, a často dokonce usiloval o dosažení nějakého cíle, ale jakmile narazil na sebemenší překážku, hodil všechno znechuceně za hlavu a nazítří si vyhlédl jiný cíl, jenž se zdál být snazší. Snad jsem k němu ale nespravedlivý, třeba se osud postavil i proti němu, a nepatrná překážka bořila i ty největší plány stejně, jako sjede do příkopu těžký vůz, když se mu do cesty postaví nepatrný krtinec.

Snad chci příliš sebevědomě načrtnout slovy portrét sultána Sulejmana jen na základě několika náhodných setkání, při nichž se snažil, hnán chorobným neklidem, zbavit strašné tíže moci a slávy a smát se, číst verše a pít víno jako jeden z mnoha, ač ani to se mu nikdy zcela nepodařilo. Snad byl v hloubi srdce složitější člověk, než si myslím, a jeho obličej barvy kouře zůstával i v úsměvu záhadný a uzavřený, takže se z výrazu tváře nedalo nikdy poznat, co si doopravdy myslí. To právě na něm nahánělo největší hrůzu, vždyť stál tak vysoko nad ostatními, že se vůbec přetvařovat nemusel.

Snad tou tajuplností sám trpěl, a proto ho vždy čas od času přepadávaly záchvaty nepokoje. V mládí žil kvůli svému otci celá léta v ustavičném strachu ze smrti, každou noc čekal, že přijdou němí otroci. Selim básník totiž podezíral vlastního syna a skutečně, nakonec zemřel poměrně mlád a za podivných okolností. Připadalo mi, jako by v nepřirozeně vášnivém přátelství, jež sultán cítil k velkovezíru Ibrahimovi, bylo něco tísnivě nutkavého, jako by Ibrahima zahrnoval přízní, poctami a bezmeznou mocí, jen aby sám sobě dokázal, že na světě existuje alespoň jediný člověk, jemuž může důvěřovat.

Na druhé straně jako rozumný a umírněný muslim dobře věděl, že všechna světská sláva je marná a pomíjivá. Když se mladý Baki v opilosti zase jednou holedbal svou svobodou, sultán mu jízlivě řekl:

„V mládí jsem se vyučil řemeslu a vydělával jsem asper denně a od té doby se té drobné stříbrné minci nevyrovnají všechny poklady světa, neboť ta pocházela z práce mých rukou a ne z krve a potu mých poddaných.“

Někdy, když se napil vína, utrousil krátkou zmínku o svém mládí, a tak ostatním naznačil, kdo ve skutečnosti je, ale chtěl být vždy oslovován jako básník Muhubb. Jednou se zmínil o své matce, krásné tatarské princezně, a o lovech v bezbřehé stepi, kde se země vlnila jako moře ve větru a na obzoru se tyčily modré vrcholky mohyl zapomenutých dobyvatelů světa, pomníky jejich dávných výprav. Jistě se cítil svobodnější, když cválal na rychlém koni, sokol se vznesl k nebi a štíhlí psi se hnali rovinou.

Čím déle myslím na sultána Sulejmana, tím víc zjišťuji, jak málo ve skutečnosti znám jeho nitro a jeho skutečné myšlenky. Svým poddaným byl Zákonodárcem a díky němu byl život v Osmanské říši lepší než v křesťanských zemích, ovšem s výjimkou jeho otroků, jimž dovolil šplhat po prudkém žebříku moci, ale kteří nikdy předem nevěděli, čeká-li je ve velkém sále dívánu koňský ohon nebo černý kaftan. Občas v důvěrné chvíli jsem se snažil vyzvědět, co si o sultánovi doopravdy myslí velkovezír Ibrahim, on však vždycky ihned zmlkl. Jen jednou mi řekl:

„Vzbudil ses už někdy v naprosté tmě a cítil vedle sebe dech cizího člověka, aniž bys tušil, kdo to je a jak se dostal do tvého pokoje? Pokud bys ten pocit znal, Mikaeli el-Hakime, nejspíš bys mi nezáviděl mou moc a mé štěstí.“

Já sám jsem jako velkovezírův důvěrník měl výjimečné postavení. Často jsem vycházel teprve po setmění, a abych nebudil pozornost, nechal jsem se nosit ve skromných nosítkách nebo jsem v prostém kaftanu jezdil na hřbetu muly a dovnitř jsem vcházel postranním vchodem či brankou pro služebnictvo. Přesto všichni v serailu dobře věděli, že mým prostřednictvím se prosby a udání nejrychleji dostanou k velkovezírovým uším. Nikdo však nedokázal pochopit, jak je možné, že má žena Giulia je přesto v harému jako doma, těší se přízni sultánky Roxolany, věští jí a jejím dvorním dámám z písku, vyřizuje jim nákupy na bazaru a za poplatek víc než dobrý zprostředkovává jistým nesmírně bohatým Židovkám a Řekyním příležitost, aby se se sultánkou seznámily.

Není divu, že v serailu a v Galatě, kde žili cizinci, se o mně začaly povídat ty nejpodivuhodnější věci. Na jedné straně byl můj vliv přeceňován, na druhé straně se mě nikdo nebál, neboť jsem se přátelil převážně s básníky a učenými derviši, a přes všechna bezpečnostní opatření se dokonce začalo povídat, že nezákonně překládám korán do latiny. Musel jsem se totiž už z úcty ke koránu a Prorokovi vzdát úkolu, jenž byl nad mé síly, a tajně najmout dva učené řecké jazykovědce, aby v mém nedovoleném díle pokračovali. Oni však jako typičtí učenci trávili čas dohadováním o významu jednotlivých slov a mě jejich požadavky a celý ten podnik přestaly bavit.

Přijímal jsem ve svém domě křesťanské dobrodruhy, kteří neustále přijížděli do Istanbulu s tajnými úkoly, zajímali se, zda mohou uspět jako renegáti, nebo navazovali výhodné obchodní styky, a často jsem jim prokazoval významné služby. S nimi se pak zvěsti o mně a o mém postavení dostaly i do západních zemí, ba dokonce až k císařskému dvoru. Říkalo se o mně, že přijímám dary, ale poskytuji za ně platné a správné informace a že nově příchozí dokážu hned a rychle seznámit se záležitostmi serailu, jež se dotýkají západních zemí. Renegáti, kteří pobírali v serailu plat, usilovali o mou přízeň, ale většina z nich byli nevzdělanci, kteří se chladnokrevně zřekli víry a přijali turban jen kvůli pozemským výhodám. Trávili čas v opilství a prostopášnostech a praví muslimové se jich štítili a pohrdali jimi, byť v arzenálu si jich cenili jako zdatných mořeplavců a znalců zbraní. Jejich pokusy o sblížení jsem rázně odmítal a oni se mi mstili a šířili o mně a mé minulosti ty nejhrůzňější zkazky, jež se pak prostřednictvím tajných pověřenců signorie, císaře, krále Františka a kurie šířily na evropské dvory.

Ze stejného zdroje je i ošklivá kleveta, již o mně roztrubovali v mnoha křesťanských zemích. Mám ovšem na mysli tu starou historku, že prý jsem v Itálii u města Brescie schválně přepadl posla francouzského vyslance, zabil ho, ukradl tajnou královskou poštu a pak jsem chtěl prodat císaři dokumenty o spiknutí markýze z Pescary. Rozumný člověk, který zná mě a mé skutky, jež jsem upřímně a bez přílišného přikrašlování vylíčil, na tu věc snad dokáže nahlédnout ve správném světle a já už ji tady nechci začít znovu vysvětlovat a obhajovat. Pokládám jen za nutné připomenout, v jaké souvislosti a s jak nepřátelskými úmysly byla ta zpráva vypuštěna do světa – prý jako vysvětlení, proč jsem musel uprchnout z křesťanských zemí a vstoupit do sultánových služeb. Každý si dokáže snadno představit, jak mě ta zákeřná lež mrzela, když jsem se o ní obloukem dozvěděl, už proto, že obsahovala takový díl pravdy, že bylo dost obtížné začít vše vysvětlovat a uvádět na pravou míru.

Něco úplně jiného ovšem je ta druhá kleveta, že prý jsem při plenění Říma zastřelil španělského kapitána a obral ho o kořist, a proto jsem musel jako zběh uprchnout z císařovy armády. To byl běžný případ, k něčemu takovému často dochází mezi spojenci z různých národů, a kromě toho jsem ho zastřelil jen proto, abych si zachránil holý život, což jsem snad už dost přesvědčivě vysvětlil. Ostatně, mé svědomí je ve vztahu ke všem těm klevetám vzácně čisté a nechovám ani zášť k hloupým lidem, kteří se nezajímají, jak to doopravdy bylo, jen chtějí očernit mou pověst.

Ještě k darům: bylo jen přirozené, že jsem dostával a ochotně přijímal dary za poskytnuté služby jak od přátel Osmanů, tak od jejich nepřátel. Na tom však nebylo nic špatného a neprotiřečilo to dobrému mravu, neboť každý vlivný muž v serailu přijímal dary odpovídající jeho hodnosti. Bez darů nešlo ani pomýšlet na přijetí někým důležitým. Postavení významných mužů v serailu nešlo zdaleka měřit jen podle toho, co jim vyplácela sultánova pokladna, vždyť mnohem větší část jejich pravidelných příjmů tvořily právě dary. Učitelé sultánových synů a ostatních dětí v serailu například nedostávali úředně víc než deset asperů denně, přesto však byli boháči, neboť svou moudrost a vědění vkládali do budoucnosti Osmanské říše, a pokud se příznivě vyjádřili o něčích schopnostech, mohlo jim to v budoucnu přinést netušenou žeň. I velkovezír přece přijímal patřičné dary, dokonce i od vyslanců krále Ferdinanda, ale to se dělo veřejně a znamenalo to jen uznání jeho postavení, jak velí dobrý mrav.

Já jsem měl ovšem tajné poslání, a i dary jsem proto musel přijímat tajně, ale ve vlastním zájmu jsem velkovezírovi předkládal podrobné vyúčtování všeho, co jsem dostal, byť o tom dárci neměli ani tušení. Mezi křesťany jsem získal špatnou pověst úplatného člověka, neboť si všichni mysleli, že pomocí darů si kupují výhody, jichž se ostatním nedostává. Mé svědomí však zůstalo díky velkovezírově šlechetnosti čisté a nikdy jsem neupadl v pokušení ho podvést.

Musím říct, že křesťané úplně zbytečně utráceli veliké peníze na tajné i veřejné dary, jen aby mohli ovlivňovat vysokou politiku Osmanské říše ke svému prospěchu. Všechna významná politická rozhodnutí byla vždy výsledkem společné úvahy sultána a velkovezíra. V záporném případě se vyslancům dostávalo jen bezvýznamných slibů a oni si často až na zpáteční cestě uvědomili, že se vracejí s prázdnou. Oficiálním vyjednavačům sultán často na dobu pobytu v Istanbulu poskytl skvělý doprovod, janičárské stráže, byt a služebnictvo a někdy až dvacet dukátů denně na obživu. Velkovezír je přijímal, hned jim vytýkal porušování smluv nebo nepřiměřené požadavky, hned zas laskavě sliboval, že se za ně u sultána přimluví. Ve skutečnosti cílem všech jednání nebylo nic jiného než získat čas. V tom byl velkovezír nepřekonatelný mistr, nikdo nedokázal najít lepší záminky k odkladu než on. Takovou záminkou mu byl spor o tituly krále Ferdinanda nebo o jakoukoliv jinou nepodstatnou drobnost, až vyslanci propadli zoufalství a viděli v něm jen dětinského šaška, který nechce jít přímo k věci a utrácí drahý čas na nesmyslné tlachy.

Pak byli konečně vyslanci dovedeni do zlatého sloupového sálu dívánu. Cestou tam viděli na janičárském dvoře slony s pozlacenými kly, slyšeli řev lvů, uvázaných po obou stranách brány dívánu, a oslnil je nevídaný lesk vezírů a jejich doprovodu ve slavnostních šatech. Když se ukláněli před sultánem, byli ze vší té slávy a nádhery celí zmatení. Při každém sultánově vydechnutí na perlovém trůně se tisíce drahokamů na jeho zlatém kaftanu zatřpytily všemi barvami duhy, a vyslanci správně pochopili jako projev nejvyšší přízně, když jim sultán nastavil ruku k políbení a sám jim řekl několik bezvýznamných zdvořilůstek. Celou dobu je pronásledoval pocit, že se marně snaží vyprostit z nějaké neviditelné a husté sítě, a když pak v nejlepším případě dostali sultánův vlastnoruční dopis pro svého panovníka, zjistili, že trvalou hodnotu má jedině zlatý váček, v němž je dopis uložen.

Tak se zacházelo s řádnými vyslanci, ale o nic lepší to nebylo, ani když se velkovezír někdy uvolil v mém domě setkat u číše vína s nějakým španělským šlechticem nebo italským dobrodruhem, který v císařově zájmu usiloval o tajné spojení s ním osobně. Právě v té době se císař mnoha způsoby snažil zjistit jeho postoj k možnému rozdělení světa na západní a východní země, které by vedle sebe mohly žít v míru, odděleny neproniknutelnou hradbou svých náboženství. Velkovezír Ibrahim se skutečně někdy rozhovořil, zdánlivě nadšen takovými vyhlídkami, a jen aby přiměl vyjednavače odhalit nejtajnější plány a myšlenky, schválně se vychloubal, že má na sultána obrovský vliv a že sultán udělá cokoliv, co si on, Ibrahim, bude přát.

Chladnokrevný Španěl však usoudil, že před sebou má jen sebevědomého chlubila, jemuž není co věřit. Sultán sám se ovšem tajným rozdělením světa nechtěl vůbec zabývat a odmítal se setkat i s vyslanci západních zemí. O to podrobněji mu velkovezír musel vyprávět všechno, co se v této věci dozvěděl. Velkovezír se tedy vychloubal v plné shodě se sultánem, přesto mu to však neprospělo, neboť tajní pověřenci i veřejní vyslanci si všechny jeho sebevědomé výroky zapisovali a šířili je do světa. Ony zprávy se pak z evropských dvorů vracely mnohonásobně zveličené do serailu, kde je dychtivě očekávali zejména sultánka Roxolana a Iskender čelebi a užívali je pak jako důkazu údajné šílené a nebezpečné ctižádosti velkovezíra Ibrahima.

Ať se však velkovezír dal strhnout k jakýmkoliv řečem, nikdy neřekl nic, co by mohlo být chápáno jako závazný příslib, ba ani náznak, že by západní a východní svět mohly žít ve shodě a míru. Nakonec všechna jednání ztroskotala na neřešitelné otázce Uher, neboť císař žádal, aby sultán uznal jeho bratra vídeňského krále králem uherským, a ke splnění prosby tak nesmyslné neměl velkovezír nejmenší chuti. Vždycky jen říkal:

„Alláh je jediný Bůh a Uhry jsou předsíní Osmanské říše, ne nadarmo tu zemi podupala kopyta sultánova hřebce. Musíme mít přece bezpečnou předsíň, aby vzdálené dunění děl za hranicí nerušilo spánek žen v serailu.“

Španěl, pobouřen takovým přeháněním, často vykřikl: „Ježíšmarjá, nepřišel jsem se dohadovat o teologických otázkách, a mnohem důležitější předsíní jsou přece Uhry pro Vídeň a pro Německo. Nejsme tak hloupí, aby nám uniklo, že sultán si přeje mít Uhry za každou cenu v držení toho vlastizrádce Zápolského. Dokud bude sultán podporovat Zápolského, nemůže s ním císař žádnou dohodu uzavřít.“

„Je-li tomu tak,“ řekl Ibrahim nevinně, „nebrání se můj vznešený pán osobnímu setkání s tvým vznešeným pánem, aby jednali o dohodě. Měli by se zřejmě setkat v Uhrách a každý by si s sebou měl vzít vojsko, aby jejich slova měla patřičnou váhu.“

Španěl začal zase honem vysvětlovat, že přece nemá cenu, aby dva velcí a šlechetní panovníci plýtvali penězi a silami na beztak už vypleněnou a samu o sobě bezcennou provincii, když oba mají mnohem důstojnější cíle. Ibrahim však začal císaře jízlivě nazývat jen španělským králem s tím, že sultán, dědic moci řeckých císařů Byzance, má jediný zákonné právo na císařský titul. Tak se dlouho častovali jízlivostmi, jen aby nakonec došli k závěru, že křesťanství a islám spolu nemohou mít nic společného.

Myslím, že císař i sultán v té době upřímně toužili po míru, ale všechny tápavé pokusy ztroskotaly, protože ani jeden v upřímnost toho druhého nevěřil. Sultán jako vládce všech věřících nemohl ostatně ani pomyslet na trvalý mír s nevěřícími, neboť něco takového nepřipouštěl korán. Na druhé straně až příliš dobře věděl, že císař jako chladnokrevný státník by navzdory všem slibům a tajným dohodám neváhal využít první vhodné příležitosti a v čele všech křesťanských sil by proti sultánovi zaútočil, protože právem považoval Osmanskou říši za věčnou hrozbu císařské moci a celému křesťanskému světu.

Tak jsem se často stával mlčenlivým svědkem hořké nesmyslnosti veškeré vysoké politiky, neboť navzdory těm nejlepším záměrům ji člověk nedokáže řídit a běh věcí určují vždy okolnosti. Velkovezír chtěl, abych byl při jednáních přítomen a mohl v případě potřeby dosvědčit, že vždycky, i v těch nejutajovanějších domluvách, žárlivě střežil jen a pouze zájmy svého pána sultána. Byl jsem mlčenlivý posluchač, ale pilně jsem se učil, viděl jsem, jak lze mnoha slovy neříct vůbec nic, a začal jsem si až příliš dobře uvědomovat lidskou malost, sobectví, marnivost a slabost, nemluvě ovšem o svých vlastních chybách. Společnost básníků a dervišů mě naučila chápat veškerý pozemský úspěch jen jako marnost a nic než marnost, a nepřeceňoval jsem už sám sebe a své postavení. Nadále jsem ovšem lpěl na svých královských příjmech. S jejich pomocí mohla Giulia žít tak, jak se jí líbilo, a já jsem byl ušetřen věčných výčitek. Dokonce někdy v něžné chvilce přiznala, že snad přece jen nejsem takový budižkničemu, jak se obávala. Měřila můj úspěch penězi a cennými předměty a neupírala mi už má manželská práva, alespoň ne příliš často.

Giulia by samozřejmě raději viděla, kdybych, oblečen v sametu, přepásán pásem posetým drahokamy, s rukama zkříženýma na hrudi a pohled s falešnou skromností upřený k zemi, stál v sloupové síni dívánu a rozdával čestné kaftany. Naštěstí se však mohla sdostatek vychloubat a honosit vlastními úspěchy v serailu. Dokonce i sultánova matka ji přijala ve starém serailu a nechala si od ní věštit z písku, avšak když jí Giulia otevřeně řekla, co všechno v písku vidí, dostala stará sultánka srdeční záchvat a museli k ní volat lékaře. Podařilo se mi totiž Giuliiny myšlenky obrátit správným směrem a ona pak ve své pošetilosti skutečně věštila, že dědicem osmanské moci a trůnu sultána Sulejmana se stane syn sultánky Roxolany Selim. Nejpodivuhodnější bylo, že když si jednou Giulia něco vzala do hlavy, sama tomu pak začala skálopevně věřit a skutečně to v písku viděla. Od té doby také začala prince Selima zahrnovat pozorností.

Tu a tam mi Giulia vyřídila nějaký vzkaz nebo varování, které zjevně pocházelo přímo od sultánky Roxolany a bylo určeno uším velkovezírovým. Velkovezír ovšem nepovažoval za důstojné jednat s ní Giuliiným prostřednictvím. V tom udělal velikou chybu, neboť nedokázal dobře odhadnout hrozivou sílu vůle a skrytou ctižádostivost sultánky Roxolany, to však tehdy ještě netušil nikdo. Nijak by mu ostatně nepomohlo, kdyby té podivuhodné ženě začal lichotit, neboť se od přírody neměli rádi a nikdy by se nemohli spřátelit. Žena nikdy nepromine muži jeho přátele a nepřestane se tajně nebo veřejně snažit, aby se s nimi přestal stýkat.

Postupem času jsem, smysly zjitřené atmosférou serailu, z téměř neviditelných znamení vycítil, že tajný vliv sultánky Roxolany pomalu roste, a sultán Sulejman mi začal být ještě větší záhadou. V harému na něj toužebně čekaly nejvybranější a nejkrásnější odalisky ze všech zemí světa, a když dívky dospěly do patřičného věku, na sultánčinu radu je nedotčené daroval za manželky místodržícím své říše. Co se týče žen, vedl vládce dvou světadílů stejně nudný život jako ten nejchudší muslim, který se rovněž musí spokojit s jednou ženou. Snad mohlo něco být na pověstech, že ho ta ruská dívka nízkého původu, unesená Tatary, očarovala. Stejně tak by ovšem bylo možné vinit velkovezíra Ibrahima, že ho očaroval svým přátelstvím. Nu, ať to bylo jakkoliv, Ibrahim byl věrným společníkem sultánových dní a Roxolana zase nocí a nemuseli o sobě vědět víc, než ví den o noci.

V serailu říkali sultánce Hürrem, ale na západních dvorech ji stejně jako já nazývali Roxolana, nebo také Ruska či Jitřenka. Zlatou bránou harému k ní proudily dary i od křesťanských panovníků. O jejím přepychovém životě a skvostných šatech se vyprávěly neuvěřitelné věci, že prý jediné její šaty stály celých sto tisíc dukátů. Na druhé straně se mluvilo i o její žárlivé krutosti, která udělala ze života v harému peklo. Pokud se totiž některá z otrokyň pokusila vzbudit sultánův zájem, nebo sultán na některé spočinul pohledem, Roxolana se vesele usmála a postarala se, aby dotyčnou otrokyni v harému nikdo hodně dlouho nespatřil. Postupovala prý ovšem nanejvýš opatrně a uchylovala se k pomoci kizlara-agasiho a snad i harémových lékařů. Teď ovšem jen opakuji klevety, pilně šířené v serailu a mezi křesťanskými obyvateli Galaty. Giulia věřila, že sultánka je radostná a štědrá žena, která nikomu nepřeje nic zlého. Její jásavá rozmarná krása byla podle Giuliina názoru přesvědčivým vysvětlením sultánovy nepomíjející příchylnosti. Roxolana neměla zapotřebí intrik, aby si udržela roli favoritky.

Do jaké míry dostávala sultánka Roxolana dary od tajných vyslanců císaře nebo vídeňského krále, aby se u sultána přimlouvala za mír, o tom nic určitého nevím. V těch nepokojných měsících však dělala všechno proto, aby sultána přiměla usmířit se s císařem a obrátit svého hřebce na východ, dá-li se ovšem věřit Giulii. Z hlediska vysoké politiky to nebylo moudré, neboť císař dosáhl míru s Francií a nechal se papežem korunovat a byl tedy na vrcholu moci. Podařilo se mu dokonce zastrašit a pokořit protestantská knížata na sněmu v Augsburgu a jistý si konečným vítězstvím, začal tajně chystat válku proti sultánovi. Nejvýraznějším rysem císařovy politiky bylo právě to, že se snažil svého protivníka uchlácholit vidinou trvalého míru, a zatím připravoval drtivý útok. Jako nejkatoličtější vládce se vskutku přísně řídil slovem bible, že pravá ruka nemá vědět, co dělá levá. Levou rukou nabízel sultánovi věčný mír, a pravou přitom zatínal v pěst a chystal se zasadit rozhodující úder. Osmanské říši zřejmě nikdy dřív ani později nehrozilo větší nebezpečí. Sultánova touha po míru tedy byla úplně pochopitelná, jen kdyby mohl věřit císaři nebo císař jemu.

Císařovy vyhrůžky německým protestantským knížatům navíc přivedly hesenského lankraběte Filipa k založení šmalkaldského spolku knížat podporujících Lutherovo učení. Ve hře byly i zájmy krále Zápolského a francouzského krále, ale tajnou a podle mě rozhodující příčinou smělého vzdoru německých knížat byly závazné sliby velkovezíra Ibrahima o sultánově podpoře v případě, že by mezi císařem a knížaty došlo k válce a že by museli se zbraní v ruce hájit právo křesťana na výklad bible podle Lutherova rozumu.

Nechci tu vypočítávat, kdo všechno z protestantských knížat se nechal povzbudit ve víře tureckým zlatem, ale vím, že přinejmenším Filip Hesenský získal ze zdrojů, křesťanům neznámých, velké peníze na zverbování a vyzbrojení vojenských oddílů. Mám své důvody, proč nezapomínat na toho muže vyhublých tváří a chladně modrých očí. Ve srovnání s jeho vojenským spolkem se cesty a kázání otce Juliána jevily jako věc zcela nepatrného významu. Jen jistý pekař Matthys si osvojil jeho učení a začal veřejně propagovat mnohoženství jako jednu z podob společného vlastnictví majetku.

Je třeba ovšem přiznat, že otec Julián si své peníze zasloužil nečekaně dobře, podařilo se mu totiž do myslí Němců, zjitřených náboženskými spory a vášněmi, zasít nejedno ohnivé símě, byť okolnosti už byly jiné než za selské války o pět let dříve a žádný požár se nerozhořel. Luther a jeho pastoři začali na čistotu své víry dohlížet stejně přísně, jako to dělala církev před nimi. S upřímným zármutkem raději hned řeknu, že otec Julián se pro slíbenou biskupskou mitru nikdy nevrátil. Dav, podnícený jedním luteránským knězem, ho v malém německém městečku bez milosti ukamenoval, jak se ke mně doneslo prostřednictvím židovských penězoměnců. Nu, celá ta záležitost byla podivná, neboť otec Julián prý začal schválně rušit kázání při bohoslužbě, veřejně před celou farností vyznal, že je kněz pomazaný církví svatou a rozhodně prohlásil, že nehodlá ani o píď ustoupit od učení jediné blahoslavené církve.

Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že otce Juliána stihly strašlivé výčitky svědomí pro to, co kázal, ať je to jakkoliv neuvěřitelné, nebo ho postihla aspoň kocovina a dočasné zatmění smyslů. Vyprávěli mi, že sešel ze světa tou nejkrásnější mučednickou smrtí se jménem svaté Panny a všech dobrých svatých na rtech. I mně to připadalo neuvěřitelné, ale židovský penězoměnec ten příběh slyšel od očitého svědka brzy po události samotné, hledal totiž otce Juliána, aby mu proplatil nějaké hospodské účty, a neměl důvod lhát, naopak při Jehovovi přísahal, že na vlastní oči viděl i umučené tělo otce Juliána. Bylo mi to líto, ale nutno říct, že z mého hlediska zemřel otec Julián mučednickou smrtí v pravý čas. Po vzniku šmalkaldského spolku už velkovezír neměl důvod podporovat jiné kacířské ideje než Lutherovo čisté a nefalšované učení.

Díky šmalkaldskému spolku jsme se zbavili největší starosti a sultán už neměl důvod naslouchat příznivcům míru, naopak velkovezír Ibrahim začal znovu spřádat ctižádostivé plány, jak s pomocí protestantských knížat dobýt německé země. Já jsem měl všechny důvody přát si novou válku, nejen kvůli svým příjmům, ale i v zájmu Anttiho. Pln hořkosti, souhlasil jsem s velkovezírem, že uherské záležitosti je třeba konečně uvést do pořádku.

Chci říct, že jako příznivec míru jsem nepodporoval válku pro válku, ale proto, že sultánova armáda musela stejně dřív nebo později vytáhnout do boje a v Persii jsem žádné zájmy neměl, na rozdíl od Uher, kde se dalo mnoho získat a málo ztratit. V perských horách a ponurých pustinách mohla naproti tomu celá armáda zmizet jako jehla v kupce sena. Šmalkaldský spolek svázal císaři ruce v Německu, a vhodnější příležitost se už naskytnout nemusela.

Zejména kvůli Anttimu jsem však považoval válku za naprosto nevyhnutelnou, a mohl jsem si jen trpce vyčítat, že pro mnohé jiné úkoly jsem svého nejvěrnějšího přítele zanedbával, ba celé měsíce jsem si na něj ani nevzpomněl. Jednoho jarního rána, když má zahrada rozkvetla plamenně červenými a jasně žlutými tulipány a nad Bosporem se vznášela svěží mořská vůně, zaklepal Antti na bránu mého domu. V první chvíli, když mě poplašené stráže zavolaly na pomoc, jsem ho ani nemohl poznat, neboť se cpal dovnitř bosý, s pytlem na zádech, v ukoptěných kalhotách a otrhaném turbanu. Zpočátku jsem ho považoval jen za žebráka, jakých před mou bránou celé desítky čekaly na zbytky jídla z mého stolu. Když jsem ho konečně poznal, vykřikl jsem úžasem a vůbec jsem nechápal, co se stalo, neboť silná kolena se mu bezmocně třásla a oči v bledé tváři strnule zíraly před sebe.

„Jsi nemocen? Co se ti stalo, můj drahý bratře Antti?“ vykřikl jsem. Ohlédl jsem se, jestli mě Giulia nevidí, a pak jsem se k němu vrhl a objal ho navzdory těm hadrům, co měl na sobě.

Antti položil pytel na zem, sundal si turban z hlavy, i ten hodil na zem a pak na mě chvíli zíral, v šedých očích hloupý a prázdný výraz. Konečně netrpělivě odpověděl na mé otázky:

„Nekřič, Mikaeli, raději mi kvůli Prorokovu požehnanému jménu dej něco k pití, to nejsilnější, co máš. Jinak to se mnou špatně dopadne a bojím se, že můj slabý rozum se už úplně zblázní.“

Nejprve jsem ho podezíral, že pil, ale necítil jsem z něj víno. Zavedl jsem ho proto do přístřešku pro lodě, vyhnal jsem černochy, kteří se tam povalovali, a tajně jsem sám přinesl ze sklepa malý soudek drahého malvazského vína. Chápal jsem, že v této situaci by mu míň nestačilo, i džbán by v něm zmizel rychleji, než uschne kapka na žhnoucích kamenech. Vytrhl mi soudek z náručí, pěstí prorazil víko a pak si soudek naklonil k ústům a pil a pil, až v soudku zbyla jen polovina. Měl v tváři tak krutý a nelítostný výraz, že jsem si ho netroufl rušit zbytečnými otázkami, jen jsem ho konejšivě plácal po zádech a po ramenou a vybízel ho, ať se aspoň posadí. Za okamžik se přestal třást, posadil se, až podlaha zapraštěla a ze stěn přístřešku slétly chuchvalce prachu. Zabořil hlavu do dlaní, nadechl se a vzlykl tak zoufale, že teď jsem se zase já roztřásl strachem, co se asi mohlo stát.

„Mikaeli,“ řekl mi, „nevím, proč přicházím právě k tobě se svým smutkem, ale ve dnech žalu snad člověk musí mít nějakého přítele. Nechci, aby ses kvůli mně trápil, ale tentokrát to se mnou nebožákem vypadá opravdu špatně a asi by bylo bývalo lepší, kdybych nikdy neodešel z dobrého města Turku dobývat svět, a nejlepší ze všeho by bývalo bylo, kdybych se vůbec nikdy nebyl narodil v té lesní pustině do světa bídy a chudoby.“

„Co se ti u Alláha stalo?“ zeptal jsem se znovu a srdce se mi zachvělo. „Vypadáš, jako bys jednoho muže zavraždil a na druhého se chystal.“

Proklál mě strašným pohledem a řekl: „Jen jsem přišel o svůj plat v arzenálu. Péřový chochol mi strhli z hlavy a mě vyhnali z dívánu paši topčiů kopanci jako zaběhlou svini. Ještě od brány za mnou hrozili pěstmi a házeli za mnou moje věci.“

Ulevilo se mi, že se nestalo nic horšího. Nabádavě jsem řekl: „Mohls vědět, k čemu vede pití, a že muslimové kvůli zákeřným johanitům nestrpí v arzenálu opilce. Nu, mohlo to dopadnout ještě hůř. I když jsi přišel o sultánův plat, pořád ještě přece máš statky své ženy.“

Antti se chytil za hlavu a zlostně křikl: „Taky že to dopadlo mnohem hůř, něco takového by mi nevadilo, vždyť v arzenálu stejně nikdo nevěří rozumné řeči, a když se odvážím těm starcům něco namítnout, hned mě chytí za vousy. Začali jsme se hádat kvůli dělům, protože jsem jim řekl, že ty jejich válečné galéry se hodí leda na zátop a že by měli postavit lodě větší, které by vydržely váhu těžkých děl. Tak to dělají i Benátčané a Španělé, nemluvě o krvavých mořských psech s křížem na zádech. Nu, a pak jsem vzal nohy na ramena, dokud je čas, protože kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, i když já nebožák se na tomto světě asi už moc nenasměju.“

Znovu se zachvěl, popadl soudek a nalil do sebe zase notně vína. Pak teprve pokračoval:

„Zřejmě jsem nezmínil, že tvůj přítelíček pan Gritti vyvádí v Uhrách jako blázen. Kromě toho se sedmihradští páni hádají jako roj sršňů, ale ať jsou to Maďaři nebo Moldavané, Valaši nebo Tataři, jsou všichni zajedno v tom, že muslim nemá co vlastnit uherskou půdu. Proto se jen vysmáli pečetím krále Zápolského a už dávno se rozdělili o mé ovce, porazili můj dobytek, spálili stavení a srovnali mé statky se zemí. Chudák Žid utrpí velkou ztrátu, když uvěřil v sultánovu moc a vyplatil mi peníze už předem v Budíně, a já zřejmě z celého panství nemůžu čekat jediný Kristův groš, byť je to tak veliké území, že zpěněný kůň cválá den a noc od jednoho hraničního kamene k druhému a stejně to nestihne. Pokud by tam ovšem nějakého koně nechali, čemuž nevěřím. Nu, blaze tomu, kdo nic nemá, říká se, a já už nemám nic než tyhle kalhoty, ty mi exekutoři pro zbytečnou stydlivost ještě nestáhli.“

„Ale… ale,“ zajíkal jsem se, neboť jsem už tušil, že zase budu muset Anttiho vzít pod svou ochranu, byť jsem věděl, že to bude znamenat nekonečné hádky s Giulií. Přesto jsem se vzpamatoval, bodře jsem ho poplácal po ramenou a řekl jsem mu: „Neboj se, Antti, něco vymyslíme. Co na to všechno říká tvoje uherská žena?“

„Moje žena?“ zopakoval Antti otázku, zvedl soudek a vypil víno do poslední kapky. „Zřejmě jsem nezmínil, že moje žena právě zemřela, nebožačka. Navíc ani nezemřela lehkou smrtí, trpěla tři dny, než si ji smrt odnesla.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl jsem a spráskl ruce. „Chci říct, že Alláh je jediný Bůh a tak dále, ale pročs mi to neřekl hned, vždyť s tebou celým srdcem hluboce a upřímně soucítím. Sice jsem si hned od začátku myslel, že ta nebohá Maďarka je pro tebe příliš urozená, ale přesto pokoj s ní. Jak zemřela?“

„Při porodu, při porodu,“ řekl Antti udiveně. „Já jsem ale roztržitý, že jsem ti ani tohle neřekl. Ale chlapec zemřel zároveň s ní.“ Tak mi konečně všechno vypověděl, zabořil obličej do dlaní a rozplakal se tak zoufale, až se stěny přístřešku rozechvěly. A já jsem věru nemohl nalézt slova, jež by ho v jeho bezmezném hoři utěšila.

„Byl to syn,“ řekl po chvilce, když byl zase mocen slova, ale pak, jako by ho rozzlobily vlastní slzy, po dlouhé době zaklel jazykem naší vzdálené vlasti: „Perkele, k čertu.“

Nemohl jsem mu to vytýkat, neboť jsem ho zase jednou zcela chápal. Šel jsem do sklepa a přinesl mu ještě jeden soudek vína. Ve víně se žalost utopí stejně rychle jako radost, a člověk, který se probudí strašnou kocovinou, má dost starostí se svým zbědovaným tělem a i ta nejtěžší ztráta se skryje za milosrdným závojem. Už jsem však nevzal drahý malvaz, usoudil jsem, že levnější víno poslouží stejně, a Antti si skutečně ničeho nevšiml. Jen si otřel rukávem slzy, naklonil džbánek, lil si do hrdla víno a chřípí se mu chvělo jako nemocnému býkovi.

„Ach, moje uherské hříbátko,“ zanaříkal. „Tvářičky měla pokryté chmýříčkem jako broskvička a oči jako dvě borůvky, a já pořád nechápu, proč se to všechno stalo. Židovský doktor jí ale hned ze začátku radil, ať jede do lázní do Bursy, a mě teď utěšuje jenom to, že tam cestovala jako kněžna, i když tehdy jsem já hlupák reptal, že to stojí zbytečně moc peněz. Doktor svým učeným jazykem řekl, že jí její ženské vnitřnosti vyrostly nakřivo, protože jako mladá dívka jezdila moc na koni, a vůbec měla bedra tvrdá jako z jasanového dřeva, protože šlechtické dívky ze Sedmihradska mají bezbožný zvyk jezdit na koních obkročmo.“

Antti si utřel nos, probodl mě krhavýma očima a zachmuřeně řekl: „Věř mi nebo ne, už jsem si přichystal dobrý konopný provaz, a když jsem chodil po dvoře sem a tam jako tělo bez duše a slyšel jsem, jak sténá pod rukama učeného doktora, chtěl jsem se pověsit, říkal jsem si, že je to stejně všechno moje vina. S takovýmhle obřím tělem bych možná vůbec neměl dělat děti. Když pak ale konečně vykrvácela, ten učený židovský porodník mi vysvětlil, že chyba nebyla ve mně, ale v tom, že moje žena jezdila na koni v nevhodné pozici, proto se chlapeček v děloze obrátil vzhůru nohama, a přísahal mi to při Prorokovi, Kristovi a Jehovovi. Nemám důvod o jeho slovech pochybovat, neboť židé se ke mně chovali většinou lépe než mnozí křesťané, a to vůbec nemluvím o Turcích, ti mě vykopli z arzenálu a turban hodili za mnou, a topčiové se tomu jen bezcitně řehtali.“

„Drahý Antti,“ řekl jsem mu, „příteli a bratře, snad to všechno rozhodly hvězdy už předtím, než tys sám přišel na svět, a svému osudu nikdo neujde. Sám jsi říkal, že krátké písně jsou nejkrásnější, a proto nelituj, žes tu vznešenou a krásnou dívku potkal, vždyť jsi s ní prožil aspoň chvíli, již ti Alláh dopřál. Upřímně řečeno jsem nikdy nepochopil, co ta uherská dívka viděla na nevzdělanci jako jsi ty, a možná, že až by lépe poznala všechny tvé chyby, nabažila by se tě a spustila by se s nějakým cizím mužským. Maďaři jsou přece od přírody rozmarní, aspoň pan Gritti mi to na mnoha příkladech dokázal. Samozřejmě že by ses všech smutků a vší hořkosti nejjistěji a nejlépe zbavil v oprátce na větvi stromu, ale nezapomínej, že sprovodit sám sebe ze světa je před Bohem veliký hřích.“

Antti se na mě udiveně podíval, potřásl svou těžkou hlavou a řekl: „Co je mi po hříchu! Doopravdy, ještě jsem neviděl většího důvěřivce než jsi ty, Mikaeli! Ty máš zrovna co mluvit o cizích mužských v domě oběšencově, ale radši strčím hlavu do vosího hnízda, než abych se pletl do manželských záležitostí. Pro mě za mě si lež, jak sis ustlal, ale přestaň ošklivými narážkami ostouzet drahou památku mé nebožky ženy Samozřejmě že pro mě moje krásné hříbátko bylo příliš dobré, to jsem věděl od samého začátku, ale nepřišel jsem za tebou, abys mi to řekl, potřeboval jsem duchovní útěchu, aby se mi ze všeho smutku nerozskočila hlava.“

Řekl jsem, že chlemtání drahého vína jeho hlavě také zrovna neprospěje, ale Antti mě sevřel, až mi klouby zapraštěly, zblízka na mě upřel šílené oči a řekl:

„Nech toho, Mikaeli, ale pro Boha živého, řekni mi, je-li smrt mé ženy a syna pro mě trest a varování za to, že jsem se odřekl křesťanské víry a přijal turban? Myslím, že jsem řádný muslim, o nic horší než ostatní, byt neumím všechny modlitby, ale omývám se a klaním, jak náleží, krmím chudé a almužny rozdílím snad až příliš štědře. Nu dobře, několikrát jsem vylezl po čtyřech na dvůr a modlil jsem se s tváří obrácenou k Mekce, když hvězdy ještě plály jako svíce na nebi. Chci říct, že Alláh a jeho Prorok mě přece nemají proč trestat, navíc jsem k jejich slávě odléval skvělá děla. Co když jsme se však dopustili strašného omylu, Mikaeli, že jsme se odřekli víry svého dětství, Otčenáše a dobrých svatých? To je přece jasné nebeské znamení, když během pár dní přijdu o všechno, vezmou mi dobré místo v arzenálu, má žena sejde ze světa v hrozných bolestech a syn jde za ní, a to si ani na tomto světě nezaplakal. Mám proto pocit, jako by mnou neviditelný zápasník praštil o zem, a nedost na tom, ještě do mě kope, i když já už se nemůžu ani hnout. Tohle se přece nedělá, ani Bůh by to neměl dělat, i kdybych zhřešil sebevíc.“

Bezedný smutek v jeho očích mě přesvědčil, že mluví vážně a zoufale potřebuje útěchu, on však pokračoval: „Moje chyba je v tom, že příliš věřím tomu, co ti moudřejší napovídají. Dokonce jsem uvěřil, že Země je veliká koule, i když na vlastní oči vidím, že připomíná spíš plochý koláč. Stejně tak jsem mezi muslimy hned uvěřil Alláhovi, Prorokovi, koránu a mnoha svatým mužům a učitelům, neboť mě ani nenapadlo, že by mě bradatí ulemové mohli schválně vodit za nos. Také jsem se ze všech svých nepatrných sil vyhýbal pití vína, hře v kostky i vepřovému masu, a kdykoliv jsem pokušení přece jen podlehl, vždy jsem se pokorně kál a přičítal jsem to za vinu přirozené zhovadilosti těla. V hloubi srdce jsem se nezřekl ani našeho Pána Ježíše Krista a jeho matky, kterou i muslimové mají v úctě, a snažil jsem se nedupat po kříži, ač se mi mnozí renegáti proto posmívali. Bloudil jsem, ochromený žalem, a nahlédl jsem při tom bloudění do křesťanského kostela na vršku v Peře, slyšel jsem svatá slova kněze a zvonění zvonů a jako by mi hrdlo stiskla strašlivá pěst a za zády se mi objevil ďábel, černý a chlupatý, funěl a chechtal se, že mě Bůh odvrhl, protože jsem se s vážným záměrem a na tvou radu zřekl své křesťanské víry. Drahý Mikaeli, pro Boha svatého, pomoc mí, aby má duše našla zase klid! Můj syn nebyl ani pokřtěn a moje žena začala po svatbě zanedbávat zpověď a svaté přijímání, i když byla křesťanka. Je strašné pomyslet, že kvůli mému odpadlictví se budou navěky škvířit v očistci.“

Musel jsem se nad jeho slovy vážně zamyslet a jistě mi nikdo nebude vyčítat, že jsem při tom instinktivně sáhl po džbánu vína. Rozechvělýma rukama jsem si ho přiložil ke rtům a hledal ve víně povzbuzení a útěchu, protože byla veliká křivda, chtěl-li mě Antti vinit, že kvůli mně se zřekl víry. Jat velikou hrůzou, řekl jsem mu:

„Nezapomínej, že jsme přijali turban jednomyslně. Já jsem tě k ničemu nenutil, ty sám ses rozhodl s očima otevřenýma. Přiznávám ovšem, že čeká-li nás kvůli tomu po smrti pochod do pekel, vstoupíme tam bok po boku, nebo já možná o krůček před tebou, protože ať je to jak chce, jsem vzdělaný muž a odpovídám proto za své činy víc než ty, který neumíš ani číst. Při Posledním soudu se klidně braň, že jsi hloupý jako dutý pařez a že za to nemůžeš, třeba ti to pomůže. Se mnou to bude horší a víc už mě nepotrestají, ani když ti odpřísáhnu, že podle mého nejlepšího vědomí a svědomí věčný a spravedlivý Bůh za tvé odpadlictví určitě nepotrestal tvou nevinnou ženu a ještě nevinnějšího synka.“

Antti netrpělivě řekl: „Své věci si s Bohem vypořádám sám, nepotřebuju, aby se mezi nás někdo pletl. Proč ale Pánbůh sprovodil ze světa mou ženu a zabil mého syna, který jistě ještě nestačil zhřešit, není-li ovšem nejtěžší hřích před Bohem už to, že se vůbec narodil do tohoto zlého světa? Na to se ptám a to musím vědět, nemám-li ztratit poslední špetku křehké víry v nebeskou spravedlnost. Už jako chlapec jsem do sebe s mateřským mlékem, hořkým po chlebu z borové kůry, nasál jistotu, že chudák by marně hledal spravedlnost na zemi, ale o to víc jsem důvěřoval spravedlnosti na nebesích.“

Víno mi buď dodalo odvahy, nebo naopak zatemnilo mysl, a já jsem si poprvé v životě otevřeně přiznal, že v hloubi srdce jsem ten nejhorší kacíř na zemském povrchu. „Antti,“ řekl jsem vážně. „Jsem už z těch velikých slov unavený. Člověk najde Boha jen ve svém srdci, pokud ho vůbec najde, a žádný člověk nemůže druhého zachránit, ať by se nad ním modlil latinsky, arabsky nebo třeba hebrejsky. Pokud Bůh vůbec existuje, věčný, všemohoucí, vševědoucí a jediný, jak si vůbec ty, zemský červ, troufáš pomyslet, že by Bohu stálo za to vybrat si mezi všemi lidmi zrovna tebe a na tebe vrhnout svůj hněv?! Alláh mi odpust, ale to je stejné, jako bys ze sultánova největšího děla vystřelil padesátilibrovou kouli jen proto, abys zabil dotěrnou mouchu! Snad není nebe ani peklo, Bůh ani ďábel jinde než v člověku samotném, v člověku, jenž upřímně touží po dobru, ale podivuhodným úradkem osudu způsobí vždycky zlo. Tvůj syn proto o moc nepřišel, když vzlykem bolesti nemusel ani začít těžký a bolestný lidský život, naopak, mnoho získal.“

Anttimu se roztřásla hlava a do mohutných dlaní mu začaly padat těžké slzy. „Snad máš pravdu, Mikaeli,“ řekl mi. „Vskutku, kdo jsem já, hlupák, aby zrovna na mě mířilo nejtěžší boží dělo? Již má stará matka mě v začouzené jizbě učila, že v suknu života je mnohem víc černých nití smutku a šedých nití chudoby než vzácných červených nití radosti. Není tedy žádný div, že se má červená nit přetrhla, vždyť kdo jsem já, abych chtěl víc, než je přáno ostatním lidem! Poskytni mi na několik dní otep slámy, Mikaeli, abych měl kde spát, a nějakou tu skývu chleba, abych ji mohl smočit svými hloupými slzami, než se uklidním a začnu se poohlížet, kde začít nový život. Princeznu a půl království získávají muži jen v dětských pohádkách a já jsem měl tolik štěstí, že už jsem se beztak divil, jestli spím nebo bdím. Nu, brzy mi bude líp, jen se musím pořádně napít, abych utišil nejhorší bolest, která mi rozdírá srdce. Až se probudím do šedivého rána kocoviny, pokorně si řeknu, že to všechno byl jen krásný sen, jaký sotva může potkat hlupáka jako já.“

Jeho pokora mě dojala. I mně vyhrkly slzy a spolu jsme pak plakali nad smutkem a marností života, byt svou roli tu sehrálo i víno. Zpozoroval jsem, že Antti bude brzy pořádně opilý, vzpamatoval jsem se, vyndal jsem z lékárničky maková semínka a nepozorovaně mu je zamíchal do vína. Vzhledem k jeho síle a mohutnosti jsem mu namíchal dávku, která by jistě skolila i býka, a on také náhle padl tváří na zem a usnul, a když ho černošští veslaři s velkou námahou dopravili do postele, spal tvrdě bez probuzení celé dva dny.

Když se konečně probudil, k mé velké radosti už nechtěl víno. Jen seděl a zíral před sebe, jako by se mu rozum ještě nevrátil. Souhlasil sice, že musí jíst, ale moc mu to nešlo, a já jsem ho neobtěžoval zbytečnými řečmi, nechal jsem ho, ať se vzpamatuje, a on seděl na přístavním molu a zíral do vln Bosporu.

Giulia snášela jeho přítomnost v domě kupodivu bez reptání. Vlastně jsem měl pocit, že mu Giulia nikdy nedokázala odpustit jeho nenadálé štěstí a že pro ni byl přijatelný, teprve když ztratil dobrou pověst, majetek a všechnu radost, přestal se honosit a vychloubat a byl pokorný a mlčenlivý. Giulia se v jeho přítomností zvonivě smála, ukazovala mi šaty a šperky, přikazovala kojné, ať jí přinese Mihrimah, a s pochopitelnou mateřskou pýchou ukazovala Anttimu dívenčiny černé vlásky, zoubky jako perličky a křehké ručky. Dokonce mu nabídla, ať si jí pochová, a Antti ji neohrabaně vzal do náruče, ale hned ji zase vrátil a se skloněnou hlavou odešel. Vytýkal jsem Giulii, že nemyslí na Anttiho žal a honosí se před ním naším štěstím, ale ona mí podrážděně odvětila, že to myslela dobře.

„Stejně je div, že se ti nikdy a v ničem nedokážu zavděčit, Mikaeli,“ řekla mí. „Raději bys mí měl děkovat, že se poctivě snažím zapomenout na zášť, již k tvému bratru chovám, a chci ho potěšit v jeho smutku navzdory tomu, jak cinkal zlaťáky a jak tě podvedl s tím pozemkem a jak jsem nikdy nemohla vystát jeho pyšnou ženu. Nu, ale nejsem mstivá, jak dobře víš, a je nespravedlivé, jestli si myslíš, že i v této věci jsi moudřejší než já. Ostatně nechápu, jak můžeš pořád cítit slitovné přátelství k tomu obhroublému kumpánovi tvých špatných let. Muž tvého postavení by se měl už dávno nad tak nízké přátelství povznést.“

Rychle jsem ji odprosil, že jsem to tak nemyslel. Giulia se znovu usmála a podala Mihrimah Albertovi, k němuž dívka neustále vztahovala ručky. Alberto vzal svého miláčka do náruče a světlé očí v tmavé tváři se mu rozzářily úsměvem. Podle mě Alberto nosil dívenku v náručí příliš často a zapomínal na svou důstojnost majordoma, ale Mihrimah u něj byla spokojená.

Po několika dnech ke mně Antti přišel a řekl mi: „Chápu, že má přítomnost v domě je tobě a především tvé ženě na obtíž. Upřímně se snažím, abych vám nepřekážel, a kdybys dovolil, raději bych zatím bydlel s tvými černochy v přístřešku na lodě. Přiděl mi také nějakou práci, čím těžší, tím lepší. Celý život jsem pracoval rukama a neumím nečinně sedět. Zároveň bych tak prací zaplatil za stravu a nocleh a ty bys neměl výdaje ještě se mnou, bez toho se v tvé domácnosti utratí až dost.“

Jeho slova mě uvedla do rozpaků, neboť Giulia si skutečně už aspoň dvakrát rýpla, že Antti toho sní nejméně za tři aspery denně a používá peřinu a přikrývku, která patří černochům. Mně tohle počítání připadalo kruté a bezcitné, ale Giulia namítla:

„Sám jsi mi mnohokrát vyčetl, že bych měla vydávat peníze s větší rozvahou, i když dobře víš, že každý asper mnohokrát obrátím v rukou, jen abych udržela tvé příjmy a výdaje v jakés takés rovnováze. Proto bude jen správné a patřičné, když si ten lenoch aspoň něčím zaslouží svůj každodenní chléb. Vysedávání u moře ho ze smutku nevyléčí.“

Netušil jsem, že nás tehdy Antti slyšel, skryt za keřem, a namítl jsem mu, že pro člověka jeho postavení se už těžká otrocká práce nehodí. Raději ho budu ctít jako nejvzácnějšího hosta, než abych ho nechal bydlet v přístřešku pro lodě. Antti mi však řekl:

„Ty si se mnou nedělej starost, nechci stát v cestě tvému rodinnému štěstí. Práce léčí smutek lépe než vysedávání u moře, a já toužím po tělesné námaze, abych mohl v noci dobře spát. Ještě však nechci ukazovat obličej muslimům, a proto bych nejraději zůstal ve zdech tvého domu.“

Zavolal jsem Alberta a přikázal mu, ať Anttimu vymyslí nějakou vhodnou činnost. Pro Alberta nebyl můj příkaz žádnou novinkou, neboť Giulia s ním zřejmě už předem všechno vyjednala. Hned Anttiho totiž odvedl do ještě neupraveného severozápadního koutu zahrady. Měl tam postavit kamennou terasu, k čemuž jsme se dosud nedostali, protože vyklučit a vyčistit to místo by nás přišlo příliš draho. Antti měl také řezat dříví do kuchyně a nosit vodu, a on všechno, co mu uložili, dělal s takovou radostí, že brzy mu i otroci začali nakládat své úkoly. Nám se vyhýbal, ale Giulia nevynechala jedinou příležitost, kdy se s ním mohla setkat a pokochat se jeho zotročením. Mně se sice zdálo, jako by se Antti vždycky, když se jí klaněl nebo běhal, jak mu nakázala, jízlivě posmíval, ale považoval jsem to jen za důkaz, že už je mu lépe.

Mě nejvíc trápilo, že Antti přišel o všechen uherský majetek, říkal jsem si, že kdyby dostal aspoň část zpátky jako zákonné dědictví po své ženě, jistě by se se smutkem lépe vyrovnal. I proto jsem soudil, že v Uhrách je třeba nastolit pořádek, aby si země, deptaná tu Němci a tu zas Turky, konečně mohla oddechnout v míru a pokoji. Všichni ji plenili jako o závod a pan Gritti si jako sultánův zástupce pilně nacpával měšce. Válka byla za dveřmi, velbloudi s nákladem odtáhli tentokrát už s předstihem několika měsíců k přítokům Dunaje, na hřbetě zařízení pro stavbu mostů, a císař Karel V. dal v německých zemích halasně rozhlašovat turecké nebezpečí, před nímž musí všechny ostatní spory utichnout. Využil dovedně strachu ze sultána, aby poštval celé Německo proti protestantským knížatům, a já jsem nemohl než nechtě obdivovat jeho prozíravost, díky níž obrátil ve svou výhodu to, co mělo být největším trumfem velkovezíra Ibrahima.

Sledoval jsem situaci ze strany a snad proto jsem ji viděl jasněji než velkovezír a také jsem znal z vlastní zkušenosti německé země, o nichž on jako muslim měl poměrně mlhavou představu. Tušil jsem, že když císař vyhlásí křížovou výpravu k odražení strašného tureckého nebezpečí a bude v německých územích sbírat vojsko proti sultánovi, štěstí bude stát při něm. Když sultán zabušil na brány Vídně, otřáslo to celým křesťanským světem, a i ten nejotrlejší luterán se zarazil, měl-li si bezpodmínečně vybrat mezi císařem a sultánem. Velkovezír Ibrahim však neustále připomínal, že nejkřesťanštější francouzský král už jednou bojoval proti císaři po boku muslimského sultána, a nedokázal pochopit, proč se protestantská knížata nemohou veřejně prohlásit za sultánovy spojence, když je císař tak pronásleduje.

„Vznešený velkovezíre,“ pokoušel jsem se mu to objasnit. „Francouzský král bojoval jen za své vlastní zájmy a při první příležitosti uzavřel výhodnou mírovou smlouvu, a to ve chvíli, kdys sám stál před branami Vídně a naléhavě bys jeho pomoc potřeboval. Kdyby korán nezakazoval hazard, vsadil bych se s tebou, že protestantští zeměpáni zrovna tak jen využijí křížové výpravy proti sultánovi, aby císaře donutili k ústupkům. Jsou příliš moudří, než aby pro sultána doopravdy třeba jen hnuli prstem, protože tehdy by proti nim povstali jejich vlastní poddaní, vystrašení císařovým poplachem. Císař neprohloupil, že začal bubnovat na poplach dávno předtím, než sultán vytáhl do boje.“

Ibrahim řekl: „Tím lépe, neboť španělský král tak sám rozpoutá válku a tentokrát bude agresorem on, na rozdíl od mírumilovného sultána. Teď už nemusíme bojovat jen proti jeho zástupci vídeňskému králi, ale vyzveme k bitvě na otevřeném poli samotného krále španělského. Bude-li to vůle Alláhova, rozhodne tato bitva na věčné časy osud světa, pokud se však bitvě zbaběle vyhne a dá se před námi na útěk, budu ho pronásledovat třeba až do samého srdce Německa. Letos už nám živly pochod nepřekazí, budeme totiž se vším předem počítat a nezbytné mosty postavíme včas.“

Mluvil, jako by si byl svou věcí jist, byt věděl stejně dobře jako já, že na obou stranách jde o věci příliš veliké a že jak císař, tak sultán si jen tak netroufnou vytáhnout do bitvy na otevřeném poli, rozhodně ne dřív, než si všechno přinejmenším dvakrát zváží. Císařova porážka by znamenala, že islám bude mít volnou cestu do Německa, ovšem císař měl slavné německé kopiníky, jeho Španělé měli ničivé arkebuzy, dělostřelci rychlá a pohyblivá děla, a své těžkooděnce by jistě neposlal hned před osmanská děla, jak to u Moháče udělal nezkušený uherský král. Císaři sloužili nejlepší evropští vojevůdci a jeho armáda u Pavie porazila neporazitelnou armádu francouzského krále. Postavil-li by se ještě císař sám do čela své křížové výpravy, neměli sultán ani velkovezír mnoho důvodů k úsměvu.

Kromě toho ve mně hlodala pochybnost, že Osmané už svou příležitost navždy propásli, když se sultánovi nepodařilo dobýt Vídeň, tehdy ještě špatně vyzbrojenou a na útok nepřipravenou, a dal se na ústup. Teď ho čekala křižácká armáda, skvěle vyzbrojená a planoucí nadšením. Přesto jsem věřil, že Osmané mohou v bitvě na otevřeném poli zvítězit, vždyť sultán v takové bitvě ještě nikdy neprohrál. Všechno bylo tedy složitější, ale byl jsem si jist, že přinejmenším uherské záležitosti dá sultán konečně do pořádku. Tažení do Německa jsem naproti tomu považoval za předem odsouzené k nezdaru, byť jsem si ve vlastním zájmu dával pozor, abych tento svůj osobní názor nedával velkovezíru Ibrahimovi příliš najevo.

Ibrahim řekl s důvěrou: „Jsem přece muslim a Alláh nemůže zostudit mou víru, povede-li nás do bitvy zelený prapor Prorokův. Nad člověkem září šťastná hvězda a střeží ho i ve spánku. Co tedy člověku zbývá, než věřit ve svou šťastnou hvězdu? Štěstí však má svou misku vah a zhouba zase svoji. Aťsi je miska štěstí sebeplnější a sebetěžší, i na misce zhouby se hromadí každé sebemenší protivenství a neblahá předzvěst, až nakonec drobnost, sama o sobě bezvýznamná a lehčí než ptačí peříčko, může převážit a miska zhouby bude těžší než miska štěstí. Jsem unaven z přílišného přemýšlení, Mikaeli el-Hakime, a ani perský astrolog v serailu se už příliš nevyzná v poselství hvězd, pokud ho ovšem někdo tajně neuplatil, aby mluvil proti mým plánům. Můj úspěch se mi proto někdy zdá být břemenem příliš těžkým pro bedra otroka, byť má šťastná hvězda stále září jasným světlem.“

O jeho úspěchu jsem ovšem nepochyboval, neboť sultán ho neustále zahrnoval přízní a početnost a skvělý stav jeho armády mi vyrážely dech. Přesto jsem se div nezbláznil radostí, když mi sám navrhl, ať se tentokrát nevydávám na namáhavou a nebezpečnou cestu a zůstanu raději v Istanbulu, kde budu spravovat jeho tajné záležitostí. Z jeho výrazu jsem nepoznal, je-li tento rozkaz projevem nejvyšší přízně nebo znamením počínající nedůvěry, ale po Vídni jsem měl všeho válčení až po krk a v Istanbulu jsem měl celou řadu nevyřešených záležitostí, které mě tentokrát zajímaly dokonce víc než konečná bitva mezi Východem a Západem. Do sultánova hlavního města totiž konečně po dlouhém putování dorazil Mustafa bin Nakír, když předtím se starým eunuchem Sulejmanem, egyptským místokrálem, putoval z Persie do Indie a pak na lodi arabských podloudných kupců podstoupil nebezpečnou plavbu z města Diu do Basry. Velké válečné lodě Portugalců křižovaly podél pobřeží Indického moře a bránily muslimům v mořeplavbě a obchodu s kořením.

Byl vyhublý a opálený a jeho jasné oči zářily ještě jasněji, jinak však byl stejný jako dřív. Z jeho dlouhých vlasů se do místnosti nesla vůně drahých olejů, za pasem a na kolenou mu zvonily stříbrné rolničky a v ruce držel perskou básnickou knihu, ohmatanou a opotřebovanou častým čtením. Přivítal jsem ho jako dlouho ztraceného přítele a Giulia se rozzářila, když ho viděla. I Anttiho šel pozdravit, usadil se na zkřížených nohou na trávníku, díval se, jak Antti s titánským úsilím valí a přenáší kameny a zvučným hlasem mu předčítal verše o pomíjivosti pozemského života a uvadání i těch nejkrásnějších růžových květů. Přestože nám však Mustafa bin Nakír se zdánlivě nevinným výrazem v tváři poutavě vyprávěl o podivuhodných indických knížectvích, znesvářených mezi sebou a s Portugalci a bohatých tak, že to chudý lidský duch nedokáže vůbec pochopit, měl pro mě také tajné poselství, a právě proto mě s sebou odvedl ke slavnému eunuchu Sulejmanovi.

Eunuch Sulejman byl v té době skoro sedmdesátiletý stařec, tak tlustý, že jeho už tak malá očka jako by se topila pod horami tuku. Čtyř silných otroků bylo zapotřebí, aby ho zvedli a postavili na nohy, předtím se ovšem musel s vynaložením veliké námahy posadit. Titul egyptského místokrále získal odměnou za bezmeznou věrnost poté, co tam velkovezír Ibrahim svého času potlačil již třetí povstání. Bohatý, horký a podivně únavný Egypt totiž probouzel ve všech, kdo by jinak byli dobrými místokráli, příliš ctižádostivé sny, jako by ta prastará, příliš bohatá a úrodná země byla stižena prokletím.

Eunuch Sulejman byl už pro svou nezměrnou tloušťku a stáří příliš líný a zkušený, než aby mohl a chtěl povstat proti sultánovi, a jako eunuch neměl syny, jimž by chtěl odkázat korunu, ani ctižádostivou a marnivou ženu, která by mu nedopřála pokoje. Rád se ovšem zadíval na krásnou otrokyni a doma si neustále držel dvě krásně rostlé dívky, aby ho konečky prstů šimraly na patách. Ta nevinná neřest byla však kromě obžerství jeho jedinou slabostí, vždyť jako moudrý muž ani příliš neokrádal sultánovu pokladnu a každý rok vždy k určenému datu odevzdal roční daň, což kupodivu nebylo doprovázeno halasným nářkem a stížnostmi místních obyvatel, že daně jsou příliš vysoké. Byl to tedy ve všech ohledech vzácný muž, jako místokrál poměrně nezávislý a tedy téměř rovný velkovezírovi, takže když se mě odhodlal přijmout, byla to pro mě veliká čest.

„Mládí je pošetilá doba, projevující se přílišnou činorodostí,“ řekl mi s tesknou vlídností v hlase, „vždyť co jiného je zbytečná činorodost než pošetilost a bláznovství. Mustafa bin Nakír se však zřejmě narodil s ohněm v zadnici. Je mi ho sice hluboce líto, že se pořád tak nadarmo stará a pobíhá sem a tam, ale přesto ho musím poslouchat, už kvůli jeho krásným očím a libozvučnému přednesu veršů. Tentokrát si vzal do hlavy – myslím, že poté, co vlastní vinou učinil ošklivou zkušenost s portugalskými piráty v Indii –, že sláva islámu nezbytně vyžaduje, aby podrobená knížectví v Diu a Kalkatě byla osvobozena z portugalského jha. Na dlouhých cestách navázal mnoho známostí, jež mohou být tomuto záměru užitečné, a získal ze spolehlivých zdrojů informace, že oba ti nešťastní panovníci by sultánovo loďstvo a námořní janičáry přivítaly s největší radostí jako osvoboditele. Jeho oči září tak krásně, že o tom nikterak nepochybuji, byť to je zbrklý muž. Sám jsem poznal jeho podivuhodnou schopnost navazovat trvalá přátelství.“

Mustafa bin Nakír na mě pohlédl nevinně průzračnýma očima a řekl mi: „Nevěřící vyvrhelové a zlotřilci zničili s mečem v ruce veškerý muslimský obchod s kořením a vozí do evropských zemí drahé zboží na vlastních lodích kolem Afriky. Portugalci pod ochranou svých děl sdírají kůži z nešťastných obyvatel Diu a z pravověrných arabských kupců a násilně pošlapávají jejich odvěká privilegia v obchodu s kořením. Okrádají dokonce i svého krále, neboť do Lisabonu posílají to nejmizernější koření a sami prodávají pravověrným podloudníkům za vyděračské ceny pepř, který dříve přinášel slušný zisk. Zkrátka a dobře, s pomocí svých lodí a děl vybudovali v Indii takovou hrůzovládu, že je to hanba celého islámu, a ožebračují všechny poctivé kupce v Persii, Bagdádu a sultánových zemích, nemluvě ani o našich upřímných přátelích Benátčanech, jimž už obchod s kořením zcela unikl. Nešťastní obyvatelé Indie proto nevýslovně touží po příchodu osvoboditele a pravověrný vládce Diu se už chystá, že své poklady pošle tajně do Mekky, neboť je podle něj jen otázkou času, kdy ho Portugalci se zbraní v ruce oloupí i o ně. Tento jeho plán je přesvědčivým důkazem jeho upřímných úmyslů, neboť ve všem přátelství mohu důvěrně prozradit, že těch pokladů je ne méně než dvě stě truhel zlata, perel a nejrůznějšího drahého kamení. Nejjasnější republika je také připravena obětovat nemalé sumy, budou-li loupeživí Portugalci vyhnáni z indických měst a dojde-li k obnovení dřívějších obchodních vztahů a zisk z obchodu s kořením se bude ve všech zemích mezi Indií a Benátkami spravedlivě dělit mezi čestné zprostředkovatele a pravověrné vládce, hlavně když už nebude v chamtivých portugalských rukou. Je nad slunce jasnější, že princ z Basry a bagdádští zbožní kupci mají také velký zájem vyhnat nevěřící z Indie i za cenu krveprolití, dosud však trpí pod kacířským jhem mladého šáha Tahmáspa a nemají do toho tedy moc co mluvit.“

„Alláh je jediný Bůh,“ řekl jsem. „Už mi nic nepovídej o příchodu osvoboditele, Mustafo bin Nakíre, neboť jsem už starší a zkušenější než před několika lety v Alžíru a takové řeči mi až příliš připomínají krev a vraždu. Řekni mi raději přímo, co ode mně chceš a co z toho budu mít, a já ti rád ze starého přátelství pomohu a podpořím tvé plány, bude-li to v mé moci.“

Eunuch Sulejman si povzdechl, pohlédl na Mustafu bin Nakíra a řekl: „V jaké době to žijeme, když vy, mladíci, připravujete pomalé obchodování o všechen půvab a nejradši byste sprovodili ze světa všechna krásná slova?! Měli bychom přece den nebo i dva dost času o celé věci zeširoka rozprávět, zkoumat, co si o tom kdo myslí a co žádá, tak by to dělali dobře vychovaní čelebové, a tak by se to slušelo a patřilo. Spěcháte do hrobu, nebo kam vlastně? A vůbec, celý svět zachvátil zběsilý spěch, už i dělo musí vystřelit desetkrát za hodinu a čas se měří podle hodinového strojku. Klidně však dej svému chamtivému příteli můj měšec, drahý Mustafo, sáhni pro něj pod podušku. Je pochopitelné, že jako chudý muž musí myslet na ženu a na děti.“

Mustafa bin Nakír ho s námahou nadzvedl a vytáhl zpod podušky krásný měšec, abych si ho mohl vlastnoručně potěžkat a přesvědčit se tak, že záměry eunucha Sulejmana jsou upřímné. Krásná otrokyně našla na jeho pravé patě bod, jehož šimrání mu způsobovalo obzvláštní rozkoš, a eunuch Sulejman vzdychal blahem, ruce složené na obrovském břiše. Chvíli slastně mhouřil oči, ale pak pokračoval:

„Ač je život jen marnost a nic než marnost, dospěl jsem do vysokého věku a naposlouchal jsem se sdostatek básnických květnatých slov Mustafy se zářícíma očima, a kupodivu jsem zahořel hrdinskou touhou a pojal jsem nezvratné přání přispět na moři k už tak dost velké slávě mého pána sultána Sulejmana. Jsem starý mořský vlk, a když jsem slyšel, jak všichni jako o závod opěvují toho starého korzára Chajruddína, posedla mě stařecká závist. Chajruddín totiž je a zůstane pirátem, i když před sebou díky sultánově milosti dává nosit koňský ohon. Abych řekl pravdu, ani sám nechápu, co mě pohání na moře, ale pro muže mých rozměrů je velká loď nejpohodlnějším dopravním prostředkem. Nosítka pode mnou totiž neustále praskají a mou váhu neunese ani hrb toho nejsilnějšího velblouda, takže na zemi jsem pořád v ohrožení života, protože se už nemohu spolehnout ani na slony. Neznám sladší pocit než pohupovat se pod chladivým přístřeškem na vysoké lodní zádi, když fouká svěží mořský vítr, který tak výtečně podporuje chuť k jídlu. A především, mé břicho funguje na moři mnohem lépe než na zemi. Pro muže mých rozměrů a mého věku je pravidelné fungování břicha nejdůležitější věc na světě, a ve srovnání s pravidelným a hojným vyměšováním jsou pro mě sultánovy války a poklady indických knížectví věc zcela druhořadá. Ostatně lékaři mě již varovali, že se nit mého života předčasně přetrhne, nenaučím-li se znovu vyměšovat přirozeným způsobem a budu-li se pokaždé uchylovat k aloe a k umělému výplachu tlustého střeva, který však mí věrní otroci ochotně provádějí po hadramautském způsobu, takže mě to přespříliš neobtěžuje.“

Mustafa bin Nakír mávl rukou, žlutou od henny, a chytil se za svůj ušlechtilý nos. Starý eunuch si však zhluboka povzdechl a pokračoval: „Ach, vy mladí, vy mladí ještě nechápete, co pro starého muže znamená pravidelná činnost břicha, vždyť právě ona je základem veškerého zdraví a nenahraditelným předpokladem dobrého života, a kromě toho patří k těm málo přirozeným lidským radostem, které nijak a v žádném případě neubližují druhému člověku. Na moři mi břicho funguje neuvěřitelně dobře, jak jsem už řekl, a za bouře nebo dunění děl dokonce s netušenou razancí. Výhradně proto chci poslat flotilu do Rudého moře, abych mohl strávit co nejdelší čas na mořském vzduchu. Už předem věřím, že v námořní bitvě proti velkým portugalským lodím ukáže mé břicho celému světu hotové zázraky. Nu, a zapíšou-li osmanští historikové, že eunuch Sulejman Paša dobyl svému sultánovi Indii jen proto, aby mu pravidelně fungovalo břicho, nebudu se zlobit. Nesměj se, Mikaeli el-Hakime, neboť na tom není nic k smíchu. Obtíže s vyměšováním už mnohokrát zasáhly do běhu světa a jistě tomu bude nejinak i v budoucnu, a kromě toho neexistuje žádná věc tak nicotná či podružná, aby ji Alláh nemohl využít při tkaní svého velikého koberce.“

Nemohl jsem se zdržet úsměvu nad tou nevídanou přetvářkou, ale Mustafa bin Nakír na mě upřel přísný pohled a řekl mi vážně:

„Jsi rozumný muž, Mikaeli el-Hakime, ale přirozené rozumové vývody někdy vedou zbytečně daleko a k nesprávným závěrům. Můj přítel eunuch Sulejman Paša je v tak výjimečném postavení, že nemá nejmenší důvod lhát tobě ani komukoli jinému. Kdyby prahl po zlatě, byl by si ho mohl nasbírat až dost v Egyptě, odkud se dočasní místodržící vraceli do sultánova hlavního města po pouhých několika měsících bohatší i o milion dukátů. Nebaží ani po moci, neboť díky velkovezírově důvěře je téměř nezávislým egyptským místokrálem. Na obyčejnou vojenskou čest zase – nu, při vší úctě – dělá to, o čem mluvil cudnými a krásnými slovy před chvílí, a kéž je toho ve jménu Alláhově co nejvíc, vznešený pašo. Věř nebo ne, Mikaeli el-Hakime, nemá skutečně žádný jiný zjevný ani tajný důvod ke stavbě loďstva než ten, s nímž se ti s tak nádhernou otevřeností svěřil. Vidím ti však na očích, že mu přece jen nevěříš. Můžeme si tedy být jisti, že mu v serailu neuvěří nikdo, snad ani sám velkovezír ne, neboť v serailu jsou všichni učení a podezíraví a i za těmi nejprostšími věcmi hned hledají tajné záměry.“

Eunuch Sulejman si povzdechl a znovu se zapojil do hovoru: „Právě proto potřebujeme tvou dobrou radu, Mikaeli el-Hakime. V žádném případě nemohu při zasedání dívánu, kdy třeba sám sultán bude naslouchat, skryt za závěsem, začít vysvětlovat, že hodlám vybudovat válečnou flotilu v Rudém moři, jen aby se mi zlepšilo vyměšování. I koně by se rozřechtali zámince tak průhledné, začali by mě mít za bláznivého staříka a v každém případě by nikdo nevěřil v upřímnost mých záměrů a všemožně by proti mým plánům bojovali. Námořní pašové z arzenálu navíc nemohou vystát jiné lodě než ty své. Poklady panovníka Diu a peníze, stavitelé lodí, látka na plachty, provazy a všechna další hmotná pomoc, již ve vší tajnosti nabízí benátská signorie, činí celou věc ještě choulostivější. Zkrátka a dobře, já sám v žádném případě nemohu se svým plánem veřejně vystoupit, nýbrž ta iniciativa musí vzejít od samotného velkovezíra. Musíš ho nejprve přesvědčit, že skutečně nesleduji žádné postranní úmysly. Pak on musí přesvědčit sultána, aby vyhradil část z egyptských daní řekněme na dobu tří let na stavbu flotily v Rudém moři. Válečné lodě jsou nejdražší kratochvíle, jakou si kdy člověk vymyslel, a já bych nerad nakládal na Egypt mimořádné daně. Na druhé straně by bylo pod sultánovu důstojnost, aby výstavbu jeho flotily plně hradili cizinci.“

Ať jsem přemýšlel a vyzvídal sebevíc, nedospěl jsem k ničemu jinému, než že eunuch Sulejman kromě svého trávení skutečně myslí jen na sultánovy zájmy a na navrácení nesmírných příjmů z obchodu s kořením pod kontrolu Osmanské říše. O jak velké peníze tu jde, si není těžké představit, neboť množství pepře, jež v Kalkatě stálo dukát, se v Benátkách prodávalo už za dvě stě dukátů, a Portugalci sice odstranili prostředníky, ale ani je nenapadlo snížit ceny a celý nesmírný zisk si nechávali. Ať jsem věc promýšlel z kteréhokoliv konce, zdálo se mi, že sultán z ní může mít jenom užitek, a vzhledem k poměrně malým nákladům užitek nečekaně velký. Panovník Diu, který už měl Portugalců plné zuby, a benátská signorie by zaplatili takříkajíc všechno maso a sultán by se musel postarat jen o chleba. Kdyby se navíc eunuch Sulejman skutečně stal admirálem nové rudomořské flotily a osobně by odplul do Indie, bylo by to zárukou, že sultán nebude za nikoho tahat horké kaštany z ohně. Začal jsem tomu starému eunuchovi věřit čím dál víc, tak laskavá, tichá, všeobjímající a promíjející moudrost vyzařovala z jeho tlusté bytosti. Mustafa bin Nakír pozorně sledoval, jak se tvářím, a pak opatrně řekl:

„Chápeš tedy, že Sulejman Paša se nechce veřejně přihlásit k otcovství té myšlenky, ale je ochoten po hraném počátečním odporu dát postavit loďstvo a odplout s ním do Indie, pokud mu to přikáže sám sultán. Ostatně, čím méně se o celé věci bude na veřejnosti mluvit, tím lépe, neboť sám dobře víš, jak rychle se zprávy o zasedáních dívánu dostávají na evropské dvory, dokonce i tehdy, když se rozhoduje o válce nebo míru a díván se koná na hřbetech koní. Portugalci mají v serailu své uši, a proto by bylo vůbec nejlepší, kdyby se na veřejném dívánu věc vůbec neprojednávala, sultán by jen přijal rozhodnutí a pak by vlastními ústy vyslovil rozkaz. I tak bude až dost velké pozdvižení, až Benátčané začnou odvážet z arzenálu do Egypta stavitele lodí, látku na plachty, provazy a kujné železo. Signorie však umí udržet svá obchodní tajemství, dělá to tak už po staletí. Myslím proto, že budeme-li sdostatek opatrní, nemusí se kolem toho strhnout velký povyk.“

Znovu a mnohem jasněji než dřív jsem si uvědomil nesmyslnost veškeré vysoké politiky. Je přece proti zdravému rozumu, že se eunuch Sulejman, egyptský místokrál a muž naprosto oddaný sultánovi, musí s těmi nejlepšími úmysly uchylovat k záminkám a vytáčkám, aby mohl sultánovi sdělit dobrou radu a neupadl v podezření o čistotě svých úmyslů. Také jsem mu to hned řekl, on se však jen přimhouřenýma očkama usmál a zdrženlivě řekl:

„Všechno je jen bláznovství a poryv bouře může v mžiku zhatit ty nejlepší lidské plány. Nevíme, co bude zítra, a i dnešní den je jako cizinec, jenž klepe na dveře a za chvíli se už sbírá k odchodu. Již před mnoha roky jsem se naučil smát nesmyslné bezúčelnosti veškerého lidského konání a věčné hloupé nespokojenosti lidského srdce, mně se to ovšem směje líp než vám, vždyť jste ještě poměrně mladí muži a máte tu část těla, kterou mně v dětském věku uřízli, a právě ta část je příčinou největších bláznovství a zmatků.“

Mustafa se však znovu vrátil ke svému plánu. „Mikaeli el-Hakime, tohle je tvoje životní příležitost,“ řekl mi nadšeně. „Budeš-li mít úspěch, budou ti jednou tvé bohatství závidět všichni západní panovníci.“

Eunuch Sulejman poživačně natáhl oblou nohu, blaženě skrčil prsty a řekl: „Nemám v životě mnoho vášní, ale sbírám lidi, abych viděl, do kolika jeduplných a nádherných, levných a drahocenných podob odívá jediný Bůh zemský prach a vdechuje mu život. Nalezl jsem podivné zalíbení v tvých nepokojných očích, Mikaeli el-Hakime, a divím se i rovné vrásce, která ti předčasně zbrázdila čelo. Budeš mi vždycky vítaným hostem v Káhiře, Mikaeli el-Hakime, a snad ti nemusím vyprávět, že Káhira je jedním z oněch podivuhodných měst světa, o nichž se už po staletí vyprávějí pohádky. V neklidných dobách je snad příjemné vědět, že máš přátelsky nakloněného příznivce v daleké zemi, bezpečně daleko za mořem, kam ani císařova děla nedostřelí. Vítězství a porážka jsou v rukou Alláhových a válka, již velkovezír rozpoutá navzdory radám a varováním, možná skutečně otřese světem, ale jinak, než on si myslí. Nu, o zítřejším dni však nemůžeme předem nic vědět.“

Při jeho slovech mi přejel mráz po zádech a zazdálo se mi, jako bych už na břehu Bosporu kolem svého krásného domu slyšel dunění španělských arkebuz a kletby německých kopíníků. S vervou jsem proto začal hájit válečnou politiku velkovezíra Ibrahima.

„Stejně jako je Alláh jediný Bůh, může být na zemi jen jediný císař, a sultán španělského krále za císaře neuznává,“ vysvětloval jsem. „Císař sám bubnuje v německých zemích na poplach a shromažďuje vojsko. Sultán musí už kvůli své cti bránit Uhry, neboť po nich přešla kopyta jeho koně. Sultán teď není agresorem, agresorem je císař.“

Eunuch Sulejman ale řekl: „Ani na okamžik nepochybuji o sultánově vítězství na otevřeném poli, když janičáry povede do boje svatý prapor Prorokův, co však znamenají sebevětší vítězství na pevnině, je-li moře v rukou nevěřících? Chajruddín je obyčejný pirát a nikdo nechrání sultánovo pobřeží, neboť velké lodě Janovana Dorii smetou lehké galéry arzenálu jako skořápky. Johanité stále sní o Rhodu a loni v létě už mnoho nescházelo, aby přepadli a dobyli opevněný přístav Modoni v Moreji a udělali si tam základnu místo Malty.“

Řekl jsem, neboť jsem se marně snažil zaplašit neklid, jejž ve mně jeho slova vyvolala: „Je přece nepředstavitelné, že by křesťanské loďstvo mohlo proplout ze zálivu kolem dělových věží do Marmarského moře. Kromě toho námořní pašové v létě vyplují na moře a budou střežit sultánovy břehy, zatímco armáda potáhne do Uher. Modoni bylo pouhé nedopatření, způsobené neuvěřitelnou záludností johanitů. Slyšel jsem, že jejich tajní pověřenci uplatili velitele přístavní věže a vrchního celníka a janičáry, kteří měli věž střežit, opili do němoty, takže úderný oddíl johanitů vplul nepozorovaně do přístavu skryt v lodi se dřevem. Tak bezectné jednání je ovšem nedůstojné křesťanských rytířů, a stejně, sotva vyplenili město a pozabíjeli židovské obyvatele, už tam byl sandžakbeg se svými oddíly a dobyl město zpátky. Kvůli zvýšení bezpečnosti na moři však velkovezír Ibrahim se vší vážností sultánovi radí, aby jmenoval zkušeného a slavného Chajruddína velitelem námořních sil Osmanů. Iskender čelebi, Piri-reís a vůbec všichni, kdo mají co do činění s loďstvem, si ovšem při té představě rvou vousy a zapřísahají se, že se jako jeden muž zřeknou svých funkcí a příjmů, pokud je sultán zostudí a jmenuje jejich velitelem bezectného piráta. A na tom to vždycky ztroskotá.“

Eunuch Sulejman Paša si utřel do dlaně zpocenou bradu a s úsměvem poznamenal: „Mustafa bin Nakír mi až do nebe vychvaloval Chajruddína a jeho zásluhy, jako by nechápal, že mi není příjemné poslouchat řeči o námořních vítězstvích jiného, když se sám chystám bojovat na moři za slávu islámu. Netrpím předsudky, řekl bych, ale není Chajruddín původem jen syn obyčejného sipáha z ostrova Mytilene a povoláním hrnčíř? Jeho matka prý byla křesťanka a jeho bratři už zradili sultána Selima víc než mnohokrát. Co je tedy zárukou, že on bude sultánovi věrný?“

Nemělo cenu, abych začal mluvit o Chajruddínových vítězstvích či nesmírných darech, jež poslal sultánovi. Zatvrzelá nedůvěra eunucha Sulejmana, muže rozumného a prostého předsudků, jen dokazovala, jak špatnou pověst má Chajruddín mezi vznešenými muži říše a jak marně usiluje o přízeň serailu. Brzy jsem si ostatně na slova eunucha Sulejmana o bezpečnosti na moři vzpomněl. Bylo zapotřebí skutečně velikého úderu, aby páni z arzenálu dostali rozum a po zásluze Chajruddína ocenili.

Indická záležitost mě natolik zaujala, že jsem dělal všechno proto, abych velkovezíra Ibrahima přiměl k podpoře eunuchova plánu. Válka však byla za dveřmi a velkovezír měl jako serasker plno jiných starostí, a když jsem nepřestával naléhat, odbýval mě, že všechno má svůj čas a že se mu začíná dělat špatně z pouhého pomyšlení na Persii a Indii. Navzdory tomu se o plánu zmínil sultánovi a sultán ve vší tajnosti přikázal eunuchu Sulejmanovi, ať začne se stavbou flotily, určené zpočátku jen k ochraně Rudého moře před stále drzejšími útoky portugalských pirátů. O hmotné pomoci Benátčanů nechtěl slyšet ani slovo a mně celá věc nepřinesla zatím jiný užitek než měšec, který mi z dobrého srdce hned na začátku daroval eunuch Sulejman.

Musím ovšem začít zase novou knihu, a tentokrát to udělám ve jménu Alláha, milosrdného slitovníka, neboť má kniha je důkazem, že červ začal již tajně užírat srdce nejnádhernější růže a spolu s ním snad i mé srdce renegáta.