DRUHÁ KNIHA
Zápasník Antar v Alžíru
Se srdcem plným žalu jsem tedy vyšel vstříc svému novému pánu Abu el-Kasimovi, obchodníku s léčivy z města Alžíru, jak mi bylo řečeno. Nesetkal jsem se s ním ovšem ve sloupové přijímací síni Žida Sinana, ale v jeho ložnici, mezi čtyřmi stěnami a za pevnými dveřmi, střeženými němým černochem se šavlí v ruce.
Vstoupil jsem dovnitř, pokorně jsem se dotkl čelem země, ale přitom mi každý krok působil nepředstavitelná muka, neboť jsem měl paty pořád bolestivě napuchlé. Žid Sinan však už zapomněl na hněv a vlídně mě vybídl, ať se posadím na podušku a rozhlédnu se směle kolem sebe. Usadil jsem se tedy, pozvedl oči – a doširoka jsem je otevřel údivem a překvapením, neboť proti mně na měkoučké podušce seděl maličký mužík v roztrhaném plášti a ze všeho nejvíc připomínal opici. Zchytralýma opičíma očkama po mně zákeřně pokukoval a já jsem tušil, že od něj nemohu čekat nic dobrého. Proto jsem vrhl na Žida Sinana úpěnlivý pohled.
Usmál se na mě: „Nalezls dobrou cestu, anděli Mikaeli. Proto tady vidíš svého nového pána Abu el-Kasima. Je chudý a své bědné živobytí si opatřuje paděláním drahé ambry, ředěním růžové vody a také tím, že ženám prodává lacinou a špatnou barvu na obočí. Slibuje však, že tě v Alžíru bude každý den posílat do madrasy při mešitě, kde budeš moct poslouchat ty nejlepší učitele, a tak se rychle naučíš jazyk a poznáš sloupy víry, zákon, tradice a pravou cestu.“
Netroufl jsem si odporovat, protože se už rozhodl. Proto jsem pokorně sklonil hlavu. Abu el-Kasim na mě chvíli nedůvěřivě pomrkával a pak se zeptal: „Jsi prý lékař a znáš dobré křesťanské léky?“ Když jsem přikývl, těžce si povzdechl a řekl mi: „Ve jménu milosrdného slitovníka, vykonal jsem dlouhou a obtížnou cestu, abych se vyhnul očím nepřejícníků, a bolí mě břicho. Nemohl bys mi pomoct?“
Drze se na mě šklebil a celý působil tak záludným a nečistým dojmem, že jsem neměl vůbec chuť ho začít vyšetřovat a léčit. Z povinnosti jsem však řekl: „Ukaž mi jazyk! Byl jsi dnes už na stolici, byla vodnatá nebo tvrdá? Ještě mi podej ruku, a až ti proklepu břicho, budu vědět, jaký lék ti pomůže.“
Abu el-Kasim zaúpěl, zatáhl břicho a řekl: „Zjevně se ve svém povolání vyznáš a ovládáš všechna francká umění, věřím ti a nepochybuji o tom. Nejlepším lékem by však pro mě bylo dobré víno, a pokud bys mi ho předepsal jako lékař, nebyl by to pro mě hřích, požíval bych víno místo léku.“
Zíral jsem na něj a nevěděl, jestli mě chce zkoušet, ale v tom okamžiku si i Žid Sinan přitiskl obě ruce na břicho a hlasitě zaúpěl: „Proklatý Abu el-Kasime, zatáhls do mého domu nákazu! Právě teď mě také zachvátily strašné bolesti břicha, v žaludku se mi rozpoutalo peklo a neutiší se, dokud neužijí tentýž lék jako ty. Díky nepochopitelné milosti Alláhově mám zapečetěný soudek vína. Dostal jsem jej darem od jednoho kapitána, který ve své hlouposti nic lepšího nevymyslel, ale nechtěl jsem ho urazit tím, že bych jeho dar odmítl. Uschoval jsem soudek u sebe v pokoji, aby nepřivedl nikoho v domě v pokušení porušit zákon Prorokův, jeho jméno budiž požehnáno. Tobě však věříme, otroku Mikaeli. Rozlom proto pečeť, přivoň k vínu, ochutnej je a rozhodni, zda by mohlo vyléčit naše břišní potíže. V tom případě totiž požitím dobrého léku nezhřešíme, tím spíš ne, když tak učiníme tajně a mezi čtyřmi stěnami, aby nás nikdo neviděl.Ů
Ti dva pokrytci na mě upírali svatouškovské pohledy, jako bych spíš než otrokem byl jejich pánem, a mně nezbylo, než rozlomit pečeť na soudku s vínem a nalít víno do tří zdobených číší, které mi Žid Sinan rychle podal. „Ochutnej lék,“ vybídl mě, „abys věděl, může-li ulevit našim strašlivým bolestem.“
O kvalitě vína však vůbec nepochyboval, chtěl se jen přesvědčit, zda není otrávené, a také chtěl, abych porušil Prorokův zákon jako první a nemohl ho tak později udat. Nemusel mi ovšem říkat dvakrát, víno bylo tmavé a sladké, nádherně vonělo a já jsem se s chutí napil. Pak jsem řekl: „Pijte ve jménu Alláhově, aby polevily bolesti břicha a a…
