TŘETÍ KNIHA
Osvoboditel přichází z moře
Mustafa bin Nakír tedy řekl: „Alláh je velký a nic se neděje navzdory jeho vůli. Pojďme se však podívat, co se vlastně stalo.“ Abu el-Kasim a já jsme za ním běželi strmou ulicí vzhůru k paláci. Úzká popravčí plošina před branou do vstupního nádvoří už byla plná lidí. Jeden druhého se poplašeně vyptával, co se děje, ale my jsme viděli jen bránu a dva vzteklé vojáky s namířenými puškami, jak foukají do doutnáků, aby se vznítily, a zlobně na lidi vyštěkávají, ať se nepřibližují.
V paláci zmlkl třesk zbraní, teď už jsme slyšeli jen výkřiky vojáků, ale nevěděli jsme, jestli vyjadřují hněv nebo radost. Davem se nesly zprávy, že z paláce uprchlo po provazech přes hradby několik kuchařů a nosičů dřeva. Hnali se dolů z kopce, svírali si hlavu v dlaních a vykřikovali, že Selim bin Hafs poskakuje po nádvoří blaženosti úplně nahý s šavlí v ruce a zabíjí každého, kdo mu přijde do cesty. Nikdo však nebyl schopen říct, je-li na těch řečech něco pravdy.
Po chvíli zezdola od přístavu k bráně ukázněně připochodovalo v útvaru asi padesát Španělů s puškami a zbraněmi. Jejich konzul šel před nimi a rozhorleně máchal rukama. Zastavili se před zavřenou branou. Španělský velitel hlasitě křikl na strážného, zeptal se, co se stalo, proč bylo z děla vystřeleno smluvené znamení, a přikázal mu otevřít bránu.
Ve střílnách hradeb se objevili italští a španělští renegáti. Pokřikovali na Španěly, ať se koukají vrátit do pevnosti, protože tady nemají co dělat. Dav ty posměšky nadšeně poslouchal a lidé začali po Španělích házet kameny a oslí lejna. Španělé se samozřejmě rozzlobili a začali vyhrožovat, že odhalí zbraně, i když je konzul polekaně nabádal, ať se vystříhají neuvážených kroků. Španělského velitele však diskuse, která k ničemu nevedla, brzy omrzela a přikázal vojákům, ať na bránu namíří malé dělo, které si s sebou přivezli. Hrozil, že pokud se Selim bin Hafs neukáže, dá bránu rozstřílet na sto kousků.
Nato se brána skutečně se skřípěním otevřela a Španělé se už už hrnuli dovnitř, ale jásot jim uvízl v hrdle, když viděli, že na ně z brány míří dvě nabitá děla a za nimi mává šavlemi skupina jezdců na nedočkavě podupávajících koních. Velitel Španělům přikázal, ať se okamžitě stáhnou, a hlasem o poznání vlídnějším poprosil, zda by k němu nemohli poslat vyjednavače, aby se dozvěděl, co se stalo. Nevěřil jsem svým očím – mezi těmi dvěma děly stál Antti, v ruce hořící doutnák. Otočil se k jezdcům, ale buď nebyl na doutnák dost opatrný, nebo z něj hořící kousek upadl, protože v tom okamžiku jedno dělo vystřelilo, vyplivlo kouli, ta dopadla do hustého davu Španělů a mnoho mužů porazila. Jezdci, když to viděli, už nedokázali déle udržet koně, vrhli se na Španěly a sekali kolem sebe šavlemi hlava nehlava.
Abu el-Kasim si oběma rukama svíral hlavu a sténal: „Bdím nebo sním?“ Aby také přispěl svou troškou do mlýna, chytil za rukáv jednoho svatého marabuta a ponoukal ho, ať neprodleně vyhlásí lidu fetvu. Sám se pak šel opatrně schovat za ztrouchnivělou stodolu a začal rozdělávat oheň, aby ji zapálil. Já jsem však zahlédl Anttiho, jak se u děl dostal koním pod kopyta, a vrhl jsem se mu na pomoc. Vyhrabal se na nohy, otřel si prach z obličeje a nechápavě se zeptal: „Co se vlastně stalo? Jsi to ty, Mikaeli? Rychle se někam schovej, vypadá to, že tady začíná opravdická válka, ale to já nechtěl, to dělo vystřelit nemělo. Naštěstí je všechno dáno předem, i když bych nerad, aby zase hned vypukla nová mela, sotva se nám podařilo na nádvoří kasáren obnovit klid a pořádek.“
Zatřásl jsem s ním: „Ve jménu Alláhově, řekni mi, co se stalo! Na nádvoří se válejí mrtvoly, jezdci Selima bin Hafse zabíjejí Španěly a lid volá po svaté válce!“
Antti na mě však pohlédl celý vyjevený a odpověděl: „Na nic se mě neptej, kopl mě do hlavy kůň a mně se v ní všechno pomotalo. Křehčí hlava by už dávno praskla, ale doufám, že ten zatracený kůň si aspoň vyvrkl kopyto.“
Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že to z něj táhne jak z vinnéh…
