PÁTÁ KNIHA
Hlavní lodivod a princ Džihángír
Sultán Osmanů, Alláhův vyslanec, vládce vládců, pán lidských hlav, velitel věřících i nevěřících, císař Východu a Západu, šáh šáhů a největší z velikých chánů, dědic šťastných drah hvězd, brána vítězů, útočiště všech národů, stín všemohoucího na zemi a tak dále, zkrátka a dobře sultán Sulejman, syn otrokyně, byl v té době stár třicet čtyři let. Seděl před námi se zkříženýma nohama na širokých poduškách, skvělý a zářivý jako zdobný obraz modly, a kolem něj vládlo neproniknutelné ticho.
Jeho trůn byl ze zlata protkaného perlami. Ze stříšky, zdobené rubíny a safíry, visela šňůra, na níž byly navlečené obrovské perly. Na dosah ruky měl malebné zbraně, pokryté drahokamy a vykrajovanými lístky zlata. Na hlavě měl sultánský turban, ověnčený trojitou diamantovou tiárou. Pyšný péřový chochol byl k turbanu připevněn démantovým půlměsícem. Sultánův oděv byl pokryt zářícími drahokamy, musely být těžší než okovy a nosit je bylo jistě obtížné. Při jeho sebemenším pohybu, ba i výdechu se démanty zaleskly a z drahokamů zazářily všechny barvy duhy. Nedíval jsem se však tolik na šaty, spíš na člověka, který se v tom podivuhodném převleku skrýval.
Bledý hubený obličej na tenkém dlouhém krku se ostře odrážel od třpytu drahokamů, jeho pleť měla barvu kouře, jak tomu bývá často u lidí trpících melancholií, a kostnatý zahnutý nos mi připomněl, že symbolem vládnoucího rodu Osmanů je sup mrchožrout. Rty měl skryté pod tenkým knírkem a cílem jeho chladně přísného pohledu bezesporu bylo připomenout poddaným, že se jim dostalo neslýchané cti, když před ním mohou pokleknout a udeřit čelem o zem. Hledal jsem tajemství jeho tváře, z níž na mě dýchal nevyléčitelný smutek, jako by sultán sám nejlépe věděl, že všechen lesk jeho trůnu a nevýslovná nádhera šatu jsou jen náhodná maska, jíž se mu dostalo z rozmaru Alláhova, a že ve skutečnosti je člověkem stejně smrtelným jako ten nejchudší z jeho poddaných. Snad i v jeho nitru sídlil neúplatný soudce a on proto nechtěl vědomě páchat zlo a bezpráví a věřil v Alláha, Proroka a v korán.
Slyšel jsem, že prý rád píše básně, což byla ovšem chorobná záliba, byť umění veršotepecké patřilo k dobrému vychování. Jako básník ovšem nedosahoval kvalit svého otce Selima, který se slzami v očích skládal báseň i ve chvíli, kdy vydal rozkaz uškrtit strunou luku svého vzbouřeného syna, Sulejmanova staršího bratra. Díval jsem se na jeho kouřově zbarvené tváře a najednou jsem nějak pochopil, že sultán je špatný básník, ale neumím vysvětlit proč. Nevypadal příliš silný, spíš byl pohublý a křehký, ale věděl jsem, že v rukou sílu má a dokáže jimi napnout i ten nejpevnější luk, a ani odvaha mu nechyběla. Sám sprovodil mečem ze světa dva ze vzbouřených janičárů, když velkovezír Ibrahim byl před několika lety v Egyptě a sultán musel sám potlačit janičárské povstání. Jako všichni potomci Osmanů rád lovil se sokolem, ale snad i v tom si jen ctižádostivě vytkl cíl, jehož musí dosáhnout, stejně jako si chtěl dokázat, že je ušlechtilý, spravedlivý a že píše dobré básně. Snad chtěl vyhovět všem požadavkům lidské dokonalosti a snad se mu to i dařilo, ale v nitru strádal nevyléčitelnou samotou. Ne, sultán nebyl obyčejný člověk, jeho povahové vlastnosti a rozporná vůle ho předurčily, aby se stal neobyčejným člověkem a neobyčejným vládcem.
Po sultánově pravé straně stál velkovezír Ibrahim, oblečený se stejně marnotratným přepychem jako jeho pán, kromě démantové tiáry kolem turbanu. Po levé straně stál druhý a třetí vezír, Mustafa Paša a Ajas Paša, a vedle jejich podezíravých dlouhých plnovousů vypadal Ibrahim ještě vznosněji a pyšněji. Hleděl jsem na něj s ještě větším zalíbením než na sultána samotného, tak krásně se vyjímal na čestném místě po sultánově pravici. V jeho osobě střežila sultánův trůn skvělá budoucnost, a oba zkušení staří vezírové symbolizovali minulost, která je nenávratně pryč. Sultánovým jménem oslovil kapitána Torguta a přijal od něj Chajruddínův dopis, zabalený v hedvá…
