SEDMÁ KNIHA
Návrat islámského bojovníka
I Antti strnul, když poznal Juliena d’Avril, ale vzpamatoval se a s úctou, příslušející kněžskému stavu, mu řekl:
„Co bylo, bylo, a já už k vám zášť nechovám, pane Juliene, byť svého času bych z vás nejraději sedřel kůži a pověsil ji na strom. Nikdo z nás však není bez hříchu, a proto po vás nehodím kamenem. Jen mi koukejte rychle říct, jste-li opravdu kněz vysvěcený církví svatou a máte-li právo udílet svátosti.“
Julien d’Avril mu vyčítavě odpověděl: „Jak o něčem takovém můžeš vůbec pochybovat, drahý synu? Což bych se odvážil nosit sutanu, kdybych nebyl ve službách jediné blahoslavené církve? Zapomeň ostatně mé jméno poskvrněné hříchem a říkej mi jen otče Juliáne, neboť ve Vídni mě pod tím jménem všichni znají jako zbožného vojenského kněze.“
Antti a já jsme jako jeden muž řekli, že bychom ho dokázali podezírat i z věcí mnohem horších, než je neoprávněné nošení kněžské sutany, a proto žádáme, ať nám svou dráhu vojenského kněze trochu vysvětlí, abychom mu mohli věřit. Zbožně se pokřižoval, obrátil se k Bohu, ať nám odpustí naše ošklivá podezření, a začal s vysvětlováním:
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jemu není nic nemožné. Snad si vzpomínáte, drazí žáci, že jsem se už v Paříži zaměřil na zkoumání turecké otázky a vydal jsem spisek, v němž jsem navrhoval, že Turky je třeba odvyknout od pití vody a přivyknout k pití vína, neboť to je jediný způsob, jak od křesťanského světa odvrátit turecké nebezpečí. Nu, rok Ryb pominul a má tištěná věštba, že Turci přijdou, až se hvězdy potkají ve vodním znamení, nedošla tedy naplnění. Peníze na misijní účel, které jsem s vaší pomocí získal, mi však došly už v Benátkách, a o to horoucněji jsem začal kázat o nutnosti křížové výpravy proti Turkům. Kněžskou sutanu jsem získal při putování v Itálii od jednoho dobrého kardinála, jemuž jsem měl to štěstí prokázat malou službičku. O tom se více šířit nebudu, jen naznačím, abyste mě přestali podezírat, že věc se týkala jednoho mladého pážete ze dvora Sforzů, jehož trápily výčitky svědomí, s nimiž se neodvážil svěřit ani purpurovému plášti. Pak jsem putoval téměř všemi křesťanskými zeměmi a na skromné živobytí jsem si vydělával kázáním o křížové výpravě, a zvláště zbožné ženy ve všech těch zemích dychtivě naslouchaly líčení pohanských zvyků nevěřících. Mužům jsem zas podrobně líčil svody harému a mnohoženství a zapřísahal jsem je ve jménu Kristově, ať té prostopášnosti učiní přítrž. Když mě bludná kacířská víra vyhnala z Německa, odešel jsem do Čech a odtamtud do Vídně a cestou jsem neustále kázal o křížové výpravě proti Turkům. Sotva si však můžete představit mé zděšení, když jsem se dozvěděl, že ta ohlašovaná výprava už začala a že jsem spolu s ostatními uvízl ve městě obleženém krvelačnými Turky. Abych si zachránil život, vstoupil jsem do armády jako polní kněz, a musím přiznat, že i v této oblasti mého působení mi Turci byli vydatným zdrojem obživy, neboť díky jejich píli jsem měl dost a dost příležitostí k výkonu posvátných obřadů.“
Těžce si povzdechl, zpod odulých víček na nás kradmo pohlédl a zbožně řekl: „Věřte mi, drazí synové, vždyť jsem vám upřímně vypověděl čistou pravdu a žádné své lidské slabosti jsem netajil. Je-li někdo jednou vysvěcen na kněze, jsou svátosti z jeho rukou svaté pořád, i kdyby se třeba nechoval zrovna tak, jak se na toho nejvzornějšího syna církve svaté sluší. Bůh ví, že jsem jen slabý a ubohý člověk, ale církev mě neproklela, aspoň dosud ne. Třeba jsem mnohokrát sešel z pravé cesty, ale ďábelského kacířství jsem se uchránil. Pokorně si svou slabost uvědomuji, proto jsem se spokojil s kočovným životem a vyhýbám se stálým církevním úřadům a nadřízeným, kteří v dnešní době vzmáhajícího se kacířství s malicherným puntičkářstvím dohlížejí na osobní život svých podřízených. Mám s sebou svatý olej, eucharistickou číši a pravomoc posloužit vám, jak nejlépe dokážu, tentokrát tu však nikde nevidím krev a nikdo nenaříká ve smrtelných křečích.“
Nezbylo mi než uvěřit, že…
