ŠESTÁ KNIHA
Obléhání Vídně
Zbytečně bych popisoval všechny útrapy, jež mě potkaly cestou na shromaždiště vojsk. Znovu začaly deště a já jsem se celé noci třásl pod stanovým přístřeškem janičárů, promočený na kost. Po všech cestách se valily vojenské oddíly, jízda a karavany naložených velbloudů směrem k Philippopolu, a venkovské chalupy, chlévy a stodoly byly každou noc k prasknutí plné a bez peněz a bez boje se nocleh nedal sehnat. Nestačil jsem se divit, jak mé tělo, mezitím už přivyklé pohodlnému životu, dokázalo útrapy cesty přečkat ve zdraví.
Ke cti onbašiho janičárů musím říct, že dohlížel na to, aby se o mě jeho muži starali, připravovali mi jídlo a vysoušeli šaty. Vůbec jsem se stal obdivovatelem dokonalého vnitřního pořádku, jaký v janičárském družstvu vládl. Pokaždé, když jsme se večer někde utábořili, měl každý již předem určený úkol. Někdo obstaral dříví, jiný připravoval jídlo, další čistil zbraně, ten nakrmil velblouda, onen postavil stan, takže v neuvěřitelně krátké době plápolal pod kotlem vesele oheň a stan nabízel poměrně suché útočiště. Janičáři, zocelení neustálým tvrdým výcvikem; věčnými dešti a rozblácenými cestami příliš netrpěli, naopak, snášet bez reptání i ty největší strázně a pětkrát denně se pomodlit, byt po kolena a lokty v bahně, pro ně bylo otázkou cti.
Nejvíc mě udivovalo, jak vlídně krutí janičáři jednají se všemi sedláky, bez ohledu na jejich víru a zámožnost, s Turky, Řeky, i Bulhary, nenadávali jim a nebili je, nekradli jim dobytek a nebořili jejich chýše, aby získali suché dřevo, nezapalovali z rozmaru jejich stodoly plné sena, neobtěžovali ženy a vůbec se nedopouštěli žádného násilí, na rozdíl od vojáků v křesťanských zemích. V civilizovaných evropských zemích byla nespoutaná a bujná svévole považována za žoldákovo přirozené právo, součást žoldu, a sedláci sice trpce naříkali, ale ani by je nenapadlo se té svévoli bránit, zrovna tak jako by je ani nenapadlo bránit se povodním, zemětřesením či jiným živelním pohromám. Onbaši dokonce za všechno jídlo a krmení, co od sedláků nakoupil, platil puncovanými stříbrnými aspery cenu určenou seraskerem. Vysvětlil mi, že kdyby janičár na území, které odvádí daně Osmanské říši, ukradl třeba jen slepici nebo pošlapal pole s obilím, mohl by za to dostat provaz. Tak nesmlouvavě prý sultán chrání své poddané.
Může se tedy někdo divit, že jsem se onbašiho s trpkostí v hlase zeptal, jakou radost tedy chudý voják má z války a z náročných celodenních pochodů, pokud si ani ve chvílích oddechu nemůže dopřát trochu zaslouženého nevinného rozptýlení. Onbaši mě utěšoval, že se všechno změní, až přijdeme na území nevěřících. Tam je nelítostné drancování a všemožné násilí čin Alláhovi milý, a on sám doufá, že v Uhrách si janičáři mnohonásobně vynahradí všechno, co si museli odříkat při pochodu zeměmi, které patří sultánovi. Lehká jízda akindžiů, která táhne před vojskem, se sice vždycky pustí do pálení a drancování jako první, ale v bohatých Uhrách je všeho dost pro každého, a země vídeňského krále jsou stále ještě nedotčené, takže onbaši si byl jist, že každý muslim, který se umí dívat, tam najde nevýslovná bohatství.
Země kolem byla tedy klidná a pokojná, všude vládl pořádek a kázeň a večer nebyly nikde na obzoru vidět odlesky požárů a odnikud k nám nedoléhal opilý halas, jako tomu bývá, když křesťanská vojska pochodují v době míru svými zeměmi, a klid a mír vládl navzdory tomu, že desítky tisíc muslimů táhly odevšad a po všech cestách ke shromaždišti na břehu řeky Marici. Každá skupina se řídila nelítostně přesným rozpisem pochodu. Navzdory rozmarům počasí lidé ušli každý den to, co měli předepsáno, a utábořili se vždycky na předem určených místech, oddíly a vozy s proviantem se neztrácely a nemíchaly, a až v určený den vytáhne sultán z Istanbulu v čele janičárského vojska, celá armáda ho bude čekat spořádaně rozložená kolem seraskerova čestného stanu.
Mnoho strázní nám ovšem během cesty způsobily rozvodněné brody na řekách. Hovořil jsem se sedl…
